http://www.nasipolitici.cz/ politika Sun, 05 Feb 2012 05:40:43 GMT Internetový portál nabízející ucelený přehled o českých politicích. Denně aktualizovaný a rozšiřovaný. Česká politika a její osobnosti. http://www.nasipolitici.cz/images/h1.jpg http://www.nasipolitici.cz/ http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3632-lukas-jelinek-lidovci-a-narodni-socialiste-kdo-z-nich-se-vrati http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3632-lukas-jelinek-lidovci-a-narodni-socialiste-kdo-z-nich-se-vrati O návrat do vysoké politiky usilují strany reprezentující tradiční značky, KDU-ČSL a Národní socialisté – levice 21.století. Lidovecká naděje je docela silná. Strana opustila Sněmovnu teprve v roce 2010 a dnes podle průzkumů voličských preferencí opět atakuje pětiprocentní hranici.  Národní socialisté to budou mít těžší. Jejich vývěsní štít netáhne již dávno a zajímá snad už jen politické fajnšmekry a historické badatele. Navíc národní socialisty Jiří Paroubek modernizoval a posunul z pravého izolacionalistického středu, kde se po roce 1989 usadili, doleva. To je samo o sobě záslužné: již nejsou ani protievropští, ani xenofobní. Kdo například studuje Paroubkovy texty, zjistí, že v České republice asi není většího propagátora společné evropské měny. Paroubek zkrátka zbavil národní socialisty puncu protestní populistické strany a vrátil je do hlavního proudu tuzemské politiky. Stinnou stránkou Paroubkova manévru však je, že nyní národní socialisté připomínají, podobně jako Strana práv občanů – Zemanovci , pouze B-tým sociální demokracie. Mají činorodého předsedu, ale málo známých tváří kolem něj. Disponují propracovaným programem, jenž se ovšem od toho oranžového moc neliší. Testem nadějí NS-LEV 21 budou krajské volby. Pokud usednou v některých regionálních zastupitelstvech, dostanou šanci zapracovat i na celostátním úspěchu. Čeká je ale běh na dlouhou trať. Také budoucnost lidovců půjde snadněji odhadnout po volebním podzimu. Klíčové pro ně bude uspět alespoň v tradičních regionech a vybojovat nějaký ten senátní mandát. Předseda KDU-ČSL Pavel Bělobrádek zatím hýří optimismem. Namátkou pár tezí z jeho vystoupení na nedávné partajní ideové konferenci: „Jsme zde – poučeni, stabilní, ale hlavně zdravě hladoví po budování nové moderní křesťanské demokracie, která je orientovaná na potřeby společnosti, která je otevřená současnému modernímu světu. (…) Jsme stranou, která dostala v posledních sněmovních volbách od voličů pořádnou lekci za svoje chyby. Jako předseda strany, která potupně poprvé ve své historii vypadla z Poslanecké sněmovny, říkám voličům: Děkujeme, poučili jsme se. (…) Česká politika se odklonila od principů služby veřejnosti. Slouží jen sobě, a nikoli občanům. (…) V České republice musí zvítězit kultura zodpovědnosti a etika solidarity…“ Lidovci o sobě opět hovoří jako o křesťanských demokratech, vidí se v německé CDU (a bavorské CSU) a vzývají jak evropskou integraci, tak principy sociálně tržního hospodářství. Nečasovu vládu tepou za její cynickou a asociální politiku, brojí proti lhostejnosti, apatii, nihilismu a alibismu v tuzemské společnosti. KDU-ČSL v minulosti předváděla různé tváře. Ta dnešní, křesťansko-sociální, připomíná relativně otevřeného Josefa Luxe říznutého lehce xenofobním Jiřím Čunkem . Strana se v posledním období musela spoléhat zejména na práci svých krajských a komunálních zastupitelů a nemnoha senátorů. V Evropském parlamentu byli vidět Jan Březina i Zuzana Roithová . Ta na ideové konferenci KDU-ČSL zaujala zejména konstatováním „solidarita přece znamená i to, že pomůžeme hraničním zemím schengenského prostoru, kde jsou přeplněné imigrační tábory, a to jak finančně v rámci unijního rozpočtu, tak za Českou republiku, když přijmeme legální přistěhovalce a získáme například profese, které naše země potřebuje.“  Taková odvážná slova neslyšíme denně a sluší jak lidovcům, tak i Zuzaně Roithové coby možné důstojné uchazečce o prezidentské křeslo. Největší síla KDU-ČSL ale spočívá jednak ve vnitřní stabilitě lidovců (velké „programové“ oči nemějme - nikdy v minulosti se od nich nečekaly světoborné myšlenky, to už spíš rozvaha, odpovědnost a obrušování hran), jednak v tristní zkušenosti voličů s Věcmi veřejnými, které v tomto volebním období převzaly roli středového jazýčku na politických vahách. Předloni, po svém zvolení do předsednické funkce, Pavel Bělobrádek pronesl: „Prošla mi rukama spousta dobytka i sviní a věřte, že si s nimi poradím, kdybych se s nimi potkal i ve vysoké politice.“ Letošní Bělobrádkovy projevy jsou už vyzrálejší a méně okázalé, byť třeba zdejší politiku označuje za „zasmrádlý čurbes“. Pokud KDU-ČSL nezvlčí, nebude koketovat s nahnědlým populismem (v tomto oboru by měla silnou mimoparlamentní konkurenci) a skutečně se pokusí vyprofilovat v „moderní křesťanskou demokracii“, může v očích voličů uspět. Na rozdíl od národních socialistů disponuje solidním předvojem v regionech a z paměti občanů se vytratit ještě nestačila. Jde jen o to, na jakou část své tradice lidovci navážou a nakolik zapůsobí dojmem prospěšné zklidňující síly ve stávající politické džungli. Tue, 31 Jan 2012 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3603-miroslav-mares-souboj-o-intepretaci-rozpoctovych-opatreni http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3603-miroslav-mares-souboj-o-intepretaci-rozpoctovych-opatreni Česká politika se v současnosti nachází pod tlakem sporů, které souvisejí s rozpočtovými opatřeními. Politický boj se přitom vede hlavně o základní vzkaz, který bude jejich přijetím či nepřijetím vyslán veřejnosti. Týká se to jak intepretace domácích rozpočtových škrtů, tak i Dohody Evropské unie o rozpočtových pravidlech, k níž musí ČR vyjádřit své stanovisko. Oba problémy se přitom pod vlivem evropeizace politiky stále silněji propojují. Spor již rozděluje vládu, která v loňském roce prosadila některá domácí úsporná opatření, což ale nedokázala v médiích jasně prezentovat jako úspěch a plnění koaliční smlouvy. Namísto toho se přenesla do dalšího kola mediálně vděčných šarvátek, které latentně přispívají k její diskreditaci. V tomto stavu ji zastihla i „eurodebata“. V ní TOP 09 podporuje přijetí evropské rozpočtové dohody a interpretuje to jako krok zodpovědnosti k vytvoření stabilního ekonomického prostředí v Evropě, které potřebuje i ČR a musí proto přinést i oběť v podobě platby. ODS a VV nevysílají jasný vzkaz o tom, jak chápou evropskou dohodu, ale vysílají vzkaz, že o tom musí rozhodnout občané v referendu (což TOP 09 označuje za neochotu k politické odpovědnosti). ODS přitom musí balancovat mezi požadavky evropské politiky, koaličního partnera, části proevropského členstva a voličstva na straně jedné a Klausovým politickým proudem ve straně i mimo něj na straně druhé. VV se mohou proti půjčce Evropě s ohledem na voji vabank hru o voličské hlasy postavit mnohem vyhraněněji než občanští demokraté.      V rizikové pozici vůči vlastním voličům je i ČSSD. Ta se proti rozpočtovým restrikcím vyslovila v loňské vnitropolitické debatě, v debatě evropské ovšem respektuje současnou bruselskou politiku. To narazí nejen na zájmy levicově-národoveckých voličů v případě, že z ČR odejdou miliardy do Evropy, ale již dnes  Sobotkova linie vyvolává odpor u radikálně socialistických stoupenců strany (včetně jejích think-tanků). Ti pod vlivem evropského diskursu v této části politického spektra označují evropské plány za prouhloubení neoliberalismu, vůči němuž je třeba bojovat a ne jej podporovat.  Snazší než vedení ČSSD mají komunisté, kteří si bez problémů mohou dovolit současnou evropskou dohodu odmítnout. A tématu se samozřejmě snaží jednoznačným odporem k evropským požadavkům využít i pravicoví euroskeptici, otřesení dosavadními neúspěchy Strany svobodných občanů i loňskými nezvládnutými problémy s „Bátoriádou“ a hledajícími prostor pro nový start.  Nicméně zatím je otázkou, komu vlastně současná stranická poselství utkví v hlavě a ovlivní jejich voličská rozhodnutí. Pokud kvůli nové eurosmlouvě nepadne vláda, musí strany přetavit současné poselství do kampaně před krajskými volbami. A tam se evropská a celostátní témata nemusí příliš prosadit, i když se budou týkat každého občana. Na druhou stranu jasné dominující téma jako byly nemocničních poplatky z roku 2008 asi nynější česká politika očekávat nemůže, takže i boj o současnou evropskou rozpočtovou dohodu část voličů ovlivnit může. Tratit na tom mohou hlavně dvě velké strany, omezené zisky se ale rozprostřou mezi příliš mnoho „minivítězů“, takže konečný efekt bude jen omezený. Mon, 23 Jan 2012 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3576-lukas-jelinek-vlada-nepadla-ani-kvuli-vyrovnani-s-cirkvemi http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3576-lukas-jelinek-vlada-nepadla-ani-kvuli-vyrovnani-s-cirkvemi Máme za sebou asi stopadesátou krizi Nečasova kabinetu. Na zadní se při ní opět postavily Věci veřejné, které tentokrát chtěly vědět, kde příští rok, přespříští rok nebo za deset let vezme vláda finanční prostředky na majetkové vyrovnání státu s církvemi. Zadání jako z Werichovy pohádky. Nakonec se spokojily s tím, že prý šetřeno nebude na úkor policistů, hasičů a dalších státních zaměstnanců či dopravní infrastruktury. Bude zajímavé sledovat, jak bude tento závazek dodržován a vymáhán. Znamená to, že se od roku 2013 přestane škrtat ve státní správě? Ale kdeže! Ovšem kde tou dobou bude Věcem veřejným konec… A i kdyby náhodou v tuzemské politice pokračovaly, můžeme se spolehnout na jejich slabou paměť a připravenost kdykoli změnit názor. Ostatně i v tzv. církevních restitucích předvedly ukázkovou otočku. Nejprve s heslem „Co bylo ukradeno, musí být vráceno“ na rtech s nimi nadšeně souhlasily, dokonce i vládní dohodu s církvemi podepsaly - a krátce poté zařadily zpátečku. V čem se za několik měsíců změnila ekonomická situace? Nebo se snad VV probudily ze zimního spánku? Spíš se zdá, že si Věci veřejné povšimly zdrcujících sociologických průzkumů. Jedny poukazují na volební preference, které zatím VV nezaručují vstup do příští Sněmovny, druhé pak vypovídají o jednoznačné nechuti občanů k dojednaným církevním restitucím. Kromě toho mají Věci veřejné dost důvodů překrýt jiné kauzy, jež se jich dotýkají. Například otřesné (ne)čerpání peněz ze strukturálních fondů EU ministerstvem školství, vedeném neúspěšným personalistou a manažerem Josefem Dobešem . Nebo soudní obsílku, která míří k Vítu Bártovi , předsedovi poslanců VV, kvůli podezření z úplatkářství. To je už tak silná káva, že její chuť nedokáží zastřít lechtivé hrátky se školními přestávkami. Tasena musela být nebezpečnější zbraň. A třeba i s dramatickou scénkou, během níž se vedení VV rozdělilo v názoru na to, zda strana pro restituční neshodu opustit kabinet má, nebo nemá. Již loni v létě šéf Věcí veřejných Radek John tvrdil, že vztahy uvnitř koalice jsou tak špatné, že nemohou být horší. Jak asi zhodnotí atmosféru dnes? Dá se při absenci elementární důvěry mezi partnery vůbec vládnout? Jak kvalitní takové vládnutí může být, když jediným tmelem je strach z předčasných voleb? Věci veřejné volí roli paličatého dítěte. TOP 09 přezíravě hovoří o véčkařích jako o chaotech a popletech, na adresu představitelů ODS padají slova o kmotrech a zlodějnách. Občanští demokraté raději mlčí, tváří se, že je vše v nejlepším pořádku a za záclonkami stojícího vládního vagónu nerušeně utíká malebná krajina. Pouze se čas od času spolehnou na příležitostné silácké tahy Petra Nečase . Vládní programové prohlášení může být sebelépe napsané a vedené sebeušlechtilejšími pohnutkami. Leč výsledky lze odvodit z kondice a vztahů koaličních partnerů. Tento tým má přitom za úkol kormidlovat českou loďku ve finanční a hospodářské krizi, formulovat náš názor na budoucnost evropského integračního projektu a bojovat s všudypřítomnou korupcí a klientelismem. I kdyby to stokrát uměl a chtěl, nezvládne to. Ministři nevidí dál než pod prsty svých kolegů z koaličních partají. Koncepční a strategické vládnutí se stále nekoná. A opozici, ve Sněmovně i Senátu poukazující na vládní přešlapy, dál místo diskuse čeká silové válcování. To je vlastně to jediné, co vždy dokáže ODS, TOP 09 a VV spojit do jednoho šiku. Dusná atmosféra na politické scéně se nakonec odráží i v otázce, která se týká majetkového vyrovnání státu s církvemi a kterou vládní koalice odmítá slyšet: Co když se po příštích volbách osazenstvo Strakovy akademie změní a nová vládní většina bude zákonnou úpravu tzv. církevních restitucí zásadním způsobem novelizovat? Opoziční strany, poukazující na někdejší veřejnoprávní ráz majetku užívaného církvemi, nejsou součástí dohody a nemusejí se jimi cítit být vázány. Jakou hodnotu pak má slovo dané vládou obývající slonovinou věž a schopnou se do krve rozhádat prakticky při jakékoli příležitosti? Thu, 12 Jan 2012 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3563-miroslav-mares-novorocni-bilance-a-vyhledy-ceske-politiky http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3563-miroslav-mares-novorocni-bilance-a-vyhledy-ceske-politiky Česká politika je na přelomu roku sice v situaci permanentní rozhádanosti, nicméně současná situace je mírně odlišná než před rokem. Tehdy byla ve vládě po kauze Drobil ve výrazné defenzívě ODS a tlačily na ni VV i TOP 09, dnes se koaliční spory odehrávají spíše mezi TOP 09 na straně jedné a VV a ODS na straně druhé. Věci veřejné ovšem postupně začínají chápat, že na vyšší příčky voličských preferencí již asi neproniknou a mají zájem na tom, aby se vláda udržela co nejdále, a někteří členové možná čekají na zázrak, podobně jako Unie svobody v závěru koaličního vládnutí. A TOP 09 zatím neví, zda by odchod z vlády přinesl takové zvýšení preferencí, aby to vynahradilo nynější silný vliv na finance i další důležité oblasti. Přesto nelze „zaječí úmysly“ Kalouska & spol. zcela podceňovat. ČSSD prošla rokem, v níž se hřála na výsluní voličských preferencí a zvolila si nového předsedu, ale má díky opoziční pozici má omezený vliv. Zatím nebyla schopna dlouhodoběji využít nespokojenosti, která byla ventilována v masových odborářských demonstracích. Odchod dlouholetého předsedy Jiřího Paroubka ČSSD příliš neoslabil a dokonce jí umožnil zbavit se jeho dědictví, příliš mnoho hlasů Národní socialisté – Levice 21. století asi nezískají ani v budoucnu.   Komunisté zůstávali v zásadě ve svém a po celý rok nebyli příliš výrazní. Jejich protestní projekt Spojenectví práce a solidarity toho zatím mnoho neukázal a asi ani neukáže ( i kdyby byl posílen registrací Nové antikapitalistické levice jako politického hnutí, což je nyní avizováno). Ve veřejném prostoru bylo SPaS zastíněno převážně neomarxistickým a mediálně vlivnějším ProAltem. Na konci roku kondolence předsedy Filipa do KLDR nahrála argumentům těch, kteří usilují o rozpuštění KSČM. Tyto hlasy zřejmě zesílí, pokud bude na sjezdu v roce 2012 zvolen do čela strany Stanislav Grospič, přičemž tato volba by mohla mít efekt v tom, že se ČSSD začne pohlížet po partnerovi v politickém pravém středu, tedy v doposud silně kritizované TOP 09. Další politické strany čekají na šanci. Nově vzniklé Babišovo hnutí ANO 2011 mělo silný mediální nástup, ale zatím nemá plošnou strukturu ani na úrovni VV. To by bylo důležité v krajských volbách. Zelení se budou snažit profilovat na ekologii a antifašismu a doufat, že převezmou dědictví a příznivce Havlova proudu „pravdy a lásky“. Spíše lze očekávat silnější aktivitu stoupenců tohoto proudu v mediálním a kulturním prostředí, protože Havlova smrt pro něj znamenala výraznou ránu a srovnatelný náhradník neexistuje. Případný stranický projekt současného prezidenta Václava Klause se zřejmě po blamáži s „Bátoriadou“ v následujícím roce výrazněji profilovat nebude, do krajských voleb by nezískal potřebnou základnu. Poptávka po euroskepticismu by se objevila až v případě výrazné krize EU, v krajských volbách ale toto téma tak jako tak nebude nosné. Nelze vyloučit, že část z lidí kolem Klause a DOST podpoří znovu se probouzející lidovce, kteří se začali posouvat k tradicionalismu (což by byl ve vztahu ke konfliktům Klaus-Lux v devadesátých letech historický paradox). Suverenita se totiž ztratila z veřejného povědomí a je otázkou, zda se jí po právních rošádách s registracemi a názvy podaří se do něj opět vrátit. Vandasovi „dělníci“ se budou snažit využívat etnických nepokojů, které se zřejmě stanou neblahým koloritem některých regionů, DSSS však není vnímána jako důvěryhodný řešitel sociálně-ekonomických otázek. Oprašované plány na úspěšnou romskou stranu zbrzdil zveřejněný výsledek sčítání lidu, v němž se silné etnické romské uvědomění (jakožto předpoklad volby takové strany) neprojevilo. V dalším roce potrvá silné politické napětí a blížící se krajské volby přinesou vyostření vztahů v koalici i mezi koaličními a opozičními stranami. Jejich výsledek pak předurčí i to, zda za rok bude působit stejná koalice nebo se českou politikou přelije vlna změn. K vytvoření případné „všeobjímající koalice“ by mohlo vést i další prohloubení evropské krize, zdá se však, že nejčernější scénáře se naplňovat nebudou. V roce 2012 bude muset každopádně česká politika reagovat na vývoj evropské integrace a ekonomické krize, přičemž tyto vnější faktory mohou sehrát i roli „argumentačních hromosvodů“ pro české vládní strany („musíme dělat to, k čemu jsme zvnějšku nuceni“). A česká politika bude i nadále zkoumána politology, přičemž Česká společnost pro politické vědy bude letos pořádat svůj kongres, v pořadí již pátý. Snad přinese leccos objevného a podnětného, a to i pro českou politiku. Wed, 04 Jan 2012 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3534-lukas-jelinek-prvni-vanoce-bez-vaclava-havla http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3534-lukas-jelinek-prvni-vanoce-bez-vaclava-havla Václav Havel zemřel – a pochován bude s upřímnými poctami (i poněkud teatrálním deklaratorním zákonem), jichž se dosud dostalo jen Tomáši G. Masarykovi. Jsou to ale paradoxy. Nebýt kliček českých dějin, šlo by tohoto drobného plachého mužíka přehlédnout. Ale to by byla škoda. Poslední federální a první český prezident vynikal ve vnímavosti a citlivosti, byl mistrem empatie. Uměl nasávat atmosféru a dávat průchod intuitivnímu pojetí politiky. Svět, v němž jsme jej sledovali my ostatní, byl neskonale menší než ten jeho vnitřní, soukromý. Víc než politikem či filozofem byl Havel umělcem se vzácným darem pozorovat a chápat. Kdykoli se pokusil o silácká gesta, bylo zřejmé, že ve skutečnosti tápe, do chlapáctví se jen nutí, naivně podléhá dominanci druhých. Když zkřížíte dobrého básníka se špatným válečníkem, dočkáte se patvarů typu „humanitární bombardování“. Bohužel v zahraniční politice bylo Havlovo tápání nejčastější, nejtrapnější a nejtragičtější. Tam, kde byl doma, ve střední Evropě, exceloval. Vzdálenějším koutům nerozuměl. Lidských práv se zastával chvályhodně, leč trochu selektivně. Další Havlovou devizou byla statečnost. Stál si za svým, někdy až paličatě, bez ohledu na následky. Nenechal se zastrašit a pomyslný ostrůvek svobody uměl – podobně třeba jako jeho někdejší spoluvězni Jiří Dienstbier nebo Václav Benda - nalézt i v té nejnepříjemnější, nejnesvobodnější situaci. Každý ze skvělých Havlových počinů byl ovlivněn kombinací jeho vnímavosti a statečnosti. O Havlově originalitě nemohlo být pochyb od šedesátých let minulého století. Coby dramatik byl předurčen k „nastavování zrcadla“, s mimořádným smyslem pro absurditu. Pokud Havlovo nejpodnětnější období rozeznáme v letech 1975-1992, není to dáno jen dozráváním českého disentu, Chartou 77, Listopadem 89 a prvními léty obnovené demokracie v Československu. Havel disident, politik a myslitel se projevil jako bystrý čtenář Jana Patočky, Václava Černého, Jiřího Němce, Ladislava Hejdánka…Ve zmíněném časovém rozmezí napsal i své nejzajímavější kusy: Audienci, Vernisáž, Dopis Gustavu Husákovi (1975), Moc bezmocných (1978), Dopisy Olze (1983), Largo desolato (1984), Letní přemítání (1991). Disent měl bezesporu aktivisty se silnějšími svaly i s mazanějšími hlavami. Václav Havel byl však abnormálně autentický, schopný překlenovat různé opoziční kouty, formulovat konsensuální stanoviska. Stal se přirozenou autoritou a v této poloze jej zastihl i listopad 1989. Pamětníci této přelomové éry se stali svědky pozoruhodné a ne úplně obvyklé Havlovy rozhodnosti. Klíčové okamžiky společenské a politické transformace proběhly úspěšně nejen, ale zejména Havlovou zásluhou. Také proto mnozí ještě v 90. létech soudili, že by se Václav Havel měl stát hlavou opozice vůči Václavu Klausovi, ODS a jejich politice. (Sám o tom podle čerstvého svědectví svého někdejšího mluvčího Michaela Žantovského krátce uvažoval.) S odstupem času se ukázalo, že to byl nápad nepovedený. Havel nebyl zrozen pro praktickou politiku, natožpak pro organizování levicově liberálního tábora. Předkládat životaschopné alternativy není totéž co reflektovat, glosovat a tepat politické zlořády. S tím, jak rostla moc Václava Klause, slábl vliv Václava Havla. Když pomineme Klausovo „opozičněsmluvní“ dvojče, Miloše Zemana, připravil šéfovi ODS nejcitelnější Waterloo (ve volbách 2002) jiný tichý, nenápadný politik, Vladimír Špidla, který však měl na rozdíl od Havla jednoznačné ideové a stranické zázemí. Václav Havel jakoby zvolna opouštěl politické a intelektuální kolbiště a přenášel se na prkna, která znamenají svět. Havel povrchně komentující dění, Havel – filmový režisér alegorického dílka provokujícího svou okázalou nefilmovostí, Havel – hrdina knihy do sebe zakoukané spisovatelky, to už nebyl státník respektovaný celým světem, to byla figurka absurdního divadelního kusu. Z Havla se zkrátka i ve všedním životě stal účastník netradičního představení, přesněji – „performance“. Hrál si se sebou, hrál si s námi se všemi. Snad se též dobře bavil, a to i všemi úvahami, spekulacemi a přetahovanými týkajícími se jeho osoby. Nevyčítejme mu to. Václav Havel žil tím, co mu bylo vlastní, v čem se vyznal. Bravurního myslitele z něj udělali druzí, sám se skromností sobě vlastní by se do podobné role nikdy nepasoval. Havlovi byly zbytečně vyčítány politické chyby, nezralost, neodpovědnost či nedostatečná aktivita. Tím se autoři podobných výčitek pouze naváželi do svých přehnaných očekávání. Odjakživa si uměl všímat, uměl formulovat, uměl převádět mravní postoje do lidské řeči a na papír. K tomu nemusel být světovým dramatikem, evropským politikem, českým snímatelem hříchů druhých. Stačilo, aby byl slušným, poctivým člověkem.   Ne, to není málo. Pro tuto zemi a demokracii Václav Havel žil a pracoval s nejlepším vědomím a svědomím. Nejlépe patrné to bývalo na přelomu roku. Jím vzývané hodnoty – hodnoty pro mnohé jako z jiného světa – se ve velkém skloňují především o vánočních svátcích. A Nový rok jsme se naučili spojovat s jeho myšlenkami věnovanými potížím a výzvám politického provozu. Když už nezněly v rámci oficiálního prezidentského projevu, naservírovala nám je média alespoň v podobě svátečního rozhovoru s exprezidentem. Odtud vyplývá hlavní a vlastně i nejtěžší úkol pro nás všechny: neschovávat si vzpomínku na Václava Havla a jeho zásady jen pro chvíle sváteční. Právě naopak. V krizi je Evropa, v krizi je i česká politika a demokracie. Teď Havla potřebujeme od roku 1989 snad nejvíc. Naštěstí už toho stačil říct a napsat tolik, že z odkazu tohoto skvělého Čecha a Evropana můžeme čerpat i v jeho nepřítomnosti. Wed, 21 Dec 2011 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3520-miroslav-mares-tak-je-tu-prima-volba-prezidenta http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3520-miroslav-mares-tak-je-tu-prima-volba-prezidenta Schválení zákona o přímé volbě prezidenta je zřejmě definitivní tečkou za debatou o vhodnosti tohoto postupu, kterou ČR procházela v podstatě od pádu komunismu. Tato debata se zintenzivňovala jak ve vazbě na složité prezidentské volby na parlamentní půdě a následnou volbu kandidátů, kteří nevyhovovali konkrétním stranám nebo jiným vlivovým skupinám, tak i ve vazbě na stranické zájmy v oblasti vymezování se vůči jiným stranám. Nakonec je poněkud paradoxní, že přímá prezidentská volba byla schválena v období vlády pod vedením předsedy vlády z ODS, protože občanští demokraté dlouho platili za hlavní odpůrce tohoto postupu. To jim nyní ve svých prohlášeních připomíná ČSSD, která před nedávnem vládní návrh zablokovala (přestože jinak přímou volbu prezidenta dlouhodobě podporovala), nakonec však prosadila některé své návrhy.  Pro strany již začala problematika hledání vhodných kandidátů do parlamentní prezidentské volby představovat zátěž, protože vyvolávala koaliční i vnitrostranické spory. Nelze vyloučit, že obava z vnitrostranických hádek o to, koho navrhnout po Klausovi, sehrála důležitou roli při schválení zákona. A snaha prosadit svého kandidáta nemusí být vždy korunována větším benefitem pro stranu. Např. Mirek Topolánek vložil poměrně dost energie do první i druhé Klausovy volby, přičemž v Klausových očích tím nijak výrazněji nestoupnul (je však pravdou, že v roce 2006 jej Klaus pověřil napodruhé sestavením vlády a odsunul tak Jiřího Paroubka na vedlejší kolej).  V Senátu již zřejmě nelze při schválení zákona očekávat výraznější komplikace. I když nejde vyloučit prezidentské veto, není příliš pravděpodobné. Klaus by tím zkomplikoval situaci svému případnému favoritovi v přímé volbě, která by byla nakonec tak jako tak schválena. I z hlediska Ústavního soudu, k němuž by navíc musel někdo obrátit, se schválený zákon pravděpodobně bude jevit jako přijatelný. Strany nyní budou muset najít vhodné kandidáty, a pokud se za ně jasně postaví, tak jim zřejmě budou muset obstarat i prostředky na vedení kampaně (či alespoň jejich podstatnou část). Dlouhodobější dopady na kvalitu české demokracie mít přímá volba prezidenta zřejmě nebude. ČR i nadále parlamentní demokracií, posun směrem k tzv. semiprezidentialismu bude jen malý. Dominantní vliv politických stran a jejich sponzorů, případně médií ovládaných vlivovými skupinami zůstane zachován. A mediokracie bude mít díky prezentaci kandidátů své hody. Napoprvé bude přímá volba novou atrakcí, pak se však stane rutinní záležitostí permanentního volebního kolotoče, do něhož přibude další typ voleb. Pokles volební účasti by mohlo částečně řešit jejich přesunutí na internet, kde by koneckonců třeba prezidentské volby v roce 2018 mohly sehrát průkopnickou roli. Thu, 15 Dec 2011 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3496-lukas-jelinek-odchazeni http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3496-lukas-jelinek-odchazeni O tragické úrovni české politiky svědčí, jakým způsobem opouštějí mocní nabyté pozice. Prakticky vždy je k tomu donutí nepolevující veřejný tlak nebo zákulisní intriky. Vzpomínáte, že by někdo odešel z funkce „jen“ proto, že na ni nestačí nebo že něco pokazil? Podal někdo demisi náhle, tiše, pouze po věcném a korektním rozhovoru s nejbližšími nadřízenými či kolegy? „Odcházení po česku“ lze pěkně popsat na několika čerstvých případech. Předseda pražské ODS Boris Šťastný složil funkci a chce se věnovat svému poslaneckému mandátu a celostátní politice. Šťastný sice přiznal, že premiér po něm chtěl, aby se zcela a plně zaměřil na oblast zdravotnictví, to ale podle něj neznamená, že by Nečas stál o jeho pražskou rezignaci. Přitom celý příběh je nad slunce jasný. Šťastný intrikoval proti primátoru Svobodovi a Svoboda proti Šťastnému. Rychleji a promyšleněji si počínal primátor. Svým nadšením pro změnu zatuchlých poměrů v hlavním městě a dynamickým stylem práce den po dni měnil situaci uvnitř pražské ODS a získával na svoji stranu jednoho zastupitele - z klubu dosud většinově loajálního Šťastnému – za druhým. Machiavelliho nadaný žák Bohuslav Svoboda to svojí mazanou intrikou za potlesku Pražanů nandal staré partě šíbrů a kmotrů a navrch získal skalp Borise Šťastného i šéfa klubu zastupitelů, stálice pražské ODS Rudolfa Blažka . Živé intriky dostihly i policejního prezidenta Petra Lessyho. Nesedl si s ministrem vnitra, jinak vidí především organizační reformu policie ve finančně hubených časech. Jenže Jan Kubice se nemůže šéfa policistů zbavit jen tak: jeho nezávislost na vládě je absolutní a ta jej podle platného zákona pro pouhé neshody odvolat nemůže. Ministr však zjistil, že mu nyní leží na stole Lessyho provinění (prý bezdůvodné verbální napadení podřízeného), kvůli kterému by jej vyšoupnout mohl. A taky snad měl Lessy zapomenout slib, že ministrovi zprostředkuje schůzku s jakýmsi elitním kriminalistou, který se rozhodl odhodit uniformu. Proti těmto intrikám stihl Lessy postavit vstřícnou tvář a ochotu zeštíhlit alespoň své nejbližší okolí na prezidiu. A jen tak jakoby nic se za prezidenta policejního postavil prezident republiky: Václavu Klausovi se představa hledání třetího policejního náčelníka během jednoho roku nezamlouvá. Hráči jsou vlivní a sázky vysoké. Naopak veřejný tlak stojí za rezignací ministra průmyslu a obchodu Martina Kocourka . Voliči jsou už skoro imunní vůči zprávám, kde a jak rychle ten který člen vlády zbohatnul. Ovšem vtipná historka o miliónech na kontě Kocourkovy matky a následné ministrovo popisování, jak během rozvodového řízení „odkláněl“ údajně rodinné peníze před manželkou, vyvolalo trpké úsměvy, na něž se nezapomíná. Kocourek se nevyjevil jen jako šibal, on se dokonce zesměšnil – a následné reakce veřejného mínění si premiér Nečas nemohl nevšimnout. A tak se ministr poroučel. Bez veřejného tlaku by sotva také skončil další klíčový aktér pražské politiky Petr Hulinský . Kdyby jeho dávný rival Jiří Dienstbier nepřipomněl kauzu sponzorování postižených sportovců z peněz městských firem přes společnosti, v nichž figurují Hulinského nejbližší spolupracovníci, sotva by předseda pražské ČSSD svoji funkci složil. Ani celostátní sociálně demokratické grémium by se nejspíš tak rychle nezabývalo politickou situací v hlavním městě a ostudou, kterou si strana v uplynulých letech v Praze natropila. Skoro to vypadá, že všichni ti politici, na něž zatím žádná špína nevyplavala, jsou čistí jako lilie. Jenže bez poskvrnky se cítí být i ti, co už si svých pět švestek museli sbalit. Svůj odchod zpravidla vysvětlují tím, že nechtějí škodit spolustraníkům. Že jim škodili dříve, když páchali neplechy, si odmítat přiznají. Je smutné, že končí především ty kusy ve stádu, které se rozhodli uštvat mladí, čerství vlci s apetitem, anebo ty, které vlastní neopatrností spadly do sebou samými léta hloubené jámy. Kdyby čas od času nějaký politik přiznal svoji omylnost a zároveň byl ochoten nést následky, aniž by byl tlačen ke zdi někým druhým, důvěra občanů v politický systém by se o fous zvedla. V opačném případě bude s každou další natahovanou aférou klesat. Nejnovějším uchazečem o veřejné opovržení se stal ministr kultury Jiří Besser , na kterého kdosi práskl, že kašle na majetková přiznání ústavních činitelů a sebevědomě se paktuje s odsouzeným úplatkářem. Besserova reakce z oficiální tiskové konference? „Chyť mě, když to dokážeš“, máme-li parafrázovat titul známého Spielbergova filmu. Takový exemplář hroší kůže si veřejnost nemůže nevychutnat… Tue, 06 Dec 2011 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3492-miroslav-mares-co-dela-a-muze-delat-cssd http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3492-miroslav-mares-co-dela-a-muze-delat-cssd ČSSD končí letošní rok sérií politických neúspěchů – po dlouhých obstrukcích se jí nepodařilo zablokovat přijetí reformních zákonů ani návrh rozpočtu a navíc byla „vyšachována“ z pražské koalice. Tuto nepříznivou bilanci mírní pouze vysoký stav preferencí, který je samozřejmě velkou nadějí strany do budoucna. Poté, co se díky obstrukcím ČSSD dostala do záře reflektorů, je s blížící se zimou opět nepříliš viditelná. V povědomí části veřejnosti ji udržují petiční stánky ve větších městech, k nimž lidé připojují své podpisy proti vládním reformám. O smyslu a významu petičního práva, resp. politickém dopadu petic, se v současnosti vedou odborné diskuse. Tato petice může prokázat, zda je něčemu jsou. To, že nynější vládu k ničemu nepřiměje, je jasné. Pokud ji však podepíše hodně lidí, vytane jim chvíle jejich podpisu na paměti, až přijdou skutečné dopady vládních reforem a vzpomenou si, kdo proti nim tedy brojil.   Je ostatně otázkou, zda v současné době mohou sociální demokraté dělat více.  Česká politika nebyla od konce první Klausovy vlády zvyklá na takto silnou většinu koaličních stran. Jejich vnitrokoaliční boje navíc berou velkou část mediálního prostoru v hlavním zpravodajství, který by v případě koaliční jednoty mohla obsadit opozice k prezentování svých názorů. Jiná věc je, že v období, kdy podobnou vnitrokoaliční válku proti Klausovi vedla Kalvodova ODA a Luxovi lidovci, se svým razantním stylem i vedle nich prosadil Miloš Zeman, zatímco Sobotka je zcela jiným typem předsedy. Na preference sociálních demokratů to zatím vliv nemá, riziko však může přijít s nástupem ostré formy volební kampaně. ČSSD zažila i poučení v Praze.  To, že se jí ODS bez skrupulí zbavila, je signálem, že občanští demokraté vůči ní nehodlají dodržovat podepsané ani zákulisní dohody. Ostatně prvním signálem v tomto směru byly již letní sliby velké koalice v roce 2006, která byla ze strany topolánkovsko - dalíkovského mocenského centra pouze lstivou vábničkou. A ČSSD nyní nemusí mít skrupule hledat stabilního partnera vlevo, když jej nenašla napravo. Pro zajištění dlouhodobé pozice ČSSD je ovšem důležité, aby předložila věrohodnou alternativu sociálně-ekonomického postupu vlády i evropských orgánů. Aniž by bylo třeba přeceňovat jednu akci sociálně-demokratického think tanku, je jistě zajímavé, že na 5. prosince avizovala Masarykova dělnická akademie pod vedením Vladimíra Špidly prezentaci knihy „Čína–náš soused“ od bývalého německého sociálně-demokratického kancléře Helmuta Schimdta a Franka Sirena za účasti čínského a německého velvyslance. Ale spoléhat se na čínskou mikulášskou nadílku současné zchudlé Evropě může být rizikové, protože se v ní určitě skrývá leccos čertovského. Mon, 05 Dec 2011 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3454-lukas-jelinek-spatne-zpravy-pro-ods-i-pro-verejnost http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3454-lukas-jelinek-spatne-zpravy-pro-ods-i-pro-verejnost Martin Kocourek opustil vládu. Patřil k ministrům nejkompetentnějším a také nejnenápadnějším. Hladce (přinejmenším v případě ČEZu až příliš) komunikoval jak s kapitány průmyslu, tak s poslanci, pomník si postavil okázalým návrhem energetické koncepce ČR. Jenže tichá voda břehy mele. Zásluhou obchodníků se zákulisní špínou a následně i jeho samotného jsme se dozvěděli o tom, jak mazaně svého času „odkláněl“ rodinný majetek (v řádu miliónů) před manželkou, s níž se rozváděl. Nikdo nám však už nevysvětlil, proč k tomu musel účelově zakládat firmy za devatero horami, devatero řekami… Zdá se, že část příběhu dosud nezazněla. Mezitím nastoupil nový ministr průmyslu a obchodu Martin Kuba, dosavadní náměstek hejtmana a předseda jihočeské ODS. Kuba patřil k politikům, od nichž se ještě loni Petr Nečas jednoznačně odtahoval. Patrně znal Kubovy zákulisní metody i jeho vztah s Pavlem Dlouhým, občansko-demokratickým místostarostou Hluboké nad Vltavou, jenž díky rozsáhlosti svých ekonomických a politických sítí (nejen v oblasti lesnictví a zemědělství) přišel k přezdívce „kníže z Hluboké“. Sám Kuba je znám coby vystudovaný lékař, drobný podnikatel v oblasti gastronomie, ale hlavně jako zdatný machiavelista, který si umí udělat pořádek „doma“ (v ODS) i vyjednat pevnou regionální koalici s konkurenční ČSSD. Premiér Nečas pustil všechny své výhrady ke Kubovi k vodě. Nyní chválí jeho pracovitost. Nepopírá ani sázku na Kubovu schopnost umést v jižních Čechách cestu k výstavbě nových bloků jaderné elektrárny Temelín. V soukromí pak nejspíš sčítá hlasy delegátů jihočeského regionu, které mu nejspíš připadnou za rok, až bude obhajovat post předsedy ODS. Petr Nečas se nejspíš považuje za jednoho z vyvolených, jenž se musí zpovídat toliko „vyšší moci“. A je přesvědčen o tom, že účel (reformy, reformy a ještě jednou reformy) světí prostředky (spojenci posbíraní ber, kde ber). Vzdal boj s korupcí, vzdal úsilí o očistu ODS. Jindřich Šídlo v Hospodářských novinách připomněl Nečasova slova na loňském kongresu ODS pronesená na adresu některých neformálních vůdců v regionech (tzv. kmotrů): „Vlastně jsme si sami vytvořili nálepku, natiskli ji a rozeslali našim voličům." Dnes platí dvojnásob. A to není vše. Nečasovi nefunguje vzývaný hvězdný tým místopředsedů, polovina vyslanců ODS do vlády už byla vystřídána. Stranické preference atakují historické minimum, zatímco spokojenost občanů s tím, jakým směrem se ČR ubírá, klesá na úroveň srovnatelnou s kritickým rokem 1997. V obecné rovině je spokojeno jen 29% občanů, spokojenost s politickou situací vyjadřuje pouhých 17% respondentů. Aby toho nebylo málo, ODS opustil poslanec Michal Doktor. Přestože nevystudoval vysokou školu a měl pověst obratného pozéra, byl uvnitř strany pokládán za ekonomickou autoritu srovnatelnou s Kocourkem či druhdy odejitým Vlastimilem Tlustým. ODS se tudíž rozpadl nejužší ekonomický tým a v Doktorovi z ní odešel, prý možná k národovcům z okolí Akce D.O.S.T., zakládají člen partaje v jižních Čechách. Poslanec Doktor jasně uvedl, že tak činí kvůli Kubovi a jeho praktikám, ne něž už dříve doplatily někdejší modré stálice Miroslav Beneš, Tom Zajíček a další… Bilance posledních týdnů je pro ODS tristní. Politické sebevraždy páchají jinak schopní ministři, odcházejí nespokojení členové, druhou mízu chytají kmotři a velrybáři. Sněmovnu umí občanští demokraté jenom válcovat, s koaličními partnery jsou v nepřetržité válce všech proti všem. Na politiku jako řemeslo by už občané nevsadili ani zlomenou grešli. Opravdu Petru Nečasovi za těchto poměrů stojí za to ztráta toho posledního, co s ním ještě bylo spojováno - pověsti čestného, nezkorumpovaného a se šíbry neobchodujícího muže s pevnými zásadami? Sat, 19 Nov 2011 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3434-miroslav-mares-dopady-kocourkovy-afery http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3434-miroslav-mares-dopady-kocourkovy-afery Aféra odstupujícího ministra ODS Martina Kocourka poškodila pověst ODS i české politické scény obecně. Důvěra občanů v politickou elitu bude pochopitelně po takové záležitosti otřesena ještě více než doposud. Pokud se politik se na půdě parlamentu přiznává k podvodnému jednání kvůli rodinným záležitostem, navíc hodně podivně a možná proto, aby zakryl jiné deliktní jednání (třeba korupci?), je to jistě tristní vysvědčení politické kultury. Pro ODS bude aféra znamenat zátěž i pro další období, zvláště pokud bude zahájeno trestní stíhání Kocourka a celý případ dojde k soudu v období před krajskými nebo jinými volbami. Nicméně pro občanské demokraty její důsledky nemusí být natolik drtivé, jaké by mohly být v případě jejího jiného načasování. Aféra totiž bezprostředně nesouvisela s činností Nečasovy vlády (byla spíše dědictvím Topolánkovy éry), nezhatila hlasování o reformních zákonech, Kocourek relativně rychle odstoupil (což bude moci ODS argumentačně využívat i v budoucnu) a občanští demokraté zjistili, že na ně může být leccos zjištěno a vytaženo a budou na to zřejmě reagovat snahou zahltit média aférami jiných politiků a stran. V souvislosti s dlouhodobější činností Kalouskových cifršpiónů na Finančně analytickém útvaru MF a vstupem Andreje Babiše na politické kolbiště se v části ODS a struktur kolem ní objevila nervozita. Ta může být odbourávána stupňující se činností sítí napojených na občanské demokraty, která bude zaměřena na poskytování negativních informací o protivnících ODS PR agenturám. Avšak boj spočívající ve zveřejňování afér mezi konkurenty na pravici a ve středu bude mít za důsledek nárůst popularity pro sociální demokraty a komunisty a celkovou radikalizaci politiky. Zatímco schválení reformních zákonů žádnou výraznou protestní vlnu nevyvolalo (a masivní bezpečnostní opatření proti hrstce demonstrujících z iniciativy ProAlt působilo podivným dojmem), dopady těchto zákonů už mohou vést k pouličním nepokojům. A naštvanost ulice aféry jako ta Kocourkova pochopitelně silně podněcují a staví do problematické role ty, kteří chtějí obhajovat vládní reformní kroky.  Kocourkova aféra byla u ODS jednou z mnoha a zřejmě zanedlouho zapadne do řady přechozích skandálů (kdo si dnes vzpomene na aféru Drobil či na ještě starší aféry „špióna“ Moravy , zkorumpovaného starosty Kvapila a další). Řetězení se těchto afér by však stranu – zvláště její vedení – mělo vést k hlubší sebereflexi, kterou ale nelze v prostředí odtržené politické elity očekávat. Víra, že „na mě snad nic nenajdou“, je u řady lidí z establishementu stále silnější než odpovědnost vůči poctivým straníkům a voličům.  Tuto víru by snad mohl překrýt pud sebezáchovy, pokud se neobjeví příliš pozdě. Fri, 11 Nov 2011 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3427-lukas-jelinek-nelitostna-valka-o-reformy http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3427-lukas-jelinek-nelitostna-valka-o-reformy Česká vláda protlačila parlamentem 14 reformních zákonů. Hodně při tom spěchala: s jejich platností se počítá od 1.1.2012. Na občany čeká mimo jiné zpřísnění výplat sociálních dávek a podpor v nezaměstnanosti, oslabení úřadů práce na úkor zprostředkovatelských agentur, povinnost veřejně prospěšných prací pro nezaměstnané, dražší zdravotní péče, striktnější zákoník práce a od roku 2013 jednotná 17,5% sazba DPH. Největší změnou projde penzijní systém, v rámci druhého ze tří jeho pilířů se budou moci lidé rozhodnout, zda svěří část svých úspor soukromým fondům. Přestože by životnost schválených norem měla přesáhnout jedno volební období - dokonce se počítá s tím, že některé by měly platit celá desetiletí - vládnoucí pravice je stvořila pouze k obrazu svému, bez dohody s opozicí. A právě ta soustavně opakuje, že zákony zruší nebo radikálně předělá, jakmile se dostane k moci. Má k tomu důvody procedurální i věcné. Občané vstupují do těžkého období i bez drsných reforem. Úplně stačí, že je čekají úsporná rozpočtová opatření a že se na ně valí další dopady ekonomické krize zuřící v Evropě. V už tak nervózní atmosféře reformy přinejmenším prohloubí štěpení společnosti. Vláda také čelí podezření, že smysl změn spočívá i v doufání, že za nových, ztížených podmínek část lidí v komplikované situaci ztratí o pomoc ze strany státu zájem. Možná jdou úvahy vládních stratégů racionálním směrem v makroekonomické rovině, hrubě však přehlížejí konkrétní lidské osudy. Právě zájmy voličů z řad nemajetných občanů a středních vrstev, které jsou největším sponzorem státu, se ohání levicová opozice. Sociálními demokraty ovládaný Senát vrátil reformní zákony Poslanecké sněmovně . Tam se ČSSD spolu s komunisty pokusila předlohy zdržet, aby se počátek jejich platnosti maximálně oddálil. Mohlo se jí to i podařit: obstrukce, které opozice v prvním listopadovém týdnu spustila, nemají v historii českého parlamentarismu obdoby. Sněmovna zasedala dnem i nocí, sešla se též o víkendu. Do debaty se zapojili všichni sociálnědemokratičtí zákonodárci. Někteří hovořili k věci, jiní jen natahovali čas. Koalice ale přišla s protitahem a sloučila rozpravu k jednotlivým bodům, ačkoli např. zákon o zdravotních službách nemá se zřízením generální inspekce ozbrojených sil nic společného. Každý poslanec mohl vystoupit pouze dvakrát s desetiminutovým projevem k celému obsáhlému balíku zákonů. Účel světí prostředky – toto heslo si vzala za své koaliční většina i opoziční menšina. Vládní poslanci ovšem čelí podezření, že znásilnili jednací řád Sněmovny. ČSSD již avizovala, že chystá stížnost k Ústavnímu soudu. Opozici prý bylo zabráněno plnohodnotně se vyjádřit. Kromě toho bude nejspíš zpochybněn i soulad některých zákonů s Listinou základních práv a svobod. Ústavní právníci převážně souhlasí s tím, že koalice porušila pravidla. Nejsou si ale jisti, zda šlo o tak závažný přestupek, aby Ústavní soud musel normy zrušit. Nyní zákony čekají na podpis prezidenta republiky, po něm ožijí. Konečné slovo ale bude mít Ústavní soud. Opravdu musela vládnoucí koalice ODS, TOP 09 a Věcí veřejných sehrát nefér hru, aby reformy prosadila tak rychle? Kdyby nechala opozici vypovídat, mohla by spát mnohem klidněji. Teď je budoucnost zákonů, jež jsou hlavním smyslem existence Nečasova kabinetu, v mlhách. Ještě vážnější na celé přetahované je ale zjištění, že z české politiky se naprosto vytratila ochota k vedení dialogu a hledání konsensu. To je v krizových dobách obzvlášť smutná zpráva. Thu, 10 Nov 2011 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3407-lukas-jelinek-romska-strana-vzbuzuje-pochybnosti http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3407-lukas-jelinek-romska-strana-vzbuzuje-pochybnosti Možná se co nevidět roztrhne v České republice s novými politickými stranami pytel. Jednu naservíruje Jiří Paroubek, založení další zvažuje předseda iniciativy D.O.S.T. Ladislav Bátora. Dost specifickým úkazem ale je nápad na ustavení romské politické strany. V tu může vyústit reakce Romů na vzrůst sociálního a etnického napětí, které probublalo nejvíce na severu Čech. Již zkraje devadesátých let měla tehdejší Romská občanská iniciativa slušný věhlas a hlavně také poslance, zvolené na kandidátce Občanského fóra. Následné pokusy o zakotvení v zákonodárných sborech byly marné a Romové bodovali leda v rámci etablovaných partají, především zelených a sociální demokracie. Nyní volají „tady jsme“ (Adaj) a chtějí to opět zkusit sami. Je to chyba. Především proto, že etnicky laděná partaj bude mít sklon sklouzávat k programové omezenosti, ba vyprázdněnosti. Delší životnost náleží zejména subjektům, které prostupují vícero cílovými skupinami. Romská strana by vedla spíš k diferenciaci než k integraci, sotva lze totiž čekat, že by do ní vstupovali nebo ji masivně volili neromové. Kromě toho je Česká republika poměrně homogenní zemí, v níž etnicky či sociálně laděné politické projekty budou docela pochopitelně živořit na okraji zájmu. Romská strana by nadto nemusela ani zdaleka integrovat samotné Romy. Politolog Miroslav Mareš nedávno připomněl, že řada romských stranických projektů doposud zkrachovala, protože nebyla schopna obsáhnout větší počet proudů či klanů v romské komunitě. Také romský aktivista Vojtěch Lavička soudí, že „něco podobného by mohlo fungovat jen lokálně na velmi malých místech, kde romskou komunitu tvoří jedna nebo dvě rodiny.“ Jeho postřeh vychází z toho, že na komunální úrovni už romské autority existují a mají i solidní šanci těšit se respektu nezabedněných příslušníků majoritní populace. Mnohem zajímavější cestou, pro Romy i většinovou populaci, by ale bylo vstupování Romů do zavedených stran a jejich umísťování na nikoli nevýznamná místa na kandidátních listinách. Stávající strany by k otevření se Romům - ale proč mluvit jen o nich a nezmínit třeba i Vietnamce a další minority? - mohla motivovat vyhlídka na oživení či jiný styl politické práce, oslovení nových voličů, ale i odpovědnost za formování tuzemské pospolitosti soudržné, spolupracující a neštěpené umělými rasovými rozbuškami Více než samostatnou stranu Romové potřebují vlastní silnou střední třídu. Ve Spojených státech amerických se například v minulém století dostávala do popředí práva a zájmy tamních afroameričanů. Na počátku byla u nás tolik zpochybňovaná pozitivní diskriminace, která černochům umožnila studium na vysokých školách a práci pro státní instituce. Na základě toho se zrodila černošská střední třída, jež si pak přirozeně hledala i svoji politickou reprezentaci. Nedávno se v Brně setkala část romských elit a debatovala v neposlední řadě o možném vzniku jakési zaštiťující organizace. Záhy se však objevily spekulace o reprezentativnosti tohoto podniku. Ozývají se také hlasy pochybovačů, kteří spojují podobné aktivity s úzkými zájmy některých podnikatelských skupin. I z toho lze odhadnout, čím vším, a ještě ve větší míře, si bude muset projít případná nová politická strana. Pokud vznikne, popřejme jí úspěch. Pamatujme ale, že naléhavou práci, která čeká na stávající vládu, zákonodárce a reprezentanty krajské a místní samosprávy, neodvede. Nemluvě o tom, že ve vyspělé demokratické společnosti se rozdíly mezi jednotlivými jejími členy zbytečně neakcentují: všichni jsou rovnoprávnými a odpovědnými občany. Wed, 02 Nov 2011 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3379-miroslav-mares-rusny-stranicky-vikend-bez-prekvapeni http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3379-miroslav-mares-rusny-stranicky-vikend-bez-prekvapeni Česká stranickopolitická scéna zažila ve dnech 22. a 23. října víkend, který byl sice nabytý událostmi a lze jej označit za rušný, ne však bouřlivý či překvapivý.  Jednání kongresu TOP 09 potvrdilo pozice dosavadního úspěšného tandemu Schwarzenberg – Kalousek . Staronový předseda strany byl sjezdem vyslán i do boje o Hrad. Do prezidentských voleb je sice jistě daleko, ale Schwarzenbergova nominace nyní představuje výzvu hlavně pro možného dalšího kandidáta Jana Švejnara, který s ním bude usilovat o část podobného elektorátu (a v jiném možném voličském rybníce by mu lovil hlasy Vladimír Špidla , půjde-li do toho). Sjezd TOP 09 potvrdil deklaratorní konzervatismus strany a její odhodlání pokračovat v restrikcích rozpočtových výdajů. To se sice může jevit s ohledem na stávající vývoj stranických preferencí riskantní, nicméně v (pravděpodobně) nejbližších volbách do krajských zastupitelstev bude TOP 09 soupeřit hlavně o disciplinované pravicové voliče, a proto její programová konsistence pochopitelná. Strana se odhodlala k zajímavému kroku, když projev místopředsedy v usnesení označila za součást programu strany, což je v českých podmínkách netradiční. I na kongresu ODS nedošlo k žádným zvratům a v této straně je možná dokonce trochu překvapivé naopak to, že po nedávném bouřlivém střetu ve středních Čechách nebyla proti pozici Petra Nečase podniknuta žádná viditelná akce jeho oponentů. Ti nyní zřejmě budou čekat na výsledek krajských voleb a volební kongres, který bude následovat po nich. Nečasově pozici určitě prospěla i skutečnost, že si mohl krátce před kongresem připsat vítězství v otázce ekotendru nad doposud zpravidla vítězícím rivalem Miroslavem Kalouskem. Cenu tohoto vítězství a možnou odvetu za něj zřejmě poznáme v brzké budoucnosti. Ve vnitřním životě ODS bude zajímavé sledovat, jak si strana poradí s  usnesením kongresu „vypracovat koncepci dalšího rozvoje vzdělávání členské základny, kandidátů a politiků ODS“. Doposud bylo možné nad „vzdělaností“ mnoha českých straníků (z celého spektra, nikoliv pouze ODS) často pouze nevěřícně kroutit hlavou. Internetovou prezentaci spustila i nová strana Jiřího Paroubka – Národní socialisté – Levice 21. století. Zatím však příliš velké perspektivy ovlivnit výrazněji politické dění nemá. V severních Čechách, kde by snad mohla mít největší šanci na úspěch, je nyní přehuštěno. O podobné či překrývající se voličské skupiny tam soupeří nejen etablovaná levice (tedy ČSSD a KSČM), ale i různé nevyprofilované subjekty jako jsou Severočeši.cz a další regionální uskupení a do jisté míry i Suverenita a Vandasova DSSS. Na druhou stranu se  případě krize dosavadní evropské integrace může v delší časové perspektivě stát národní socialismus staronovým evropským politickým hitem, jehož tóny by však s hodnotami dnešní moderní levice asi příliš nesouzněly.     Mon, 24 Oct 2011 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3334-lukas-jelinek-necas-spustil-vladni-uklid http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3334-lukas-jelinek-necas-spustil-vladni-uklid S plněním vládních cílů může být Petr Nečas spokojen. Sněmovna schvaluje reformní zákony jako po másle a i na dalších úsporných rozpočtových opatřeních koalice shodu nacházet dokáže. Jednotlivé strany si sice nevěří, ale drží je pohromadě osud jakýchsi politických vyvrhelů, s minimální podporou ve veřejném mínění. Přesto koaliční strany boj o voliče nezanedbávají. Věci veřejné, které se druhdy prezentovaly coby liberální síla, nyní cílí i na „příkladné národovce a katolíky“. TOP 09 se pyšní reformním étosem i výsledky a konzervativismem, který je na jedné straně podložený ušlechtilými hodnotami, ale na straně druhé – jak ukázala nedávná Kalouskova příhoda z malostranského podloubí – se s ničím moc nepáře. Nejzajímavější je ale sledovat ODS. Aby si odpáral nášivku slabého a nevýrazného premiéra, přitvrdil Petr Nečas jak vůči koaličním partnerům, tak vůči méně loajálním spolustraníkům. Zanedlouho jej čeká stranický kongres. Proto se nezdráhal vztáhnout ruku ani na ministra zemědělství Ivana Fuksu . Když pomineme dávné zvěsti, že Fuksa je spíš člověk Kalouskův než Nečasův, a jednoznačnou náklonnost odvolaného ministra k modrému rebelovi, bývalému šéfovi poslanců Petru Tluchořovi, je jeho vládní konečná nepochopitelná. Fuksovi nešla nijak zvlášť po krku ani opozice, ani média. Lesy ČR sice představují těžko přehledné zaminované pole, nicméně Fuksova „Dřevěná kniha“, posvěcená renomovanými ekonomy i Transparency International , byla posunem vpřed. Ministr se těšil autoritě u zemědělců i jejich profesních a zájmových svazů. Netáhne se za ním žádný skandál a pověst prodloužené ruky kmotrů rovněž nemá. Kdyby měl odejít jen proto, že toho na vládě příliš nenamluví, musela by jej doprovodit celá řada kolegů. A sliboval-li si od něj kdysi Petr Nečas víc (ale co?), je to jen premiérova smůla. Fuksovo vystřídání Petrem Bendlem má pomoci změnit poměr sil ve středočeské organizaci ODS. Nový ministr je Tluchořův sok a Nečas evidentně čeká, že se k němu (držiteli reálného exekutivního vlivu) postupně přidá většina spolustraníků v regionu. Není vyloučeno, že má Nečas příliš velké oči. Každopádně před kongres může předstoupit s pomyslným bičíkem v ruce. Vrcholná partajní akce bude navíc pouze jednodenní, takže rozvinutí hlubších diskusí, třeba o poměrech v koalici nebo vzdálenější perspektivě ODS, se nepředpokládá. Mezitím se proslýchá, že po kongresu by Nečas v zájmu pohodlného vládnutí v čistkách rád pokračoval. A ty by se pak mohly dotknout i silnějších figur, než byla ta Fuksova. Chladné vztahy například premiér udržuje s ministrem spravedlnosti a svým stranickým místopředsedou Jiřím Pospíšilem , který se čas od času zmůže ke krokům čistícím tuzemskou justici od klientelistických, ba až mafiánských vazeb. Zatímco veřejnost mu tleská, v zákulisí létají hromy blesky. Dalším ministrem, který prý pomalu balí kufry, je Jan Kubice . Resort vnitra je přitom ještě atraktivnější a v mocenské hierarchii váženější než Pospíšilova spravedlnost. A Petr Nečas bude potřebovat co nejširší manévrovací prostor, aby uchopil vnitrostranické i koaliční otěže před příštím, velmi náročným rokem do svých rukou. Jen tak má šanci uhrát i v nepříznivých vnějších podmínkách v zápase s koaličními soupeři (termín Radka Johna ) a ještě ambicióznější opozicí relativně slušný výsledek. Fri, 07 Oct 2011 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3275-miroslav-mares-sluknovske-memento-pro-ceskou-politiku http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3275-miroslav-mares-sluknovske-memento-pro-ceskou-politiku Šluknovské události jsou mementem pro českou komunální i celostátní politiku. Několik násilných aktů spustilo řetěz nepokojů, které se zatím se štěstím podařilo udržet v rámci regionu a ve zvládnutelných mezích. Ukázalo se, že protiromské předsudky jsou schopny mnohé tzv. obyčejné lidi postavit vedle extremistů a přimět je ke kriminálním formám jednání i k výbuchům nekontrolovatelné nenávisti či alespoň ke ztrátě racionálních uvažování.  Může být štěstím pro bezpečnostní situaci státu, že protesty se zatím soustředí do předem známých víkendových termínů a nedošlo k jejich rozšíření do jiných míst republiky, kde existují obdobné problémy. I pokud se nyní situace v regionu na severu Čech uklidní, nelze přestat věnovat vzniku etnických konfliktů systematickou pozornost. Je pouze škoda, že vláda v nedávno schválené nové verzi Bezpečnostní strategie ČR označuje za hrozbu etnické konflikty na Balkáně a ve východní Evropě, na domácí území však v tomto smyslu pozapomněla. Příčiny konfliktů je přitom třeba dlouhodobě řešit a v případě počínající eskalace krize je třeba mít nástroje na jejich zvládnutí. Etnické konflikty vznikají z širokého spektra problémů, které nelze redukovat pouze na spouštěcí mechanismus jednoho či dvou brutálních kriminálních činů ani na přítomnost extremistů na demonstraci. Ostatně dosavadní podřazování nárůstu etnického napětí v jednotlivých lokalitách primárně do oblasti boje proti extremismu bylo chybou. Extremismus může (ale nemusí) být důležitou součástí dění v ohnisku napětí, ale je třeba jeho řešení zasadit do širšího kontextu. Chybná je i dosavadní logika vládního uvažování typu „ budeme se angažovat až tam, kde hrozí, že by lidi podpořili extremisty “ (a tudíž by etablovaným stranám vzali křesla v zastupitelských orgánech a případně i státní příspěvky za hlasy do parlamentu). Bezpečnost občanů je hodnotou sama o sobě a musí být upřednostněna ihned a kdekoliv v republice, ne až by hrozila ztráta jistoty etablovaným politikům a opinion-makerům v luxusních satelitech u Prahy. Stát musí pracovat jak na dlouhodobém zlepšení sociálních problémů ve vztahu k vyloučeným lokalitám, tak se věnovat i metodám a mechanismům řešení krizových situací, které neponechají lidi v rozpacích nad vlastními politickými představiteli a ochránci pořádku (nezvládnuté bylo např. i mediální vystupování vysokých policejních důstojníků). Etablované politické strany by se měly též angažovat silněji než pouhými výpady svalujícími vinu na tu či onu vládu, když v zásadě zklamaly všechny. Je třeba umět analyzovat signály propukajících krizí. Stát by měl v případě potřeby za pomoci expertních týmů operativně řešit eskalující situaci. Je třeba rovněž nalézt nové přístupy k institucionálnímu řešení kriminality související se sociálně vyloučenými lokalitami v rámci bezpečnostních složek (včetně zřízení specializovaných útvarů) a analyzovat právní možnosti k použití dostupných nástrojů usnadňujících její vyšetřování a dokazování (odposlechy, nasazení agentů apod.). Nejprve je třeba ale zjistit i její charakter, rozsah a dynamiku vývoje. A samozřejmě je třeba mít na paměti, že pouze represí se všechno nevyřeší.  A nakonec jedna hádanka. Víte, kdo o Šluknovsku řekl podle časopisu „Hlas severu“ větu „ Tomuto kraji je zapotřebí pomoci, je bolavý a ještě nějakou dobu bude “, přičemž narážel na nedostatek policistů a soudců? Byl to tehdejší předseda Senátu Petr Pithart , který region  navštívil v roce 1998. Stalo se tak poté, co se ve Varnsdorfu odehrála bitka mezi místními Romy a kosovskými Albánci (které padl jeden z Romů za oběť). A redakce časopisu k tomu tehdy plná nadějí v článku „ K tragickému víkendu “ uvedla: „ Jestliže naše město dostalo nálepku gangsterského hnízda, řekněme si (s jistým mrazením v zádech): všechno zlé je pro něco dobré. Situace ve Varnsdorfu se dostala do popředí zájmu bezpečnostních složek a ty ji budou nyní se zvýšenou pozorností sledovat. Bezpečnost přijelo ohlídat 170 policistů… Zesílený výkon služby bude trvat  až do úplného zklidnění situace. Snad ještě tento vzkaz spoluobčanům: Věřme, že obavy z dalších násilností nejsou opodstatněné, že k panice není důvod a že v našem městě lze již zase klidně žít “. Jak je vidět s odstupem času, místní redakce Hlasu severu se spletla. Doufejme, že za deset let se nebudeme takto sarkasticky usmívat nad prohlášeními dnešních novinářů a politiků.  Mon, 19 Sep 2011 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3241-lukas-jelinek-trikrat-z-male-strany http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3241-lukas-jelinek-trikrat-z-male-strany Liberálně demokratický systém a právní stát stojí na dodržování dohodnutých pravidel. Dvojnásob smutné je, když právě to činí potíž samotným zákonodárcům. A už jen za tragikomické můžeme označit stav, kdy nejčastějšími „hříšníky“ jsou ti politici, kteří ještě loni volali po nápravě poměrů a slibovali nový, věcný a slušný styl. Uplynulé týdny přinesly tři ukázky toho, s jakou vážností nakládají se svěřeným mandátem poslanci Věcí veřejných. První příběh má lehce bulvární příchuť. V tisku jsme se dočetli, že poslanec Michal Babák má v Blue Line baru na pražské Malé Straně pověst hosta neoblíbeného, arogantního. Onehdy se tam dokonce popral a tekla krev. Poslanecký nadhled? Důstojnost? Ohledy ke stavu, který člen Sněmovny reprezentuje? Kdepak, znovu se potvrdilo, že do českého parlamentu lze coby vzorek populace klidně navolit i kdejakého hospodského rváče. Babákův trest? Dva vyražené přední zuby. Ale žádné obavy: pan poslanec, jenž se proslavil jako houževnatý jihomoravský podnikatel a zprostředkovatel příspěvků do stranické kasy Věcí veřejných, už se zubí novými. Druhý příběh ukazuje, jak chodí někteří poslanci do „práce“ teoreticky připraveni. Jana Drastichová z VV, místopředsedkyně mandátového a imunitního výboru (sic!), si buď za celý rok nestihla přečíst ústavu ani jednací řád Sněmovny, anebo jsou pro ní tyto dokumenty pouhým cárem papíru. (Možná je bohužel i kombinace obou odpovědí.) Drastichová 7. září vytáhla karty dvou kolegů z poslaneckého klubu VV při procedurálním hlasování o prodloužení možnosti hlasovat o zákonech až do noci. Snížila tím kvórum potřebné pro schválení návrhu. Poslankyně tak porušila článek 26 Ústavy ČR. Zatímco něco podobného vedlo na Slovensku kdysi k tomu, že se poslankyně (a dnešní premiérka) Radičová vzdala mandátu, ve zdejších krajích je podobný postup považován za neškodnou zábavu, která v minulosti prošla třeba i poslanci Miroslavu Benešovi (ODS). V případě poslankyně za Věci veřejné nemohlo nepřijít vyjádření opozice, podle něhož Drastichová pouze potvrdila, že véčkařští poslanci jsou nesamostatní, bez vlastní vůle a fungují pouze jako údy Bártova podnikatelsko-politického soukolí. Drastichové trest? Stranická kolegyně, místopředsedkyně vlády a šéfky její legislativní rady Karoliny Peake od řečnického pultu naznačila, že jednání Drastichové má něco společného s tím, že je žena… Příběh třetí je nejvážnější. Jednak proto, že se týká tolik verbálně odsuzované korupce, jednak proto, že poodhalil pokřivené uvažování části zákonodárců napříč politickým spektrem. Předseda klubu VV Vít Bárta je podezřelý, že uplácel své kolegy, a poslanec zvolený za VV (nyní nezařazený) Jaroslav Škárka čelí obvinění, že takový úplatek přijal. Pokud by se vznešená podezření potvrdila, mohli bychom rovnou Bártu označit za „kozla zahradníkem“, navíc prznícího elementární principy parlamentní demokracie. Pokud se podezření nepotvrdí a dojde ke skutečnému Bártovu očištění (ať už státním zástupcem nebo soudem), budeme na něj muset pohlížet jako na nevinného. Ovšem o kolik méně nebezpečné a o kolik ústavně konformnější byly smlouvy s finanční sankcí, které museli podepisovat sněmovní kandidáti za Věci veřejné před volbami? A dodejme, že nešlo o ojedinělý případ - viz někdejší případy Sládkových republikánů a středočeské sociální demokracie… Sněmovna nedávno na návrh mandátového a imunitního výboru vydala Bártu a Škárku ke stíhání. Mnozí poslanci, kteří o omezení imunity rádi mluví, ovšem skutek jim pak zpravidla uteče - uvidíme, jak naplní závazek alespoň zrušit celoživotní imunitu -, ovšem vedli vážně myšlené disputace, zda nehrozí vlámání justice do hájemství politických stran. Jakoby snad v nich se podvádět, korumpovat, krást a třeba i vraždit klidně mohlo! Ještě by šlo pochopit případné podezření, že policie jedná na politickou objednávku (byť asi ne v případě předsedy poslaneckého klubu jedné z vládních stran). Co však pochopit nelze, je nedůvěra i v další orgány činné v trestním řízení - státní zastupitelství a soudy. Žijeme v právním státě, nebo ne? A platí stejná pravidla pro pány i kmány? Bártův trest? Zatím je v nedohlednu. Možná bude odsouzen, možná za celou jeho kauzou zůstane jen ostuda a divná pachuť. My však už nyní aspoň můžeme učinit dva závěry. Za prvé, Věci veřejné nejsou tím, za co se vydávaly ještě v květnu 2010. Nesou lví podíl na poklesu důvěru v politiku, politiky a partaje v posledním roce. Za druhé, tuzemský parlament se dosud nepodařilo změnit z akvária se specifickými pravidly v integrální součást české společnosti. Můžeme to odbýt jednoduchým (už výše zmíněným) povzdechem, že poslanci a senátoři jsou jen jedněmi z nás. Jenže v dobách krize ekonomiky, politiky a hodnot by bylo přece jen lepší, kdyby ti, co ovlivňují náš život nejvíce, byli s to jít ostatním spoluobčanům pozitivním příkladem. (autor je politolog působící na Masarykově demokratické akademii; think-tanku blízkém sociální demokracii) Fri, 09 Sep 2011 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3197-miroslav-mares-konec-kauzy-batora http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3197-miroslav-mares-konec-kauzy-batora Oznámení o tom, že se ministr školství Dobeš dohodnul s ministrem zahraničí Schwarzenbergem a předsedou TOP 09 na odvolání Ladislava Bátory z jeho funkce na MŠMT, zřejmě ukončuje další vládní krizi, kterými Nečasův kabinet od svého vzniku procházel, prochází a procházet bude. To, co ji vlastně vyprovokovalo a co přimělo TOP 09 k vzepětí v protiextremistickém boji, zůstává zatím širší veřejnosti skryto (je např. zajímavé, že TOP 09 ve svém loňském volebním programu ve formě vládního prohlášení boj proti extremismu nijak výrazně neprosazovala). Měl-li být Bátora koněm připravované post-hradní strany pro uplatnění Václava Klause , pak se ukázal krok TOP 09 jako takticky úspěšný. Nejenom, že se Bátoru podařilo jako potenciální významnou postavu konkurence medializovat v negativním světle, ale kauza ukázala i na nepřipravenost argumentace a celkové obrany struktur na podporu „subalterního úředníka“ s kontroverzní minulostí i názory. A samotný Bátora nepůsobil jako charismatický vůdce nespokojených fašizujících mas blízké budoucnosti, z čehož měli jeho oponenti obavy. Pokud Bátora zůstane na ministerstvu školství, není ale jeho případ ukončen. Možná se uklidní střety ve vládě mezi VV a TOP 09, ale levicová a zelená opozice nemá důvod protibátorovské tažení opustit. Nedávný vzestup Strany zelených byl s vysokou pravděpodobností způsoben právě viditelnou angažovaností předsedy Ondřeje Lišky v protirasistických aktivitách, mobilizační potenciál má toto téma i pro příznivce ProAltu či Nové antikapitalistické levice, která bude zřejmě v blízké době zaregistrována jako politická strana. Z této části politického spektra budou útoky na Bátoru pokračovat i nadále. SZ si je vědoma toho, že může ubrat část mladých voličů TOP 09. TOP 09 nyní bude pod „levicovým dohledem“, zda její razantní vstup do kauzy nebyl pouze účelovou hrou k posílení mocenských pozic. Není ostatně bez zajímavosti, že v prostředí české krajní levice je TOP 09 občas rovněž nálepkována jako pravý extrém české politiky, a to i na mezinárodních fórech. Se zpožděním se začaly vytvářet i výraznější veřejně aktivní sítě na podporu Bátory, ty ale zřejmě po pár happeningových akcích buď v dané podobě zaniknou, nebo se transformují do širších kampaní. Mezietnické napětí – aktuálně ve šluknovském výběžku, ale s konfliktním potenciálem na mnoha dalších místech – představuje pro krajní pravici mnohem atraktivnější téma než tzv. Bátoriáda. Na tzv. romské otázce se ale snaží profilovat téměř všechny strany politického spektra, často ale pouze populistickými, ne-li přímo rasistickými prohlášeními politiků, kteří pro prevenci a zamezení krizových jevů dlouhodobě neudělali nic. I v tomto směru bude zajímavé, zda „morální maxima“ vytvořená kauzou Bátora vydrží české politické scéně tváří v tvář dalším etnickým nepokojům a nespokojeným davům. Právě při řešení těchto problémů je důležité citlivě vnímat a prosazovat demokratické hodnoty. Demokraté by se ale samozřejmě měli hledat i protiargumenty pro boj s extremismem zavánějícími názory typu: „ Jestliže by však lidstvo mělo zjistit někdy v budoucnu opětovně a za cenu dalších obětí…, že demokratické methody nedokážou trvale zajišťovat důstojné a stabilní podmínky existence pro převažující část populace, bylo by asi nutné hledat jiné, možná zatím neznámé cesty k zachování civilisace a lidského rodu vůbec. Bylo by to pro fundamentální stoupence demokracie zjištění jistě tristní, ale nebylo by to v lidské historii poprvé, kdy by byla demokracie zpochybněna… “ (Bátora, Ladislav: Americká polyarchie v předvečer třetí demokratické transformace. Závěrečná bakalářská práce. Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze Po obhajobě revidované a rozšířené znění, Praha, listopad 1995, s. 127). Spory o podobu a zachování české demokracie kauzou Bátora rozhodně nekončí, pouze jí dostaly do vínku další doposud ne zcela jasnou, ale přesto poučnou epizodu. Tue, 30 Aug 2011 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3195-jakub-janda-o-co-skutecne-jde-v-kauze-batora http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3195-jakub-janda-o-co-skutecne-jde-v-kauze-batora Přestřelka ohledně prohlášení Ladislava Bátory, představitele iniciativy D.O.S.T. a vysokého úředníka MŠMT, má několik rovin. Faktický lídr TOP 09 Miroslav Kalousek reagoval podle svých oponentů neadekvátně, když podmínil účast ministrů své strany na zasedáních vlády tím, že ze svých postů odejde buď Bátora sám, nebo jeho nadřízený Josef Dobeš . Olej do ohně přilil i napadený ministr zahraničí, který pohrozil úplným odchodem TOP 09 z vlády. O čem tedy Kalouskova/Schwarzenbergova poslední odveta za Bátorovy směšné facebookové urážky je? Voličská základna konzervativní pravice je zruinována percepcí nejsilnější pravicové strany coby partaje kmotrů. Sám Kalousek tento trend zpozoroval a před volbami 2010 postavil okolo knížete Schwarzenberga subjekt profilující se jako tradiční strana důvěryhodných konzervativců. Z demografických předpokladů se ale dá vyčíst, že v českém pravicovém prostoru je místo pouze pro dva subjekty, tedy že za ODS je v Poslanecké sněmovně místo pouze pro jednu stranu. Se vstupem dalšího potenciálního pravicového subjektu, s přímou či nepřímou podporou Václava Klause , vycházejícího mj. i z iniciativy D.O.S.T. (více v článku Ondřeje Šlechty ), spojuje TOP 09 ohrožení své politické existence. Právě proto je pro Miroslava Kalouska tak důležité vedoucí představitele rodícího se subjektu takříkajíc zabít v politických plenkách. Bátora dal Kalouskovi přesnou nahrávku na smeč: svým chováním mu umožnil dát ultimátum Věcem veřejným, konkrétně ministru školství Josefu Dobešovi. Kalousek vyšel z toho, že Věci veřejné budou muset v celé záležitosti ustoupit, jelikož jejich preference se aktuálně pohybují mezi 2-3 %. Nebudou-li ve vládě nyní, nahradí je po volbách Strana zelených nebo KDU-ČSL . Ve výsledku - jak doufá Kalousek - se zabijí dvě mouchy jednou ranou: Věci veřejné budou oslabeny a Bátora pryč. I proto lze jeho zdánlivě přehnaný krok hodnotit jako tah dobrého stratéga. Politickou kariéru Václava Klause po roce 2013 to samozřejmě nezničí. Platforma D.O.S.T. ale bude nucena využívat stále radikálnější rétoriky, aby byla ve veřejném diskursu slyšet, což jí může paradoxně nejvíce uškodit u umírněně konzervativního elektorátu. A to Kalouskovi opět hraje do karet... Převzato z Revue Politika 8/2011. Mon, 29 Aug 2011 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3145-lukas-jelinek-kde-je-konec-ceske-radikalni-pravici http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3145-lukas-jelinek-kde-je-konec-ceske-radikalni-pravici Zdánlivě je klid po pěšině. Přes mediální přestřelky mezi příznivci a odpůrci tu špičkového ministerského úředníka Ladislava Bátory, tu hradního vicekancléře Petra Hájka je politická scéna bez výrazných hráčů nadhazujících rasistická, xenofobní či rovnou neofašistická témata. Pravicoví extremisté opustili Poslaneckou sněmovnu v roce 1998 se Sládkovými republikány a občasné výstřelky jednotlivých současných zákonodárců nestojí skoro za řeč. Nikde však není psáno, že situace je navěky neměnná. Stačí, aby se na pozadí ekonomické krize a vládních škrtů prohloubily rozdíly ve společnosti a eskalovalo sociální napětí a můžeme se dočkat zhnědnutí poslaneckých i senátorských lavic. Je smutné, ale i lidské zároveň, že když jsme na dně, hledáme příčiny jinde a v jiných. Takto by mohl zůstat černý Petr v rukách Romů, Vietnamců, přistěhovalců nebo třeba příjemců sociálních dávek. Co se dnes zdá být nemožné, může být zítra realitou. Kdo například očekával brutální bouře v ulicích britských měst? Dosud působí česká pravice kultivovaně. Dokonce i její okraj, reprezentovaný půvabnou distingovanou dámou - Janou Bobošíkovou . Blok Suverenita v loňských sněmovních volbách získal něco přes tři a půl procenta hlasů, což mimo jiné znamená cenný státní příspěvek na činnost. Před prázdninami proběhl stranický kongres, na němž se sešla celá řada pozoruhodných hostů připravených ke spolupráci - bývalý komunistický senátor Jaroslav Doubrava , vůdce pravicově nacionalistické iniciativy D.O.S.T. Ladislav Bátora, šéfka Demokratické strany zelených Olga Zubová i někdejší poslanci ODS a ČSSD Vlastimil Tlustý a Kosta Dimitrov . Nechyběla ani pochvalná zdravice prezidenta Václava Klause . Kýčovitý obrázek o záměrech Suverenity si pak na počátku srpna mohli udělat čtenáři deníku Právo. Na otázku, kvůli čemu, by měli lidé Suverenitu volit, Jana Bobošíková v celostránkovém rozhovoru odpověděla: „ Kvůli zájmům této země: chceme chránit českou korunu, nechceme euro, nechceme předávat další pravomoci nadnárodním organizacím, chceme chránit české pohraničí před požadavky landsmanšaftu, chceme rozvíjet jadernou energetiku. “ Podobně malebně se Bobošíková vypořádala s dotazem na motiv jejího politického angažmá: „ Mám ráda tuhle zemi. Chci, aby moji rodiče tady slušně dožili, aby dcery, kterým můžeme s manželem dopřát studium v zahraničí, měly potřebu se do České republiky vrátit .“ A do třetice všeho dobrého ještě jedna rada paní předsedkyně: „Chraňme si svoji republiku, spoléhejme sami na sebe. “ Víc doslovných citátů netřeba, okázale vzývanou láskou k vlasti je rozhovor s Bobošíkovou prodchnut od začátku do konce. Všimněme si toho rozdílu. Zde nemáme co do činění ani s hulvátským a samolibým Sládkem, ani s Vandasovými černooděnci přetransformovanými z Dělnické strany v Dělnickou stranu sociální spravedlnosti. Suverenita se opírá o dvě emancipované ženy-matky, Janu Bobošíkovou a Janu Volfovou. Nekřičí, jsou vlídné a nesou srdce na dlani. Uvědomují si, že homogenní českou společnost zatím netrápí stinné stránky multikulturní společnosti. Proto jim stačí podle stokrát vyzkoušených not kritizovat Brusel a strašit sudetoněmeckými revanšisty. V kombinaci se sociálním cítěním a tepáním všudypřítomné korupce tato programová nabídka úplně stačí. Tedy aspoň prozatím, například než vypuknou první problémy s imigranty. Kdybychom chtěli Janu Bobošíkovou k někomu přirovnat, první volba by padla na charismatickou Marine Le Penovou , stojící v čele francouzské Národní fronty. Ani jedna nepůsobí dojmem, že by se nechaly hned tak opotřebovat. Zbývá si zaspekulovat, co by - kromě společenské krize - mohlo pomoci k vzestupu Suverenity či jiné, ještě radikálnější pravicové formace. Napadají mne tři věci. Za prvé integrování všech podobně smýšlejících jednotlivců a skupin, včetně třeba Bátorovy iniciativy D.O.S.T., Machovy Strany svobodných občanů, Národní strany Petry Edelmanové, aktivistů Semínova Institutu svatého Josefa a Jochova Občanského institutu, fundamentalistických spolupracovníků prezidenta republiky či těch, co po Breivikově masakru v Norsku říkají: Je to odporné, ale svůj díl viny nese i multikulturalismus. Za druhé, jednoznačná podpora Václava Klause. K té není vůbec daleko. Stačí, aby Klaus po blížícím se sestoupení z hradních výšin odtušil, že právě zde se rodí platforma, která by jej mohla uchovat ve vrcholné politice. No a třetí podmínkou úspěchu je nenápadné ukotvení spřízněných duší na vlivných místech ve státní správě. Průkopnickou roli hraje ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Jeho šéf Josef Dobeš se Ladislava Bátory jednoznačně zastal a vyzdvihl národovectví a katolictví tohoto poradce pověřeného řízením personálního odboru. Sotva proto čekat, že by svůj personální přešlap ministr vyvážil dejme tomu angažováním Stalinem uhranuté komunistické učitelky Semelové . Kdykoli se proto budeme uklidňovat tím, že u nás silnou krajní, nacionalistickou nebo fašizující pravici nemáme, vzpomeňme si, že k hnědnutí společnosti i politiky zpravidla dochází pozvolna a k následnému požáru nevídaných rozměrů stačí jen přeskočení nepatrné jiskry. Sat, 13 Aug 2011 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3125-miroslav-mares-extremni-stepeni http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3125-miroslav-mares-extremni-stepeni Česká politická scéna se v létě letošního roku možná vydala na cestu většího rozštěpení i polarizace. Naznačují to některé průzkumy (konkrétně společnosti Factum Invenio ) i události uprostřed okurkové sezóny, během níž mj. avizoval vznik nového vlastního projektu Jiří Paroubek a na kontroverzních tématech se začaly výrazně profilovat některé subjekty usilující o průnik do vyšších pater české politiky. Konec července a počátek srpna přinesl úpadek dominance ekonomických a sociálních témat, které českou politickou agendu ovládly díky odborářským demonstracím a diskusím o daňové politice v předchozím období. Masakr v Norsku motivovaný nenávistí k tzv. kulturnímu marxismu a multikulturalismu i české spory o kácení lesů na Šumavě a o politickou podporu pochodu homosexuálů, leseb a transsexuálů Prahou přenesly zájem do tzv. postmaterialistické dimenze. I tato situace může nahrávat doposud menším stranám a hnutím. Rýsující se nástup ekonomické krize však zřejmě bude v mediální agendě znamenat další zvrat. Pád Věcí veřejných a současně znechucení středově liberálních voličů ze současné vlády může být důvodem překvapivého vzestupu Strany zelených. Liškova strana se nyní intenzivně zapojila do již zmíněné mediálně sledované kampaně proti těžbě dřeva na Šumavě a může z ní „vytěžit“ přízeň od voličů, kteří jí v minulých volbách opustili, zvláště od alternativních mladých lidí. Je zde patrný rozdíl oproti obdobné situaci před deseti lety, kdy tehdejší straničtí zelení ještě nespolupracovali s nevládními environmentalistickými iniciativami. Konkurenci pro ně však mohou u části mladých levicových voličů představovat aktivní ProAlt (pokud by přešla na stranickou bázi) i Nová antikapitalistická levice (která před nedávnem nasbírala tisíc podpisů potřebných pro registraci).  Úpadek VV i určitá ztráta podpory pro TOP 09 umožnily opětovný nárůst šancí pro KDU-ČSL, jejíž mládežnická organizace navíc získává popularitu i u části krajní pravice. Napravo od ODS a TOP 09 se sice otevírá prostor pro relevantní krajně pravicový subjekt, o jeho zaplnění však usilují jak tradiční pidistrany, tak i ideově iniciativy, které doposud nepřešly na stranickou bázi. Řeší přitom dilema, zda je pro ně samostatná stranická existence vůbec výhodná. Případ akce DOST ukazuje, že alespoň dočasně může být efektivní vytvořit síť prostupující různými stranami i institucemi. Ve stranách stoupenci iniciativy vedení k akceptaci jejich stanovisek a prosazují své reprezentanty na významné posty. To jim přináší další výhody. Např. pozornost koncentrovaná na Ladislava Bátoru, byť v mainstreamových médiích prezentovaná s negativním zaměřením, pak umožňuje prezentaci vlastních myšlenek a oslovování dalších příznivců (aktuální dopis předsedy DOST americkému velvyslanci protestující pronikl do významných médií, což by se zřejmě nestalo, kdyby kolem Bátorovy funkce na MŠMT nebylo v nedávné minulosti tolik kontroverzí). Na druhou stranu je existenci vlivové sítě vázána na momentální politické uspořádání a zvláště po zániku „Klausova hradu“ za necelé dva roky může být existence samostatné strany nutností.   V národoveckém populismu, který může krajní pravice využívat, jí ale v ČR zdatně sekunduje i část levice či nevyprofilovaných subjektů (což předvedl v rozhovoru s protiromským zaměřením pro Parlamentní listy i senátor Doubrava ze Severocesi.cz). Levice má za současné konstelace i výhodu kritiky pravicových kroků v ekonomické a sociální oblasti. Jiří Paroubek hodlá při budování nové strany těžit i z nevýrazné opoziční role CSSD i z dlouhodobých osobních sporů uvnitř sociální demokracie. Pokud by však chtěl zahájit vítězné tažení příští rok v krajských volbách v Ústeckém kraji, bude se muset vypořádat se nastartovanými Severočechy.cz a možná i se Suverenitou.    Českou stranickou krajinu tedy možná čeká nové rozparcelování, která by nabízelo i nové koaliční modely (např. zelení už rozhodně nejsou tak jasnou součástí pravice, jakou byli v roce 2006, a Sobotka s Liškou nejsou to samé co Paroubek s Bursíkem ). Současné trendy však ještě není možné chápat jako definitivní stav.  Pokles podpory vládních stran uprostřed volebního období je poměrně častým jevem. Do voleb (a to i do krajských) je ještě daleko a v současnosti avizovaná extrémní rozdrobenost se nemusí ukázat jako udržitelná. Mon, 08 Aug 2011 00:00:00 GMT webnews- Aktuálně: 2.2.2012 Open Society Funf "Workshop občanské investigace ", 19:00 HUB Praha, Drtinova 10, Praha 5 15.2.2012 Institut aktivního občanství, Pražské fórum, Centrum současného umění DOX diskuse "Jaká je vize Prahy" , 19:00 DOX, Poupětova 1, Praha 7 Proběhlo: 1.12.2011 Oživení, PragueWatch, Pražské fórum debata " Zaostřeno na magistrát-rok poté " , 18:30 velká aula FF UK, Nám. Jana Palacha 2, Praha 1 22.11.2011 Respekt Institut o.p.s. veřejná debata "Nové otázky nad OPENCARD" , 19:00 Centrum Franze Kafky, Široká 14, Praha 1 22.11.2011 Transparency International – Česká republika, o.p.s. a Sociologický ústav AV ČR, v.v.i seminář „Zvýšení transparentnosti financování politických stran“ 16.11.2011 Respekt Institut o.p.s. debata "Korupce na Státním fondu životního prostředí?" , 19:00, Goethe Institut, Masarykovo nábřeží 32 16. 11. 2011 Inventura Demokracie veřejná debata pod titulem "Nezreznout! Máme ještě klíče k demokracii?" k výročí 17. listopadu 1989, 17:00, velká aula FF UK 27.10.2011 Transparency Intenational-Česká republika, o.p.s seminář " Korupce, transparentnost a stabilita veřejných financí " 26.10.2011 Transparency International-Česká republika, o.p.s. seminář  " Korupční rizika a jejich indikátory při zadávání veřejných zakázek " 25.10.2011 Člověk v tísni, o.p.s. za podpory Nadace Open Society Fund konference " Český neziskový sektor a aktivismus v prostředí ", HUB Praha 19:30 21.10.2011 Sourcefabric, o.p.s. konference "Mediafabric" 6.10.2011 CESTA Centrum pro sociálně-tržní ekonomiku a otevřenou demokracii, o.s. Konference "Financování politických stran a regulace politických kampaní" CENTRUM-CESTA.cz 23. - 25. 9. 2011  Naši politici o.s., Transparency International ČR, Kohovolit.eu, Čmelák o.s. společná  konference Průhledná politika online (offline) 16. září 2011 Nadace Open Society Fund setkání grantistů programu „ Transparentnost a veřejná odpovědnost “       Tue, 26 Jul 2011 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3089-lukas-jelinek-boure-ve-sklenici-vody http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3089-lukas-jelinek-boure-ve-sklenici-vody Koaliční důvěra setrvale drhne, konsensus nad státním rozpočtem se ztrácí v mlhách, a tak jediné, co ještě v pravicovém týmu ODS, TOP 09 a VV funguje, je ideologie. Všichni společně se klaní konkurenceschopnosti a modernizaci, všichni společně zdatně bojují s bubákem komunismu. Zákon o protikomunistickém odboji prošel úspěšně Senátem , pročež se můžeme těšit na úředníky kádrující a odměňující příslušníky někdejšího disentu. Vláda se také rozhodla ignorovat analýzu expertů ministerstva vnitra a usnesla se, že do tří měsíců chce mít na stole žalobu, kterou by pohnala před soud KSČM. O vrcholný ideologický přemet se pak postaral premiérův poradce pro zahraniční politiku a lidská práva Roman Joch, který si myslí, že by za krvavým řáděním norského křesťanského fanatika ultrapravicového ražení mohla být rozvědka krutého libyjského vůdce Kaddáfího… Opět se nám zhmotňuje rčení o chlebu a hrách. Čím je méně prvního, tím víc nám kabinet nabízí druhého.     Ovšem narůstající ekonomický a sociální spor uvnitř koalice zamaskovat nejde. Věci veřejné nechtějí škudlit na školství a dopravní infrastruktuře. Domáhají se daní, které nebudou tak výrazně omezovat nízko a středněpříjmové skupiny. V souladu se svým volebním programem volají po majetkových přiznáních a progresivním zdanění. Superguru VV Vít Bárta zmínil 30% pro ty, co vydělávají nad 100 tisíc korun. Šéf komunistů Vojtěch Filip na to v televizi spokojeně zamlaskal a připomněl, že jim by „stačilo“ zhruba čtrnáctiprocentní zdanění nad sto tisíc, dvacetiprocentní zdanění nad dvě stě tisíc a 30% pro lidi s příjmem nad 300 tisíc.     Nemá však smysl jásat nad tématickým návratem Věcí veřejných do května 2010. Prakticky kdykoli mohou své ekonomické a rozpočtové priority vyobchodovat za něco jiného. Například za rozdělení sněmovního branně-bezpečnostního výboru, k jehož sloučenému ustavení došlo v rámci šetření teprve vloni, a za předsednickou funkci v jedné samostatné části pro svého předsedu Radka Johna , který ještě před rokem požadoval dokonce sloučení ministerstev obrany a vnitra….     Věci veřejné působí neseriózně na koaliční partnery i na levicovou opozici. Je jim jasné, že aspoň o nějaký výsledek, jenž by před příštími volbami předložily voličům, se mohou pokusit leda ve vládě. A správně tuší, že výhodnější pro ně je být sociálním okrajem pravicové vlády než pravicovým lemem vlády levicové. Možná kvůli tomu brzy opráší jiné své pozoruhodné programové nápady, třeba daňovou amnestii či zdanění prostituce. Jenže vyškrábat se zpátky nad pětiprocentní hranici hlasů nutných pro usednutí ve Sněmovně jim to nejspíš stejně nepomůže.     Kreativitu Věcí veřejných se pokusil trumfnout ministr financí Miroslav Kalousek (TOP 09). Prý není úplně proti progresivnímu zdanění a dokázal by to vysvětlit svým voličům. Leč nemylme se: neplánuje více sazeb pro daň z příjmu, uvažovat je s to pouze o daňových úlevách pro nejchudší. Opět nám tak připomněl rozdíl mezi solidaritou vnímanou jako vyrovnávání šancí a solidaritou coby charitou, almužnou, drobky shrabovanými soucitnými konzervativci dolů ze stolu.     VV doufají, že ještě ovlivní podobu rozpočtu na rok 2011 a že dokáží prosadit úpravy do připravovaných daňových zákonů. TOP 09 se tváří, že do konce prázdnin je ještě možné jednat. Například předseda poslanců TOP 09/STAN Petr Gazdík by chtěl stihnout prosadit nižší sazbu daně na knihy a tiskoviny. Konzultace, přestřelky i mystifikace uvnitř vládního tábora tak budou určitě pokračovat dál. Stěží se ale vymknou rámci danému jednak ideologií, jednak tlakem nadnárodních finančních skupin. Přesně jak se sluší na éru, v níž se politika dál a dál vzdaluje občanům, zatímco podléhá ekonomickým veličinám a vládnutí zpohodlňujícím dogmatům. Mon, 25 Jul 2011 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3073-miroslav-mares-devatenactiprocentni-risk http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3073-miroslav-mares-devatenactiprocentni-risk Návrh na zvýšení daně z přidané hodnoty na 19%, se kterým přichází na vládu ministr financí Miroslav Kalousek s podporou premiéra Nečase, je pro vládu riskantním krokem. Objevil se krátce poté, co byla schválena jiná - nižší - sazba daně. Znovu se tak objevuje otázka, nakolik je vládní politika strategicky promyšlenou záležitostí v tak důležité oblasti, jako jsou reformy, citelně zasahující velkou část obyvatelstva. Deklarovaná snaha snížit schodek státního rozpočtu se díky chaotičnosti vládních kroků stává pro velkou část populace nevěrohodnou. Ke špatnému image ostatně vláda notně přispívala  svojí vnější prezentací a vnitřní rozhádaností po celý rok své dosavadní existence. Mediálně přitažlivé téma zvýšení daně přitom odsune do pozadí pozornost, která mohla být věnovaná propracovanějším materiálům NERVu k řadě sektorů politiky. Učinit nepopulární krok v létě má svoji logiku. Po vyhrocených červnových protestech je nyní velká část potenciálních protestantů na dovolené. I když řada z nich nemá peníze na zahraniční zájezdy, nehodlá si týdny klidu přerušit další jízdou do rozpálené Prahy. Změna DPH se ovšem bude projednávat v parlamentu v době, kdy již může být ochota postavit se vládě na ulici zase větší. Věci veřejné vsadily na kritiku Kalouskova kroku. Proklamovaná jednota vládní koalice po rekonstrukci Nečasova  kabinetu tak příliš dlouho nevydržela. VV již reálně nemohou získat body slibovanými protikorupčními opatřeními a tak sázejí na roli sociálně citlivé součásti vlády, ale ani tento tah jim příliš mnoho voličů nepřitáhne (a to i pokud by prosadili stažení Kalouskova návrhu). Nespokojenci podporují opozici nebo rezignovali na politiku úplně. Opozice však také není příliš viditelná, i když vládní kroky samozřejmě kritizuje. Využít situace však zatím výrazněji nedokázala a musí doufat, že nárůst voličských preferencí ČSSD a KSČM bude trvat až do voleb. U těch by ale mohly v řádném termínu bodovat koaliční strany, pokud by jejich kroky dokázaly přinést odpovídající výsledky, především snížení státního dluhu.  K tomu však koalice potřebuje přečkat krizové roky 2012-2013, a to nebude jednoduché. Z hlediska TOP 09 může riskantní strategie vyjít, protože sice menšinová, ale rozhodně nezanedbatelná část voličů  vládní opatření podporuje. Problémem ovšem bude, kolik voličů zůstane v tvrdém jádru a hlavně kolik jich budou mít její koaliční partneři. Pokud by vláda neobhájila své kroky před tradičním elektorátem, rozpadla se a na scéně se objevil nový pravicový subjekt, mohly by nakonec v předčasných volbách skončit všechny tři vládní strany v součtu na takových devatenácti procentech a vyrovnat se tak alespoň své dani.  Wed, 20 Jul 2011 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3021-lukas-jelinek-vlada-dal-zivori-strategicke-vladnuti-se-nekona http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3021-lukas-jelinek-vlada-dal-zivori-strategicke-vladnuti-se-nekona Zhruba po roce existence vládní koalice stvrdila podepsáním dodatku k zakládající smlouvě své pokračování. No a co má být? Jak by potvrdili obyvatelé Belgie, žít se dá i bez regulérní vlády. Stačí, když fungují zákony, nepsaná pravidla a kompetentní státní správa. Viděno z tohoto úhlu, je zcela nepodstatné, zda nám vládne slabá sto patnáctihlasá trojkoalice ODS, TOP 09 a Věcí veřejných, nebo pravicový menšinový kabinet bez VV. Je přeci úplně jedno, jestli jsou Věci veřejné opoziční silou ve vládě , či konstruktivní nevládní stranou. Kompletní a propracované reformy, kterými koalice loni obhajovala svůj zrod, stejně buď parlamentem projít nestihnou, na to je hrozba předčasných voleb příliš žhavá, nebo se tak stane bez potřebného dialogu a ve zpotvořené podobě, s níž nebudou spokojeni ani ekonomičtí teoretici a zaměstnavatelé, natožpak obyčejní občané. Na vzájemnou spolupráci už koaliční lídři myslí jen v nejmenší nutné míře. Spíš je zajímá, jak se profilují před vlastními sympatizanty a nakolik konvenují své členské základně. ODS a TOP 09 zbrojí na budoucí střet o lídrovství na pravici. Používají se k tomu nejen silná slova, ale i četné podpásové chvaty. Tím víc záleží na tom, pod čí kontrolou jsou orgány jako policie, státní zastupitelství nebo finanční a analytický útvar ministerstva financí (který proslul zejména šetřením kauzy Promopro, v níž jde o předražené zakázky na ozvučení českého předsednictví v EU v době, kdy tato agenda spadala pod tehdejšího vicepremiéra Alexandra Vondru ). Věci veřejné se musí učit politice za pochodu, alespoň do té doby, než je nespokojení voliči posadí na pomyslnou střídačku. Začaly jako marketingový projekt podnikatele Víta Bárty a při sestavování vlády se loni v létě nechaly zkušenějšími partnery opít rohlíkem. Až nyní, bohužel pozdě, jim dochází, jak je důležité držet se vlastního programu a uspokojovat legitimní potřeby svých fanoušků. Styl Věcí veřejných už měsíce připomíná z scénku z legendární české pohádky: Odvolávám, co jsem odvolal, a slibuji, co jsem slíbil! Vrcholem všech absurdit bylo, když si VV v dubnu vybraly ministra dopravy (stal se jim, po Vítu Bártovi , Roman Šmerda ), aby o dva měsíce později usoudily, že je málo stranický a chtěly by jiného. V takové atmosféře se provozuje věcné a strategické vládnutí věru těžko. Ovšem myslet si, že přes osmdesát procent lidí má k vládě nedůvěru kvůli nekonečným potyčkám, by bylo liché. Ještě vážnější je, že selhává avizovaný zápas s korupcí, že vládní agendu určují nikým nevolení lobbisté a že špičky mnoha resortů káží vodu a pijí víno. Stačí se podívat na platy nejbližších ministerských spolupracovníků a vrcholných manažerů státních firem. K tomu jsou ještě voliči provokováni samotnými ministry: Miroslav Kalousek (finance) tvrdí, že si Češi, Moravané a Slezané žijí jak „prasata v žitě“, Jiří Besser (kultura) je zase přesvědčen, že lidé mají dost peněz jak na zahraniční dovolené dvakrát ročně, tak na ledacos dalšího. Potom je přirozené, že jako houby po dešti vznikají nové občanské iniciativy, zostřují se akce odborů a v průzkumech stranických preferencí mají drtivou převahu opoziční sociální demokraté s komunisty. Na to, jaká nedůvěra panuje mezi občany a politiky a mezi samotnými politiky navzájem, je toto vyústění ještě velmi mírné a státotvorné. Fri, 01 Jul 2011 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2998-miroslav-mares-usvit-konfrontacniho-obdobi http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2998-miroslav-mares-usvit-konfrontacniho-obdobi Vláda prosadila ve sněmovně zákon o důchodové reformě a chystá se na zásadní změny v oblasti zdravotnictví. Požadavky stávkujících z 16. června tedy zůstaly oslyšeny. Odbory bijí na poplach a chystají další akce. Slibují vlnu prázdninových demonstrací a generální stávku. Česko se nachází na počátku konfrontačního období mezi vládou a opozicí, jejíž těžiště se alespoň na první pohled přesunulo mimo parlament. Nečasova vláda , která disponuje oproti všem předchozím vládám od roku 1996 (se specifickými výjimkami „poloúřednických“ vlád) jasnou většinou ve sněmovně, je obtížně ovlivnitelná parlamentní opozicí. Tři koaliční strany jsou sice silně rozhádané, ale tmelí je obava z toho, co by nastalo po případném rozpadu vládní koalice. Jiné koaliční uspořádání anebo předčasné volby by jim přinesly ztrátu dosavadní pozice. Vyvolání veřejného tlaku pomocí odborů je proto účinnější protivládní strategií než využívání parlamentních mechanismů, nese však se sebou i rizika. Odborové akce jsou co do úspěšnosti kolísavé. Prosincové protesty byly spíše propadákem, úspěchem byla co do počtu mobilizovaných protestujících demonstrace 21. 5., stávka z 16. 6. zůstala na půl cesty, možná i za ní. I když byla prezentována jako úspěšná, řada lidí ji prožila spíše jako jakýsi happening spojený s netradičními způsoby dopravy na pracoviště nebo neplánovou dovolenou a jasně nevyjádřila sympatie žádné straně. Hrozba stávkami v době prázdninových dovolených není dostatečně efektivní.  Vláda nyní může prosazovat své cíle bez větších problémů působených zvnějšku. Závažnější jsou přípravy na „horký podzim“. V něm se může projevit i evropeizace. Evropské protesty již nejsou pouze Řecko s jeho divokými demonstracemi. Starý kontinent sleduje s napětím dění v Španělsku, kde je struktura i image protestujících odlišná od obrázků různých extremistů z „kolébky demokracie“. U Madridu se zatím bojují „obyčejní lidé“ umírněnějšími metodami. V českém prostředí ovšem masové umírněné protesty nemají příliš šancí na úspěch. A razantní neskrývají jistotu úspěchu. Generální stávka by musela citelně postihnout velké soukromé zaměstnavatele, aby na vládu vyvinuli tlak. To je ovšem nepravděpodobné. A dlouhodobější nestabilita a případné násilí by většinu populace opět přivedly k obavám z „řecké cesty“, které loni pravici pomohly vyhrát volby.  Nadcházející období konfrontace mezi vládou a odbory tedy bude spíše vlnou občasných stávek a demonstrací, které budou udržovat aktivismus nespokojené části veřejnosti a mobilizovat je k nadcházejícím volbám. Do nich může jako levicový vyzyvatel vlády jít nejenom ČSSD, ale i subjekt vzniklý na bázi organizačních struktur soudobých protestů.  Thu, 23 Jun 2011 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2950-lukas-jelinek-polocas-vladniho-rozpadu http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2950-lukas-jelinek-polocas-vladniho-rozpadu Věci veřejné vládu zatím neshodily. V úterý 7.června couvly z vyhlášeného ultimata a posunuly je na poslední červen. Do té doby chtějí podepsat dodatek ke koaliční smlouvě, jenž jim má zajistí „důstojné místo“ v kabinetu. V zápalu jakési velkodušnosti dokonce premiéru Nečasovi umožnili protáhnout Sněmovnou první várku reformních zákonů. Přesto se nezdá, že by vláda měla šanci doklepat celé volební období do zdárného konce. Počáteční nadšení je pryč, zbyl jen nesoulad a nedůvěra. Paradoxně nejvíce to je s vládou nahnuté, když koaliční partneři rokují na všemožných ká trojkách, ká šestkách, ká devítkách či ká dvanáctkách. Tam – a po jejich skončení - se nejvíce projevuje nezkušenost véčkařů. Neosvojili si ani elementární principy vládnutí a politického jednání. Věci veřejné navíc patrně usoudily, že je vládní účast ocelovou koulí na jejich nohou, které by bylo vhodné se nějak elegantně zbavit. Nejlépe s pověstí zásadových bojovníků s korupcí. Snad si i uvědomují, že nejhorší, nejnedůstojnější by bylo, kdyby se vláda rozpadla kvůli personálním otázkám. Naopak konec z důvodu konečné podoby  některých reforem, které se neslučují s programem jedné nebo druhé strany, by nepůsobil tak hloupě, jako když by se vláda rozložila jenom proto, že VV chtějí mít čtyři ministry, nebo že se ODS nechce vzdát žádného ze svých ministrů. Nic na tom nemění, že Věcem veřejným nikdy na reformách  nezáleželo. Chápaly je jen jako součást výměnného obchodu, který teď drhne. Koaliční spojenci již nejspíš obětovali ambice cokoliv zásadního prosadit. Ve Strakově akademii pouze vyčkávají, zda se jejich obliba ve společnosti nezvedne, a vykonávají toliko „udržovací" agendu. Věci veřejné nemají co ztratit. Buď se jim vrátí nezbytní voliči, aby příště překročily pětiprocentní hranici, anebo se vrátí, odkud přišly. Do té doby mohou být opozicí ve vládě nebo vládní stranou v opozici. Nic u nich není nemožné. Ovšem při stažení se z vlády se mohou VV rozpomenout na profil svých sympatizantů, který je jiný než tvrdě proreformní. To by ale znamenalo zkusit oprášit volání po „jiné“ a „čisté“ politice v trochu odlišné podobě, než jakou jsou hysterické výkřiky o puči ze strany modrých kmotrů a velrybářů. Falešné jsou už jen proto, že kmotrovské struktury mají ve zvyku prorůstat politikou tiše a konflikty řešit „vzájemně výhodně“, nikoli s halasným násilím. Mimochodem, rétorika Radka Johna a spol. plná kmotrů a pučistů rozkládá koalici už jen proto, že se dotčena musí cítit být většinová členská základna ODS a TOP 09, která nemá s kmotry nic společného. TOP 09 může být zatím na pozadí vzrušeného děje v klidu. A možná právě tato strana opustí vládu jako první. Zatím je v solidní kondici a bez čerstvých afér, tandem Kalousek - Schwarzenberg funguje a vždy se může hrdě bít do prsou, že ona ani na chvíli nezaváhala a reformní vizi neopustila. To je slušný vklad do zápasu o pravicového voliče. Hůř je na tom ODS. Platí největší daň za kostrbaté vládnutí. V jejích řadách roste napětí, mnozí se domnívají, že Petr Nečas je slabý a ustupuje, jakmile na něj partneři houknou. Nevzdává se ani stranické křídlo pošilhávající po velkokoaliční spolupráci s ČSSD. Je přesvědčeno, že jen tak lze docílit stability a pohodového vychutnávání si moci. Vůbec si přitom neuvědomuje, že sociální demokracie nemá nejmenší zájem na holportu s ODS. Jakákoli zrada nespokojených voličů by tentokrát byla přísně trestána. Už nyní může být ČSSD rozčarována, že jí preference rostou méně rychle, než jak rychle klesá důvěra voličů ve vládní koalici. Je dnes na sociální demokracii přesvědčit občany, že nemají ještě českou politiku zatracovat jako celek. Musí jim umět nabídnout jistotu, vizi a nesmí je zklamat. Pokud neuspěje, obávejme se vážného ohrožení stranického a možná i ústavního systému. Pro začátek je nutné předejít mizivé účasti u příštích voleb a případnému vzestupu extrémních stran slibujících spásu či „jen“ vládu pevné ruky. To by ostatně měl být společný zájem demokratické levice i demokratické pravice. Thu, 09 Jun 2011 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2916-miroslav-mares-vladni-sebeduvera http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2916-miroslav-mares-vladni-sebeduvera Současná česká vláda se blíží prvnímu roku své existence. Při svém vzniku si jako hlavní cíl vytkla prosazení reforem, ale ve skutečnosti je s ní ve veřejné diskusi spojena hlavně rozhádanost. Jedná se navíc nejen o hádky o věcné problémy, ale především o střety o různé skandály, na jejichž vytváření se koaliční strany spolupodíleli. Subjekt, který působí vnitřně nejednotně, pak ztrácí i věrohodnost, zvláště pro tak náročný úkol, jako jsou fiskální, důchodové jiné reformy. A jak vyplývá z aktuálního Nečasova prohlášení pro Právo o tom, že nespojí hlasování o podstatných zákonech s hlasováním o důvěře, je zřejmé, že ztrácí i sebedůvěru. Přitom poté, co se vládě podařilo ustát hlasování o nedůvěře a vyřešila i odchod Víta Bárty a Radka Johna z ministerských postů by bylo racionální, aby se vztahy uvnitř ní uklidnily. Namísto toho se strany opět  pustily do vzájemných rozporů a vnitřní spory se objevily i v ODS. Účast VV ve vládě občanské demokraty rozděluje, což se projevilo i nedávno zveřejněnými sedmi body proti „věčkařům“, které zveřejnil poslanec ODS Petr Tluchoř . Věci veřejné na Tluchoře reagovali nástrojem poměrně pokleslé politické kultury, a sice trestním oznámením, což je český koloryt. Tento obecně nadužívaný institut českého práva přinesl straně palcové titulky a místo na serverech, ve skutečnosti ale má mizivou šanci na úspěch a spíše bude pár dnů obtěžovat policisty a státní zástupce, kteří by se mohli věnovat prospěšnější práci. Pokud už VV měli potřebu hájit svoji čest, bylo by serióznější podat žalobu u civilního soudu. Bez ohledu na relevanci Tluchořových argumentů a kontroverzní řešení tohoto sporu ze strany VV je problémem jeho současných prohlášení to, že poslanec ODS neuvádí, jak s vládní krize jednoznačně ven. Pokud by měly být Věci veřejné „odejity“ z vlády proti jejich vůli, jaký by pak měly důvod vládu podporovat? A i kdyby ji kvůli zachování parlamentních pozic podpořily při hlasování o důvěře, s vysokou pravděpodobností by ve sněmovně torpédovaly její podstatné zákonné návrhy. Pokud by existoval pro ODS od ČSSD jasný příslib velké koalice po pádu Nečasovy vlády, měly by současné trendy v části ODS jistou logiku, ale zatím takový příslib od Sobotkova vedení není pravděpodobný (a sociální demokraté by navíc mohli ODS vrátit „podraz“ z léta 2006, kdy občanští demokraté chápali vyjednávání o velké koalici jen jako zástěrku pro jiné řešení tehdejší patové situace). Od posledního jednání K9 se očekávalo „rozseknutí“ napjatých vztahů, došlo však – jako již po několikáté – pouze k odsunutí problému „na příště“. Problémy ovšem nezmizely a vláda bude čelit nejen vnitřním hádkám, ale i sílící opozici v parlamementu i mimo něj. Rozdíl v účasti mezi prosincovou a květnovou odborářskou akcí je v tomto směru dostatečným mementem, které však vnitrokoaliční válku neuklidnilo. Vláda zatím neprohrála parlamentní hlasování o důvěře, ale prohrává boj o vlastní Fri, 03 Jun 2011 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2860-lukas-jelinek-nemocna-politika-a-zapas-o-reformni-zasterku http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2860-lukas-jelinek-nemocna-politika-a-zapas-o-reformni-zasterku Vládní politici se pokusili zastřít vážnou koaliční krizi plnou nedůvěry, slídění, ale především soustředěné privatizace veřejné moci ze strany jedné bezpečnostní agentury (což vedle upřímných demokratů namíchlo také k prsu státu přisáté dávné kmotry) gejzírem reformních a dalších zásadních legislativních návrhů. H istorky z Bártova obýváku byly zastíněny nápady na proměnu zdravotnictví, sociálního systému, občanského zákoníku, na zpřísnění zadávání veřejných zakázek, na odškodnění účastníků protikomunistického odporu… O tom, že se narychlo medializovaly polotovary, svědčí jak nejednotný názor ministerstev na veřejné zakázky, tak třeba výhrady Věcí veřejných k reformě zdravotnictví. Další zásadní střet proběhne o penzijní reformu. Věřme koalici, že by se ráda na reformách dohodla. Nějak se jí to ovšem nedaří. A s každým interním rozkolem roste pravděpodobnost, že se koalice ODS, TOP 09 a VV završení svého reformního úsilí nedočká. Přesto už to, co z reformního repertoáru leží na stole, vyvolává hlasitý odpor významné části veřejnosti. Preference vládních stran klesají, stejně jako popularita konkrétních koaličních politiků. Nečasova vláda je neobyčejně neoblíbená a její pověst již snižuje i důvěru občanů v prezidenta Klause, který dvakrát pomohl kabinet na poslední chvíli slepit. Demonstrace, kterou na 21. května svolaly do centra Prahy odborové svazy, byla nejen hojně navštívená (zhruba čtyřiceti tisíci lidmi), ale především dokázala zajímavě propojit zájmy, profese, generace i styly občanského protestu. Státní zaměstnanci šli po boku pracovníků v těžkém průmyslu, lékaři po boku železničářů, lidé z kultury po boku zdravotně postižených… Na tribuně se sešel Jaroslav Zavadil s Táňou Fischerovou, Martinem Engelem i Václavem Krásou. Vládní hra na reformy, jež zhusta končí u tupých účetních škrtů (o nich druhdy mluvili Petr Nečas i Miroslav Kalousek) a jež je kritizována také liberálními ekonomy a zaměstnavatelskými svazy (především pro nekoncepčnost), dopadá na různé skupiny obyvatelstva, v první řadě ale na střední vrstvy a osoby, které už nyní tíží nějaké znevýhodnění. Plošně pak budí nedůvěru chystaná změna důchodů a růst daně z přidané hodnoty. Zvolna vyprchává sobectví jednotlivých profesí a skupin a sílí solidarita a koordinovaný přístup. Nadto se vzmáhá petiční aktivita, lidé o své nespokojenosti otevřené hovoří, padají zmínky o stávce či stávkách. Vznikají občanská sdružení a přitahují coby členy i ty, kteří ještě donedávna dleli ve svých ulitách. Občanská aktivita začíná znepokojovat i politiky, jímž nejvíc vyhovují lidé jako voliči – vstupující do děje výhradně jednou za čtyři roky – nebo rovnou jako (jak zaznělo i na odborové demonstraci) tupé stádo ovcí. Jelikož se nám však nespokojenost s ekonomickou a sociální situací mísí s krizí politiky a stranictví, narůstají obavy, zda jejím vyústěním bude pouze vystřídání vlády opozicí (v tomto případě pravice levicí) nebo mnohem živější vřava – vzestup podpory pravicových extremistů a dalších antisystémových sil, nepokoje v ulicích apod. Co se dnes může jevit jako utopie (zvlášť když v Evropě najdeme národy, které mají do kapsy podstatně hlouběji), ale na zítra předpovídají i jindy zdrženliví společenští vědci, například uznávaná politoložka Vladimíra Dvořáková. Vykračujeme si po hraně a každým okamžikem můžeme spadnout do neprobádaného terénu. A to vše jen proto, že politická reprezentace se vzdálila občanům jak realizovanými praktickými kroky (tzv. reformami), tak způsobem průběžné legitimizace a spravování svého mandátu. Více než voleb si vládní družina hledí reprezentace zájmů ekonomických lobby, důraz na demokratické postupy vystřídalo naslouchání vzkazům ratingových agentur. Vše barvitě dokreslil podloudně zaznamenaný pohled do kuchyně Věcí veřejných: cynismus, egoismus, vulgarita. Když je demonstrováno ve Francii či Řecku, upozorňují občané na necitlivosti ze strany etablovaných stran, které sice mají své mouchy, ale jejichž mandát lze sotva zpochybnit. Česká realita se více podobá Itálii na sklonku osmdesátých let. Podstatu vystihla Vlasta Parkanová (TOP 09), když na pozadí někdejší korupce na ministerstvu obrany, které měla tu čest řídit, zpětně pronesla, že při vstupu do Topolánkovy vlády netušila, že přebírá jízdenku do Palerma. Stěžejní vládní počiny v oblasti daní, zdravotnictví, sociálních věcí či justice si zaslouží zevrubnou debatu v parlamentu, s odbornou i laickou veřejností. Aby však měla smysl, musí se odehrávat v transparentních podmínkách a respektovaných ústavních mantinelech. S tím jsme dnes na štíru natolik, že by příští masové vystoupení občanů mělo v první řadě akcentovat prohnilost a zlobbovanost české politiky. Pokud neproběhnou reformy právě v této oblasti, bude jakékoli další pachtění marné. Mon, 23 May 2011 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2825-miroslav-mares-spravedlnost-pro-veci-verejne http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2825-miroslav-mares-spravedlnost-pro-veci-verejne Únik záznamu z „politického večírku“ Věcí veřejných, během něhož docházelo k „opileckému machrování“, zřejmě představuje další hřebíček do rakve této strany, která se z komunální politiky jako zářící létavice přilítla do celostátní a zřejmě z ní zase po dalších volbách vypadne. To, že se nyní VV snaží nárokovat ministerstvo spravedlnosti, může představovat buď í manévr před odchodem z vlády nebo snahu o zajištění poslední zbývající pozice pro vedení protikorupčního boje, který představuje jediné a stále více sporné odůvodnění činnosti strany před jejími voliči. Ukázalo se, že když po volbách neprosadila Víta Bártu do funkce ministra vnitra a neudržela jej ani na ministerstvu dopravy, přišla o hlavní propagandistickou výhodu. Johnovo zmatené působení na vnitru straně čím dál tím více škodilo a jeho kritické protivládní výpady po odchodu vlády působí ve stínu jeho ministerského fiaska nepřesvědčivě. Dobešovo chaotické vedení resortu školství rovněž není žádným voličským trhákem. Úniky záznamů a diskreditujících dokumentů jsou důsledkem kultury „ochrankářského prostředí“, z něhož strana napojená na agenturu ABL zahájila svůj vzestup, což ji nyní poškozuje. Ministerstvo spravedlnosti je naopak jednou z výhod ODS, protože ministr Jiří Pospíšil patří díky svým schopnostem k populárnějším tvářím občanských demokratů a resort pod jeho vedením působí konsolidovaně a bez skandálů (v kontrastu k předchozí ministryni Daniele Kolářové). VV sice po právu argumentují tím, že dle koaliční smlouvy mají mít čtyři ministerstva, nicméně Nečas by byl vystaven silnému vnitrostranickému tlaku, kdyby nyní ministerstvo spravedlnosti oslabeným „véčkařům“ pustil.   Paradoxně by však mohl Pospíšilův přechod na školství pomoci jemu i jeho straně, pokud by pod jeho vedením došlo ke zklidnění problémů kolem státních maturit i dalších sporných oblastí. Na spravedlnosti již Pospíšil dosáhl významné kariérní mety, když se mu na rozdíl od několika předchozích ministrů podařilo dostat do sněmovny nový Občanský zákoník a existuje velká šance, že tato norma, která bude zřejmě český stát provázat po další generace, vstoupí v platnost. Karolína Peake by v ministerské funkci (možná i jako nově zvolená předsedkyně VV) zřejmě chrlila různá protikorupční opatření a útočila jejich prostřednictvím na zbylé dvě vládní strany, což by z jejich pohledu dále paralyzovalo činnost Nečasova kabinetu. Nečasovo očekávané odmítnutí nyní může posloužit jako záminka pro odchod VV z vlády. Nicméně ani případná podmíněná podpora Nečasovy vlády nebo i razantní opozice vůči velké koalici nepřináší pro VV velkou výhodu, pokud za ní nezůstanou viditelné výsledky, ale spíše skandály a vnitrostranická rozhádanost. Image „slušných amatérů“, které semlela drsná kola české politiky, nemusí mít dostatečný efekt.    Další možnost řešení vládní krize z hlediska VV - změna koaličního partnera - je  problematická a není o ni zájem. Bártovy námluvy s odbory nemají jasnou vizi k zakončení. ČSSD by musela mít hodně silný žaludek na to, aby začala spolupracovat s VV, když vůči nim systematicky směřuje její kritika. Pokud by vládu ČSSD a VV měly držet komunisté, museli by i oni odůvodnit, proč podporují stranu, která se mj. profilovala na vyhraněném antikomunismu (např. Johnovou účastí na pohřbu Milana Paumerta). Společný projekt ČSSD, TOP 09 a VV by byl pro ČSSD obdobně problematický, navíc by „topkaři“ a sociální demokraté nemuseli VV ani potřebovat (nicméně tato spolupráce by byla silně problematická hlavně pro TOP 09). Pro Věci veřejné nyní není až zas tak důležité, kdo bude jejich předseda, jako spíše to, co přinese za vizi. Straně se nyní dostává jistého možná „spravedlivého zúčtování“ za její předchozí problémy a nárokování resortu spravedlnosti je může pomoci vyřešit jen ve velmi malé míře. Spravedlivý ortel nad ní vynesou až budoucí historici, když budou moci s odstupem srovnávat, nakolik se VV lišily od jiných protestních stran (zpravidla na jedno použití), které se v českém stranickém systému objevily a zřejmě ještě - v dosud neznámé míře a podobě – objeví.    Mon, 16 May 2011 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2818-ondrej-slechta-kauza-abl-a-privatizace-bezpecnosti-v-cr http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2818-ondrej-slechta-kauza-abl-a-privatizace-bezpecnosti-v-cr Hojně reflektovaným fenoménem nedávné vládní krize bylo podnikání bezpečnostní firmy ABL exministra dopravy Víta Bárty. Soukromá bezpečnostní služba pronikla do nejvyšších pater politiky. Nabízí se otázka, nakolik je vhodné, aby na chod státu, včetně podílu na řízení bezpečnostního systému, měli vliv lidé, kteří se při řešení bezpečnostních problémů orientují na zisk. Při řízení státu je třeba mít na zřeteli především státní zájmy. Na západě se odborná veřejnost už delší dobu ptá, zda je narůstající míra privatizace bezpečnostního sektoru nebezpečím pro demokracii, nebo rozumnou alternativou k neschopnosti moderních států dostatečně uspokojovat různé bezpečnostní potřeby. Tendenci zvyšování role soukromých firem v oblastech, které byly dříve výsadní doménou státu, asi není možné zastavit. Na druhou stranu bychom měli být velice ostražití, dochází-li k tomu v bezpečnostní oblasti. A pokud taková firma, která sleduje a sbírá informace na politiky a skutečné či potenciální obchodní partnery vstoupí do nejvyšších pater státní správy, asi není úplně všechno v pořádku. Vzestup ABL Dle informací na svém webu zahájila firma ABL (Agentura Bílého Lva) činnost v roce 1992, kdy začala poskytovat pořadatelské a hlídací služby některým obchodním a kulturním centrům v Praze. Od té doby postupně sílila a upevňovala pozici spolehlivé agentury zajišťující bezpečnostní servis. V roce 2009 se jí dokonce v rámci dceřiné logistické společnosti ABL FM Services podařilo získat zakázku na správu historických pražských věží. Rychlý rozvoj firmy předurčil nárůst ambicí jejích šéfů. Bártův úspěšný pokus o průnik do vládních sfér je jasným, ale ne osamoceným důkazem, jak ABL narostl apetit. Před několika lety, patrně po vzoru amerických soukromých bezpečnostních firem jako Blackwater, vycítili dokonce příležitost pro dobrý byznys v zahraničních válkách a v rámci projektu ABL Afghania se pokusili získat kontrakt na „kompletní bezpečnostní servis" českým firmám působícím v Afghánistánu. Byznys V současné době působí na území České republiky zhruba 5000 různých soukromých bezpečnostních agentur. Čerstvé údaje podle studie EU z loňského roku hovoří o tom, že k prosinci 2010 bylo na českém území celkem 5629 soukromých bezpečnostních služeb (SBS). Poskytují ostrahu objektů, detektivní činnost, analytické a poradenské služby v oblasti bezpečnosti nebo ochranu osob. ABL je díky současným kauzám pravděpodobně nejznámější, nikoli však největší, tou je společnost Securitas ČR. Na rozdíl od situace v České republice, kde soukromé bezpečnostní služby zatím pořád představují spíše určitý doplňkový segment, v řadě západních zemí se staly plnohodnotnou součástí vládní politiky, když například pro americkou vládu zajišťovaly v Iráku kompletní ochrannou službu diplomatům a podílely se i na lovu teroristů z al-Kájdy v afghánských horách. Americká soukromá bezpečnostní firma Blackwater, která po skandálech v Iráku změnila název na Xe Services, pomáhala zajišťovat bezpečnost i v New Orleans postiženém před lety katastrofálním hurikánem. Důvod byl prostý: místní policejní a federální kapacity na likvidaci následků zkrátka nestačily. Soukromníci ve válce Vyloučíme-li skupiny žoldnéřů bojujících za úplatu s cílem svrhávat vlády ve třetím světě, které jsou třeba trnem v oku nadnárodním průmyslovým korporacím, bylo by chybou privatizovaný bezpečnostní sektor omezit výhradně na bezpečnostní služby, které mají za úkol především zabezpečení, prevenci, ochranu a pokud možno předcházení fatálnímu násilí. Nejenom tzv. Private Security Companies (PSC), ale též soukromé vojenské společnosti (PMC; Private Military Services) hrají čím dál větší úlohu v bezpečnostně-vojenském sektoru, který je poznamenán a formován nástupem nových hrozeb, rizik a zároveň ústupem národního státu z pozice držitele výsadního práva na využití násilí k jejich řešení. Tento ústup je přitom nezřídka způsoben neochotou politické reprezentace přijímat závazky, tedy pokud jde o to o bezpečnosti nejen diskutovat, ale také bojovat. K tomu je nutné připočítat, že veřejnost je stále citlivější na ztráty na životech v řadách příslušníků ozbrojených složek při nasazování v současných mezinárodních vojenských kampaních (Afghánistán, Irák, nově může jít o problém Libye). Připomínat aktivity společností jako Xe Services, DynCorp, CACI International, Triple Canopy zní v porovnání s domácí kauzou okolo ABL poměrně zveličeně. Na druhou stranu by nás obecné znechucení z domácí politické situace, v níž byla poslední kauza spojena s bezpečnostní agenturou, nemělo vést k apriornímu odmítání jakýchkoli privatizačních tendencí v bezpečnostní oblasti. Samotná privatizace bezpečnosti nemusí být nutně negativním jevem. Stačí připomenout na domácí parlamentní půdě obtížně prosazované navyšování vojenských kontingentů Armády ČR (AČR) v rámci plnění aliančních závazků, i když má jít například jen o výcvik afgánských nebo iráckých policejních sil. To je jistě jeden z důvodů, který vedl bývalé specialisty z české armády k vytvoření soukromé firmy SOG Defence, která se chce zaměřovat především na výcvik a přípravu různých bezpečnostních složek. Pokud by byl kontrakt realizovaný takovou firmou levnější než vyslání vojska a její zaměstnanci prověřeni, není důvod k obavám. Česká armáda navíc prochází krizí, která se projevuje zejména neexistencí dlouhodobější koncepce (jaké úkoly chceme plnit, v jakých oblastech, co od toho očekáváme, jakou nakoupíme techniku a výzbroj ap.). Na základě těchto a dalších okolností by AČR nemusela být za několik let schopna udržet nebo vytvářet odpovídající síly pro plnění aliančních závazků a dalších úkolů. Promyšlený outsourcing určitých segmentů prověřenými soukromými firmami by mohl být jedním z možných řešení. Bez kontroly Kauza okolo ABL je problematická z jiného úhlu. Zatímco ve Spojených státech stojí nad soukromými bezpečnostními firmami přísné zákony, v České republice zjevně i s tak závažnou věcí, jako jsou odposlechy, mohou některé služby při provádění detektivní činnosti nakládat relativně volně. Zajímavé jsou některé analogie. V sedmdesátých letech v USA odstoupil prezident Nixon kvůli podezření, že nařídil odposlechy sídla Demokratické strany, na kterých se měli podílet i bývalí agenti CIA. V roce 2010 se v České republice stal ministrem dopravy člověk, který roky předtím řídil agenturu, která měla v popisu práce mimo jiné tu samou činnost, která zlomila vaz americkému prezidentovi. Americké soukromé bezpečnostní agentury byly díky svému kontroverznímu angažmá ve válce proti terorismu často cílem ostré kritiky, ale jen těžko si lze představit, jaké peklo by ve Washinghtonu rozpoutalo zjištění, že si soukromá bezpečnostní agentura, která dostává zakázky od státu, sepsala plán, jak se dostat k moci. Autoři publikací o kontraktorech a privatizaci bezpečnosti se shodují v jednom: majitel takové firmy se v Americe nikdy nestane ani poradcem šéfa nějaké federální agentury. V České republice tito lidé ovládli ministerstva. Převzato z Revue Politika 5/2011. Fri, 13 May 2011 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2775-lukas-jelinek-falesna-palba-na-ustavni-soud http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2775-lukas-jelinek-falesna-palba-na-ustavni-soud Ze společnosti i z veřejné debaty se nám vytrácí smysl pro spravedlnost a férovou hru. Místo toho zakořeňuje vnímání, že vítěz bere vše a většina má vždy pravdu. Stačí se podívat do Poslanecké sněmovny nebo pročítat stanoviska prezidenta republiky. Nejčerstvěji se na tapetě ocitl Ústavní soud – prý aktivistický, příliš politický, připomínající třetí komoru parlamentu. „V ČR se stalo módou mluvit o tom, jestli se ten či onen ústavní činitel pohybuje v rámci Ústavy, na hraně Ústavy, za hranou Ústavy. Já bych chtěl říci, že dnešní rozhodnutí Ústavního soudu jednoznačně sděluje, že Ústavní soud se pohybuje mimo Ústavu a že vstoupil do čisté politiky,“ řekl prezident Václav Klaus na pozadí verdiktu, jímž ÚS zrušil úsporné změny ve stavebním spoření.Promluvil tak paradoxně muž, pro kterého má Ústava ČR hodnotu trhacího kalendáře a který napíná své pravomoci, jak jen trpělivost ostatních ústavních aktérů – zejména Senátu, jenž může hlavu státu pohnat před Ústavní soud – dovolí.      Divím se ale, čemu se diví prezident. Že Ústavní soud vstupuje do politického prostoru? Ale vždyť v něm, probůh, dávno je, a to ze své podstaty. Od běžných soudů se liší přece tím, že poměřuje legislativu a postup státních institucí s Ústavou, se základními lidskými právy. Tato činnost nemůže být apolitická.  Také Eliška Wagnerová, místopředsedkyně ÚS, k tomu říká: „Předmětem ústavního soudnictví je politikum, to je marná sláva. Lišíme se ve způsobu nahlížení na tu politickou materii. Zatímco v parlamentu se vyjednává kompromis, my musíme argumentovat, přičemž měřítkem pro nás je ústavní pořádek.“         A ještě jeden citát, tentokrát z komentáře Ivana Šterna pro Český rozhlas 6: „Mít za zlé Ústavnímu soudu, že vstupuje na pole politiky, jak mu má prezident Klaus už poněkolikáté, naposledy nyní, v souvislosti se stavebním spořením, je jako vyčítat fotbalovému rozhodčí, že svým pobíháním a pískáním po fotbalovém hřišti se plete do fotbalu. Ten přece, podle takové představy, hrají výlučně hráči!“ Ústavní soud by nemusel působit tolik politicky, kdyby se vládní většina v Poslanecké sněmovně držela ústavních pravidel a co chvíli je neporušovala. Tak se naposledy stalo, když byla omezena parlamentní debata v neodůvodnitelném stavu legislativní nouze nebo když byla nastolena retroaktivita vůči spořícím občanům. Poslání a náplň práce Ústavního soudu se odráží v dlouhé řadě mýtů. Vyvraťme zde aspoň čtyři aktuální. Za prvé, Ústavní soud rozhoduje jen o tom, co je k němu podáno, sám o své vůli do hry vstupovat nemůže. Zákony nepřijímá ani neopravuje, jedině je může rušit. Za druhé, stav legislativní nouze se prostě musí pohybovat ve vytyčených mantinelech. Jiná věc je, jestli si na jejich překročení někdo stěžuje. Jak se říká, kde není žalobce, není ani soudce. Zkrátka když panuje konsensus mezi koalicí a opozicí, nemůže Ústavní soud legislativní nouzi napadnout, byť by třeba stokrát chtěl. Potíž je ale v tom, že stav legislativní nouze bývá stále více používán jako palice vlády na opozici, která jinak - očima koaličních ministrů a poslanců - ve Sněmovně toliko zdržuje. Za třetí, není úplně pravda, že poslední dobou Ústavní soud tančí, jak píská sociální demokracie. Vzpomeňme například na zrušení předčasných parlamentních voleb v roce 2009 nebo na rozhodnutí týkající se zdravotnických poplatků. Navíc, až bude v opozici pravice, bude nejspíš Ústavní soud zase častěji řešit její stížnosti. Za čtvrté, Česká republika není zemí klanějící se precedentním soudním výrokům. Vyvozovat z verdiktu o „stavebním spoření“ závěry v kauze „solární byznys“, kterou také bude ÚS probírat, je nemístné. Nemluvě o řadě věcných odlišností v obou případech.         Podíváme-li se za české hranice, zjistíme, že existují i ústavní soudy s širšími pravomocemi a intenzivněji vstupující do politiky než ten náš. Od toho ostatně jsou součástí ústavního systému brzd a protivah. Těm, co Ústavnímu soudu vytýkají, že zvyšuje nestabilitu a bere nám pověstný klid na práci, nezbývá než připomenout dávné lidové rčení: Nezlob se na zrcadlo, když máš křivou hubu. Obávám se však, že podobné vzkazy jsou zbytečné. Je velmi pravděpodobné, že politici moc dobře vědí, která bije, a jsou si vědomi legality i legitimity postupu Ústavního soudu. „Pouze“, jak je jejich zvykem, vedou nekončící slepý boj o teritorium, které považují za své a o které se rozhodně nechtějí s nikým dělit – ani s občanskou společností, ani s Ústavním soudem. Smutné. Wed, 04 May 2011 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2731-miroslav-mares-prezivajici-vlada http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2731-miroslav-mares-prezivajici-vlada  Vláda ustála hlasování o nedůvěře po očekávaném maratónu kritiky a výpadů ze strany opozice i po zradě odpadlíků. U moci ji udržel mnohem více pud sebezáchovy spojený ze strachem ze ztráty stávající podpory v předčasných volbách než reformní raison d´etre, s nímž před rokem na politické kolbiště vstupovala. Události posledních dnů naznačily, že permanentní vnitrokoaliční válka jen tak neskončí. V takové atmosféře se vzývané zásadní změny důchodového, daňového a byrokratického systému budou prosazovat jen velmi obtížně. Přestože byly loňské volby hodnoceny jako zlomový okamžik v tom smyslu, že skončí dlouholetá vládní nestabilita, ukázalo se, že se tak nestalo. V polovině devadesátých let nastínil politolog Miroslav Novák problémy českého stranického systému vyplývající z jeho vnitřní struktury, protože rozložení sil a izolace KSČM zabraňovaly vzniku silných většinových koalic. Druhá polovina 90. let i první dekáda nového století mu dávaly za pravdu. Nyní se navíc ukazuje, že důvody nestability jsou determinovány samotnou politickou kulturou, která se v české politice vytvořila. I když má vláda většinu, existuje v ní permanentní boj mezi jednotlivými stranami o přístup k finančním zdrojům v jednotlivých resortech a o přístup k informacím, které mohou mediálně zdiskreditovat protivníkovy konkurenty v boji o různé státní zakázky. Tyto boje se odehrávají i v jednotlivých stranách, kde existují vlivové skupiny propojené s různými ekonomickými (někdy až kriminálními) zájmy. Ani v devadesátých letech nepanovaly ostatně v koalici žádné idylické vztahy a využívalo se „sledovacích argumentů“. Vzpomeňme jen aféru s údajným monitorováním parlamentních stran ze strany BIS, kterou jako jasný útok proti ODS vyvolal v roce 1995 tehdejší předseda Občanské demokratické aliance Jan Kalvoda. Již dříve jsem napsal, že nasazování „svých lidí“ do politických stran bylo typické i pro třetí republiku, kde se ostatně vedl i boj o vnitro, částečně podobný tomu dnešnímu. I tehdy se byli ale všichni relevantní hráči ochotni semknout se proti slabé systémové alternativě  - tehdy proti Prchalovcům a Werwolfům, dnes neonacistům. Nečasovu vládu ale asi nečeká žádná hrozba v podobě Vítězného února, kdy by jeden z hráčů zcela uchvátil moc. K tomu není příhodná mezinárodní situace. Ani Věcem veřejným se nepodařilo prosadit ABL do pozic, jaké si podle dostupných informací agentura vytyčila.  Přeživší vládu spíše čeká přežívání do příštích voleb, provázené vnitrokoaličními střety, které budou prohlubovat znechucení z politiky jako celku a podporovat vznik nových pseudoalternativních stran, financovaných skrytými mecenáši s „upřímnými zájmy“. Wed, 27 Apr 2011 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2698-lukas-jelinek-krize-duvery-krize-moralky-krize-systemu http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2698-lukas-jelinek-krize-duvery-krize-moralky-krize-systemu Jsme svědky vážné politické krize, jejíž riziko spočívá v nezvyklé komplexnosti. Nejde jen o personální šachy a taktické přesuny, nýbrž o vyhřeznutí klíčových problémů české politiky najednou. Za prvé se jedná o krizi důvěry. Ta hýbe vládní koalicí ODS, TOP 09 a VV nejvíce. Její součástí je špiclování (třebaže dávné) politiků partnerských stran, pochyby o záměrech a motivacích spojenců, vzájemné podrážení nohou, aktivity kmotrovských skupin v zákulisí zainteresovaných partají. V minulosti se tento typ krize projevil v otázkách, které ODS vznášela nad propojením Věcí veřejných s bezpečností agenturou ABL Víta Bárty. Jiný příklad skýtá kauza ProMoPro: ministr Vondra při své obhajobě nešetřil konspiračními teoriemi a jeho kolega Kalousek, podle mnohých roztrpčený velkým úklidem v resortu obrany, ochotně dodával médiím a opozici munici na Vondru. Příznačná pro dobu, v níž žijeme, pak byla výzva TOP 09 k Vondrovu odchodu. Důvodem nebyly miliardy zašantročené při českém předsednictví EU, ale „pouze“ nedodržený slib z jednání K9, že si Vondra v parlamentu náležitě posype hlavu popelem. Palbu ostrých slov pak způsobila výhradně uražená ješitnost menších koaličních formací. Ukázkou krize důvěry je i současné vypouštění jmen ministrů, kteří by měli být nahrazeni. Každá strana umí jmenovat kohokoli ze sousední stáje, výměně vlastních koní se však brání do poslední chvíle. O (ne)důvěře ale můžeme hovořit i z úplně jiného úhlu. To když dopřejeme sluchu rozčarovaným – a druhdy naivním - voličům VV. Mnozí se ptají: Už i vy? To již vážně není komu věřit a koho volit? Za druhé jde o krizi morálky. Slyšíme, že mnozí členové poslaneckého klubu VV nemají nic proti (v lepším případě) půjčkám či (v horším případě) úplatkům. Jejich loajalita a snad i svědomí je na prodej. Ochotně se stanou závislými tu na Vítu Bártovi, tu na někom jiném. Výmluvné byly už smlouvy o věrnosti VV uzavírané v době sněmovních voleb. Na něco podobného ale Věci veřejné nemají patent. Předběhli je už kdysi Sládkovi republikáni a pozadu před časem nezůstali středočeští zastupitelé ČSSD. Ústava se stává cárem papíru, poslanecký slib pouhým výkřikem do větru. S morálními kategoriemi zápasí i tak noblesní osobnost jako ministr zahraničí a předseda TOP 09 Karel Schwarzenberg. Vítu Bártovi vytkl, že nahlas hovoří o tom, co si jiní jen myslí – o prorůstání politiky a byznysu. Copak kníže opravdu nevnímá vadnost svého vyjádření? Vždyť jeho úkolem politika je tento stav měnit, ne konzervovat a přivírat nad ním oči. Tím se dostáváme k třetímu rozměru krize, rozměru systémovému. V České republice si lze „koupit“ poslance či regionální stranické buňky a také infiltrovat partaje v jejich pomyslném srdci. Teď se ale množí rovněž důkazy toho, že je možné rovnou utvářet politické strany coby podnikatelské projekty. Únik informací z dávného školení zaměstnanců ABL odkrývá metody podlého boje přenášené z byznysu do politiky a jen tragikomickou třešničkou na dortu je interní uvádění strany Věci veřejné v rámci holdingu ABL… Politické strany přestávají být politickými stranami, poslanci se bohorovně vzdalují svému svědomí i voličům, politické bitvy uvnitř koalice nejsou vedeny kvůli principům, ale kvůli dojmům, pocitům, falešné hrdosti zúčastněných. Český stranický a ústavní systém je vážně nemocen. Dílčím řešením by mohly být předčasné volby. O zázračný recept se však nejedná. Do startovních bloků by nastoupili stejní – bacilem napadení – borci. V cíli by patrně splakala nad výdělkem povedená strana „přímé demokracie“, „boje s korupcí“ a „potírání dinosaurů“. Nemylme se ale: jistě by zabodovala nějaká jiná, jí podobná. O to větší smysl má jednak měnění stran zevnitř (čili příliv nových idealistických členů), jednak regulace stranického systému zvenčí (pravidly pro jejich financování, vedení kampaní apod.). O to je zajímavější sledovat, kdo v aktuální politické vřavě hraje pouze na body a komu záleží na systémových změnách, bez kterých se dnešní situace může – před stále otupělejšími voliči - kdykoli opakovat. Lukáš Jelínek Mon, 11 Apr 2011 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2673-miroslav-mares-klid-v-praze http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2673-miroslav-mares-klid-v-praze Rozhodnutí Ústavního soudu o tom, že loňské komunální volby (resp. předchozí změny volebních obvodů) byly v souladu s ústavou, bylo po období špatně skrývaného neklidu přijato na pražském magistrátě s jasnou úlevou. Strany, které u Ústavního soudu se svou stížností prohrály, nemohou svoji prohru nijak propagačně využít, s výjimkou vyjádření respektu k instituci, jejíž překvapivá rozhodnutí v poslední době několikrát výrazně ovlivnila české politické dění (nelze však zapomínat, že stížnosti posílají do Brna právě politici). Rozdílnost názorů jednotlivých soudců v této citlivé otázce ale není pro českou právní kulturu příliš povzbuzující. Soudní rozhodnutí však dalo právní jistotu alespoň v tomto konkrétním případě. Politici nyní mohou podle toho jednat. Z celorepublikových stranických struktur má pražská kolice podporu od ODS. Té by změna na postu pražského primátora ve prospěch TOP 09 nebo někoho ze sobotkovského křídla ČSSD uškodila i v celkových preferencích. Naproti tomu sociálním demokratům v kontextu jejich celostátní strategie pražská koalice téměř nic nepřináší, je však otázkou, zda budou mít chuť do její změny. Pod Sobotkovým vedením a možná i s masovými demonstracemi v zádech bude nyní ČSSD útočit proti vládě. Spolupráce s ODS v hlavním městě přitom může být výhodným argumentem pro její levicové konkurenty. Nepříjemnou zprávou pro zastánce pražské koalice je i policejní obvinění vůči Karlu Březinovi, jednomu z tahounů spolupráce s ODS. Policie zamířila v tomto případě hodně vysoko a pro obě koaliční strany nebude únosné držet Březinu ve funkci náměstka v případě, že se trestní řízení posune do dalších fází. Do problémů se navíc dostal i zastánce velké koalice ve druhém největším městě – Roman Onderka v Brně. Je to kvůli záležitosti, která je pro české prostředí typická a její obdoby v zahraničí nejsou tak časté (nedávná výjimka potvrzující pravidlo se týká německého ministra Karl-Theodora zu Guttenberga, který nedávno odstoupil kvůli plagiátorství ve více než deset let staré disertační práci). Onderka získal vysokoškolský titul díky formálně nevyhovující práci a na otázky reportéra ČR reagoval zcela neadekvátními výpady. Česká kontroverzní titulománie (která se projevuje v politické sféře snad ještě více než v běžné populaci) tak zrodila „hvězdu“, přičemž se jedná o doposud největší „černý puntík“ jinak celkem bezproblémové Onderkovy kariéry. Nicméně přes oslabení sociálně-demokratických zastánců komunálních i celostátních velkých koalic se zřejmě nové celostátní vedení (v němž je nyní i Jiří Dienstbier jakožto odpůrce „pražského modelu“) nebude snažit rozkolísat vnitrostranické poměry rozbitím pražské koalice. Lokální političtí reprezentanti obou velkých stran do ní vložili nemalý politický kapitál, a proto jim nyní i vedení jejích stran zajistí „klid“ pro vládu nad českou metropolí. Sun, 03 Apr 2011 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2625-lukas-jelinek-cssd-po-sjezdu http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2625-lukas-jelinek-cssd-po-sjezdu Česká sociální demokracie získala předsedu s retro-brýlemi. To je posun. Do loňského června měla celého retro-předsedu. Mnozí tvrdí, že Bohuslav Sobotka má slabý mandát, vždyť porazil Michala Haška, který se pak stal prvním místopředsedou, velmi těsně. Jenže kdyby kandidoval sám a získal devětadevadesát procent, byl by za autoritáře. Také se říká, že bude slabý lídr. V Lidovém domě se střídají vůdci silnější a slabší a nyní dozrál čas pro druhou alternativu. Leč pravomoci předsedy ČSSD nejsou malé a vždy záleží, jak s nimi nakládá. Sobotkovi navíc kryje záda drtivá většina nejužšího grémia, jež se dívá na svět podobnýma očima. Nemluvě o tom, že delegáti klíčového sjezdu ČSSD velmi usilovně tlačili na to, aby dělení na „sobotkovce“ a „haškovce“ zvolením nového vedení skončilo. Převážila rovněž poptávka po překonání regionálních kšeftů a po nových tvářích. Proto místopředsednické posty hladce připadly Jiřímu Dienstbierovi a Marii Benešové. Další místopředseda, Martin Starec, se osvědčil coby šéf kontrolní komise, a zapomenuto nebylo ani na zkušené parlamentní harcovníky, Lubomíra Zaorálka a Zdeňka Škromacha. Ještě zajímavější je trend, který naznačily předešlé měsíce a na nějž sjezd navázal. Bohuslav Sobotka otevřel ČSSD kontaktům s občanskými iniciativami, jako je ProAlt, Alternativa zdola apod. To je důležité v okamžiku, kdy vidíme, že veřejnost je v mnoha ohledech mnohem radikálněji naladěná než usedlí sociálně demokratičtí politici. Zásadní pak je propojení ČSSD s vlivnými levicovými intelektuály – Janem Kellerem, Václavem Bělohradským, Jiřím Pehe, Pavlem Baršou a dalšími. Také díky této činorodosti mohla sociální demokracie na sjezdu přijmout ideová východiska pro přípravu střednědobého programu. V nich varuje před ohrožením demokracie a sociálního státu. Stále častěji jsme totiž svědky toho, že klíčová rozhodnutí mají pod palcem nikoli volení politici, ale nejrůznější finanční skupiny či ratingové agentury. Jejich zájmem je postupná privatizace veřejných služeb, státu a koneckonců i politických stran. Proto též v partajích bují klientelismus a velrybářství. ČSSD není výjimkou. Sjezd oranžových bohužel nepřijal úpravy stanov, které měly například zavést tzv. čekatelské lhůty pro nové členy. Tím důslednější bude muset sociální demokracie být při řešení jednotlivých případů. Další otazník visí nad schopností ČSSD vypořádat se s aférami s korupční pachutí, které se dotýkají některých hejtmanů. Zmiňme ještě dva oříšky, které musí sociální demokracie rozlousknout. První se týká míry opozičnosti její celostátní politiky. Zatím má vládní koalice tendenci opozici přehlížet a reformy a škrty prosazovat silou. Pokud by ale změnila taktiku a přizvala opoziční strany k jednacímu stolu, neměla by to být ČSSD, komu zůstane v ruce černý Petr neochoty diskutovat. Ruku v ruce s tím musí jít srozumitelné návrhy, jak by ožehavé – zejména ekonomické a sociální - problémy země řešila demokratická levice. Sociální demokracie musí také zapracovat na svém koaličním potenciálu. Spoléhat se získání nadpoloviční většiny mandátů nebo na tiché partnerství s komunisty nestačí. A má-li ČSSD vůli orientovat se na spolupráci s momentálně mimo Sněmovnu stojícími lidovci a zelenými, neměla by zůstávat jen u proklamací. Nic jí nebrání navrhnout vznik mezipartajních odborných týmů nebo probírat s KDU-ČSL a SZ vznikající legislativní normy. Otevřená, přátelská, neagresivní. A také vážící slova a sliby. Taková se jeví ČSSD vzor 2011. To ale k volebnímu úspěchu nemusí stačit. Nároky rozčarovaných občanů na politiky rostou. Nepodaří-li se ČSSD obnovit jejich důvěru v demokratickou politiku - věcnou a srozumitelně prezentovanou – bude muset o místo na slunci urputně zápolit s populisty a extrémisty, kteří se s ničím nemažou. Wed, 23 Mar 2011 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2599-miroslav-mares-oranzova-zare-nad-kladnem http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2599-miroslav-mares-oranzova-zare-nad-kladnem Mimořádné senátní volby v kladenském volebním obvodě v důsledku úmrtí Jiřího Dienstbiera mají velký význam i pro celostátní politiku, protože mohou vrátit absolutní většinu ČSSD v horní komoře. Tato většina sice vzhledem k převaze koalice ve sněmovně nesehrála zásadnější roli, nicméně v případě některých důležitých ústavních zákonů by mohla výrazně ovlivnit další politický vývoj. Přesto medializace voleb na celostátní úrovni doposud není příliš silná, protože byla zastíněna celou řadou dalších domácích i zahraničních událostí. ČSSD vsadila na poměrně silnou jistotu – syn zemřelého senátora Jiří Dienstbier mladší nedávno uspěl v pražských komunálních volbách a vzhledem k blízkosti a propojenosti Prahy a Kladna je to pro něj plus. Na druhou stranu je „vyšachování“ z povolebního vyjednávání v Praze svědčí o tom, že jeho pozice v ČSSD není příliš silná, což na některé voliče může zapůsobit. Sociální demokraté budou mít o víkendu svůj volební sjezd, ten ale během sobotního dopoledne sotva někoho v jeho rozhodování ovlivní. Výhodou je pro sociální demokraty to, že se o jejich straně několik dnů v souvislosti se sjezdem mluví v médiích a s novým předsedou jsou levicovými voliči spojovány naděje (i když zatím neurčité). Naopak koalice se tradičně prezentovala spíše vzájemnými rozpory, což nemohlo ani jednomu z kandidátů koalice. Kladno však přineslo zajímavý fenomén spolupráce Starostů a TOP 09 s Věcmi veřejnými, které podpořili jejich kandidáta Luďka Kvapila. ODS se v Kladně může spoléhat na dlouhodobě silnou pozici v komunální politice, je však třeba zdůraznit, že senátní obvod je širší než tradiční městská volební bašta občanských demokratů. O hlasy obdobně orientovaných voličů bude navíc kandidát ODS Dan Jiránek soupeřit s bývalým spolustraníkem, nyní kandidátem Volby pro Kladno Milanem Volfem. Důležitou roli bude hrát volební účast. Pokud bude nízká, budou ve výhodě stále disciplinovaní komunisté se svým kandidátem Zdeňkem Levým. Zřejmě pouze intermezzem jsou tyto volby pro Janu Bobošíkovou, která potřebuje být vidět při budování své nové strany s ambicemi do budoucna. Bobošíková však může překvapit, protože při očekávaném těsném výsledku se může přehoupnout přes ostatní kandidáty. Kandiduje devět lidí a to je hodně, hlasy se budou tříštit. I když doplňovací volby bývají všude na světě chápány často jako volby protestní, není jasné, kdo v těch kladenských vlastně proti čemu a komu protestuje. V ČR se může projevit i protestní podpora oblíbeného komunálního politika vůči „centru“ bez ohledu na stranickou příslušnost, případně ve volbách může uspět někdo, kdo se staví proti dosavadnímu establishementu jako celku. Ocelářské město se sice dostává do silné oranžové záře, ČSSD však zatím rozhodně nemá nic jistého. Thu, 17 Mar 2011 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2578-lukas-jelinek-jak-sobotka-a-hasek-obstali-v-intelektualni-rozprave http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2578-lukas-jelinek-jak-sobotka-a-hasek-obstali-v-intelektualni-rozprave Radost i smutek skýtají odpovědi Bohuslava Sobotky a Michala Haška, uchazečů o post předsedy ČSSD, na desítku otázek položených čtrnácti předními tuzemskými intelektuály - Václavem Bělohradským, Jiřím Pehe, Janem Kellerem, Milanem Znojem, Václavem Hořejším, Pavlem Šaradínem, Pavlem Baršou a dalšími (přesné znění lze nalézt na http://www.denikreferendum.cz/clanek/8630-deset-otazek-pro-kandidaty-na-predsedu-cssd). Oba pánové se jich zhostili zodpovědně a prokázali solidní teoretickou průpravu. Nic na tom nemění ani pravděpodobnost, že odpovědi jsou spíše prací týmovou než individuální. Blízkost odpovědí Sobotky a Haška je zárukou, že sociální demokracii po sjezdu nečeká žádná radikální změna. Přesto mě trochu mrzí, že ani jeden z nich výrazněji nevybočil a nepřišel s tezemi neotřelými, ba provokativními. Odpověděli prostě tak, jak se čekalo. Do značné míry tomu pomohla také návodnost otázek, které jako by si leckdy říkaly o souhlasné pokývání hlavou nebo maximálně o rozvinutí ze strany dotazovaných. Pryč ale s černými brýlemi. Inteligentní a ze široka položené dotazy přiměly dva čelné sociálnědemokratické politiky uvažovat, nadto nahlas. Podobné programové a hodnotově laděné debaty jsme v ČSSD snad dosud svědky nebyli. Tazatelé, kteří se odvážili vykročit blíž sociální demokracii, i respondenti, kteří naopak nastavili uši moudrým zvenčí, si zaslouží hluboké uznání. Už to, jak téměř shodně začali Sobotka a Hašek odpovídat na první otázku, předznamenalo pokračování. Sobotka: „Skutečnost, že se sociální demokracie dostala do politické defenzívy…“ Hašek: „Fakt, že se sociální demokracie nejen u nás, ale i na evropské úrovni ocitla v defenzívě…“ V klíčových bodech uvažují Sobotka s Haškem stejně. Kritizují „dlouhodobou nadvládu neoliberálních principů v rámci ekonomického a politického myšlení“ (Sobotka) a za nešťastné považují, že „sociální demokracie přistoupila na hru, která jí byla druhou stranou vnucena“ (Hašek). Hašek radí, aby se ČSSD zaměřila na vlastní paradigmata, Sobotka zase hovoří o potřebě nového jazyka, který by neměl podceňovat inteligenci i kulturní úroveň voličů. Kandidáti varují před ohrožením demokracie, demokratických principů, demokratické moci. Chápou, že je nutné se postavit proti globální nadvládě kapitálu (a ekonomicistního myšlení) nad demokracií a politikou jako takovou. Kritizují uctívání nového božstva – ratingových agentur a volají po důraznější regulaci finančního sektoru. Bohuslav Sobotka oprašuje tezi, podle níž sociální demokracie souhlasí s tržní ekonomikou, ale je proti tržní společnosti. Oba pánové kriticky reflektují tzv. třetí cestu, jejímž průkopníkem byl Tony Blair. Podle Sobotky nepřinesla trvalé programové řešení, Hašek rovnou žádá „návrat ke kořenům“. Jistou mělkost tohoto postoje již v Deníku Referendum nedávno naznačil Milan Znoj. Jistě, Blair se Schroderem naložili s „třetí cestou“ tím nejsnazším, nejcyničtějším a nejtechnokratičtějším způsobem. My bychom si ale měli více všímat analýz a apelů, s nimiž přišli teoretici „třetí cesty“, například Anthony Giddens v Británii či Thomas Meyer v Německu. Vždyť jejich naléhání, aby se sociální demokracie postindustriální éry otevřela novým spojenectvím a novým tématům, je pro ČSSD inspirativní dodnes. Možná by nebylo marné si tyto autory přečíst znovu. Vím, jde o nepřesnou paralelu, ovšem obávám se, abychom se „třetí cestou“ nezametli jako s svého času s marxismem, odvrženým jen kvůli jeho zhůvěřilé interpretaci komunisty ve 20. století. Zajímavý – rétoricky odlišný, leč principiálně shodný – je přístup Bohuslava Sobotky a Michala Haška k sociálnímu státu. Hašek říká, že „forma sociálního státu 20. století je minulostí a potřebuje revizi“. Sobotka se naopak nedomnívá, že „model sociálního státu 20. století vyžaduje nějakou zásadní hodnotou revizi“. Když se ale podíváme, jak autoři své myšlenky rozvádějí, zjišťujeme příbuznost: uvažují, jak změnit financování sociálního státu a jak zvýšit jeho efektivitu, kvalitu fungování. Vyčnívá snad jen Haškova teze, že „financování sociálního státu zadlužováním není dlouhodobě udržitelné“, která paradoxně přistupuje na základní paradigma neoliberálních kritiků sociálního státu. Oproti tomu Sobotka chce „odmítnout neliberální zdůvodnění tzv. nefunkčnosti sociálního státu“, které se odvolává na realitu „začarovaného kruhu zadlužování“. Hašek se pak dopouští ještě jednoho ústupku: nevyhýbá se reformě systému sociálních dávek. Podle posledních módních trendů tvrdí, že „musí jít o opravdový plán, který zajistí ochranu potřebných a zároveň bude pomáhat práceschopným najít zaměstnání“. Bohuslav Sobotka vybočuje ze zajetých kolejí, když uvádí, že je nutné „změnit celkový charakter české ekonomiky a s ním i formy a podmínky lidské práce“. Podle Sobotky, který se dokonce hlásí k tzv. Tobinově dani, „musíme usilovat o to, abychom byli komplexní sociálně ekologickou ekonomikou“. ČSSD prý „nemůže odmítat ekonomický rozvoj, ale měla by se více zaměřit na jeho kvalitativní aspekty, nikoli na pouhý nominální růst HDP.“ V této souvislosti zdůrazňuje podporu „koncepcí udržitelného rozvoje, důraz na kvalitativní ukazatele rozvoje společnosti, podporu diskusí o etickém rozměru ekonomického života“. Nicméně i Hašek přiznává, že se musí začít razit „vize ekonomiky, která nebude jen chladnou přehlídkou čísel a honbou za iluzorními statistickými úspěchy, ale bude vnímat i člověka a jeho přirozené potřeby“. Tím se dostáváme k dalším bodům, v nichž se Sobotka a Hašek shodují či vhodně doplňují. Zmiňme například obhajobu veřejných politik, humanizaci a zajištění důstojných podmínek lidské práce, aktivní politiku zaměstnanosti, důslednou obhajobu zákoníku práce, podporu rodin, sladění práce s rodinným životem, podporu genderové rovnoprávnosti, záchranu státem garantovaného zdravotnictví, záchranu a podporu vzdělávacího systému, rozumnou penzijní reformu, zastavení růstu chudoby, zlepšení postavení romského etnika, vnímavost k problematice bezdomovectví, výstavbu sociálních bytů atd. Sobotka jednoznačně vyzývá přestat s politikou snižování daní a politiku ekonomického rozvoje založit na odmítnutí daňového a sociálního dumpingu. Oba zájemci o předsednictví se hlásí k boji s korupcí. Sobotka výslovně zmiňuje transparentní systém veřejných zakázek, zákon o státní službě, regulaci lobbingu, nový systém financování stran či omezování nadbytečných privilegií politiků (zdaňovaní náhrad, regulaci působení a omezení astronomických odměn v dozorčích radách apod.). Hašek podobně jako Václav Bělohradský vnímá korupci nejen coby „problém několika shnilých jablek, jak s oblibou alibisticky občany přesvědčuje premiér Nečas a jeho souputníci“, ale spíše jako „jev systémový“. Sobotka i Hašek chápou, že by sociální demokracie měla ve střetu s korupcí začít u sebe samé. Sobotka jde až do detailů, včetně připuštěného nebezpečí účelových náborů členů. Bohuslav Sobotka i Michal Hašek vzývají soudržnou společnost. Sobotka nezůstává jen u hájení zájmů nižších vrstev a připomíná, že pilířem demokracie je střední třída. Ta podle něj nese největší tíhu neoliberálních hospodářských politik. Hašek opakovaně akcentuje zájmy živnostníků, malých a středních podnikatelů. Zároveň podotýká, že jeho koncept ČSSD nové generace „není definován věkem či sociálním statutem“. Nadějí, že ČSSD nezůstane v izolaci mimo ožívají vody české společnosti, jsou zmínky obou politiků o potřebě vytvářet širší aliance. Sobotka hovoří mj. o levicově orientovaných liberálech, křesťanech, ekologicky zaměřených občanech, nevládních hnutích a think tancích (Pro Alt, Fórum 50%, Hnutí Duha), vyzdvihuje i Manifest radikálního liberalismu s jeho důrazem na boj proti „mafiánskému kapitalismu“. Uvádí, že „sociální demokracie se musí snažit oslovit všechny spoluobčany, kterým leží na srdci obhajoba hodnot spravedlivé demokratické, sociální, tržní a ekologické společnosti.“ O nutnosti spolupráce s občanskou společností mluví i Hašek. Váží si dokonce „vzniku think tanku CESTA jako jednoho z prvních počinů bezpodmínečně nutných k oživení tvůrčího procesu při obrodě ideálů sociální demokracie“. Bohuslav Sobotka mezi vítanými partnery přímo uvádí KDU-ČSL a SZ a slibuje, že je připraven „odstartovat novou éru vztahů k těmto stranám“. Nebojí se přihlásit i k možnému koaličnímu partnerství s KSČM, pokud by komunisté „přehodnotili svou kontroverzní minulost a definitivně se zbavili bolševických a protievropských reziduí“. Přesto první předpoklad zvýšení koaličního potenciálu ČSSD Sobotka vidí ve významném posílení její voličské podpory (až k hranici 40%). Přímo konstatuje, že „jen z pozice silné sociální demokracie budeme moci zajistit, abychom v případných koalicích byli silným partnerem, a nikoli oportunním přívěškem.“ ČSSD v posledním období patří k nejúspěšnějším sociálním demokraciím v Evropě a podle toho je na ni za hranicemi pohlíženo. Přední tuzemští sociální demokraté na oplátku vnímají nutnost těsnějšího postupu členů Strany evropských socialistů a Socialistické internacionály, a to i na půdě Evropského parlamentu. Sobotka je o krok dál ve výzvě k budování široké evropské koalice sociálních demokratů, socialistů a sociálních liberálů a ve zmínce o vytváření „evropské veřejnosti“. Hašek i Sobotka poznamenávají, že sociální demokraté musí kombinovat národní a nadnárodní strategie. Podle Michala Haška „budoucí roky budou ve znamení hledání nových forem spolupráce a součinnosti nejen jednotlivých zemí či politických bloků, ale i představitelů nejrůznějších občanských aktivit, kteří už globální problémy řeší v rámci pravidelných Světových sociálních fór.“ Také Bohuslav Sobotka si uvědomuje, že „globální problémy vytvářejí potřebu nových forem koordinace jednání politických aktérů.“ Oba muži hovoří o reformě OSN a úkolu dodržovat mezinárodní právní systém. Sobotka se odhodlal i k formulaci, že „sociální demokraté by měli usilovat o nahrazení současného geopolitického řádu, založeného na rovnováze moci a sférách vlivu, multilaterálním řádem, založeným na mezinárodním právu a fungujících institucích globálního vládnutí.“ Co víc k textům dvojice kandidátů dodat? Snad jen, že zatímco v citacích je Sobotka skoupý (jen jednou se odvolává na Václava Bělohradského), tak Hašek cituje nepřímo (například Jana Kellera u výkladu problému chudoby v ČR: těsně nad její hladinou žije bezmála půl milionu lidí a česká střední vrstva žije na takové úrovni, která by v některých západních zemích dávno znamenala propad pod hranici chudoby), ale vydatně i přímo – Tony Judta, Uptona Sinclaira, Roberta Reicha, Pavla Friče. Chvílemi se zdá, že si při psaní odpovědí Sobotka s Haškem koukali přes rameno. Přesto rozdíly existují a oba by šlo za mnohé chválit a za ledacos kritizovat. Bylo by to však nespravedlivé. Odvedli kus práce a nechali nás nahlédnout do svých hlav, do svých politických kuchyní. Možná si jsou programově víc blízcí než oba tábory připouštějí. Bohuslav Sobotka se opět blíží k pověsti, kterou měl před nástupem do funkce ministra financí v roce 2002, Michal Hašek se zase vrací k tradičnější vizi sociální demokracie, než jakou naznačilo jeho loňské „desatero“. Pro odkrytí hlubších rozdílů mezi adepty o vedení ČSSD by možná bylo vhodné položit záludnější a konkrétnější otázky. Namátkou uveďme dvě. Jak české sociální demokracii při plnění náročných zadání v éře globalizace pomáhá nebo naopak přitěžuje pověst strany průmyslové, betonářské, úzce zaměřené na růst HDP, tvorbu nových pracovních míst a hromadění blahobytu? Jak na pozadí zápasu demokratické politiky a globálního kapitálu vidí kandidáti roli médií, zejména veřejnoprávních, a jak by rádi zajistili jejich nezávislost, včetně obsazování mediálních rad? Jedna ze zásadních otázek padla na podzim v souvislosti s ustavováním koalic na komunální úrovni: Jaký je prostor pro koaliční spolupráci ČSSD a ODS, tedy subjektů dominujících na levici, resp. na pravici? Na ni Sobotka a Hašek odpověděli odlišně. První trval na ideové principiálnosti a odmítl velkou koalici na pražském magistrátu, druhý se jasně nevyjádřil, pouze zmínil nutnost rozhodování na místní úrovni, jíž se konkrétní varianty týkají. Možná se právě zde dozvídáme o kandidátech na předsedu ČSSD to podstatné. Ano, Sobotka i Hašek jsou k vedení své strany disponováni, oba jsou inteligentní, pečliví a zodpovědní. Ovšem doba (a poptávka levicového elektorátu) více nahrává Sobotkově paličatosti než Haškově pružnosti. Dnes není prvořadé umět se dohodnout kdykoli s kýmkoli, prakticky na čemkoli. Okolnosti přejí především zásadovosti a čitelnosti. Proto nepřekvapí, že tábor levicových intelektuálů preferuje Bohuslava Sobotku před Michalem Haškem. Jenže volit budou delegáti – členové ČSSD. A ovlivňovat je bude osobní politická zkušenost, stejně jako vlastní představy o formování úspěšné politické strany a o postavě optimálního lídra. Není patrně úhybným manévrem tvrzení, že předsednický souboj Sobotky a Haška bude do poslední chvíle vyrovnaný. Dřív než v pátek 18. března moudřejší nebudeme. Thu, 10 Mar 2011 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2543-miroslav-mares-kauza-batora-katalyzator-vzniku-nove-proklausovske-strany http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2543-miroslav-mares-kauza-batora-katalyzator-vzniku-nove-proklausovske-strany Aféra s návrhem Ladislava Bátory na post náměstka ministra vnitra Dobeše by rychle vyšuměla, kdyby se do ní nevložil prezident Klaus. Jeho podpora Bátorovi celou věc znovu rozbouřila a vtáhla do debat širší spektrum jednotlivců a organizací. Je přitom možné klást si otázku, zda celá kauza poslouží i jako katalyzátor vzniku nového integrujícího subjektu napravo od ODS i TOP 09? Pokud je pravdou, že Klaus se pokusil prosadit Bátoru na ministerstvo školství svojí přímluvou u ministra Dobeše, svědčí to o snaze uplatňovat tradiční český model „Hradu“, tzn. spolu se skupinou věrných v hradních funkcích uplatňovat politický vliv prostřednictvím spřízněných novinářů a spřízněných politiků v několika stranách. Takové našel mj. v osobách ministrů Dobeše a zřejmě i Bárty i u Věcí veřejných (přestože ještě před několika měsíci před touto stranou varoval). Nicméně ukázalo se, že v jeho případě má Hrad jen omezené možnosti. V největších denících i v celoplošných televizích se Klausovi stoupenci již takřka nevyskytují a jeho případní podporovatelé v jiných hlavních stranách jsou s dílčí výjimkou ODS (kde i Nečas musel uznat Klausovi právo na vlastní hodnocení Bátory) ojedinělí a ostrakizovaní. Několik jich nyní může být ve VV (avšak vedle zarytých antiklausovců) a samozřejmě silnou pozici má v malých stranách Suverenita (které nyní prochází procesem nového vzniku po odštěpení Jany Bobošíkové od Petra Hanniga) nebo Strana svobodných občanů. Proklausovské weby mají doposud jen omezený dosah. Klaus si je vědom toho, že za dva roky jeho Hrad skončí, a tak se snaží vytvořit strukturu, která by dále nesla jeho politické dědictví a možná i zajistila jeho další ambice. Hradní spojenectví s tradicionalistickou a euroskeptickou iniciativou DOST může znamenat, že by na tomto základě rád stavěl. Nicméně je otázka, zda se skutečně jedná o pevné základy? Vnitřní spory existují uvnitř DOST samotné i uvnitř širšího spektra na pomezí konzervatismu, pravicového i levicově-národoveckého populismu a euroskeptického liberalismu (např. náhled na protekcionisimus v ekonomice, na podporu Izraele, na katolická dogmata apod.). Vůdcovské ambice v proklausovském spektru má několik lidí a je otázkou, zda budou všichni akceptovat Janu Bobošíkovou jako momentálně nejviditelnější političku. Ve vztahu k Bátorovi se sice v této části spektra objevila vlna solidarity (její nečekanou výraznou postavou se stal podnikatel Tomio Okamura), ale u části lidí z konzervativní pravice budí tento muž s minulostí z několika stran přinejmenším rozpaky. Vyvozovat rozsáhlejší závěry ze současného dění tedy zřejmě nelze. Strana, využívající tradiční morálku, euroskepticismus, národovectví a volání po tvrdé ruce by sice v ČR uspět mohla, je zde však několik kohoutů na jednom smetišti a jejich sjednocení je obtížně představitelné. I pokud vznikne stabilní spojenectví Klaus – Bobošíková – DOST, neznamená to, že by tento blok přetáhl soudobé „Klausovce“ z ODS - osud Machových Svobodných je stále varující. Několik dalších malých pravicových i ultrapravicových part si dále „hraje na vlastním písečku“. Aféra Bátora tak spíše otestovala rozsah spektra, které akceptuje silnější afinitu Hradu vůči krajní pravici v posledních měsících. Nevyplynuly z ní však žádné rozhodující impulsy pro budoucí politický vývoj. Jana Bobošíková zahájí svoji rozhodující kampaň po konsolidaci své nové strany, kdy již dopad Bátorova případu nebude natolik silný jako v době nynější medializace. Kdo všechno se k ní přidá, záleží i na Nečasově schopnosti obstát ve vedení ODS a pravicové koalice. Thu, 03 Mar 2011 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2516-lukas-jelinek-co-prozradi-kladenske-volby http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2516-lukas-jelinek-co-prozradi-kladenske-volby S lednovým úmrtím Jiřího Dienstbiera bylo uvolněno jedno ze senátních křesel a zároveň sociální demokracie ztratila v horní parlamentní komoře těsnou nadpoloviční většinu. Proto je nejen v dotčeném obvodě, ale vlastně v celém politickém spektru napjatě vyhlížena půlka března. Doplňovací volby na Kladensku budou dalším z testů důvěry ve vládní koalici, zároveň však mnohé vypoví o optice a prioritách voličů. Půjde jim spíš o hájení specifických zájmů svého teritoria, nebo se budou rozhodovat na základě celostátních témat? Budou naslouchat více konkrétním slibům, nebo upřednostní obecnější hodnoty? Podlehnou populistické rétorice, nebo si budou počínat rozvážně? A přijdou vůbec k volebním urnám v počtu větším než malém? Mírným favoritem klání je Jiří Dienstbier mladší, kterého by na místě uprázdněném jeho otcem rádi viděli sociální demokraté. S regionem jej spojují toliko rodinné vazby a kampaň staví především na své osobnosti a nezpochybnitelné – patrně rodové – morální integritě. V loňských komunálních volbách v Praze předvedl zásadovost oceňovanou sympatizanty různých stran. To mu předpovídá širší a průřezovou podporu i letos na jaře. Veřejně se za něj už postavila Strana zelených. Zdaleka to však nemusí stačit. Hlavním Dienstbierovým sokem bude kladenský primátor za ODS Dan Jiránek, který se pokusí napravit svoji porážku z roku 2008. V obvodu je známý a poměrně populární. Přesto je kuriozitou, že před třemi lety přímo ve městě Kladně získal víc hlasů jeho sociálnědemokratický rival. Tím lze také dokladovat komplikovanost kladenského obvodu. V největším městě sílí podpora levice, ovšem rozrůstající se satelitní sídla, jejichž četní obyvatelé dojíždějí za prací do Prahy, volí převážně pravicově. Do hry by mohli zasáhnout ještě tři další uchazeči. TOP 09 reprezentuje starosta Kmetiněvsi Luděk Kvapil. Loni inicioval takzvanou. Kmetiněvskou výzvu za přijetí zákona, podle kterého by dětští pachatelé brutálních vražd byli doživotně pod dohledem úřadů. Petici, jež vznikla poté, co nezletilý vrah třináctileté dívky z Kmetiněvsi byl bez následného dohledu propuštěn z výchovného ústavu, podepsalo na půl milionu lidí. Letos starosta Kvapil vytáhl do boje za snížení trestní odpovědnosti mladistvých. Podporu v zápase o senátní mandát mu již vyjádřily Věci veřejné. Senátorkou by se ráda stala též Jana Bobošíková. Její Suverenita je nejsilnějším mimoparlamentním subjektem a nepřetržitě vystrkuje růžky. Jana Bobošíková již za sebou stačila shromáždit natolik rozdílné osobnosti, jakými jsou Vlastimil Tlustý, Václav Musílek či Jana Volfová. Kromě toho, že je zdatná řečnice a umí pracovat s emocemi davu, má také talent na proplouvání pravolevým spektrem. Střídavě akcentuje liberální a národovecké postoje, legendární je rovněž její někdejší prezidentská kandidatura za komunistickou stranu. Komunisté staví do senátních voleb vlastního adepta, starostu obce Drnek Zdeňka Levého. Posledně obsadil bronzovou pozici. Komunistická podpora tak může být důležitá pro dvojici kandidátů, která postoupí do pravděpodobného druhého kola voleb. Pomoci by obzvlášť mohla Bobošíkové a Dienstbierovi. Kdybychom ale měli odhadovat podle dosavadních sympatií voličů na Kladensku, šlo by předvídat rozhodující duel mezi ČSSD a ODS, přičemž nikoli nepodstatné je, že od vzniku Senátu obvod vždy zastupoval sociální demokrat. Ať již netrpělivě očekávaný souboj dopadne jakkoli, rozbity by měly být dva mýty. První bývá zhusta skloňován v kampani. Řada uchazečů o senátní sesli mívá ve zvyku slibovat hory doly pro svůj kraj a jeho obyvatele. Penězi počínaje a řešením lokálních kauz konče. Pravomoci senátorů přitom nesvědčí ani jednomu. Nejsou ani soudci či ombudsmany a do schvalování státního rozpočtu nezasahují už vůbec. Poctivý kandidát by se měl především zavazovat k odpovědné přípravě a kontrole zákonů a k nastolování otázek celospolečenského významu. To ovšem nemusí znít místní populaci tak libě jako medové řeči o strategických investicích. Druhý mýtus se týká oné sociálnědemokratické většiny v horní parlamentní komoře. Jejím prostřednictvím může Lidový dům brzdit, nikoli však zastavovat případnou reformní legislativní smršť Nečasovy vlády. Smysl ale má už pro samotné vedení diskuse, na níž občas v Poslanecké sněmovně bůhvíproč nezbývá prostor. Kromě toho se sociální demokracie může v Senátu ucházet o podporu a spolupráci komunistů, lidovců a nezávislých. Tyto značky sice reprezentuje jen pár osob, při hlasování však mohou být velmi cenné. Navíc každou z těchto ideově rozptýlených skupin spojenců by ČSSD mohla používat pro prosazení různých záměrů. Kladenské doplňovací volby do Senátu proto nakonec budou mít význam hlavně symbolický. Jednak pro aférami sužovanou vládní koalici, jednak pro sociální demokracii, která nasadila muže přečuhujícího tradiční personální stáj a která nadto bude v termínu prvního kola voleb absolvovat svůj vlastní, ve spoustě ohledů přelomový sjezd. Thu, 24 Feb 2011 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2471-miroslav-mares-zdravotni-karta-ceske-politiky http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2471-miroslav-mares-zdravotni-karta-ceske-politiky Současný vyhrocený stav jednání vlády s lékaři z výzvy „Děkujeme, odcházíme“ již dávno přestal být pouze záležitostí expertní dohadů o alokaci zdrojů v českém zdravotnictví, byl-li jí vůbec někdy. Může zásadním způsobem ovlivnit pozici vlády a její reformní cíle, které deklarovala při svém vzniku, a které tvoří "raison d'être“ její existence. Přestože se v celém sporu silně projevují stranické zájmy, důležitá je i obecná dimenze vztahu a poměru sil mezi vládou a zájmovými skupinami a iniciativami. Křeslo ministra zdravotnictví patří v polistopadové éře k těm nejrizikovějším. Mnoho ministrů a ministryň se na něm ohřálo jen krátkou dobu, než bylo obětováno ve prospěch uklidnění situace a celý cyklus se mohl opakovat. Stranám obsazení tohoto postu popularitu nijak zásadně nezvyšuje. V současné vládě se jej ujala TOP 09. Je zajímavé, že zatímco v obecné rovině jsou vztahy mezi hlavní vládní stranou – ODS, a „topkaři“ vyhrocené (viz střety Kalousek – Vondra, v nichž je silně angažována kvůli starým sporům s Kalouskem i premiér Nečas), v zdravotní krizi zatím ODS ministra Hegera v zásadě podporuje, resp. ho kritizuje spíše za malou razantnost vůči doktorům. Naproti tomu Věci veřejné se do celé kauzy příliš nezapojují, a když už, tak o něco vstřícněji k lékařům než zbylé dvě strany koalice. Jejich hra s „levostředovým pólem“ vlády však v této otázce není příliš razantní. Naproti tomu se situace silně chopila ČSSD, která si je ovšem vědoma toho, že se zde pohybuje na tenkém ledě. Zaměřuje se primárně na kritiku obecné neschopnosti vlády něco vyjednat, zdůrazňuje „řešit potřebu krize v řádu hodin“, ale sama jasné recepty nemá. Podporou všech požadavků lékařů by mohla ztratit přízeň voličů z nižších vrstev, kteří se již dnes pohoršují na pro ně příliš vysokými doktorskými platy a tradičně spíše pravicovou zdravotnickou obec by tím tak jako tak nemusela získat. U akce „Děkujeme, odcházíme“ lze z hlediska „osudovosti“ pro vládu najít dílčí paralely s železničářskou stávkou v roce 1997. Tehdy se též jednalo o úsporná a reformní opatření a v jednom resortu se situace vyhrotila. Menší koaliční partner – lidovci pod vedením Josefa Luxe – se postavil spíš na stranu železničářů, kteří se svými požadavky zvítězili. V dlouhodobé perspektivě však lidovcům tato akce nezajistila nový stabilní elektorát. Vláda však po přijetí reforem – tzv. Klausových balíčků - nebyla schopna oponovat tlakům od mimostranických struktur a brzy nato se rozpadla (roli v tom však hrály i jiné důvody). Posílila se moc odborářů v českém politickém systému, která byla částečně otřesena až slabou účastí na demonstracích proti Nečasově vládě koncem roku 2010. Ve zdravotní kartě české politiky jsou tedy již nyní zapsána rizika budoucího vývoje. V případě, že mediálně budou jako vítězové celé akce prezentováni členové výzvy „Děkujeme, odcházíme“, povzbudí to reprezentanty různých dalších partikulárních skupin (nejnověji policistů a hasičů), které se budou cítit ohroženy reformami. Rozklížení koalice v této otázce pak může napomoci i jejímu konečnému pádu. Vláda dnes nemá výhodu jasné shody na řešení problémů. Pomoci jí může především sebezáchovný pud, protože po případném pádu vlády by mohly všechny tři její subjekty ztratit vliv na úkor současné sílící opozice. Sun, 13 Feb 2011 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2452-lukas-jelinek-koho-by-bolela-reforma-zdravotnictvi http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2452-lukas-jelinek-koho-by-bolela-reforma-zdravotnictvi Ono se to nějak usadí. Tak by se dal popsat postoj, který ministr zdravotnictví Leoš Heger zaujal k protestní akci nemocničních lékařů. Odstartovali ji loni na jaře. Přitvrdili na podzim. Celou tu dobu zachovával ministr i jeho vládní kolegové bohorovný klid. Vždyť dosud jim a jejich předchůdcům vše procházelo. Na přelomu roku začalo jít do tuhého, za necelý měsíc by mohly nemocnice začít pro nedostatek lékařů kolabovat. Nebo je snad na jejich skvěle placených postech nahradí ambulantní specialisté a soukromí praktici? Politici – mezi nimi i druhdy uznávaný manažer (bývalý ředitel královehradecké nemocnice) Heger – jakoby rezignovali na možnost vnést do resortu skutečné změny. A to, co předvedla v minulém volebním období dvojice Julínek-Šnajdr, bylo nepovedenou parodií: místo reforem se rozhodli ještě více oškubat pacienty. Ano, hlavní problém zdravotnictví představují peníze, jenže nikoli ty, které nejsou, ale ty, které jsou – a buď odtékají do privátních kapes, nebo se povalují ve zdravotních pojišťovnách. Můžeme spekulovat, kolik zlaťáků též skončí v kapsách některých politiků a jejich přátel z byznysu. Prostě zdravotnictví máme na špičkové odborné úrovni, ovšem prolezlé červotočem korupce. Na rozpletení těchto pavučin byli krátcí všichni dosavadní ministři zdravotnictví. Většina z nich radši odešla nebo byla odejita předčasně. Hegerova smůla je, že právě za jeho šéfování došla lékařům trpělivost. Rozhodli se proto jednak pohrozit odchodem (kdyby se skutečně rozhodli opustit domov, zdravotnický trh na západ od nás by je pohltil raz dva), jednak popsat slabiny celého systému. Zatímco ministr neví ani kolik fyzických osob v nemocnicích léčí (při všech lékařských nadúvazcích, podúvazcích, čtvrtúvazcích…), ani kolik peněz lze ve zdravotnictví převést z černých děr konkrétním lidem, doktoři přesně charakterizují vady lékové politiky, vybavování nemocnic či strnulosti zdravotních pojišťoven. Analýzy a návrhy České lékařské komory tak působí mnohem kompetentněji než výsledky práce ministerstva. Místo toho, aby se o nich vedla vážná diskuse, jsme ale svědky tendence rozeštvat lékaře a postavit proti rebelům zdravotní sestry, o pacientech nemluvě. Pravicovým řešením jako by bylo vytloukat klín klínem. Hlavně aby finanční toky zůstaly nezměněné. Velkolepý projekt IZIP má beztak spoustu malých, veřejnosti neznámých bratříčků… A řešení levicové? O mnohém vypovídá angažmá sociální demokracie ve správní radě VZP. Oranžoví hejtmani vyzývají vládu k dialogu s lékaři a nabízejí zprostředkovatelskou roli. Ale když přijdou Věci veřejné s návrhem pročistit největší zdravotní pojišťovnu a vyměnit jak ředitele Horáka, tak předsedu správní rady Šnajdra, zastání u nich nenaleznou. Na vrub hejtmanů navíc jde korupce a klientelismus v kraji zřizovaných nemocnicích, nakupování zbytečných drahých přístrojů, nadhodnocené veřejné zakázky apod. Potíže Krajské zdravotní v Ústeckém kraji vypovídají o mnohém. Bez skutečného konsensu mezi levicí a pravicí, mezi kraji a vládou, mezi zdravotníky a politickou reprezentací se rozlousknutí zdravotnického oříšku neobejde. Prostor pro něj se otevře ale až v okamžiku, kdy jedni přestanou přehazovat odpovědnost na druhé, utlumí denunciační kampaně a skončí vyhrožování silou. Možná to bude politická reprezentace poslouchat nerada – ale opravdová reforma zdravotnictví nebude bolet ani tak pacienty jako spíše ji samotnou. Mon, 07 Feb 2011 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2423-vlastimil-havlik-prima-volba-prezidenta http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2423-vlastimil-havlik-prima-volba-prezidenta Za posledních přibližně patnáct let jsme si už zvykli, že čas od času se ve veřejné diskusi objeví hlasy volající po zavedení přímé volby prezidenta. Hlasy jsou to někdy důrazné (zejména v období posledních dvou voleb hlavy státu), v řadě případů dokonce přetavené ve více či méně detailní (a více či méně povedené) návrhy změn Ústavy ČR. Po nástupu vlády Petra Nečase a jasně stanoveném cíli vlády přenést volbu prezidenta z parlamentu na občany se zdá být více než kdy jindy pravděpodobné, že v brzké době čeká Českou republiku prozatím největší zásah do konstelace politického systému od rozpadu federace. Abych předešel možným nedorozuměním a snad i přílišným očekáváním: mým cílem není dalekosáhlá úvaha nad vhodností nebo potřebností přímé volby hlavy státu v České republice. Nepůjde mi ani o přehled dosavadních debat o změně volby českého prezidenta. Cílem následujících odstavců je „pouze" podrobněji představit a srovnat dva nejnovější návrhy, které počítají se zavedením přímé volby hlavy státu - tedy vládní návrh a návrh opoziční sociální demokracie, jehož odmítnutí Sněmovnou zřejmě výrazně snížilo šanci na schválení návrhu vládního. Primární pozornost bude věnována dvěma oblastem: navrhované mechanice volby a plánovaných změnám v ústavním vymezení pozice prezidenta v politickém systému České republiky. Volit přímo - ale jak? Poměrně velkou mediální pozornost si zasloužily zejména alternativy způsobu přímé volby hlavy státu. Předložený vládní návrh předběžně počítá se třemi možnými volebními systémy. Připravené verze volby teoreticky umožňují vládě flexibilně reagovat na případné požadavky opozice. Na druhou stranu, mechanismus volby nepatří mezi oběma návrhy mezi nejkonfliktnější body. Návrh sociální demokracie počítá s dvoukolovým systémem absolutní většiny, tedy s volebním systémem, který je velmi podobný mechanismu, jenž se používá pro volby do Senátu. V prvním kole by se stal prezidentem kandidát s nadpolovičním počtem hlasů, přičemž do druhého kola by postupovali dva nejúspěšnější uchazeči o prezidentskou funkci. Podstatným rozdílem je možnost (byť velmi nepravděpodobná) konání třetího kola, pokud by oba postoupivší kandidáti získali ve druhém kolem stejný počet hlasů, resp. opakování volby, pokud by rovností hlasů skončilo i třetí kolo.1 Možnost navrhovat prezidentské kandidáty by mělo podle návrhu ČSSD 40 poslanců nebo 17 senátorů (tedy alespoň pětina každé z obou komor) nebo jednotlivec, jenž by předložil petici s padesáti tisíci podpisy. Volby by dle návrhu vyhlašoval předseda Poslanecké sněmovny, nicméně návrh nepamatuje na situaci, kdy by Sněmovna byla rozpuštěna. V tomto kontextu se jeví vhodnější vládní návrh, podle něhož by pravomoc vyhlásit prezidentské volby připadla předsedovi (nerozpustitelného) Senátu.2 První varianta volebního systému obsažená ve vládním návrhu počítá s jednokolovým relativně většinovým systémem (tzv. britským systémem či systémem „prvního v cíli"). Prezidentem by se v takovém případě stal kandidát zvítězivší v prvním a jediném kolem hlasování, aniž by musel získat absolutní či jinou kvalifikovanou většinu. Účinky takového volebního systému lze (zejména v případě prezidentské volby)3 předvídat jen stěží, každopádně generuje příznivější předpoklady pro úspěch kontroverzní osobnosti, proti které by se jinak ve druhém kole „spolčili" voliči (a ostatní kandidáti). Druhá vládou navrhovaná alternativa volebního systému je téměř totožná s návrhem sociální demokracie. Rovněž počítá s dvoukolovým absolutně většinovým systémem, nicméně nikoli již s třetím kolem volby (je ale nutno dodat, že neřeší možnou rovnost hlasů v druhém kole). Někde na „půli cesty" mezi první a druhou variantou zůstává varianta třetí inspirovaná volebním systémem, který se používá pro ustavení dolní komory francouzského parlamentu. V prvním kole by zvítězil kandidát obdrživší absolutní většinu hlasů. Pokud by se tak nestalo, do druhého kola by postupovali kandidáti s 12,5 % a více hlasů z kola prvního. Ve druhém kole by zvítězil kandidát s relativní většinou hlasů. Tato varianta, kterou v minulosti podporoval kupříkladu bývalý předseda ODS Mirek Topolánek, stejně jako varianta první, představuje v komparativní perspektivě méně běžný způsob volby hlavy státu. Jejich nevýhodou oproti variantě druhé je neznalost volebního systému ze strany voličů. Přiklonění se k nim by znamenalo zavedení dalšího volebního mechanismu do již tak pestrého vzorku volebních systémů, se kterými se v českém prostředí setkáváme. Z tohoto pohledu by se jednalo o krok ne zcela vhodný (a zbytečný). Navrhovat kandidáty by mohl jednotlivec podpořený peticí s padesáti tisíci podpisy nebo dvacet poslanců nebo deset senátorů. Návrh tak podobně jako varianta sociální demokracie v zásadě vyrovnává dosavadní (ne zcela odůvodnitelnou) převahu Poslanecké sněmovny nad Senátem. V tomto kontextu lze tedy oba návrhy hodnotit pozitivně. Spor o status quo aneb co (ještě) prezidentovi zakázat Jak je ovšem zřejmé - a potvrdila to i diskuse nad sociálními demokraty navrhovanou ústavní novelou -, samotný mechanismus volby nebyl tím hlavním důvodem, proč Sněmovna (resp. vládní koalice) návrh socialistů zamítla. Než se dostaneme k věcným sporům ohledně návrhu, je třeba zdůraznit význam samotného faktu, že vládní koalice připravila konkurenční novelu. Schválením návrhu sociální demokracie by nejen popřela dosavadní práci ministerstva spravedlnosti,4 ale také by se tím fakticky zřekla budoucích „zásluh" - ve světě rostoucího významu médií a politického marketingu stále důležitějších - za zavedení veřejností údajně tak schvalované přímé volby.5 Podstatné rozdíly v obou návrzích lze nalézt ve dvou oblastech. První z nich se týká možnosti odvolání prezidenta republika, druhá jeho pravomocí. Návrh sociální demokracie na rozdíl od vládní novely počítal s lidovým hlasováním iniciovaným Parlamentem. Na základě hlasování by prezident buď musel odstoupit z funkce, nebo by naopak byla rozpuštěna Poslanecká sněmovna. Nejedná se sice o institut komparativní politologii nebo ústavnímu právu neznámý, nicméně nelze jej považovat za systémový, i vzhledem k omezeným pravomocem prezidenta (tj. proč prezidenta odvolávat, když toho díky dikci ústavy - i v případné novelizované podobě - zas tak moc nemůže) a vzhledem k tomu, že uvedený institut by mohl (zbytečně) vyvolávat rivalitu mezi Sněmovnou a Senátem (Senátu, který by lidové hlasování spoluschvaloval, by vzhledem k jeho nerozpustitelnosti žádná sankce nehrozila). Navíc odvolání hlavy státu „lidem" až příliš připomíná ustanovení ústavy platné před rokem 1989. Oba srovnávané návrhy se shodnou na omezení imunity prezidenta, ale již méně na změně jeho kompetencí. Zatímco vládní návrh prezidenta nikam (alespoň formálně-právně) „neposouvá", návrh sociální demokracie přináší s přímou volbou trochu paradoxně - a navzdory proklamacím navrhovatelů o opaku - poměrně významné oslabení postavení prezidenta, a to hned v několika ohledech.6 První z nich se týká možnosti stíhání hlavy státu za závažné porušení ústavního pořádku. Ačkoli lze snahu o změnu poněkud neobvyklé neodpovědnosti hlavy státu z výkonu své funkce (v situaci existence katalogu pravomocí bez nutnosti kontrasignace některým z členů vlády) hodnotit pozitivně, předložená novela byla jen velmi obecného rázu a nebyla doprovázena ani přesnější specifikací tohoto „ústavního přečinu" např. v novele zákona o Ústavním soudu. Zároveň sociálnědemokratická novela limitovala prostor prezidenta republiky v oblasti přijímání, resp. odmítnutí demise vlády nebo jejích jednotlivých členů, když oproti současné úpravě stanovila povinnost prezidenta demisi ve všech případech přijmout. Významným způsobem návrh prezidentovi svazoval ruce při výběru vedení České národní banky: dosud nekontrasignovaná pravomoc by se stala pravomocí kontrasignovanou. Naproti tomu vládní návrh se soustředil takřka výhradně na zavedení přímé volby (a potažmo úpravu imunity hlavy státu). Právě údajná snaha o přeměnu hlavy státu v „loutku na šňůrkách" se stala jedním z hlavních argumentů vládních poslanců (vedle existence alternativního návrhu) pro odmítnutí novely z dílny ČSSD. *** Z předchozích odstavců by měly být patrné následující momenty. V současnosti existuje napříč politickým spektrem široká shoda stran zavedení přímé volby hlavy státu. Zároveň nelze identifikovat nepřekonatelné rozpory týkající se mechaniky přímé volby; naopak zcela zřetelný je základní konsensus na dvoukolovém systému absolutní většiny. Zásadní neshody ale panují v otázce potenciální (byť dílčí) proměny kompetencí prezidenta republiky, kdy sociálně demokratický návrh směřoval k parciálnímu oslabení pozice hlavy státu, na rozdíl od vládní novely, která s formálně-právním „posunem" kompetencí nepočítá (ponechme nyní stranou nesporně vyšší míru legitimity, které by se přímo volený prezident těšil). Současná situace včetně paralelní existence dvou konkurujících si návrhů a neschopnosti konstruktivní debaty o jejich podobě (přes patrnou shodu v základním záměru obou novel) každopádně poukazuje na přetrvávající nízkou míru konsensu (nebo snahy o dosažení konsensu a kompromisu) na české politické scéně (byť popsaný stav nevybočuje z dlouhodobých trendů a týká se nejen proměny ústavního systému). Vzhledem k nutnosti kvalifikované většiny pro přijetí ústavních změn tak není vyloučeno, že přímá volba prezidenta bude (naštěstí - ale to je téma na poněkud jinou debatu) opětovně na nějaký čas uložena k ledu. Poznámky 1. V případě rovností hlasů ve druhém kole senátních voleb přichází na řadu los (v dosavadní historii České republiky prozatím pouze teoretická varianta). 2. Pochopitelně může dojít k situaci, kdy post předsedy Senátu nebude obsazen. Nicméně nejen lichý počet senátorů, ale rovněž poněkud odlišné zvyklosti jednání v horní komoře činí méně pravděpodobné napodobení „nekonečného příběhu" volby předsedy Poslanecké sněmovny z období po volbách v roce 2006. 3. Snázeji predikovatelné výsledky produkuje jednokolový systém relativní většiny v případě parlamentních voleb, zejména v situaci strukturovaného (dvou)stranického systému. 4. Na tomto místě je třeba poznamenat, že by valného významu nemělo ani „propuštění" návrh alespoň do druhého čtení, jak požadovali sociální demokraté. Nelze očekávat, že by strany vládní koalice disponující vlastním návrhem měly zájem na případné modifikaci novely z dílny ČSSD. Osud návrhu tak byl již dopředu zpečetěn. Jinými slovy, vládní strany pochopitelně neměly zájem, aby tato snadno medializovatelná „hračka pro voliče" měla punc „Made by ČSSD". 5. Aniž bych se chtěl pouštět do hlubších debat ohledně přání občanů a skutečné role prezidenta v ústavně-politickém systému České republiky, je třeba podotknout, že prakticky jakýkoli příslib většího podílu na správě věcí veřejných zní voličům lákavě. 6. Evropská historie sice zná díky Finsku případ, kdy přímá volba byla přijata po významném oslabení pravomocí prezidenta. Finskou situaci je ovšem třeba zasadit do velmi specifického historického kontextu. Převzato z Revue Politika 1/2011. Autor působí jako odborný asistent na Katedře politologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity. Mon, 31 Jan 2011 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2402-lukas-jelinek-pocechrane-koalicni-nervy http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2402-lukas-jelinek-pocechrane-koalicni-nervy Strany vládní koalice propadají nervozitě. Právem. Volební preference klesají, vzájemná nedůvěra houstne. A až se sociální demokraté nasytí interních bitev a zvolí si v březnu nové vedení, budou patrně šlapat Nečasově družině na paty ještě náruživěji. ODS na tom u voličů byla srovnatelně špatně po „Sarajevu“ čili po pádu druhé Klausovy vlády. Tehdy šlo o dozvuk podezření z nelegálního naplňování stranické pokladničky. Dnes ODS sužuje kauza Drobil: exporadce Knetig mimo jiné šéfovi Státního fondu životního prostředí Michálkovi vyprávěl o vyvádění peněz z resortu a budování politické kariéry pana ministra. Zatímco média jsou už zaměstnána jinými aférami, elektorát občanských demokratů je stále otřesen. Uvnitř ODS doznívají spory nad čerstvými komunálními koalicemi. Nejprve se vášnivě diskutovalo o spolupráci s ČSSD, nyní jsou na černé listině ti, co v radě obce usedli vedle zástupců KSČM. Petr Nečas navíc ve svém místopředsednickém „týmu snů“ ztrácí oporu. Občanští demokraté ke všemu mají dojem, že si na nich koaliční partneři štípou dříví. Například Věci veřejné si vyvzorovaly policejního prezidenta a protikorupční strategii. A apetit neztrácejí: nyní se dožadují personálních změn v orgánech Všeobecné zdravotní pojišťovny. Vrcholem pak je případ někdejšího sledování komunálních politiků z Prahy 11, především z řad ODS, Bártovou společností ABL. Současný ministr dopravy nedokáže rozptýlit podezření, že stál u šmejdění v soukromí a že jeho lidé čerpali informace z policejních databází. A občanští demokraté se ptají: Jak to, že my museli obětovat Drobila, ale Bárta s Johnem zůstávají? Petr Nečas sází na tmel jménem reformy. Ekonomickými analytiky však už byl jeho kabinet přistižen, že při přípravě a prosazování reformních strategií je méně zdatný než někdejší vláda Topolánkova. O reformách se hodně mluví, ale skutek zatím utek. Nalézt konsensus uvnitř koalice a pak i s opozicí navíc může být nad Nečasovy síly. Jeho jediné štěstí je, že mu na záda nedýchá přirozený partajní nástupce. I když vlastně… Míra vnitropolitických aktivit prezidenta Václava Klause nepřehlédnutelně roste. Beznaději ODS se stěží co může rovnat. Ovšem Věci veřejné také nemají na růžích ustálo. Vyhrály poslední dobou několik drobných bitev, jenže v otázkách daňové a důchodové reformy partnerům ustupují a ustupují. Dupnout by si mohly ještě s podmínkou, kterou odsouhlasilo jejich interní internetové referendum a jež spočívá ve schválení důchodové a zdravotnické reformy ústavní většinou poslanců a senátorů. Dokážou to ale? Na jaře Věci veřejné čeká volební konference, na níž dojde ke skládání účtů. A delegáty bude určitě zajímat, jak se liší cesta VV od někdejší vládní pouti Strany zelených. Jsou véčkaři s to pohlédnout svým voličům zpříma do očí? Nebo už se smířili s tím, že se v očích běžných smrtelníků stali zaměnitelnými obyvateli tuzemského dino-parku? Věci veřejné již měsíce uvažují o tom, kdo by mohl Radka Johna v předsednickém křesle nahradit. Nejčastěji padá jméno předsedkyně ústavně-právního výboru Sněmovny Karoliny Peake, ambice jsou připisovány též místopředsedkyni Poslanecké sněmovny Kateřině Klasnové a ministru školství Josefu Dobešovi. Co do mediální atraktivnosti se však nikdo dvojici John-Bárta rovnat nemůže. Sdělovací prostředky se nedávno dopustily jednoduché zkratky. Radka Johna vykreslily jako obdivovatele Václava Havla a Víta Bártu coby fanouška Václava Klause. Ovšem i to má svoji vypovídací hodnotu. Věci veřejné potřebují středové voliče, alergické na mocenskou mašinérii velkých partají, stejně jako technokraty a pragmatiky, kterým mohou imponovat vlastnosti, jež má ministr dopravy shodné s prezidentem republiky. Koneckonců, když bylo nutné řešit prosincovou vládní krizi, Václav Klaus si s předstihem nepozval domu Radka Johna, ale Víta Bártu. A je to také právě Bárta, kdo vyniká ve vysílání vstřícných signálů k tomu křídlu sociálních demokratů, které pošilhává po Věcech veřejných jako po možném budoucím koaličním partnerovi. Objevily se dokonce už spekulace, že Bártovo poukázání na poměry při výstavbě a údržbě silnic a dálnic na Ústecku, pomohlo zatřást s křeslem tamního šéfa ČSSD Petra Bendy a nahrálo snahám a spojencům Michala Haška, jednoho ze dvou vážných uchazečů o řízení Lidového domu. Co nevidět můžeme být svědky véčkařského přehození výhybky od modrých k oranžovým. TOP 09 zatím zůstává mimo novoroční třenice a novinářská pátrání. Leč také tato strana u voličů propadá. Sama to vysvětluje svým – přirozeně nepopulárním – proreformním zápalem. Podobné vysvětlení ale skřípe. Za reformní bouráky byly špičky TOP 09 značeny už loni v létě. Preference se vážně otřásly až nyní. Mnohem pravděpodobnější je, že za ztrátou důvěry stojí potíže ministra práce a sociálních věcí Drábka se státními zaměstnanci a ministra zdravotnictví Hegera s nemocničními lékaři. Miroslav Kalousek nikdy přílišnou popularitou neslul a o Karlu Schwarzenbergovi můžeme jen spekulovat, zda v Černínském paláci sní či bdí. Aféry, které koaliční strany doprovází, by jinde už zatřásly s jednotlivými ministry i celou vládou. U nás jsme smířlivější a trpělivější. Nečasův kabinet tak bude dál rozežírán zevnitř: mocenskými boji, nedůvěrou mezi partnery, vnitřní nestabilitou jednotlivých stran. Aniž by opozice přiložila polínko, může vláda shořet prakticky kdykoli. Tue, 25 Jan 2011 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2373-miroslav-mares-stranicka-spionaz-novy-hit-ceske-politiky http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2373-miroslav-mares-stranicka-spionaz-novy-hit-ceske-politiky V poslední době je česká politika zasažena vlnou vzájemných obvinění z korupčního jednání či tajného sledování, která na jednu stranu prokazuje marasmus, v němž se velká část veřejné správy ocitla, na straně druhé vyvolává nebezpečný trend vzájemného sledování politických stran a zájmových uskupení. Výsledkem jsou načasované skandály, které následně dominují mediálnímu zpravodajství na úkor věcných politických debat. Strany v České republice usilují o získání kompromitujících informací, díky nimiž se snaží jednak získat politické body u veřejnosti, jednak využít tyto informace k nátlaku na své soupeře (za něž se považují i koaliční partnery). V prvním případě po předání spřáteleným médiím vyvolají skandál očerňující protivníka a snaží se tím jeho příznivce převést do svého voličského tábora nebo alespoň do tábora nevoličů. V druhém případě jsou kompromitující důkazy důležité k oslabení politické pozice soupeře při důležitých rozhodováních, což vysvětluje i jejich častý výskyt u koaličních partnerů. Další zajímavou činností je snaha zabránit zveřejnění něčeho nepříjemného (čemuž by nasvědčovala současná kauza kolem Ďuričkovy údajné proti-paroubkovské knihy). V české politice se obvinění ze špehování nevyskytují pouze v posledních týdnech. V polistopadové éře byly do podobných afér zpravidla zatahovány zpravodajské služby či speciální útvary policie (ať již oprávněně či nikoliv) - jako např. při vnitrokoaliční válce v roce 1995, když tehdejší předseda ODA Josef Kalvoda obvinil BIS vedenou tehdejším „mužem ODS“ Stanislavem Devátým, že údajně sleduje politické strany, nebo při různých spekulacích kolem tzv. Kubiceho zprávy. V žádném z obou případů se však politizace státní správy jednoznačně neprokázala. Nejasné politické pozadí má „kauza Savoy“ - do níž byli zapojeni policista i pracovník rozvědky ve službě, a která mohla být vedena protitopolánkovskými odbojáři v bezpečnostní komunitě propojenými s částí opozice. Zatahování státní správy do politických hrátek je jednou stranou nebezpečné mince, druhou je vytváření vlastních špionážních oddělení politických stran. Zde se rovněž nejedná o nic nového pod sluncem v české kotlině - ve třetí republice si strany nasazovaly agenty ke svým protivníkům běžně. Tehdy se však jednalo o boj o podstatu režimu, dnes spíše o boj o přístup ke korytům. ODS je sice nyní právem pohoršena nad tím, že si před lety někdo najal agenturu ABL k jejími sledování, jí samotné však může být připomenuto chvástání bývalého poslance Moravy jakožto sběratele informací a „velkého kompromitátora“ tehdejších koaličních parterů. Soustředění se na vzájemný špionážní boj destabilizuje politickou scénu. Vůči akcím solitérů, kteří se snaží očistit či zachránit sami sebe - jako byla možná Michálkova kauza - je třeba přistupovat shovívavě v situaci, kdy existuje nedůvěra v policii, že by takové kauzy došetřila. Avšak cílené špiclování stabilními stranickými organizacemi a jejich spřátelenými bezpečnostními agenturami by mělo být formou uznávaného obyčeje omezeno, protože to zpochybňuje demokratickou a veřejnou podstatu politiky. S trochou nadsázky je s podivem, že zákon zakazuje ozbrojené formace politických stran a to, aby strany nahrazovaly státní orgány (což se vloni u soudu vymstilo Ochranným oddílům Dělnické strany), proti vytváření špionážních stranických centrál a nahrazování zpravodajských služeb se ale u nás nic nedělá, i když by se mohlo a mělo. Fri, 14 Jan 2011 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2359-lukas-jelinek-smutny-zacatek-roku http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2359-lukas-jelinek-smutny-zacatek-roku Rok 2011 nezačal dobře. Hned první den se před kamery postavil prezident Václav Klaus a spustil představení hodné protřelého hypnotizéra. Uklidnil občany, že letos bude lépe než loni. Vyjádřil přesvědčení, že jsou rozumní a pochopí reformy, jež se na ně valí. Otevřeně podpořil vládu, rýpl si do zelených aktivistů a pokusil se zostudit nemocniční lékaře opouštějící svá místa a mířící mimo jiné do ciziny. K tomu použil úryvku z básně Viktora Dyka. Lidé vzdělanější než prezident mu obratem vysvětlili, jak ve skutečnosti Dyk své verše myslel. Václav Klaus má na své názory plné právo. K čemu již ale legitimitu ztrácí, je tvářit se, že působí nad stranami, že je nezávislým arbitrem. Tato vláda je jeho vládou, možná k ní má citovější vztah než druhdy k vlastním kabinetům a četní komentátoři už také usoudili, že Nečasův tým zpovzdálí diriguje. S tím souvisí druhá nepovedená událost. Prezident po novoročním obědě s premiérem prohlásil, že před vánočními svátky na Hradě žádná dohoda mezi koaličními lídry uzavřena nebyla. Václav Klaus není ani hloupý, ani sklerotický. Dobře si musí pamatovat, jak o dohodě sám začal před čtrnácti dny hovořit. Nyní se pokouší o reinterpretaci – a stojí mu to i za úsměšky, jež musí snášet. Proč? Chce vykoupat Věci veřejné? Posílit Petra Nečase? Obnovit koaliční spor? Anebo se zalekl žádosti občana Philippa Janýra, který se na základě zákona dožadoval od prezidentské kanceláře oficiální informace o tom, jaké dohody byla hlava státu účastna. Kdyby Klaus dohodu přiznal, nesměl by ji tajit. A tak zatlouká, třebaže s šarmem jemu vlastním. Třetí smutná zvěst se týká války ODS a Věcí veřejných o post policejního ředitele. Kádrováni jsou kandidáti, výběrová (doporučující) komise i ministr dopravy Bárta, jehož vliv coby někdejšího majitele bezpečnostní agentury ABL je prý nebezpečný. Po pokusech destabilizovat ozbrojené složky finančně tak nyní nastupuje destabilizace mocenská a personální. Příští policejní prezident si navíc bude nutně muset připadat jako prachobyčejný slouha. A je jedno, zda Petra Nečase, Radka Johna nebo obou pánů zároveň. Paralelně se ale rýsují pochybnosti, zda přetahovaná o vnitro a policejní prezidium nemá ve skutečnosti zakrýt kauzu Pavla Drobila. Vždyť podezření, která vyplývají ze slov exministra životního prostředí a jeho poradce Martina Knetiga, jsou alarmující. Týkají se jednak penězovodů mezi veřejnou správou a politickými stranami, jednak obsazování klíčových úřednických míst na základě partajních nominací (ba nominací jednotlivých vnitrostranických skupin). Nečasova vláda smetla ze stolu zákon, který měl upravovat chod státní správy. Nyní se mlha vznáší nad realizací protikorupční strategie. Je všechno jenom souhra náhod? Zvěst nejtragičtější přišla 8.ledna: zemřel Jiří Dienstbier. Truchlí nejen rodina, ale i Senát, diplomaté, příslušníci někdejšího disentu, hrdá generace novinářů-osmašedesátníků. Byly doby, kdy Dienstbier prohrával, co se dá. Občanské fórum ovládla Klausova družina, která se později transformovala na ODS, Občanské hnutí v roce 1992 ve volbách propadlo, byť bylo plné polistopadových ministrů a známých poslanců. Dienstbierovi se nepodařilo sloučení OH s národními socialisty, opakovaně neuspěl se snahou proniknout do horní parlamentní komory. V roce 2008 se poměry začaly lámat. Dienstbier přestal být vnímán jen coby expert na zahraniční politiku a opět výrazně promlouval do domácího dění. Naposledy – spolu s mnoha dalšími disidenty a historiky - vášnivě polemizoval s autory zákona o tzv. třetím odboji. Na Jiřího Dienstbiera vkusně zavzpomínali politici napříč spektrem, od Vojtěcha Filipa po Petra Nečase a Karla Schwarzenberga. Václav Klaus si posteskl, že odešel další z politických gentlemanů. V tom uhodil hřebíček na hlavičku. Politika se stále více stává kolbištěm utilitárních zájmů, marketingových postupů a špatných herců okázalých rolí. Rozumný dialog podepřený nezpochybnitelným charakterem jeho aktérů je nedostatkovým zbožím. A jak napovídají první významnější politické události roku 2011, na lepší časy se neblýská. Mon, 10 Jan 2011 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2329-lukas-jelinek-rusny-a-rusnejsi http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2329-lukas-jelinek-rusny-a-rusnejsi Máme za sebou náročný rok, bohatý na politické zvraty. Stěží však můžeme říct, že by končil happyendem. Zásadní změna se odehrála v ODS. Střelec Topolánek byl nahrazen trpělivým Nečasem, sympatie občanským demokratům už opět projevuje prezident Klaus. Sociální demokracie po nečekaně chudé sklizni ve sněmovních volbách jednoznačně uspěla ve volbách komunálních a senátních, v horní parlamentní komoře dokonce získala většinu. Popularita Senátu roste a příležitosti se chopil i jeho nový předseda Milan Štěch. Ještě před vánočními svátky například stihl vyzvat ministra zdravotnictví Hegera k dialogu s nespokojenými lékaři a koaliční špičky k zveřejnění čerstvé nepsané dohody z Pražského hradu. Řadoví občané byli znervózněni škrty ve všech resortech a avizovanými „zásadními reformami“. Subjektivně však za nejdůležitější - a z dlouhodobého hlediska zásadní považuji - jiné tři události: Za prvé vystřídání zelených a především lidovců ve sněmovních lavicích Věcmi veřejnými a TOP 09. Sněmovna bez KDU-ČSL je historickou novinkou. Dokládá oslabení programového náboje a personální nabídky lidovců, stejně jako pokračující polarizaci české politiky, kde kultivovaný, ale občas i taktizující středový subjekt nemá moc šancí. Naopak úspěch Věcí veřejných je založen na dvou pilířích: novém způsobu formování politiky (přímá vnitrostranická demokracie, internetová referenda) a marketingově dobře zvládnutém zápase neokoukaných tváří se zprofanovanými dinosaury. Nyní však voliči VV zažívají kocovinu. Jejich favorité od některých stěžejních programových bodů ustupují, realizaci jiných natahují a s dinosaury (tu Kalouskem, tu Klausem) se čile druží. Za druhé množící se korupční kauzy a podezření z klientelismu. První část roku přinesla řadu případů komunální korupce politiků ODS, druhá pak poměr modro-oranžových šibalů víceméně vyvážila. Na komunální úrovni v tomto směru zabodovaly i orgány činné v trestním řízení. Dokazovat nepravosti na vrcholu státní správy a politiky je obtížnější, klientelistické sítě tam jsou komplikovanější, utajenější a také zažitější. Aktuální kauza Státního fondu životního prostředí, kvůli níž rezignoval první Nečasův ministr, Pavel Drobil, může být zlomová. Konečně se našel elitní státní úředník (Libor Michálek), který alespoň částečně zdokumentoval to, o čem se doposud jen šeptalo. Třeba se časem podaří zmapovat i další hnízda klientelismu. Mezitím tento případ stačil zpochybnit protikorupční nadšení koaliční vlády ODS, TOP 09 a VV: premiéra podzimní Michálkova podezření nikterak nevzrušila, ministr vnitra zareagoval jen hloupými radami, ministr životního prostředí vyčlenil černou ovci (Michálka) ze stáda a šéfové TOP 09 vše netečně označili za vnitřní záležitost ODS. Pošramocena byla jak protikorupční tvrdost Věcí veřejných (zvlášť když kauza zatím vyvrcholila tajnou a netransparentní dohodou u prezidenta), tak i pověst Petra Nečase coby muže čistícího ODS. Podařilo se mu sice složit nové partajní vedení, ovšem nezatočil ani s kmotry a velrybáři, ani s mechanismy, které ústí v nezdravé prorůstání stranické politiky a státní správy. Za třetí ohlášený exodus nemocničních lékařů, kteří jako první ztratili trpělivost s vládní sestavou. Na jejich platy scházejí tři miliardy, zatímco předraženými veřejnými zakázkami odtéká miliard nesrovnatelně více. Další černou dírou je léková politika nadbíhající farmaceutickým koncernům. A na základních fondech zdravotních pojišťoven leží ladem 14 miliard. Jistě, všichni lékaři do ciziny neodejdou, přestože třeba v SRN jich scházejí čtyři tisíce. Spíš se jedná o ruskou ruletu: buď kabinet ustoupí a rychle peníze na oprávněné zvýšení lékařských platů najde, nebo si doktoři budou hledat práci jinde či jinou. A české zdravotnictví začne kolabovat… Lékaři představují pouze špičku ledovce nespokojených zaměstnanců. Další pracovníci ve službách státu si na podzim vyzkoušeli protesty a v prosinci i stávku. Stále více lidí odmítá přistoupit na tezi, že zadlužili stát a musí se proto radikálně uskromnit. A tak přestože byl rok 2010 náležitě rušný, rok 2011 může být ještě rušnější. Sice bez voleb (nedojde-li na předčasné sněmovní), zato se silnějšími sociálními nepokoji, s ostřejšími parlamentními střety, s vyhrocenějšími konflikty uvnitř koalice. Pro politickou reprezentaci bude ještě obtížnější komunikovat s občany a obnovovat narušenou důvěru. Proto by měla na zachování soudržné společnosti začít pracovat od prvního novoročního okamžiku. Fri, 31 Dec 2010 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2328-miroslav-mares-2010-rok-zmen-a-nejasnych-nadeji http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2328-miroslav-mares-2010-rok-zmen-a-nejasnych-nadeji Končící rok 2010 lze nazvat přelomovým. Na české politické scéně došlo k několika důležitým změnám. Poprvé od roku 1996 má ČR vládu s jasnou většinou ve Sněmovně. Rozložení stranického systému doznalo na pravici výrazných změn, když se vedle oslabené ODS objevila ve Sněmovně dynamicky se vyvíjející TOP 09 a zřejmě jen konjunkturálně úspěšné Věci veřejné. Z vrcholné politické scény odešli dva matadoři, kteří určovali její ráz po celou druhou polovinu první dekády – Mirek Topolánek byl z čela ODS odejit po zdánlivě banálním nevydařeném vtipkování při rozhovoru pro gay časopis, Jiří Paroubek vyčkal na Pyrrhovo volební vítězství. Zatímco ODS našla rychle náhradu v podobě Petra Nečase, v ČSSD se boj o nástupnictví stále urputně vede. Příchod „nové politiky“ do české kotliny však nastal spíše zdánlivě. Přetrvává styl uzavřených zákulisních politických jednání, dominují stranické struktury ovládané regionálními kmotry bez zájmu o skutečně aktivní členstvo a důraz je mnohdy kladen spíše na financování vlastních pokladen na úkor angažovanosti ve prospěch řešení politických problémů. To vše odcizuje politiku veřejnosti. Ta však v ČR v naprosté většině usiluje o demokratické alternativy, což začíná být s ohledem na nárůst populismu a extremismu v Evropě spíše výjimkou. Politická kultura země byla ovlivněna násilím v předvolební kampani, čímž vygradoval trend započatý před evropskými volbami v roce 2009. Deklarovaná snaha o potírání korupce byla diskreditována „kauzou Drobil“. Ve veřejnosti narůstá nespokojenost s obecnou kriminalitou. Výzkum agentury STEM potvrdil velmi rizikové napětí v soužití mezi majoritou a romskou populací, které neochablo ani v důsledku procesu s tzv. vítkovskými žháři. Eskalace násilí na lokální a regionální úrovni je stále na spadnutí, což potvrdily incidenty v Ředhošti, Novém Bydžově, v Břeclavi, v Krupce, v Klatovech i na mnoha dalších místech. Vláda měla možnost nastartovat výrazné ekonomické a sociální reformy, i když tak doposud ve větší míře neučinila. Léto a podzim byly ovlivněny kampaní před komunálními a senátními volbami, poté se vyčkávalo, jakou sílu předvedou odboráři na svých demonstracích. Ty zůstaly daleko za očekáváním jejích organizátorů i parlamentní opozice. I přes aféru Drobil se pak podařilo schválit rozpočet, který rovněž může přinést zvrat v dosavadních zadlužovacích trendech. Do roku 2011 vstupuje česká politika s řadou tíživých problémů. Přestože do nové vlády byly různými lidmi vkládány různé naděje, není vůbec jasné, zda budou naplněny. V tomto roce vláda musí uskutečnit zásadní slibované reformy, nebo přijde o raison d'être své existence. I když o reformy Nečasovy vlády mnozí občané ČR nestojí, stoupenci levice mají jen omezené možnosti, jak dát svoji nespokojenost najevo. Volby nebudou, dlouhodobé masové protesty kvůli ekonomice v ČR zatím nejsou v kursu a jednodenních odborářských „svozů“ do Prahy se již vlády nebojí. V roce 2011 tak zřejmě budou přijaty rozsáhlé reformní normy, jejich dopad se projeví až v letech následujících. Thu, 30 Dec 2010 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2314-vladimir-zimmel-politicky-boj-o-prezidenta-apoliticke-policie-cr http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2314-vladimir-zimmel-politicky-boj-o-prezidenta-apoliticke-policie-cr (bývalý ředitel Finanční policie exkluzivně pro server Naši politici.cz) Silná přestřelka a následné tvrdé vyjednávání v nejvyšších patrech české politiky o post policejního prezidenta nemohla nechat nikoho na pochybách o tom, jak velký význam je této funkci ze strany nejvyšších státních představitelů přikládán. Události posledních týdnů zřetelně poukázaly na dva méně známé fakty. Tím prvním je neodvolatelnost policejního prezidenta, což lze pokládat za chybu v situaci, kdy dotyčný dlouhodobě neplní dobře své úkoly. Druhým faktem je skutečnost, že funkce policejního prezidenta se stala zvláštní obchodovatelnou komoditou při vyjednávání politických stran. Zvýšený zájem politiků o policii pak dále otevírá otázku, zda jeho smyslem je zajistit stav omezené akceschopnosti policejního sboru, motivovaný snahou o prosté ovládnutí policie tak, aby v zájmu vládnoucí skupiny ochránila zájmy spřátelených podnikatelských elit a naopak přidusila ty nespřátelené anebo zda jsme svědky snahy o nastartování procesů, jež by znamenaly efektivně fungující policii předkládající zřetelné výsledky své práce a které by mohly být považovány za záruku ochrany objektivních zájmů celé společnosti. Je třeba připomenout, že česká policie svými výsledky v posledních letech nijak neoslňuje, spíše naopak - chybí jí zřetelné úspěchy v boji se zločinem, především se jí nedaří bojovat se závažnou trestnou činností, s korupcí, se sofistikovanou finanční kriminalitou, s praním špinavých peněz. V agónii se nachází i vyhledávání a zajišťování výnosů z trestné činnosti, které je v řadě evropských zemí pokládáno za jeden z nejúčinnějších nástrojů v boji proti zločinu. Policii se nedaří získávat informace z  kriminálního prostředí a naopak cenné informace z „živých“ případů jí unikají. Být kriminalistou protikorupční policie není žádný med v situaci, kdy vám nadřízení „luxují“ informace z trestního spisu a snaživě je kamsi nosí. Ani oznamovatelé závažné trestné činnosti nemají na růžích ustláno, neboť krom toho, že si podrobnosti ze své výpovědi přečtou druhý den v tisku, také zřejmě riskují vlastní holou existenci. Policejní sbor v současnosti pak připomíná více spolek salonních úředníků než jednotky odhodlaných bojovníků se zločinem. Je smutnou skutečností, že na sebe v posledním období dokázal upozornit nejvíc vyplácením královských odměn vybraným policejním funkcionářům, jež v minulosti neměly obdoby a nijak nekorespondují s dosaženými výsledky. Nebývalý úpadek přitom postihl především Službu kriminální policie a vyšetřování. Bylo by chybou za vše činit odpovědným pouze dosavadního policejního prezidenta Oldřicha Martinů, podíl na neutěšeném stavu české policie mají i některé další policejní špičky. Nečinil bych Martinů například odpovědným za blíže nespecifikovanou nespokojenost některých ředitelů celorepublikových útvarů a jejich údajnou touhu odejít ze služebního poměru ale naopak za to, že nedokázal zřetelně vyjádřit svou nespokojenost s výsledky práce některých těchto útvarů a z jasných nedostatků nevyvodil odpovídající důsledky. Za velký problém pak lze považovat situaci, kdy je policejní prezident ve střetu s ministrem vnitra. Schopnost shodnout se na řešení zásadních otázek je nezbytnou podmínkou pro úspěšné fungování policie. Za vzniklé situace se výměna policejního prezidenta dala očekávat. Svou rezignací v uplynulých dnech nakonec Oldřich Martinů ministru vnitra pomohl vyřešit ten méně složitý problém z mnoha dalších, které před ministrem Radkem Johnem aktuálně stojí. Tím složitějším problémem bude obsazení uvolněné funkce novou osobností. Odborná i laická veřejnost se obává příchodu loutky ovládanou provázky ze společnosti ABL, existují však i optimisté, kteří věří v příchod schopného velitele, který opět začne českou policii smysluplně řídit. Podle mého názoru správná nebo chybná volba nového policejního prezidenta může mít rozhodující význam pro důvěryhodnost politické strany Věci veřejné. další články autora Mon, 27 Dec 2010 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2307-miroslav-mares-neprijemna-nadilka-zachranene-vlade http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2307-miroslav-mares-neprijemna-nadilka-zachranene-vlade Vláda Petra Nečase přežila hlasování o důvěře a může pokračovat ve své činnosti. Nečekaný předvánoční otřes české politiky nakonec nebude mít natolik fatální následky, jak mnozí po vyhrocení střetů uvnitř vlády čekali. Aféra Drobil však pro vládu představuje neradostnou nadílku, která ji bude ještě dlouho zatěžovat. Opozice se k ní bude stabilně vracet a bude díky ní zpochybňovat jeden z hlavních vládních taháků, kterým je boj proti korupci. Na něm se snaží profilovat především Věci veřejné, které rozjely kvůli této aféře hodně divokou hru (včetně demonstrativního odchodu z koaličního jednání). Nakonec však ve vládě zůstali a podpořili ji. Vyhandlovaná definitivní výměna policejního prezidenta a přijetí protikorupčního plánu této straně u veřejnosti nijak nepomohou a posílí vnitřní pnutí v jejím rámci. Mimo Prahu tvoří členstvo VV zřejmě především lidé, kteří odešli po střetech s bývalými spolustraníky z jiných stran anebo dlouholetí „angažovaní nespokojenci“, kterým chování pražského vedení nabourává iluze o utopické razantní změně české politické kultury. Vedení VV však za současného stavu preferencí nemůže riskovat, že by se ochodem z vlády ocitlo mimo hlavní politickou hru. Protestní politiku již jim málokdo uvěří a John už nové voliče nepřitáhne. Hlavní propagační záchranou jsou Bártovi razantní kroky (zatím na ministerstvu dopravy), a k nim je potřeba vládní účast. Dohody Nečasova kabinetu bude nyní garantovat prezident Klaus, i když tyto garance nelze přeceňovat. Klause aféra Drobil zasáhla, protože ministr životního prostředí mu byl názorově velmi blízký. Klaus neměl zájem hrotit situaci, jejímž výsledkem mohla být po pádu vlády opět úřednická vláda nebo nějaká forma velké koalice. Díky celkovým okolnostem nakonec sehrál roli konstruktivního státníka, který zachránil politikům klidné vánoce. ČSSD se snažila z mediální aféry, jejíž propuknutí se odehrálo zcela mimo ni, vytěžit maximum. Pád vlády by jí nevadil, protože by mohl vést k předčasným volbám, v nichž by patrně posílila nebo k velké koalici. Spolupráce s TOP 09 nebo VV sice nebyla vyloučena, ale tyto strany si jsou dobře vědomy toho, že ve vládě s ČSSD by si nevydobyly tak silné pozice, jako mají v Nečasově kabinetu. Předseda vlády Nečas je po aféře Drobil oslaben. V celé kauze byl zahnán do kouta a jednal nekonsistentně. Navenek ODS nepomohl a uvnitř strany si pohoršil tím, že nyní bude ještě obtížnější získat pro občanské demokraty peníze. To mu totiž silní regionální kmotři vyčítali – za Topolánka a Langera se sponzoři hrnuli více, nyní jim ODS jednak nemá moc co nabídnout a jednak je se vším spojeno větší politické riziko. Nahromaděné problémy se nyní bude snažit vláda přebít zvýšeným reformním úsilím. Po krachu odborářské stávky se v této oblasti může cítit jistější v kramflecích, před spřízněnými ekonomickými a mediálními kruhy však nyní musí prokázat své odhodlání. Protikorupční fronta je již pro Nečasův kabinet zřejmě zbytečným bojištěm. Své umění nyní buď tato vláda prokáže na ekonomickém kolbišti, nebo bude zemi nadělena jiná. Thu, 23 Dec 2010 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2274-lukas-jelinek-oranzove-poskakovani http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2274-lukas-jelinek-oranzove-poskakovani Úspěch v podzimních senátních a komunálních volbách může sociální demokracie chápat jako satisfakci. Po skromném výsledku ve volbách do Sněmovny se k ČSSD vrátili jak tradiční voliči, tak levicoví intelektuálové. Lidový dům přestal kázat a začal diskutovat. Usnout na vavřínech a spoléhat se jen na změnu stylu by se však soc.dem. mohlo zle nevyplatit. Světová ekonomická krize postavila před moderní levici řadu zásadních otazníků týkajících se (ne)reformovatelnosti kapitalismu, podoby sociálního státu či jiskření mezi poptávkou po rychlém blahobytu pro všechny a poptávkou po ekologicky šetrném životě, v němž mají duchovní hodnoty navrch nad mamonem. Čekat od březnového sjezdu odpovědi by bylo naivní. ČSSD by ale měla být schopna zaujmout jistým intelektuálním výkonem. Místo toho se rozjíždí oblíbené personální závody. Sociální demokraté musí zvolit předsedu a síly snad nikdy v minulosti nebyly tak vyrovnané jako dnes. Šiky podporovatelů poskakují za předsednickými kandidáty, okresy a kraje žijí udílením nominací. Nebýt dopadů na celostátní politiku, mohli by se pozorovatelé zvenčí válet smíchy. Vždyť každý, včetně členů ČSSD, má přece vlastní rozum. Proč musí být masírován informacemi, kdo za kým stojí? A oficiální nominace? Vyprávět by mohla ODS. Její červnový kongres skončil zcela jinak, než napovídaly výstupy z krajských konferencí. ČSSD má zase specifickou zkušenost z volby své místopředsedkyně na minulém sjezdu. Osvěžujícím počinem jsou stručné programové manifesty, které představili Bohuslav Sobotka a Michal Hašek. Členové ČSSD mohou být klidní: žádná revoluce na spadnutí není. Kde se oba texty přímo neshodují, tam se aspoň doplňují. A jeden z výraznějších rozdílů – reflexi sociálního státu – mi vrozená skepse velí nepřeceňovat. Šedivá však je teorie a zelený strom života. Veřejnost nebude sociální demokracii hodnotit ani tak podle záměrů, jako spíš podle praktické politiky. Ve Sněmovně, Senátu, v regionech i jednotlivých obcích. A bude si všímat, jak je hodnotově a názorově konzistentní. Z tohoto úhlu pohledu lze za zlomové pokládat konání ČSSD v hlavním městě. Většina pražských funkcionářů vsadila na pragmatismus a hledání „rozumných“ řešení. Pobyt v opozici by podle nich byl nedůstojný. Komunální lídr Jiří Dienstbier ml., kterému nestačí jen „programové průniky“, ale volá též po důvěryhodnosti partnerů a uzavíraných svazků, to navíc schytal za „neodůvodněný principiální postoj“ zastávaný před volbami i po nich. Hic Rhodos, hic salta! (Zde je Rhodos, zde skákej!) Programové desatero Michala Haška výstižně hovoří o čitelnosti, důvěryhodnosti, souznění slov a činů, respektované a otevřené politice, ba o morálněetickém kodexu. Bohuslav Sobotka v tomto zaostal. Zato se na stranickém předsednictvu zasazoval, aby nedoporučilo koalici s ODS v Praze, a připomněl jak chladnokrevný holport se zkompromitovanými spojenci může poškodit celorepublikový obraz ČSSD. Sobotka neuspěl, v městech jsou hákliví na rady z centra. Přesně však vystihl téma, které budoucnost sociální demokracie ovlivňuje více než jakýkoli sjezdový personální souboj. Thu, 09 Dec 2010 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2245-miroslav-mares-politicke-problemy-pozdniho-podzimu http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2245-miroslav-mares-politicke-problemy-pozdniho-podzimu V posledních dnech česká politika zaznamenala několik událostí, které mohou signalizovat nové konfliktní linie mezi českými stranami i mezi jejich vnitřními frakcemi. Bartákova aféra svědčí o napětí mezi současným vedením ODS a TOP 09, protože Bartáka si pod svoje křídla vzal Miroslav Kalousek. Současně je to, že ODS dává od Bartáka ruce pryč, i důkazem odstřihnutí se Nečasova vedení od jednoho z významných mužů Topolánkovy éry. Odpůrci velké koalice v Praze, mezi něž patří i TOP 09, se nyní pokouší za pomoci demonstrací zvrátit spolupráci občanských a sociálních demokratů v Praze. Efekt je však spíše propagační s výhledem na další politické dění, protože reálně již změnu politiky ODS či ČSSD v této otázce čekávat nelze. Z existence petic a podpory známých osob je zřejmé, že velká koalice v Praze udělala čáru přes rozpočet nejen TOP 09, ale i proudu tzv. nepolitické politiky, který zvláště se Zdeňkem Tůmou spojoval své naděje na vliv na pražskou politiku. Představy o to, že TOP 09 bude vládnou s pomoci loajální Disentbierovy ČSSD či zcela marginalizované ODS vzaly za své. V ODS si předseda Nečas připouští, že stávající zklamání části pravicových voličů může mít i dlouhodobější dopady na pozici a popularitu ODS. Současně se potřebuje vymezit vůči neposlušným regionům, které odmítly jeho kritiku velkých koalic. Odvolání Blažka z Lesů ČR může být předzvěstí zásadnějšího střetu. Ukazuje se, že nové vedení ODS zvolené po posledním kongresu není „novým jednotným Nečasovým týmem“, jak se v červnových dnech po stranických volbách mohlo zdát. Proti ODS a TOP 09 se postavil i nový soupeř, a sice lidovci, kteří po částečně resustitaci v senátních volbách zkoušejí prorazit s mladým dynamickým předsedou Pavlem Bělobrádkem. Ten v médiích dostal zbytečně hysterickou nálepku posluchače Orlíku, což mu paradoxně může u části veřejnosti spíše pomoct. Říká, že není nový Čunek ani Lux, nicméně není jasné, jakou cestou se chce vydat. Jiné prostory, než ty vytyčené Čunkovou nebo Luxovou cestou, se lidovcům v našem stranickém spektru neotevírají. Oba směry jsou přitom odkryty i pro Věci veřejné, které se po ztrátě Johnova charismatu mohou orientovat buď na roli vnitrokoaliční levostředové opozice nebo zkombinovat Škárkovy „law and order“ přístupy s Bártovou snahou po efektivním působení státní správy. Druhý směr pro ně dočasně otevírá možnost být za „drába“ negativ české politiky a dohlížet i nad zlobivou části společnosti (ostatně je zajímavé, že v jinak pro VV nepříliš úspěšných komunálních volbách uspěl její kandidát v Chodově Ladislav Paštěka - bývalý člen Národní strany a Národní gardy). Do stávajících trendů vývoje české politiky brzy zasáhne schvalování státního rozpočtu. Ukáže se vůle ke kooperaci koaličních subjektů i jejich vnitřní jednota. Avšak i pokud se jej podaří bez větších vnitrokoaličních střetů přijmout, neznamená to, že se v zimních měsících nemohou objevit razantní dopady některých problémů a sporů, které si strany zastlaly před zimou do svých čerstvě vytvořených doupat. Fri, 26 Nov 2010 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2213-lukas-jelinek-kauza-bartak-test-loajality http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2213-lukas-jelinek-kauza-bartak-test-loajality Pro pochopení událostí okolo bývalého ministra obrany a současného náměstka na ministerstvu financí Martina Bartáka je klíčové slovo „loajalita“. Loajalita mezi vysokými státními úředníky, loajalita mezi lobbisty, ale i loajalita mezi spojenci v mezinárodním měřítku. Korupce ve veřejné správě České republiky není ničím novým. Ruka ruku myje na úrovni komunální i vrcholné politiky. O neprůhledném propletenci vztahů kapitánů byznysu a politiků, ne-li celých politických stran, pochybuje málokdo. A sotva kdo bude také rozporovat podezření, že korupčníkům a klientelistům se tradičně nejlépe vede na ministerstvu obrany, kde se rozhoduje o zakázkách s takřka astronomickými rozpočty. Stávající ministr obrany Alexandr Vondra by rád poměry změnil. Jeho konkrétní kroky to potvrzují. Resort obrany postupně opouštějí nejpodezřelejší osoby. Na ulici ovšem nekončí. Naopak zhusta míří na ministerstvo financí. Tomu momentálně velí jeden z někdejších náměstků ministra obrany, Miroslav Kalousek. Pro něj jde o dávnou minulost, náměstkoval v letech 1993 až 1997. Alexandr Vondra přitom tvrdí, že právě v devadesátých letech byl systém připomínající chobotnici nastaven. Kalousek ale připomíná, že byl propírán ze všech stran a nikdy mu nic dokázáno nebylo. Má pravdu, přitom oněch kauz byla spousta: padáky pro českou armádu, modernizace tanků T-72 a jejich prodej do Alžírska, štábní informační systém, prodej kasáren na pražském náměstí Republiky, výměna stíhacích letounů MiG-29 za polské vrtulníky nebo miliardová zakázka na dodávky potravin armádě. Podobně čistí jako Kalousek vyšli z nejrůznějších podezření i další náměstci. K řadě z nich cítí Miroslav Kalousek nebývalou loajalitu, pakliže nejde přímo o vztah otcovský. Martinu Bartákovi, náměstkovi ministra obrany v letech 2006-2009, nabídl křeslo náměstka na financích poté, co o jeho služby na obraně neprojevil zájem Alexandr Vondra. Náměstka ministra obrany v letech 2002-2003 Pavla Severu prosazoval do funkce generálního sekretáře TOP 09. Jaké měl úmysly s náměstkem ministra obrany v letech 2003-2010 Jaroslavem Kopřivou, můžeme jen spekulovat. Kopřiva v létě ve funkci skončil kvůli dojednávání provize ze stamilionové zakázky na nákup minometů. Na jeho schůzkách s lobbisty prý byla zmiňována i jména Severy a Bartáka. Loajální byl i Martin Barták. Na ministerstvo financí si s sebou z obrany přivedl dva vlivné muže. Prvním je bývalý náměstek Jan Fulík, který stál za podivným pořízením letadel CASA, kvůli němuž bude Česká republika čelit žalobě Evropské komise. Druhým pak bezpečnostní ředitel úřadu David Průša. Dlouho se zdálo, že loajalita někdejších špiček ministerstva obrany je neprůstřelná. Ale protože – jak známo – „vyšší bere“, nabourala ji loajalita mnohem silnější, loajalita k stěžejnímu českému spojenci a k pověsti země za hranicemi. Martin Barták měl podle někdejšího amerického velvyslance u nás Williama Cabanisse a prezidenta americké pobočky firmy Tatra Duncana Sellarse za vysokou finanční částku nabízet urovnání problémů mezi firmami Tatra a Praga, které blokovaly obchod Tatry s ministerstvem obrany. Čerstvě se jako svědek proti Bartákovi přihlásil i americký podnikatel a ekonom Marc Ellenbogen. Za Martina Bartáka se naopak postavil ředitel společnosti Praga Export Petr Ptáček. Nadnesl otázku, proč Cabaniss informuje o dění před třemi lety až nyní. Na druhou stranu nelze pominout, že na českou korupci si američtí diplomaté neoficiálně stěžují už roky. Jednou z posledních kapek mohla být i nedávná zkušenost Americké obchodní komory, která před sněmovními volbami s českými partajemi a neziskovými organizacemi projednávala koncepci protikorupčního boje. Ovšem po volbách se po hezkých předsevzetích slehla země. Být obviněn bývalým velvyslancem Spojených států amerických je silná káva. Zvlášť když Barták fungoval jako součást administrativy, která deklarovala, že transatlantickou vazbu pokládá za klíčovou. Tuto třaskavou nálož nemohli k Washingtonu loajální premiér Nečas a ministr Vondra přehlédnout. Stranou musela jít i někdejší Bartákova těsná spolupráce s vlivnými figurami občanských demokratů Janem Vidímem a právě Petrem Nečasem. Ostatně i do Fischerova úřednického kabinetu byl Barták vyslán na post premiérova zástupce coby nominant ODS s pevnou důvěrou stranického vedení. To všechno je teď minulostí. Petr Nečas přitom může z celé šlamastyky vyváznou beze šrámu. Nejen že Bartákovo údajné počínání jednoznačně odsoudil. V premiérův prospěch hovoří i jeho osobní poctivost a letitý tlak na bourání korupčních a klientelistických vazeb. Úspěchů zatím moc nemá, dokonce ani jeho vlastní poslanci nemíní ukončit angažmá ve firmách se státní účastí, o to radikálnější proto Nečas musí být v situacích, v nichž může naplno ukázat své svaly. A to i za cenu dalšího koaličního konfliktu s místopředsedou TOP 09 Miroslavem Kalouskem. Ten přitom tahá za kratší konec provazu. Sám sice čistý jak lilie, ovšem obklopující se lidmi, kteří jsou zpochybňováni jeden za druhým. Zkoušena je tím nejen loajalita ministra financí, ale také míra loajality ministra zahraničí a šéfa TOP 09 Karla Schwarzenberga. Dosud s Kalouskem tvořil nerozbornou dvojici a při každé příležitosti se jej zastával. Nyní to tak jednoduché nebude. Zatímco kdysi mohl Karel Schwarzenberg nad spolehlivostí kontroverzního Jiřího Čunka mávnout rukou, Kalouskova zarputilost otřásá jak koalicí, tak česko-americkými vztahy. Tím spíš bude zajímavé sledovat, jak dlouho Kalouskovo bratrství s někdejšími druhy z ministerstva obrany vydrží. Všimněme si při tom všem spekulování jedné věci. Celá Bartákova kauza sklouzává do roviny gest, symbolů a politických tanců. O víkendu vyústila v koaličně-opoziční přestřelku, za čí vlády byl resort obrany neprůhlednější. Obávám se, že se ocitáme na nejlepší cestě nebojovat ani tak s korupcí samotnou, jako ji spíš používat coby klacek na politické oponenty. Proto buďme vděční aspoň za onen tlak ze zámoří, který nejspíš hned tak nepoleví. Ve Spojených státech je lobbing také častým hybatelem politických a legislativních dějů. Vztahy mezi politiky, státními úředníky a lobbisty tam jsou však nastaveny na mnohem vyšší a etičtější úrovni než v českém Balíkově. Tue, 16 Nov 2010 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2192-lukas-jelinek-nemoci-velkych-stran http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2192-lukas-jelinek-nemoci-velkych-stran Předseda ODS Petr Nečas podporovaný místopředsedy Miroslavou Němcovou a Alexandrem Vondrou neuspěl na výkonné radě se záměrem zatrhnout uzavírání velkých koalic na komunální úrovni. Úřadující předseda ČSSD Bohuslav Sobotka zase u předsednictva své strany nepochodil, když se, poučen Nečasovou prohrou, pokusil podobnou myšlenku formulovat opatrněji a žádal, aby vyjednavači zohledňovali nejen programové průniky, ale i (ne)věrohodnost partnerů. O den později ústřední výkonný výbor sociální demokracie zrušil přímou volbu předsedy, za kterou plédovali jak Sobotka, tak jeho vyzyvatel Michal Hašek. Co se to ve velkých stranách děje? Ztrácejí jejich šéfové nad nimi kontrolu? Nečas a Sobotka jsou vnímáni jako lídři poctiví a slušní. Prostě ideální do nasvícené výkladní skříně. Spokojena jsou média, spokojeni jsou voliči, stejně jako řadoví straníci. Nečasův a Sobotkův lehce introvertní styl se výrazně liší od autoritářů Miloše Zemana, Václava Klause, Jiřího Paroubka nebo od hurónství Mirka Topolánka. Jedněm stačí šeptnout, co by rádi - a stranické orgány stojí v lati. Jiní se mohou zbláznit – a prohrají. To ještě nemusí být žádná tragédie. Předsedové stran jsou jen první mezi rovnými a ani oni nemají patent na rozum. Rozhoduje vždy kolektivní vedení a nese také společnou odpovědnost. Přesto jedno podezření existuje. Obecně se dá popsat jako žonglování stran s idejemi a programy, o něž se opírají. Pro řadu partajních členů je důležitější oranžový či modrý vývěsní štít, pod který mohou umístit cokoli, zejména sami sebe, než stranický program a tradičně vyznávané hodnoty. Stačí si jen připomenout, na kolika místech si kandidáti ODS a ČSSD před podzimní volbami pohrávali s xenofobií a rasismem. Jinde ignorují protikorupční tažení. ODS má navíc problém s místními sdruženími, která tolerují radniční spolupráci s KSČM. Ideový tmel politických stran jako by vyprchával. Jsou stále pragmatičtější, chovají se technokraticky. Rozdíly mezi nimi se stírají. Není právě toto jednou z příčin odporu většinové populace k politice a stranictví? V ODS lze zaslechnout nářek, že jejími hybateli jsou dál regionální kmotři, propojující politiky s byznysem a spřádající klientelistické sítě. Krátké na ně je i Nečasovo vedení, nemluvě o tom, že předsedovu idealismu jsou místopředsedové Blažek a Drobil notně vzdáleni. Nebo snad někdo zaznamenal změny v modrém týmu na Českobudějovicku, Karlovarsku, Zlínsku nebo Liberecku? O co míň má ČSSD kmotrů, o to jsou v ní mocnější partajní sekretariáty a tzv. střední stranické kádry. Lidé s funkcí, ovšem nenasazující za sociální demokracii dnes a denně krk v médiích nebo při klíčových mezistranických bitvách. Pevně si stojí za vlastní představou komunálních koalic (preferují leckdy partnery spřízněné nikoli programem, nýbrž osobními vazbami a zájmy) a svůj vliv si hlídají i při spravování celé strany (přičemž přímé volby na různých úrovních by tento vliv omezovaly). Občas se říká, že měnit zavedené politické strany je stejně těžké jako manévrovat s tankery či letadlovými loděmi. Co do obtížnostmi nahrazování ustálených zvyklostí novými postupy to je pravda. Na druhou stranu je potíží zdejších partají, že mají málo členů. Tím snadněji jsou ovladatelné nejen těmi stávajícími, ale i porůznu účelově ponakupovanými, aby hlasovali v čímsi úzkém zájmu. Dokud Petr Nečas a Bohuslav Sobotka nepřivedou do svých partají čerstvé idealistické členy, dokud nezprůhlední rozhodovací procesy a neotevřou je třeba i sympatizantům zvenčí a dokud znovu „neproškolí“ své kolegy z dlouhodobých stranických programů, mohou prohrávat jeden střet za druhým. Mon, 08 Nov 2010 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2166-miroslav-mares-lesk-a-bida-velkych-koalic-na-radnicich http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2166-miroslav-mares-lesk-a-bida-velkych-koalic-na-radnicich Na řadě českých radnic již byly odsouhlaseny velké koalice mezi ODS a ČSSD anebo se k nim schyluje. V době psaní tohoto komentáře není vyloučeno, že tento model spolupráce ovládne na příští čtyři roky i dvě největší města v ČR - Prahu a Brno. Proč vlastně přistupují obě strany k tomuto spojenectví, které je může za určitých okolností poměrně silně poškodit, a to i na celostátní úrovni? Velká koalice bývá zpravidla chápána na celostátní úrovni jako spolupráce dvou velkých konkurenčních stran z protilehlých částí osy politického spektra, která se zpravidla objevuje v rizikových obdobích existence politického systému, kdy je třeba širokou politickou shodou demonstrovat a prosadit zásadní politická opatření. Na regionální a komunální úrovni nejsou předpoklady pro vznik velké koalice natolik striktní, a proto se v ČR na těchto úrovních objevují poměrně často. Důležitým impulsem ke vzniku velkých koalic je vnitřní stabilita. Vícero malých partnerů sice může přinést i zdánlivě silnější ideovou spřízněnost, ta ale krachuje tváří v tvář každodenním výzvám i dlouhodobým investičním záměrům, které se na radnici připravují. Netřeba si dělat iluze, že se pod pláštíkem jednoty a stability může skrývat i snaha rozdělit si „výhodné kšefty“ pro svoje lidi. Z hlediska velkých stran je ovšem výhodnější spolupracovat i v takovém prostředí se spolehlivým partnerem sdílejícím stejnou mentalitu než s nevěrohodnými „rychlokvaškami“ z různých malých stran, kteří zde nebyli, teď jsou a zase nebudou. Co ale vede sociální demokracii v Praze k jednáním se občanskými demokraty, vůči kterým směřovala tvrdou předvolební kampaň? Špatně vládnoucí velká koalice by ČSSD sice mohla poškodit v dalších volbách, ty jsou ale až za dlouho - jak sněmovní, tak komunální. A v senátních volbách za dva roky by sociální demokraté tak jako tak měli málo šancí. V Brně si ČSSD vyzkoušela koalici s menšími středovými subjekty a zelenými. Díky ní sice „vyrostl“ Roman Onderka, ale vnitřního handrkování si užila ažaž. Velké strany totiž v posledních volbách získaly zkušenost, že v systému dlouhodobě přežívají, zatímco malé strany mohou rychle vyletět nahoru, ale pak se po zvolném strmém pádu ztratí. Kde jsou dnes Evropští demokraté nebo Brno 2006 - Tým Jiřího Zlatušky? Schopnost politicky vyrůst vedle (více či méně problematické) velké koalice a pak se dlouhodobě udržet v komunální a regionální politice je mnohem obtížnější, než se zaměřit jen na negaci samotného faktu spolupráce občanských a sociálních demokratů. Sun, 31 Oct 2010 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2130-lukas-jelinek-vyznamne-pohyby-v-ceske-politice-pokracuji http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2130-lukas-jelinek-vyznamne-pohyby-v-ceske-politice-pokracuji Politická mapa České republiky doznala změny. Sociální demokracie, která od roku 1989 hrála v komunální politice - s výjimkou několika enkláv - druhé housle, nejenom dohnala občanské demokraty, ale ve většině statutárních měst je i porazila (ODS zbyla Plzeň, Mladá Boleslav, Kladno a Teplice). ČSSD nyní má rovnoměrně rozloženou podporu napříč republikou. Zvítězila v osmatřiceti okresních a statutárních městech (Brno, Ostrava, Olomouc, Nymburk, Český Krumlov, Jindřichův Hradec, Písek, Prachatice, Tábor, Domažlice, Cheb, Sokolov, Děčín, Chomutov, Ústí nad Labem, Česká Lípa, Hradec Králové, Náchod, Chrudim, Pardubice, Havlíčkův Brod, Jihlava, Třebíč, Žďár nad Sázavou, Blansko, Hodonín, Kroměříž, Karviná, Havířov, Příbram, Tachov, Vyškov, Znojmo, Jeseník, Prostějov, Přerov, Bruntál, Frýdek-Místek). Sociální demokraté tak navázali na úspěch z krajských voleb 2006, a to i bez agresivní a negativní kampaně z Paroubkovy éry. Přesto je hlavní zprávou voleb zejména ústup ODS. Nejen ve prospěch ČSSD, ale i řady nezávislých kandidátek (leckde je sestavili bývalí členové ODS) a také TOP 09 (v Praze, Zlíně, Mělníku). Vymlouvat se ale na rozštěpení pravice nemá cenu, vždyť levice je v podobné situaci. Tam, kde občanští demokraté prohráli, to bylo způsobeno jejich místní pověstí, arogancí, korupčními a klientelistickými kauzami. Uspěli naopak v místech, kde důkladně dbali o svoji pověst po celé čtyři roky (Pelhřimov, Litoměřice, Rokycany, Rakovník…). Exemplární porážku zaznamenala ODS v Praze, byť se našly obvody, na které dál může být pyšná (např. Praha 6). A protože Praha zpravidla udává pravicové politice tón, leží na vítězné TOP 09 značná odpovědnost. Projeví se i při skládání radniční koalice, do níž se - nijak překvapivě - nejvehementněji hrnou ti, co si už vládnutí v hlavním městě vyzkoušeli. Ledaskde se můžeme dočkat situace, kdy budou vítězové komunálních voleb obejiti a skončí v opozici. I to však patří k zastupitelské demokracii. A například sociální demokracie může s nejpočetnějším klubem v opozici v některých městech ještě dosbírat potřebné komunální zkušenosti. Vše ostatní závisí na obratnosti politiků: je jejich úkolem přesvědčit nejen voliče, ale nabrat i nezbytné koaliční partnery. Občané nezklamali. Přesně vyhodnotili místní poměry, přišli a rozdali červené i žluté karty. O revoluci se dá mluvit v Liberci, Zlíně, Českých Budějovicích či Karlových Varech. K urnám dorazili i sympatizanti levice, což ovlivnilo též výsledky prvního kola voleb do Senátu. ČSSD postoupila do druhého kola ve 22 obvodech, ODS v 19, TOP 09 v 5, KDU-ČSL ve třech, Severočeši a nezávislí ve dvou, Věci veřejné v jednom. Komunisté tradičně neuspěli. Koalice s opozicí se shoduje v tom, že tématem druhého kola bude vztah voličů k reformám avizovaným Nečasovou vládou. To může nepatrně zvednout voličskou účast, která po sympatických číslech z uplynulého víkendu (48,5% v komunálních volbách, 44,6% v senátních) bude mít tendenci klesnout. Lidový dům si přeje posbírat dvanáct mandátů potřebných k zisku senátní většiny. Plán to není nereálný, avšak smělý. Jenže i deset čerstvých křesel by mohlo být úspěchem, zvlášť kdyby ČSSD dokázala v horní komoře spolupracovat s lidovci či některými nezávislými. ODS asi nevyzobe o moc víc než sedm mandátů, pak by mohla přijít také o post předsedy Senátu. Také proto se snaží bojovat s osudem a vyzývat k těsné spolupráci vládních stran, jež by se měla projevit hlavně ve vzájemné podpoře senátních uchazečů. TOP 09 a Věci veřejné se zatím staví k občanským demokratům vstřícně. Tyto menší strany nezopakovaly boom z květnových sněmovních voleb a v šoku, který utrpěly, si na žádné extravagantní kroky netroufají. Pouze opakují, že platí cenu za vládní škrty a reformy. Otázkou je, zda se s tímto stavem (a vysvětlením) budou ochotni smířit především po internetu hlasující příznivci Věcí veřejných… Pestrost senátní i komunální politice obvykle dodávají alternativní pravicové formace (ODA, US-DEU, SNK-ED…), leč i nyní se potvrdilo, že klíčový politický střet se odehrává a odehrávat bude mezi ODS a ČSSD. Občanští demokraté se potýkají s indispozicí, kterou si ČSSD prošla před šesti lety. Odpověď na ni by měla být nejen personální, ale i programová (což si už uvědomil například pražský lídr ODS Bohuslav Svoboda). Ostatně i sociální demokraty čeká ladění programu a hledání nového stranického vedení. Pohyby v politickém spektru tak evidentně nekončí. Další přinese druhý senátní víkend, vyjednávání o obsazení radnic, reflexe u neúspěšných buněk ODS či jarní sjezd ČSSD. Aspoň máme jistotu, že voličské poselství z hlav politiků hned tak nevyvane. Sun, 17 Oct 2010 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2110-miroslav-mares-vybrane-otazniky-komunalnich-voleb http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2110-miroslav-mares-vybrane-otazniky-komunalnich-voleb Následující komunální volby vyvolávají několik důležitých otázek, které jsou zajímavé z hlediska širšího a dlouhodobějšího dopadu na stranický systém, komunální politiku i politickou kulturu. Prvním otazníkem je počet a podíl oprávněných voličů, kteří o budoucím uspořádání obecních a městských zastupitelstev rozhodnou. Bylo by nošením dříví do lesa poukazovat na důležitost lokální úrovně politiky pro život společnosti. Nicméně je skutečností, že v komunálních volbách je tradičně účast řádově nižší než v parlamentních a že pocit řady lidí, že svojí neúčastí u voleb politiky „vytrestají“, se zcela míjí účinkem, resp. je z hlediska požadovaného cíle kontraproduktivní. Nižší volební účast přitom může – alespoň z pohledu rozložení sil na komunální úrovni - zvrátit trend z posledních parlamentních voleb, tzn. oslabovaní dvou tradičně dominantních stran na úkor nových subjektů. Nové strany totiž ještě nemají vybudovaná tvrdá voličská jádra. I když ve volbách druhého řádu mají neetablované subjekty větší šance než ve volbách prvního řádu, v komunálních volbách se spíše projevují úspěchy lokálních kandidátek (vzpomeňme na úspěch Mostečanů v roce 2008) než celostátně působící subjekty. Bude zajímavé sledovat, zda převáží úspěchy nezávislých kandidátek nebo expanze VV, TOP 09 a některých dalších stran. Zcela specifickou arénu komunální politiky tvoří Praha, kde základní otázka zní, jaký vliv si udrží ODS, a to jak na základě volebních výsledků, tak i povolebního koaličního potenciálu (bude-li jaký). Na pražskou komunální politiku je zřejmě primárně směřována i současná aféra se čtyři roky starým údajným sledováním několika pražských politiků ODS Bártovou bezpečnostní agenturou ABL. Její vliv se může projevit až po volbách v rámci sporů mezi potenciálně neúspěšnými pražskými kandidáty a Nečasovým vedením, které chce udržet vládu s VV po celé volební období. S ohledem na to, že pražská politika je úzce propojena s celostátní a ze státoprávního hlediska je Praha na úrovni krajů, nebylo by do budoucna od věci uvažovat o přesunutí voleb v Praze do termínu krajských voleb ve zbytku republiky. Případně propojit obecní a městské volby s krajskými volbami úplně. Není to sice všelék na volební účast, ale může ji alespoň částečně zvýšit. Snížení počtu voleb (kdy navíc „hrozí“ i přímá volby prezidenta) by omezilo i setrvávání české politiky ve stavu „permanentní volební kampaně“, která nejen vyčerpává stranické pokladny (dotované především ze státního financování), ale rovněž omezuje období, kdy se zvolení politici mohou bez zvýšených emocí a obav věnovat věcné práci. Mon, 11 Oct 2010 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2075-lukas-jelinek-klopytani-za-nadeji http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2075-lukas-jelinek-klopytani-za-nadeji Dva reprezentativní průzkumy stranických preferencí musely v minulém týdnu ČSSD a ODS potěšit. Zvlášť s výhledem k senátním a komunálním volbám. Sociální demokraté více méně stagnují (STEM: 22,7%, CVVM: 20%) a demokraté občanští zvolna klesají (STEM: 16,2%, CVVM: 15%), ovšem jejich odstup od dalších stran roste. Zkrátka a dobře, nebezpečí, že je TOP 09 vezme hákem, slábne. Věci veřejné (STEM: 9,1%, CVVM: 10%) mají tápající ministry, poslance i sympatizanty. TOP 09 (STEM: 12,9%, CVVM: 10,5%) zůstávají voliči nadšení z vládních škrtů a chystaných reforem, leč řídnou řady těch, kterým v červnu učaroval civilní styl Karla Schwarzenberga. Nyní za TOP 09 hovoří nejčastěji Miroslav Kalousek, politik z nejtalentovanějších, nicméně musející neustále hájit minulost svou i svých politických přátel. Topce, postavené zejména na bývalých lidovcích a bývalých občanských demokratech, situaci neulehčují ani interní konflikty v některých regionech (naposledy Liberec). Pro pořádek dodejme, že komunisté si také výskat nemohou (STEM: 11,7%, CVVM: 8,5%) a že lidovci, zelení, Suverenita i SPOZ zůstávají mimo hru. Velké strany správně větří šanci odlákat konkurenci významnou část příznivců. ODS v posledních dnech vedle Petra Nečase ukazuje veřejnosti nejčastěji Bohuslava Svobodu, kandidáta na pražského primátora. Muže, který má odborné renomé a který nabízí osobní program ne nepodobný oponentům občanskodemokratického týmu. V rozhovoru pro Právo se neváhal ani jednoznačně distancovat od zploštělého přístupu svých kolegů k řešení problémů bezdomovectví. Navíc do čela žebříčků popularity vystoupal ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil, který je dalším ze symbolů „nové“ ODS. ČSSD krátce za sebou dokázala adresně oslovit jak nespokojené a protestující zaměstnance, tak intelektuály uvažující nad politickými náměty v širších souvislostech globalizace a obrany sociálního státu. Na víkendové programové konferenci jakoby sociální demokracie reflektovala výzvu filozofa Václava Bělohradského, aby byla více hnutím než jen stranou. Naděje občanských a sociálních demokratů obhájit své výlučné postavení v politickém spektru ještě nezhasla. Stále mohou odeslat TOP 09 a VV na trajektorii unionistů, lidovců či zelených - mimochodem subjektů, jež ve svých zlatých dobách působily podstatně alternativněji. Aby však probíhající soutěž nebyla fádní, stavějí mnozí občanští i sociální demokraté svým stranám do cesty nepříjemné překážky. O ODS se už nemluví jen v souvislostí s korupcí pražskou nebo brněnskou, ale i kolínskou či znojemskou. Někteří komunální reprezentanti ČSSD (Praha 5, Most…) zase zaměnili komplexní sociálnědemokratický program za jednoduché národně sociální výkřiky. Jenže dokud bude leckde splývat hnědá, oranžová i modrá, sotva klíčové partaje přesvědčí o své schopnosti být originálním lídrem politického pelotonu. Lidé by pak sice vycházeli častěji do ulic, avšak demonstrovali by proti celému nefunkčnímu demokratickému systému. Již dnes se hovoří o rozkladu státu a štěpení společnosti. Pokud by politické strany selhaly v úloze integrovat za konkurenčními hodnotami a programy veřejnost, byl by jejich vzájemný souboj už zbytečný. Mon, 27 Sep 2010 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2050-miroslav-mares-romove-a-bezdomovci-hlavni-tema-komunalni-kampane http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2050-miroslav-mares-romove-a-bezdomovci-hlavni-tema-komunalni-kampane V mediálním zpravodajství o předvolební kampani před komunálními volbami začaly dominovat zprávy o razantních heslech a prohlášeních kandidátů k problémům spojených existencí národnostních menšin (za nimiž lze snadno rozklíčovat „romskou otázku“) a bezdomovectví. Ne, že by ve volebních programech jiná témata na lokální úrovni nebyla obsažena, ale média a zřejmě i čtenáři a diváci našli zrovna v tomto problému oblibu. Napomáhá tomu i situace na evropské úrovni, kde se řeší spor mezi Francií a Evropskou unií o deportacích Romů, do níž se pochopitelně zapojují i politici ze středovýchodní Evropy, včetně premiéra Nečase či ministra zahraničí Schwarzenberka. Do atmosféry zapadá i odvolání Michaela Kocába z funkce vládního zmocněnce pro lidská práva, protože Kocáb byl v lidovém povědomí chápán jako hlavní „ochránce Cigánů“. Současné dění ohledně Romů je tak demonstrativním příkladem evropeizovaného propojení politiky na různých úrovních a konceptu multiúrovňového vládnutí. Je však pravděpodobné, že výraznější volební efekt může mít téma boje proti tzv. „nepřizpůsobivým“ především v lokalitách, kde je interetnické soužití v kontextu sociální situace nejvíce výbušné, což jsou především severní Čechy. Excesivní kampaně etablovaných stran zde mohou odebrat část potenciálních hlasů extremistům, především Dělnické straně sociální spravedlnosti, pro níž jsou tyto volny poslední možností, jak zužitkovat zvýšenou vlnu ultrapravicového aktivismu posledních let. Na druhou stranu mohou zdiskreditovat některé strany ve vztahu k tomu, co dlouhodobě hlásají na celostátní úrovni a k čemu je zavazuje členství v transnacionálních strukturách, což je i důvodem k postupu vedení ČSSD proti její mostecké buňce (té však medializace celého případu může přinést další hlasy). Samotná razantní hesla a prezentovaná „odvaha“ bojovat proti údajné pražské a evropské politické korektnosti však problémy neřeší, protože ty vyžadují dlouhodobou pozornost. Zaměření se na tuto otázku zde navíc může vyhovovat mnoha lokálním politikům, protože odvede pozornost od mafiánských a korupčních vazeb, kterými je tento region pověstný, v takovém případě pak může diskreditovat i jejich politiku v jiných oblastech. Téma bezdomovectví je silné ve velkých městech, především v Praze. Samo otevření problému může přinést dílčí pozornost voličů, může však mít dopad na popularitu stran s nejradikálnějšími řešeními po volbách, pokud se jim nepodaří realizovat slibovanou ideu „sběrných táborů“ za městem. Ta je totiž na hraně zákona. Důsledná činnost proti osobám obtěžujícím ostatní je sice líbivým heslem, je ale otázkou, zda do ní budou politici kontinuálně tlačit městské strážníky i po volbách. Samotné téma vnitřní bezpečnosti a veřejného pořádku nabývá na významu, stejně jako interetnické napětí v české i evropské společnosti. Politika nemůže tyto věci ignorovat a je pochopitelné, že se stávají tématem předvolebního boje, který leckdy přechází do různých excesů. Z morálního hlediska je samozřejmě možné apelovat na etiku a na udržení určité úrovně politické kultury a věcnou politiku, nicméně současná politická a mediální realita tlačí volební manažery spíše na razantní rychlá řešení a přitažlivá populistická hesla. Pro českou komunální politiku je důležité, aby se výše uvedenými problémy zabývala. Pokud by však ve volební kampani měly tyto problémy zcela „přebít“ ostatní oblasti života obcí a měst (včetně zhodnocení výkonnosti dosavadních rad a starostů), znamenalo by to výrazný odklon od komplexního náhledu na soudobou politickou realitu. Sun, 19 Sep 2010 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2045-lukas-jelinek-pred-volbami-obce-ozivaji http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2045-lukas-jelinek-pred-volbami-obce-ozivaji Týden před komunálními volbami v jihomoravské Kuřimi slavnostně otevřou sportovní a relaxační centrum, běžný provoz se rozběhne na konci měsíce. Někomu přinese zábavu, jinému třeba práci. Ale Kuřim v tom zdaleka není sama. Jinde přestřihnou pásku u nového chodníku či silnice, na dalších místech spustí čerstvý vodovod, kanalizaci nebo rozvod plynu. Je to k nevíře, jak se časový harmonogram různých investičních projektů překrývá s funkčním obdobím starostů. Pytel se roztrhl též s všelijakými obecními slavnostmi, festivaly a dětskými dny. Politikům už nestačí plakáty. Fotí se s dětmi i se zvířátky. Zubí se na nás ze školních rozvrhů hodin (Praha 1) i z rádoby propagačních obecních materiálů. Kapitolou samou pro sebe jsou tištěné místní zpravodaje. Ačkoli jsou financovány z veřejných peněz, v řadě měst a obcí slouží výhradně coby reklamní nosiče vládnoucích koalic, které si pojišťují svůj vliv i obsazováním redakčních rad vlastními lidmi. Opozice si stěžuje, kritické analýzy pravidelně publikuje Transparency International, přesto se poměry ne a ne změnit. Spousta radnic si možnost laciné nalejvárny, jak je vedení obce úžasné, nenechá ujít. Před volbami bývají nejčipernější zpravidla ti politici, o nichž během volebního cyklu slýcháme nejméně. Čtyři roky se v lepším případě druží mezi sebou, v případě horším si poplácávají po rameni s lokální podnikatelskou elitou. Jsou i obce, kde dokonce drasticky omezují účast a vystupování občanů na jednání zastupitelstva. Pak se vše krátce před volbami změní jakoby mávnutím kouzelného proutku. Starostové vylezou ze svých brlohů, začnou rozdávat úsměvy i drobné dárky. Naslouchají občanům a slibují a slibují. Opozice, která vždy tahá za kratší konec provazu, si musí vystačit s rozdmýcháváním podezřelých kauz, ať už reálných, nebo smyšlených. A když politikům dojdou nápady, vsadí aspoň na populistická, xenofobií či rasismem nasáklá hesla (Praha 5, Praha 11, Karviná, Most, Litvínov, Ostrava, Chodov na Sokolovsku…). Naštěstí existují města a vesnice, ve kterých není nutné těsně před volbami nahánět občany jako ovce a dělat z nich masivními kampaněmi osly. Najdeme ještě místa, kde starostové mají přirozenou autoritu a obyvatelům poskytují dobrou službu nepřetržitě. Takovým nevadí ani zprůhledňování orgánů a procesů samosprávy a veřejné správy, ani zvažované vpuštění Nejvyššího kontrolního úřadu do komunální sféry. Přinejmenším pokud jde o veřejné zakázky, korupci a klientelismus, smrdí ryba nikoli od hlavy, nýbrž od ocasu. Nejméně transparentní je hospodaření měst a obcí. Nemá však smysl ukazovat prstem toliko na starosty a radní. Ti činí pouze to, co jim dovolíme a umožníme my ostatní. Budeme-li se před volbami víc než o nabízenou show zajímat o rozpočet, hospodaření obce či její územní plán, získáme nejen informace, ale také užitečné vodítko pro následný výběr mezi konkrétními stranami a kandidáty. Fri, 17 Sep 2010 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2032-marcela-adamusova-chcete-50-muzu-v-politice http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2032-marcela-adamusova-chcete-50-muzu-v-politice Česká republika má dlouhodobě nízké zastoupení žen v politice. Je alarmující, že v demokratické zemi, ve které více než 50 % populace tvoří právě ženy, je jejich podíl v Poslanecké sněmovně 22 % a v Senátu 17 %. Nová vláda se dá dokonce nazvat „pánským klubem“, neboť žena do ní nebyla nominována žádná. Ani na komunální úrovni není situace o mnoho lepší. V krajských zastupitelstvech tvoří ženy 17,5 %, na úrovni měst a obcí v průměru 26,3 %. Následující text se vzhledem k blížícím se komunálním volbám zaměřuje právě na tuto úroveň a bude se věnovat jednak příčinám nízkého zastoupení žen, jednak i voličským strategiím, které mohou pomoci počet žen v zastupitelstvech obcí zvýšit. Řeč čísel: kolik působí v komunální politice žen? Podívejme se nejprve podrobněji na situaci v obcích a ve městech. Na komunální úrovni je zastoupení žen nejvyšší. Z celkového počtu 6 249 obcí ženy řídí 1 117, tedy 18 %. Hlubší analýza struktury zastupitelstev však odhalí, že zde platí nepřímá úměra – čím větší obec či město, tím méně žen ve vedení. Zatímco v zastupitelstvech obcí je podíl žen 26 %, ve městech je to 23 % a ve statutárních městech již jen 19,5 %. Post primátorky ženy získaly po posledních volbách jen ve třech případech (Zlín, Frýdek-Místek a Chomutov). Celkový vývoj zastoupení v obecních zastupitelstvech shrnuje 1994 17,86 % 1998 20,52% 2002 22,70% 2006 25% (zdroj: ČSÚ) Ženy si za nízké zastoupení mohou samy. Nebo ne? Nízkou účast žen na politickém rozhodování nelze zdůvodňovat pouhým nezájmem žen o politiku. V samotných členských základnách politických stran je totiž žen dostatek (mezi 30 % a 50 %). Že mají ženy o účast na věcech veřejných zájem dokládá i jejich vysoká angažovanost v rámci neziskového sektoru. Je proto potřeba přihlédnout ke strukturálním příčinám, které ženám vstup do politiky znesnadňují či přímo znemožňují. Odborná literatura popisuje tři hlavní typy bariér. První skupinou jsou bariéry institucionální, k nimž patří zejména volební systém a způsob nominace kandidátů a kandidátek. Dále hrají svou roli překážky společenské, jako jsou postoje veřejnosti, tradiční pojetí rolí žen a mužů, odlišná výchova dívek a chlapců či nedostatek ženských politických vzorů. Posledním skupinu tvoří bariéry individuální, kam můžeme zařadit tradiční (patriarchální) model rodiny, odlišná měřítka pro ženy a muže či odlišné pojetí moci. Ženy tak čelí jiným výzvám a řeší jiné problémy, než jejich mužští kolegové. Pokud aplikujeme tyto teoretické koncepty na reálné životy političek, jeví se jako největší překážka právě genderová dělba práce. Ačkoli z výzkumů veřejného mínění vychází česká veřejnost jako velice liberální a otevřená, pokud jde o dělbu práce, držíme se tradičních vzorců. Žena je obvykle ta, která se vedle svého zaměstnání stará také o domácnost a případně děti, zatímco muž je považován za hlavního živitele rodiny. Toto rozdělení se pak promítá i do mzdového ohodnocení, kdy ženy berou za práci stejné hodnoty v průměru o 20 % méně než muži.1 Vzhledem k těmto nerovnostem pak ani nepřekvapí, že ženy se do politiky takříkajíc „nehrnou“. Lojza nebo Vanda, je to stejná banda aneb proč řešit genderové složení zastupitelstev? Než přikročíme ke konkrétním strategiím, které mohou vést ke zvýšení počtu žen v politice, položme si otázku, proč bychom vůbec měli usilovat o vyvážené zastoupení žen a mužů. Kromě již zmíněného argumentu, že politická reprezentace by alespoň do jisté míry měla zrcadlit reálnou demografickou strukturu obyvatelstva, je také důležité si uvědomit, že odlišná životní zkušenost vede i ke specifickým zájmům, potřebám a prioritám mužů a žen. Je jistě možné, že se najdou osvícení zastupitelé, kteří reflektují potřeby všech skupin obyvatelstva a snaží se je promítnout do svých politik. Je však zřejmé, že některá témata mohou zůstat pro muže „neviditelná“, ne snad ze zlé vůle, ale čistě proto, že určité problémy nahlíží pouze ze své perspektivy a nemusí se jim jevit jako zásadní. Nedávná analýza obecních rozpočtů, kterou zpracovalo občanské sdružení Fórum 50 %, například odhalila, že ve většině analyzovaných obcí plynou několikanásobně vyšší částky na zájmy a potřeby mužů než žen, největší rozdíly přitom najdeme v oblasti sportu. Opakovaně se při práci s komunálními političkami setkáváme s případy, kdy na jedné straně není problém věnovat i milionové částky na fotbal či hokej, zatímco na straně druhé je problém schválit dotaci v řádu tisíců korun např. mateřské škole. Zmiňovaná analýza ukázala také souvislost mezi strukturou zastupitelstva a vyvážeností rozpočtů, přičemž vyváženější zastupitelstva mívají také vyváženější rozpočty. Právě kvůli těmto reálným dopadům na život obyvatelstva je důležité zajímat se o to, jaké je genderové složení zastupitelstev. Smíšené týmy žen a mužů také pracují efektivněji, než kolektivy s převahou jedné skupiny, protože pluralita názorů umožňuje nahlédnout problém z různých úhlů pohledu a nabídnout celé spektrum možných řešení. Významným důvodem je pak i to, že česká veřejnost považuje vyšší zastoupení žen za důležité. Více žen do politiky. Samozřejmě, ale jak? Existuje celá řada nástrojů a strategií, jak zvýšit počet žen v politice. Nejrychlejším a ve většině evropských zemí i nejrozšířenějším způsobem je zavedení různých typů kvót. Analýzy totiž ukazují, že největší překážkou pro vyšší zastoupení žen jsou paradoxně samotné politické strany, které ženy soustavně umisťují na spodní (a tudíž prakticky nevolitelná) místa kandidátních listin. Tento jev byl dobře patrný právě v nedávných parlamentních volbách, kdy se zastoupení žen zvýšilo z 18 na 22 %, ze 44 poslankyň se však 14 z nich dostalo do Sněmovny díky preferenčním hlasům. Pokud by záleželo pouze na vůli politických stran a výsledek voleb by určovalo pořadí na kandidátní listině, zastoupení žen by naopak kleslo na zhruba 15 %. Z tohoto důvodu se jeví jako vhodné opatření zavedení kvót, které by vymezily povinný podíl žen na kandidátní listině a ošetřily i jejich pořadí (např. třetinový zipový systém, kdy v každé trojici kandidujících musí být alespoň jedna žena). Kvóty jsou však v českém prostředí vnímány jako velice kontroverzní téma, proto je dobré upozorňovat i na další možné strategie. Jako účinný nástroj se přitom jeví jednoduché doporučení – aktivně oslovovat ženy a jít příkladem. Na tento postup vsadila např. opavská zastupitelka Ing. Pavla Brady (Strana pro otevřenou společnost), která pro nastávající volby sestavila kandidátní listinu zipovým způsobem. „Když jsem oslovovala ženy s nabídkou kandidovat za naši stranu, často jsem se setkávala s odpovědí, že do toho půjdou, protože vidí, že já jsem jako zastupitelka dosáhla viditelných výsledků a proto má cenu se do veřejného rozhodování zapojit“, uvedla Brady. Vyvážená opavská kandidátka není jediným příkladem, stejným způsobem postupovalo např. politické hnutí Generace 89 (Litomyšl). Jako další příklady dobré praxe můžeme jmenovat kandidátní listinu nezávislých ve Staňkovicích, kandidátky koalice Strany zelených a SNK ED v Praze či TOP09 v Děčíně. Další možností je vycházet političkám vstříc a přizpůsobit práci zastupitelstev specifickým potřebám žen. Některá zdánlivě banální opatření mohou mít pro praktické působení žen v politice velký význam. Je tedy například vhodné upravit čas konání zastupitelstev či schůzí výborů a komisí tak, aby se mohly účastnit i ženy, které pečují o děti. V západních (zejména skandinávských) zemích se běžně setkáme i s tím, že během veřejných zasedání je zajištěno hlídání dětí. Toto opatření není koneckonců vstřícným krokem jen vůči ženám, ale rodičům obecně. Dejme šanci ženám! Možnost ovlivnit zastoupení žen v politice mají i samotní voliči a voličky. Upozorňuje na to kampaň Fóra 50 % s výmluvným podtitulem: „Chcete 50 % mužů v politice? Křížkujte ženy!“. Tento slogan vyzývá k tomu, aby lidé dávali své preferenční hlasy ženám a to buď v rámci politické strany, kterou si vybrali, či napříč kandidátními listinami, což volební systém na komunální úrovni umožňuje. Další možností je pak vybrat si takovou stranu, která sama sestavila vyváženou kandidátku, zde jsou pak šance na zvolení žen nejvyšší. Více informací o kampani se dočtete na webových stránkách organizace www.padesatprocent.cz. Kandidátní listiny pro říjnové volby jsou již v tuto chvíli uzavřeny, jejich předběžná analýza ukazuje, že politické strany na ženy opět „zapomněly“. Možnost obměnit složení zastupitelstev tak máme nyní ve svých rukou my, obyvatelky a obyvatelé měst a obcí. Nenechme si tuto příležitost ujít. (autorka je projektovou koordinátorkou občanského sdružení Fórum 50%) Fórum 50% Sat, 11 Sep 2010 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2017-miroslav-mares-na-startu-komunalni-volebni-kampane http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2017-miroslav-mares-na-startu-komunalni-volebni-kampane Po prázdninách, které letos na domácí scéně kvůli sestavení vlády a jejím prvním krokům rozhodně nelze označit jako okurkovou sezónu, se rozbíhá horké babí léto a počátek předvolebního podzimu. Kampaň před komunálními a senátními volbami nebude nikterak dlouhá, vzhledem k poměrně brzkému termínu bude trvat měsíc a půl. O to však zřejmě bude intenzivnější. Pro vlivné členy stran je důležité zajistit si především pozice ve velkých městech, které díky svým rozpočtům posilují mocenskou pozici jejich starostů a členů rad. Senátní volby budou zajímavé především důvodu toho, zda se podaří sociální demokracii získat v horní komoře většinu a zda se do senátu dostanou strany, které v něm doposud nejsou zastoupeny na základě řádných volebních výsledků. ODS zahájila viditelnou kampaň, v níž využívá především premiéra Nečase. Ten se snaží udržet pozici ODS zvláště v Praze, kde jeho straně hrozí fatální porážka. Řada Pražanů je znechucena dlouhodobými problémy na pražském magistrátu, takže Prahu může čekat výrazné „odódeeskování“, a to v ještě větší míře, než zažilo v roce 2006 Brno. Varováním může být i to, že v druhém největším městě umožnil odchod ODS do opozice možnost profilace pro populární osobnost současné ČSSD, primátora Romana Onderku. Ten zastínil i někdejší nejviditelnější kritiky politiky ODS kolem Jiřího Zlatušky a brněnských zelených. Hlavním konkurentem pro ODS se stala TOP 09, a komunální volby se stanou důležitým indikátorem poměrů na české pravici. Z pohledu TOP 09 je důležité i to, nakolik v tradičních lidoveckých doménách dokáže nahradit KDU-ČSL alespoň v takové míře, v jaké se jí to podařilo ve volbách do sněmovny. V tomto směru bude zvláště na moravském venkově hrát značnou roli i to, ke komu se přiklonila elita někdejších „celolidoveckých“ místních organizací. Věci veřejné vznikly jako pražská komunální strana a je zřejmé, že v hlavním městě budou chtít využít svoji základnu. I pro ně je TOP 09 důležitým konkurentem. Véčkaři však hodlají potvrdit svůj vstup do celostátní politiky i rozprostřením se po řada dalších radnic v republice, zde však zřejmě až na výjimky tolik úspěšní nebudou. Velkou výzvou jsou volby pro ČSSD, a to především v krajských městech a ve všech senátních obvodech. I když sociální demokraté budou chtít zvrátit poměry v Senátu, zatím k tomu nemají zřejmě dostatečné podmínky. Nová vláda začíná a není vůči ní zaměřeno takové odmítnutí velké části veřejnosti, jaké umožnilo oranžovou protitopolánkovskou vlnu v roce 2008. Komunisté se nijak výrazněji neprojevují a zřejmě budou spoléhat na setrvačnost svých dosavadních voličů, což ukázali již ve sněmovních volbách. Strana zelených se soustředí zřejmě jen na udržení několika bašt, především Brna. O výrazný průnik do komunální sféry a do Senátu se pokouší Suverenita, která může v kampani využít peněz získaných za volební výsledek z voleb do Sněmovny. Dělnická strana sociální spravedlnosti se poohlíží především po několika severočeských zastupitelstvech, odkud by mohla zahájit pozvolný „pochod institucemi“ od komunální přes regionální až do celostátní politiky. V předvolebním období lze i nadále očekávat přestřelky mezi jednotlivými koaličními stranami, které budou mít za cíl zhoršit pozici soupeřů v komunálních volbách. Sociální demokraté se budou snažit využít všechny sněmovní mechanismy k tomu, aby svoji stranu zviditelnili v očích veřejnosti (prvním signálem je zřejmě snaha o mimořádnou schůzi kvůli Kopřivově skandálu na ministerstvu obrany). Je však pravděpodobné, že přes lítý boj budou nakonec hlasy voličů rovnoměrně rozděleny mezi hlavní favority a nikdo z nich nebude volby považovat za vyložený úspěch (snad s výjimkou TOP 09), ale ani neúspěch (zřejmě s výjimkou pražské ODS). Sat, 04 Sep 2010 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1962-lukas-jelinek-pevnost-vladni-koalice-proveri-cas http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1962-lukas-jelinek-pevnost-vladni-koalice-proveri-cas Koaliční strany mohou mít radost. Ve Sněmovně jejich vláda hladce získala důvěru a podle průzkumu SANEP by je nyní volilo dohromady padesát procent voličů. Nejdůvěryhodnějším ministrem je šéf resortu financí Miroslav Kalousek, což také napovídá o vztahu podstatné části občanů k jeho plánům. Máme před sebou pevnou vládu, přinejmenším početně a co do odhodlání. Přesto se třenicím nevyhne. První problém pro ni představují chystané reformy. Některé části populace se již začínají bouřit. Jako první zaměstnanci ozbrojených sborů. Doutná to mezi pracovníky ve státní správě a mezi učiteli. Odborové svazy nevylučují, že jejich členové vyjdou do ulic. Kriticky naladění intelektuálové založili iniciativu ProAlt, jejíž první prohlášení, zaměřené proti záměrům Nečasova kabinetu, ještě před zveřejněním podepsala stovka lidí, od filozofa Václava Bělohradského po výtvarníka Jiřího Davida. Ustojí koaliční strany tyto poryvy? ODS nejspíš ano. TOP 09, zůstane-li jednotný její poslanecký klub, patrně také. Zato Věci veřejné se jednak prezentují jako sociální svědomí koalice, jednak jsou závislé na referendech svých sympatizantů. Pokud se budou dožadovat změkčení vládního programu a ministr Kalousek bude proti, může se jednoho dne koaliční projekt sesypat jak domeček z karet. Další potíž je ideového, ba ideologického rázu. Zatímco vláda vznikla jako průnik různých stran a světonázorů, své bezprostřední okolí staví premiér Nečas naprosto čitelně – z hodnotových neokonzervativců, ekonomických neoliberálů a v neposlední řadě též z euroskeptiků. Ministr zahraničí je sice stoupenec evropské integrace, ovšem premiér dá v evropské tématice na Michala Sedláčka (pravděpodobného tajemníka pro evropské záležitosti) a Romana Jocha. Tento šéf Občanského institutu má mít na starosti též lidskoprávní otázky, přičemž mu vůbec nevadí označení „antikocáb“. Nesouhlasí s teorií antidiskriminace, po chuti mu nejsou potraty, měkké drogy, homosexuálové, feministky, islamisté… Ve zdravotnictví bude ministerskému předsedovi radit exministr Tomáš Julínek, kterého neváhá kritizovat ani dnešní ministr Leoš Heger. Sbor poradců povede Martin Říman, který byl již v minulosti Topolánkem označen za „hlavního ideologa ODS“. Zastánce minimálního státu Říman se může čelně střetnout se správci portfolií, která se týkají veřejných služeb. Kromě toho je často zmiňována vazba Římana, ministra průmyslu Kocourka, ale i řady ministerských náměstků na firmu ČEZ. Přijde souboj „jestřábů“ a „holubic“, při němž bude lítat peří? Zaklesnou se do sebe liberálové a konzervativci, euroskeptici a eurooptimisté? Dotaz se tentokrát týká všech koaličních parlamentních klubů. Touze Petra Nečase po vládě silné vnitřně i navenek se dá rozumět. Pokouší se také, aby její pověst odrážela realitu. Takový Václav Klaus si druhdy na reformátora a konzervativce jen hrál. Nečas chce být poctivější. Unese to jeho vlastní partaj? A unesou to koaliční partneři? Jakékoliv námitky proti vládním aktivitám jsou zatím přehlíženy. S opozicí se ve Sněmovně nikdo nebaví, nikdo nepře, nikdo nediskutuje. Médiím se rozdávají silácké výroky. Nespokojení občané jsou marginalizováni. Vláda soudí, že si to může dovolit – a sociologická šetření jí to zatím potvrzují. Voličské nálady však jsou vrtkavé a politická konkurence ostrá. Uvidíme, zda premiérovi a jeho ministrům vydrží sebevědomí i do období po podzimních senátních a komunálních volbách… Mon, 16 Aug 2010 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1941-miroslav-mares-vladni-prohlaseni-bez-prekvapeni http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1941-miroslav-mares-vladni-prohlaseni-bez-prekvapeni Vládní prohlášení, s nímž vláda předstoupí před Poslaneckou sněmovnu, je logickým pokračováním koaliční smlouvy, a v tomto směru nepřináší žádné zásadní překvapení. Je pravděpodobné, že s vyslovením důvěry vládě nebudou mít poslanci koalice zásadní problém. Stejně tak je pochopitelná reakce ČSSD, která se musí vůči vládě jasně vymezit a oslnit média ostrými slovy. Spory mezi koaličními stranami, které již budou součástí kampaně před komunálními a senátními volbami, se spíše odehrají nad rozpočtem na rok 2010. Pevnost vazeb mezi stranami koalice pak prověří zvláště případná vzájemná podpora či nepodpora ve druhém kole senátních voleb. Z historie je známo, že např. spojenectví mezi ČSSD a ODA a KDU-ČSL proti ODS ve druhém kole senátních voleb v roce 1996 bylo prvním razantním signálem předznamenávajícím krach druhé Klausovy vlády. Vládní prohlášení představuje poměrně rozsáhlý dokument s řadou konkrétních údajů, které umožní kontrolu jeho naplňování ze strany poslanců, médií i angažované veřejnosti. Samozřejmě že řada dalších bodů zůstává v rovině obecnějších proklamací, což je však u dokumentů tohoto typu pochopitelné. Je zajímavé sledovat, jakým způsobem vládní prohlášení odráží stranické sliby z předvolebních programů. V tomto směru je možné zaměřit se na tři důležité oblasti, které stály u zrodu současné vládní koalice. První oblastí je rozpočtová odpovědnost, kterou si vláda dala i do svého popularizovaného názvu a s níž ve volbách všechny tři strany (zvláště TOP 09 a ODS) operovaly. Druhou je boj proti korupci, na němž postavili svůj volební úspěch Věci veřejné. Třetí oblastí je zahraniční politika, která sice nebyla dominujícím tématem volební kampaně, ale možnost zásadní změny české zahraničně-politické orientace v případě vládní spolupráce ČSSD-KSČM byla jedním z hybatelů masivní proti-Paroubkovské a protikomunistické přímé i nepřímé kampaně. Důraz na rozpočtovou odpovědnost vyplývá již z řady ustanovení preambule a úvodu vládního prohlášení, podstatně se mu věnuje první část a následně prostupuje celým dokumentem. Jasným termínem a údajem je závazek k tomu, že v roce 2013 bude schodek rozpočtu dosahovat maximálně 3% HDP. Tento požadavek je v souladu s volebním programem ODS, v němý se uvádělo: „V roce 2012 bude předložen návrh státního rozpočtu tak, aby jeho schodek dosahoval maximálně 3%. Navrhneme zákon o vyrovnávání státního rozpočtu do roku 2017“. Otázkou zůstává, jak se ODS postaví ke slibu „Snížíme počet ministerstev o tři a zrušíme nebo sloučíme některé další státní instituce.“, který není ve vládním prohlášení respektován. Na snížení deficitu veřejných rozpočtů apelovala v programu i TOP 09 i když prostřednictvím jiných závazků (řada z nich se objevila ve vládním prohlášení). Rovněž VV v programu slibovaly „Cílem VV je v období 2010 - 2014 dosáhnout vyrovnaného rozpočtu, splnění maastrichtských kriterií a zahájit důchodovou a zdravotní reformu“. Programový bod VV, týkající se schvalování deficitního rozpočtu ústavní většinou, se však ve vládním prohlášení neobjevil, protože by Nečasově vládě zkomplikoval její situaci. Boj proti korupci, který je řešen hlavně ve čtvrté kapitole vládního prohlášení, byl důležitý zvláště pro VV, ale např. zřízení protikorupčních senátů slibovala i ODS (VV mluvily o protikorupčním soudu v jednotném čísle, vládní prohlášení hovoří o posilování „zřizování specializovaných soudních senátů“). TOP 09 zdůraznila potřebu využívat sávajících zákonů a zaměřila se i na oblast veřejných zakázek. VV jako první bod navrhovaných opatření protikorupčního programu slíbily: „Hodláme zavést testy korupční odolnosti politiků a státních úředníků, které bude provádět speciální státní zastupitelství; za jasně daných podmínek bude možné zapojit i civilisty“. Vláda sice v prohlášení slíbila „testy spolehlivosti“, ale upřesnění obsahu tohoto pojmu (ani ve smyslu programu VV) v něm obsaženo není a budou jej zřejmě ještě provázet právní spory. V oblasti zahraniční politiky a vnější bezpečnostní politiky se vládní prohlášení drží euroatlantické linie s důrazem na atlantickou vazbu. To v zásadě odpovídá programovým prohlášením všech tří stran z předvolebního období. Ve vztahu k EU dominuje důraz na prosazování národních zájmů ČR v této organizaci, nikoliv zájem Evropské unie jako celku. To, že TOP 09 odstranila z vrcholných politických pozic lidovce, má tedy i tento specifický důsledek, protože kvůli přebírání rétoriky Evropské lidové strany by Svobodovo vedení na podobné formulace v programovém prohlášení vlády zřejmě nekývlo. S ohledem na celkově „úsporný“ charakter prohlášení je zajímavý poměrně velký prostor věnovaný rozvojové pomoci. Obecně lze konstatovat, že volební programy všech tří stran umožňovaly poměrně snadný kompromis, který vedl k sestavení programového prohlášení. V situaci, kdy řada nových ministrů ještě není důkladně obeznámena s problémy jejich resortů, se o obecné body slíbených úspor a opatření nevedly zásadní bitvy. Vládní prohlášení aktuálně posiluje pozici premiéra Nečase a jeho ODS, protože na koaličních partnerech může vymáhat plnění slíbených bodů, což budou kontrolovat i média. Teprve budoucnost ukáže, zda a případně jak zásadním způsobem jednotlivá opatření srazí vládní popularitu. Teprve existenční hrozba by strany koalice mohla vést ke změnám závazků, s nimiž vláda nyní předstupuje před sněmovnu. Fri, 06 Aug 2010 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1920-lukas-jelinek-zahranicni-politika-prvni-prilezitost-k-dialogu-vlady-s-opozici http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1920-lukas-jelinek-zahranicni-politika-prvni-prilezitost-k-dialogu-vlady-s-opozici Sotva se sečetly květnové volební výsledky, předseda Senátu Přemysl Sobotka podpořil Izrael v jeho útoku na lidskoprávní aktivisty, humanitární pracovníky a novináře vezoucí humanitární pomoc do pásma Gazy. Navíc ventiloval své přesvědčení, že tato skupina chystala na Izrael „léčku“. Naši rozčarovaní partneři v Evropské unii se na výrocích pana Sobotky mohli znovu přesvědčit, že éra české solitérní zahraniční politiky s odchodem prostořekého Mirka Topolánka neskončila. Nyní ale už funguje čerstvá vláda, Karel Schwarzenberg se usadil v Černínském paláci a nastávají podmínky, za nichž lze českou zahraniční politiku dát do pořádku. Petr Nečas v předvolebních debatách nešetřil nabídkami na dialog s budoucí opozicí. A zahraniční politika by měla být hned první oblastí, kde by mělo začít slaďování not. Zahraničněpolitické programy stran zvolených do Sněmovny nejsou tak odlišné, jak by napovídaly vyostřené výroky některých politiků. Jistě, někdo fandí odzbrojovacím plánům Baracka Obamy více, někdo méně, jedni vidí v Rusku hrozbu, druzí příležitost na rozšíření pásma bezpečnosti a stability. Podstatná však je shoda na aktivním členství v Evropské unii, na udržování transatlantické spolupráce a na rozvíjení přátelských vztahů s nejbližšími sousedy. Již před volbami bylo sympatické, jak si Jiří Paroubek a Petr Nečas porozuměli v tom, že by se Česká republika měla více zapojit do rozvojové pomoci třetímu světu. Demokratické politické strany spojuje i ochota poskytovat české vojáky do bezpečnostních a humanitárních misí. A to přesto, že sociální demokracie odmítá bezmyšlenkovitě navyšovat naše kontingenty, aniž by byly efektivně využity dosavadní kvóty. Zahraničněpolitická pasáž koaliční smlouvy příliš výkyvů nepřináší. Potěší oslabení euroskepticismu ODS doložitelné podporou společné energetické politiky, kontroverzní může být naopak zelená referendům při dalším případném přenášení pravomocí národních států na evropskou úroveň. Jak však poznamenává ministr Schwarzenberg, který byl od počátku proti tomuto řešení, žádný přenos pravomocí se v nadcházejících letech stejně neplánuje. Tragikomicky v koaliční smlouvě působí snad jen věta, že se vláda „zasadí o vysílání odborně kvalifikovaných a jazykově vybavených zástupců na všechny úrovně unijních jednání.“ Člověk by čekal, že to je samozřejmost, která nemusí zaplevelovat koaliční smlouvu. V Poslanecké sněmovně ale koaliční strany ukázaly, že vše může být i jinak. To když do čela zahraničního výboru nenominovaly některého ze svých světem protřelých mazáků, ale bývalého prvního místopředsedu ODS Davida Vodrážku, který se anglicky teprve učí a jinými řečmi nevládne. Přitom by mělo být přirozené, že šéf tohoto vlivného výboru čte v originále dokumenty i zahraniční tisk a jednání vede bez tlumočníka. Partaje napříč spektrem se nevyznamenaly ani při personálním obsazení výboru pro evropské záležitosti, který má dokonce v některých případech kompetence celé Sněmovny. Vraťme se ale k potřebě konsensu domácího i evropského. V minulých letech česká zahraniční politika několikrát vykolejila, navzdory společné evropské politice nebo navzdory nejbytostnějším českým zájmům. Stačí zmínit Gruzii, Kosovo nebo Blízký východ. Bilaterální rozhovory se Spojenými státy o umístění jejich radiolokátoru na našem území dokonce předběhly shodu jak s parlamentní opozicí, tak s partnery v NATO. Přitom právě průběžný dialog mezi vládou a opozicí by měl být do budoucna cestou, jak minimalizovat škody na české pověsti. První příležitostí může být debata nad novou Strategickou koncepcí Severoatlantické aliance, která má být schvalována na podzim na summitu v Lisabonu. Diskuse by měla proběhnout i nad čerstvou podrobnou koncepcí české zahraniční politiky, jejíž sepsání si naše země zaslouží. Nezodpovědné by naopak bylo, kdyby se koalice nechala oslnit svými sto osmnácti poslaneckými mandáty a svoji vůli prosazovala válcovací metodou. Pro zahraniční politiku státu není nic škodlivějšího než prudké změny od voleb k volbám. Klíčovým zájmem České republiky je odstranění amatérské změti hlasů a vykonávání zahraniční politiky čitelné, předvídatelné a z hlediska spojenců spolehlivé. Thu, 22 Jul 2010 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1917-vojtech-navratil-ocista-ods-musi-zacit-na-komunalni-scene http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1917-vojtech-navratil-ocista-ods-musi-zacit-na-komunalni-scene Výsledky nedávného kongresu ODS vzbudily v příznivcích strany a spřízněných médiích naději, že se dlouholetý hegemon české pravice očišťuje. Pomineme-li skutečnost, že celý proces se má odehrát pod taktovkou předsedy, jenž je sice nazýván „panem Čistým", ale s nedávným děním ve straně byl jakožto člen jejího nejužšího vedení spjat pupeční šňůrou, musíme zdroje skutečné obrody ODS hledat jinde: v komunální politice. U zrodu ODS stáli především komunální politici OF; právě oni iniciovali přetvoření tohoto hnutí ve standardní politickou stranu. Komunální scéna byla od vzniku ODS jejím důležitým mocenským zázemím, napomáhala její image a ODS z ní také významně personálně těžila (zejména ve volbách do Senátu a krajských zastupitelstev, v menší míře také ve volbách do Poslanecké sněmovny). Byli to však titíž komunální politici, na radnicích velmi často fungující jen jako prodloužené ruky místních podnikatelsko-lobbistických kruhů, kdo v kombinaci s naprostou slepotou a hluchotou nadřízených stranických orgánů vůči jejich prohřeškům připravil ODS v letošních sněmovních volbách o lepší výsledek. Zděšení, jaké i s ohledem na podzimní komunální volby vyvolaly v řadách straníků výsledky voleb květnových, se však i přes avizovanou ochotu ke změnám na nejnižší úrovni strany nijak zásadně nepromítlo. Ani nemohlo, jelikož očistu mají řídit titíž lidé, kteří se donedávna neštítili ve vnitrostranických bojích využívat pomoci těch nezkompromitovanějších komunálních politiků. Vezměme si jeden z nejkřiklavějších případů: dění v pátém pražském obvodu. I přesto, že voliči ODS v komunálních volbách v roce 2006 vyjádřili starostovi a lídrovi v jedné osobě Milanu Jančíkovi jasné ne (získal druhý nejnižší počet hlasů), tentýž nepopulární a mnoha kauzami opředený Jančík usedl opět do starostovského křesla. Po dobu více jak tří let pak vedení pražské ODS, stejně jako její místní straníci, zcela ignorovalo nejen závažná zjištění o nepravostech na smíchovské radnici, ale i úpěnlivá volání menšinového křídla zastupitelů, jejichž klub se velmi příznačně nazýval SOS ODS Praha 5. Vrchol cynismu nastal v listopadu 2009, kdy Pavel Bém nechal Jančíka za odměnu, že mu dopomohl k udržení křesla předsedy pražské ODS, zvolit jedním ze svých místopředsedů. Po květnovém volebním výbuchu najednou jako by ODS v Praze „prozřela" a Jančík byl donucen vydat prohlášení, že k poslednímu červencovému dni na svůj post na radnici rezignuje. Řeklo by se šťastný konec, ale jsou zde dvě závažná ale. Jednak jde jen o naprosto neupřímný krok ze strany vedení pražské ODS provedený „shodou okolností" pouhé tři měsíce před komunálními volbami po letech absolutní nečinnosti, aby tváří v tvář hrozící porážce zabránilo co největším škodám, a hlavně: do pozadí byla odsunuta jen nejkřiklavější figurka; Jančíkovi věrní na svých postech zůstali. Ani na celopražské úrovni si představitelé ODS z výsledků květnových voleb neodnesli vůbec nic. Na post předsedy sice rezignoval primátor a nově také poslanec Pavel Bém, který neváhal před volbami z obavy z ostré kritiky způsobu spravování hlavního města zrušit „předvolební" schůze pražského zastupitelstva, jinak ale vše zůstalo při starém. Potvrdilo se to i při volbě nového vedení a sestavování kandidátních listin. Korunu tomu všemu nasadilo účelové a z hlediska menších subjektů naprosto diskriminační rozparcelování Prahy pro komunální volby na sedm volebních obvodů, přičemž v územním vymezení některých z nich lze spatřovat jasnou inspiraci v praktikách, jimiž se do historie nechvalně zapsal guvernér Massachusetts z let 1810-1812 Elbridge Gerry. Ideály vymizely, hlavní je se na věky věků zabetonovat u koryt. Aniž bych chtěl lacině zobecňovat, výše popsané není jen problémem občanských demokratů v Praze. Mimo ni lze v posledním volebním období vzpomenout na aféry a papalášské chování představitelů ODS například v Karlových Varech, Liberci, Chomutově, Litvínově, Ústí nad Labem, Pardubicích, Českých Budějovicích, Třebíči, Novém Boru, Mohelnici, Hodoníně či v Brně-Žabovřeskách. Pokud má ODS skutečně započít svou renesanci, pak jedině skrze výraznou obměnu svých elit na komunální scéně. Cesta k ní může vést, jelikož sama strana toho v současné době nejspíše není schopna, jen přes tvrdou porážku v komunálních volbách a odsun v řadě měst do opozice; i v těch, ve kterých si to ODS dříve ani nedokázala představit. Tato situace by mohla napomoci alespoň částečně zpřetrhat úzké vazby mezi byznysem a místními stranickými představiteli i k tomu, aby se do vedení místních sdružení dostali noví lidé, kteří by svou tvrdou prací mohli znovu dokázat, že ODS je i na komunální úrovni stranou dobrých hospodářů. V opačném případě by se mohlo stát, že ODS přijde o svou dosavadní výsadní pozici na české pravici. Zatímco v parlamentních volbách někteří voliči na protest na kandidátních listinách ODS jen kroužkovali, příště by ji nemuseli volit vůbec. A supi vedení Miroslavem Kalouskem je už toužebně vyhlížejí. Převzato z Revue Politika 7/2010 Tue, 20 Jul 2010 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1897-lukas-jelinek-alenka-v-risi-divu http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1897-lukas-jelinek-alenka-v-risi-divu Nečekaný výsledek květnových voleb odstartoval lavinu překvapení. Politici překvapují i jsou překvapováni. A překvapení nejvyšší nastane, podaří-li se čerstvě jmenované Nečasově vládě naplnit ambiciózní cíle zakotvené v koaliční smlouvě. Samotná smlouva je překvapivě dlouhá a podrobná. Podle optimistů proto, aby žádná z vládních stran nemohla sejít z cesty. Podle skeptiků proto, aby kdykoli mohl kdokoli říci: Tady jsme se odchýlili od tohoto konkrétního bodu a my ve vládě proto končíme! Koaliční program se tváří vyváženě, někdejší radikalita den za dnem slábne. Přesto už stihli zbystřit ohrožení státní zaměstnanci (zejména vojáci, policisté a hasiči), majitelé stavebního spoření, (budoucí) důchodci, studenti vysokých škol či zakladatelé rodin. Mezi prvními kritiky se objevily též neziskové organizace. Bojovníkům s korupcí vadí odklon od závazků, na nichž se strany napříč spektrem před volbami dohodli s americkou obchodní komorou, enviromentalistům se nelíbí lehkomyslný personální přístup k resortu životního prostředí, ženská lobby protestuje proti ryze maskulinní vládě. Vrátíme-li se k překvapením, složení Nečasova kabinetu skýtá hned několik z nich. Hodně podnikatelů, málo akademiků. Hodně amatérů, málo osobností sžitých s resortem. Pavel Drobil byl nepříjemně překvapen, když jej premiér umístil na ministerstvo životního prostředí. Tak dlouho chtěl dýchat za český průmysl, až mu došel dech. (Třeba si jej - před řešením zaneřádění ovzduší na Ostravsku - spraví na Šumavě při analyzování kauzy kůrovec.) Překvapena byla i celá TOP 09 nabytím ministerstva zdravotnictví. Leoš Heger přijal toto sebevražedné křeslo patrně v šoku. S tím souvisí i rozdíly mezi programem TOP 09, zdravotnickými body koaliční smlouvy a názory pana ministra. Pro veřejnost pak bylo překvapením jmenování Jiřího Bessera, berounského starosty a milovníka hokeje, ministrem kultury. Jelikož se však všichni noví ministři, snad s výjimkou Karla Schwarzenberga, vydávají za skvělé manažery, budou nejspíš připraveni klidně i mezi resorty rotovat. Překvapení se nevyhýbají ani parlamentní půdě. Poté, co na ní byl zaznamenán přírůstek žen, mladých, ale třeba i právníků, přišly na řadu zajímavě pojaté úspory. „Když chceme občany přimět k šetrnosti, musíme začít u sebe,“ prohlásili koaliční zástupci - a sebrali sněmovní funkce opozici. Počet koaličních členů vedení Sněmovny zůstal stejný jako v minulém období, ve vedení jednotlivých výborů vznikl nepoměr mezi předsedy z ODS a z (ve volbách vítězné) ČSSD. Úplně jako Alenka v říši divů si musí připadat reprezentanti Věcí veřejných. Ve Sněmovně nenašli okénko na vracení poslaneckých náhrad, v exekutivě jsou zase překvapeni, že na ministerstvu obrany nelze nalézt deset volných miliard a převést je do školství. Nejtěžšími ranami trpí předseda VV Radek John. Od televizního moderátora Moravce se dozvěděl správný počet státních úředníků, reportér Kroupa mu musel vysvětlit slabiny protikorupčního programu véčkařů, od koaličních partnerů uslyšel, že ministr vnitra nemůže úkolovat policii a zadávat vyšetřování konkrétních případů. Radek John se stal místopředsedou vlády a ministrem vnitra. A aby nevypadl z role, bezelstně v České televizi avizoval, že by příštím policejním prezidentem měl být „náš člověk“, myšleno „z Věcí veřejných nebo nezávislý odborník“. Jeho upřímnost a přímočarost je natolik překvapivá, že jej spisovatel Jiří Stránský označil za většího papaláše, než jakým podle něj byl Paroubek. Pointou Johnova příběhu se může stát, že jej jednoho dne překvapí reportáž televizních investigativců o děsivých poměrech na vnitru. Viděno z tohoto úhlu, je komplexní koaliční smlouva nezbytnou pojistkou vládních stran před jejich vlastními ministry. Wed, 14 Jul 2010 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1878-miroslav-mares-jaka-bude-nova-vlada http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1878-miroslav-mares-jaka-bude-nova-vlada Vláda Petra Nečase má šanci vstoupit do dějin jako ta, která uskuteční nutné sociální a ekonomické reformy. Image vlády bude méně kontroverzní než v minulosti, přičemž jistým vzorem bude zřejmě Fischerovo vládnutí. Nečas se bude snažit vyvarovat zbytečných excesů, které zničily jeho předchůdce Topolánka. Vláda bude fungovat na rovnoměrně vyváženém poměru mezi třemi partnery, což bude obtížně akceptovatelné pro část občanských demokratů, navyklých na dominantní roli. Napětí a spory mezi koaličními partnery zřejmě nebudou řešeny přímo ve vládě, ale v neformálních strukturách, možná pokračujících v tzv. K9, která se osvědčila při dosavadních vyjednáváních. Vládní úsporná opatření se dotknou sociálních výhod mnoha vrstev obyvatelstva, a proto je pravděpodobné, že se vláda brzy ocitne pod silným tlakem velké části veřejnosti, z něhož bude těžit „obrozená“ sociální demokracie a možná i některé populistické subjekty typu Suverenity a dalších. Opozice však nebude až do příštích voleb schopná zvýšit svůj vliv ve sněmovně, pokud vláda zůstane jednotná. Doba, kdy rozhodoval jeden či dva přeběhlíci, je pryč, což je pro kvalitu demokracie jen dobře. Nikoliv aktivity opozice, ale spory mezi koaličními partnery jsou hlavní hrozbou pro přežití Nečasova kabinetu po celé předpokládané čtyřleté funkční období. Zatím z vyjednávání o vládě vytěžily v oblasti obsazení ministerských křesel obě menší koaliční strany, zatímco v programové oblasti se jeví podle dostupných informací jako úspěšnější ODS. Zvláště Věci veřejné musely rezignovat na řadu bodů svého programu (včetně populárních protikorupčních agentů-provokatérů). Věci veřejné budou hrát rozhodující roli i v dalších osudech vlády. Lze očekávat, že tato strany bude postižena ztrátou protestního potenciálu, což se projeví i na poklesu jejich preferencí. Ale i pokud by za takové situace chtěly VV vládu opustit, neznamenalo by to pro stranu návrat do pro ni téměř ideální souhry okolností, která jim umožnila dosáhnout vynikajícího volebního výsledku. První měsíce vlády budou poznamenány i volební kampaní před komunálními volbami, což zřejmě dočasně ochromí i její reformní nástup. Nicméně i přes vyhrocenou kampaň není pravděpodobné, že by TOP 09 či VV kvůli komunálním volbám opustily vládu. Hlavní reformní zákony a normy budou zřejmě přijaty v roce 2011, jejich dopad se však plně projeví až v letech následujících. Pokud se vládě podaří udržet přízeň střední třídy, mohou vládní strany zopakovat svůj výsledek i v následujících sněmovních volbách. V nich se jim však postaví mnohem větší počet příznivců levice, než který se dostavil před měsícem k volbám na podporu kontroverzní paroubkovsko-dimunovské kampaně. Na straně levice přitom nemusí stát pouze Sobotkovi sociální demokraté, ale i širší blok radikální levice. KSČM může vzhledem ke ztrátě tradiční základny oživit projekt Levého bloku z roku 1992. Populistických projektů se může v následujícím období objevit celá řada, protože se ukazuje, že marketingové produkty na jedno či dvě použití na současném středoevropském trhu zabírají. Jak však ukazuje český i slovenský příklad, je zatím možné skloubit za účelem převzetí vládní odpovědnosti zájmy strana hnutí starého i nového typu. Wed, 07 Jul 2010 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1863-lukas-jelinek-spory-nad-vladni-kolebkou http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1863-lukas-jelinek-spory-nad-vladni-kolebkou V programové rovině působí mnohé záměry rodící se Nečasovy koalice jako příjemné osvěžení. Když pomineme kontroverzní reformní záměry v rozpočtové a sociální sféře, zbývá stále ještě řada chvályhodných předsevzetí v otázkách změn Ústavy ČR nebo v rámci vztahu politik-občan. Sprchou vpravdě studenou jsou však nastavované vztahy jak mezi vznikající vládou a opozicí, tak mezi koaličními partnery. Sněmovnu koaliční strany uzpůsobily obrazu svému, podle pochybného hesla parlamentních zajíců – „Opozice má kontrolovat, tak dostane kontrolní výbor.“ Princip poměrného zastoupení byl zrušen, komunisté po osmi neškodných letech opustili vedení dolní komory a koalice si v něm zajistila převahu tři ku jedné. O vedení výborů a komisí se patrně ještě strhne mela. Zatímco v minulosti se před „rozjezdem“ Sněmovny musela vést komplikovaná mezistranická jednání, tentokrát šlo vše jak po másle. Kouzlo sto osmnácti mandátů začalo fungovat. Zprávou spíše lepší než horší pak je personální složení vedení Sněmovny. Ne snad proto, že tři křesla ze čtyř připadla ženám. Mnohem důležitější je, že jde o političky zkušené, respektive nadané. Ale není vůbec od věci očekávat, že jimi řízená jednání budou o poznání méně agresivní a že snad zažehnou plamínek gentlemanství u mužů napříč politickým spektrem. Pokud však hodlá koalice válcovat opoziční strany, jak předvedla při první příležitosti, jedná se o nešťastný vklad do budoucí komunikace i pro období, kdy třeba koalice o svoji většinu přijde. Poslanec a hejtman David Rath (ČSSD) ostatně už připomněl, jak ve středních Čechách oplatil Bendlově ODS neomalený styl po vzoru „jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá“. Ovšem ani mezi koaličními stranami to na idylku nevypadá. Po ustavení Sněmovny podala v rámci ústavních pravidel demisi Fischerova vláda a prezidentu republiky nezbylo než jmenovat nového premiéra, Petra Nečase. Stalo se tak v den, kdy média zaznamenala hned tři výhrůžky od menších partnerů. Jistě, může jít o „povinnou“ snahu utrhnout ve finiši pro sebe a svoji partaj, co se dá. Nicméně už jen tón, jímž byly požadavky vzneseny, působí zlověstně. Dvě výhrůžky se váží k Věcem veřejným. Podle místopředsedy Víta Bárty je zatím pravděpodobnost jejich účasti ve vládě jen dvacetiprocentní. Programová ředitelka Kristýna Kočí se zase nechala slyšet, že VV budou trvat na Radku Johnovi coby ministru vnitra, jinak do vlády nezasednou. Věci veřejné nadto stále přemítají o možnosti pouze podporovat menšinovou vládu ODS a TOP 09 z parlamentních lavic. TOP 09 se nejprve ústy Karla Schwarzenberga pohádala s ODS o poměr křesel ve vládě a poté si jednoznačně řekla o kompetenčně neoslabené ministerstvo financí pro Miroslava Kalouska. Ten sám tvrdí, že na osobní účasti ve vládě nelpí, klidně se stáhne do čela sněmovního rozpočtového výboru. V tom však tkví potíž: stačí vzpomenout na Kalouskovo působení v dobách, kdy byl v koalici s ČSSD, a na ostřelování jak Stanislava Grosse, tak Jiřího Paroubka. Petr Nečas, který se zatím může pyšnit aspoň tím, že má pod kontrolou vlastní ODS, potřebuje mít ve vládě obě menší strany i jejich klíčové politiky. V opačném případě se zvyšuje míra vládní nestability. A kabinet, který má značné ambice, stabilitu a sehranost potřebuje jako sůl. Přesto je vyhlídka neradostná. Když se k sobě chovají koaliční strany takto nevybíravě již při sestavování vlády, jak se asi budou chovat v těžkých dobách, až kabinet začne prosazovat nepopulární opatření, bude se potýkat s problémy při správě země a vládní partaje začnou ztrácet na oblibě? A dá se spoléhat na pomocnou ruku opozice, s níž koalice zametla už při první příležitosti? Podaří-li se vůbec Nečasovu vládu sestavit (ať už - z hlediska ústavy – na tzv. první či třeba třetí pokus), budou ji čekat krušné časy… Tue, 29 Jun 2010 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1838-miroslav-mares-kongres-ods-mirne-razantnejsi-zmena-v-mezich-znacky http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1838-miroslav-mares-kongres-ods-mirne-razantnejsi-zmena-v-mezich-znacky Kongres ODS přinesl důležité personální změny. Ty však nepředstavují natolik zásadní zemětřesení, jak se může na první pohled znát. Nové osobnosti na postech místopředsedů jsou logickým důsledkem Topolánkova pádu a politické konstelace, která se vytvořila po sněmovních volbách. Je skutečností, že kdyby nedošlo k předvolebnímu sesazení Topolánka, žádný červnový kongres by se nekonal. Nicméně ve vedení strany by se časem objevily nové tváře a není od věci připomenout, že např. Pavla Blažka v tomto smyslu zmiňoval již dříve i Mirek Topolánek. Na druhou stranu např. Ivan Langer měl již namále i na předchozích kongresech a není jasné, za jakých okolností by kandidoval na místopředsedu při jiném vnitrostranickém i volebním vývoji ODS. I přesto by ale bez Topolánkova předčasného odchodu a dvojznačného volebního výsledku nebyly změny ve vedení zřejmě natolik razantní, jak se udály na právě skončeném kongresu (snad jen pokud by byl volební zisk ODS mimořádně nízký a strana by se nepodílela na vytvoření vlády, mohly být změny ještě výraznější). Současná „očistná snaha“ ODS, deklarovaná v mnoha vystoupeních na kongresu, spočívá především v budování image strany vhodné především pro „obyčejnou“ střední třídu. Nikoliv strany, která se nechá korumpovat velkokapitálem a na běžném občanovi jí nesjede. Takové požadavky ale nejsou u občanských demokratů ničím novým. Ostatně již v materiálu z roku 2002 od Petra Nečase s názvem „Listopadové teze k budoucímu směřování ODS“ by bylo možné nalézt podobné apely. Na rozdíl od tehdejší doby, kdy byla ODS frustrována porážkou od Špidlovy ČSSD, je nyní strana v jiné situaci. Nemá možnost sbírat lehké protestní body útoky na vládu (což se dařilo Topolánovi po jeho nástupu do čele strany), ale musí si udržet a rozšířit popularitu činností ve vazbě na vládní odpovědnost. Přitom záleží nejen na reálných výsledcích, ale i na mediálním obrazu. Z hlediska dojmu o „nezkorumpovanosti“ mohou noví místopředsedové tento obraz zlepšit, alespoň pokud je možné vycházet z jejich dosavadní image. Němcová, Pospíšil a Vondra jsou známé tváře, ale nejsou s nimi spjaty žádné velké skandály. Zbylí dva noví místopředsedové – Blažek a Drobil - nebyly doposud charakteristickými tvářemi strany na celostátní úrovni, na úrovni lokální a regionální se profilovali spíše mediálně oceňovaným směrem (např. Blažek na jižní Moravě v kritice činností bratří Venclíků v ODS). ODS si v rámci svých stávajících možností vybrala zřejmě nejlepší cestu. Navenek se personálními změnami odstřihla od aktérů předchozích střetů mezi Bémovým a Topolánkovým křídlem. Nezvolila ani zcela nové, neznámé či zvnějšku získané politiky. ODS je přece jen osvědčená značka a příliš razantní změna by ji mohla nakonec ublížit. Nové tváře jsou přijatelné i pro předpokládané koaliční partnery a jejich voliče. Paradoxně, pokud by se ODS vše dařilo v zamýšlených intencích, mohly by se právě TOP 09 i VV začít cítit zneklidněny. Část jejich voličů by se mohla přesunout k ODS (mnozí z nich opětovně). To by se projevilo na činnosti vlády, kterou by obě menší strany mohly začít sabotovat. A právě efektivita, medializace a popularita Nečasovy vlády budou hlavními faktory, které ovlivní osud nového stranického vedení. Ministři za ODS tak mohou být pro image strany mnohem důležitější než její místopředsedové. Je přitom zajímavé, že kongres doporučil Výkonné radě ODS obnovit činnost odborných komisí. Strana tak zřejmě hodlá disponovat potřebným odborným zázemím nejen pro činnost vlastních ministerstev, ale i dostatečně fundovanou výbavou pro kontrolu resortů pod kuratelou koaličních partnerů (kde budou mít občanští demokraté často své vlivné náměstky) i pro odrážení argumentů levicové opozice. Nečas má nyní každopádně dostatek prostoru pro uskutečnění vize fungování strany, o níž již zhruba od ideové konference v roce 1999 usiluje. Je však třeba mít na paměti, že členská základna jeho strany se po celé toto období výrazněji neměnila, takže tyto měny bude uskutečňovat se zhruba stejnou množinou lidí, která se podílela i na předchozích vzestupech a pádech ODS. Mon, 21 Jun 2010 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1812-lukas-jelinek-cukr-a-bic-v-rukou-technokratu http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1812-lukas-jelinek-cukr-a-bic-v-rukou-technokratu Dobu mezi vyhlášením volebních výsledků a představením nové vlády a jejího programu lze využít k neoriginálním mediálním spekulacím, ale také k analýze stylu a formálních postupů klíčových politických aktérů. Po ústavní stránce téměř vše klape. Mandát starých poslanců doběhl, prezident svolal zasedání nové Sněmovny (ta se na ustavující schůzi sejde v závěru června) a mezitím probíhají usilovná jednání o nové vládě. Potíž je jediná: prezident Klaus opět použil mimoústavní mechanismus a Petra Nečase nepověřil sestavením vlády, nýbrž „zatím jen“ vedením jednání o jejím vzniku. Ukazuje se, že průběhu jednání pravděpodobně koaličních stran ODS, TOP 09 a VV pomáhá počet jejich poslaneckých mandátů (118) i uznání ze strany občanských demokratů, že tentokrát si na slabší partnery moc vyskakovat nemohou. Oni totiž zas o tolik „slabší“ nejsou. Vyjednávání je patrně hladké i proto, že je vedou technokraté Nečas, Kalousek a manažerská elita VV, zatímco charismatický aristokrat nenápadně podřimuje či jednání suše glosuje. Přes očekávané zádrhele – protikorupční politiku, přímou demokracii, podobu a financování armády… - se zatím vyjednavači (lídři i experti v konkrétních odborných skupinách) přenášejí a dobře naprogramovaná mašina šlape dál. Sotva je jen náhodou, že jako výstupy nám budoucí koalice střídavě dávkuje dobré a špatné zprávy: omezení platů, prebend a výsad politiků, školné, přímou volbu prezidenta, redukci sociální sítě… Dokonce partaje podezřívám, že i špičkování mezi jejich reprezentanty je (podobně jako „unikající“ drby) pečlivě aranžované. Petr Nečas si nemůže dovolit chybu kvůli blížícímu se kongresu ODS. Věci veřejné potřebují šikovně navléct vysvětlení, proč ze svého radikálního programu ustoupily v tom či onom. Snad jen TOP 09 může být v naprosté pohodě – netlačí ji ani členové, ani voliči. Sociální demokracie zatím nijak zvlášť invenčně na hemžení v pravicovém táboře nereaguje. Pokračuje v předvolební mediální strategii řady kritických tiskových zpráv, jimiž však jen dokládá, že není hybatelem, ale jen pozorovatelem dění. Iniciativu však vzala do rukou oznámením, že stejně jako vznikající vláda se chystá předložit svoji představu přímé prezidentské volby. Mimochodem, právě ona ambice koaliční většiny hluboce sáhnout do Ústavy ČR, je pozoruhodná, možná ještě více než připravované daňové, rozpočtové a sociální reformy. Přímá volba (přinejmenším) prezidenta či zavedení tzv. klouzavého mandátu (člena vlády by ve Sněmovně po dobu výkonu funkce „zastoupil“ náhradník z kandidátní listiny) vyžadují hodně ústavně-právní práce a také politický konsensus. Jistě, kdykoli se dá říct (jak už jsme toho byli svědky nesčetněkrát), že dohoda bohužel nalezena nebyla a nic se nemění. Jenže tentokrát to vypadá, že své záměry myslí parlamentní většina vážně. Tím spíš mrzí, že na konsensu napříč politickým spektrem vznikající koalice příliš nepracuje. Kádruje, koho by měla či neměla ČSSD vyslat do vedení Sněmovny (jestlipak bude připravena na „reciproční opatření“?), komunistům rovnou dává červenou a po osmi letech má našlápnuto k zrušení principu poměrného zastoupení ve sněmovních funkcích. Je běžné, když ideologie prostupuje vládním programem. Koneckonců o tom se rozhoduje ve volbách. Tahat ji ale do ústavně-právních procedur může být nebezpečné. Přinejmenším z tohoto hlediska si zatím jinak marketingově skvěle klapající Nečasova koalice pochvalu nezasluhuje. Sun, 13 Jun 2010 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1804-veronika-sprincova-analyza-co-noveho-prinesly-volby-2010 http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1804-veronika-sprincova-analyza-co-noveho-prinesly-volby-2010 Výsledky květnových voleb byly v mnoha ohledech nečekané a narušily některé dosavadní jistoty. Do Sněmovny se dostal rekordní počet žen a naopak se do ní nedostali kandidáti a kandidátky z nejvyšších příček kandidátních listin, kteří a které si mohli být svým mandátem víceméně jisti. Dolní komoru opustila také Strana zelených a KDU-ČSL, jejíž předsedové oznámili svou rezignaci stejně jako předseda ČSSD. V následující analýze se pokusíme nabídnout možné vysvětlení těchto radikálních změn. „Vyměňte politiky!” Stranické složení Sněmovny doznalo po volbách zásadních změn – zatímco ji dvě strany opustily, nahradily je dvě nové. Od vzniku České republiky se v dolní komoře parlamentu stabilně držely čtyři strany - ODS, ČSSD, KSČM a KDU-ČSL, které téměř vždy doplnila nějaká další strana. Ve volbách 1996 to byla Občanská demokratická aliance a SPR-RSČ, v dalším volebním období Unie svobody vzniklá odštěpením od ODS, o další čtyři roky později se počet subjektů snížil na čtyři (KDU-ČSL kandidovala v koalici s US-DEU) a v minulém volebním období doplnila tyto „stálice” Strana zelených. Ve volbách 2006 zároveň zaznamenaly historický úspěch obě největší strany, když se jim oběma podařilo získat přes 30 % všech hlasů. Na základě tohoto vývoje se nabízely úvahy o směřování k systému dvou stran. Ostatně i předvolební průzkumy (zejména pro předčasné volby na podzim 2009) naznačovaly stejný trend a dvěma menším stranám dosud v poslanecké sněmovně zastoupeným předpovídaly, že se do Sněmovny nemusejí tentokrát dostat. Tato prognóza se sice vyplnila – KDU-ČSL poprvé nepřekročila 5% hranici a zdaleka se to nepodařilo ani Straně zelených. Se suverénním výsledkem se do Sněmovny naopak probojovala konzervativní TOP 09 a překvapivě i dosud ne příliš známé Věci veřejné. Tyto nečekané změny lze vysvětlit silnou potřebou obměny politické garnitury. Před volbami se objevilo mnoho iniciativ volajících po rozbití stávajících struktur a výměně osob, které se v nejvyšších patrech politiky pohybují již dlouhá léta. Strana Věci veřejné tuto potřebu velmi dobře identifikovala a svoji kampaň postavila mimo jiné na označování svých protivníků a protivnic za „dinosaury”. Podobně zareagovaly i občanské iniciativy, které přicházely s různými radami, jak k personální obměně Sněmovny dospět – nejčastěji radily volit malé strany s upozorněním, že k překročení 5% hranice není potřeba tak moc hlasů, jak by se mohlo zdát, nebo udělovat preferenční hlasy kandidátům a kandidátkám na nižších příčkách kandidátních listin. Fórum 50 % ve své kampani vyzývalo k udělování preferenčních hlasů ženám, což v mnoha případech znamenalo totéž jako preferovat kandidující z nižších příček. Díky změně volebního zákona měli voliči a voličky poměrně velkou možnost změnit pořadí na kandidátních listinách pomocí preferenčních hlasů. Oproti minulým volbám se jejich počet zdvojnásobil (bylo možné udělit až čtyři) a počet hlasů potřebných k postupu na první místo listiny se snížil ze 7 na 5 %. Toho, jak velkou moc dává tato změna do rukou voličů a voliček, si zřejmě byla vědoma Občanská demokratická strana, která se ještě před volbami neúspěšně pokoušela prosadit návrat k původní úpravě. Do podoby kandidátních listin však ještě po jejich uzavření zasahovaly i samy strany či jejich kandidáti a kandidátky. Změny na kandidátních listinách se týkaly tří stran – z kandidátky ČSSD v Libereckém kraji odstoupili z předních míst dva kandidáti a v Olomouckém kraji dokonce lídr Miloslav Vlček. V Praze odstoupila kvůli neshodám se stranou ze 7. místa kandidátka Lucie Rovná z KSČM. Největší změny doznaly kandidátní listiny Věcí veřejných, na kterých bylo celkem šest neplatných kandidujících – kandidátka ve Středočeském kraji byla ze 4. místa vyloučena Grémiem strany kvůli tomu, že odmítla podepsat „garanci nepřeběhlictví”, všichni ostatní byly z Ústeckého kraje. Josef Horváth byl ze třetího místa rovněž vyloučen Grémiem strany, údajně kvůli načerno vylepeným plakátům propagujícím jeho osobu, zbytek kandidujících byl vyškrtnut krajským úřadem na základě toho, že nedodali potvrzení o místě trvalého pobytu. Ženy vpřed! Díky tomu, že se do Sněmovny dostalo mnoho nových tváří, dvě v podstatě nové strany a mnoho „outsiderů/ek” umístěných na spodních místech kandidátních listin, proměnila se i její genderová struktura. Dosud vždy téměř bezvýhradně platilo, že poměr žen na kandidátních listinách byl větší než skutečné zastoupení žen ve Sněmovně (viz tabulky na konci textu). Výjimkou byla ve všech volbách od roku 1996 KSČM, u níž byl poměr vždy opačný, a v roce 1998 i KDU-ČSL, které se podařilo procento žen poslankyň oproti jejich zastoupení na kandidátních listinách lehce zvýšit. V případě dvou největších stran se tento nepoměr nepodařilo zvrátit ani letos – historicky nejhorší výsledek zaznamenala ČSSD, která ačkoli měla na svých kandidátních listinách 25 % žen, mezi poslankyněmi je jich pouze necelých 9 %. Rozdíl u ODS není tak velký. Zatímco na kandidátních listinách bylo celkem 20 % žen, poslankyň za tuto stranu je pouze necelých 17 %, což zhruba odpovídá zastoupení žen na prvních deseti místech kandidátních listin. Všem ostatním stranám, které získaly mandáty, se podařilo poměr poslankyň oproti poměru žen kandidátek zvýšit. KSČM se podařilo poprvé překonat dokonce 40% hranici (na kandidátních listinách bylo zastoupeno 30 % žen) a potvrdit tak dlouhodobý trend neustále narůstajícího zastoupení žen v poslanecké sněmovně za tuto stranu (viz graf níže). Věci veřejné přesáhly 30 %, ačkoli žen na jejích kandidátních listinách bylo celkem 28 %. I TOP 09 se podařilo poměr poslankyň oproti poměru žen na kandidátních listinách zvýšit, celkově mají necelých 27 % poslankyň, což je o 4 % více i než poměr na prvních pěti, resp, deseti místech na kandidátních listinách. Tento posun lze do určité míry vysvětlit právě relativně velkou možností ovlivnit pořadí kandidátek a kandidátů pomocí preferenčních hlasů. Díky nim se do Sněmovny dostalo celkem 14 žen z původně nevolitelných pozic. Na druhou stranu především dramaticky nízký počet poslankyň za ČSSD ukazuje, že tento způsob prosazování žen do politiky je velmi nejistý a může naopak i minimální snahu strany nominovat na kandidátní listiny ženy zcela zhatit. Možným vysvětlením může být skutečnost, že voliči a voličky udělovali své preferenční hlasy veřejně známým osobnostem, mezi kterými mnoho žen není. Jedinou poslankyní za ČSSD, která se do Sněmovny dostala díky preferenčním hlasům, je současná hejtmanka Plzeňského kraje a bývalá ministryně zdravotnictví Milada Emmerová. Tendence preferovat současné hejtmany se projevila i v dalších dvou krajích – Karlovarském a Jihomoravském. Dalším významným faktorem dosažení historicky nejvyššího zastoupení žen ve Sněmovně – 22 % – bylo značné oslabení dvou největších stran, tedy ODS a ČSSD, které na své kandidátní listiny (a zejména na volitelná místa) dosadily nejméně žen. Občanská demokratická strana byla v tomto zdaleka nejhorší, celkově do voleb nominovala pouze 20 % žen, na volitelných místech byl však poměr mnohem nižší (11 % do pátého a 16 % do desátého místa). Kandidátkám za tuto stranu tedy pomohly alespoň preferenční hlasy, díky kterým jim připadly další čtyři mandáty. Jak již bylo řečeno, v ČSSD se poměr naopak zhoršil. Bohužel se tedy nic nezměnilo na dlouhodobém trendu sociální demokracie – od roku 1996 totiž poměr poslankyň za tuto stranu v každých volbách klesá. Kupujte nás! Sledovat jen počty poslankyň však nestačí. Pouze na jejich základě bychom totiž mohli podlehnout falešnému zdání, že se v české politice a společnosti obecně v přístupu k ženám pohnuly věci k lepšímu. Pokud se však podíváme na reprezentaci žen v rámci volebních kampaní či v médiích, zjistíme, že ke skutečné změně vede ještě dlouhá cesta. Volební kampaně stran byly před letošními volbami jiné než v minulých letech. Odlišné byly již kanály, jimiž se kampaň šířila. Vedle tradiční inzerce v novinách, televizi a na billboardech či setkávání s voliči a voličkami na předvolebních mítincích, oslovovaly strany především mladší voliče masivně i prostřednictvím internetu. Místo zviditelňování programových priorit šlo v kampani spíše o prezentaci úderných hesel, dehonestaci protivníků a v neposlední řadě i „ženské krásy”. Propagace politických stran se tak zásadně přiblížila ke způsobu propagace komerčních produktů. Nejviditelnějším příkladem byla strana Věci veřejné, jejíž kandidátky nafotily „sexy” kalendář. Jejich snahou bylo údajně zviditelnit ženské kandidátky, zároveň však pouze upevnily stereotyp, že pokud chce žena (a to i v politice) uspět, musí být především krásná. Tento přístup jen posílil celospolečenské vnímání žen v politice, značně posilované mediálním diskurzem. Přinejmenším v případě poslankyň za tuto stranu nejeví média příliš velký zájem o schopnosti daných žen, jejich program či politické ambice, ale výhradně o jejich zjev. Ženy vzad? Vedle mediální reprezentace žen je důležité sledovat také jejich reálný vliv na rozhodování. Více než 20% zastoupení ve Sněmovně je bezpochyby dobrou zprávou, zároveň je však třeba si uvědomit, že je zde celkem dvě stě poslanců a poslankyň, jejichž podíl na moci není zdaleka stejný. Již nyní je zřejmé, že pokud jde o skutečné rozhodování, zůstává politika především mužskou záležitostí – v nejužších vyjednávacích týmech stran je pouze jediná žena. Nelze než s napětím očekávat, jaké bude zastoupení žen ve vládě či ve vedení poslanecké sněmovny. Velkou otázkou pak také zůstává, jaký bude osud témat spojených s rovnými příležitostmi žen a mužů či lidskými právy obecně. Vzhledem k tomu, že většinu ve vládní koalici budou mít podle všech předpokladů konzervativní strany ODS a TOP 09, nelze očekávat, že by se tato témata stala prioritami vlády. Navíc se do Sněmovny nedostala Strana zelených, která by sem mohla tato témata přinášet a prosazovat. Nejasné je zatím i zachování postu ministra/ministryně pro lidská práva a menšiny a další osud zákona o kvótách. Právě proto je důležité si uvědomit, že současný nárůst zastoupení žen v poslanecké sněmovně byl výsledkem souhry několika faktorů, která už se nemusí opakovat. Pokud chceme zabránit tomu, aby se situace znovu zhoršila, je třeba hledat a prosazovat stabilnější opatření, jakými mohou být legislativní, či vnitrostranické kvóty. Současně je třeba pokusit se změnit vnímání političek pouze na základě jejich vzhledu – upozorňovat na jejich politickou práci a její výsledky. Forum 50%: Grafy k problematice zastoupení žen ve Sněmovně PČR (převzato ve spolupráci s Forum 50%, autorka je doktorandkou Ústavu politologie FF UK) Thu, 10 Jun 2010 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1768-lukas-jelinek-volici-zamotali-politikum-hlavy http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1768-lukas-jelinek-volici-zamotali-politikum-hlavy Sněmovní volby 2010 přinesly nečekaný výsledek a ještě nečekanější chování voličů. Statisíce hlasů, které za uplynulé čtyři roky poztrácely ČSSD a ODS, a také vykázání KDU-ČSL a SZ za brány dolní parlamentní komory nelze nazvat jinak než jako vysvědčení etablovaným stranám za předváděné kousky: neschopnost dohodnout se na vládě, její svržení v době českého předsednictví EU, přeběhlictví, verbální útoky, obstrukce v Poslanecké sněmovně. Korunu všemu nasadila agresivní a výrazně negativní předvolební kampaň. Voliči zatoužili po změně, prakticky jakékoli. Někteří sáhli po zemanovcích, další po Suverenitě Jany Bobošíkové. Pětiprocentní hranici však překročili pouze dva nováčci: TOP 09 a záhadné Věci veřejné. Předpokládat, že tyto subjekty oslovily svým programem, by bylo dost odvážné. Vždyť i četné společenské elity v anketách MF Dnes přiznaly, že volí hlavně „sympatického knížete“. Věci veřejné mají zase „nováckého sympaťáka“ Radka Johna, nemluvě o teprve nedávno zrušených pořádkových hlídkách a plném koši laciných slibů. Dokladem změny je i záplava preferenčních hlasů napříč politickým spektrem. Chytaly se v různých částech kandidátních listin (dokonce i z jejich dna vyslaly do parlamentu úctyhodné osoby) a bezesporu zamotaly hlavu partajním sekretariátům. Největší revoluce postihla – pravda, ne až tak překvapivě - občanské demokraty v Praze. Pozornější voliči zareagovali též na sdělení politických stran z billboardů a mediálních vystoupení lídrů. ODS se povedla Petrem Nečasem ordinovaná skromnost, okázalá spolupráce s nezávislými experty i nabízení ruky ke spolupráci budoucí opozici. Někde se nás však snažila ODS předávkovat – třeba když v Praze nešetřila defenzivními hesly „Dokážeme se změnit“, „Dejte nám šanci“, „Nejsme dokonalí, ale…“. Občanským demokratům se nakonec také podařilo nastolit agendu voleb: zadlužení, hrozbu druhého Řecka. Koulí na noze ODS zůstali kontroverzní politici (ne nadarmo voliči na Olomoucku „vykroužkovali“ ven ze Sněmovny Ivana Langera) a přetrvávající vnitřní spory (naposledy o účast poslanců v orgánech firem, o šéfku akreditační komise prof. Dvořákovou, o schůzku Nečasových věrných v klánovickém golfovém klubu). ČSSD to přehnala s intenzitou (především billboardové) kampaně a se simplifikací svého programu. Málo hovořila o podobě země, jakou si představuje, o zahraničních vzorech, o veřejných službách, o vzdělané společnosti, o zdravé krajině. Zato upřednostnila 13.důchod, zrušení regulačních poplatků ve zdravotnictví, ceny energií. Řada přemýšlivých voličů se tím cítila dotčena. Sociální demokracie ztratila (oproti krajským volbám 2006) podporu v řadě regionálních sídel a okresních měst, oslabila u mladších voličů, paběrkovala mezi vysokoškolsky vzdělanými. Kampaň ČSSD byla po formální stránce hodnocena jako nejlepší a přesvědčila nejvíce (22%) voličů, ovšem většinu společnosti na svoji stranu nezískala. Okamžité (Cyril Svoboda, Miloš Zeman) či odložené (Ondřej Liška) rezignace předsedů poražených partají se daly čekat. Překvapil však Jiří Paroubek, nejspíš unavený z pětiletého vládnutí Lidovému domu, z kampaně i z mediálních štvanic. Svým krokem ČSSD umožnil rychlejší „restart“, než bychom čekali. A jeho dočasný nástupce Bohuslav Sobotka bleskově využil šanci zavelet k otevření sociální demokracie a oslovování dosud zanedbávaných voličských skupin. Radost, že se dočkáme „čitelné“ vlády „rozpočtové odpovědnosti“, je, myslím, předčasná. ODS, TOP 09 a VV kabinet se solidním zázemím v podobě poslaneckých mandátů pravděpodobně složí. Radikalita jeho kroků bude podmíněna koaličním kompromisem, vyhlídkou od voleb k volbám (senátním, komunálním, krajským, předčasným sněmovním) a aktivitou sociálních partnerů (odborů). Bude nadto limitován urputným zápasem pravicových stran (poté co rozestup mezi nimi nečiní ani 4% a TOP 09 vyhrála v klíčové Praze) a nespolehlivostí nezkušených Věcí veřejných. Jeho soumrak může nastat kdykoli. Uklidňovat se ale můžeme, že se mezitím v opozičních lavicích zregeneruje, personálně i programově občerství sociální demokracie. Změna, k níž voliči dali podnět, možná občas zabolí, ale věřme, že v konečném důsledku z ní vyjdeme posíleni, včetně politických stran a celého ústavního systému. Wed, 09 Jun 2010 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1766-miroslav-mares-volby-2010-necekany-pravy-hak http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1766-miroslav-mares-volby-2010-necekany-pravy-hak Výsledek voleb do Poslanecké sněmovny je v mnoha ohledech přelomový. Nicméně teprve budoucnost ukáže, nakolik zásadní dopad bude mít z hlediska zastavených i nově nastartovaných trendů. Zvrátila se tendence ke koncentraci systému kolem dvou velkých stran. Rozdíl mezi tradičními „giganty“ (ODS a ČSSD) a dalšími stranami (zvláště TOP 09) je malý a síly v systému jsou mnohem vyrovnanější. V systému sněmovny zůstává pět stran (tento počet je již stabilní od roku 1998), z toho ale pouze tři tradiční. Slabý zisk levice jako celku znemožnil otestovat, zda KSČM zůstává zcela bez koaličního potenciálu. Do sněmovny se probojovaly dvě strany, které ve volbách do ní ještě nikdy neuspěly, i když zvláště u TOP 09 se většinou nejedná o žádné nováčky ve vysoké politice a Věci veřejné existují již od roku 2001 a získaly se ostruhy v tvrdém politickém boji v Praze. Obě strany do značné míry vděčí za úspěch svým mediálně známým a schopným předsedům, což posiluje personalizaci české stranické soutěže (rizikový je však tento prvek s ohledem na možnou ztrátu těchto předsedů). Z parlamentu vypadli po mnoha desetiletích lidovci. Část křesťanskodemokratického prvku bude nadále hájit část TOP 09 a je paradoxní, že se této straně podařilo zaplnit velký díl politického spektra, o což v 90. letech marně usilovalo Luxovo vedení KDU-ČSL. Ve volbách několik stran získalo hlasy v rozmezí 1% a 5%. Znamená to, že propadala řadu odevzdaných hlasů (i když ne takové míře jako v roce 1990). Strany z této skupiny (s výjimkou DSSS) však získají poměrně značné finanční prostředky, které bude moci využít ve volbách druhého řádu, a to již letos na podzim. Ideově je patrný posun relevantního stranického spektra doprava, i když charakter Věcí veřejných může být v řadě oblastí dvojznačný. Nicméně v současné situaci je velmi obtížné představit si jinou koalici, než trojkoalici ODS, TOP 09 a VV. Všechny tři strany jasně odmítly spolupráci s ČSSD a změna postoje by byla jejich voliči chápána jako zrada. TOP 09 i VV se sice účastí ve vládě vystavují silnému riziku ztráty „protestní popularity“, ale případné dopady tohoto rizika budou patrné až po několika měsících či letech. Problémem ve vyjednávání se může stát zvláště požadavek VV na razantní snížení rozpočtu ministerstva obrany o deset miliard korun. V situaci, kdy existuje tlak ze strany NATO a USA na dodržování slíbené dvouprocentní hranice HDP na výdaje na obranu, by splnění podmínek VV mohlo ve svém důsledku zásadně ohrozit transatlantickou vazbu. To by silně kontrastovalo s dosavadními zahraničně a bezpečnostně politickými prioritami Petra Nečase i Karla Schwarzenberga. Nicméně „vycouvat“ z projektu „koalice rozpočtové odpovědnosti“ by bylo pro jakoukoliv ze tří zúčastněných stran problematické jak z hlediska členské, tak i voličské základny. Není proto příliš podstatné, zda ČSSD dostane od prezidenta možnost prokázat, že vládu není schopna sestavit, nebo bude sestavením vlády přímo pověřen lídr ODS. Šance ČSSD na sestavení vlády jsou velmi malé, a zřejmě i strana samotná bude mít větší zájem znovu vyrůst v opozici do své bývalé velikosti. Volby v roce 2010 tak lze hodnotit jako nepříliš očekávaný (středo)pravý hák do egalitářské tváře české politiky, kterému dodala sílu obava většiny voličů ze zadlužování a možné „řecké cesty“ ČR. Část úderu vedeného novými stranami mířila i proti subjektivně vnímaným zatuchlým korupčním poměrům v českém politickém rybníčku. Teprve úspěch nově vzniklé koalice však ukáže, zda volby 2010 přinesly systému novou stabilní tvář, nebo se za čtyři či méně let opět objeví prostor pro zdánlivě či reálně nové protestní subjekty a nadějeplné lídry tradičních stran. Fri, 04 Jun 2010 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1774-ondrej-krutilek-co-chtit-od-budouci-ceske-vlady-ve-vztahu-k-eu http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1774-ondrej-krutilek-co-chtit-od-budouci-ceske-vlady-ve-vztahu-k-eu Ať už v nadcházejících volbách zvítězí kdokoli, podstatné je, zda a jak bude nová česká vláda prosazovat naše zájmy v EU. Už před posledními sněmovními volbami jsem v jednom článku paličsky napsal, že jejich výsledek je mi vlastně ukradený, pokud nová politická reprezentace nenajde odvahu jít po tématech, která se řeší na úrovni EU. To proto, že právě v unijních institucích se stále častěji rozhoduje jak o formě, tak o obsahu politiky naprosté většiny členských států (výjimku tvoří ty země, které mají dostatečný potenciál přímo ovlivňovat agendu EU). Za poslední čtyři roky se toho moc nezměnilo, a pokud ano, tak spíše k horšímu. Naprostá většina českých politiků si sní své sny, aniž by zohledňovala, co se peče v Bruselu, Štrasburku nebo Frankfurtu. Diskrepance mezi tím, co bychom chtěli, a tím, co reálně můžeme, se zvětšuje úměrně tomu, jak předáváme kompetence za hranice naší země, věnujeme tomu čím dál méně pozornosti a soustředíme se na drobty v podobě „evropských" peněz. Iluze, že nás z toho vyléčí předsednictví, vzala brzy za své. Jednak jsme bezprostředně po jeho převzetí získali falešný pocit, že jsme pány Evropy, jednak to celé v důsledku pádu Topolánkovy vlády záhy skončilo. Pokud nová česká vláda nebude chtít být jen bezzubým ozubeným kolem v unijním soustrojí, měla by si uvědomit, že agenda EU není jen neškodnou nadstavbou přeceňovaného hemžení v kuloárech Poslanecké sněmovny, ale rovnocennou součástí národní politiky. Nebýt jen hasiči největších zhůvěřilostí, jež se nepodaří zastavit prostřednictvím našich zástupců v Radě ministrů nebo v Evropském parlamentu, znamená uvědomit si, že nejpozději do dvou let si s nimi budou muset poradit národní poslanci (pakliže se nebudou aplikovat přímo bez prováděcích norem). A nevěřme tomu, že budou s to něco změnit: charakter unijních směrnic už dávno připomíná návod k obsluze jaderného reaktoru - se stejnými důsledky, pokud není vše provedeno přesně krok za krokem. Europoslanec Ivo Strejček ve svém blogu nedávno správně upozornil, co v dnešních dnech hýbe evropskou politikou, já bych jen dodal, že ďábel je ukryt v detailech. Rozhodně by neměla být kladena pozornost jen na „velké" otázky, ale také (a zejména) na iniciativy, jež zprvu vypadají jako technikálie, ale v důsledku zasáhnou více či méně každého. Namátkou stačí připomenout směrnici o ekodesignu, právní základ pro stahování klasických žárovek z trhu a potenciální zdražování spotřebního zboží, nebo v poslední době sílící tendence k revizi směrnice o vysílání pracovníků, jež by měla fakticky znesnadnit volný pohyb pracovních sil v EU. Nejlepšími lakmusovými papírky jsou v tomto ohledu ti čeští reprezentanti v EU, kteří za sebou mají bohaté zkušenosti z různých úrovní politiky, a jsou tedy schopni dohlédnout praktických důsledků unijních „řešení". Typicky Hynek Fajmon z europoslanecké frakce Evropských konzervativců a reformistů. Lisabonská smlouva je již více než půl roku realita. A nová česká vláda by toho měla umět využít. Nemám na mysli pokusy typu navracení kompetencí zpět do rukou národních států, využívání žlutých, oranžových a kdovíjakýchještě karet, pravidla jsou taková, že je to fakticky neprohlasovatelné. Klíč k úspěchu lze hledat spíše v obratném systematickém vyjednávání a tvorbě ad hoc koalic s partnery v Radě. Pokud se uplatňuje kvalifikovaná většina, a hrozí tedy přehlasování, není od věci využít také posílené role Evropského parlamentu a v jeho rámci jediné konstruktivní, byť prozatím ne zcela výrazné alternativy v podobě zmíněné konzervativní frakce. Nejhorší by bylo alibistické konstatování, že se s tím nedalo nic dělat a že za vše může EU. Samozřejmostí zůstává budování vhodných kanálů v Komisi, bez ohledu na to, kdo je dnes za Česko komisařem, a využívání potenciálu evropských výborů jak v Poslanecké sněmovně, tak v Senátu. Zvlášť druhý z nich (navzdory ne zcela dobré pověsti horní parlamentní komory) produkuje inspirativní výsledky a dlouhodobě plní roli mechanismu včasného varování. Uvedené považuji za naprostý základ našeho úspěšného angažmá nejen v samotné EU, ale i na národní úrovni a pevně doufám, že podobný text nebude třeba psát za čtyři roky znovu. Převzato z Revue Politika 5/2010 Autor je šéfredaktorem Revue Politika. Wed, 02 Jun 2010 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1696-lukas-jelinek-analyza-levice-nepocetna-avsak-rozdelena http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1696-lukas-jelinek-analyza-levice-nepocetna-avsak-rozdelena Zásluhou na poslední chvíli zrušeného podzimního termínu předčasných voleb do Poslanecké sněmovny PČR měly tentokrát politické strany dostatek času pro přípravu, rozpracování, aktualizaci i prezentaci svých programových materiálů – na bohatě medializovaných sjezdech, programových konferencích, tiskových konferencích a „startech“ volebních kampaní. Většina partají se může pochlubit stručnými programovými body, stejně jako komplexními programy, ČSSD a ODS představily též své vize, jak by Česká republika měla vypadat za patnáct, dvacet let, sociální demokracie navíc sepsala „oranžové knihy“, v nichž důkladně rozebírá stav a vyhlídky jednotlivých resortů. Každá strana si našla vlastní cestu Nejstručnější menu nabízí Strana práv občanů – zemanovci, evidentně s jediným cílem: posílit poptávku po změně (stranického spektra, personálního obsazení parlamentu, Ústavy, volebního zákona). Na okázalost si nepotrpí ani KSČM. Její „Otevřený volební program“ je stručný, úderný a tradičně radikální, s minimální nadějí na realizaci. K velmi přehledným patří rovněž politický program Věcí veřejných. I ony, stejně jako komunisté, touží po protestních hlasech, pročež se v pojednání o svých plánech příliš „nezakecávají“. Letmý pohled na specifika programů zaznamená pozitivně laděný a ve srovnání s rétorikou lídrů méně radikální nabídku TOP 09 (byť si vypomáhá mazanou kamufláží programového prohlášení vlády), zevrubný text ODS, v němž je prostor i pro strašení sociální demokracií a fotografie, které by jako z oka vypadly kampani ČSSD před krajskými volbami 2008, či ne vždy srozumitelné dlouhé slohové cvičení Strany zelených. Některé partaje (ODS, ČSSD) oznamují své záměry s plnou razancí, jiné používají opatrný nebo podmíněný slovník (zelení většinu svých plánů uvozují obecným „chceme“). Nejupřímnější je KDU-ČSL, jež hned v úvodu upozorňuje na pravděpodobnost koaliční vlády a neschopnost stran realizovat svůj program do poslední tečky. Lidovecký program ale přináší také výstižnou ukázku partajního alibismu, jejíž obdobu bychom našli i u konkurence. KDU-ČSL mj. hlásá: „Podporujeme existenci kvalitní cizinecké policie“. (Kdo by s tím nesouhlasil, nebo upřednostňoval „nekvalitní“ cizineckou policii?) Za ocenění stojí, jak se politické strany s léty naučily nepodceňovat žádnou z oblastí života společnosti. Již dávno se vedle daní, sociálních témat či zahraniční politiky (čtení o ní bývá zpravidla nejnudnější a mezipartajně nejpodobnější) poctivě věnují také třeba životnímu prostředí, letos nadto vynikne pozornost věnovaná například sportovcům či motoristům. Programový průnik, který lze dobře zaznamenat mezi stranami pravého středu, budeme v levém středu hledat obtížněji. Typický je ve snaze více zapojit občana do politického rozhodování či v některých bodech sociální politiky, na druhou stranu se levice neshodne ani na představě zahraniční politiky ČR. Mnohé vyplývá z dlouhodobých rozepří mezi nemnoha levicovými subjekty v ČR a z jejich taktizování. SPOZ se do značné míry vymezuje vůči ČSSD, program sociální demokracie zase více koresponduje se standardními demokratickými stranami než s radikálními komunisty. SPOZ: K čemu program, když máme Zemana? Strana práv občanů – zemanovci jako by si uvědomila, že žádný text nenahradí osobní zážitek z rétora Miloše Zemana. Ve stručném a značně obecném programovém prohlášení klade – podobně jako další „nováček“, Věci veřejné - důraz především na prvky přímé demokracie (přímá volba starostů, primátorů, hejtmanů, prezidenta, zákon o obecném referendu, zvýšení počtu volebních obvodů, snížení procenta preferenčních hlasů, tzv. panašování – možnost současného výběru z více kandidátních listin). Dále spoléhá na nejjednodušší poselství: pro progresivní zdanění, pro zákon o prokázání původu příjmů a majetku, pro obnovení finanční policie, pro zřízení finanční prokuratury, proti poplatkům ve zdravotnictví, proti školnému… Bombastickou tečkou za stručným programem, je připomenutí éry tzv. opoziční smlouvy závazkem, že SPOZ bude ve Sněmovně tolerovat vítěze voleb za podmínky, že jím sestavená vláda do konce roku 2010 předloží a v parlamentu podpoří návrhy zákonů odpovídající sedmi bodům zemanovci navrhovaných změn volebního systému. KSČM: slíbit může cokoliv Prioritou Komunistické strany Čech a Moravy je „Práce pro všechny za spravedlivou mzdu.“ S nároky na státní rozpočet ani ze sloganů pravice o zadlužování země si komunisté těžkou hlavu nedělají. Slibují mimo jiné podporu v nezaměstnanosti prodlouženou na dobu jednoho roku, při rušení pracovních míst zvýšení odstupného, zvýšení minimální mzdy až na 14 000 Kč, státní regulaci cen plynu, elektrické energie, užitkové a pitné vody, tepla a paliv, podporu výstavby minimálně 40 000 bytů ročně, rozšiřování bezúročných půjček na pořízení či rekonstrukci bytu, zrušení regulačních poplatků ve zdravotnictví, zřízení české banky s rozhodující majetkovou účastí státu za účelem poskytování garantovaných půjček a úvěrů podnikatelům, vznik jediné veřejné zdravotní pojišťovny, vrácení snížené sazby DPH z 10% na 5% u zboží základní spotřeby a ekologické veřejné dopravy, zavedení nulové sazby DPH u základních potravin a léků, zavedení dvou daňových pásem u právnických osob (24% a 32%), pomoc mladým rodinám poskytováním novomanželských půjček, vyšší podporu při narození druhého a dalšího dítěte, právo na první zaměstnání pro mladé absolventy škol, bezplatnou docházku do mateřských škol pro 4-5leté děti či odmítnutí školného na všech stupních veřejných škol Mezi další komunistické speciality patří požadavek zastavení účasti ČR ve vojenských misích USA a NATO, odmítání rozmísťování cizích ozbrojených sil na našem území, žádost pozastavit členství ČR ve vojensko-bezpečnostních strukturách NATO a následně z aliance vystoupit. Nebyli by to komunisté, kdyby se jim do programu nevešlo odmítnutí jakéhokoli vměšování zahraničních nátlakových skupin, včetně spolků odsunutých Němců, do vnitřních záležitostí ČR, stejně jako odmítnutí zpochybňování dekretů prezidenta Beneše (v tom KSČM jako jediná z dnešních parlamentních stran vyhověla poptávce prezidentova tajemníka Jakla po vyjádření se k tzv. Benešovým dekretům). KSČM vzývá uplatnění principu nedotknutelnosti státních hranic a odmítnutí separatistických snah porušujících uspořádání v Evropě. Trvalkou jejího programu je také restituční tečka – nevydávání dalšího majetku církvím, přijetí zákona o českém jazyku či zachování veřejnoprávní televize a rozhlasu, leč za cenu zrušení koncesionářských poplatků a následné financování těchto médií ze státního rozpočtu, nebo omezení výstavby velkých logistických center v ČR. V dalších programových bodech by nalezli průnik s dalšími, zejména středolevými partajemi, snáze. Dožadují se majetkových přiznání (u majetku nad 10 mil), modernizace dopravní infrastruktury, hlavně železnice, vrácení podstatné části nákladní dopravy na koleje, změnu rozpočtového určení daní ve prospěch menších obcí, vyjadřují podporu bezpečnému jadernému programu, chtějí obnovu preventivních lékařských a stomatologických prohlídek na školách, program výstavby a obnovy jeslí a mateřských škol, výraznou podporu rozvoji učňovského a středního odborného školství, legislativní omezení lichvy, zjednodušení soudní soustavy na třístupňovou a posílení úlohy státního zastupitelství… KSČM nezapomíná ani na přímou demokracii. Vedle volání po přímé volbě prezidenta a obecných referendech se podobně jako Věci veřejné hlásí k uzákonění ztráty mandátu poslance, pokud opustí politický subjekt, za který byl zvolen, případně jeho program. Komunistický program nemohl být nesepsán s vědomím, že k jeho realizaci dojde jen stěží. Do značné míry líčí vizi silného národního (takřka izolovaného) státu s bezednou kapsou. Na druhou stranu, v rámci sociální a ekonomické části programu množství námětů bezmála předjímá možnost, že kdyby přeci jen došlo k ustavení menšinové vlády ČSSD hledající u KSČM podporu, byli by komunisté s to jejich jistý díl prosadit. Zásadní a prakticky osudovou překážkou spolupráci největších levicových stran ovšem zůstává jednak zahraniční politika, jednak pohled na minulost před listopadem 1989. ČSSD: levicový tradicionalismus Česká strana sociálně demokratická ve volebním programu uvádí jako hlavní cíl své politiky kvalitu života každého člověka, příležitost dosáhnout vyšší životní úrovně pro všechny. (Životní úroveň, blahobyt, růst Růstu apod. vládnou programům prakticky všech stran, s výjimkou zelených; snad proto také strany, včetně ČSSD, zásadně hovoří o „trvale udržitelném rozvoji“, nikoli o „trvale udržitelném životě“.) Sociální demokracie si netroufla na „zeseverštění“ programu po vzoru německé SPD a obrací se především na tradiční levicové voliče. Jim – zjednodušeně řečeno - vzkazuje: Víme, že jste nezavinili ani globální ekonomickou krizi, ani rozpočtové schodky, není tedy důvod, abyste cálovali. Naopak podpoříme vaši životní úroveň, koupěschopnost, nenecháme vám vzít sociální polštář. V předvolební kampani hovoří ČSSD o „obyčejných lidech“ a jejich zájmech. Jedná se o zajímavý kontrast s programem ODS, který používá mnohem ostřejší a radikálnější dělení společnosti, například když se vymezuje vůči „černým pasažérům“ a „flákačům parazitujícím na sociálním systému“. Důchody podle ČSSD budou státem garantovány ve výši 55% čisté mzdy. Z výnosů ČEZu mají být vyplaceny tzv. třinácté důchody. Strana slibuje zavést minimální důchod pro samostatně žijící důchodce ve výši 1,2 násobku životního minima. Rodiny chtějí sociální demokraté podpořit dětskými přídavky, rozšířením možnosti čerpání rodičovského příspěvku, společným zdaněním manželů či zvýhodněnými novomanželskými půjčkami. ČSSD se staví proti poplatkům u lékaře a v lékárnách, stejně jako proti školnému na veřejných vysokých školách. Zavést slibuje povinný bezplatný rok předškolní výchovy. Pedagogům a dalším pracovníkům ve školství míní zvýšit platy. Obnovena by měla být státní podpora na získání startovacích bytů. Dále se ČSSD hodlá zaměřit na regulaci cen energií. V rovině spíše ideologické lze rozeznat rozdíl mezi přístupem ČSSD a ODS. První rýsuje silný stát, který je s to splnit skoro většinu úkolů z oblasti sociální péče. Druhá zásadami, jako je rodinná mezigenerační solidarita, nepřímo propaguje tradiční konzervativní koncept soucitného kapitalismu. Pozitivní je, že v době krize oba ideové póly uznávají klíčový význam sociální politiky. ČSSD si uvědomuje, že pokrytí navržených výdajů vyžaduje posílení příjmů do státního rozpočtu. Je připravena postupně snižovat schodek veřejných rozpočtů tak, aby v roce 2013 klesl pod 3% HDP. (Hospodářské noviny mj. nedávno spočítaly, že finanční náročnost programů ČSSD a ODS je srovnatelná.) Sociální demokraté se chtějí vrátit k daňové kvótě z let 2005-2007, sazbu daně z příjmů právnických osob zvýšit na 21%, sjednotit výběr daní a odvodů do jediné instituce, zavést nové daňové pásmo pro lidi s příjmem přes 1,2 mil ročně (38%). Vysokou sankční daní (76%) by měl být zdaněn nedoložený původ peněz (u majetku nad 2 mil, u nemovitostí nad 10 mil). ČSSD žádá ponechání strategické kontroly státu na Letištěm Praha či ČEZem, výslovně odmítá privatizovat ČEPS, Mero, Čepro, České dráhy, Lesy ČR, Budvar, Českou poštu. Podnikatelům ČSSD slibuje zjednodušit proces založení firmy do tří dnů, daňově zvýhodnit zaměstnavatele při realizaci sociálních programů pro zaměstnance. Euro by ráda zavedla v letech 2015-2016. Silné téma sociální demokracie je boj s korupcí, šedou ekonomikou a budování právního státu. Měly by vzniknout nové instituce – Národní kriminální úřad, nezávislá Generální inspekce, Imigrační úřad… Nejvyšší státní zástupce bude jmenován na pět let bez možnosti odvolání. Předložen má být nový občanský zákoník. Změny čekají systém zadávání a kontroly veřejných zakázek, zavedeny budou povinné veřejné elektronické aukce pro nákupy zboží a služeb v rámci veřejných institucí. Veřejných zakázek se nebudou moci účastnit ty firmy, které mají tzv. anonymní listinné akcie na majitele nebo které se dopustily korupčního jednání. Zpřísněn by podle ČSSD měl být zákon o střetu zájmů, posíleny pravomoci Nejvyššího kontrolního úřadu. Sociální demokracie prosazuje legislativní regulaci lobbingu, žádá snížení limitu pro omezení hotovostních plateb, zpřísnění opatření proti praní špinavých peněz, zavedení majetkových přiznání, nový loterijní zákon, omezení reklamy na hazardní hry. Do konce volebního období by měla být zavedena plnohodnotná státní služba na základě příslušného zákona. V energetice se ČSSD hlásí k využití obnovitelných zdrojů energie, rozumné výstavbě elektráren na zemní plyn, ale také k rozšíření JE Temelín a modernizaci JE Dukovany. Rozdíly a pojítka Program ČSSD je psán pozitivně a vůči pravicové konkurenci se nevymezuje. Zato sociální demokraté připomínají propast, která je historicky dělí od komunistů. Posilování prvků přímé demokracie nebo sociální akcenty levici spojují, ovšem řada zásadních programových a personálních bodů ji dělí. Nejsilnější a koaličně nejperspektivnější levicová strana, ČSSD, ale dokáže programově souznít i se stranami středu a pravého středu. V boji s korupcí je její program blízký Věcem veřejným a KDU-ČSL, k níž má blízko i v sociálních, ekonomických tématech, v regionální či zemědělské politice. Se zelenými sociální demokraty pojí kupříkladu pohled na školství a vzdělávání.. Zahraniční politiku ČSSD formuluje podobně jako KDU-ČSL, SZ, TOP 09, Věci veřejné a částečně i jako ODS. Zajímavým rozdílem nicméně je nedůvěra k Rusku zmiňovaná zejména v programech ODS a TOP 09. Napříč spektrem jsou příbuzné partajní programy pro oblast dopravy. Kuriozitou je podivuhodná shoda ČSSD a ODS na podpoře regionálních potravinářských výrobků. Když přehlédneme razantní rétoriku a tvrdé billboardové kampaně a antikampaně, při studiu stranických programů zjistíme, že jako obvykle v nich jsou rozdíly (kardinální tentokrát v nahlížení sociální politiky, četnosti dávek a nakládání s nimi), ale i styčné body. Přestože se strany zhusta kádrují a osočují, programové průniky umožňují nejrůznější povolební koalice. Programové prohlášení příští vlády se tak tradičně bude odvíjet od toho, z jaké části pomyslné pravolevé přímky budou partneři pocházet, ale také od toho, zda spolupráci naváže větší strana s menšími, anebo se vlády ujmou dvě velké strany. Zapomeňme na hromy a blesky, které vrcholící kampaň provázejí. Viděno skrze volební programy, není tuzemská politika tak chudá a bídná. Přesto je modernizace a přeskupování priorit do budoucna dozajista čeká. Podstatnou otázkou navíc zůstává, jak partaje se svými programy naloží první den po volbách. Sun, 16 May 2010 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1687-miroslav-mares-analyza-volebni-programy-ceske-pravice-a-stredovych-stran http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1687-miroslav-mares-analyza-volebni-programy-ceske-pravice-a-stredovych-stran Volby do Poslanecké sněmovny přinášejí pro politické strany nutnost vypracovat volební programy. V roce 2010 je způsob vytváření i prezentace volebních programů poměrně konveční (tzn., že např. nebyl využit žádný netradiční způsob postupného uveřejňování programu, jako to učinila ODS ve formě volebního desatera v roce 2002, kdy kompletně zveřejnila program až týden před volbami). Určitým specifikem je to, že některé nově vzniklé strany využívají svoje původní či obecně pojatá programová prohlášení jako volební program – např. Strana práv občanů Zemanovci a do určité míry i Věci veřejné. Tato situace částečně evokuje první polistopadové volby v roce 1990, kdy se rovněž využívaly první programové listiny i jako volební programy, a to u mnohem většího množství subjektů, než je tomu v současnosti. Současné etablované politické strany nabízejí různě dlouhé verze programů (typicky ODS), což je způsobeno tím, že voliči zpravidla podrobné volební programy nečtou. Některé strany mají jednak obecný volební program a jednak programy specializované (typicky Ekonomický program Strany zelených). Určitou, v české kotlině ne zcela obvyklou formu programu zvolila strana TOP 09, když program pojala jako vládní prohlášení pro léta 2010-2015. Všechny strany zakomponovaly volební programy do širšího kontextu multimediální prezentace na internetu, zájemce si přitom může stáhnout i izolovaně v pdf verzi anebo obdržet ve verzi tištěné. Formální pojetí a úprava programů však samozřejmě není tak podstatná jako jejich obsah. V něm se liší i programy stran, které jsou obecně chápány jako ideově spřízněné. V následujících řádcích bude zaměřena pozornost na programy nejvýznamnějších politických stran, které jsou řazeny do oblasti pravice, případně politického středu, konkrétně na programy Občanské demokratické strany (ODS), TOP 09, Křesťanské a demokratické unie – Československé strany lidové (KDU-ČSL), Věci veřejných (VV) a Strany zelených (SZ). Porovnány budou jejich priority, dále rozpočtová a daňová politika, sociální, důchodová a zdravotní politika a bezpečnostní politika. Priority volebních programů Priority volebních programů lze odvodit z jejich struktury a uspořádání i prostoru věnovanému jednotlivým tématům. ODS si jako hlavní cíl stanovuje zvládnutí krize a dokončení reforem, a tomu pak uzpůsobuje i další strukturu programu. Převážná část je věnována ekonomickým a sociálním otázkám. V programu se snaží prokázat i pozitiva svých kroků ve vládě v letech 2006-2009. Rovněž se v něm již v úvodních částech ostře vymezuje vůči ČSSD a možnému návratu komunistů k moci prezentuje údajné negativní ekonomické dopady sociálně demokratické politiky. Rovněž pro TOP 09 je prioritou hospodářská politika a odstranění deficitů veřejných rozpočtů. Zájem o vyvedení země z krize deklaruje na prvních místech i KDU-ČSL, která se současně prioritně věnuje i podpoře rodinné politiky a dále má program vyvážený z hlediska přítomnosti různých témat. Věci veřejné se na úvod věnují svému pojetí jakožto strany přímé demokracie a v tomto směru prezentují na úvod programu několik požadavků na změnu stávající legislativy (mj. požadavek na zákon o obecném referendu), ekonomice se však podle řazení kapitol věnují hned na druhém místě programu. Jeho důležitá část je věnována boji proti korupci. Strana zelených – obdobně jako ODS – shrnuje na úvod programu svůj přínos z působení ve vládě (především v oblastech ekologické a lidosprávní problematiky) a následně má začleněnu kapitolu Zelená cesta z krize, kde kombinuje ekonomické a ekologické prvky. Velká část programu je věnována „lidksoprávní“ agendě. Daňová a rozpočtová politika Dominující problém soudobé české politiky, tj. deficit veřejných rozpočtů, řeší všechny sledované politické strany. ODS slibuje poměrně vágně formulované „nízké daně“ a rovněž zachování rovné daně z příjmu. Opětovně se hlásí (jako v roce 2006) k myšlence jednotného inkasního a kontrolního místa. Hodlá též přijmout tzv. rozpočtovou ústavu – ústavní zákon o rozpočtové kázni a odpovědnosti. TOP 09 prosazuje razantní restriktivní změnu penzijního, sociálního a zdravotního systému a rovněž výdajů vládní spotřeby. KDU-ČSL chce rovněž bojovat proti nárůstu povinných výdajů státního rozpočtu, její rétorika je však ve srovnání s TOP 09 mnohem méně razantní. Věci veřejné přicházejí pro zlepšení ekonomiky se neotřelou myšlenkou daňové amnestie, která by se týkala zdanění vyvedených peněz mimo území ČR. V programu stanovují i konkrétné daňové sazby pro hlavní typy daní (např. ponechat sazbu daně z příjmu právnických osob po dva roky na 20%, zavést progresivní daň pro nejvyšší příjmové skupiny a ponechat po dva roky DPH na 10%, resp. 20%). SZ vymezuje poměrně vágní cíle šetřit v době prosperity, s rostoucím zadlužením méně utrácet a zavést sankce pro vládu porušující rozpočtová pravidla. Obecně lze konstatovat, že v této oblasti se velmi razantně profiluje TOP 09, ODS se vedle vlastních přístupů zaměřuje na negativní hodnocení údajných cílů ČSSD a další strany mají jasně deklarovanou snahu po snížení deficitů, obecně je však většina rozhodujících požadavků poměrně vágních (s dílčími výjimkami VV). Sociální a důchodová politika a zdravotnictví V oblasti sociální a důchodové politiky se ODS hlásí k důsledné kontrole vyplácení sociálních dávek a k podpoře doplňků průběžného státního důchodového systému. TOP 09 požaduje výrazné restrikce a přísnou kontrolu ve vyplácení sociálních dávek. Přestavuje zásadní reformu důchodového systému a jeho přechodu na vícesložkový systém. K odpovědné sociální politice se hlásí i KDU, její formulace je však poměrně obecná. Důchodovou reformu spojuje především s preferencí pro rodiny s dětmi. Kontrola sociálních dávek je důležitým tématem i pro VV. Tato strana chce zavést třísložkový sociální systém a mj. i omezit odchod do předčasného důchodu. SZ se sociálním systémem příliš nezabývá, ale věnuje se v této souvislosti kompenzaci negativních dopadů zvýšení daní na energie v domácnostech důchodců. Více se věnuje vlastní představě reformy důchodového systému, resp. jeho přechodu na dvoupilířový systém. Ve zdravotní politice se ODS hlásí ke svým předchozím vládním krokům a slibuje i odstranění „anarchie v poplatcích“, které dle občanských demokratů nyní panuje díky ČSSD. TOP 09 prosazuje výrazné navýšení spoluúčasti ve zdravotnictví. KDU-ČSL se zaměřuje hlavně na zpřehlednění finančních toků ve zdravotnictví a na udržení dostupné péče z veřejných zdrojů. VV propagují důsledné rozlišení standardu a nadstandardu ve zdravotní péči. SZ se věnuje především prevenci a různým specifickým aspektům (např. přátelštějšímu porodnictví), méně již ekonomickým podmínkám financování zdravotnictví. Bezpečnost ODS se v kapitole bezpečnost občanů zaměřuje na vnitřní věci (kde mj. prosazuje pokračování reformy policie a boj proti korupci), spravedlnost a právo i na obranu (kde hodlá posilovat transatlantickou vazbu, včetně protiraketové obrany). TOP 09 má ve svém programu zvláštní kapitoly boj s korupcí a kriminalitou, justice a zahraniční politika (zde se zaměřuje na bezpečnostní politiku EU komplementární s politikou NATO při udržení transatlantické vazby). KDU-ČSL klade v rámci vnitřní bezpečnosti kromě korupce a kriminality velký důraz i na boj proti hazardu, v oblasti vnější bezpečnosti razí heslo spolehliví spojenci v rámci silné EU. Věci veřejné kladou mimořádný důraz v programu na boj proti korupci. Jejich program obsahuje i požadavek na sloučení ministerstev vnitra a obrany do jednoho ministerstva bezpečnosti. Požadují i razantní škrty ve výdajích na armádu. SZ se zaměřuje především na kontrolu policejní práce a na boj proti extremismu, ve vnější bezpečnostní politice podporuje bezpečnostní ambice EU. Projednáním v Radě EU a začleněním do struktur NATO podmiňují zelení i svůj souhlas s umístěním prvků protiraketové obrany na území ČR. Závěr Politické programy posuzovaných stran ukazují v rozhodujících otázkách základní shodu (nutnost snížení rozpočtového deficitu, potřeba důchodové reformy, boj proti korupci apod.), tato shoda však existuje v podstatě napříč politickým spektrem. Z hlediska razance restriktivních zásahů do veřejných financí vyniká TOP 09, její program je však v řadě oblastí konvergentní i s programy ODS a VV. Méně razantní rétoriku a formulace volí lidovci i zelení, jejich teze však současně umožňují různý výklad. Při případném sestavování vlády ze stran pravice a středu by bylo zřejmě třeba v programové oblasti zmírnit rozpor mezi TOP 09 a ODS (možná věcmi veřejnými) na straně jedné a SZ a KDU na straně druhé (samozřejmě, pokud by tyto strany měly k podílu na vládě dostatečnou sílu). Obecně však existují programové předpoklady pro funkční koalici v této části politického spektra. Sat, 15 May 2010 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1685-lukas-jelinek-politika-neni-fotbal http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1685-lukas-jelinek-politika-neni-fotbal Atmosféra na předvolebních mítincích houstne. Svým způsobem se to dá pochopit. Hokejová liga skončila, ta fotbalová stojí za starou bačkoru a rockové koncerty se nekonají každý den. Hlasivky tak pracují a ruce vzduchem kmitají na partajních akcích. A aby došlo i na adrenalin, zpravidla se hlučné hloučky shromažďují na mítincích stran, které jejich sympatií nikdy nedosáhnou. Proti klidnému vyjádření názoru či protinázoru nemůže nikdo říci ani popel. Fyzické či důrazné slovní útoky už ovšem kolidují se zákonem. Není pak od věci, aby stejně jako druhdy mítinkům Mirka Topolánka též kampani Jiřího Paroubka asistovali policisté. Z fotbalových kotlů je exministr vnitra Ivan Langer vyštípal, o to více času jim tedy zbývá na monitorování politických rowdies. Je to pořád lepší, než když si soukromé archívy nebo dokonce svalnaté ochranky zřizují samy partaje. Naprosto zvláštní kapitolu ale představuje placený, případně jinak manipulovaný kompars, zhusta vysílaný na shromáždění protivníků. Jeho podíl na hrubnutí politiky, volebních kampaní a na štěpení společnosti je neoddiskutovatelný. Kdysi byla podstatou setkávání se politiků s občany debata. Věcná, leckdy ostrá a nepříjemná, ale každopádně se držící jistých mantinelů. Zájem voličů o povídání s uchazeči o poslanecký mandát s léty ochabl, kinosály se vylidnily a politici přesedlali z besed na kázání pro své věrné. A nyní, kdy existuje šance na oživení politické aktivity lidí a na korektní zápas mezi etablovanými a nově vznikajícími stranami, se na mítincích odehrává překřikování, verbální válčení, leckdy i vaječná či kamenná kanonáda. Vyzývat čtyři týdny před cílem volební štáby k dohodě na korektní kampani a k využití mládežnických týmů raději pro propagaci vlastního programu (jak je to známo z tradičních demokracií), je nejspíš pozdě. Přejme si proto alespoň, aby počet voleb do budoucna nepřekračoval množství větší než malé. Ne kvůli omezování práva občanů svobodně volit, nýbrž ve jménu zmírnění společenského napětí a uchycení naděje v moudrou správu země s chladnou hlavou. Také proto, ať už bude květnový výsledek jakýkoliv, by měli politici hledat řešení s kartami, které jim voliči rozdali, v rukou. Zříkat se dialogu, nesnažit se o nacházení průsečíků s ostatními a spoléhat opět na předčasné volby, by od nich bylo vrcholně neodpovědné. Sat, 01 May 2010 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1672-frantisek-miks-krize-ceske-politiky-a-jeji-skutecna-pricina http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1672-frantisek-miks-krize-ceske-politiky-a-jeji-skutecna-pricina Jako člověku, který byl mnoho let šéfredaktorem časopisu zabývajícího se politikou, se mi tento text nepíše snadno. Vždy jsme se v měsíčníku Proglas, později v Revue Politika a také nyní v časopisu Kontexty stavěli proti paušálním odsudkům politiků, útokům na politické strany, hledání třetích cest nepolitické politiky, hospodskému i intelektuálskému tlachání o tom, jak jsou politici hloupí a stranická politika zkorumpovaná. Snažili jsme se ukázat, jak politika funguje či jak by fungovat měla, že má být především střetem idejí, transparentní arénou k prosazování zájmů a také půdou pro hledání kompromisů, byť se nám vždy nemusejí líbit. Náš pohled na stranickou politiku byl realistický, obhajovali jsme její pozitivní funkci navzdory občasným negativním jevům, které k ní nepochybně patří. Dnes je však bohužel stále více zřejmé, že česká politika svoji funkci přestává plnit a negativní tendence v existujících politických stranách převládají. Při pohledu na úroveň většiny politiků, a především jejich motivaci pro „dělání" politiky, člověk stěží potlačuje pocit znechucení. Tak až sem jsme dospěli po dvaceti letech svobody? Po prvotním nadšení v devadesátých letech přišlo vystřízlivění v době opoziční smlouvy na přelomu tisíciletí, následované obdobím nestability a silným rozčarováním z politiky po roce 2000. Nikoli náhodou nazval jeden brněnský politolog svoji právě dokončenou knihu o české politice v období let 1989 až 1997 Éra nevinnosti, neboť navzdory některým excesům měla v této době politika zcela jiný „étos" než dnes a nebyla tolik ve vleku ekonomických zájmů a silných ekonomických hráčů. Znechucení současnou politickou praxí (a nejrůznějších afér typu Gross, Wolf, Čunek, Řebíček, Dalík či Kvapil) dospělo tak daleko, že před volbami vyvolalo jistou míru sebereflexe v pravé části politického spektra. ODS se dokázala na poslední chvíli zabavit svého problematického volebního leadera Mirka Topolánka a nahradit ho aférami nepoznamenaným Petrem Nečasem. Nová strana Karla Schwarzenberga přišla s nebývale tvrdým a nepopulárním volebním programem, KDU-ČSL hlasitě vyhlašuje boj proti korupci. To vše zní uchu pravicového voliče velmi dobře, ale věříme skutečně tomu, že po volbách bude něco jinak? Hlavní příčina krize politiky Krize české politiky a zejména hluboká krize české pravice jsou nezpochybnitelným faktem, píšeme o tom na stránkách Kontextů již dlouho. A nejsou to obavy pouze akademické, ale mají velmi reálnou podobu. Nejsem určitě sám, kdo neví, koho volit. „Jsem depolitizovaný politolog," řekl mi nedávno jeden kolega zabývající se výzkumem české politiky, „nedoufám v nic, přemýšlím pouze, kde můj hlas způsobí nejméně škody." Kde to je, ovšem nebyl schopen s jistotou říct. Podobně jako já ale cítí, že existující politické strany jsou nedůvěryhodné, jejich politici podprůměrní a motivovaní především osobními zájmy. Jiný můj kolega před nějakou dobou v tomto časopise napsal, že politici dnes už nehájí zájmy občanů, ale spíše své vlastní zájmy jako specifické privilegované třídy. Rozumí si také často více se svými politickými oponenty, s nimiž se v případě nutnosti vždy domluví, než s běžnými občany, jejichž zájmy mají zastupovat. Politika, byznys, zneužívání výhod a informací, vše splývá v jedno, slovo korupce se skloňuje každodenně, nikdo už v nic nevěří, pohrdání politiky a znechucení politikou nabývají extrémních rozměrů. Proto také ona nezasloužená a neuvěřitelně vysoká popularita premiéra Fišera a jeho úřednické vlády, jež je varující. Příčiny tohoto stavu jsou hledány všude možně, zřídkakdy však na správném místě. Proč tomu tak je? Nepatřím k těm, kteří vše svádí na špatnou českou povahu: „My Češi jsme už takoví... To by se na Západě nemohlo stát..." Taková vysvětlení, byť v jistých kruzích rozšířená, jsou hloupá a podvratná. Nevěřím ani v to, že jde o důsledek komunistické morální devastace, reziduum totalitního režimu. Hlavní příčina je dle mého soudu jiná - česká politika je obětí špatného volebního systému, jehož důsledky se postupně stále silněji projevují. Od roku 1996 u nás po volbách vznikla většinová vláda jen jednou, a to navíc disponující minimální většinou pouhého jednoho hlasu, v Evropě patříme spolu s Itálií do skupiny zemí s nejkratší průměrnou udržitelností vlády. Často je připomínáno, že tento nevyhovující volební systém vede k trvalému politickému patu, nemožnosti sestavit funkční vládu a cokoli prosadit, stejně jako k alibismu a rozředění následné odpovědnosti. Většinou ale zůstává stranou pozornosti, že tento stav je také prvotní příčinou morální devastace a úpadku politické kultury v naší zemi. Kvalitu každé hry totiž určují především její pravidla, a to platí i pro politiku. A pravidla každé hry také do jisté míry určují kvalitu jejích hráčů a dokonce předznamenávají budoucí vítěze. Určují také, kdo je ochoten se hry účastnit, s jakou motivací, a co od ní očekává. Promarněná šance opoziční smlouvy a její důsledky Jsem přesvědčen, že kořeny této krize musíme hledat v opoziční smlouvě udržované v letech 1998 až 2002 nejsilnějšími stranami ODS a ČSSD. Aby mi bylo dobře rozuměno. Opoziční smlouva, jejíž původním cílem byla změna volebního zákona, byla smělým a chytrým pokusem postavit českou politiku na zdravé nohy, vyřešit dosavadní systémové problémy i předejít budoucím obtížím. Potud vše v pořádku. Bohužel se nemohu zbavit dojmu, že obě strany na její původní poslání rychle zapomněly, v novém uspořádání se pohodlně zabydlely a změnu volebního zákona postavily na vedlejší kolej. Chyba byla především na straně ODS, která opoziční smlouvu nadále udržovala i poté, co se ukázalo, že její prvotní a jediný ospravedlnitelný cíl, volební a ústavní reforma, byla v lednu 2001 rozhodnutím Ústavního soudu zmařena. Jako politicky nestandardní krok měla opoziční smlouva samozřejmě své přednosti, ale i rizika, své možné výnosy, ale i nutné náklady. Výnosem mohlo být vyřešení zmíněných systémových problémů české politiky, nezbytnou daní pak silné provázání obou velkých stran se všemi negativními důsledky, jež k němu patří. Předpokládalo se však, že když se změní systém a vyostří pravidla hry, dojde k obnovení původního ideového střetu a nestandardní vazby se oslabí. To ovšem nenastalo, když prosazenou volební reformu zrušil nekompetentním rozhodnutím Ústavní soud, který již tehdy začas sehrávat negativní roli v českém politickém životě. Jinými slovy, náklady na opoziční smlouvu jsme zaplatili do posledního haléře, ale slibované výnosy se v důsledku zrušení volební reformy nikdy nedostavily. V tomto smyslu jsou hlavními hrobaři české politiky paradoxně ti, kteří ji chtěli před „zlotřilými" politiky chránit a kultivovat, totiž soudci Ústavního soudu. A je smutné, že se z této chyby nepoučili. Dnes prokazují české politice podobně medvědí službu, když zrušením předčasných voleb prodloužili existenci české nepolitické vlády a neprůhledného prostředí, kde není jasné, kdo které rozhodnutí ve jménu koho činí, kdo skutečně vládne a kde vlastně nikdo za nic nenese odpovědnost. Barbarizovaná ODS. A co dál? V obrovské krizi je nejsilnější pravicová strana ODS. Dnes jen nostalgicky vzpomínáme na občanské demokraty za časů Václava Klause, kdy bývali intelektuální stranou par excelence, v níž se hodně psalo, publikovalo a diskutovalo, kdy jejich politikům o něco skutečně šlo a na pravidelných ideových konferencích vznikaly programové koncepce, jež měly hlavu a patu. Samozřejmě i tehdy existovaly občasné úlety, ale obecný trend byl jiný než dnes. Václav Klaus vytvářel na špičky ODS tlak, aby četli a vzdělávali se. Mnohdy nelenil nechat oxeroxovat odborný text a nutil kolegy, aby si jej prostudovali, dokonce je z něj někdy i „zkoušel". A těmto „signálům" shora se strana přizpůsobovala, někteří členové lépe, jiní hůře, každý dle svých schopností. Pak přišel Mirek Topolánek a začalo něco, co jsem pracovně označil jako deintelektualizaci a barbarizaci ODS. Namísto zajímavých textů vyhlášených západních ekonomů a myslitelů přivedl nový předseda na scénu svoje Dalíky a Řebíčky, napojení na byznys, hulvátství a okázalý životní styl, to vše v kombinaci s nesmyslnými ústupky koaličním partnerům a vyprazdňováním ideového reformního náboje. A strana se novým „signálům" poddávala, občas i ochotně přizpůsobovala. Bude na historicích a politolozích, aby s odstupem zhodnotili, zda v tomto procesu ideového „vytunelování" ODS vyšel nový předseda více naproti skutečnému „vkusu" a „intelektuálnímu" rozhledu své strany, nebo naopak strana začala více přebírat „vkus" a „intelektuální" rozhled nového předsedy. Výsledek je každopádně tristní. Pokud se ODS nakonec odhodlala na poslední chvíli zbavit svého problematického předsedy, byť pod velmi průhlednou záminkou, je to jistě dobrá zpráva a především šance do budoucna. Obávám se však, že v tuto chvíli to neznamená nic zásadního. Strana prošla sedmi lety chaotické devastace topolánkovského stylu, hra je špatně rozehraná a kandidátky dávno sestavené. Nové osobnosti a tváře, které dnes občanští demokraté potřebují jako sůl, nikde nevidět, neboť do takovéto politiky se žádné z výrazných osobností nechce. A i kdyby se nějaký ten opovážlivec našel, semknutá stranická klika, hlídající si svá teplá místa, ho mezi sebe stejně nepustí. Není pochyb o tom, že Petr Nečas, jenž nahradil Mirka Topolánka v pozici volebního leadera, je po morální a intelektuální stránce tou nejlepší volbou, navíc je v politice dostatečně dlouho a „svou" stranu dobře zná. Nicméně se obávám, že není politikem dostatečně silným a razantním, aby dokázal setrvačné ODS vtisknout svoji tvář podobně jako dříve Václav Klaus. Pokud vydrží, čeká ho v nejbližších letech nejtěžší boj jeho politické kariéry, ve srovnání s nímž se brzy bude letošní předvolební kampaň zdát poklidnou procházkou. Bude to boj o další směřování a charakter ODS, jež se musí zbavit zajetých stereotypů, problematických lidí a pokusit se získat zpět, co bylo v minulých letech prohospodařeno. Otázkou ovšem je, zda je něco takového možné, pokud strana neprojde silnou očistnou katarzí po velké volební porážce, ke které by nejspíše pod Topolánkovým vedením došlo. ODS si musí pod vedením Petra Nečase vybudovat zcela nový politický styl, naprosto odlišný od toho, který léta razil Mirek Topolánek, jež ho (vědomě či nevědomě) krok za krokem přibližoval stylu a praktikám Paroubkovy ČSSD. Je třeba vrátit na pravici trochu politické kultury. Neměli bychom zapomínat, že odpovědná politika by měla být, jak kdysi pěkně napsal Pavel Švanda, jen pokračováním kultury jinými prostředky. A samozřejmě „nejde jen o to, zda dotyčný politik smrká do kapesníku nebo jen mezi prsty. Jde o způsob, jakým čte svět kolem sebe, o metody, jimiž si utváří názor na lidský úděl". Nelze donekonečna spoléhat pouze na to, že ti druzí (myšlena je samozřejmě Paroubkova ČSSD a nereformovaní komunisté) jsou ještě horší. Politický systém zvýhodňující podprůměr Bylo by ale nespravedlivé svalovat vinu za krizi české politiky na konkrétní jedince, již zmíněného Mirka Topolánka nebo jeho několikanásobně horší levicové dvojče Jiřího Paroubka. Oba jsou spíše produkty špatného politického systému než jeho tvůrci. Znovu připomeňme, jakou morální devastaci působí na české politické scéně volební pat, který zde máme od roku 1996, a neprůhledné politické prostředí. V české politice se nedá prakticky vládnout a už vůbec ne prosadit nějaká smysluplná reforma, je to hra s nulovým součtem. Proč ji ovšem potom hrát? Volební program je cárem papíru, o němž se dopředu ví, že nebude naplněn. Politika se tudíž omezuje na zručné obchodování s hlasy a pozicemi, kde se více uplatní lidé s handlířským než politickým talentem, na pouhé předstírání reforem, čeření vody před voliči. A komu takovýto systém vyhovuje? Pochopitelně těm „politikům", kteří na to mají „žaludek" a jimž o nic zásadního nejde, jejichž jediným cílem je udržet se v sedle a uhrát nějakou tu „malou domů". Lidem bez morálních zásad a ideového přesvědčení, ale s touhou po moci a penězích, všehoschopným handlířům a prodavačům vzduchu (těm několika málo čestným výjimkám se omlouvám). Inteligentní politici s pevnými názory a zásadami nemají v takovémto systému místo, jsou ušlapáni podprůměrem. Z politiky buď dobrovolně odešli, nebo sedí někde v okrajové funkci v depresi, v horším případě se začali pragmaticky orientovat pouze na vlastní zájmy. Řešení je jen jedno Jsem přesvědčen, že existuje jen jediná cesta, jak ze současné krize ven, a tou je razantní změna volebního zákona nebo rovnou části ústavy. Posílení většinových prvků systému, aby se obnovil přirozený střet zájmů a idejí, rozbily se existující vazby, posílila přímá zodpovědnost politiků a také šance něčeho rozumného v politice dosáhnout. Znovu opakuji: kvalitu každé hry určují její pravidla. A od nich se odvíjí i kvalita hráčů, kteří jsou ochotni se hry účastnit. Česká politika potřebuje především inteligentní a čestné lidi, a ti si většinou dobře spočítají, že dnes není šance cokoli změnit k lepšímu. Na druhé straně je zřejmé, že některým lidem ze současné politické garnitury, přivyklé atmosféře handlování, ideového nihilismu a masivního zneužívání privilegií, současný stav vyhovuje. Proto je třeba hledat cesty, jak přinutit politiky k tomu, aby změnili stávající volební systém směrem k posílení většinových prvků. K tomu je prvním nezbytným krokem, abychom znovu rozpoutali vážnou debatu na toto téma, přestali donekonečna zaměňovat následek za příčinu a uvědomili si, že právě zde leží klíč k řešení mnoha praktických problémů a úpadku politické kultury v naší zemi. Zajímat by se o toto téma měli především politologové, kteří se u nás na katedrách rodí jak houby po dešti, a také novináři mající sklon dennodenně tepat nešvary politiků, ale přehlížejí skutečné příčiny tohoto neutěšeného stavu. Svou roli by mohli sehrát například i různé občanské iniciativy, jež v naší zemi v minulosti vyprodukovaly řadu petic či iniciativ často velmi pochybného obsahu a úrovně. Proč pro změnu jednou nebojovat za něco rozumného? Upadající politiku různé spolky a iniciativy občanské společnosti suplovat nemohou a nesmějí, ale mohou od nich vyjít podnětné signály pro její oživení. Samozřejmě si uvědomuji, že podobné úvahy zní nerealisticky, neboť mantinely pro provedení reformy jsou díky Ústavnímu soudu velmi úzké a politické shody mezi stranami se bude dosahovat obtížně. Obávám se však, že pokud stávající pravidla nezměníme, není v naší zemi v nejbližších letech naděje na jakoukoli změnu k lepšímu. Převzato z Revue Politika 4/2010 Autor je šéfredaktorem časopisu Kontexty, ředitelem Institutu pro politiku a kulturu CDK a šéfredaktorem nakladatelství Barrister & Principal. Thu, 29 Apr 2010 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1652-miroslav-mares-afery-v-predvolebni-kampani-hra-s-nulovym-souctem http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1652-miroslav-mares-afery-v-predvolebni-kampani-hra-s-nulovym-souctem Aféry v letošní předvolební kampani nepřináší zatím žádnému z kandidujících subjektů výraznější výhody. Určitou výjimkou je zřejmě pouze ODS, která pod vlivem úvodní Topolánkovy „prostořeké“ aféry vyměnila leadera a tím zabránila uplatnit sociálním demokratům anti-Topolánkovskou a anti-Dalíkovskou kampaň s připravenými dalšími aférami, která by zřejmě občanské demokraty připravila o hlasy. Sociální demokracie se nyní soustřeďuje na Ivana Langera, jeho případné aféry však již nyní mohou poškodit ODS především v Olomouckém kraji, zatímco v republikovém rámci bude dopad omezený. Zřejmě bez výraznějšího efektu zůstane „aféra Vlček“. Z hlediska jejího načasování lze soudit, že byla připravena k předvolební diskreditaci ČSSD, nicméně výsledek není pro oponenty sociální demokracie nijak zvlášť působivý. ČSSD se Vlčka zbavila a celá aféra ji nijak výrazněji nezasáhla. Včasné odstoupení zabránilo i mediálně vděčnému hlasování o Vlčkově odvolání z postu předsedy sněmovny. Aféra možná mírně posílila malé strany, které bojují proti zkorumpovanému prostředí dosavadního estsablishementu a jejich stoupenci nyní mohou být ještě více znechuceni z obou velkých stran. Tisková konference, na níž ČSSD o Vlčkově odstoupení informovala, ukázala na Vlčkovu slabou pozici ve straně, když o jeho odstoupení informoval nikoliv Vlček sám, ale učinil tak předseda Paroubek. Je zajímavé, že ČSSD měla na v podstatě nejvyšším ústavním postu, který v končícím volebním období získala, natolik nevýrazného člověka, jakým byl Vlček (což se ostatně několikrát projevilo i jeho kontroverzním vedením důležitých parlamentních jednání). To se však nakonec ukázalo výhodou, protože pro stranu nebylo nikterak velkým problémem jej hodit přes palubu. Vlčkovou aférou bylo zamezeno tomu, aby ČSSD mohla naplno prezentovat své programové body. ČSSD však získala argumentační výhodu. Může poukazovat na to, že se důležitého člena kandidátky zbavila, zatímco ostatní strany nikoliv. Na druhou stranu vůči svým oponentům využívá spíše nejasné aféry dřívějšího data (Kalouskovy či Johnovy problémy), než něco, co by aktuálně zaujalo editory hlavních médií. Obecně lze říci že strategicky načasované aféry zatím vývoj volební kampaně sice ovlivnily, zřejmě však nebudou mít výraznější vliv na voličskou podporu kandidujících subjektů. Nelze však vyloučit, že některé závažné aféry ještě přijdou. Volební štáby se mohou domnívat (např. pod vlivem aféry Kubice z roku 2006), že efektivní je načasovat hlavní aféry proti oponentům až do období těsně před volbami, kdy oběť aféry není schopna snést rychle důkazy na její vyvrácení. Komentátoři i voliči se tedy mohou ještě na řadu zajímavostí těšit, zvláště, když se média nijak výrazně nezajímají o střet obsahů volebních programů. Fri, 23 Apr 2010 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1609-lukas-jelinek-televizni-volby http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1609-lukas-jelinek-televizni-volby Žijeme v době, kdy klíčovými nosiči politických sdělení jsou masová média. Straničtí lídři věnují nejvíce pozornosti čechrání svého peří a špinění soupeřova v inzerátech, tiskových zprávách a zejména na televizních obrazovkách. Početné řadě novinářů narostl hřebínek. Soudí, že nakonec oni jsou těmi stěžejními hybateli politickým děním. A jejich denním chlebem se staly štvanice tu na politiky levé, tu na politiky pravé. Když šlo za pomoci mediální kampaně odstřelit Topolánka, proč by nebylo možné stejně naložit s Bémem, Jančíkem, Langerem či ledaským dalším? Podobná pýcha tzv. investigativců ovšem není na místě. Zpravidla pracují s dobře podstrčenými informačními polotovary, které vznikly v kuchyních partajních opozičníků nebo rovnou zákulisních kmotrovských a lobbistických skupin. Výsledek takového pachtění dvakrát vábný není. Mirek Topolánek pak místo toho, aby byl po svém kontroverzním vládnutí a při své nevymáchané rétorice poražen v řádné soutěži na stranickém kongresu, zažívá chvíle ponižování a účelových dezinterpretací vlastních myšlenek. Specifickou kategorií předvolebních mediálních tanců jsou debaty partajních vůdců – celostátních i regionálních. Nicméně i z tak chvályhodného projektu, jakým jsou Otázky Václava Moravce a Otázky Václava Moravce Speciál, se zvolna stává moderátorova „one-man show“. Průvodce se co chvíli blýskne svojí vzdělaností a informovaností, o prudké eleganci ani nemluvě. O to méně jsme s to se dozvědět od pozvaných hostů. To jsou samé anketní otázky, dotazníky, tématické okruhy, aby na konci měl divák dojem, že sledoval výcvik šimpanzů, nikoli politickou diskusi. Speciály veřejnoprávní televize sice představují krajské jedničky na kandidátkách, leč reálného prostoru moc nemají. Dostat se přece musí na regionální kauzy, místní celebrity a sociologické analýzy. Politici nakonec tak tak přeříkají lépe či hůře nabiflovanou část volebního programu. Na střet, polemiku čas nezbývá. Žádány jsou odpovědi jednou větou. Vrcholem pak bývá výzva: Zvedněte ruku, kdo byste hlasoval pro to či ono! O nic jednodušší nemůže být ani voličovo rozhodování při sledování nedělních politických besed. Na televizi Prima se naštěstí naučili nechat politika dopovědět větu, byť někdy za cenu naprosté nudy. Zato Česká televize žene svůj diskusní pořad rychle kupředu a činí jej klipovitým. Nemohu se zbavit dojmu, že tím snáze dochází u politiků ke zkratům a následným trapným hádkám, z nichž poslední nedávno předvedli Jiří Paroubek a Petr Nečas. Přestože je výpovědní hodnota těchto mediálních spektáklů docela nízká, politici se na ně důkladně připravují. Pro ty, co se snadno rozčílí jako Mirek Topolánek, to je nepříjemná infarktová hodinka. Politici typu Petra Nečase berou televizní vystoupení jako nezáživnou rutinu, na níž je však třeba být dokonale nachystán. No a pak ještě zbývá skupina politiků, kteří si v objektivech kamer doslova libují a nevynechají příležitost, aby se před nimi nemihli. Průkopníkem v tomto oboru je Jiří Paroubek, předem otevřeně prohlašující: „Myslím, že budu dobře připraven a že pokud jde o debaty, tak v této zemi není nikdo, kdo se mně vyrovná. A to říkám bez nějaké zbytečné neskromnosti…“ Vzduchem potom lítají grafy, čísla a – když se zadaří – také bonmoty a vtipné paralely. Co na tom, že Jiří Paroubek spíše než v rétorice vyniká v buldočí zarputilosti a schopnosti vtlouci publiku do hlav, co má na srdci. Hodnotí se výsledek. Mnohem větší tragédie je, když se politik soustředí na příznivý dojem, usměvavou vizáž a veselou kravatu a odflákne oponenturu sokovi ve studiu. Sotva ve studiu zhasnou, začnou volební štáby hodnotit silné a slabé momenty, vyvozovat poučení, ale též testovat u veřejnosti, jak jejich reprezentant zapůsobil. Rovněž v novinách vycházejí následující den recenze jako na představení Cimrmanovy zájezdní divadelní společnosti. Experti přes média sčítají vrásky, známkují vkus, ostrovtip, méně pozornosti zato věnují komunikovanému obsahu. Specialistkou na blesková podebatní sociologická šetření je sociální demokracie. Aby nikdo nebyl na pochybách, kdo v debatě zvítězil (jako by snad právě o to mělo jít…), stihla po prvním duelu současných modrých a oranžových lídrů předložit výsledky agentury STEM, podle nichž více – 51% - lidí přesvědčil Jiří Paroubek. A druhý den rozeslala opět s odvoláním na STEM redakcím zprávu, že její předseda bodoval hned u 53% respondentů. Nechci zde snižovat přípravu, nasazení, ani reflexi politiků. Spousta voličů je na mediálních nosičích závislá a bojuje se, obzvlášť ve zdejších vyrovnaných poměrech levice a pravice, o každý hlas. Navíc dost dobře nejde říct: Na televizní debaty kašlu a soustředím se výhradně na kontaktní kampaň po městech a vesnicích. Nemělo by však být zapomínáno, že většinová voličská vůle se utváří dlouhodobě a klíčová pro ni je zkušenost lidí se stranami, jejich ochotou plnit předkládaný program a cosi, co by šlo nazvat spolehlivostí a důvěryhodností. Mediální gladiátorské zápasy pak jsou jen třešničkou na dortu, která volební kampaně zpestřuje a zatraktivňuje. Nic víc, nic míň. Wed, 14 Apr 2010 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1577-vladimir-zimmel-korupce-cim-nas-dusi-a-proc-s-ni-bojovat http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1577-vladimir-zimmel-korupce-cim-nas-dusi-a-proc-s-ni-bojovat Nedávno jsem náhodou vyslechl debatu dvou policistů o korupci. „Korupce je, když jeden dává, druhý bere a oba se přitom napakují - a to je celé“, uzavřel nakonec svou definici ten hlasitější z obou a zjevně spokojen s mírou bystrosti svého úsudku, obrátil svou pozornost k půvabům procházející servírky. To není „celé“, bouří se mé podvědomí. Tím, že se napakují dva šizuňkové celý problém nekončí. Tím naopak všechno začíná. Pokud takto na tuto problematiku nahlíží i někteří policisté, kteří s korupcí bojují, co pak očekávat od politiků, kteří by měli v rámci legislativního procesu vytvářet právní podmínky pro efektivní boj s tímto fenoménem? Předseda občanských demokratů Topolánek na nedávné tiskové konferenci například prohlásil: „Protikorupční balíček je příliš represivní. Vidím to spíše jako strašit a škodit než pomáhat a chránit“. Těžko říci, jak svůj výrok Topolánek myslel tentokrát, ale pro jistotu si připomeňme, že chránit by se měli ti slušní občané a vystrašenými by měli být naopak ti, kteří se pohybují za hranou zákona. Vzhledem k tomu, že na protikorupční frontě v posledních letech nebylo možno téměř žádnou represi zaznamenat a usvědčení pachatelé této trestné činnosti jsou takovou vzácností, že většina policistů žádného živého na vlastní oči ještě nespatřila, má Topolánek svým způsobem pravdu. Z tohoto úhlu pohledu může být jako příliš represivní opatření vnímáno opravdu cokoliv. Jako řadový občan této země si ovšem přeji, aby zde korupce nekvetla a aby policie měla možnost v této oblasti efektivně zasáhnout. Aby na konci takových zásahů nebyla jen blamáž, nýbrž usvědčení a odsouzení pachatelé, kterým navíc bude vždy jejich nelegální zisk zkonfiskován. Mám za to, že součástí efektivní prevence musí být i důvodná obava potencionálního pachatele, že bude odhalen a nikoli přesvědčení o tom, že v životě odhalen být nemůže. V této souvislosti patřím k těm, kteří větší míru represe nepovažují za nic nežádoucího. Je zřejmé, že míru ohrožení naší společnosti korupcí si řada lidí vůbec neuvědomuje. Je rozhodně velkou chybou vnímat korupci jen jako nevhodné jednání bezprostředně zúčastněných osob. Korupce přináší celé spektrum významných negativních dopadů pro celou společnost a je dobré si alespoň některé z nich připomenout. Jedním z nejpalčivějších problémů je zvyšování veřejných výdajů. Investiční akce financované ze státních, městských nebo obecních prostředků jsou příležitostí pro nepoctivé úředníky profitovat na udělení zakázek. Skryté investování pro ovlivnění potřebných rozhodnutí nepoctivých úředníků pak často neúměrně navyšuje cenu poskytovaných služeb. Možnost beztrestného přijímání úplatků je pak pro šibaly v důležitých funkcích silným motivem pro podporu dalších investičních akcí, někdy dokonce i zbytečných, které nabízí nové příležitosti k přijímání dalších úplatků. Můžete hádat, kdo to všechno ve skutečnosti platí. Je to samozřejmě každý z nás. Vysoká míra korupce v konkrétní zemi je obvykle také silným strašákem pro zahraniční investory. Většina investorů si rozmyslí investovat své peníze v zemi, kde bují korupce, protože tyto peníze neúměrně zvyšují náklady na podnikání. Takové země obvykle nemohou ani nabídnout potřebnou míru právní ochrany investovaných prostředků a to zvyšuje riziko podnikání do té míry, že mnohdy vede k rozhodnutí v dané zemi raději neinvestovat. Důsledek? Menší míra pracovních příležitostí, menší výdělek, snižování příjmů státního rozpočtu a zvyšování nezaměstnanosti. Mimochodem, nezaslechli jste náhodou v poslední době nic o tom, jak se snižuje míra zahraničních investic v České republice? Skryté riziko korupce spočívá také v omezení hospodářské soutěže. Pokud žijeme v prostředí, kde o případném poskytnutí nebo naopak neposkytnutí potřebných povolení k činnosti je rozhodováno na základě nabídky úplatku, může to znamenat omezení počtu firem, které se dovedou dostat na trh. Je otázkou, zda subjekt, který je ochoten platit úplatky je současně schopen nabídnout i nejlepší kvalitu a ceny svých výrobků nebo služeb. Zkušenosti nasvědčují, že tomu tak není a skutečným poškozeným je opět každý z nás, který v roli spotřebitele zaplatí vyšší cenu za výrobek nižší kvality. Tři příklady, které jsem ve svém příspěvku uvedl, nejsou vyčerpávajícím přehledem negativních důsledků problému nazývaného korupce. Ještě bych mohl dlouze psát o tom, jak korupce zvyšuje politickou nestabilitu, jak vede k nárůstu trestné činnosti nebo jak významně přispívá ke snižování úrovně růstu naší ekonomiky. Nemám ale žádnou ambici vysoce odborně a dopodrobna rozebírat všechny negativní důsledky, které lze korupci přisoudit. Mým přáním je jen vysvětlit, že korupce rozhodně není jen věcí vybraných jednotlivců. Jde o nebezpečí, které se vždy dotýká každého z nás, lhostejno zda se jedná o batole nebo důchodce, a každého z nás přichází ve svém důsledku velmi draho. Proto se domnívám, že každou rozumnou věc, kterou je v boji proti korupci možno udělat je také třeba udělat. Rozhodování o přijetí vhodných opatření v boji proti korupci by tedy mělo být oblastí, ve které politické subjekty budou nabízet nová řešení, které umožní korupci účinně potírat. Nemám vůbec nic proti prevenci, ale domnívám se, že v situaci kdy pacient trpí vážnou chorobou je čas na radikální léčbu, nikoli na jalové zaříkávání. Protikorupční balíček v tomto kontextu vnímám jako krok správným směrem. Má-li ovšem mít naše země naději, že svůj boj s korupcí úspěšně vybojuje, musí to být krok úspěšně dokončený a nesmí to být krok jediný. (autor je bývalý ředitel Finační policie) Mon, 05 Apr 2010 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1557-miroslav-mares-necas-micha-kartami http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1557-miroslav-mares-necas-micha-kartami Změna volebního lídra ODS je určitě oživením volební kampaně, která přinutila změnit strategii ani ne tak občanské demokraty samotné, jako spíše její politické soupeře. Nečas není natolik snadným terčem negativní kampaně jako Topolánek. Na druhou stranu se doposud nevyprofiloval jako příliš zdatný rétor či vítězný účastník televizních diskusí, což je v době panující mediokracie podstatný prvek. Nicméně není vyloučeno, že se v této oblasti Nečas zlepší, případně že jeho chování bude alespoň částí veřejnosti vnímáno jako lepší alternativa než několik let zažité agresivní floskule jeho hlavních oponentů. Uvnitř ODS je nyní volba Nečase coby volebního leadera vnímána jako možnost dočasné záchrany, ale není provázena nějakým novým entusiasmem a už vůbec ne vůdcovským kultem. Naopak strana je poprvé postavena před dilema, zda přistoupit na dvoukolejnost předsednictví a volebního lídra (a možná pozdějšího premiéra) anebo obě funkce rychle sjednotit. Zatím to vypadá více na možnost první, protože Nečasova pozice není natolik silná, aby mu spolustraníci dopřáli velkou koncentraci moci. Polozapomenutá epizoda z roku 1997 se zbrklým odmítnutím funkce ministra vnitra mu dnes výrazněji uškodit nemůže, pokud neudělá nějaké podobné gesto politické nerozhodnosti či slabosti. Nečas se „našel“ v oblasti sociální politiky, která je nyní spolu s celkovou ekonomickou politikou hlavním tahákem ve volební kampani. Pro Nečase i ODS je toto politické pole z hlediska lákání voličů mnohem výhodnější než vojenská a obranná politika, kterou se dominantně zabýval od devadesátých let do svého vstupu do Topolánkovy vlády. Dokonce se v socioekonomické sféře shodne více s prezidentem Klausem, se kterým se v oblasti vnější bezpečnosti v roce 1999 dostal do rozporu kvůli „míře nadšení“ z akce NATO proti Jugoslávii v rámci tzv. „kosovské krize“. A o Klausovu přízeň řada lidí v ODS silně stojí, stejně jako Klaus touží po pevnějším politickém zázemí do budoucna (i po odchodu z funkce) než mu může nabídnout zpackaný projekt Strany svobodných občanů. Nečas se po celou dobu svého působení v ODS potýká se zákulisními poznámkami napadající jeho katolictví, to však nyní nemusí být na škodu v boji o hlasy nábožensky orientovaných voličů. Samozřejmě v českém prostředí s ohledem na nekonfesní většinu nesmí být dáváno příliš na odiv, stejně jako příliš tradiční názory na morálku aby neodradilo nekonfesní většinu. Řada výše uvedených faktorů vytváří i podmínky pro příznivé přijetí Nečase českými médii, kde se dokonce může objevit riziko známého „polibku smrti“, který již potkal řadu vyvolenců českého mediálního mainstreamu. Sociální demokraté pochopitelně na Nečase zacílili kampaň, v niž připomínají jeho výroky o zdravotnických poplatcích z doby před volbami v roce 2006 a budu poukazovat na údajně asociální charakter plánů ODS. To sice může utužit vazbu tradičních voličů ČSSD ke straně a snad je i výrazně mobilizovat k účasti ve volbách, není to ale rozhodující téma pro získání středních tříd, které v Česku o volebním výsledku rozhodují. Nečas v čele ODS není dobrou zprávou ani pro menší pravicové a středové strany – TOP 09, KDU-ČSL či Věci veřejné, protože může být vnímán jako nová alternativa a z alternativní pozice zatím těžily ony. Nicméně stále reprezentuje ODS, která je mnohem širším subjektem, než aby mohla být zúžena pouze na Nečasovu osobu. Teprve to, jak bude schopna změnit image celá strana, rozhodne o případném návratu vyšších voličských preferencí k této straně, která nyní prožívá jedno z nejbouřlivějších období své existence. Wed, 31 Mar 2010 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1533-lukas-jelinek-topolankuv-svet http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1533-lukas-jelinek-topolankuv-svet Sociální demokracie by klidně mohla stopnout svoji kampaň a peníze si ušetřit. ODS všechno odpracuje za ni. Mirek Topolánek se znovu rozpovídal, naneštěstí necelé tři měsíce před volbami. Trpělivost došla i těm, co mu dřív pomáhali nahoru a Topolánkovy názory museli znát. Svoji roli jistě hrály i politické ambice těch, co to po volbách nemíní zabalit s předsedou – v první řadě šéfa Senátu Přemysla Sobotky, který by se rád časem stal nadstranickým prezidentem a morální autoritou. Topolánkovi se však balit kufry nechce. Při troše cynismu: pouze sebevražedný spolek mění vůdce v hodině dvanácté. Nový by se těžko rozkoukával, nehledě na to, že ODS „dědice“ s přirozenou autoritou nemá. Mirek Topolánek je však nevyzpytatelná nášlapná mina. Do party by s ním mohli Liana Janáčková, Jaromír Dušek či třeba Jiří Čunek. Jejich společným jmenovatelem je bytostný odpor k politické korektnosti, kterou patrně pokládají za postmoderní úchylku potírající přirozenost a selské uvažování. Někteří ze jmenovaných si myslí, že na rovinu pojmenovávají problémy většinového soužití s romským etnikem, další zas srdnatě nachází specifika společenského uplatnění homosexuálů. Předseda ODS se přesto pokusil o primát. Před novináři se zároveň dotkl příslušníků církví, homosexuálů a židů, pár dní před tím části ženské populace a navíc přihodil ne zrovna lichotivou definici „obyčejného člověka“, jehož vzývání si, pravda, také nikoli šťastně, vetkla do štítu sociální demokracie. Topolánkův svět vypadá, ve zkratce zrekapitulováno, takto: církve vymývají lidem mozky, homosexuální ministr Slamečka je měkký, židovský premiér Fischer ještě měkčí. Ženy jsou v tomto světě „starostlivými matkami, dobrými manželkami, pořád myslícími na své děti. Navíc jsou vždycky praktičtější, vize přenechávají chlapům a zajímají se o konkrétní řešení.“ Paroubkova obyčejného člověka pak Topolánek definoval takto: „Knedlo-vepřo-zelo, všechny zavřít a nakopat někam…“ Za jednu várku svých výroků se již šéf občanských demokratů omluvil, za ostatními ale patrně dál stojí, vždyť přece nedělá nic jiného, než jen po pravdě pojmenovává věci a tlumočí své názory. Potíž je tom, že takto nadaný člověk je předsedou nejsilnější české pravicové strany, jež se navíc prezentuje jako liberálně-konzervativní. Neživoří nikde na okraji politického spektra jako Gert Wilders v Nizozemí nebo druhdy Jorg Haider v Rakousku. U nich byl mix liberalismu, nacionalismu, populismu, xenofobie a nekorektnosti tím, čím se lišili od většinového usedlého partajního spektra. ODS sice má Topolánka a jeho druha Dalíka verbálně odkazující k nacistické Třetí říši nebo Petra Bendla odvozujícího fašismus od „sociáldemokratismu“, ale zároveň si nárokuje být ve středu a navíc tahounem tuzemské politiky. Svého času mohl Topolánkův žoviální styl představovat osvěžení a ve srovnání s profesorským Klausem či upjatým Paroubkem příjemnou změnu. Z Ostravy dorazil chlapík, který se s ničím nepáře, vnímá život i politiku jako jedno velké dobrodružství a často též rychleji mluví než myslí. Zkrátka zábavný týpek, s nímž vypít pivo musí být zajímavé pro každého. Politické salóny však fungují jinak. A nejen ony. Kdybychom analyzovali příčiny nízkých předvolebních preferencí ODS, museli bychom zmínit tři hlavní faktory. Prvním je jakási „únava materiálu“, kterou si v letech 2003-2005 zažila i sociální demokracie. Druhý se týká podezřelých afér a korupčních kauz, které dopadly zejména na občanské demokraty v regionech – v Brně, Praze či Náchodě. Pravicový volič je na své politiky obzvlášť přísný a náročný. Jestli se mu pak něco dvojnásob příčí, je to stranický reprezentant, který hovoří o potřebě volného trhu a minimálního státu, přitom však je sám přisát ke státnímu prsu či podivuhodně kšeftuje s veřejnými zakázkami. No a konečně třetí sudičkou tristních preferencí ODS je ukvapený Mirek Topolánek, prostořekost jeho a jemu podobných, kterou nevyváží ani střídmí konzervativci střihu Petra Nečase. Mimochodem, i tomuto místopředsedovi ODS nejspíš podle Topolánka církev vymývá mozek. Pro určitý segment voličů může být Topolánkův přístup k životu a politice zajímavý. Možná někteří z nich nakonec nebudou volit ani extremisty pravicové, ani extremisty levicové, ba ani množící se populistické strany okolo hlavního proudu. Třeba dají svůj hlas Topolánkovi. Chybět mu však budou usedlí a konzervativní sympatizanti s estetickým cítěním, kterým byl bližší uhlazený Klaus. Zatímco v Poslanecké sněmovně Mirek Topolánek svým modrým kolegům schází, objíždí regiony a přesvědčuje řadové spolustraníky, že strategie i taktika ODS je pečlivě promyšlená a partaj volby vyhraje. Leckde mu však nevěří, poukazují na pozdní, nadto nezáživnou kampaň a bojí se, že Topolánka opustilo jeho tolik skloňované štěstí. Kdybychom prošli mediální vystoupení občanských demokratů od počátku roku, pravděpodobně bychom zjistili, že většinou se museli bránit, obhajovat, očišťovat. Do tohoto ohně Mirek Topolánek svými posledními výroky přilil pouze olej. Kdyby s nimi přišel někdo jiný, nepolitik či politik lovící duše ve špinavých kanálech, mávli bychom rukou. Přiznejme dokonce, že když z lidí dělají – s prominutím – pitomce mnozí jiní demokratičtí politici, bereme to jako součást folklóru. Na jisté citlivé struny si však netroufají brnkat ani sociální demokraté, ani zelení, ani lidovci. Mirek Topolánek je možná na svoji nekorektnost hrdý. Zapomíná ale, že na ní nedoplatí jen zdejší politická kultura, beztak již proklatě nízká, nýbrž především samotná ODS. Právě jí mohou v rozhodujícím sčítání hlasy věřících, emancipovaných žen, židů či prostě jen neextravagantních občanů osudově scházet. Thu, 25 Mar 2010 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1526-miroslav-mares-prostorekost-jako-katalyzator-krize-ods http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1526-miroslav-mares-prostorekost-jako-katalyzator-krize-ods Nejnovější aféra kolem „prostořekých“ výroků předsedy ODS Mirka Topolánka ukazuje, že předseda ODS je schopen vytvořit svým přístupem k novinářům a neschopností sebekontroly před nimi naprosto zbytečný problém, který může mít i dalekosáhlé důsledky. Formulacemi v rozhovoru s redaktorem gay/lesbického časopisu si Topolánek nepochopitelně zkomplikoval situaci. Neřekl nějaké zásadní „ilegální“ vyjádření, jen se nesmyslně zamotal do charakteristiky „lidí, co uhnou“, konkrétně ministra dopravy a premiéra. I když chtěl možná vyjádřit, že z hlediska chování nezáleží na tom, je-li člověk homosexuál či Žid, zvolené formulace zapůsobily na řadu lidí přesně opačně. Včetně populárního premiéra, který ihned oznámil, že vztahy s Topolánkem omezí na nutné minimum. I pokud bude člověk k Topolánkovi hodně tolerantní, splácávat úvahy o uhýbání, židech a homosexuálech před senzacechtivými novináři je zbytečné nabíhání si na vidle a analýzu myšlenkových pochodů v této věci by už raději neměl dále rozvíjet. Narážek na českou povahu a výpadů proti církvi by si sám o sobě nikdo nevšimnul, spolu s homosexualitou a židovstvím se však vytvořil mix, který předsedovi ODS přinesl jen větší množství problémů. Topolánek se záhy po zveřejnění výroků terčem svých politických oponentů. To se dalo očekávat, protože podobná vyjádření jsou vděčným soustem pro morální vyprofilování se v hlavních zprávách. Volební kampaň i prezentace politiky se mohu zvrhnout v řetězec více či méně podložených skandálů a ostrých výpadů, který opět zakryje debatu nad podstatnými problémy soudobé a hlavně budoucí české politiky. Od českých médií přitom nelze očekávat, že by sehrály něco jako kultivující roli. Naopak. Věnují se jednoduchým tématům, která chtějí jejich konzumenti, a tak jsou i tvůrci volebních strategií a politici nuceni (i když poměrně ochotně) se neblahému trendu přizpůsobovat. Aféra by neměla výraznější dopad a trvání, pokud by vše zůstalo v rovině sporu Topolánek versus Paroubek, Fischer a další (dokonce včetně Miroslava Kalouska, který se kvůli boji o lidovecké hlasy musel ohradit proti Topolánkově kritice církve). Po celé aféry by zůstala jakási pachuť toho, že si Topolánek – použiji-li obdobně jako on lidový výraz - zase „nevidí do huby“. Nicméně Topolánkova slova vyvolala silné vnitrostranické reakce. Tradiční oponent Petr Nečas se ještě držel v obvyklých mezích, Přemysl Sobotka však přišel s těžším kalibrem. Topolánek by podle něj neměl stranu vést. V době klesajících preferencí ODS tak strana ukazuje nejen neschopnost nastartovat věcnou kampaň (k níž svádí sliby sociálních demokratů), ale ještě navenek ventiluje své spory. Je přitom zřejmé, že Topolánek sám mnoho nových voličů nepřitáhne. I pokud by ODS zvýšila své preference či dokonce volby vyhrála, bylo by to díky strachu středních vrstev z dopadů vlády ČSSD s podporou komunistů, ne díky Topolánkovi. Ten již ztratil své někdejší charisma. Výměna lídra by ale z hlediska efektu musela být buď okamžitá nebo nemá do voleb smysl. Ukazovat v jarní kampani rozhádanou stranu s kritizovaným předsedou by byla cesta do ještě většího bahna, než v jakém se ODS nachází nyní. Poslední dávku kalu si přitom do vlastního rybníku přilil Topolánek sám. Zda se bude jednat jen o jednu z řady aférek nebo o zásadní zlom v dějinách ODS, ukáže nejbližší budoucnost. Mon, 22 Mar 2010 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1472-lukas-jelinek-konkurence-houstne http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1472-lukas-jelinek-konkurence-houstne Ten rozdíl je zřejmý: mít v Poslanecké sněmovně vedle ČSSD, ODS a KSČM pět malých stran, nebo nemít. TOP 09 má úspěch prakticky jistý. Zbývá sledovat výsledky KDU-ČSL, Strany zelených, Věcí veřejných a Strany práv občanů. Různé průzkumy voličských preferencí nabízejí pestrá data. Shodují se však v tom, že za jistých okolností by tyto subjekty mohly pětiprocentní hranici ve volbách do Sněmovny překonat. Zde drobná odbočka. Jako dlouhodobě nejpřesnější se jeví celostátní průzkumy STEM, odpovědně jsou také prováděna šetření CVVM. Na pomyslném druhém pólu jsou průzkumy konané pouze na internetu (první významné omezení segmentu respondentů), natožpak pouze mezi dobrovolně registrovanými dotazovanými (omezení druhé). Ani regionální ankety SC&C a STEM – na chatrném vzorku voličů a leckdy s dost překvapivými výsledky - připravované pro televizní Otázky Václava Moravce Speciál nejsou ničím víc než jen letmým odleskem veřejného mínění v tom onom kraji. Nejobtížnější je pídit se po pravděpodobném volebním zisku lidovců. Staví na velmi specifickém pevném jádru sympatizantů, nadto ukrytém pouze v části volebních krajů. Stmelení lidovečtí příznivci dost možná KDU-ČSL do sněmovních lavic opět protlačí. Pomoci tomu mohou i šikovné šachy s dvojicí viditelných a bezesporu kvalifikovaných žen – „domácí“ Věrou Luxovou a „hostující“ Janou Hybáškovou. Horší je situace zelených. Trpí nejednotou (viz poslední výpad Martina Bursíka na adresu Ondřeje Lišky), v Topolánkově vládě nezazářili a naopak se okoukali. Středoví a liberálněji smýšlející lidé pošilhávají po TOP 09, ale také po záhadných – a zároveň nadějemi opředených - Věcech veřejných s Radkem Johnem v čele. Přestože tato sorta voličů je zpravidla vzdělaná a světem protřelá, často se spoléhá více na srdce než mozek a místo hlubokomyslného programu jí stačí pár líbivých výkřiků a starostlivá tvář lídra. Na nohy se rychle staví také zemanovci – Strana práv občanů. Charisma Miloše Zemana zesláblo, ale nevytratilo se. Navíc může SPO těžit z mimořádného mediálního zájmu. Ve své snaze uzmout sociálním demokratům (ale i komunistům) cenná procenta již stihli obsypat některé regiony svými billboardy více než ODS. A jak se velké strany s konkurencí drobotiny vypořádávají? Sociální demokraté se vydali cestou ostrých výpadů, především na adresu TOP 09, Věcí veřejných a SPO. Aniž bych nyní hodnotil oprávněnost zaznamenaných salv, nelze pominout, že k zviditelnění menších partají vydatně přispěly. ČSSD navíc hrozí, že ochota ostatních s nimi spolupracovat nebude dvakrát velká. ODS sází spíše na pasivitu a tiše doufá, že by jí malí spojenci mohli po volbách pomoci vyšachovat pravděpodobně vítěznou ČSSD z jednání o sestavení vlády. A komunisté? Ti si jen přejí, ať jim verbální radikalita nových hráčů neodloudí příliš mnoho oveček vhazujících do volebních uren protestní hlasy… Pokud se doteď přednostně vedly debaty, zda bude po volbách zemi spravovat ČSSD s ODS nebo s KSČM, nyní se sekretariátům partají na jedné straně situace komplikuje, na straně druhé ale také otevírá možnost rozvoje koaličního potenciálu. Občanským demokratům hrozí přehuštění pravicového prostoru a – kdyby dál klesaly jejich preference – také střet s TOP 09, kdo bude hrát na pravici první housle. Sociální demokraté se zase musejí vypořádat s fenoménem "restartovaný Zeman“ a s nepoměrem pozornosti věnované pevnému voličskému jádru oproti vlažným sympatizantům z politického středu. Každopádně již dnes je jisté, že květnové volby prověří nejen stranické programy, lídry a volební štáby, ale také pružnost partají, jejich schopnost taktizovat a po volbách vyjednávat. Vždyť definitivním vítězem voleb je až ten, kdo dokáže dát dohromady stabilní a funkční vládní kabinet. Wed, 10 Mar 2010 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1453-miroslav-mares-sport-a-politika-po-cesku http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1453-miroslav-mares-sport-a-politika-po-cesku Olympijské hry ve Vancouveru opět umožnily českým politikům zapojit do svých propagačních výstupů i sportovní tematiku. Opomineme-li tradiční a celosvětově praktikované gratulace sportovcům od různých papalášů, zůstane zřejmě hlavním dědictvím současné olympiády spor o vystavění rychlobruslařské haly, kterou by mohl (ale nemusel) podpořit i stát. Tento případ ilustruje širší problematiku vztahu politiky a sportu v Česku. Není divu, že politici se do podpory stavby reálně příliš nehrnou. Opojení z výkonů Sáblíkové rychle opadne a voliči, kteří se na tento sport dívali v letošních únorových nocích většinou poprvé, budou vyžadovat investice jinam. Není vyloučeno, že se objeví různé konjunkturální návrhy s cílem získat si před volbami podporu „ledové princezny z Vysočiny“ a jejího trenéra, ale tyto snahy asi nenarazí na úrodnou půdu. I kdyby, hala by stála zadlouho a politický zájem o podporu sportovních celebrit za takto vysokou cenu by brzy opadl. Zvláště, když se ve stejnou dobu řeší, a to i v hlavním diskusním pořadu na ČT Otázky Václava Moravce, nemilé resty z velkého sportovně-politického průšvihu. Po mistrovství světa v klasickém lyžování v Liberci zůstala nejen pachuť slabé návštěvnosti, ale hlavně mnohamilionového dluhu. Vše se sneslo na hlavu Kateřiny Neumanové a hodně to poškodilo její image ve veřejnosti. Osud někdejší královny sněhové stopy by mohl být varováním i pro další sportovní hvězdy. Dejte si pozor na to, jakým politickoekonomickým zájmům propůjčíte své jméno! Lepší je si pár let posečkat v bafuňářském prostředí a pak se třeba vrhnout na politiku, ale spíše odspodu a postupně získávat zkušenosti. Jinak je zde riziko, že je velká politika semele. Příkladem toho, jak lze propojit sportovní legendárnost s pragmatickou politikou bez větších problémů je Pavel Ploc (i když i on se dostal krátce po zvolení poslancem do hledáčku korupčníků, alespoň podle soudního verdiktu). Sportovci z malých sportů se musí snažit v době následující po jejich úspěších využít maximum pro svůj sport v komerční sponzorské sféře, nikoliv politické. Politiky budou zajímat, jen dokud budou výkonní a získávat medalie a budou ochotni se s nimi fotit na billboardech. Na stabilní podporu svých sportů mohou zapomenout. Co dnes kdo z politiků dělá pro akrobatické lyžování, jenom proto, že před osmi lety získal medaili Aleš Valenta? Z hlediska stávajících politiků slibuje určitou návratnost především investice do hlavních sportů v Česku – fotbalu a hokeje. Hokejisté sice letos nic moc nepředvedli. Druhá úřednická vláda si tak nemohla zažít stejné okamžiky přivítání „zlatých hochů“, jak se to poštěstilo první úřednické vládě Josefa Tošovského v roce 1998. Ale hokej potáhne i nadále, i když automaticky podporu také nevygeneruje. Václav Klaus zažil nepříliš úspěšné volby v roce 1996, i když předtím dostal sprchu šampaňským v šatně hokejistů na MS ve Vídni. Totéž platí i pro fotbal. Pískot a nadávky Jiřímu Paroubkovi v roce 2006 na zápase české reprezentace při v Německu asi nebudou patřit k příjemným vzpomínkám jeho politické kariéry. A když slávistický fanda Paroubek sliboval vybudovat na konkurenční Letné hypermoderní fotbalový svatostánek pro celý národ, také se razantně nezvýšily preference ČSSD. Do trochu jiného ranku pak spadají „výlety za sportem“ vládních činitelů za Topolánkovy vlády, kde už ani nešlo o získání popularity, ale o snahu užít si ze veřejné peníze. Politicky zajímavá by mohla být dlouhodobá podpora obou velkých sportů. Popularita hokeje i v přepočtu obrovský počet členů Českomoravského fotbalového svazu zatím málokdo z politiků dokázal docenit. V této oblasti by ovšem bylo třeba vykonat spíše mnoho malých kroků směřovaných do regionů a lokalit, než se soustředit na velká gesta, která tak jako tak nemusí zabrat.A na to nemá v hektické snaze zaujmout média velkými kauzami velká politika čas. Prostor se tak otevírá hlavně regionálním a komunálním politikům, kteří jsou v tomto směru mnohem cílevědomější a konstantnější. Celostátní politika a sport spolu komunikují hlavně tehdy, když je zde příslib úspěchu nebo dokud je ještě silný odlesk čerstvě získaných medailí. Mon, 01 Mar 2010 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1446-lukas-jelinek-intolerance-ma-stovky-tvari http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1446-lukas-jelinek-intolerance-ma-stovky-tvari Nejvyšší správní soud zrušil Dělnickou stranu. Důkladné odůvodnění předsedy soudního senátu Vojtěcha Šimíčka bylo adekvátním příspěvkem do diskuse s liberály tvrdícími, že svoboda slova a shromažďování by neměla být za žádných okolností narušována. Ne, náš právní stát nebyl oslaben, celé přelíčení jej naopak posílilo. Přesto na jeho pozadí vynikla celá řada souvislostí, jež by neměly zapadnout. Strana je čistá, selhali jen jednotlivci. Obhajoba Dělnické strany jejím předsedou Tomášem Vandasem před Nejvyšším správním soudem byla trapná i logická. Jak jinak než odkazem na nevyzpytatelný lidský faktor odrazit důkladnou ofenzívu vlády zastoupené Tomášem Sokolem? Již v roce 2007 zpráva ministerstva vnitra věštila krajní pravici radikalizaci, profesionalizaci a vstup do veřejného prostoru. Stalo se. Pouliční rváče doplnili mazaní ideologové, kteří jsou silnou kávou i na legendu českého extremismu Sládka. Obě odnože si přitom uvědomují, že intolerance se snadněji šíří anonymně, pod maskou. Ostatně ani útočníci z Vítkova, na něž popálená Natálka nezapomene po celý život, se neodvážili vystoupit z přítmí. To až na denním světle či před soudem se vlci mění v beránky. Pak si všimneme i toho, že řada z nich pochází ze spořádaných rodin a pyšní se slušným vzděláním. Škoda, že si Tomáš Vandas neodpustil alibismus. Mohl chlapsky prohlásit: Ano, jsme radikálové, vadí nám to a ono, ti a oni a za svoji představu se budeme bít dál, hlava nehlava. Když se na podzim v tisku provalilo, že neonacistická skupina White Justice se u nás školila v přípravě teroristických akcí, pronesl jeden z jejích zakládajících členů: „Tady je demokracie a my jsme pravicoví extrémisté.“ Jinými slovy: K demokracii pravicový extremismus patří, tak tu jsme. Cynické, leč výstižné. Dodejme ale, že k demokracii patří i profesionální ozbrojené složky, důvtipné tajné služby, funkční justice a odpovědní politici, kteří si dávají pozor, aby extrémistům bezděčně neotevírali dveře. Nemůžu se bohužel zbavit dojmu, že na tuto nohu stále ještě napadáme. Na boj s „nepřizpůsobivými“ vsadil vsetínský Jiří Čunek a chomutovská Ivana Řápková. Senátor Jiří Oberfalzer hrdě do Prahy pozval velkohubého holandského xenofoba Wilderse. Předseda ODS Mirek Topolánek před čtyřmi lety rozprávěl s Petrou Eddelmanovou, tehdy předsedkyní populistické Národní strany, o integraci tuzemské pravice. Dobře bylo rovněž slyšet, když Tomáš Vandas v reakci na tvrzení o neonacistických tetováních příznivců Demokratické strany v soudní síni vyzval, ať je též prozkoumáno tělo prvního náměstka ministra vnitra Komorouse. Rasismus, xenofobie a nesnášenlivost na nás vykukují dnes a denně ve stovkách podob. Počínaje nenápadnými pokusy o segregaci dětí do „bílých“ a „černých“ tříd a konče hlučnými pochody ulicemi měst, z nichž nenávist k odlišným a záliba k násilí jen kape. Za této situace byl nejvyšší čas přesně definovat zlom mezi svobodným názorem a trestným činem, mezi demokratickou stranou a hnutím usilujícím o potlačení lidských práv a svobod. Verdikt Nejvyššího správního soudu nad Dělnickou stranou budiž nápovědou také politikům a sympatizantům etablovaných partají, které stezky ještě brázdí demokratický právní stát a které vedou za jeho hranice. Tue, 23 Feb 2010 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1408-miroslav-mares-majova-tajenka http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1408-miroslav-mares-majova-tajenka Prezident Klaus vyhlásil volby v nejzazším možném termínu. Poslední květnový týden se tak odkryje tajenka, která je doposud velkou neznámou. V prezidentově aktu netřeba hledat příliš velkou symboliku, snad jen důraz na dokončení řádného volebního období, když už loňské ústavní peripetie zabránily konání předčasných voleb. Strany budou mít více času na kampaň, ale nelze odhadnout, zda některé z nich tento termín pomůže. Za současné situace se jeví pozdní termín jako potenciální výhoda pro ODS, protože strana potřebuje co jevíce času na to, aby se zkonsolidovala, vedla efektivní kampaň a znovu oslovila ztracené voliče. Je ale možné, že to nedokáže. Topolánkovo charisma z let 2004-2006 a étos novosti strany pod jeho vedením je již minulostí. Občanští demokraté se mohou utěšovat pouze tím, že ani předseda ČSSD Jiří Paroubek není žádným specifickým tahounem preferencí ČSSD. Je ale zajímavé, že poslední průzkumy ukazují posilování preferencí obou velkých stran. Je to varování všem odpadlíkům – zažité značky mají na českém politickém trhu obrovskou výhodu. Voliči je budou volit prostě proto, že je znají. U komunistů a jejich tradičních voličů netřeba zakonzervovanost připomínat. Spíše je pro KSČM problémem, že v souvislosti s „aférou Dolejš“ dochází k vzestupu vlivu dogmatiků ve straně, kteří ji ale současně činí nevolitelnou pro nemalou část veřejnosti. „Stará garda“ ale ještě v těchto volbách, tak jako tak zajistí komunistům slušný zisk, i když jeho výše může mnohé z nich nemile překvapit. Místo v systému se i přes výše uvedené konzervující tendence otevírá i pro nové subjekty. I když se zastavil loňský vzestup preferencí TOP 09, tato strana má díky již poměrně stabilní podpoře kolem 10% velkou šanci na zisk křesel ve sněmovně. Dalších několik stran – tradičních i nových - může být seskládáno těsně kolem pětiprocentní hranice. Budou si navzájem přebírat hlasy obdobně orientovaných voličů, přičemž každá desetina hlasů může sehrát mimořádně důležitou roli. Věci veřejné, Strana zelených či TOP 09 loví ve stejném rybníce, který je částečně propojen i s protestním elektorátem na nějž se zaměřují populisté ze Strany práv občanů a Suverenity či extremisté z Dělnické strany. Může dojít k situaci obdobné volbám v roce 1990, kdy několik stran a hnutí mělo kolem 2-4% hlasů, do tehdejších komor parlamentu se však dostaly jen čtyři subjekty a téměř pětina hlasů propadla. Spíše se ale situace bude podobat volbám v roce 1992, kdy se část stran ocitla těsně nad 5% a část těsně pod touto hranicí. Změť malých stran nakonec může jejich voliče i odradit ze strachu před propadnutím hlasu. Vyřešení májové tajenky je každopádně v nedohlednu. Kartami nyní budou míchat hlavně strůjci volebních kampaní a osnovatelé mediálních afér... Tue, 09 Feb 2010 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1370-lukas-jelinek-bem-a-jeho-lovci http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1370-lukas-jelinek-bem-a-jeho-lovci Praha se již dávno stala synonymem pro neprůhlednou politiku, její propojení s byznysem a pro aféry související s odtékáním veřejných peněz do soukromých kapes. Připomeňme jen namátkou: absurdní nápad na konání letních olympijských her; prazvláštně sestavovaný a bleskově, ledabyle s veřejností projednávaný územní plán; odvážné dopravní stavby, například nelogické směřování nové trasy metra, tunel Blanka, severozápadní silniční okruh kolem Prahy, skromnou síť cyklostezek pro jistotu přejmenovaných na cyklotrasy; nákup vozů Hummer bez výběrového řízení a jejich zbrklé nabídnutí na Haiti samotným primátorem; pronájem Výstaviště a dalších objektů, privatizaci vodáren a kanalizací; okázalý marketing kampaně za Prahu čistou a zelenou; zanedbávání neziskové kultury, odepsání Kaplického návrhu Národní knihovny; úvahy o účelové změně volebních obvodů, nedávné vypuzení nepohodlných členů z městské rady, utajování průběhu jejích schůzí a tak dále a tak dále. To vše jde automaticky na vrub primátora, toho času Pavla Béma. Je vůbec s podivem, že slavný cestovatel Bém při tom všem dokázal tak dlouho figurovat v popředí žebříčku popularity politiků. Ale všeho jen do času. Dnes by si od primátora pes kůrku nevzal. Nabízí se tudíž otázka, je-li pouze náhoda, že se Pavel Bém ocitl v husté palbě právě teď. A pokud o shodu okolností nejde, tak kdo kampaň, která může Bémovi definitivně zlomit politický vaz, tak usilovně roztáčí. Obvyklí rivalové z řad levice to mohou být jen stěží. Sociální demokracie je sice k jeho působení velmi kritická, nicméně v minulém volebním období ochotně s ODS uzavřela velkou magistrátní koalici. A nezvykle krotcí komunisté disponují uvolněným předsedou kontrolního výboru. K dalším podezřelým patří malé středové strany. Komu jinému by také mohl nahrát okázalý vstup exprezidenta Václava Havla do děje? TOP 09 má šanci občanské demokraty v Praze porazit, zvlášť když bude kolem Béma náležitě zvířený vzduch. KDU-ČSL s důsledným Cyrilem Svobodou v čele je Bémovým nejhlasitějším kritikem. V tomto případě ale patrně jde především o zviditelnění lidovců před sněmovními volbami a o jejich pokus získat v příštím městském zastupitelstvu oproti současnosti aspoň nějaké mandáty. Zelení a SNK-Evropští demokraté zase nedávno přišli o radní, kteří se možná naivně, možná trochu vychytrale nechali přizvat k modrému stolu, přestože má ODS od minulých komunálních voleb v zastupitelstvu většinu. Radní Reedová a Štěpánek se nakonec stejně dočkali vyhnání a své kanceláře museli vyklízet s pocitem ponížení a s náramným vztekem. Na druhou stranu, nebyl to Bém, kdo jejich osud zpečetil. Ukončení spolupráce je jeho osobní prohrou a zároveň důkazem, že již Radu hlavního města nemá pod kontrolou. A to přesto, že šikovným taktizováním Bém nedávno uhájil post pražského stranického předsedy. Nic to však nemění na evidentním trendu Bémova vnitropartajního sešupu. Na předminulém kongresu ODS se neúspěšně postavil Mirkovi Topolánkovi. Ten dokonce s Bémovým jménem spojil údajný pokus o puč uvnitř ODS na posledním kongresu v prosinci loňského roku. Následovalo pár vzájemných invektiv, které ale vyústily ve společnou tiskovou konferenci, na níž oba pánové deklarovali svoji těsnou spolupráci a z rozdmýchávání napětí obvinili média. Bémovy dny v primátorském křesle budou nejspíš na podzim spočteny. Coby trafiku získá roli poslance. Pražskou sněmovní kandidátku ale dobře známý Bém nevede. Přednost dostal lidem skoro neznámý první místopředseda strany David Vodrážka. Na radnici pak jde primátorovi po krku početná skupina kolem náměstka Rudolfa Blažka. Její síla spočívá v dravých komunálních politicích, kteří Béma pokládají za překážku ve svém rychlém postupu, ale také v udržování lepších vztahů s Mirkem Topolánkem, Ivanem Langerem a dalšími partajními špičkami. Odpovědnosti za stav Prahy a související politický marasmus se ODS nevyhne. Ulehčit by jí však mohl obětní beránek snímající hříchy i z ostatních. Na příštího primátora by pak po Bémovi kandidoval někdo úplně jiný, nový, čistý. Aby k tomu ale vůbec mohlo dojít, je třeba nejprve pohnout se stranickými preferencemi, které klesly od minulých voleb o polovinu a kolísají okolo pětadvaceti procent. Pavel Bém je chybující, lehkomyslný, vznětlivý. O svůj díl viny tak či tak nepřijde. Žonglování s fakty, které předvedl v nedělních Otázkách Václava Moravce na tom nic nezmění. Podstatné je, aby se pomyslný úklid hlavního města nezvrtl jen v bulvární lov na mediálně atraktivního primátora. Zvlášť když před všemi Pražany, a před politiky v první řadě, stojí složitý úkol nastavit mechanismy veřejné správy metropole lépe a hlavně transparentněji. Thu, 28 Jan 2010 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1333-miroslav-mares-odklizeni-zimniho-politickeho-marastu http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1333-miroslav-mares-odklizeni-zimniho-politickeho-marastu Zatímco lidé se na chodnících snaží neušpinit od blátivě-sněhové břečky, některé české politické strany se snaží zahájit alespoň navenek očistu od nánosů marastu, který je zatížil v dávnější i nedávné minulosti. Hlavním důvodem není sebereflexe s ohledem na vlastní morální hodnoty, ale nejasné perspektivy, které nabízejí blížící se parlamentní volby. Zřejmě největší problémy má v tomto směru ODS. Klesající preference a k tomu rozhádaná strana. Jak dlouho zůstane deklarovaná jednota mezi Topolánkem a Bémem, lze pouze spekulovat. Pokud to bude jen do dalšího samostatného rozhovoru některého z nich pro média, bude zřejmě pokles podpory pokračovat. ODS je sice osvědčená značka, ale není jasné, jakou vizi v současnosti nabízí. Namísto vysvětlování programových tezí o tom, jak je nutné oddlužit stát, dává médiím závdavek k rozebírání vnitrostranických sporů. Nyní se i u ODS vyskytl problém s černými dušemi. Zrušení mostecké organizace je logickým vyústěním problému, který se ale netýká jen ODS. V posledních týdnech zasáhl i ČSSD, které ovšem zatím preference neubral. Z hlediska rozložení problémů s podivném nabíráním členů strany je zajímavé, že nejzávažnější případy se dějí na severu Čech. Tato oblast má ostatně již delší dobu pověst „největšího Palerma“ v ČR. Zaujímá tak vůdčí roli ve státě, který je ovšem i ve svém celku prolezlý korupcí a organizovaným zločinem ve spojení s politikou. Sociální demokraté drží vůdčí pozici stranického žebříčku preferencí, viditelně však znervózněli díky razantnímu nástupu Zemanovy Strany práv občanů. Ta sice nabízí hlavně populismus, ale je nová a není svázaná se stávající reprezentací ČSSD ve státních orgánech. Étos alternativy tak může u nemalé části voličů přehlušit programovou prázdnotu a recyklování stárnoucích politiků Zemanovy éry. Pro kampaň ČSSD každopádně vyvstává problém, jak ji vést na dvou frontách. Dostatečně masivní zacílení na ODS ale může vymazat slabé a mediálně nepodpořené snahy SPO. ODS má na pravici větší problém s TOP 09. Ta nyní média zaujala hlavně razantními výroky svého předsedy, což jí může přivést další příznivce z řad bývalých voličů ODS, lidovců a unionistů. Výrazy typu „černoprdelníci“ však může odradit pravicovou katolickou základnu, která lidovce opustila hlavně kvůli levicovému směřování Svobodovy KDU-ČSL, ale stále sama sebe chápe jako nositele Šrámkovských tradic. Zda je současný zimní marast pouze labutí písní starého pětistranického systému, který se etabloval po volbách v roce 1998, ukáží až květnové volby. S jarním sluncem by mohla dlouho nerozrytém českém politickém záhonku vyrašit nová poupata. I když v sobě skrývají mnohé z plevele, který zde drahnou dobu roste, mohla by zamíchat dosavadními modely složitého koaličního páření. Tue, 19 Jan 2010 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1318-lukas-jelinek-rozpaky-nad-ceskymi-katoliky http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1318-lukas-jelinek-rozpaky-nad-ceskymi-katoliky Kardinál Miloslav Vlk už druhým rokem přesluhuje na postu arcibiskupa pražského. Netrpělivé vyhlížení jeho nástupce s sebou přináší pestrou paletu úvah nad tím, co se za poslední léta povedlo nejen Vlkovi, ale i římskokatolické církvi, zejména ve vztahu k české společnosti. Podle šetření agentury STEM aspoň jednou týdně navštíví kostel jen šest procent zdejší dospělé populace. To však odrazem naší víry v Boha být nemusí. Ne každý, kdo věří, se obrací k církvím. Kardinál Miloslav Vlk uvádí, že když po posledním oficiálním sčítání lidu dělali církevní představitelé „veliký průzkum mezi lidmi a diskutovali i s oficiálními osobnostmi Statistického úřadu, ukázalo se, že většina lidí, kteří se nehlásili k žádné církvi a údajně byli zařazování mezi ateisty, nakonec vypovídali celkem shodně, že se domnívají, že nad námi musí něco být. Čili minimum “víry“, která se nedá ztotožnit s ateizmem, s jeho distancí či agresí vůči všemu náboženskému, ale má blízko k osvíceneckému deismu, který nepopíral, že Bůh existuje, ale byl přesvědčen, že Bůh zůstává v ráji, ve své blaženosti, a o nás lidi se nestará a my o něj také ne. Zde na zemi jsme pány my sami a řídíme ji podle svých vlastních racionálních pravidel. Lze proto říci, že většina našich obyvatel nejsou ateisté ve vlastním slova smyslu, kteří by bojovali proti Bohu a církvi, ale lidé lhostejní, kterým nevadí, jestli Bůh je nebo není, a ve svém životě ho víceméně nereflektují. Více se myšlenkou na Boha zabývají, když je něco postihne… Pak se možná spíše obracejí k různým sektám nebo jiným obskurním společenstvím.“ Tento svůj názor kardinál Vlk doplňuje o informaci, že zvláště v Praze stále narůstá počet konverzí. Dospělí lidé vstupují do katechumenátu, aby se připravili na křest. Jsou jich prý stovky… Je-li tomu tak, jedná se o výborný výsledek práce kardinála Vlka, ale patrně i pražského světícího biskupa Václava Malého. Přejme římským katolíkům tento úspěch. Víra v dnešní době výrazně kultivuje společnost a pomáhá stabilizovat elementární hodnoty. Podstatné však je, aby se církve nenořily jen do svého nitra, ale žily též klíčovými problémy společnosti jako takové. Dluh, který představitelé katolické církve u nás mají, vnímá i kardinál Vlk. V bilančním rozhovoru, který zveřejnil na svých webových stránkách, nabízí přesnou reflexi, když říká, „že jsme se kvůli práci uvnitř církve aktivně neangažovali v budování společnosti, prostě příliš jsme se soustředili sami na sebe a společnost nás nějak nechala stranou.“ Pokud něco Miloslavu Vlkovi nechybí, je to pokora a upřímnost. S nimi se nebál střetu s konzervativní klikou na pražské katolické teologické fakultě. S nimi se postavil tendencím některých katolíků bagatelizovat popírání genocidy Židů nacisty. A s nimi také reflektuje slábnoucí vliv křesťanství na starém kontinentě a šířící se islám. Arcibiskup pražský varuje, že „Evropa bude pykat za opuštění svých duchovních základů a že je poslední období, které nepotrvá desítky let, kdy snad ještě má šanci s tím něco udělat.“ Ocitujme ještě několik jeho myšlenek na adresu aktivit muslimů: „Systematickým vyprazdňováním křesťanského obsahu života Evropanů se vytváří prázdný prostor, který oni snadno zaplňují. Evropa zapřela své křesťanské kořeny, ze kterých vyrostla a které by jí mohly dát sílu čelit nebezpečí, že bude dobyta muslimy, jak se to ostatně už postupně děje. Muslimové sem jdou jistě z mnoha důvodů. Mají i jeden náboženský – přinášet do pohanského prostředí Evropy, do jejího bezbožeckého stylu života – jak říkají – duchovní hodnoty víry v Boha. Takže je nutno počítat s tím, že pokud se nezmění vztah Evropy k vlastním kořenům, že se Evropa bude islamizovat. Jednostranně absolutizovaná lidská práva k tomu ještě více otevírají dveře. Na křesťanství islám vytváří tlak, abychom žili svou víru naplno.“ Vlkova slova lze interpretovat různě. Zpravodajský server islámských radikálů z ruského Kavkazu nadšeně vypíchl zmínku o islámu nesoucím duchovní hodnoty do pohanské Evropy a kardinálovo tvrzení, že Evropa postrádá pevné duchovní a morální základy. Se znalostí reálií můžeme podepsat tezi o upozadění křesťanských hodnot, které přitom stály u startu evropské integrace po druhé světové válce. Přesto se nemohu zbavit dojmu, že Miloslav Vlk tak trochu islámem straší a tak trochu jej líčí jako přirozeného protivníka křesťanství. Nejsem si tím strašákem úplně jistý. Evropské kořeny křesťanské se s islámskými prolínají. Kultury na sebe navazují, leč náboženství jsou v konfliktu. Přitom vzývané principy se do značné míry překrývají. Před islámem nemá smysl stavět zeď. Islám je třeba pochopit. Měli bychom hledat společné jmenovatele, které má domácí evropská populace v křesťanství a imigranti z arabského světa v islámu. Radikální odnože a extrémní vyznavače měla, mají a mít budou obě náboženství. Tím živější by měl být dialog mezi věřícími otevřenými, nedogmatickými. Vstřícným krokem ale určitě nejsou ponižující a zesměšňující karikatury proroků nebo bonmoty v arsenálu politiků, jako je třeba Miloš Zeman, který opakovaně prohlašuje, že „ne každý muslim je terorista, ale každý terorista je muslim“. Křesťanstvím prosáklo naše jednání, chování a myšlení, aniž bychom si to nyní v Evropě uvědomovali. Snížili jsme však nároky sami na sebe. Desatero v lepším případě známe, ale příliš nedodržujeme. My nepotřebujeme zbrojit na války s jinověrci. Nám je třeba oprášení zásad, o nichž něco málo tušíme, ale které jsme dosud odkládali v pomyslné šatně. Sebevědomí nám vlastní může být nápomocno nejen při obhajobě, ale při aktivním prosazování evropského životního stylu, včetně zdejšího modelu sociálního státu a lidských práv. Polovičním úspěchem by už bylo, kdybychom se vrátili k semknuté pospolitosti, k modelu společnosti coby suveréna, akceschopného organismu. Spíše než strašit přílivem muslimů by měli církevní představitelé integrovat atomizovanou tradiční společnost. Miloslav Vlk o tom něco tuší, když kritizuje individualismus, který prý „není ochotný a mnohdy už ani schopný přinášet oběti. Už na samotné slovo oběť je alergický.“ Kardinálův postřeh by šlo rozšířit. Stejně málo nám říká termín solidarita. Zdraví nevěří nemocným, sytí hladovým, nůžky se rozevírají mezi sociálnímu skupinami, ale i mezi městem a venkovem. Daně jsou vnímány jako obtížné zlo, ne jako nástroj solidarity. Nadšeně opěvujeme blahobyt, ale šklebíme se nad šetrností. Životní úroveň měříme penězi a materiálními statky. Duchovní rozměr kvality života je tématem úzké skupinky intelektuálů a zelených aktivistů. Církve, včetně katolické, mohou nalézt spoustu spojenců v ochráncích přírody, v sociálně citlivých stoupencích principů solidarity a soudržnosti, v lidech, kteří přemýšlejí. Je v tom možná určitý rozpor. Dříve církvím stačila slepá stáda věřících. Dnešní situace je radikálně jiná. Miloslav Vlk se v minulosti naučil komunikovat s laickým prostředím. Na to by měl navázat i jeho nástupce v arcibiskupském křesle. Kodex kanonického práva nabízí zevrubný popis předpokladů vhodného kandidáta. Musí vynikat pevnou vírou, dobrými mravy, zbožností, horlivostí o duše, moudrostí, obezřetností a lidskými ctnostmi, aby měl ostatní vlohy, které ho činí vhodným k zastávání úřadu, o nějž se jedná; musí. mít dobrou pověst; být alespoň třicet pět roků starý; být alespoň pět roků knězem; být doktorem nebo alespoň licenciátem biblických věd, teologie nebo kanonického práva. Markéta Kořená a Daniela Iwashita v říjnových Lidových novinách ale přinesly příklad toho, že papež občas překvapí. Například jmenováním devětačtyřicetiletého redemptoristy Roberta Bezáka arcibiskupem trnavské arcidiecéze. Rozhodnutí papeže nahradit dosavadního arcibiskupa knězem, tedy nikoliv už vysvěceným biskupem, jehož jméno vůbec nebylo v té souvislosti v oběhu, vzbudilo rozruch nejen mezi slovenskými katolíky. Benedikt XVI. podle autorek tímto gestem vyslal varovný signál členům vyššího kléru a povzbudil řadové kněze. Svou představu dobrého apoštolátu pak formuloval slovy: „Sloužit a darovat tak sebe sama, být nikoli pro sebe, ale pro druhé, od Boha a k Bohu – to je nejhlubší jádro poslání Ježíše Krista a zároveň pravá podstata jeho Kněžství. “ Spekulovat, kdo časem vystřídá Miloslava Vlka, nemá tudíž hlubší smysl. Připomeňme si jen anketu Lidových novin, v níž biskupové odpovídali na otázku „Která vlastnost, schopnost či jiný předpoklad je pro naplnění arcibiskupského poslání nejdůležitější?“ Podle Václava Malého by „arcibiskup měl být především lidský, citlivě vnímat obyčejné každodenní starosti kněží i věřících a nebát se vstupovat do debaty, kde se kladou i nepříjemné otázky. Zvlášť cenné by bylo, kdyby uměl také říci nevím, nemám patent na rozum.“ Pro biskupa královehradeckého Dominika Duku je hlavní „pokora a schopnost kreativity v otevřenosti vůči celé společnosti, především hledajícím.“ A František Radkovský, biskup plzeňský, míní, že biskup v kterékoliv diecézi musí být mimo jiné „člověk, který má rád lidi, kterým má sloužit - a to jsou všichni lidé, bez ohledu na to, zda jsou pokřtění, či ne, věřící, či nevěřící.“ Zbytek oslovených v rámci starých kolejí zmiňoval zejména šíření učení Ježíše Krista, vnitřní stav církve a její postavení vůči státu. To je, myslím, velmi málo. Zároveň ale znalci římskokatolického zákulisí předpovídají, že za nového českého primase nebude vybrán nikdo, koho média nepřesně označují za „liberála“, ale právě spíše přísný tradicionalista a konzervativec. Pokud to dopadne takto, můžeme na zboření pomyslné zdi mezi největší církví a většinovou českou společností čekat marně. A lidé toužící po duchovní útěše budou dál houfně prchat do osidel všemožných šamanů a věštců… Wed, 13 Jan 2010 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1296-petr-robejsek-aby-nam-uz-brzy-nezvonila-hrana http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1296-petr-robejsek-aby-nam-uz-brzy-nezvonila-hrana Informační společnost ohrožuje demokracii Jaká je hlavní slabina našeho politického systému? No přece politici – shodne se většina. Zlepšení prý nastane, až k moci přijdou poctiví idealisté. A jak jsou na tom vlastně voliči? Americký psycholog Herbert A. Simon zkoumal informovanost voličů a jejich politické preference. Výsledky své rozsáhlé vědecké práce shrnul do záludně prosté otázky: Jak si chtějí voliči utvořit o politických stranách objektivní názor, když o nich tak málo vědí? Do odborné literatury tato retorická otázka vstoupila jako „Simonova záhada“. Její vyřešení se týká budoucnosti reprezentativní demokracie u nás i ve světě. Co nás zajímá? Voliči nevědí o politice dost, protože je strany málo informují, zní obvyklá odpověď. Opravdu? A co všechny ty blogy, analýzy, projevy, brožury a knihy; co Radio Česko a ČT24? V informační společnosti lze jen těžko obhájit tvrzení, že vědění není k dispozici. Možnosti informační společnosti však většina z nás využívá pouze v té míře, v jaké přispívají k našemu povyražení. Ebay, internetové hry či seznamky jsou zábavnější než problémy zemědělské nebo bezpečnostní politiky. Ruku na srdce, převážná většina (nejenom české) veřejnosti se o politiku ve skutečnosti vůbec nezajímá. S patetickým gestem se odvrátí od této „špinavé hry“ a dychtivě se přikloní k zábavnějším alternativám. Jelikož o politice nevíme dost, posuzujeme ji podle měřítek, na která stačíme bez tréninku. Než abychom se pohroužili do četby analýz a komentářů tak se raději ptáme: „Kdo s kým a co za to dostane.“ Místo o politiku se vlastně zajímáme hlavně o politiky. Je prostě snažší a zábavnější vnímat věci veřejné jako nekonečnou telenovelu a sledovat politiky jako celebrity ze sportu nebo z kultury. Naše politické názory a rozhodnutí opíráme příliš často o „poznatky“ o privátním životě, finanční situaci a výhodách mocenské elity, opepřené porcí závisti vůči „těm nahoře“. Media se takové společenské poptávce ráda přizpůsobí; aféry se prodávají snadněji než náročná témata a mnohorozměrné pohledy. Výsledkem je bulvarizace politiky. Ano, podíl na ní mají politici sami, ale především jde o rozhodnutí veřejnosti, která ve své většině svobodně volí povrchnost. Politickým stranám vyhovuje, že voliči politiku zaměňují s personálními rošádami, retorickými přestřelkami a zakulisními intrikami. Přestát tu či onu aféru je mnohem snažší a stojí to méně energie než vymyslet a prosadit nosná řešení pro exportní, daňovou nebo bezpečnostní politiku. Volební období se dá pohodlně strávit tím, že se politici zabývají sami sebou a problémy, které sami vytvářejí. Nedostatek převratných myšlenek a nízké nároky veřejnosti určují i způsob politického marketingu. Politika vychází vstříc nenáročnému vkusu většiny a prezentuje se jako zábavná reality show. Politické strany to sice na oko popírají, ale prodávají své kandidáty podobně jako mýdlo nebo čokoládové tyčinky. Jenom si vzpomeňme na zábavný charakter nedokončené volební kampaně. Letos bude repríza. Politická negramotnost Reprezentativní demokracie předpokládá informovanou a angažovanou veřejnost. Politice sice může rozumět každý, ale musí jí věnovat více času než kolik ho stačí na přečtení titulků bulvárních novin. To se děje zřídka, a proto se v demokratických společnostech šíří epidemie politické negramotnosti. Nesouvisí se znalostí abecedy, a může tudíž postihnout i mnohého vzdělance. Vědění prý znamená moc. Političtí analfabeti vědí všechno o „Vyvolených“, o internetových aukcích, módách, filmech a aférách, ale toto vědění vede ke ztrátě kontroly. Bavící se veřejnost se zříká moci ve prospěch skutečně informovaných a tím i vlivných skupin z hospodářství, politiky nebo z veřejné správy. Demokracie tak sice formálně existuje dál, ale fakticky zaniká. Svobodné hlasování ztrácí smysl, když voliči své rozhodnutí opírají o pár podružných informací o politicích a chybí jim hlubší poznatky o politice. Své demokratické svobody pak politický analfabet využívá pouze k tomu, že na rozdíl od minulosti reptá proti vrchnosti o poznání hlasitěji. Za těchto okolností působí demonstrativní znechucení politikou, ono „děkujeme odejděte“, bezmocně a pokrytecky zároveň. Podepisování petic a zvonění klíči jsou prázdná gesta, která nic nestojí a nic nepřinesou. Také volání po „poctivých politicích“není nic jiného než projev nekompetentního přístupu veřejnosti k politice a neochoty se jí hlouběji zabývat. Tento postoj se opírá o kuriózní předpoklad, že politika prováděná striktně podle právních norem je automaticky lepší. Poctivost však není synonymem chytrosti. Poctivec, který se nezištně snaží o prosazení upřímně míněné hlouposti, je schopen nadělat stejnou škodu jako nepoctivý chytrák. I kdyby se nakrásně podařilo prosadit v politice striktní dodržování pravidel, zlepšila by se pouze její forma, nikoliv zákonitě i její kvalita. Poučené vměšování angažovaných voličů na všech politických úrovních by ke zkvalitnění politiky přispělo podstatně více než další zákony proti korupci. Má demokracie budoucnost? Existuje řešení Simonovy záhady? Po desetiletí byl přístup k informacím nedostupným ideálem - motivem boje za demokracii. Cíl byl dosažen a informační svoboda dnes ohrožuje budoucnost demokracie. Reprezentativní demokracii chybí nejenom schopní politici, ale především informovaní a angažovaní voliči. Zábavou posedlá a většinou jen pošetile reptající a politizující veřejnost nese na nízké úrovni politiky velkou část viny. Nemá smysl čekat na blanické rytíře a trvat na formální „správnosti“ politiky. Je to sice pohodlné, ale Vánoce právě byly a na Ježíška by dospělí již věřit neměli. Účinná politika není poctivá nebo nepoctivá, nemá světový názor ani spasitelskou perspektivu - je „pouze“ nekonečnou a nesmírně náročnou řadou pokusů o zvýšení blahobytu, bezpečnosti a mezinárodního vlivu země. Roztěkaní a povrchně informovaní voliči však nevědí dost na to, aby byli schopni formulovat jasnou politickou poptávku a nést důsledky tomu odpovídající politické linie. Že by to bylo moc namahavé? Ano. Ale pak bychom měli snížit intenzitu našeho pohoršení nad špatným stavem politiky na úroveň odpovídající naší vlastní ochotě se opravdu angažovat. Společnost, která svůj zájem o politický vývoj dokazuje především pranýřováním politiků a jinak chce mít svůj klid, se již odporoučela do virtuálního světa médii a odmítá odpovědnost za svou budoucnost. Zdá se vám, že také moc dramaticky zvoním klíči? Zmíněné potíže by se daly přehlédnout a mohli bychom klidně surfovat za další zábavou. K západnímu politickému modelu však existuje reálná a velmi životná alternativa. Autoritářské režimy nemají zájem o informovanou a aktivní veřejnost. Svých občanů se neptají a jednají tudíž rychle, zacíleně a rozhodně. Demokracie je v defenzivě a když se nic nezmění, tak bychom se měli začít smiřovat s tím, že bude vytlačena autoritářskými formami vlády. Petr Robejšek, MfD/Kavárna 2. ledna 2010 Thu, 07 Jan 2010 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1278-miroslav-mares-bilance-roku-2009-cesko-podivne-evropske http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1278-miroslav-mares-bilance-roku-2009-cesko-podivne-evropske Rok 2009 přinesl pro dějiny českých zemí několik významných událostí. Důsledky mnoha z nich se na jejich území budou projevovat ještě po dlouhou dobu. Česká republika byla v tomto roce velmi významně zapojena do evropské politiky. Řada problémů v této oblasti vyvolávala velké diskuse, ba i znepokojení na domácí i mezinárodní scéně. Ukázalo se však, že česká pozice v reálné politice není natolik vlivná, aby samostatně umožnila výrazné zvraty v evropském politickém vývoji. Na druhou stranu do něj může vepsat svoji stopu. Tu by sice evropský mainstream často nejraději ihned vymazal, ale nemůže ji zcela ignorovat. Česká republika se několik let připravovala na evropské předsednictví, po kterém zůstala ne zcela zasloužená pachuť. Administrativu a běžný chod EU čeští diplomaté a euroúředníci zvládli. Ze dvou zahraničně politických krizí na počátku roku se ČR vyznamenala při plynové rusko-ukrajinské válce a zaklopýtala, ale neupadla na Blízkém Východě. Symbolický význam neúcty k institutu předsednictví mělo vyslovení nedůvěry vládě uprostřed něj. To zůstane v evropské paměti ještě dlouho, možná déle, než eurooptimistickým uším nelahodně znějící projevy Václava Klause či české oddalování ratifikace Lisabonské smlouvy a narychlo dojednaná výjimka z ní. Paradoxně, změna vlády bude posilovat dojem o českém euroskepticismu, i když jej vyvolala verbálně proevropská ČSSD. ČR se v důsledku dění v uplynulém roce bude muset více angažovat v budování evropské obranné identity. V roce 2009 rozhodl americký prezident Obama, že systém protiraketové obrany USA nebude potřebovat radar v Česku a antirakety v Polsku. Byl to konec několikaletého období, v němž se vyvářela pozice ČR jako zvláštního spojence USA na evropském kontinentu ve 21. století, se všemi hrozbami a šancemi, které by s tím byly spjaty. Obamovým nočním telefonátem do Prahy skončila pro někoho rajská hudba, pro jiného noční můra. Návrat do obyčejnosti oslabil atlantismus v české politice a posílil tendence ke společné evropské bezpečnostní politice, i když transatlantické spojenectví stále zůstává důležitým prvkem. Omezil se i antiruský étos české pravice, i když zcela nevymizel. U některých lidí, kterým ještě donedávna imponoval Bushův politický styl, se dokonce objevily úvahy o změně orientace na autoritativní Rusko, které se jim jeví jako lepší alternativa než z jejich pohledu neakceschopná EU a USA pod nadvládou „levičáka“ Obamy. Propojenost světové, evropské a české politiky se ukazuje i na dopadech ekonomické krize. ČR je sice tímto jevem zasažena, ale ke skutečným sociálním otřesům ještě nedošlo. ČR se obdobně jako zbytek Evropy dostává do nebezpečné spirály nárůstu státního dluhu, na jejímž konci může být závažné oslabení stávajícího politického a ekonomického režimu. Tomuto trendu nezabránila ani provizorní Fischerova vláda, která původně vznikla pro kratší funkční období, než které ji nakonec čeká. Její slabá pozice je dána okolnostmi vzniku a permanentní volební kampaní, v jejímž rámci je využívána politickými stranami. Na této kampani se současně podílí i několik ministrů, kteří mediálně „kopou“ za strany, které je do vlády nominovaly. Z hlediska politické kultury je zajímavé, jak se vláda a její předseda staly oblíbenými ve veřejnosti, i když vlastně nic podstatného neudělaly. Zřejmě proto, že s vládou nejsou spjaty ani žádné skandály, jako tomu bylo s předchozími kabinety. Ve stranickém systému se objevily nové subjekty, ale pouze volby mohou prokázat, které budou skutečnou štikou v rybníce a které zůstanou zapadlými odštěpy. Nejlépe má podle průzkumů našlápnuto TOP 09, která může spojit část skomírajícího lidoveckého voličstva s pravicovým elektorátem, který "nemusí" volit ODS. Evropské volby ukázaly na relativně silnou pozici českých euroskeptiků, jejich roztříštěnost jim však zabránila v zisku mandátů. Strana svobodných občanů nenaplnila očekávání, s nímž na konci loňského roku vznikala. Ze scény se vytrácí Strana zelených a všechny její odštěpy. V listopadu uplynulo dvacet let od pádu komunismu, a proto se objevily i pokusy o bilancování úspěchů a zklamání postkomunistického období. Celkově byly o něco věcnější než před deseti lety, kdy dominující negativismus šířený „protiopozičněsmluvními“ iniciativami Impuls 99 a Děkujeme, odejděte! a s nimi spřátelenými médii spoluvytvářel neadekvátní atmosféru totálního zmaru. Domácí politická a intelektuální diskuse, např. kolem Ústavu pro studium totalitních režimů, však potvrdila i nezahojení řady ran z komunistického období a nevyrovnání se s touto érou v širokých vrstvách společnosti a její elity. Stav české politiky na první pohled nedával důvod k radosti, ale přesto se potvrdilo, že ČR patří do vyspělého demokratického světa, se všemi pozitivy a negativy, které k němu patří. Česká politika prokázala v roce 2009 propojení s celoevropským politickým vývojem, byť někdy takovým způsobem, které budoucí historiky postaví před otázku, jak se s podivnými postoji a zvraty české elity hodnotově vypořádat. Thu, 31 Dec 2009 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1279-lukas-jelinek-co-rekl-rok-2009-o-nas-samotnych http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1279-lukas-jelinek-co-rekl-rok-2009-o-nas-samotnych Uplynulý rok přinesl v české politice několik zklamání a několik radostných zjištění zároveň. Studenou sprchou byl hned na přelomu roku nápad sociální demokracie podpořit účast našich vojáků v afghánské zahraniční misi výměnou za odpískání regulačních poplatků ve zdravotnictví. Lekce cynického pragmatismu však nakonec byla včas zaražena. O další ostudu vpravdě evropských rozměrů se postarala ODS. Její vláda se ujala českého předsednictví EU pod heslem „Evropě to osladíme“. Země se chopila šance na starém kontinentě vyniknout naprosto bez ambicí a zájmu. Témata, jimiž bychom chtěli obohatit evropskou agendu, chyběla. Zatímco jinde se chystají na předsednictví léta dopředu, my to sfoukneme za pár týdnů. Styl, který čeští politici v náznacích představovali na evropských jednáních, naplno prezentovala Černého plastika Entropa. Arogance, teatrálnost, chaos, pohrdání druhými. Nepovedený ideologický koncert po pěti měsících vystřídala uměřenost týmu Jana Fischera. Jestli byl pád vlády během předsednictví skandálem, stalo se instalování nového českého předsedy Evropské rady záslužným skutkem. Kde se ale sázka na experta příliš nevyvedla, bylo hledání čerstvého českého eurokomisaře. Vladimír Špidla se opět stal obětí politických intrik. Do Bruselu po Novém roce zamíří profesionální diplomat Štefan Fule. Je malý zázrak, že bez většího politického jištění nakonec získal tak zajímavé portfolio, jako je rozšiřování EU. Jakými potížisty umíme být, ukázala nekonečná ratifikace Lisabonské smlouvy. Češi nejprve na sebe upoutali pozornost všech okolo, aby pak na dokument kývli pod podmínkou, že budou oslabena jejich sociální práva. Je to Kocourkov, ale náš a jsme na něj patřičně hrdí. Vážnějším problémem je znovu projevená neschopnost vypořádat se s narůstajícím neonacismem a sklony ke xenofobii a rasismu. Hlasatele intolerance (jako je D.Duke či G.Wilders) přitahuje Česká republika jako žárovka můru. Dělnická strana v exponovaných regionech znatelně sílí a místní představitelé etablovaných partají se ji snaží trumfnout. Ohavný žhářský útok na romskou rodinu ve Vítkově, při němž utrpěla vážné popáleniny malá Natálka, je patrně nejzávažnější a nejotřesnější událostí roku 2009. Přitom za dveřmi čeká houstnoucí imigrace a výzvy multikulturalismu. Přejděme k událostem, v nichž jsme obstáli. Poprvé jsme byli svědky svržení vlády parlamentní opozicí. Ani to nebolelo. Vyzkoušeli jsme si standardní proceduru demokratického zřízení. Nezapomínejme zároveň, na co tehdejší opozice již možná zapomněla – a sice že Topolánkův kabinet padl kvůli vážnému podezření ze zpolitizování justice a kvůli tendenci premiérova důvěrníka ovlivňovat zaměstnance veřejnoprávní televize. Podruhé během jedenácti let jsme se dočkali úřednické vlády. Předvádí mix profesionality a stranického slouhovství některých svých členů. Šéfuje jí muž zručný, moudrý a u občanů populární. Veřejné nepřátele nemá, dokonce ani parlamentní opozici, leč o okopávače kotníků nouze není. Z hlediska ústavy jde o plnohodnotný kabinet. Chybí mu však politické zastání, což nahrazuje vydatnou podporou veřejného mínění. A s tou jde ruku v ruce nedůvěra partají. Takový malý začarovaný kruh. A ještě jeden úspěch, který ale podstatná část politického spektra zpochybňuje. Strany se správně rozhodly pro předčasné volby, ovšem zvolily k nim nevhodnou cestu jednorázového ústavního zákona s rysy retroaktivity. Ústavní soud se proti tomu postavil odvážněji, než se čekalo. Politici dostali přes prsty: možná v nevhodný okamžik a možná silněji, než bylo potřeba. Ale jednou to přijít muselo, legislativu nelze účelově prznit donekonečna. Přinejmenším Ústavní soud a Nejvyšší správní soud, poté snad také některé nejnižší stupně soudů a řadová státní zastupitelství, ctí principy právního státu, a to i za cenu napětí mezi mocí soudní a mocí politickou. Nyní se s tím obě budou muset vypořádat. Doufejme, že stojíme na prahu konfliktu užitečného, demokracii zpevňujícího, nikoli drolícího. Rok 2009 byl rokem odhalení či alespoň důsledného potvrzení silných i slabých stránek české společnosti. Kam se na to hrabe ekonomická krize, zrod nových stran či střídání na čele stávajících. Mnohem důležitější je, jak se chováme k sobě, k druhým a k politickému systému, který nazýváme liberální demokracií. Ukázalo se, že máme – eufemisticky řečeno – nemalé rezervy. Ale také potenciál s nimi letos pohnout. Thu, 31 Dec 2009 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1243-lukas-jelinek-nadilka-z-niz-mrazi http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1243-lukas-jelinek-nadilka-z-niz-mrazi Každý z nás nalezneme pod vánočním stromečkem pomyslnou obálku a v ní – dluh ve výši 111 000 korun. Tolik prý připadá na každého obyvatele České republiky při stávajícím rozvalu veřejných financí. Liberální ekonomové dávají vinu rozhazovačným politikům, zejména sociálním demokratům. Žít na dluh prý není správné. Aspoň podle těch, jejichž bankovní ústavy lákají klienty na úžasné půjčky a které pomohly svojí úvěrovou politikou a odvážnými finančními produkty roztočit nevídanou fiskální a ekonomickou krizi. Čili zadlužování je špatné, jen když na něm sám neparticipuji… Předchozí řádky by však neměly být omluvou neodpovědnosti politiků. Nechť vydávají prostředky na investice a sociální polštáře pro ty, kteří krizi nezavinili. Zároveň ale ať také ucpou černé díry, kdy jsou například prostřednictvím netransparentních veřejných zakázek leckdy rozhazovány peníze doslova ve velkém. Samotné projednávání státního rozpočtu na rok 2010 je zajímavé hned z několika důvodů. V jiné podobě do Sněmovny přišel, v jiné podobě z ní vypadl. Jiná strana (KSČM) jej pomohla pozměnit, jiné (ČSSD, KDU-ČSL, SZ) pro něj v konečné podobě hlasovaly. Naplno se vyjevily limity tzv. úřednické vlády, tedy kabinetu bez potřebné autority a politického jištění. Premiér Fischer a ministr financí Janota nedokázali u stran prolobbovat rozpočet s takovými parametry, které nastavili. Patrně čekali na zázrak… Ačkoli k vládě a jejím dvěma nejvlivnějším členům má nejblíže TOP 09, Miroslav Kalousek zavelel nevyslyšet Fischerovu prosbu a pro rozpočet nehlasovat. ODS nechala klíčový zákon projít, aby následně spustila palbu na „nezodpovědnou levici“. A ČSSD neváhala zachovat příjmy učitelů, úředníků, policistů či hasičů za cenu vyprázdnění kapitoly určené na mandatorní výdaje. Prostě chaos. Česká politika u příležitosti schválení státního rozpočtu definitivně ztratila na srozumitelnosti. Snad jedinou jistotou je škodolibost komunistů. Skutečnost, že je ostatní strany léta nechávají stát v koutě, ba některé šermují nápady na jejich zákaz, odměňují navrtáváním děr do lodi. Rozpočet zásadně upraví, ale pak od něj dají ruce pryč. Je to podobné, jako když tradičně míchají prezidentskou volbou, jen aby se něco dělo… Jinak jsou z principu proti všemu a proti všem. Sociální demokracie v hrubých obrysech podporuje Fischerovu vládu, ovšem s jejími předlohami je na štíru. A – zjednodušeně řečeno - rozjíždí své vlastní vládnutí prostřednictvím Sněmovny, v lepším případě ve spolupráci s lidovci a zelenými, v případě horším s komunisty. Na druhou stranu se nám zde alespoň formuje čitelná a přirozená politická většina pro případnou středolevou koalici po volbách. Nic na tom nemění ani čerstvá fiskální střídmost KDU-ČSL. Lidovci prý už chtějí šetřit, nikoli utrácet. Nicméně stále mají své plány v oblasti sociální politiky a regulace některých druhů podnikání a k jejich naplnění potřebují spojence. První po ruce přitom jsou sociální demokraté. Zelení se chtěli při projednávání rozpočtu přednostně postarat o učitele. To, že v tomto směru nic při formování rozpočtu neudělali, vysvětlil předseda Liška dohodou s ministrem financí, který prý slíbil učitelskému stavu přesunout prostředky dodatečně. Takovou interpretaci však Eduard Janota odmítl a Strana zelených zůstala v kabátě z pořádné ostudy. Překvapením pro nezasvěcené mohla být tendence ODS a TOP 09 porušit disciplínu: modrý poslanec Chytka chtěl poslat milióny navíc Žáčkovu Ústavu pro studium totalitních režimů, Kalouskova partaj (podporovaná hnutím starostů) žádala peníze navíc pro obce. Oba subjekty se pak ještě stihly do krve pohádat nad tím, kdo jednal moudřeji a zásadověji. Bez ohledu na to, kdo má pravdu, je evidentní výhodou TOP 09, že disponuje mediálně atraktivním lídrem Kalouskem s poslaneckým mandátem, zatímco Mirek Topolánek může pouze do sněmovního předsálí s visačkou „Host“. Rozhádané, těžko čitelné partaje, exekutivními sklony nabitá Sněmovna, slabá vláda (už ani loutková, vždyť ve skutečnosti ji nikdo moc vážně nebere) a zlomyslný prezident, který hledá skulinky, jak si vyřizovat staré účty a jak posilovat vlastní pravomoci. Nic lépe nedokumentuje potřebu nového rozdání karet voliči. Spíše než výhružnou kartičku o našem dluhu bychom pod stromečkem zasloužili ucelenou vizi partají, jak ven z hospodářské krize, ale i z krize českého ústavního, politického a stranického systému. Politici by měli tušit, že jak nám nadělí dnes oni, tak jim za pět měsíců nadělíme my. Thu, 17 Dec 2009 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1229-miroslav-mares-cesta-zelenych-po-sjezdu-bezvychodna-souteska http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1229-miroslav-mares-cesta-zelenych-po-sjezdu-bezvychodna-souteska Strana zelených na svém brněnském sjezdu udržela kurs, který ji v roce 2006 zajistil zastoupení v Poslanecké sněmovně. V současnosti však již spíše přispěje k postupnému přesunu této strany do živoření pod pětiprocentní hranicí, v níž se strana nacházela téměř celá devadesátá léta a na počátku nynější dekády. Při svých posunech napravo i nalevo naráží potápějící se loďka strany zelených na tvrdé skály staré i nové konkurence. Existuje z této soutěsky ještě východisko? Liberální image vedení strany podpořené relativně umírněnou environmentální rétorikou ztratilo na efektivitě poté, co se objevil nový hráč na stejném, či alespoň hodně podobném hřišti. Tím novým konkurentem je nyní pro Stranu zelených především TOP 09. V českém prostředí je sice tradiční prostor pro středovou alternativu s liberálním nádechem mezi oběma velkými stranami, nicméně ten zpravidla obsazuje pouze jedna strana, ať se již jednalo o Občanskou demokratickou aliance v devadesátých letech, o Unii svobody na přelomu století anebo právě o zelené v polovině „nulté dekády“. V současnosti se může podařit TOP 09 výhodný tah, a sice využít potenciál části tradiční lidovecké základny a současně využít liberálně naladěnou část elektorátu bývalých unionistů a bývalých "bursíkovců". I když oba segmenty nezíská TOP 09 celé, sama si polepší a konkurenci tím může znemožnit vstup do sněmovny. Zelení musí čekat na případný krach TOP 09, protože pak by se opět mohli stát alternativou. Nicméně toto čekání bude zřejmě marné. Vnitřní ideová změna je rovněž málo pravděpodobná, protože případní aktéři takové změny ze strany odešli, ať již s Patočkovým křídlem nebo později. O tom, že středopravá liberální orientace Bursíkových českých zelených se liší od převážné většiny západoevropských „melounů“ (na povrchu zelení, uvnitř rudí), bylo již napsáno hodně. Nicméně není jasné, zda by případný přesun zelených k levici, či dokonce k radikální levici, byl úspěšným konceptem. Je pravdou, že v některých zemích, např. ve Skandinávii, rudo-zelený mix úspěšně funguje. Nicméně stávající situace v ČR nedává ani tomuto směru příliš šancí na úspěch, protože zde ještě není etablovaná „postmoderně-levicová“ voličská základna. Ve střednědobém horizontu není ale její vznik vyloučen. I o tento elektorát však může být sveden souboj. V říjnu 2009 se na bázi některých trockistických skupinek a s nimi spjatých nevyprofilovaných levičáků utvořila Nová antikapitalistická levice, inspirovaná relativně úspěšnou Novou antikapitalistickou stranou z Francie a jejím charismatickým předsedou Olivierem Besancenotem. NAL sice zatím příliš silně ekologickou rétoriku nepoužívá, na druhou stranu se jí ani nebrání a hlavně se profiluje na celé řadě témat, která jinak silně tematizuje i Strana zelených a mají je rádi její potencionální příznivci z řad levicové mládeže (antiglobalismus, rovné příležitosti, antifašismus apod.). Pokud se jim podaří podchytit některé populární ekologicky a levicově naladěné populární intelektuály, může časem zeleným vyrůst nová konkurence. A to i v případě, že by se u zelených prosadili oponenti soudobého vedení, tj. křídlo kolem M. Stropnického. Po brněnském sjezdu je tak hlavním krátkodobým úkolem Strany zelených zůstat dominantní silnou mezi těmi stranami, které si slovo zelená daly do svého názvu (kromě již odštěpených Zelených a Demokratické strany zelených není vznik dalších variací na toto téma vyloučen). Pokud si Zelení chtějí udržet šanci proplout soutěskou soudobé nepřízně a zůstat relevantní silou v delším časovém horizontu, musí čekat na chyby středových soupeřů nebo se v dlouhodobé perspektivě neuzavírat ani případné změně profilace směrem doleva (což by ovšem vyžadovalo výraznou obměnu vedení a obsahu politiky). Sat, 12 Dec 2009 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1199-lukas-jelinek-disciplinovany-nastup-top-09 http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1199-lukas-jelinek-disciplinovany-nastup-top-09 Cesta TOP 09 od rychlokvašeného fanklubu v řádnou politickou stranu výrazně pokročila. Podrobný program novému subjektu sice chybí, má však už alespoň řádně zvolené vedení. Vyčítat víkendovému sněmu TOP 09, že byl jednomyslný a nekonfliktní, je nespravedlivé. Ustavující sjezdy zpravidla takové bývají. Hladký průběh, soudržnost a disciplína. Rozpory přijdou až v dalších týdnech. Nebuďme přehnaně nároční tam, kde to není na místě. TOP 09 je především marketingový projekt Miroslava Kalouska. Politika mazaného, který spíše než vizionářem umí být mistrem okamžiku. Členové TOP 09 zcela logicky ctí, že dvojice Schwarzenberg-Kalousek je dnes jedinou devizou strany, a ochotně přijali roli komparsu. Jednou se ale určitě i v lůně čerstvého subjektu vylíhne nějaká ta politická hvězdička. Prozatím všechny klíčové pozice obsadili zkušení partajníci se zářezy od lidovců či občanských demokratů. Všichni místopředsedové se mohou pochlubit aktivním působením uvnitř KDU-ČSL nebo alespoň kandidaturou za tuto stranu. Vedle nich jsou členy TOP 09 zejména někdejší zklamaní straníci či neopotřebovaní nestraníci, kteří jsou přesvědčeni, že politiku lze dělat svižněji, elegantněji a ideově čistěji, než jak předvádějí jiné partaje. Šance, že tomu tak bude, existuje. TOP 09 nemá tendenci stát se stranou masovou, „všelidovou“ jako ODS, ani nebude svazována tradicemi jako KDU-ČSL. Ovšem ani ona se časem nevyhne jak rozumným kompromisům, tak přízemnímu taktizování. Početná skupina voličů touží vidět v TOP 09 cosi nového, nezkaženého. A nepřipouští si přitom ani tristní zkušenosti s Unií svobody a Bursíkovými zelenými. Koneckonců, předseda TOP 09 Karel Schwarzenberg si užil angažmá u obou - a navíc i u Občanské demokratické aliance. Ve Schwarzenbergovi mnozí vidí vzor, ba arbitra morálky. Jeho životní příběh je nezpochybnitelný. Máme co do činění s mužem čestným, galantním a vlastenecky smýšlejícím. Ale pamatovat musíme i na Schwarzenbergův na odiv dávaný cynismus, který všechny hodnotové dojmy úspěšně relativizuje. Něco podobného čas od času zajiskří třeba i u veřejného ochránce práv Otakara Motejla. Schwarzenberg však v tandemu s neméně cynickým a ležérním Kalouskem tvoří originální a ostrou směs. Kdepak podrobný program nebo hluboké ideje. Strana volebního typu, jakou je TOP 09, bude sympatizanty lákat na hlavně na dvojici lídrů, emoce, pár rádoby zásadových sloganů a také na zdání věcnosti, pragmatismu, technokratismu. Těmito vlastnostmi by TOP 09 mohla překrýt i mnohá obvinění z neetického jednání. V souvislosti s vládním „ekologickým supertendrem“ a s ním často skloňovaným klientelismem a korupcí Karel Schwarzenberg za TOP 09 Lidovým novinám řekl: „Budeme se snažit to riziko omezit. Úplně zabránit, že ten či onen si přihne, asi nejde.“ Z chování jeho kolegů v TOP 09 se dá odtušit, že pokud budou u nějakých nepravostí, budou se aspoň snažit počínat si chytře. Neexistuje snad region, v němž by novináři neobjevili čelné členy TOP 09 s nezvykle ostrými lokty, případně přímo morálním škraloupem, nebo aspoň podezřelé sponzory. Zmiňme jen jména Vlastimil Bařinka, Robert Vokáč, Věslav Michalik, Jan Levíček, Dušan Novotný či Štefan Loncnar. Při úrovni a mediálním obrazu ostatních stran to ale TOP 09 v počátečním období patrně neublíží. Pro politiky je v současnosti u nás nebezpečnější vést hrubé rétorické přestřelky a zneužívat získaného postavení či důvěry. Tomu se lídři TOP 09 dosud pokoušejí vyhnout. Vydrží ale tento nátěr TOP 09 déle než do sněmovních voleb? Po nich se může TOP 09 ocitnout řádně zvolená ve Sněmovně a nastoupit dráhu ODA, Unie svobody a Strany zelených. S nimi bývá často srovnávána. Ale každá paralela kulhá. Občanská demokratická aliance se jako první vyloupla z revolučního Občanského fóra. Stála na hlubokých myšlenkách, které kombinovala s protřelými politiky. Jakmile se ukázalo, že si ukousli tuze velké sousto, utekli - a ODA se stala takřka neviditelnou. Unii svobody vytvořili empatičtější a na nemravnosti citlivější členové ODS. Programově tápala, až dotápala. Zelení zase přilepili osvědčenou značku na sloučeninu anarchismu, liberalismu a touhy po moci. Oč rychleji se vyhoupli nahoru, o to tvrději spadli dolu. Na rozdíl od zmíněných uskupení si TOP 09 na nic moc nehraje. Nabízí se, že vyplní díru na trhu. S nadhledem, humorem, profesionály. Například způsob, jakým Schwarzenberg s Kalouskem okázale popírají námluvy s úřednickým premiérem Janem Fischerem, pouze množí spekulace o tom, jak tato romance nakonec dopadne. Umějí v tom zkrátka chodit. Z hlediska parlamentního spektra může TOP 09 odvést užitečnou práci. Její koaliční potenciál sahá odprava doleva. Zpestřit by tato strana mohla ledasjakou koalici. Sotva však čekat, že se stane tahounem tuzemské politiky, politické morálky a kultury. TOP znamená vrchol. Na něm je Schwarznebergova a Kalouskova strana právě teď. Jenže výstup vždy střídá sestup. Jakmile TOP 09 ztratí punc novosti a neokoukanosti, může se dostat do potíží podobným těm, co nyní sužují programově nečitelnou a personálně rozklíženou ODS. Tue, 01 Dec 2009 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1180-miroslav-mares-ods-v-mlhavem-mezicase http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1180-miroslav-mares-ods-v-mlhavem-mezicase Kongres ODS nepřinesl této straně bezprostředně žádná velká pozitiva, na druhou stranu ji nepřivedl ani do žádné viditelné krize. Ta se však může projevit po volbách v příštím roce. I když média dlouho před kongresem tematizovala výpady několika regionálních politiků proti předsedovi Mirkovi Topolánkovi a spekulovala o jejich mocenských ambicích, ukázalo se, že jejich současný vliv je jen velmi malý. Neznamená to, že ODS přestává být „stranou regionů“. Jen se zatím většina skutečně vlivných regionálních politiků rozhodla držet alespoň jakés takés jistoty. Alternativa proti Topolánkovi v současné ODS není. Svoji šanci propásl vloni Pavel Bém. Po neúspěšných volbách do krajských zastupitelstev měl šanci Topolánka sesadit, kdyby jednal razantněji. Příliš dlouho ale vyčkával a ztratil tak i image rozhodného politika. Navíc se z hlediska soudobé ODS může zdát Bémovo loňské upozadění jako lepší varianta, než kdyby se dostal do čela strany. V bouřlivém dění letošního roku by Bém na pozici předsedy straně nic podstatného nepřinesl. Ze své pozice Topolánkova oponenta naopak letos mohl stále přitahovat k ODS část euroskeptiků, kteří by jinak mohli volit Strnu svobodných občanů. Topolánek jasně a srozumitelně řekl, že jeho setrvání na postu předsedy je odvislé od volebního úspěchu. Co může ale voličům nabídnout. Image idolu střední třídy z jeho „zlaté éry“ let 2004-2006 je dávno pryč. Soustředit se může hlavně na kritiku ČSSD a předestírání hrozivých vizí zadlužení státu a jeho občanů, k nimž by podle ODS mělo dojít v případě spolupráce ODS s komunisty. Hlavní konkurent v boji o tradiční voliče je pro ODS nová strana TOP 09, která je jí programově nejbližší. Současně je však i nejvhodnějším koaličním partnerem, a proto nelze předpokládat ostré výpady proti ní. Může zde dojít k jisté české obdobě spolupráce mezi německou Křesťanskou demokratickou unií a menší liberální Svobodnou stranou Německa, která se zúročila v letošních spolkových volbách. Pokud se však ODS rozhodne vstoupit v nějaké formě do koalice či jiné formy spolupráce s ČSSD, může jí TOP 09 sebrat velké množství hlasů ve volbách druhého řádu. Topolánek se bude snažit představit ODS jako stranu s vizí rozvoje ČR do roku 2020. Ve volební kampani to může zabrat, ale spíš jako heslo než jako konsistentní program. V dnešní době má i sebelépe napsaný dokument problém, jak se dostat mezi širší voličské spektrum. Mediální dopady předchozího projektu Modrá šance z doby před šest lety však mohou být pro současnou stranu inspirací, jen s ní již není spojován étos změny, spíše jakési hráze vůči něčemu ještě horšímu. V prostředí ODS bude do voleb v roce 2010 hodně mlhavo. Vyjasní se až po nich, ať již bude letní slunce svítit hlavně pro Topolánka nebo pro jeho doposud nevyrostlé konkurenty. Wed, 25 Nov 2009 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1138-lukas-jelinek-trochu-smutne-vyroci http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1138-lukas-jelinek-trochu-smutne-vyroci Slavit nás Čechy baví. Jen nám při tom zhusta schází vkus. Na svátek žen nás kdysi do rauše přivádělo laciné víno, 17.listopad je šance ocitnout se v transu na pražském „trenažéru totality“. Kdo by nechtěl – zvlášť ti, co před dvaceti lety neměli chuť či odvahu - projít si legendární úsek z Albertova na Národní třídu a na happeningu se vysmát například kyselým normalizačním pomerančům? Výhledově by se prý na onom historickém místě měla zaskvět Černého fontána v podobě třiceti penisů s displeji, na nichž by se střídala jména politiků… Trocha pláče, trocha smíchu, trocha slávy, trocha vzteku. Ti, co nám čechrají nervy, se vyměnili, jenom my jsme stále titíž. Rádi bychom mnohé dělali jinak a lépe, pouze netušíme, jak na to. Neumíme se ani shodnout mezi sebou. Bylo by hloupé chtít, abychom éru od devětaosmdesátého roku všichni popisovali totožným slovníkem. Někdo si polepšil, jiný pohoršil, další zůstali na svém. Přesto bychom měli mít alespoň vůli stejně číst ústavu a stejně ctít mezinárodní závazky. Není tomu bohužel tak. Poslední týdny vyjevily, že snad největší houf nakonec vždy dokáže kolem sebe shromáždit strach z návratu sudetských Němců. Jak cynicky říká můj přítel-intelektuál, není se čemu divit. Vždyť jejich vysídlení je jedna z mála věcí, které se nám – či našim předkům - povedly bezezbytku. Úšklebek je to smutný, ale přesný. Třeba bude dvacet let od listopadu 89 také příležitostí, aby nám tu a tam přeběhl mráz po zádech. Máloco jde českým novodobým politickým elitám tak špatně jako zahraniční politika. Toto neobjevné tvrzení získalo o letošním podzimu nový, nebývale silný náboj. A přinejmenším evropští partneři nám přestali definitivně rozumět. Zatímco ještě před časem šlo v České republice rozklíčovat pro a protiintegrační síly, dnes, kdy je většina politiků ochotná napochodovat do zákrytu za prezidentem Václavem Klausem, mlha pokryla území od Aše až po Hrčavu. Příznačné už byly tuzemské komentáře poté, co Irové napodruhé výraznou většinou odsouhlasili Lisabonskou smlouvu. Prý řekli jasné ne-ano. Prý se nechali koupit. Prý byli zmanipulováni. Takto zapěli nejen konzervativní publicisté, ale i pravicoví politici. Právě ti, kteří za jiných okolností nepohrdnou změnou politických preferencí zdejších voličů – tedy pokud prozřou a místo konkurence začnou volit je. A právě ti, kteří mez mrknutí oka akceptovali, když druhdy změnili politickou orientaci čeští poslanečtí přeběhlíci… Přituhlo, jakmile Václav Klaus na pozadí ratifikace Lisabonské smlouvy vznesl požadavek, aby pro Českou republiku platila výjimka z evropské Listiny práv. Evropa nám vzkázala, abychom si své problémy vyřešili doma. A tak se také stalo. Fischerova křehká vláda sklapla podpatky, za cenu oslabení sociálních práv Čechů, Moravanů a Slezanů. Demokratické strany, jež měsíce opakovaly, že Lisabon ani Listina žádné ohrožení českých zájmů nepřináší, začaly předstírat, jak zásadní může prezidentova obava být. Chvíli Klaus představuje okrajovou úchylku, aby se v mžiku stal vůdcem početné politické smečky. Nebo snad stáda? Tuze namáhavé bylo v devadesátých letech zahánění sudetoněmeckých bubáků. Zejména sociální demokracie do něj mnohé investovala. Po česko-německé smlouvě přišla společná deklarace a dočkali jsme se i ocenění německých antifašistů. Strašení Berndtem Posseltem zůstalo jen v arzenálu komunistů a sirotků po Sládkových republikánech. Bylo by škoda zahodit odpracované úsilí jen kvůli domácím politickým přím. Tím posledním, co si můžeme přát, je, aby druhdy jednotná fronta proevropských sil (ČSSD, KDU, TOP 09, SZ, část ODS, část KSČM) vzala za své. Možná se někdo za našimi hranicemi zaradoval, když se doslechl, že alespoň nějaký český politik spojil s Lisabonskou smlouvou svoji politickou budoucnost, a to přestože dříve se o ní vyjadřoval dost nelichotivě. Jenže Mirek Topolánek tvrdí, že názor nezměnil. Proměnily se pouze geopolitické okolnosti. Předseda ODS cítí ruskou hrozbu – a když selhaly námluvy s USA, vezme zavděk i Evropskou unií. Tímto postojem si však reputaci napravíme stěží. Vrchol šílenství nastal s výběrem eurokomisaře. Nestal se jím ani osvědčený člen komise Vladimír Špidla (ČSSD), ani transatlanticky orientovaný zahraničně politický expert Alexandr Vondra (ODS), nýbrž šedivý Štefan Füle. Ne snad že by funkci člena Evropské komise nezvládl. Přeci jen je zkušeným, tvárným a pracovitým diplomatem. Pravda však je, uchazeč jeho profilu by měl v komisi zasednout jen v krajním případě. Bruselská exekutiva by neměla být neslaná, nemastná, bez vůně a zápachu. Po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost by dvojnásob měla připomínat evropskou vládu s maximální autoritou a vybroušenou kompetencí. Má-li být Evropa silným a vlivným kontinentem v rovině politické, ekonomické i bezpečnostní, potřebuje výraznou Evropskou komisi. Její členové by tudíž měli být respektovanými politickými hráči nebo osobnostmi, před nimiž si – s prominutím – partneři sednou na zadek. Tato kritéria Štefan Fule nesplňuje. Čerstvý eurokomisař byl zrozen ze zákulisních schůzek a neodmyslitelných mediálních přestřelek. Sociální demokracie tak dlouho stála za svým kandidátem, až na poslední chvíli překvapivě odklepla někoho úplně jiného. Zelení zase museli od počátku tušit, že s Janem Švejnarem neuspějí, ačkoli on sám se propagoval, jak jen mohl. Příklon k Vladimíru Špidlovi až v hodině dvanácté Liškovu formaci ctí, leč neomlouvá. Pokud měla ODS, s níž se nakonec ČSSD dohodla, za cíl zaříznout Špidlu, zaslouží palmu pro vítěze. Zatímco sníme o silném dubisku za oceánem a v Baracku Obamovi vidíme naivního slabocha, který si ani tu Nobelovu cenu za mír nezaslouží, Evropské unii nerozumíme už vůbec. V horším případě s ní válčíme, v případě lepším si ji pleteme s dojnou krávou. Bojíme se, že z Německa budou narušeny naše vlastnické vztahy. S Rakušany se navíc přeme i o jadernou energii. Slovensko-maďarskému sporu nerozumíme a Balkán nám zmizel za obzor. České zahraniční politice chybí jasná koncepce a srozumitelné priority. Oč méně o ní vedeme zasvěcenou diskusi, o to více je podřizována obratným hráčům, ideologům a šiřitelům hrůzostrašných pověstí. Sílí euroskepticismus, izolacionalismus, nacionalismus. Skoro se zdá, že se vrátíme se z vandru domů na umolousaný dvorek plný slepičinců, ovšem hřát nás bude pocit, že nad námi bdí pevná koalice pronárodních sil. K tomu, abychom nastavili zpětný chod vývoje společnosti nakonec ani obávané komunisty nebudeme potřebovat… V kombinaci s domácími problémy, počínaje korupcí, klientelismem a mafiemi napříč justicí či školstvím a konče upadající politickou kulturou, jde o nebezpečnou výbušnou směs. Proto není 17.listopad důvodem k veselí a povrchnímu moralizování, nýbrž k hluboké úvaze o nápravách chyb. Fri, 13 Nov 2009 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1110-miroslav-mares-konec-ceskeho-euroskepticismu http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1110-miroslav-mares-konec-ceskeho-euroskepticismu Klausův podpis Lisabonské smlouvy završuje jednu kapitolu dějin českého eurospekticismu, (pokud bude použit tento kontroverzní pojem pro označení snah o odmítnutí dominantních stávajících trendů evropské integrace). Část české politické scény sice již v 90. letech akceptovala směřování a posléze vstup do ČR do EU, domnívala se však, že po nabytí plnoprávného členství může ČR pozastavit prohlubování evropského integračního procesu. Po roce 2004 se tato část politického spektra propojila i s těmi politickými subjekty, které vstup ČR do EU i dosavadní výsledky evropské integrace vždy zcela odmítaly. Hlavním ikonou českého euroskepticismu byl Václav Klaus, který díky své funkci dominantním způsobem reprezentoval tento fenomén i v zahraničí. V letošním roce však poprvé získal skutečnou moc, aby mohl prosadit něco ze svých cílů. Kvůli předchozímu krachu tzv. Evropské ústavy mimo české území se do této pozice dříve nedostal. Během babího léta a podzimu 2009 se však ocitl v životní roli, která byla pro svět zajímavá jen do té doby, než Lisabonskou smlouvu ratifikoval. Naděje odpůrců smlouvy nakonec podpisem zklamal. Je zřejmé, že to pro něj bylo těžké rozhodnutí, a převládla politická odpovědnost po zhodnocení reálné politické situace na kontinentu. To, že se Česká republika dostávala na evropské scéně do problematické politické pozice z hlediska mainstraemovýcb proudů, které ji mohly aktuálně i dlouhodobě poškodit, euroskeptici nevnímali či nechtěli vnímat. Příznivce smlouvy podpisem potěšil, ale jen ve smyslu úlevy „konečně přestal dělat problémy“. Z jeho mnohdy věcných kritických připomínek k evropské integraci si naivní i vypočítaví eurooptimisté již nyní nebudou muset dělat těžkou hlavu. Klausovo dědictví bude i mezi euroskeptiky provázeno rozpory. Po Klausovi sice zůstane politický dodatek ke smlouvě s výjimkou pro ČR, nicméně jeho potřeba a aplikovatelnost se ukáže až v budoucnosti. Euroskeptikům vzalo přijetí Lisabonské smlouvy i důležité mobilizační téma na na domácí politické scéně. Nyní již nebudou moci téma Lisabonu věrohodně využívat ve volební kampani před parlamentními volbami v příštím roce ty politické subjekty, které na něm v posledních letech a měsících stavěly svoji vnější propagační činnost. Jedná se jak o „nepodařené dítě“ někdejšího Klausova křídla v ODS, tedy Stranu svobodných občanů, tak i o projekty typu Suverenity Jany Bobošíkové či Libertas.cz Vladimíra Železného. Ti všichni se ke Klausovi hlásili a nyní budou muset odůvodňovat, proč je zklamal. Nicméně to, že končí jedna kapitola českého euroskepticismu neznamená, že tento fenomén zmizí z české politiky. V blízké budoucnosti se ho zřejmě razantně chopí pravicoví extremisté, kteří mohou tvrdit, že na rozdíl od výše jmenovaných euroskeptických subjektů se nikdy plně nespoléhali ani na Klause. Avšak euroskepticismus již zapustil pevné kořeny v českých konzervativních vodách a doposud dřímá v hlubinách vod radikálně levicových. V evropských volbách bude i nadále vytvářet prostor pro úspěch českých euroskeptických projektů a může posílit euroskeptické frakce v Evropském parlamentu. Na celostátní i mezinárodní úrovni však již po Klausově podpisu a ještě více po jeho odchodu z funkce prezidenta nebude mít takřka žádný vliv. Zlatá éra českého euroskepticismu z let 2003-2009 tak nyní končí, současně však začíná jeho život v nových podmínkách, které pro něj nemusí být vždy nepříznivé. Thu, 05 Nov 2009 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1078-lukas-jelinek-silnice-plne-politiky http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1078-lukas-jelinek-silnice-plne-politiky Politika, to není jen radar, Lisabon, spory o ústavu, volby či Fischerovu vládu. Jsou témata voličům mnohem bližší a navíc významně ovlivňující podobu společnosti. Dobrá zpráva přišla z Úřadu na ochranu hospodářské soutěže: s největší pravděpodobností začne prošetřovat okolnosti zadávání veřejných zakázek na stavby českých dálnic. Jejich ceny jsou zhruba o třetinu vyšší než těch v okolních zemích. Průměrná cena kilometru dálnice je v České republice okolo 300 miliónů korun, v rovinaté krajině o sto miliónů méně. Oponenti poukazují na „objektivní příčiny“, například na výstavbu mimoúrovňových křižovatek či dálničních přivaděčů (zpravidla k nejbližšímu městu), které leckde v cizině započítávány nejsou. Jenže tam se také nedopouštějí podobných nadstandardních okázalostí: když se staví dálnice, staví se dálnice – sice po malých kouscích, ale důsledně. U nás se rozkope krajina široko daleko – a pak dlouho nic. Kromě toho jsou zajímavě děleny zakázky mezi stavební firmy. Zpravidla dávají finančně náročné nabídky a uspějí-li, zaměstnají pestrou řadu subdodavatelů, mnohdy těch, kteří ve výběrových řízení kupodivu (?) neuspěli. Na úředníky ministerstva dopravy (včetně ministrů) a na manažery Ředitelství silnic a dálnic se aféry a dohady o korupci, klientelismu a nekalém lobbingu jen lepí. Leč mohou si za to sami: minimální transparentností a častými příliš těsnými vazbami na svět byznysu. Místo toho, aby zpytovalo svědomí (může-li mít úřad nějaké), přichází ministerstvo dopravy s kuriózním návodem. Nelíbí se vám nějaký zákon? Překáží vám v rozletu? Chcete, aby padl? Stačí, abyste ho ignorovali, ba překračovali. To je nejlepší způsob jak se postarat o jeho zrušení. Kamiony v Česku nerespektují omezení jízd a vydávají se na cesty, i když jim za to hrozí pokuty. Přestože o letošních prázdninách platilo víkendové omezení jízd kamionů, podle policejních statistik se zvedl počet řidičů, kteří zákon nerespektovali – ve srovnání s předchozími měsíci téměř pětinásobně. Odpovědí ministerstva dopravy na tuto nedisciplinovanost je nápad, aby vláda stáhla z legislativního procesu návrh zákona, který měl zavést páteční zákaz jízd kamionů po celý rok. Jinými slovy, místo tlaku na dodržování zákona státní orgány ustupují. Svoji vstřícnost si však podle informací Hospodářských novin chce ministerstvo dopravy nechat zaplatit – a sice zvýšením pátečního mýtného pro kamióny až na dvojnásobek. Věřím, že dopravci se zaradují a rádi státu zaplatí. Dokud kamiony jezdí, oni vydělávají. Narážíme zde přitom i na závažný pracovně-právní, ba sociální problém. Řidiči jsou prý často nuceni nedodržovat zákonné přestávky a řídit třeba i čtyřiadvacet hodin denně. Vzpurným jedincům leckdy hrozí ztráta zaměstnání. Jenže kam to vede, se dozvídáme dennodenně z dopravního zpravodajství. Tu vážná srážka, tu převrácený kamión, jež dokáže na dlouhou dobu přerušit provoz v obou směrech dálnice D1. Místo toho, aby stát dbal o práva a bezpečí řidičů kamiónů i dalších účastníků silničního provozu, handluje s autodopravci. O to větší pochvalu zaslouží senátoři za Občanskou demokratickou stranu Jiří Žák, Jiří Nedoma a Jaroslav Kubera, kteří navrhují, aby nákladní automobily nesměly ve špičkách na dálnicích a rychlostních komunikacích předjíždět a aby byl i dalšími způsoby omezen jejich výskyt v levém jízdním pruhu. Motoristé znalí divočiny na tuzemských dálnicích musejí zatleskat. Bohužel projednávání návrhu modrých senátorů bylo odloženo až na leden příštího roku. A když už jsme u dopravy, zmiňme ještě jeden vážný problém prostupující různými politickými patry: hustotu provozu v místech, kam by patřit rozhodně neměl. Sdělovacími prostředky již proběhl případ středočeských Horoměřic, kde se přes odpor místních obyvatel valí středem obce kolony osobních, ale i nákladních automobilů. K řešení se nikdo moc nemá, bez ohledu na hygienické limity pro míru hluku nebo na znečišťování městečka výfukovými plyny. Problém mají i v pražských Běchovicích, kde se chystá výstavba obří křižovatky, která nejenže rapidně zvýší hluk v bezprostředním zastavěném okolí, ale též zabrání dalšímu rozvoji obce. Mohli bychom jít kraj po kraji a podobným způsobem vypočítávat neřešené potíže s dopravou. Lidé se zhusta ocitají na slepé koleji. Často chybí politická vůle, prakticky vždy také peníze, kterými by šlo vyztužit moudrá a citlivá řešení. Nejlepší náplastí na všechna podezření o propojení politiků, státních úředníků a podnikatelů v autodopravě či silničním stavebnictví by bylo bezpodmínečné zpřísnění legislativy a zprůhlednění všech rozhodnutí orgánů státní správy v dané oblasti. V opačném případě ve veřejném mínění snadno převáží pocit, že pro vyvolené pravidla neplatí a že zaplatit si lze cokoli, změny v zákonech nevyjímaje. politolog a ředitel Masarykovy demokratické akademie Tue, 27 Oct 2009 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1006-lukas-jelinek-myslime-to-s-lisabonem-uprimne http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1006-lukas-jelinek-myslime-to-s-lisabonem-uprimne Irové napodruhé výraznou většinou odsouhlasili Lisabonskou smlouvu. Vyslechli si za to své. Prý řekli jasné ne-ano. Prý se nechali koupit. Prý byli zmanipulováni. Ti politici, co jim to vyčítají, ale nepohrdnou změnou politických preferencí tuzemských voličů – tedy pokud prozřou a místo konkurence začnou volit je. A ani se příliš neozývali, když druhdy změnili politickou orientaci čeští poslanečtí přeběhlíci… Mají to zdejší odpůrci Lisabonu těžké. Česká republika zůstává posledním potížistou. Polský prezident Kaczynski hraje taktickou partii, na jejímž konci se bude skvět jeho podpis. Vůdce britských konzervativců Cameron sice kdysi slíbil po svém případném volebním vítězství referendum, teď však už své horlivosti údajně lituje. Kromě toho, smlouva už byla jednou britským parlamentem posvěcena. Čeká se tedy na nás. Vyčítat těm, co proti Lisabonu bojují, antievropanství není fér. Být proti Lisabonu není totéž co být proti EU. Koneckonců, nechuť k němu vyjadřují i jindy internacionalističtí levičáci. Problémem však je poškozování českých národních zájmů. Jak jinak popsat pozici, v níž bychom se coby sabotéři ocitli? Ublížili jsme si již neambiciózním, nekreativním předsednictvím s Černého Entropou a Vondrovým heslem „Evropě to osladíme“. Výmluvné bylo také prosazování amerického Bushova radarového systému proti vůli Bruselu, Berlína, Bratislavy, Vídně… A k tomu věčný provokatér Klaus na Hradě. Mirek Topolánek nyní s osudem Lisabonské smlouvy spojuje svoji politickou budoucnost, přestože se dříve o ní vyjadřoval velmi velmi nelichotivě. Tvrdí, že názor nezměnil. Změnily se pouze geopolitické okolnosti. Cítí ruskou hrozbu – a když selhaly námluvy s USA, vezme zavděk i Evropskou unií. Tímto postojem si však reputaci zpravíme stěží. Přístup euroskeptických senátorů ODS a hlavy státu je vlastně upřímnější. Přesto i on má svoje limity. Stížnost skupiny kolem senátora Oberfalzera Ústavnímu soudu nepůsobí dvakrát kvalitně a kompetentně. Možná se jí podaří ratifikaci pozdržet, nicméně dříve nebo později se Václav Klaus bude muset chopit pera. Teď si užívá patnáct minut evropské slávy. Je jedno, zda podepíše, nebo nepodepíše. Osobně již vlastně vyhrál. Své výhrady náležitě zpopularizoval. Když dá smlouvě zelenou, může při jakémkoli unijním problému opakovat: Já vám to říkal, já vás varoval! Co však odpůrci Lisabonu nikdy nevysvětlili, je ochota jiných malých a středně velkých zemí smlouvu akceptovat. Anebo jak se nám bude dařit jištění energetické bezpečnosti či čerpání z evropských fondů, staneme-li se definitivními vyděděnci. Samostatnou kapitolou pak je budoucnost českého zástupce v Evropské komisi. Bylo by dost nekorektní odmítnout Lisabon, prosadit hru podle smlouvy z Nice a navíc se dobrovolně nevzdat komisariátu, na který podle ní nebudou mít nárok všichni. Otálení se završením ratifikace, která již dávno proběhla na půdě Sněmovny a Senátu, pak zdržuje i výběr komisaře a vyjednávání o resortu, který by měl České republice připadnout. Už jen způsob, jakým se hledá vhodný adept do Evropské komise, napovídá, že náš přístup k EU je mnohem bizarnější, než jaký by šlo vyčíst z přestřelek nad Lisabonem. Stále se necítíme být součástí, natožpak hybateli unie. Spíše v ní vidíme protivníka, v lepším případě dojnou krávu. Klausův postoj je srozumitelný, přímý. Je ale jen vrcholem ledovce. Pod hladinou se skrývá mnohem hlubší nepochopení Evropské unie napříč politickým spektrem, stejně jako neochota opustit domácí píseček hašteřivé politiky a vydat se na mnohem otevřenější a náročnější evropské hřiště. (autor je politolog spolupracující s ČSSD) Thu, 08 Oct 2009 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/970-miroslav-mares-systemovi-komuniste http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/970-miroslav-mares-systemovi-komuniste Současná aféra kolem provokace Mladé fronty vůči českým politikům dopadla hlavně na komunisty. Ostatní strany se chovaly ostražitě či odmítavě a plně se do problému nenamočily. TOP 09 se rychle vypořádala se svým poslancem Šusterem. Ale KSČM nebyla schopna zareagovat okamžitě. Osud dvou jejich místopředsedů - Jiřího Dolejše a Čeněka Miloty - plnil sváteční mediální zpravodajství, i když byl milosrdně skryt za dlouhé bloky věnované papežské návštěvě. Odstoupení přišlo pozdě. Slibovaný soudní proces Jiřího Dolejše s Mafrou (podá-li správnou žalobu) situaci může zkomplikovat, protože bude celou aféru připomínat veřejnosti, možná i v předvolební kampani. Výsledek sporu je značně nejistý. Ale i pokud by náhodou Dolejš soud vyhrál, jeho další politické působení je ohroženo. Nebude mít vliv na stranu v důležitých okamžicích předvolebních i povolebních jednání. Pro image KSČM je nyní sice důležité, že se obou místopředsedů zbavila, ani to však nemusí být dostačující. Ztratila totiž hodně ze svého protestního potenciálu.. Část jejich příznivců mohla nabýt dojmu, že lidé z KSČM jsou zapojeni do běžných politických kšeftů, které jinak kritizují. Neřeší tedy jen problémy sociálně potřebných, ale i plnou vlastní stranickou kasu. I když se úterní Haló noviny snažily celou aféru označit za antikomunistickou provokaci, jejich působení má jen malý dopad. Nemohou konkurovat televizím ani deníku Právo. Navíc působí nevěrohodně, protože měly být sami do fiktivního převodu peněz zataženy svým vydavatelem a. s. Futura. Přesvědčit mohou jen pár nejvěrnějších. Ale věrných komu? Celé straně? To ne. Spíše půjde jen o věrné příznivce Jiřího Dolejše. Ti sice v Haló novinách zastávají silné pozice, ale mezi členy a sympatizanty strany vlivní nejsou. Dolejš je totiž znám jako jede z hlavních představitelů reformního křídla v KSČM. Byl by použitelný jako vhodná osoba pro spolupráci s ČSSD, ale pro mobilizaci vlastní voličské základny je těžko použitelný. Aféra tak posílí dogmatické komunisty, kterým byly Dolejšovy názory dlouhou dobu trnem v oku. Nejedná se jen o geronty z předlistopadových (či spíše posrpnových) stranických kádrů, ale i o adolescentní extremisty z mládežnických komunistických spolků. Ti si mohou nyní společně notovat „Vždyť jsme to říkali, soudruzi, podívejte se, kam ten eurokomunismus vede! Ke korupci a zradě komunismu!“. U aféry Dolejš se tedy nemusí jednat o dobrou zprávu pro ty, kteří by ji považovali za důkaz prolnutí KSČM se stávajícím systémem. Tento systém se totiž neukázal v příliš dobrém světle, takže se na scéně mohou objevit (staro)nové antisystémové síly. Tue, 29 Sep 2009 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/955-lukas-jelinek-nedospelost-ceske-politiky http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/955-lukas-jelinek-nedospelost-ceske-politiky Česká politika se zadrhla. Potíž je v tom, že její aktéři se naučili pouze běhům na krátkou trať, a to ještě za použití nejrůznějších fíglů a život usnadňujících kulišáren. Mirek Topolánek se druhdy svěřil, že smyslem jeho vlády bylo prosazení amerického radaru na českém území. Nepovedlo se. Dnes modří poslanci a senátoři hodnotí změnu americké zahraniční politiky jako zradu a Baracka Obamu jako zbabělce. V kuloárech už zazněly výhrůžky, že do budoucna si pravice zatraceně dobře rozmyslí, zda hlasovat například pro českou účast v zahraničních vojenských misích. Když nebudeme tuzemské politiky podezřívat z osobní (ekonomické) zainteresovanosti na Bushově raketovém deštníku, zbude nám coby vysvětlení jejich rozčarování bezmezná naivita a nedůvtipnost. Možná opravdu věřili, že radar v Brdech má pomoci proti Íránu či Severní Koreji (sic!), snad byli skutečně přesvědčeni, že jím lze převychovat mlsnou Moskvu. Buď jak buď, nešlo o projekt obranný, nýbrž primárně ideologický. S nástupem Obamy skončila Bushova éra víry (nikdo nemůže popřít silný Bushův příklon k nejkonzervativnějším nejen politickým, ale i náboženským kruhům), boje US „dobra“ s novou „osou zla“ a zastrašování konkurentů v mezinárodních vztazích. Obama je pragmatik, domácí situací nucený šetřit, zbraňové systémy chce používat jen tam, kde je to nezbytné a vskutku efektivní, nadto upřednostňuje obranné systémy mobilní, kreativněji využitelné. Ostatně existuje-li opravdu vážná bezpečností hrozba, jsou jí rakety krátkého a středního doletu namířené zejména na americké spojence v oblasti Blízkého a Středního Východu. Je s podivem, že expertní týmy českých politiků a vlastně i vládních institucí nebyly s to provést zavčasu racionální analýzu radarového příběhu a vštípit ji do hlav vůdců naší země. Nemuseli být nyní tak skleslí, vystrašení, že jsme ponecháni napospas ruskému medvědovi. A třeba by je i napadlo, že 1) bližší by ČR měla být košile, než kabát, tedy přednostní politické a bezpečností ukotvení v EU a NATO, než spoléhání se na zámořského partnera, 2) servilita k velkým a přehlížení názorů malých (třebaže nejbližších spojenců – Rakouska, Slovenska, SRN) se nevyplácí, 3) vnitřní stabilita a vnější pověst země se musí vytvářet dlouhodobě, koncepčně, drobnou mravenčí prací, nikoli bezhlavým vrháním se do vratkých a diskutabilních akcí. Nedospělost české politiky se ale bohužel projevuje i v čistě domácích tématech. Stačí si rozebrat partajní bitvy nad státním rozpočtem a úsporným balíčkem ministra financí Janoty. Anebo zmiňme teatrální Topolánkovo vzdání se poslaneckého mandátu. Ještě smutnějším příkladem byl pokus dojít k předčasným sněmovním volbám cestou ústavního kutilství. Rozhodnutí Ústavního soudu působí jako velmi příkré, nicméně nic poslance a senátory na jaře nic nenutilo činit nestandardní kroky. Mohli přiblížit volby podle „návodu“ stanoveného Ústavou, anebo tento „návod“ doplnit, novelizovat. Riskli řešení formou ad hoc ústavního zákona, vstoupili na tenký let (byť kritický náhled řady soudců bylo možné odhadnout předem) a následně se divili. Odpovědná politika se metodou pokusu a omylu dělat nedá. Stejně není dlouhodobě udržitelné, aby byla nevypočitatelná jako ta česká. Sotva se strany dohodnou na trvalé úpravě Ústavy a posunutém termínu předčasných voleb, přijde obrat jedné z nich (ČSSD) a - aniž by sezvala partnery k jednacímu stolu – konsensus je v čudu. Až budeme svědky pokusů bilancovat, kam se česká společnost pohnula za dvacet od Listopadu 89, můžeme být hrdí, že jsme se naučili vládnout a že jsme na liberálně demokratických základech přikročili k budování demokratického právního státu. Teď už jen zbývá naučit se pohybovat v daném rámci – s úctou k právu, partnerům, se strategickým výhledem a empatií. Tyto nedostatky nám na paty šlapou čím dál víc. (autor je politolog spolupracující s ČSSD) Wed, 23 Sep 2009 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/916-miroslav-mares-co-zpusobi-karty-promichane-ustavnim-soudem http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/916-miroslav-mares-co-zpusobi-karty-promichane-ustavnim-soudem Ústavní soud svým čtvrtečním rozhodnutím řádně promíchal kartami, o nichž se dominantní politické strany domnívaly, že už jsou definitivně rozdané a mohou s nimi hrát. Tytéž strany se rychle shodly na upraveném řešení. Už jen proto, aby se faktury za již běžící a nyní prodlouženou volební kampaň navýšily pokud možno co nejméně. Listopadový termín voleb ale opět nemusí být definitivní, protože reakce Ústavního soudu na rychlé a účelové změny ústavy je obtížně předvídatelná. Politici z Prahy evidentně ústavní soudce v Brně „neumí“. Ať již jsou však vztahy mezi sněmovnami v pražském podhradí a soudní budovou v centru Brna jakékoliv, je třeba se ptát, komu může nakonec pomoci a komu uškodit posunuté volební hlasování. Nejzřetelněji dávala svoje znechucení najevo ČSSD. A je to pochopitelné. Soudní rozhodnutí postavilo do nového světla nepřipravenost sociálních demokratů na pád Topolánkovy vlády, který vyvolali. Před soudem se argumentačně nevyznamenal ani Lubomír Zaorálek. V září navíc ČSSD mohla ještě intenzivně využívat intenzivních dozvuků „toskánské aféry“ svého konkurenta, zatímco v říjnu ji mohou překrýt nová témata a skandály. A blížící se dvacáté výročí tzv. sametové revoluce bude spíše nahrávat pravici. Z tohoto důvodu je oddálení termínu problémem i pro KSČM. Ta sice nezíská ani neztratí nové příznivce, její cíle zaměřené na podíl na vládnutí jsou však závislé na zisku ČSSD. Komunisté stále mohou počítat s tím, že by jim bylo ze strany ČSSD dovoleno tolerovat její vládu a získat za to řadu vlivných postů. K tomu by však byla třeba jasná parlamentní většina, a ta nyní není jasná. KSČM by sice mohla těžit z prohloubení ekonomické krize, to však do konce roku není pravděpodobné. Listopadový termín může být spíše příznivý pro ODS. Napovídá tomu i zřetelně klidnější reakce špiček strany na soudní rozhodnutí než tomu bylo u ČSSD. ODS získá více času na zotavení po toskánské aféře a na prezentaci ekonomických témat, v nichž se snaží profilovat jako kompetentní síla. Nejasný je vliv oddálení termínu pro jejího potenciálního partnera TOP 09. I ten však může spíše zvyšovat svoji popularitu jako „quasi-nový“ subjekt v politickém spektru, které se jako celek ve veřejnosti opět zdiskreditovalo. Rozhodnutí ústavního soudu uvítali lidovci a zelení. Přinejmenším proto, že oddálili svůj pád do mimoparlamentních pozic. A možná také získali čas na nalezení zázračného léku na pokles volebních preferencí. Stejně uvažuje i řada menších stran, které se ve výzkumech vůbec neobjevují. Pokud však Ústavní soud zruší čerstvě přijatou změnu Ústavy, budou karty opět rozdány jinak. (autor je politolog) Mon, 14 Sep 2009 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/879-lukas-jelinek-mijeni-predsedu-a-barikady-ceske-politiky http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/879-lukas-jelinek-mijeni-predsedu-a-barikady-ceske-politiky Mohli se potkat? Dobře známá otázka z historických kvízů získala v poslední době kuriózní nádech. Bývaly časy, kdy se předsedové největších českých stran scházeli běžně. Čím blíž jsou ale volby, tím víc se jejich cesty vzdalují. Je typické, že nekandidují v jednom kraji proti sobě, nýbrž každý na úplně opačném konci republiky, jeden v kraji ústeckém, druhý v kraji jihomoravském. Mirek Topolánek přinejmenším od minulých voleb odmítá televizní duely mezi čtyřma očima s Jiřím Paroubkem. Pokud někdo z nich zamíří na obrazovku, tak vždy sám. Byť by to mělo být bezprostředně po sobě, jak se stalo v poslední srpnový den na obrazovkách České televize. Vrcholem pak bylo konstatování moderátorkou podrážděného Topolánka, že do pořadů, jako jsou Události, komentáře, už nejspíš nebude chodit vůbec. Podobně se předsedové míjejí při zásadních politických jednáních, jako byla ta nedávná s premiérem Fischerem a ministrem financí Janotou o přípravě státního rozpočtu na příští rok. Zdalipak se dokáží pozdravit aspoň při schůzi Sněmovny? Oba lídři a obě strany, ODS a ČSSD, se jednoznačně rozcházejí i v jiných směrech. Jedni sází na atmosféru a hodnoty, druzí na pečlivost a program. A tak zde, v těžké éře státu i jeho občanů, máme rozjuchanou pravici s úsměvem od ucha k uchu, a zakaboněnou, někdy trochu nervózní levici. Dotazovat se občanských demokratů na program je zbytečné. Ostatně i ten, který čerstvě představili, se pozoruhodně liší od jejich vládní praxe. Sociální demokracie je zase kritizována, mimo jiné i signatáři letní Vyšehradské výzvy, za upozaďování politiky vzývající hodnoty a ideje. Z hlediska veřejnosti je vcelku jedno, že uvedené výhrady na adresu obou partají nesou znaky klišé a jednoduchých novinářských zkratek. Raději zjišťujme, co strany dělají pro to, aby své renomé vylepšily. Daří se jim rozšiřovat stáj sympatizantů, partnerů, spojenců? Nebo se spoléhají jen na své jisté? A bude jim to o druhém říjnovém víkendu stačit? Vládnout s ekonomickou krizí v zádech nebude žádný med ani pro ČSSD, ani pro ODS. Bez jejich stěžejního konsensu se budou protikrizová opatření sestavovat a realizovat nesnadno. Nemusí hned jít o velkou koalici, na které by její aktéři dříve či později prodělali. Když šlo o předprázdninový hospodářský a sociální balíček, elementární dohoda se zrodila. Tato dovednost se může znovu hodit, ať malé strany straší komplotem obrů, jak chtějí. Setkávat se v kuloárech je však málo. Voliči si zaslouží nezkreslenou mediální konfrontaci partajních vůdců a jejich programových cílů. Obdrželi by tím informaci, jak favorité zápasu umí obhájit své záměry, jak snášejí přímou komunikační zátěž, jak krotí vášně a emoce. Nedočkáme-li se, budeme si moci být jisti, že barikády tuzemské politiky porostou dál. Nejen dramat lačným žurnalistům, ale i voličům a racionálně smýšlejícím straníkům nezbývá než se ptát: Mohli by se potkat? (autor je politolog spolupracující s ČSSD) Tue, 01 Sep 2009 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/873-miroslav-mares-co-lze-cekat-od-volebni-kampane http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/873-miroslav-mares-co-lze-cekat-od-volebni-kampane Začátek září je skutečným startem volební kampaně. Hlavní příjemci marketingových strategií – voliči – se po době dovolených vrátí do standardního pracovního procesu a alespoň někteří z nich budou mít čas a náladu na politiku. Prázdninová přípravka dala horké fázi volební kampaně do vínku především „toskánskou aféru“, nejasnou aféru „házení kamenovajec“ na Mirka Topolánka (jejíž volební využití by bylo možné až po přesvědčivém odhalení celého pozadí) a nejnověji pak i aféru „Reflex-Paroubkovi“, jejímž prizmatem bude nahlížena další snaha Jiřího Paroubka využívat v kampani své rodinné záležitosti. Strany si dávají na čas s volebními programy a nelze předpokládat, že by sehrály v rozhodování lidí příliš silnou roli. Po stránce věcné politiky bude důležitá především schopnost stran vnést do hlavní politické diskuse vlastní téma. ODS se bude snažit vnutit ČSSD diskurs o neudržitelnosti stávajícího rozpočtového hospodaření, aby si získala sympatie střední třídy vyplašené Janotovými chmurnými vizemi. Sociální demokraté se budou zřejmě snažit dominanci této diskuse odmítnout a budou poukazovat na morální poklesky lídrů ODS, levicové voliče pak i nadále budou oslovovat slibovanými zárukami sociálních jistot. Malé strany se budou snažit upoutat alespoň nějakým provokativním a přitažlivým programovým bodem, který by je učinil zajímavým pro voliče. Ti budou totiž stále silněji vtahováni do dvoustranických tendencí českého systému, k němuž silně napomáhají i média. Brání se mu samozřejmě sice vymírající, ale stále silný elektorát KSČM. Do kampaně mohou zasáhnout dílčím způsobem i německé volby do Spolkového sněmu, které se konají 27. září 2009. Podstatný bude především výsledek sociálních demokratů, protože ti mají jasnou silnou partnerskou stranu v ČSSD. Pokud uspějí, využije to Paroubek bezesporu ve své domácí propagandě. Pokud ne, do Česka se německý výsledek příliš nepromítne. Křesťanští demokraté kancléřky Merkelové mají zřetelného, ale slabého partnera v lidovcích. Jejich potenciální voličstvo úspěch cizí strany příliš neosloví elektorát. Občanští demokraté se k politice sociálně tržního hospodářství CDU příliš nehlásí. Komunistickým voličům v ČR by zřejmě byl lhostejný úspěch reformované Die Linke. Pouze případný úspěch neonacistické Národně demokratické strany Německa, i když hodně nepravděpodobný, by ve své kampani zřejmě využila její partnerská Dělnická strana. Rozhodující kartou se však německé volby v ČR nestanou. Touto kartou může být některá dosud nepropuklá aféra či aféry, o jejichž existenci se z politického zákulisí ozývají více či spíše méně věrohodné informace. Na druhou stranu se však již před minulými volbami v roce 2006 ukázalo, že vliv „afér na poslední chvíli“ může být dvojznačný. Řadu lidí nepřesvědčí a mohou nakonec alespoň část veřejného mínění obrátit proti jejich strůjcům. Takže nakonec může volby rozhodnout tradiční disciplinované voličstvo a schopnost mobilizace volněji vázaných příznivců stran. (autor je politolog) Mon, 31 Aug 2009 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/848-lukas-jelinek-divna-kampan-v-divne-dobe http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/848-lukas-jelinek-divna-kampan-v-divne-dobe Nervozita, nejistota, snad i strach. Pod jejich taktovkou se blížíme k předčasným sněmovním volbám. Stranické sekretariáty a volební štáby dělají kampaň-nekampaň, o to víc času pak věnují ranám přicházejícím zvenčí. Všichni vyhlížejí negativní kampaň plnou špíny a podrazů. Zatím to tak hrozné ale není. A pokud se něco temného přihodí, přichází to z politického meziprostoru, od (zatím) anonymních pachatelů. Ti špehují politiky v cizině, vyrábějí výsměšné billboardy, spouštějí mediální kampaně. Dobrou zprávou je, že snad aspoň pachatelé fyzického útoku na Mirka Topolánka v anonymitě nezůstanou. Je správné, že policie se činí. Ne snad kvůli vážnosti činu: předseda ODS měl štěstí v neštěstí, když z nepatrné rány vyteklo hodně krve, která pak stvrdila tvrdé a hrdinské rysy jeho tváře na titulních stránkách všech seriózních deníků. Důsledná práce policistů je významná proto, aby zde byl jednou provždy zatnut tipec všem, kteří dělají z politiky násilný boj všech proti všem. Na mítincích létají kameny a vajíčka, ve Vítkově dokonce zápalné láhve. Ano, i to je politika. Zvlášť když při pochodech pravicových extremistů tuzemskými městy zhusta zaznívají výzvy k násilí. Ti, co z hustnoucí atmosféry těží, jsou odpůrci systému liberální demokracie a zastánci autoritativní vlády tvrdé ruky. Hodí se jim rozdmýchávání nenávisti mezi modrými a oranžovými a ochotně přijmou pomoc tu omezených svalovců, tu recesistické mládeže, tu části populace, která ráda hledá viníky své složité situace v různých menšinách. Kdyby partaje jen seděly a koukaly, spontánní kampaň, vyžadovaná médii a režírovaná bůhvíkým, by běžela stejně. Nahodile, bizarně, ale běžela. Tím spíš je důležité, jak vypadá cílená předvolební komunikace s voliči. ODS vsadila na pohodu. Svlečení lídři, „Léto s Topolem“ na kole, neformální vazby s občany. Program prý občanským demokratům napíší voliči. Myšlenka zajímavá, překvapí však u konzervativní strany, která konkurenci vyčítá populistickou plavbu na vlně průzkumů veřejného mínění. Špičky ODS mezitím zdůrazňují především hodnoty. Vybírají si zejména takové, které lze v předvečer dvacátého výročí Listopadu otlouct o hlavu levici – svobodu a ukotvení ČR v transatlantickém prostoru. Stěžejní sdělení: Sociální demokraté a komunisté mají tendenci o omezovat osobní svobody, narušovat naše soukromí, vést zemi do chomoutu Moskvy. ČSSD představila svůj program počátkem léta. Hned se stal terčem diskusí, polemik i napadání. Lidovým dům dosáhl svého. Oproti vysmátým tvářím konkurence se stal symbolem vážného zápasu s ekonomickou krizí. Říká: Jen soudržná a solidární společnost může přestát těžké časy. Jakmile však ČSSD přestane aktivně komunikovat svá témata a přizpůsobí se médiím a protivníkům, ocitá se na tenkém ledě. Třeba když cupuje Topolánkovu nabubřelost, neprůhledné vazby ODS na svět byznysu nebo když okázale dává najevo svoji antikomunistickou minulost a budoucnost. Malým stranám témat moc nezbylo: odpor k velké koalici, korupci, klientelistickým praktikám. Vymyká se snad jen podnikatelská TOP 09, která říká nepopulární věty o potřebě šetřit a doufá, že se nejde dost těch, co si ještě mohou jednou rukou utáhnout opasek a druhou vhodit kandidátní listinu pánů Kalouska a Schwarzenberga do volební urny. Přesto se nelze ubránit dojmu, že trumfy dosud drží partaje schované v dlaních. Ať už ČSSD a ODS avizovanou srovnávací kampaň, převratná sdělení voličům, nebo třeba obávané kýble bláta k vrhání na soupeře. A můžeme být také příjemně překvapeni. Vždyť v sousedním Německu v těchto dnech probíhá také kampaň barevná, důsledná – a přitom čestná. Koneckonců, ujmout se vlády v době hluboké krize není nic příjemného. Pak se odpovědní spojenci v opozičních lavicích mohou hodit levici i pravici. Jak dnes strany zasejí, tak po volbách sklidí… (autor je politolog) Mon, 24 Aug 2009 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/821-miroslav-mares-letni-sebeposkozovani-ods http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/821-miroslav-mares-letni-sebeposkozovani-ods Občanská demokratická strana začala v posledních měsících zaznamenávat v průzkumech veřejného mínění zlepšení své pozice ve vztahu k ČSSD. Ocitla se dokonce opětovně na špici stranického žebříčku. Během letních měsíců se však občanští demokraté vlastní vinou dostali do situace, která jejich image poškodila a mohla by je připravit o část nově nabytých voličů. Pád Topolánkovy vlády zbavil ODS nepopulární zátěže zodpovědnosti a sociálním demokratům se nepodařilo vzbudit dojem, že Fischerova vláda je „dítkem“ ODS. Obě velké strany spíše hledají chyby v činnosti těch ministrů úřednické vlády, u nichž je jasná stranická profilace. Na ně směřují kritiku, který má poškodit stranickou konkurenci. I část politiků ODS se snaží o kritiku sociálně-demokratických ministrů Fischerovy vlády. Ostrý výpad bývalého ministra vnitra Ivana Langera proti současnému ministrovi tohoto resortu Martinu Pecinovi však sice byl podložen některými věcnými argumenty, ale celkově působil nepříliš věrohodně. Langerovo jméno je totiž u velké části veřejnosti, ať již oprávněně či nikoliv, spojeno s řadou negativ (ne)činnosti policie a dalších orgánů v oblasti vnitřní bezpečnosti. Oproti tomu současná mediální prezentace ministra Peciny není takovými negativy zatížena, a proto je pro ODS profilace vůči němu obtížná a může mít i kontraproduktivní účinky. Sama ODS přitom poskytla svým oponentům mnohem vděčnější téma k výpadům. K poškození ODS v mediálním zpravodajství vedly personální kroky ministryně spravedlnosti Daniely Kovářové. Ta odvolala náměstka nejen Franiška Korbela, který byl spjat se Stranou zelených, ale i vrchní ředitelku podsekce legislativně-právní Danu Prudíkovou. Tu přitom jako apolitickou odbornici pozitivně hodnotil i bývalý ministr spravedlnosti za ODS Jiří Pospíšil. Prudíková poměrně úspěšně usilovala a zefektivnění problematické tvorby legislativy na nepříliš výkonném ministerstvu spravedlnosti. Odvolán expertky tak vyvolalo pnutí mezi justičními experty ODS a spolu s dalšími kroky nové ministryně navíc dodalo argumenty ke kritice ministryně za ODS ze strany Jiřího Paroubka, který je dal do souvislosti s „justiční mafií“. Nejzávažnější dopady pro ODS však může mít veřejný střet mezi různými křídly ODS a na ně napojenými lobbyistickými skupinami. Je vedený přes mediálně vděčné kauzy „účastníků dovolených v toskánské vile“ či kont Romana Janouška, který je prezentován jako přítel Pavla Béma. Do kritiky Topolánkova vedení strany za jeho lobbyistické vazby se pouští i ti politici strany v čele s Petrem Nečasem, kteří si zakládají na její „slušné středostavovské pověsti“. Netřeba zdůrazňovat, že image rozhádané strany zajímající se hlavně o své kontroverzní lobbyistické zázemí není volebním trhákem. V rámci hlavní fáze volební kampaně se ODS, pokud bude chtít získat nerozhodnuté voliče, bude muset zbavit stínů svého nepodařeného léta a soustředit se na věcné otázky české politiky a na chyby svých hlavních soupeřů. Těm stávající sebepoškozování se ODS rozhodně vyhovuje. (autor je politolog) Fri, 14 Aug 2009 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/781-vladimir-zimmel-policejni-reforma-co-vzala-co-dala http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/781-vladimir-zimmel-policejni-reforma-co-vzala-co-dala Reforma je proces, na jehož konci je očekáváno viditelné zlepšení toho, co bylo předmětem reformy. Přitom je obvykle očekáváno zlepšení podstatné. Od reformy pak očekáváte dvojnásob něco úžasného, když se jí dostane takové mediální prezentace, jako tomu bylo v případě inzerované reformy policie exministrem vnitra Ivanem Langerem. Není pochyb, že česká policie reformu potřebovala. Na jejím konci běžný občan očekával policii více důvěryhodnou, policii silnější a tedy i výkonnější, policii schopnou efektivně chránit společnost proti bezpečnostním rizikům. A co bylo ve skutečnosti občanovi dosud naděleno? Posuďte sami. Moderní recepce a nové služební vozy Nové recepce na policejních služebnách a nové policejní vozy s líbivými hesly. To je zřejmě nejviditelnější výsledek policejní reformy. Sami policisté se ovšem v některých případech k těmto dosaženým reformním metám staví rezervovaně. Získali jsme novou recepci a tím jsme přišli o šatnu, slyšíte mrzutě z jedné strany. Máme sice nová auta, ale není na benzín, tak stojí odstavená a mohou být použita jen v mimořádných případech, slyšíte z jiné strany. Navzdory tomu lze myslím konstatovat, že nová auta i recepce jsou přínosem. Problematické ekonomické zabezpečení Od ledna 2009 jsou krajská policejní ředitelství z ekonomického hlediska strukturována jako organizační složky státu. Zákon takovým organizačním složkám ukládá vynakládat finanční prostředky pouze na zabezpečení vlastní činnosti. Činnost ve prospěch jiné organizační složky státu musí být refundována prostřednictvím rozpočtového opatření. Na teritoriu krajských ředitelství policie je ale dislokováno množství expozitur útvarů s celorepublikovou působností a cizinecké policie, které organizačně pod kraj nepatří a jsou zabezpečovány jinou organizační složkou státu. Protože není možné, aby každá expozitura měla svoje ekonomické zázemí, je pro zabezpečení ekonomického fungování těchto pracovišť nutná spolupráce s příslušným krajským ředitelstvím. Ta je ovšem oproti předcházejícím pravidlům velmi komplikovaná. Současný stav je navíc umocněn nedostatkem finančních prostředků na běžný provoz. Z tohoto důvodu se jednotlivá krajská ředitelství snaží chovat autonomně a odmítají spolupráci s expoziturami jiných útvarů. V případech, kdy je spolupráce zachována, je spojena s velkým nárůstem administrativy poznamenané zejména nutností provádět rozpočtová opatření mezi organizačními složkami státu. Pokud tedy náhodu zločinci přemýšleli o tom, jak zaměstnat specializované útvary policie zabývající se rozplétáním nejzávažnějších kauz nějakou jinou, „neškodnou“ činností, tohle byl, zdá se, opravdu dobrý recept. Zrušení finanční policie Bezpochyby jedno z nejvíce kontroverzních a velmi sporných opatření, jež bylo z odborného hlediska v podstatě neodůvodnitelné. Ostatně jejímu zrušení nepředcházela žádná odborná analýza a ani věcné srovnání výslednosti s jinými policejními útvary. I v zahraničí respektovaná a velmi dobrých výsledků dosahující jednotka, která se specializovala především na vyhledávání výnosů z trestné činnosti, boj proti praní špinavých peněz a nejzávažnější případy daňové kriminality byla rozprášena na mnoho malých částí. Přitom právě tento policejní útvar měl nejlepší předpoklady pro to, aby zasáhl a eliminoval nejvíce „prosperující“ zločinecké struktury. Na výsledky Finanční policie se po jejím zrušení už nikdy navázat nepodařilo. Policie navíc ztratila mnoho vynikajících odborníků na finanční kriminalitu a řadu schopných velitelů. Opatření současně vedlo k utlumení aktivit směřujících k vyhledávání zločineckých zisků. Zločinci tak mohou vřískat blahem. Masivní odchody zkušených policistů Reformátoři v policejním vedení udělali pramálo pro to, aby zkušení policisté ve službě zůstali a tak česká policie zažila v době reformy jeden z nejmasovějších odchodů. Opírat se přitom o argument, že důvodem byly výhody spojené s nabytím účinnosti nového zákona o služebním poměru se lze jen částečně. Velká část policistů odcházela z důvodu deziluze, demotivace, anebo proto, že ztratila perspektivu. Významnou roli zde hrála Langerova teze „generačního odšpuntování“. Skvělá myšlenka, která se poněkud „zvrtla“. Ono totiž rozhodně neznamená, že starší policista je policista špatný. Policie jako celek v každém případě tratila, pokud nedokázala délesloužícím policistům nabídnout podmínky pro jejich setrvání ve službě. Odchody policistů zařazených na službě kriminální policie a vyšetřování s sebou přinesly ještě jeden sekundární negativní efekt. Odcházející kriminalisté totiž obvykle své zdroje z kriminálního prostředí nepředávají. Masivní odchody policistů tak lze tedy vnímat i jako jednu z důležitých příčin snížení schopnosti policie vyhledávat latentní trestnou činnost. Slepá policie Ztráta informátorů a tím i do značné míry ztráta schopnosti vyhledávat skrytou trestnou činnost a zjišťovat její pachatele byla navíc akcelerována i novými pravidly pro jejich získávání a řízení. Následný úbytek důvěrných informací z kriminálního prostředí se zákonitě musel projevit i na výslednosti při objasňování trestné činnosti a především na její struktuře. Zdá se, že z informátora se v podmínkách české policie stal velmi vzácný druh, který je těsně před vyhynutím. Je skoro neuvěřitelné, že tahle neschopnost pronikat do kriminálního prostředí ponechává policejní špičky v ledovém klidu. Masivní personální výměny ve vedoucích funkcích Tak nebývale vysoký počet „odejitých“ policistů z vedoucích funkcí policejní sbor, pokud vím, dosud nezaznamenal. Bylo by chybou tvářit se, že to bylo vždy špatně. Na některých pozicích policejní management působil, korektně řečeno, poněkud opotřebovaně a jeho výměna byla opodstatněná. Bylo by ovšem stejnou chybou tvářit se, že špatní byli všichni nebo skoro všichni. Četnost personálních obměn ve vedoucích funkcích prakticky na všech úrovních ovšem připomínala personální čistky a chvílemi dokonce vytvářela zdání, že jediným smyslem reformy je právě jen výměna policejních funkcionářů na (skoro) všech pozicích. "Žabákování" V situaci, kdy byli „odinstalováni“ ti „špatní“ velitelé, bylo zapotřebí „nainstalovat“ ty „správné“. Protože pravidla služebního poměru neumožňují obsazení vysokých vedoucích pozic bez potřebné předchozí praxe na pozicích nižších, objevil se v české policii fenomén zvaný „žabákování“. Jde o to, že „vyvolený“ policista během velmi krátké doby, někdy i jen několikadenní, postupně naskakuje do jednotlivých funkcí, kde se „chvilku zdrží“ aby vzápětí „poskočil“ o „funkci výše“, až „doskáče“ na onu vyvolenou pozici. Proces se dá též inzerovat pod heslem „Za dva týdny z embrya dospělákem“. V mnoha případech tak byl vzbuzen dojem, že profesní a ani osobnostní dispozice vyvolených kandidátů nejsou tím kritériem, pro které byli do svých funkcí dosazeni. Na tomto místě si dovolím poznamenat, že fanouškovství k politické straně, jejímž členem je funkci vykonávající ministr vnitra, by nemělo být kritériem pro obsazování vedoucích pozic v policii. Neschopnost reagovat na aktuální bezpečnostní rizika Reforma je zkrátka dřina a tak není divu, že policejní špičky občas „přehlédly“ něco důležitého. Něco, co přehlédnout neměly, protože vyhodnocování bezpečnostních rizik patří k jejich nejdůležitější povinnostem. A také adekvátní reakce na taková rizika. Dobrým příkladem může být extremismus a jeho nárůst a zviditelnění v české společnosti. Domnívám se, že tady policie opravdu zaspala. Něco takového nemělo být ponecháno „vyrůst“ do současných rozměrů. Generálské odměňování Zdá se, že pro management české policie platí, že není důležité, co uděláte, nýbrž jak se ohodnotíte. A tak, zatím co běžný občan a řadoví policisté čekají na ty světlé zítřky, které policejní reforma přinese, vedoucí policejní funkcionáři se odměňují způsobem, který nasvědčuje tomu, že uprostřed světlých zítřků se již dávno nacházíme. Někteří z nich kromě královských finančních odměn byli dokonce navrženi ke jmenování do generálských hodností. Slovy Ivana Langera: „Odvedli neuvěřitelnou práci“. Jako občan souhlasím. Tohle je skutečně neuvěřitelné. Jako daňový poplatník bych se přimluvil za zveřejnění odměn policejního TOP managementu. Asi budou také neuvěřitelné. Závěr Policie je firmou, kterou nikdy nikdo nezruší. Dokonce ani tehdy ne, když bude fungovat špatně. Přesto si myslím, že špatné výkony české policie a chyby jejích vedoucích představitelů by veřejnost přehlížet neměla. Možná by to mohlo přispět i k vyvození odpovědnosti příslušných policejních funkcionářů. Pro server Naši politici.cz exkluzivně Mgr. Vladimír Zimmel , bezpečnostní expert, bývalý ředitel Finanční policie Chcete článek komentovat? Napište autorovi: web Vladimíra Zimmela Sat, 01 Aug 2009 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/768-lukas-jelinek-spravedlnost-na-slepe-koleji http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/768-lukas-jelinek-spravedlnost-na-slepe-koleji Ministryni spravedlnosti Daniele Kovářové se nedaří. Počátkem léta vyděsila veřejnost nápadem na zavedení letních justičních prázdnin, nedávno popudila zelené prachbídně odůvodněným odvoláním jimi nominovaného náměstka Františka Korbela, a to byl jen začátek personálních změn v jejím resortu. Naprosto šokující je však počínání paní ministryně na justičním poli nedávno rozoraném Vsetín přesahující kauzou vicepremiéra Jiřího Čunka. Navrhne-li dráha zrušení nádraží v Kotěhůlkách, nemůže tamní výpravčí čekat, že jeho nesouhlas najde zastání u ministra dopravy. Daniela Kovářová takto nějak připodobnila svoji pozici v otázce zrušení brněnské a ostravské pobočky Vrchního státního zastupitelství se sídlem v Olomouci. Kdybychom se drželi tohoto nešťastného příměru, šlo by usoudit, že zatímco do Kotěhůlek nedojedou vlaky, dvěma největším moravským městům se vyhne spravedlnost. Ale kdo ví, třeba by někdo zatleskal. Devastace justiční soustavy a pokus ovlivňovat veřejnoprávní televizi nejbližším spolupracovníkem premiéra patřily k stěžejním příčinám pádu vlády Mirka Topolánka.. Pachuť v uplynulých letech zůstala hlavně po divném „hejbání“ se „škatulaty“ v Čunkově případě. Byli jsme svědky personálních zvratů mezi státními zástupci i odjímání podezřelých jejich zákonnému soudci. K tomu všemu záhadné schůzky lidí, které pak bývalá Nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešová označila za justiční mafii. Přemítání, zda nepřestřelila, rozsekla slova, jež měl pronést místopředseda Nejvyššího soudu Pavel Kučera. Jde-li o stabilitu vlády, musí prý spravedlnost stranou. Mezi osoby zodpovědné za tyto prapodivné poměry patří Nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká i vrchní státní zástupkyně Milena Hojovcová. Paní Hojovcová se nyní rozhodla ušetřit přes půldruhého miliónu korun a převelet státní zástupce z Ostravy a Brna do Olomouce. Odtud patrně budou ke krajským soudům dojíždět, ubytování si platit v hotelích a stravovat se po restauracích. Což také není zadarmo. „Ty pobočky se z Olomouce velice špatně řídí,“ řekla rovněž paní Hojovcová. Zlatá slova. Zlí jazykové mohou dodat, že zpupné státní zástupce, kteří nechtějí hrát z not exministra Pavla Němce, Pavla Kučery a Renaty Vesecké, je třeba držet zkrátka. I za cenu, že bude zpomaleno či přímo ohroženo vyšetřování závažných hospodářských kauz po celé Moravě a Slezsku, jak se někteří státní zástupci obávají. Aby toho nebylo málo, Milena Hojovcová požaduje, aby žalobu odvolaného státního zástupce Ištvana, jednoho statečných v kauze Čunek, na Vrchní státní zastupitelství, řešil jiný soudce, než je místně příslušný. Dřívější spor s Ištvanem měl být přesunut až do Prahy 2. Nejvyšší soud tomu naštěstí zabránil. V tisku se mezitím objevila spekulace, že za plánovaným zrušením poboček vrchní státního zastupitelství může být snaha vyřešit právě problémový spor s Ištvanem. Pro doplnění nelichotivého obrázku uveďme, že další kaňkou na fungování státních zastupitelství je tvrdý postih státního zástupce Adama Bašného, který ze své pozice kritizoval účelové zásahy v kauze Čunek. Bašného šéf Jiří Křivanec sice šlapání na paty podřízeného nejprve zaplatil odvoláním z křesla krajského státního zástupce v Ústí nad Labem, ovšem vrchní státní zástupce Rampula jej nedávno do funkce vrátil. Nikdo jiný to údajně dělat nechtěl. Věř, kdo chceš. Příběhem podobným, byť už z hájemství soudů, je nepochopitelné odebrání případu „justiční mafie“ soudci Vojtěchu Ceplovi mladšímu. Ministr spravedlnosti v Topolánkově vládě Jiří Pospíšil přes pověst solidního pravicového politika rozklad justice tiše trpěl. Dojem z jeho nástupkyně Daniely Kovářové je ještě horší. Nové kontury tak získává jarní šuškanda, že o její jmenování do úřednického kabinetu velmi stáli Pavel Němec s Pavlem Kučerou. Vláda Jana Fischera má mandát pouze dočasný. Bylo by však smutné, kdyby jednou právě na ni všemožné justiční mafie vzpomínaly s láskou a dojetím. Úkolem vlády příští bude prosazení skutečné nezávislosti státních zástupců, včetně mandátu na dobu určitou pro Nejvyššího státního zástupce. Pak se snad strážci zákonnosti opravdu budou věnovat justici, a ne politice a spřáteleným politikům. Kdybychom však čekali jenom na změnu legislativy, mohlo by už být pozdě. Samotná ministryně Kovářová totiž svými posledními výroky o Kotěhůlkách naznačuje, že by se spravedlnost také co nevidět mohla ocitnout na slepé koleji. Tue, 28 Jul 2009 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/742-miroslav-mares-cesti-poslanci-v-evropskem-parlamentu http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/742-miroslav-mares-cesti-poslanci-v-evropskem-parlamentu Po volbách do Evropského parlamentu se poslanci rozhodují, do jaké frakce (resp. oficiální terminologií politické skupiny) se v tomto orgánu zařadí. Pro poslance ČSSD, KDU-ČSL a KSČM nebyl výběr složitý. ČSSD jako člen Evropské sociálnědemokratické strany vstoupila do frakce, která v tomto volebním období nese název Skupina progresivní aliance socialistů a demokratů v EP. Posílení pozic v evropských volbách přineslo sociálním demokratům i místopředsednické křeslo v EP pro Libora Roučka. KDU-ČSL se opětovně zařadila do Poslaneckého klubu Evropské lidové strany a v jejím rámci do podskupiny Křesťanských demokratů. Je tak jediným zástupcem ČR v nejsilnější skupině. Poslanci KSČM znovu posílili řady Skupiny konfederace Evropské sjednocené levice a Severské zelené levice. Nezdá se přitom, že by tato skupina spěla k prohloubení svého ideově nepříliš vyprofilovaného charakteru. Jsou v ní jak řečtí komunističtí dogmatici, tak i reformističtí krajně levicoví skandinávští zelení. S výběrem v zásadě neměla problém ani ODS, větší potíže jí však mohou přinést důsledky jejího rozhodnutí. Již několik let občanští demokraté avizovali, především ústy Jana Zahradila, že po volbách v roce 2009 nehodlají zůstat ve společné křesťansko-demokratické skupině, ale že chtějí na základě spolupráce s britskými konzervativci vytvořit novou ideologicky homogennější frakci, především pokud se týká postojů k (ne)prohlubování evropské integrace. Evropská konzervativní a reformní skupina skutečně vznikla a vstoupilo do ní více stran, včetně polské strany Právo a spravedlnost. Ta stála u počátků Hnutí pro evropskou reformu (iniciovaného ODS), později ale její vazbu zkomplikovaly negativní narážky Mirka Topolánka na populismus předchozí polské vlády. Nyní je, zdá se, vše zapomenuto. Poslanec PiS se dokonce stal předsedou skupiny. Současné dílčí problémy nové frakci přináší jeden poslanec lotyšské strany Za vlast a svobodu (TB/LNNK), která je obviňována z podpory vzpomínkových akcí lotyšských příslušníků SS. Toho využil ke kritice ODS i předseda ČSSD Jiří Parobek. Na české politické scéně obdobný argument zřejmě zazní při debatách o protiextremistické politice, nebude však hrát zásadní roli. Je přitom zajímavé, že již v roce 2007 interpelovala v Poslanecké sněmovně komunistická poslankyně Konečná tehdejšího premiéra Topolánka, proč česká vláda nereaguje na pobaltské vzpomínkové pochody příslušníků SS. Topolánek to tehdy označil za vnitřní věc Lotyšska a Estonska a odmítl jednoduchou interpretaci složitých historických událostí. Historický kontext antistalinistického boje je v Lotyšsku vnímán výrazně odlišně od ČR i od politické kultury západoevropského mainstraeamu. Větší problémy než lotyšská historie však již nyní nové skupině způsobuje její slabá pozice v EP. Mnohým poslancům, zvláště některým britským konzervativcům, vadí přesun z výsluní nejsilnější skupiny do zastíněného spektra menších uskupení. Na českou scénu zase může mít dopad změna situace v ODS. Jan Zahradil již nebude předsedou parlamentního klubu v EP, čímž ztrácí i pozici v grémiu ODS. Aktivní europoslanec se tak již nedostane do centra mediální pozornosti v domácích otázkách. To by mohlo oslabit „eurorealisty“ v ODS, kteří o samostatnou frakci usilovali Bez českých poslanců budou v následujícím období Skupina Aliance Liberálů a demokratů pro Evropu, environmentálně-regionalistická skupina Zelených/Evropské svobodné aliance a krajně pravicová a euroskeptici skupina Evropa svobody a demokracie. Zájmy ČR v těchto frakcích tak nebude mít kdo bezprostředně hájit, nicméně tyto skupiny nepatří v EP k dominantním. Fri, 17 Jul 2009 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/724-lukas-jelinek-cssd-personalni-spory-prekryvaji-programove-poselstvi http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/724-lukas-jelinek-cssd-personalni-spory-prekryvaji-programove-poselstvi Sociální demokracie se pokusila využít počátku okurkové sezóny a na první červencový víkend svolala Programovou konferenci, na níž se měla vedle schvalování kandidátek pro předčasné volby do Poslanecké sněmovny zejména představit výchozí podoba předvolebního programu. Výchozí proto, že ČSSD chápe program jako otevřený podklad k diskusi a je připravena se k němu na sklonku léta ještě vrátit. Pro začátek bylo cílem Lidového domu ukázat, čím míní oslovit tradiční voliče (ochrana seniorů, zaměstnanců, rodin s dětmi…), ale i další cílové skupiny, především z prostoru politického středu. Ony měly slyšet, že ČSSD nehodlá rozhazovat a že i ona se hlásí k úsporám, další poselství se týkala podpory vědy, výzkumu a školství či pokusu o sociálně demokratickou interpretaci pojmu „svoboda“ (k tomu má sloužit připravovaný Levicově-liberální manifest ČSSD). Kdo sledovat vysílání ČT 24, vše podstatné slyšel. Ostatní zájemci o sociálně demokratický program měli smůlu. V očích médií jej přebily dvě, vlastně tři personální otázky. Otázka první: Patří Olga Zubová na kandidátní listinu ČSSD? Předseda pražské organizace soc.dem. Petr Hulinský myslí, že ano. Souhlasí s nim nejen Jiří Paroubek, ale i většina vedení ČSSD v hlavním městě (ostře proti se veřejně postavila pouze Hulinského místopředsedkyně, poslankyně Kalábková). A poněvadž o kandidátkách rozhodují jednotlivé volební kraje, nebylo na víkendovém jednání prakticky co řešit. Přesto nelibost se Zubovou vyjádřil první místopředseda ČSSD Bohuslav Sobotka a pochyby vznesli i jeho brněnští kolegové místopředseda ČSSD Roman Onderka a jihomoravský hejtman Michal Hašek. Kritikům uvnitř sociální demokracie se nelíbí, že v příští Sněmovně usedne poslankyně, která zprvu byla v ČSSD, pak odešla k Bursíkovým zeleným a poté neúspěšně kandidovala do Evropského parlamentu za Demokratickou stranu zelených. Příliš putuje politickými stranami a navíc přináší smůlu, daly by se shrnout výhrady oranžových. Odpůrci ČSSD pak rovnou hovoří o politické korupci: vždyť Zubová (co na tom, že po vyloučení ze SZ, kde již dávno o ní Bursík mluvil jako o „krávě“) pomohla sundat Topolánkovu vládu. Námitky první i druhé působí účelově. ČSSD totiž potřebuje novou krev a otevření kandidátních listin. Odpor zevnitř nese rysy politické xenofobie. Ostřelování Zubové zvenčí už za pozornost nestojí vůbec: přichází od sympatizantů středopravé koalice, tesknících zelených (kteří měli ještě před třemi lety Zubovou za hvězdu) a zavilých odpůrců ČSSD. Racionální úvaha nepotřebuje příliš slov. Zubová působí v řadě směrů záhadně. Připomeňme třeba její neúčast při volbě společného prezidentského kandidáta ČSSD a SZ Jana Švejnara. Neví se o ní ani coby o zapálené ekologické aktivistce. Na druhou stranu, stala se symbolem zelené alternativy a s podporou marketingového mága Soukupa pozoruhodně vplynula do studentského hnutí proti státním maturitám. Sociální demokracii může u voličů Zubová pomoci i uškodit. Co převáží, ukáže čas. Otázka druhá: Co s nevyzpytatelným Rathem? Stará pravda říká: Kdo s čím zachází, s tím také schází. O Davidu Rathovi se už dobrých patnáct let ví, že hraje vabank. Necítí bolest, necítí stud, nemá slitování. Pakliže se pohybuje v mezích zákona a elementárních mravů, není důvod k pohoršení. Naopak každý přešlap si zaslouží trest. Podstatným smyslem trestu je, jak známo, napravovat nebo dokonce vychovávat. Leč v případě Ratha jsou tyto cíle nereálné. Máme co do činění s ledoborcem, na který jsou krátká partajní grémia i sdělovací prostředky. Kdo pozval Ratha do vrcholové politiky, musel konat s vědomím všech pro a proti, zisků i ztrát. Mít pitbula zamčeného ve sklepě a čas od času ho pouštět jen na Julínka, Šnajdra a Bendla prostě nelze. Pokud si někdo v ČSSD teprve dnes všímá Rathových stinných stránek, vzbuzuje dojem zaostalosti. Anebo jsme svědky opožděného hledání obětních beránků při klesajících preferencích? Přít se pár měsíců před volbami o osoby a obsazení je nemoudré. Voliče to může jedině mást. ČSSD nakonec nechala svoji středočeskou kandidátní listinu v nezměněné podobě: jednička místopředseda soc.dem. Milan Urban, dvojka hejtman David Rath. Ten navíc slíbil, že se bude krotit. Věř, kdo chceš. Pravděpodobnější je, že s Rathem ještě bude veselo – v dobrém i zlém. Otázka třetí, do budoucna klíčová: Nesměřují ve skutečnosti všechny personální diskuse k Jiřímu Parobkovi a jeho budoucnosti na postu předsedy ČSSD? Patrně tomu tak bude. Každý se jednou opotřebuje, hvězda každého jednou pohasne. Přesto zaráží, že pro mnohé sociální demokraty je Paroubkova budoucnost zajímavější téma než volební vítězství. Rozumná politická strana nejprve řeší volby a až potom rozporuplného předsedu. Jedním z poselství víkendové Programové konference je, že ČSSD má pestrý program a barevnou paletu lídrů (od Paroubka přes Sobotku až po Haška), takže není odkázaná na jedno téma a jednoho člověka. Senátorka Gajdůšková k tomu dodala, že v případě sociální demokracie není důležitý ani předseda, ani program, ale neměnné hodnotové poselství, které patří k ustálené evropské demokratické levici. Sotva se však divit, že podobná moudra na první stránky novin nepronikla. Média víc zajímají jména, sváry, lidské příběhy. A nelze se nad nimi pohoršovat. Vždyť i většina ČSSD samotné působí dojmem, že je sama zaneprázdněna děním ve svých útrobách. Wed, 08 Jul 2009 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/720-lukas-jelinek-ods-hleda-spojence http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/720-lukas-jelinek-ods-hleda-spojence Tvrdé jádro, měkký obal. Tak zní motto současné Občanské demokratické strany a zejména jejího lídra Mirka Topolánka. Tím spíš by šlo ocenit čerstvě deklarovaný zájem ODS spolupracovat nejen s nelevicovými politickými stranami, ale také - a především -s neziskovými organizacemi, občanskými sdruženími a zájmovými skupinami. Problém je v tématu nabízené spolupráce, které už nemůže být ani tvrdší, ani negativnější. Občanští demokraté totiž zaveleli k nové mobilizaci proti levicovému bubákovi. Není nic pohodlnějšího než se vozit na vlnách antikomunismu či vajíčky dokresleného „antiparoubkismu“. Sotva lze ale vzývat hodnoty svobody a demokracie a zároveň zpochybňovat stabilitu našeho politického zřízení a strašit návratem před rok 1989. Pak by totiž mohla padnout otázka, jak moc se Topolánkova ODS snažila o zachování či naopak rozvrat právního státu v minulých letech, jak uplatňovala morálku v politice nebo jak předcházela či naopak zpochybňovala narůstající ekonomickou krizi. Topolánkův spěch můžeme pochopit. V minulých dnech sociální demokraté stihli uzavřít spojenectví s lidovci v boji proti zdravotnickým poplatkům, slučování zdravotních pojišťoven či za regulaci hazardních her. Sešli se také s neziskovými organizacemi zastupujícími ženské spolky, seniory, zdravotně postižené či ochránce lidských práv, aby jim slíbili, že po schválení strohé podoby antidiskriminačního zákona připraví na podzim jeho obsáhlejší novelu. Pravice i levice zkrátka hledají spojence. Dvojnásob přínosné to může být pro spolupráci občanského sektoru s politickými stranami. Důležité ale je, zda mají být smyslem partnerství ideologické proklamace nebo konkrétní výsledky. Občanští demokraté se pod Topolánkovým vedením mění. To je třeba ocenit. Evropskou unii již nenapadají v každém, ale jen v každém druhém vystoupení. Neohrnují už ani nos nad baťůžkáři, snowboardisty či konzumenty nápojů z plastových lahví. Naučili se koaliční spolupráci, a to i se zelenými. Hlavně však doceňují smysl občanské společnosti, pestrých struktur mimo partaje. V tom ODS dohání náskok ostatních demokratických stran. Zatím to však působí, že Topolánkova strana nechce partnerům zvenčí pomáhat, ba sloužit, ale vnucovat jim svoji agendu, antikomunismem počínaje a ekonomickými či sociálními reformami konče. Obzvlášť pikantní pak je strašení spoluprací sociálních demokratů s komunisty. Jednak proto, že Lidový dům jakoukoli užší družbu s KSČM odmítá. V platnosti zůstávají přísné podmínky, které po komunistech požadují akceptování členství České republiky v Evropské unii a Severoatlantické alianci, příklon k sociálně-tržnímu hospodářství a fiskální střídmosti, stejně jako distancování se od praktik předlistopadového režimu. Velmi ostře také ČSSD zareagovala, a to včetně připomenutí perzekuce sociálních demokratů poúnorovými komunisty, na protest Vojtěcha Filipa proti připomenutí zinscenovaného procesu s Miladou Horákovou veřejnoprávními médii. Jestli se tedy něčeho ODS může bát - a patrně také ve skutečnosti bojí - je to formování dvojbloku sociálních demokratů a Svobodových lidovců. ČSSD není tak hloupá, aby nevěděla, že nejschůdnější pro ni je cesta středolevé koalice. Mirek Topolánek jako příklad paktování se sociálních demokratů s komunisty uvádí některé krajské koalice, otevřené i skryté, jako je třeba Rathova ve středních Čechách. O jiných krajích, kde s ČSSD ochotně spolupracuje sama ODS taktně mlčí. A už vůbec nehovoří o městech a vesnicích, kde vzkvétá partnerství občanských demokratů rovnou s komunisty. Abychom však Topolánkovi nekřivdili: coby jihomoravský volební lídr již vyjádřil nelibost nad tamní koalicí ODS s ČSSD. Lépe by se mu do krámu evidentně hodila krajská vláda děsivého a semknutého levicového bratrstva. Za takovým by mohl putovat třeba na domácí severní Moravu. Má to ale háček: z průzkumu veřejného mínění by zjistil, že tato domnělá koalice hrůzy je tamními obyvateli docela chválená. A aby nám to pravicoví ideologové ještě zkomplikovali, špiní své rádobyušlechtilé cíle na samotné parlamentní půdě. Jak jinak si vysvětlit, že k tomu, aby byl státní rozpočet ochuzen o 68 miliard za emisní povolenky, se ODS spojenci z řad sociální demokracie hodili? V tomto případě šla stranou i rovná soutěž v tržním prostředí. ČEZ a další elektrárenské firmy dostali z iniciativy ODS dáreček, prý kvůli nezbytným investicím do energetiky. Jan Rovenský z hnutí Greenpeace k tomu poznamenal: „ČEZ bude moci díky spřáteleným poslancům dalších osm let dál beztrestně ničit klima, a ještě na prodeji povolenek královsky vydělávat. Sebrat ze státního rozpočtu v době vrcholící ekonomické krize 68 miliard a poslat je nejbohatší firmě v zemi, která takovou pomoc nepotřebuje, je zločin za bílého dne. Krejčíř, Kožený a Mrázek teď musí Martinu Romanovi jen tiše závidět.“ Tolik Jan Rovenský, jeden z reprezentantů tolik před volbami vzývaného neziskového sektoru. Bohužel se ukazuje, že občanská společnost hraje pro ODS prim jen při rituálním vymýtání levicových ďáblů. Když se však jedná o peníze a vliv, jdou morální či politická kritéria stranou a vlády se ujímá tvrdý byznys. Mirek Topolánek a Václav Klaus tak k sobě možná mají blíž, než si troufnou připustit. (autor je politolog) Fri, 03 Jul 2009 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/712-miroslav-mares-novy-cesky-eurokomisar-tema-na-okurkovou-sezonu http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/712-miroslav-mares-novy-cesky-eurokomisar-tema-na-okurkovou-sezonu Předseda ODS Mirek Topolánek prohlásil v nedělní Partii na Primě, že nestojí o místo evropského komisaře, ale že se hodlá stát českým premiérem. Toto jasné prohlášení je i symbolickým vyjádřením skutečnosti, že post v evropské komisi je chápán něco, co je mimo dominantní proud českého politického dění. Národní politika má v Evropě z hlediska prestiže stále navrch. Post komisaře se může stát odkladištěm pro politika, pro něhož není na domácí politické scéně místo, ale kterého by nebylo vhodné zcela odsunout do nižších pater politiky (odkud by mohl dělat problémy). To je typický případ výběru Vladimíra Špidly v roce 2004. Prozíravější výběr by mohl být zaměřen na takového politika, který v Bruselu získá takové zkušenosti a konexe, které následně využije na fakticky vlivnějším postu, např. premiéra či ministra zahraničních věcí. Z hlediska stávající české debaty a dopadů výběru eurokomisaře na domácí politickou scénu není až zas tak podstatné, která konkrétní osoba se nakonec na tomto postu usadí, ale spíše to, jaká strana prosadí svého kandidáta. To může svědčit o její síle a přilákat k ní alespoň minimum nerozhodnutých voličů. Avšak ani tento efekt nelze přeceňovat. I když lidé v různých anketách odpovídají na otázku, koho by jako svého komisaře nejraději viděli, evropská politika není mezi preferovanými tématy českých voličů. Samotná přítomnost stranou vybraného komisaře pro ni může být určitým přínosem, musí jej však umět prodat. ČSSD Špidlu dlouhou dobu spíše ignorovala a její nynější zájem o něj je poněkud opožděný. Dlouhou dobu nijak výrazněji nepropagovala, co konkrétně Špidla v Bruselu dělá. Špidla dokázal v Evropě svojí činností oslovit část nové levice, ale na domácí politické scéně jeho kroky tematizovala především pravice, samozřejmě velmi kritickým náhledem. Určitou možnost, jak přispět k ovlivnění domácí politiky, Špidla ukázal výběrem svých spolupracovníků do Bruselu (mj. Jana Jařaba v počáteční fázi svého působení). Tito lidé mohou vytvořit něco jako neformální thnik-tank, který straně pomůže získat informace a svým vlivem v médiích propagovat určité myšlenky jako „evropské“, což v českém prostředí stále ještě často působí jako synonymum slova „pozitivní“. Tím, že se zapojují do domácího politického diskursu a profilují se jako spolupracovníci komisaře, udržují i povědomí o jeho politice v širší veřejnosti. Výběr eurokomisaře je každopádně zajímavým tématem pro česká média v období nastávající okurkové sezóny. V ní již budou objevovat prvky volební kampaně do podzimních voleb a eurokomisař se stane její lehce uchopitelnou součástí. Souboj mezi konkrétními osobami je něco, po čem se česká mediální scéna ráda vrhne. Není tam nic složitého, co by čtenář či divák musel pochopit, jen souboj známých tváří. Krátké rozhovory, rychlá srovnání pozic. A pak zas na pět let klid. (autor je politolog) Mon, 29 Jun 2009 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/670-miroslav-mares-evropske-volby-skoncily-zapomente http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/670-miroslav-mares-evropske-volby-skoncily-zapomente Již před volbami do Evropského parlamentu bylo zřejmé, že je většina stran vnímá hlavně jako příhodnou zkoušku na podzimní volby do sněmovny. Po vyhlášení výsledků to potvrdila reakce stran i médií. Upadnou však výsledky evropských voleb v ČR brzy v zapomnění, nebo samy o sobě dokázaly výrazně zasáhnout do vývoje českého či evropského stranickopolitického systému? Občanská demokratická strana si připsala vítězství, které je důležité pro její sebevědomí. To bylo otřeseno po loňských krajských volbách a po odchodu nespokojenců do několika jiných stran. Nyní však potvrdila svoji dominanci a tento signál zřejmě budou vnímat i potencionální voliči, kteří by v případě její slabosti uvažovali o změně preferencí. Vítězství přinejmenším do parlamentních voleb umlčelo i kritické hlasy k předsedovi Mirku Topolánkovi. V EP nyní může ODS sehrát důležitou roli při jednání o vzniku nové konzervativní skupiny a při debatách o modelu její spolupráce s vítěznou lidoveckou frakcí. Česká strana sociálně demokratická v evropských volbách doplatila na ztrátu protestního potenciálu poté, co sesadila Topolánkovu vládu, i na neschopnost mobilizovat voliče. Dílčí roli zřejmě sehrálo i zablokování její připravené předvolební strategie „vajíčkovou kampaní“. Oproti předchozím volbám si ovšem výrazně polepšila a její poslanci budou viditelní v sociálnědemokratické skupině v EP, která je ovšem jako celek výrazně oslabena. Pro pozici Jiřího Paroubka není výsledek ani příliš pozitivní, ani příliš ohrožující. Rozhodující budou sněmovní volby. K nim dala proběhlá kampaň a její negace řadu námětů k přemýšlení. Komunisté sice oproti volbám v roce 2004 oslabili, ale přesto je jejich třetí pozice důkazem síly v českém a ve svém důsledku i v evropském politickém spektru. Krajní levice přitom letos příliš silná na evropské úrovni nebyla a KSČM určitě neoslabilo ani to, že nemá plné členství ve Straně evropské levice. Další osud vztahu obou formací je tak otevřený. Tento výsledek potvrdil i pozicí předsedy strany Filipa. Před volbami viditelně nervózní lidovci zaznamenali výsledek, který za současného stavu mohou hodnotit jako jednoznačný úspěch. Zřejmě vyšel tah se znovuzvolením Cyrila Svobody, který přitahuje „post-havlovské“ proevropské voliče. Krátce po volbách vyrostl konkurent v podobě Kalouskovy a Schwrzenbergovy strany TOP 09, a vzájemný poměr obou stran bude opět „rozlousknut“ až volbami sněmovními. Eurovolby potvrdily úpadek Strany zelených. Ukončily v ní „Bursíkovu éru“. Je otázkou, zda Ondřej Liška bude schopen zlákat zpět odštěpence i někdejší zelené voliče, na které už mají políčeno další strany. Ambice Olgy Zubové zřejmě nejsou adekvátní její skutečné popularitě ve veřejnosti. Největším konkurentem zelených by byl středopravý, resp. liberální subjekt, pokud by dokázal vzniknout na základě stávajících SNK-Evropských demokratů, Evropské demokratické strany, „Starostů“, možná i Věcí veřejných i některých dalších subjektů (třeba i propadlých Liberálů.cz. Osobní kontroverze však mohou i před sněmovními volbami zvítězit nad pragmatickým uvažováním. Na evropské úrovni každopádně liberální reprezentace ČR bude chybět, zastoupení u lidovců z EPP bude nevýznamné. Parlamentní zastoupení nezískaly ani euroskeptické strany, mezi nimiž však vynikla Suverenita, de facto ztělesňovaná Janou Bobošíkovou. Její konkurenti Strana svobodných občanů a Libertas.cz se ve sněmovních volbách nebudou moci prosadit, pokud se s Bobošíkovou nespojí nebo se ji nějakým způsobem nepodaří vyřadit z volebního boje. Suverenita bude mít i hlavní slovo v kritice Lisabonské smlouvy, přičemž na rozdíl od SSO má šanci oslovit i její levicové oponenty. Na krajní pravici je zřejmé, že v evropském kontextu jsou české strany málo významné. Jedno procento a několik desetinek pro Dělnickou stranu sice potvrdilo její dominanci v ultrapravicové scéně a zajistilo jí státní finanční příspěvek, ale jinak to není výsledek nikterak oslnivý. Národní strana se ukázala jako slabší než Sdružení pro Republiku – Republikánská strana Československa, které si svoji zlatou éru prožilo v 90. letech. Ani spojení krajní pravice do jednoho subjektu nezaručuje vstup do sněmovny, protože její image ve veřejnosti je hodně zdiskreditovaná. Na druhou stranu citlivost romské otázky, negativní image etablované politiky u velké části veřejnosti a ekonomická krize a její dopady v některých regionech vytvářejí podhoubí, které může některý ze současných ultrapravicových subjektů nebo nějaký nástupnický či zcela nový subjekt (vytvořený po západoevropském vzoru) dostat hodně nahoru. Obecně se ukazuje, že eurovolby budou mít pro velké strany význam hlavně v tom, jak jejich výsledek a poučení z něj dokáží zužitkovat ve volbách sněmovních. Malým stranám oproti tomu naznačil jasné limity, spočívající především v nezdravé konkurenci obdobně orientovaných subjektů. Nutnost integračních tendencí těchto menších strana a hnutí se tak zřejmě projeví jako hlavní odkaz eurovoleb v ČR v roce 2009. (autor je politolog) Sat, 13 Jun 2009 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/638-lukas-jelinek-kampan-pred-evropskymi-volbami-chaos-agrese-a-programove-tekani http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/638-lukas-jelinek-kampan-pred-evropskymi-volbami-chaos-agrese-a-programove-tekani Volby do Evropského parlamentu by měly být událostí kontinentálního a národního rozměru. Aby splnily první očekávání, musel by jednak stoupnout význam samotného Evropského parlamentu, mnohem více než předpokládá Lisabonská smlouva, jednak by muselo dojít k sevřenějšímu působení jednotlivých politických proudů v Evropě. Posílení domácího rozměru voleb vyžaduje docenění evropské integrace a evropských témat jak národními politickými elitami, tak voliči. (logo voleb: www.europarl.europa.eu) Pohled zpátky V roce 2004 přišlo k volbám do Evropského parlamentu 28,32% voličů. Toto nízké číslo dalo mezi sociology a politology vzniknout třem silným tezím: 1. Pokles zájmu o volby a o politiku souvisí s jednáním politických stran a jejich představitelů, které znechucuje řadu občanů a odrazuje je od účasti ve volbách. 2. Masmédia bezděky či dokonce záměrně vytvářejí negativní obraz politické scény, případně některých jejích aktérů, čímž výrazně ovlivňují postoje a následně i jednání lidí, kteří pak k politice a politikům pociťují nechuť projevovanou voličskou absencí. 3. Sílící apatie části společnosti souvisí s tím, že na ni začaly zvýšenou měrou negativně doléhat jak konkrétní sociálněekonomické problémy a existenční nejistota (např. míra nezaměstnanosti), tak celková složitost a dynamika vývoje moderní společnosti, jimž se mnozí lidé nedokáží dostatečně přizpůsobovat. O kolik příjemnější pak je optimistický – ale nepříliš reálný – výklad voličské pasivity, podle něhož klesající zájem o volby a politiku svědčí o tom, že postupně přestáváme být přepolitizovanou postkomunistickou společností a přibližujeme se „normálnímu“ stavu, který je charakteristický pro stabilizované západní demokracie, kde nízká volební účast není ničím neobvyklým ani znepokojujícím, nýbrž jde o důsledek spokojenosti s aktuálním stavem věcí. Kolik přijde voličů? Na pozadí těchto pět let starých postřehů lze pohlížet na předpovědi voličské účasti v roce 2009. Bude více než čtyřicetiprocentní, jak naznačují jedny průzkumy, nebo minimálně o devět procent (ale třeba i o dvacet procent) nižší, jak odhadují druhé? Ostatně průzkumy představují zcela zvláštní, velmi významnou předvolební veličinu. Jedno šetření CVVM například předpovídá drtivou výhru ODS ve volbách do EP, druhé, čerstvější pak drtivou výhru ČSSD ve volbách do Poslanecké sněmovny. Jeden z výzkumů STEM předpovídá úzké spektrum českých subjektů v budoucím Evropském parlamentu, jiný však dává šanci i malým stranám. Obecně se ve volbách soudí, že nízká voličská účast nahrává extrémistům. Někteří autoři připisují podobný dopad i tuze vysoké voličské účasti. Evropské volby jsou přesto specifické. Chodí k nim především obyvatelé větších měst, lidé vzdělaní, kvalifikovaní… Takoví si zpravidla mohou dovolit, aby vedle politického programu - obsahu sdělení, zkoumali i formu, obal. S tím souvisí i jistá estetická kritéria, jimiž jsou politici a politické strany porovnávány. Voliče zajímá, s kým se politici stýkají, jak vystupují, jak hovoří, i jak se oblékají. Mnohem větší vliv než na mimopražské obyvatele na ně mají kauzy a aféry přímo či nepřímo spojené s politiky. Zatímco mimo Prahu, na „venkově“, jsou voliči shovívají k ČSSD a jejím eventuálním aférám, v Praze panuje obdobná shovívavost vůči ODS. Témata a průběh kampaně Cílená kampaň politických stran tentokrát v případě voleb do Evropského parlamentu zůstávala ve stínu blížících se voleb do Poslanecké sněmovny. Převládala vnitropolitická témata. Žádné se však nestalo společným, universálním. Každý subjekt si vybral vlastní. Zdánlivě se společným evropským tématem mohla stát Lisabonská smlouva EU. Obě největší strany, ČSSD a ODS, ale s ohledem na minimální atraktivitu smlouvy pro voliče stály o to, aby byla protažena ratifikačním procesem včas před volbami. Snad jedině menší euroskeptické formace měly chuť se profilovat na její kritice. Prakticky opomíjeným tématem se stal výběr příští Evropské komise, včetně komisaře zastupujícího Českou republiku. Volební kampaň přinesla další polarizaci společenské atmosféry a zostření konfliktu levice s pravicí. Jedná se do značné míry o následek opozičního ostřelování Topolánkovy vlády a jejího konečného svržení, stejně jako o předzvěst rozjíždějící se kampaně před volbami do Poslanecké sněmovny. Ostrá kampaň je zároveň kampaní negativní. ODS vsadila na strašení sociální demokracií a naopak. Zdánlivě veselou novinkou se stala vaječná střelnice na mítincích ČSSD. Kdyby šlo o příležitostnou recesi těch, jimž nevoní styl Jiřího Paroubka, nestálo by to za řeč. V okamžiku sdružování vrhačů vajec prostřednictvím internetu a při občasných návrzích, aby vajíčka byla vystřídána kameny, ovšem veškerý humor mizí. Místo něj se stáváme svědky politického boje, který se neopírá o diskusi či svobodné rozhodování u volebních uren, nýbrž o krutý interaktivní sport, vzdálený pravidlům, vzdálený fair play. Z hlediska společenských věd stojí za pozornost zájem – ať už negativní, nebo pozitivní -, který dokáže ten který politik vyvolat. Když pomineme ty, co vajíčkovou kampaň nenápadně iniciují a usměrňují, neobejde se bez „pěšáků“, kteří se vkládají do hry proto, že chtějí – třebaže nepatřičně – vyjádřit svůj občanský postoj. Osobou polarizující názory občanů je Jiří Paroubek. Jedni v něm vidí tvrdého manažera, ochránce slabých a chudých, profesionála každým coulem. Druzí, (volnomyšlenkáři, estéti…) však před sebou spatřují politika nemoderního, symbolizujícího rovnostářství a přehlížení liberálních zásad. Takto poměrně krystalicky čistě dělí veřejné mínění politik, který vyklouzne z šedi průměru. Ještě ale jedna možná interpretace: vajíčkové incidenty mohou být motivovány i vůlí překrýt debatu nad programovými tématy. Některé subjekty zkrátka úspěšněji lákají na programové sliby, jiné na happeningový styl… Na druhou stranu, kulminace záplavy vajec může vést ke zvýšení zájmu občanů přijít k volbám (a podpořit ostřelovanou stranu). Druhé specifikum letošní kampaně před volbami do Evropského parlamentu je ještě vážnější. Nefalšovaný extremismus rámuje aktivity Dělnické strany, která průběžně pořádá mítinky a pochody napříč republikou, na nichž svojí rétorikou a obecně chováním přitahuje mediální pozornost. Konkurenční Národní strana se totéž pokusila dohnat radikálními televizními spoty. Kromě toho, že aktivity krajní pravice konečně přilákaly zájem veřejnoprávních médií o obsah vysílaných předvolebních spotů, tak také vysadily do veřejného prostoru náměty (etnické, rasové…), jichž se ne zcela vhodně ujímají i někteří kandidáti seriózních stran. Kampaň a média Rozpaky nad formou a obsahem „evropské“ volební kampaně se přelily do její mediální reflexe. Předvolební speciály České televize byly důkladné, vyčerpávající, leč šustily papírem. Formálně působily také rozhovory a kulaté stoly s kandidáty ve veřejnoprávních médiích či na soukromé zpravodajské stanici Z1. Předvolební spoty byly Českou televizí zařazeny - netvrdím, že neprávem – daleko mimo sledovaný čas. Pokud šlo o spory (zejména s prezidentem) nad Lisabonskou smlouvou, vajíčkové přestřelky či velkohubá hesla neonacistů, chytala se média volební kampaně s nadšením a věnovala jí přednostní prostor. Také ochotně prezentovala extravagantní osobnosti kandidující do Evropského parlamentu – Janu Bobošíkovou, Vladimíra Železného, Edvarda Kožušníka… Jinak ale bylo cítit, že kde chybí zájem voličů (čtenářů, diváků, posluchačů), schází i nabídka sdělovacích prostředků. Nakonec - kdo chtěl volbami žít, nezbylo mu brouzdat světem internetu, chodit osobně na mítinky nebo sledovat minoritní projekty, jako byly například analýzy volebních programů připravované Janem Punčochářem pro Český rozhlas 6. ODS Na prahu volební kampaně se opozici podařilo vyslovit na parlamentní půdě nedůvěru koaliční vládě ODS, KDU-ČSL a SZ. Stalo se tak v průběhu předsednictví ČR v Evropské unii. Významná část politických pozorovatelů to označila za nezodpovědný, sobecký krok. Sociální demokracie jen s obtížemi vysvětlovala, že důvody pádu vlády (krize právního státu, „justiční mafie“, ovlivňování veřejnoprávních médií spolupracovníky premiéra) jsou natolik silné, že by otřásly jakýmkoli jiným evropským kabinetem rychleji a silněji. ODS tudíž pro začátek kampaně získala emotivní námět: „zradu“ spáchanou levicí, koaličními odpadlíky a prezidentem Klausem na českých národních zájmech. Časem, pro ODS bohužel, přerostl v ublíženectví. Na druhou stranu, Mirek Topolánek se úspěšně pokusil vytěžit zdařilejší část svého působení na evropské scéně, například ve dnech energetické krize. Neodmyslitelným koloritem kampaně ODS se tak musely stát snímky Topolánka s dalšími evropskými státníky a proslovy o tom, s kým vším si píše, volá, tyká. ODS se rozhodla neopakovat chyby z podzimních voleb 2008 do krajských zastupitelstev a třetiny senátu. Přistoupila k jednotné komunikaci klíčových sdělení i jednotné grafice. Pokusila se i o negativní kampaň. Sociální demokracii připomněla svržení vlády během předsednictví EU, koketování s komunisty a plná ústa slibů netýkajících se bezprostředně evropských voleb. Nicméně slogan „Řešení místo strašení“ nepůsobí ani libozvučně, ani přesvědčivě. Silnější stránkou kampaně ODS je kombinace „tvrdého jádra“ s „měkkým obalem“ a sestavení tzv. Modrého týmu, čítajícího prý na patnáct set členů. Ve vyspělých demokratických zemí je zapojení registrovaných sympatizantů politických stran do kampaní běžné. Velmi zdatně s nimi umějí nakládat zejména sociální demokraté. V České republice však byla ČSSD předběhnuta občanskými demokraty. Určitě to souvisí s vysokým podílem mladších městských stoupenců na elektorátu ODS. Stínem na projektu „Modrého týmu“ se ale stalo zapojení jeho části do vajíčkových kanonád na mítincích ČSSD. Profesionalitu letošním kampaním ODS má dodat i spolupráce poradců z Izraele, SRN a Velké Británie (včetně pomoci šéfa tamních konzervativců Camerona). V případě voleb do EP vykompenzovala i nesourodé personální složení kandidátky. Za tvárného lídra Jana Zahradila Výkonná rada ODS zařadila, navzdory nesouhlasnému mručení z regionů, bývalého moravskoslezského hejtmana Evžena Tošenovského. Dosavadní europoslanci si museli své příčky tvrdě vybojovat. Přesto poslední slovo patřilo opět Výkonné radě, která přeskupila jména adeptů na kandidátní listině. Šikovným tahem bylo upřednostnění „proevropštějších“ kandidátů před tvrdými „euroskeptiky“. Přesto ODS nemohla přehlušit ostrou kritiku svého záměru po volbách v EP opustit evropskou lidoveckou frakci a založit s britskými konzervativci a dalšími subjekty frakci novou, euroskeptickou. ČSSD Česká strana sociálně demokratická tradičně zápasí se slabou oddaností svých voličů, (ne)ochotou přijít k volbám tzv. druhého řádu. Ačkoli popularita sociální demokracie měřená pro volby do Poslanecké sněmovny je tradičně vysoká, má ČSSD problém přesvědčit voliče, že i pro postup do Evropského parlamentu potřebuje jejich aktivní podporu. Také proto pojala sérii voleb jako sportovní zápas, včetně osvědčené sportovní terminologie. Ne vždy se členové ČSSD ale shodovali, zda jde o napodobeninu fotbalového („dvoupoločasového“) nebo hokejového („třítřetinového“) utkání, v němž první třetinou byly volby krajské, druhou evropské a třetí sněmovní. „Ve všech třetinách potřebujeme vaši pomoc, vaše hlasy,“ apeluje sociální demokracie na své přívržence. S tím souvisí i prolínání programových témat loňského podzimu, letošního jara a letošního podzimu. Prim hrají sociální otázky (veřejné služby, zdravotnictví, důchody, platy…) provázané s bojem proti dopadům ekonomické krize. K nim byla přiřazena kritika jednotlivých kroků Topolánkovy vlády, nemocnou justiční soustavou počínaje („justiční mafie“, kauza Čunek, aktivity Marka Dalíka a spol.) a zahraniční politikou (americký radar v Brdech) konče. Trvalkou zůstává upozorňování na nemorální vládnutí s „přeběhlíky“ (Melčákem, Wolfem, Pohankou, Snítilým) v zádech. Pro představování programových cílů ČSSD je užitečná společná předvolební strategie Strany evropských socialistů. Vlivný evropský soc.dem. proud staví na jednotném základním programu, u něhož se dá předpokládat i následná jednotná realizace na půdě Evropského parlamentu. Na tento program pak národní sociální demokracie navěšely své další priority. Kampaň ČSSD pro volby do EP rozjel speciální tým vedený exministrem Březinou, nicméně s postupem kampaně získávala na váze doporučení osvědčené americké agentury PSB a aktivity sestavy Jaroslava Tvrdíka pro „velké“ volby. I to souvisí s provázaností letošních kampaní ČSSD. Podstata přístupu sociální demokracie je neměnná: kontaktní kampaň (mítinky, rozhovory s voliči), srozumitelná, jednoduchá mediální kampaň a využívání pestré škály sofistikovaných sociologických šetření. V roce 2005 posbírala ČSSD v evropských volbách pouhé dva mandáty. S vědomím, že letos je určitě rozmnoží, sestavila různorodou kandidátní listinu, kterou před dvojicí Falbr-Rouček vede ekonomický expert Jiří Havel. Na soupisku zařadila i další renomované specialisty, např. sociologa Martina Potůčka či bezpečnostního analytika Miloše Balabána, kupodivu ale až na místa prakticky nevolitelná. Nečekaným přínosem pro závěr kampaně ČSSD se paradoxně mohou stát útoky vrhačů vajec na jejích předvolebních akcích. Čeho je moc, toho je příliš – a většinový volič může cítit potřebu zastat se soc.dem. politiků před nekulturním počínáním extravagantních oponentů, zhusta lidí samotný volební akt ignorujících. KSČM, KDU-ČSL, zelení KSČM vstoupila do volební kampaně snad jako první. Navíc věcně, jakoby se správným tušením, že časem ji zastíní kroky ČSSD a ODS. Komunisté opětovně vedli kampaň neagresivní, střídmou, akcentující především kompetenci a dosavadní výsledky kandidátů – ať už Miroslava Ransdorfa a Vladimíra Remka, nebo Kateřiny Konečné. Také KDU-ČSL vsadila na „evropské“ úspěchy svých poslanců Zuzany Roithové a Jana Březiny. Vše ale překryla bitva o vrcholný partajní post. Příznivce KDU-ČSL také stěží stmelí veřejné úvahy Miroslava Kalouska o vytvoření nové konzervativní partaje. Nepříliš výrazná témata a lidovecké politiky zápasící mezi sebou se pokusila přebít iniciativa členů a sympatizantů KDU-ČSL, kteří propůjčili své ploty, domy apod. pro stranickou propagaci. Je pravděpodobné, že komunistům a lidovcům se podaří po boku ČSSD a ODS do Evropského parlamentu usednout. Perspektiva dalších stran je ale přinejmenším nejistá. Stranu zelených zastihla kampaň v době vnitřních svárů a finančních potíží (to je ostatně i problém KDU-ČSL). Musela se proto pokusit o kampaň levnou, vtipnou, spíše happeningovou – viz diskutovaný „selský“ televizní spot. Stejně tak se SZ musela soustředit na atraktivitu svých obecně politických aktivit – popularizaci výsledků Martina Bursíka na ministerstvu životního prostředí, dlouhodobý konflikt s prezidentem Klausem či volání po rezignaci ředitele České televize Janečka (za to, že ČT neodmítla vysílat klipy extrémní pravice od samého počátku kampaně). Komplikací pro Stranu zelených může být, že její dosavadní sponzor, Jaroslav Soukup, tentokrát masivně podporuje kampaň Demokratické strany zelených, okolo vyloučené poslankyně Olgy Zubové. A aby toho nebylo málo, jako třetí zelená konkurence se o zvolení do Evropského parlamentu uchází „patočkovské“ Hnutí zelených. Ostatní V evropských volbách 2006 nečekaně uspěli kandidáti SNK-ED. Dezintegrace, jež postihla i proevropské liberály, se odrazila ve větším počtu jejich letošních kandidátních listin (Evropská demokratické strana, SNK-ED, Liberálové.cz). Vesměs přitom jde o subjekty životaschopné se silnými individualitami (Jana Hybášková, Lukáš Macek, Milan Hamerský…). Přesto je pravděpodobné, že jejich přemnožení zapříčiní, že všichni tito uchazeči skončí před evropskými branami. Pestrá je též skladba euroskeptických formací. Podepsal se na ní konflikt uvnitř ODS, odpor k Lisabonské smlouvě, náchylnost k Václavu Klausovi, ale také třeba nesnášenlivost mezi Janou Bobošíkovou a Vladimírem Železným. Jistými štikami kampaně (ale sotva co víc) mohou být Strana svobodných občanů (na níž původně, než ztratil důvěru v její profesionalitu, sázel i prezident Klaus) či česká odnož celoevropského hnutí Libertas (spolupracující nejen s Vladimírem Železným, ale i konzervativní poslanci PČR Vlastimilem Tlustým a Janem Schwippelem). Seznam dalších subjektů kandidujících do Evropského parlamentu je dlouhý. Z řady mohou částečně vybočit uskupení nezávislých či starostů. Extremistům z Dělnické strany a Národní strany zase jde zejména o posílení v dlouhodobém horizontu – odtud skandální audiovizuální spoty či výbušné mítinky. Bylo by však překvapením, kdyby ve volbách v ČR uspělo více než pět stran. Kdo s koho Připomeňme, že do Evropského parlamentu se v ČR volí v jediném volebním obvodu, poměrným systémem (s d´Hondtovým propočtem) a s povinností překročit pětiprocentní volební práh. Výsledky voleb, konaných 5.-6.6., budou známy v neděli 7.června po dvaadvacáté hodině. Doufejme, že tato pozdní doba (daná tím, že v Itálii se teprve tehdy uzavřou volební místnosti) nebude symbolizovat jejich morální závadnost. Česká republika svými 22 mandáty v EP může mnohé ovlivnit, sotva ale co zvrátit. Předvolební kampaň a volební výsledky se ovšem mohou odrazit i na předpokládaných podzimních volbách do Poslanecké sněmovny. Již dnes můžeme tušit, že končící roztěkaná a agresivní „evropská“ kampaň bude zopakována, ba znásobena za pár měsíců znovu. Autor je politolog a politický analytik spolupracující s CSSD. Fri, 05 Jun 2009 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/639-miroslav-mares-prilis-vzdaleny-brusel-aneb-kampan-pred-volbami-do-evropskeho-parlamentu-v-cr http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/639-miroslav-mares-prilis-vzdaleny-brusel-aneb-kampan-pred-volbami-do-evropskeho-parlamentu-v-cr Zhodnotit základní rysy letošní kampaně do Evropského parlamentu v České republice je z politologického hlediska poměrně snadné. Jedná se o potvrzení koncepce voleb druhého řádu i o důkaz toho, že i v evropských volbách dominují domácí politická témata. Česká republika v tomto směru není nikterak výjimečná. Evropský rozměr celé kampani dodaly hlavně okolnosti pádu vlády uprostřed předsednictví, přičemž tyto okolnosti se pochopitelně staly součástí volební klání. To, že evropské volby dostaly díky vnitropolitickému vývoji charakter jisté „přípravky“ na plánované podzimní volby do sněmovny, se stalo zřejmé již brzy po zahájení volební kampaně. Její dominantní prvky se pokusím stručně rozebrat v tomto příspěvku. (grafika - zdroj: www.europarl.europa.eu) 1. Negativní kampaň v souboji ODS a ČSSD Již delší dobu se v českém stranickém systému projevují tendence k bipartismu, tedy k systému, ve kterém by působily pouze dvě relevantní strany. Je proto pochopitelné, že pro Občanskou demokratickou stranu i pro Českou stranu sociálně demokratickou je při plánování volební kampaně hlavním úkolem najít účinné nástroje pro poškození hlavního oponenta. Bez ohledu na to, že zákulisní informace hovoří o příznivějších výhledech pro případnou spolupráci obou stran, na kampani to poznat nebylo. Pro nerozhodnuté voliče mají zpravidla větší dopad než billboardy, volební spoty nebo letáky dlouhodobé zpravodajství o straně, případně aktuální skandály prezentované v hlavních zpravodajských relacích celoplošných televizí, určitou roli sehrávají i televizní debaty. Logice bipartijních tendencí se již delší dobu přizpůsobují i média, což se potvrdilo i duelem Jiřího Paroubka a Mirka Topolánka v Otázkách Václava Moravce. Ostatní diskusní pořady na ČT, v nichž je dávána pozornost menším stranám, nemají zřejmě na konečný volební výsledek příliš silný vliv. Pokud se týká celkového způsobu vedení kampaně S ohledem na skutečnost, že se již v několika volbách osvědčila negativní kampaň, je pochopitelné, že v těchto volbách vsadili občanští i sociální demokraté především na ni. Nebyla příliš nápaditá. ODS se snažila zpochybnit „evropanství“ ČSSD odkazem na sesazení vlády v období předsednictví, ČSSD se pokusila využít současnou ekonomickou krizi poukazem na spojenectví Topolánka a George Bushe. Zcela zásadní roli pak sehrála zřejmě nečekaná „vaječná kampaň“. 2. Vaječná kampaň O jejím původu, vývoji a důsledcích se ještě nějakou dobu určitě povedou bouřlivé diskuse. Zdá se však pravděpodobné, že až do mítinku na pražském Andělu se jednalo o spontánní aktivitu na různých místech republiky, kterou inicioval jeden mladý recesista. V českém prostředí se poprvé výrazněji projevila schopnost mobilizace prostřednictvím nových nástrojů, konkrétně internetových skupin na Facebooku. Dominantní média se na jednotlivce dívala zpočátku s jistými sympatiemi a překvapená sociální demokracie zareagovala nasazením ochranky, které se násilně projevila i vůči protestujícím lidem neužívajícím násilí (mám na mysli vyvádění „Marťanů“ v Kolíně). Tím přilila olej do ohně. Mítink v Praze-Smíchově se stovkami vajec, díky jejichž vrhání bylo členům a příznivcům ČSSD znemožněno vykonat ústavně zaručené právo na shromáždění, se stal zásadním zásahem do politické kultury v ČR. Dopad vaječné kampaně na volební zisk nemusí být přímý. Vrhání vajec nepřinese nové stoupence ani sociální demokracii (i když se její představitelé začali prezentovat jako mučedníci) ani ODS či jiným stranám (vrhači vajec měli politické preference dané zřejmě předem a sociální demokracii se asi nepodařilo přesvědčivě dokázat nerozhodnutým voličům, že kampaň organizuje ODS). Důležitější je, že vaječná kampaň dokázala nabourat zvolenou marketingovou strategii ČSSD a dominantně ovládla mediální zpravodajství. ČSSD tak nemohla plně využít připravené nástroje k oslovení voličů a právě tento fakt ji může poškodit. Do budoucna se může jednat o nebezpečný precedent. Efektivnosti přímých akcí v českém prostředí si určitě všimli i poradci na politický marketing a do budoucna se můžeme dočkat nejen spontánních akcí, které se „trochu zvrhly“, ale i propracovaných kampaní překračujících zákon, které mohou vést až k závažným projevům politického násilí. 3. Tápání menších strany Menší strany se snažily prosadit navzdory mediálnímu zájmu o souboj dvou hlavních stran. Nepříliš úspěšní byli komunisté, kteří se museli spokojit s mítinky s tradičními členy a voliči a musejí doufat, že jim toto tvrdé jádro přinese dostatečný zisk. Lidovci týden před volbami uspořádali sjezd a volbou Cyrila Svobody se snažili vyslat signál o opětovném návratu k výraznému „pro-bruselskému“ evropanství a posunu k levému středu. To může zapůsobit na některé příznivce „havlovského“ proudu v české politice, je však sporné, zda to neodradí dosavadní moravské příznivce KDU-ČSL. Havel sám podpořil Bursíkovu Stranu Zelených, ale ta ničím výrazným v kampani nezaujala - jeden klip s mluvícími zvířaty a kontroverzní vtipkování na adresu prezidenta nejsou přesvědčivými trháky pro voliče. Výrazně se podobaly voličské kampaně menších subjektů ucházejících se o vybrané voličské skupiny. Výrazní eurooptimisté (Evropská demokratická strana, Evropští demokraté) se zaměřili na evropské symboly (včetně eura) a hlavně na propagaci vlastních osobností na čele kandidátky. Platí to i pro euroskeptiky, i když samozřejmě s opačným názorem na další směřování evropské integrace. Euroskeptických stran a koalic je však mnoho (Libertas.cz, Strana svobodných občanů, Suverenita). Viditelnou kampaň si u nich zařídil především V. Železný, ale jeho pozice je dnes již zcela jiná než před pěti lety. Na osobnosti sázely i deklaratorně nezávislé subjekty, jako Starostové a nezávislí nebo Věci veřejné. O pozornost médií nemusely nikterak výrazněji usilovat ultrapravicové strany (Dělnická strana, Národní strana), protože ať udělaly cokoliv, měli místo na titulních stránkách i v hlavním zpravodajství zaručeno. Stažení volebních klipů NS z České televize a sporů DS a NS z Českého rozhlasu bude mít ještě soudní dohru, přičemž rozsudky v daných kauzách budou z právního hlediska velmi důležité a reálně budou sloužit i jako precedenty do budoucna. Závěr Co tedy utkví v paměti zájemců o politiku a možná i v historii národa z letošní kampaně před evropskými volbami? Domnívám se, že to budou hlavně obrázky letících vajíček a jejich dopady na tváře a těla sociálnědemokratických politiků. Možná to bude i velká pozornost věnovaná aféra pravicovému extremismu, ale ta je spíše kontinuální, novinkou bylo pouze výše zmíněné neodvysílání volebních spotů. Jinak vzpomínky zřejmě splynou s následující kampaní před volbami sněmovními. (autor je politolog) Wed, 03 Jun 2009 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/628-lukas-jelinek-hratky-s-nebezpecnym-ohnem http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/628-lukas-jelinek-hratky-s-nebezpecnym-ohnem Ministr pro lidská práva a menšiny Michael Kocáb žádá české politiky, aby nevyužívali sílícího extremismu a rasismu jako témat předvolebního boje. Sepsal proto dohodu o několika bodech, kterou politikům rozeslal. Uvidíme, jak uspěje. Pan Kocáb má recht. Pravicový extremismus je třeba společně řešit, ne si s ním zahrávat. Vyprávějte to ale takovému Jiřímu Čunkovi nebo chomutovské primátorce Řápkové, která se má coby přední bojovnice s neplatiči z řad „nepřizpůsobivých“ stát podzimním předvolebním trumfem ODS… Nefalšovaná extrémní pravice nám přitom za poslední léta také vyrostla. Byl onehdy v televizi věru smutný pohled na šedivého Miroslava Sládka, ucházejícího se coby praotec českých republikánů, nacionalistů a euroskeptiků o mandát evropského poslance. Sládek se nezměnil. Změnila se doba a hlavně taktika tuzemských pravicových radikálů. Dělnickou stranu zakládali v roce 2003 někdejší Sládkovi spolupracovníci. O pět let později ji opanovali mladí militanti, kteří se dokáží postarat o patřičný rozruch a médiím pak v roli lídra nastrčit usedlého muže středního věku v obleku a s kravatou. Národní strana Petry Edelmannové postupuje podobně. Jedním předvolebním spotem se pokusila trumfnout ambiciózní konkurenci a zaútočit na nejnižší xenofobní a rasistické pudy populace, zatímco ve druhém vsadila na vlídnou atmosféru vlastenectví a národní hrdosti. Když na to přijde, tak nikoli dvě, ale klidně stovky tváří a póz nám budou schopni extrémisté nabídnout. Vždyť už se dávno nerekrutují z nevzdělaných potomků z rozvrácených rodin. Dnes se k nim hlásí i talentovaní studenti právnických či filozofických fakult. Již v roce 2007 věštila zpráva ministerstva vnitra krajní pravici „větší radikalizaci, profesionalizaci a vstup do veřejného prostoru“. Tak se též stalo. Do parlamentních lavic extrémisté zatím neusednou. Zajímavá ale pro ně může být už i třicetikoruna za jeden voličský hlas. Osvědčené partaje se do Národní či Dělnické strany kdykoli s vervou opřou. Leč ve svých kampaních se léčbě viru rasismu a xenofobie vyhýbají. V horším případě se „čunkovsky“ vozí na vlně povrchního veřejného mínění, které jakoby nic umí vstřebat i čerstvou valašskomeziříckou kauzu dvou prvních školních tříd, jedné pro Romy a druhé pro bílé. Zní to minimalisticky, avšak po demokratech pro začátek chtějme alespoň ostražitost – jak při výběru partnerů, tak nejbližších spolupracovníků. Ještě před čtyřmi lety přijal Petru Edelmannovou Mirek Topolánek a rozprávěl s ní o integraci pravicových stran. Díky bohu, že k ní nedošlo! Jinou varovnou zvěst přinesly Lidové noviny. Kdosi z blízkého Topolánkova okolí jim měl okomentoval aktuální úvahy o nástupu Vladimíra Mlynáře do čela Úřadu vlády slovy: „To je taková žido-bolševicko-unionistická skupina“. Taková nehoráznost se člověku nechce ani věřit. Lžou tedy Lidové noviny (a proč by měly?), anebo Topolánek, který onu větu popírá? Upřímná a chvályhodná snaha ministra Kocába tak nakonec může narazit na nejbanálnější hráz: politické podrazy, špinavé kampaně a nelítostnou předvolební vřavu, v níž je jakýkoli klacek na konkurenta dobrý. Lukáš Jelínek Tue, 26 May 2009 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/616-lukas-jelinek-krize-politicke-legitimity-odpovednosti-a-ustavnosti http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/616-lukas-jelinek-krize-politicke-legitimity-odpovednosti-a-ustavnosti Odpor části politiků a ústavních expertů (v čele s místopředsedou Senátu Petrem Pithartem) proti způsobu, jak se ODS, ČSSD a SZ chystají dospět ke zkrácení volebního období Sněmovny je legitimní a navíc i pochopitelný. Není radno obcházet či ignorovat ústavu. Přestože není ničím víc než výplodem lidské (ne)dokonalosti přetavené v počínání poslanců ČNR na sklonku roku 1992. Koneckonců i někdejší ústavní soudce Vojtěch Cepl přiznává, že si česká ústava zaslouží novelizaci. Jedním dechem ale dodejme, že tou není návrh jednorázového „ústavního“ zákona na zkrácení volebního období. Naopak systémovou opravou ústavy by byl modifikovaný návrh senátorů, podle kterého by šlo dolní parlamentní komoru rozpustit po pádu vlády na základě konsensu mezi Sněmovnou a prezidentem. Dohoda nad ním je ale tuze daleko… Ptejme se proto, existují-li skutečně vážné důvody k postupu rychlému a nadstandardnímu. Domnívám se, že ano. Poslanecké kluby parlamentních stran jsou citelně oslabeny. Sněmovnou bloudí devět nezařazených poslanců. Sociální demokracii chybí tři členové, zeleným dvě poslankyně a ODS je chudší o čtyři zákonodárce. Naposledy se s ní po schválení Lisabonské smlouvy Senátem rozloučila Alena Páralová. Vládní většina je nyní prakticky nesložitelná. Tím spíš je zapotřebí mimořádných voleb, do nichž by měly strany nastoupit lépe připraveny, se spolehlivějšími kandidáty. Proto je důležité, že Mirek Topolánek našel čerstvého převozníka - Jana Fischera - kterému mohl vložit do rukou vládní veslo a nechat jej nás k předčasným volbám bez emocí a s úřednickou pečlivostí přepravit. Nemylme se však: ani vláda „překlenovací“ není „apolitická“. Vždyť ji složily politické strany a potřebuje důvěru jejich poslanců. Nepřekvapí proto, že idylka nad dohodou o dočasné vládě zvolna končí a tým Jana Fischera se začíná potit pod tlakem stran, jež jeho zrod iniciovaly. Podle kuloárové šuškandy už někteří klíčoví ministři naznačili, že by také vládu mohli brzy opustit. Těžko říct, nakolik se kabinetu dotýká 27 veřejných doporučení sociální demokracie souvisejících s vyslovením důvěry či tišeji sdělovaná přání demokratů občanských, jejichž vyslanci zhusta setrvávají na náměstkovských pozicích. Na druhou stranu, například ministryně zdravotnictví Jurásková musela tušit, že její nadšení pro regulační poplatky nezůstane bez odezvy. Stejně tak již budí dohady rychlá domluva Jana Fischera s prezidentem Klausem na řízení červnového summitu Evropské unie. Nesouvisí třeba se zdrženlivými komentáři ministerského předsedy k Lisabonské smlouvě? Ta mu prý nevadí, nepobuřuje ho a respektuje ji jako realitu. Když pánové Paroubek, Topolánek a Bursík premiéra Fischera angažovali, ptali se jej vůbec na jeho postoje k evropské integraci? Pozdě ale teď „bycha“ honiti. Že práce letního pseudoúřednického kabinetu bude procházkou růžovou zahradou, si mohl myslet jen naprostý naivka. Ministři museli čekat, že absolutně volnou ruku pro vládnutí od partají nedostanou a že jim nezbude než opatrně proplouvat mezi nebezpečnými útesy. Naopak straničtí lídři nemohli ve Fischerových lidech vidět pouhé loutky. Z jejich autonomie by přitom šlo i těžit. Dočasná vláda by, dejme tomu, prosadila úsporný státní rozpočet, politické strany by moudře hrály mrtvé brouky, protentokrát bychom vybrali ostrou ekonomickou zatáčku a v příštím roce by měly partaje opět otevřené pole působnosti… Popišme ale ještě vážnější příklad krize politické legitimity. Parlamentem zvolený prezident Václav Klaus se vzpírá ústavní většině poslanců a senátorů a za skřípání zubů partajních lídrů ventiluje vůli brzdit, ne-li přímo sabotovat dovršení ratifikačního procesu Lisabonské smlouvy. Nechová se protiústavně, nýbrž mimoústavně. Základní zákon státu nepočítá s tím, že by hradní pán, vsazený do systému parlamentní demokracie s jednoznačnou odpovědností vlády za moc exekutivní, zneužíval absence jasně stanovených lhůt pro podpis parlamentem posvěcených mezinárodních smluv. Na stíhání prezidenta před ústavním soudem to evidentně nestačí. Václav Klaus toliko mazaně těží z ústavní velkorysosti či nedůslednosti. Ovšem politické reprezentaci, jež vzejde z pravděpodobných podzimních voleb, se rýsuje první zadání: zpřesnit v ústavě práva a povinnosti prezidenta. Pokud se tak nestane, mohou střety ústavních činitelů houstnout a legitimita a důvěryhodnost politických aktérů dále erodovat. Lukáš Jelínek Tue, 19 May 2009 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/598-miroslav-mares-klausova-hvezdna-lisabonska-hodina http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/598-miroslav-mares-klausova-hvezdna-lisabonska-hodina Lisabonská smlouva v ČR byla schválena oběma komorami parlamentu, avšak trauma české politiky s tímto dokumentem ještě zdaleka nekončí. Do centra pozornosti se nyní dostává prezident Václav Klaus, který má šanci svým (ne)konáním výrazně ovlivnit evropskou historii. Je si toho vědom a svoji šanci hodlá využít. Na jeho podpis může ČR i EU čekat dlouho a možná se jej v jeho funkčním období ani nedočká. To, že si Klaus svým negativním postojem k podpisu Lisabonské smlouvy po hlasování v Senátu zkomplikoval vztahy s několika doposud spřátelenými senátory ODS, včetně Bohuslava Sobotky, mu zřejmě příliš vadit nebude. Hraje už vyšší hru. Do kolbiště domácí politické scény již pouze hradní úředníci směřují připomínky o tom, že senátoři ODS v řadě případů zásadně změnili své názory na Lisabon, zatímco prezident vyznává konsistentní názory. I když to je z hlediska právoplatnosti hlasování irelevantní, politicky a mediálně to lze využít. Oddalování ratifikace Lisabonské smlouvy bude polarizovat českou politiku a možná ovládne i předvolební kampaně. Klaus má možnost využít soudobého prounijního kursu Topolánkova vedení ODS. Převážná část občanských demokratů se tak ocitne na jedné straně debaty spolu se sociálními demokraty, lidovci a zelenými. V mediálně vděčné pozici odpůrců Lisabonu se budou vyhřívat zbylí Klausovi stoupenci v ODS, politici z několika euroskeptických stran a hnutí, krajní pravice a komunisté. ODS navíc bude muset snášet výtky sociální demokracie, KDU-ČSL i SZ za to, že Klausovi dopomohla do prezidentského úřadu v roce 2008. Tento prvek působí i vnitrostranické pnutí. Nářky nad tím, proč ODS nepodpořila v loňské volbě Jana Švejnara, zaznívají nyní v politickém zákulisí od stoupenců Topolánkova proudu velmi často. Kdyby se čistě hypoteticky v ČR volil prezident na sedm let a Václav Klaus by jednal tak, jak dnes, tak by asi další volbu jistou neměl. Ale žádné „kdyby“ v reálné politice neplatí. Na Václava Klause nyní bude zaměřena pozornost nejen ČR, ale i celé Evropy. Bude zájem o rozhovory s ním, o jeho články a vyjádření. Stane se ještě více proklínanou figurou ze strany eurooptimistů a vzývanou osobou od euroskeptiků. Tyto postoje se alespoň částečně přenesou na vnímání celé ČR a možná i malých postkomunistických států obecně. To může mí i fatální důsledky pro budoucnost EU jako celku. Čeští diplomaté, novináři, politici i občané budou v zahraničí tázáni hlavně na Klause a na to, zda republika stojí za ním nebo ne. Zatímco české předsednictví skončí, on si evropský rozměr své politiky udrží. Dokud nepodepíše. Tue, 12 May 2009 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/538-lukas-jelinek-vitezove-a-porazeni http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/538-lukas-jelinek-vitezove-a-porazeni Vše nasvědčuje tomu, že vládní krize míří do cíle (k přechodné vládě a předčasným sněmovním volbám), takže lze sčítat její náklady a výnosy. O politické pozadí zvratu se povede spor nejspíš ještě dlouho. Kabinet padl v době ekonomické krize a českého předsednictví EU. Dá se však říct, že by jiná doba byla pro střídání vhodnější? Vždy se nějaké „ale“ najde. Navíc stav právního státu (destabilizace státních zastupitelství a soudů, nápor „justiční mafie“, eskalování politických vlivů na veřejnoprávní média), tedy ústřední motiv hlasování o nedůvěře Topolánkovu týmu, všechny „kontradůvody“ strčí hravě do kapsy. Tak závažná věc si zkrátka nezaslouží odkládání… K táboru poražených můžeme počítat pouze ty, co si mysleli, že vládnout bez špetky etiky a gentlemanství - s přeběhlíky, systémem pozitivní a negativní motivace, bez dialogu s opozicí – se dá donekonečna. Omyl. Vedle jsou i ti, co vyměnili politický program, například zelený, za podíl na exekutivní moci. A pakliže se v řadách lidovců najdou tací, co se nyní třesou o osud partajemi dosazených ministerských náměstků, mohou se také rovnou zařadit do špalíru. Přesto ale bude – doufám – nepočetný. ODS, KDU-ČSL a SZ procházejí érou nezbytných vnitřních ideových debat, která blížícími se volbami získá čerstvý impuls. Je ostatně zájmem české politiky jako takové rozetnout uzly, jež se začaly vršit volbami 2006. Nejen bouřka, ale i volby pročistí vzduch. Již rozhovory vlády a opozice o protikrizových ekonomických scénářích napovídají, že „reset“ parlamentních poměrů prospívá věcnému, konstruktivnímu řešení problémů. Moudrý tah byl i výběr říjnového termínu pro předčasné volby, stejně jako nominace Jana Fischera do čela vlády. Paradoxem přitom je, že – máme-li věřit panu Topolánkovi - s tipem na šéfa tuzemských statistiků přišel jeden z koaličních partnerů, a přitom – soudě dle mediálního obrazu - KDU-ČSL a SZ mají k novému politickému uspořádání největší výhrady. A vůbec není na škodu, že je Fischer cifršpión tělem i duší. Právě takový by mohl umět vidět dále než jen za horizont voleb, vnímat trendy, zohledňovat poptávku po „strategickém vládnutí“, opřeném o dlouhodobé koncepce a odborné studie. Ale zpět do sněmovních lavic. Konec Topolánkovy vlády by rádi zužitkovali také poslanci exkomunikovaní či zběhlí z koaličních táborů. Olga Zubová s Věrou Jakubkovou by jistě chtěly zviditelnit Demokratickou stranu zelených, Vlastimil Tlustý s Janem Schwippelem pak Železného Libertas.cz. Obávám se však, že svých patnáct minut slávy již mají za sebou. Krutá volební kampaň, nejprve do Evropského parlamentu, poté do Poslanecké sněmovny, bude mít opět tendenci zjednodušovat politický zápas na střet ODS a ČSSD. Možná ještě komunisté by se do něj mohli vklínit (také spustili kampaň jako první a v docela velkém stylu), zvlášť pokud budou jedinou a pravidelně se připomínající opozicí vůči Fischerově vládě. Dojde-li skutečně ke zkrácení tohoto volebního období, na pozadí radosti politických lídrů zapláčou volební stratégové a manažeři. Partaje budou muset urychlit práci na programu, složení kandidátních listin (a uklidnit či uklidit končící poslance), honem sehnat věčně se nedostávající peníze a vymyslet formu kampaně, způsoby přenosu sdělení voličům. Hlavním vítězem znenadání proběhlé politické a ústavní tomboly však zůstává občan. Za poslední tři roky se toho na něj nahrnulo tolik (událostí, dojmů, pocitů), že nemůže neuvítat nové rozdání karet. Nikde není psáno, že od podzimu bude lépe. Naděje ale zůstává… Lukáš Jelínek Mon, 13 Apr 2009 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/517-miroslav-mares-paralyza-vladnuti-a-volebni-kampan http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/517-miroslav-mares-paralyza-vladnuti-a-volebni-kampan Vyslovení nedůvěry vládě uprostřed českého předsednictví Evropské unie, v období ekonomické krize a rok před řádnými volbami se stane vděčným námětem politologických knih i děl z oblasti soudobých dějin. Na celou problematiku se v budoucnu samozřejmě bude nahlížet s vědomím toho, jak dopadnou příští volby a jakou stopu zanechá v českých i v evropských dějinách mezidobí mezi hlasováním ve sněmovně a sestavením nové vlády. Již z dnešního hlediska je zřejmé, že do doby, než získá důvěru vláda sestavená po předčasných volbách, dojde k paralýze vládnutí v zemi. Vláda, která bude sestavena po ukončení činnosti stávající Topolánkovy vlády v demisi, bude mít slabý mandát k prosazování reformních či stabilizačních kroků a omezí se na udržování státu „v chodu“. S vysokou pravděpodobností bude pojata jako vláda úřednická, i když bude muset mít stranickopolitickou podporu a strany ovlivní její složení. Právě dohody stran na přechodném kabinetu mohou výrazně naznačit i vývoj povolební spolupráce, včetně spolupráce dvou velkých stran anebo zapojení komunistů do sestavování vlády. Určitým náznakem by mohla být i dlouhodobější tolerance sociálních demokratů k vládě, jejímž pověřením by byl nyní pověřen prezidentem Klausem někdo ze sociálních demokratů. Strany budou zřejmě po určitou dobu vyčkávat na výsledky výzkumů aktuálního vývoje voličských preferencí, protože na jejich základě budou moci ve volební kampani interpretovat okolnosti i důsledky pádu vlády a jejich názor na vládu přechodnou. Podle řady indicií se však již nyní ukazuje, že ti, kteří pád vlády zapříčinili, se nemusí z tohoto úspěchu příliš dlouho těšit. Sociální demokraté ztratili s Topolánkovou demisí snadný terč negativní volební kampaně, způsobem sesazení se zbavili i „trumfu“ kritiky přeběhlíků. Rebelské zelené poslankyně zřejmě nezískaly nové Demokratické straně zelených takovou popularitu, aby se dostala do širšího povědomí veřejnosti. Poslanci blízcí prezidentu Klausovi sice možná oddálili přijetí Lisabonské smlouvy, ale novému Klausovi stranickému koni příliš nepomohli. Strana svobodných občanů totiž ztratila výhodu „mediální atrakce“ v období před evropskými volbami. Pozornost bude upřena na tradiční strany, ne na nové subjekty. Jen komunisté zřejmě mohou díky disciplinovaným voličům a neklidné situaci doufat v mírný nárůst přízně, k čemuž by mohlo přispět i věcné vystupování jejich případných ministrů v úřednické vládě. Paradoxně však odchod do dočasné opozice může prospět ODS pod Topolánkovým vedením. Ta se nyní může profilovat jako odpůrce těch, kteří způsobili zbytečný rozruch. Méně přínosná je situace pro obě menší strany končící koalice. I když to, že zelená i lidová strana ztratily „koaliční cejch“, jim může pomoci získat zpět některé staré voliče (což platí pro Zelené) anebo získat nové (což platí spíše pro lidovce). U obou stran by to však vyžadovalo výměnu předsedů. K té však zřejmě dojde až po volbách, což pro ně může být pozdě. Thu, 02 Apr 2009 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/482-lukas-jelinek-neni-krize-jako-krize http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/482-lukas-jelinek-neni-krize-jako-krize Padla vláda. Nic nového pod sluncem. K opozici se přidala část koaličních poslanců, jímž došla s Topolánkovým kabinetem trpělivost. Dokonce i v tisku se v minulých týdnech psalo o tom, že po eskalujících problémech v tuzemské justici by měla slabá středopravá vláda raději odejít. Tož se tak stalo. Svět se nezhroutí, ba ani české předsednictví EU. Kam se česká vládní krize hrabe na stávající globální krizi - ekonomickou, důvěry, antropologickou… U vládní krize naštěstí máme k dispozici „noty“, ústavní vodítko. Otázkou tak jen zůstává, nakolik se s ústavním rámcem popasují zájmy klíčových politických hráčů. Patrně se nám zde budou paralelně odehrávat dva procesy. První, řízený prezidentem, se bude týkat hledání nové vlády. Druhý, iniciovaný stranami, by měl mít za cíl nalezení termínu pro předčasné volby do Poslanecké sněmovny. Většinu aktérů navíc budou tížit osobní motivy, emoce a nedůvěra. Prezident Klaus je ve dvojích kleštích. Přirozený ústavní postup může narážet na averzi k Mirku Topolánkovi, který navíc přilil olej do ohně slovy o tom, jak pád vlády musel být oslavován na Hradě, pražském magistrátu, ruské ambasádě a v Lidovém domě. Další prezidentovo dilema se bude týkat komunikace s ČSSD - když přece ona je hlavním protipólem Klausova neoliberálního euroskepticismu. Lehké to nemají ani sociální demokraté. Mají zostřovat zápas s ODS i za cenu pohřbení českého předsednictví a Lisabonské smlouvy? Občanské demokraty zřejmě znovu přepadnou černé myšlenky z týdnů před loňským prosincovým kongresem. Mají dál sázet na staronového předsedu Topolánka, který je s to přivést partaj do izolace, anebo zahájit vnitřní debatu o následovnictví? Zelení a lidovci se vezou. Čtveřici Bursíkových poslanců konkurují dvě poslankyně, jež po vyloučení ze SZ inklinují k Demokratické straně zelených. KDU-ČSL se chystá na volební sjezd a ráda by si nejprve našla vlastního lídra. Obě malé strany by mohly v předčasných volbách pohořet. Potřebují čas, aby se daly dohromady a upevnily svoji pozici. Není náhodou, že v rozpravě nad nedůvěrou zelení poslanci tepali ČSSD i ODS a lidovci se chlubili, jak zabránili vládní privatizaci zdravotních pojišťoven, opt-outům v penzijním pojištěním a možná i privatizaci Letiště Ruzyně. Vše ostatní je pouze věštěním. Obecně se před námi rýsují dvě reálné cesty. Buď se ODS a ČSSD shodnou na podobě vlády - jedno zda politické, úřednické, několikatýdenní či několikaměsíční – a harmonogramu událostí, po nichž přijdou předčasné volby. Anebo nám tu budou přežívat vlády v demisi či bez důvěry, pravděpodobně na Klausově špagátu, a to třeba až do řádného volebního termínu. Po přijetí demise Topolánkovy vlády prezident Klaus uvedl, že nechce, aby vláda v demisi řídila stát dlouho, tedy až do konce českého předsednictví EU. Nechal se také slyšet, že nová vláda musí vzniknout na základě domluvy Sněmovny. Pokud kdokoli přinese na Hrad sto jeden hlas pro vládu, dá mu prý příležitost kabinet sestavit. Závody byly odstartovány. Kdo první doběhne do cíle, je ve hvězdách. Možná také nikdo. Stát bude fungovat dál, ale politické zápasy v bahně zesílí. Utnou je ve volebních místnostech až občané, budou-li o to stát. Thu, 26 Mar 2009 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/452-lukas-jelinek-sjezd-cssd-marketing-i-demokracie http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/452-lukas-jelinek-sjezd-cssd-marketing-i-demokracie Kongresy a sjezdy politických stran se stávají čím dál větší nudou. Výjimkou potvrzující pravidlo byl prosincový kongres ODS, na němž byla vydatně myta hlava předsedy Topolánka. Naopak sociální demokraté proměnili své sjezdy a programové konference v dokonale šlapající marketingové stroje s přesnou organizací a vizualizací. Zatímco straníci reptají, že jim chybí živelnost, dynamičnost sjezdů, veškerý servis je dopřán vnějším pozorovatelům, zejména televizním divákům a dalším adresátům politického poselství. Víkendový sjezd ČSSD v pražském Průmyslovém paláci se tudíž odvíjel od jasně dané šablony. Koneckonců, nic vážnějšího, než volba stranického vedení, se od něj ani neočekávalo. Změny stanov (včetně modernizačních návrhů na ustavení klubů příznivců, zavedení kvót pro ženy apod.) byly na poslední chvíli přesunuty na sjezd příští. Programové rezoluce vycházely z těch, co projednal už první, předsunutý sjezdový den v únoru, v jehož rámci se delegáti shodli na tom, že si svého předsedu zvolí ještě letos „nepřímo“ – sjezdem. Cílem pátečního programu bylo shrnout výsledky a nadcházející priority sociálnědemokratické politiky. Došlo na prezentaci receptů na řešení krize, tepání stavu justice, policie a veřejné správy, ale i na ocenění politiky ČSSD v krajích, které loni na podzim ovládla. Vyvrcholením dne však bylo vystoupení prezidenta republiky Václava Klause. Ten byl nezvykle milý a vstřícný. Zatímco občanským demokratům loni vyčinil, že se posouvají ve stranu hájící lobbyistické zájmy, tak před sociální demokracií smekl coby před nejstarší demokratickou stranou u nás. Neřekl sice, jak si představuje vývoj na politické scéně v nejbližších týdnech, nicméně – volně parafrázováno - vyzval partaje k odpovědnosti a schopnosti spolu mluvit. Za racionální přístup sklidil Klaus potlesk, nicméně záhy byla kritizována jeho tendence vyzývat na pozadí krize k oklešťování sociálních, zdravotních, pracovních a ekologických standardů. Klaus zůstává ideovým soupeřem, s nímž však ČSSD dokáže hovořit. Zato nad premiérem Topolánkem již Lidový dům zlomil pomyslnou hůl. Sobota patřila především charismatickému Robert Ficovi. Předseda slovenské vlády a sociálně demokratického SMERu vystřihl stručný, přesný a znělý projev na téma ochrany lidí a prosazování levicového programu v těžkých časech. Ani Ficovi odpůrci nepopírají jeho přesvědčivost, formální dokonalost. Představme si, že by podobný kabát oblékli také sociálnědemokratičtí lídři u nás… Pak přišly volby. Dohody krajů zafungovaly, takže na startovní čáru nastoupili pouze ti, u nichž šlo předpokládat zvolení (Petr Hulinský, Vítězslav Jandák či Miroslav Vlček svůj boj tentokrát vzdali). Z hlediska počtu získaných hlasů u delegátů nejlépe uspěli Zdeněk Škromach (místopředseda), Bohuslav Sobotka (1.místopředseda), Lubomír Zaorálek (místopředseda), Milan Urban (místopředseda), Jiří Paroubek (předseda – oproti minulému sjezdu přesvědčil o deset procent více účastníků), Roman Onderka (místopředseda). Za předsedu kontrolní komise si sociální demokraté ze dvou kandidátů vybrali „rebela“ Martina Starce. Neobsazen zůstal post místopředsedkyně ČSSD (přímo stanovami vyhrazený některé z žen). Předjednaná kandidátka (a dosavadní místopředsedkyně) Jana Vaňhová pohořela. Mohla jí uškodit dosavadní pasivita, hlavně ale účast na aférách, jež se její domovské severočeské ČSSD dotkly – odstavení krajského lídra Foldyny, obsazení hejtmanského křesla Vaňhovou, kriminální kauzy přítele Vaňhové, případ chomutovského kamencového jezera apod. V neděli se sice našlo hned sedm zájemkyň o účast v nejužším stranickém vedení, leč náležitý počet delegátů nepřesvědčila žádná. Další výběr byl tudíž postoupen na ústřední výkonný výbor. Tato komplikovaná volba však aspoň oživila ráz sjezdu a zahýbala s emocemi, včetně emocí Jiřího Paroubka (když přednášel svoji představu, jak najít místopředsedkyni, v sále se ozval nesouhlas a smích, načež předseda reagoval pohrůžkou, že klidně může jít domů…). O další vzrušení se postaralo řazení nedělních zdravic hostů. Namátkou, ale chronologicky: profesor Jan Švejnar, předseda Svazu včelařů, předsedkyně Konfederace politických vězňů, předseda Svazu květinářů a floristů, předseda běloruské soc.dem (nadto bývalý prezident)… Zkrátka páté přes deváté. Na druhou stranu šlo sledovat, jak pestrá směs organizací s ČSSD spolupracuje. Letošní sociálně demokratický sjezd s českou politikou neotřásl. Na divoké parlamentní dění rozhodně neměl. Potvrdil však směr a akcenty politiky ČSSD, počínaje důrazem na sociální stát či funkční veřejné služby a konče odmítnutím amerického radaru a prosazováním společného postupu v rámci EU. Obdobná témata s největší pravděpodobností obsáhne i započatá kampaň ČSSD před volbami do Evropského parlamentu. Přesto nejsilnější pocit svědka sjezdu vyplývá z „hravosti“ delegátů, z připravenosti kdykoli mistrům marketingu předvést, že sjezd je suverén a vůle jeho účastníků ne vždy předvídatelná. Kouzlo demokracie nepomíjí a je příjemné vidět, že ani z našich nejsilnějších partají nalevo či napravo dosud nevyprchalo. Mon, 23 Mar 2009 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/430-miroslav-mares-prilis-mnoho-odstepu-a-premen http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/430-miroslav-mares-prilis-mnoho-odstepu-a-premen V poslední době se na české politické scéně objevilo několik politických stran, které jsou z právního hlediska nově zaregistrované, ale z politologického hlediska se jedná o odštěpenecké subjekty od dosavadních stran (Strana svobodných občanů a do jisté míry i obcane.cz od ODS, Demokratická stana zelených od SZ, Evropská demokratická strana Jany Hybáškové,od SNK-Evropských demokratů). Vedle toho se u několika zdánlivě nových stran jedná o přejmenované neúspěšné projekty, které buď pouze změnily již zaregistrovaný název (Liberálové.cz) anebo jejich lídři založili stranu novou, ale snaží se v ní prosadit stejné myšlenky a oslovit stejný typ voličů (údajně Železného Libertas.cz). Znamená bouřlivé dění na příslušném odboru ministerstva vnitra, který je odpovědný za registraci politických stran, i předzvěst stejně bouřlivých změn v českém stranickopolitickém systému? Směřuje tento systém k tomu, čemu se v politologii říká dekoncentrace, tzn. nárůst počtu relevantních subjektů v hlavních parlamentních orgánech? Domnívám se, že nikoliv, resp. možná se tak stane pouze ve velmi omezené míře. Pro stávající (staro)nové strany není, přinejmenším v evropských volbách, zásadním problémem malá členská základna. Při vhodně vedené kampani, která by využila osobnosti na čele kandidátky, není úspěch vyloučen. Avšak evropské volby nemusí být podstatným indikátorem změn. Někdo v nich může zazářit a záhy propadnout na národní úrovni. SNK-ED by mohli vyprávět…. Základním problémem odštěpů a předmětných stran je to, že je jich najednou příliš mnoho a žádný z nich mediálně výrazněji „nevyčnívá“. Některé se snaží oslovit stejný typ voličů a to navíc v oblastech, kde je loví i etablované strany. Strana svobodných občanů soupeří s ODS, s Libertas.cz i s částí nacionalistů. Pomoci by jí mohla snad jen výraznější Klausova angažovanost v její prospěch, protože jinak o ni média ztratí zájem. Liberalove.cz a Evropská demokratická strana se snaží podchytit středové voliče „post-havlovského“ proudu, z nichž mnozí ještě ne zcela opustili Bursíkovy zelené anebo propadli obecné politické deziluzi. Odštěpenci od Zelených za sebou zatím mají jen velmi limitovaný potenciál stoupenců nové levice. Snad by mohli uspět ve spolupráci v rámci levicového bloku, v němž by museli hrát důležitou roli komunisté nebo sociální demokraté. Ani u jedné z obou tradičních levicových stran však v následujících volbách nelze očekávat ochotu takovýto blok zaštítit (nedojde-li k zásadním změnám v rámci KSČM). Pokud by tedy mělo dojít ke změnám stranického systému, musel by si mediální mainstream najít nějakého jasného oblíbence, jako byla Unie svobody před volbami 1998 nebo Strana zelených před volbami 2006. To ovšem není pravděpodobné. Namísto jednoho subjektu se sedmi procenty hlasů se tak může objevit sedm straniček s jedním procentem. Český stranický systém se tak v konečném důsledku může ještě silněji koncentrovat kolem dvou velkých stran. Na alternativu k nim však ještě nějaké místo v politickém spektru určitě zbude. To bude i nadále ponoukat ke zrození nové oštěpy a nutit neúspěšné projekty k dílčí změně názvu. Třeba to někomu někdy zase vyjde… Mon, 16 Mar 2009 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/392-lukas-jelinek-ostrava-ve-slepejich-zpupnych-kraju http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/392-lukas-jelinek-ostrava-ve-slepejich-zpupnych-kraju Už ani v Ostravě nebudou návštěvníci městské nemocnice na Fifejdách platit regulační poplatky. Rukou společnou a nerozdílnou o tom v zastupitelstvu rozhodli sociální demokraté, komunisté a křesťanští demokraté. Další křesťanský demokrat, ministr financí Miroslav Kalousek, se však postavil na zadní a na oplátku sdělil ostravskému primátorovi Petru Kajnarovi, že změnil názor a již nesouhlasí s převedením nemovitostí, v nichž nemocnice působí a jež až do 50.let minulého století patřily Ostravě, ze státu na město. Primátor se obratem nechal slyšet, že se jedná o „strašně hloupou záminku“ a „naprosto nepřijatelné vydírání ze strany ministerstva“. Podobný pocit mají z čerstvého jednání členů Topolánkovy vlády sociálnědemokratičtí hejtmani. Strážce státní pokladny Kalousek a ministr vnitra Langer totiž byli vybráni, aby zaskočili za křehkou správkyni resortu zdravotnictví Danielu Filipiovou a došlápli si na zpupné regiony hradící ve svých zařízeních poplatky za pacienty. Podle náměstka ministryně zdravotnictví Marka Šnajdra kraje hrazením poplatků zneužívají státních peněz na obcházení zákona. Proto má prý ministr Kalousek v plánu sáhnout krajům na takzvané nemandatorní výdaje, tedy peníze, které kraje dostanou od státu. A pak exekutiva zvažuje další možnost, jak se krajům postavit. Zákon ministerstvu vnitra umožňuje zpětně přezkoumat přijatá usnesení kraje a zhodnotit, jestli takovým usnesením kraj neporušuje zákon. Náměstek Šnajdr se nechal slyšet, že „pokud ministerstvo vyhodnotí, že tato usnesení jsou protiprávní, může je v krajním případě i samo zrušit." Regionální politici přirozeně protestují, stěžují si na vyhrožování či vydírání a poukazují na tendenci pošlapávat princip dělby moci a samosprávné demokracie. Dobrou zprávou zato je, že si snad konečně uvědomíme, že moc dělíme nejen horizontálně na zákonodárnou, výkonnou a soudní, ale i vertikálně na centrální a regionální, tedy moc územních samospráv. Územně-správní uspořádání se tradičně vyvíjí pod tlakem měnících se geografických, demografických, sociálních nebo ekonomických podmínek daného území. Teoreticky by mělo respektovat zejména princip efektivní správy. V praxi však zhusta závisí na politických poměrech, vůli stěžejních stran, jejich představě adekvátních politických výnosů. Podstatným bodem je ochota centrální politické správy podělit se o moc s nižšími, regionálně příslušnými orgány. Klíčovým pojmem je v této souvislosti subsidiarita – přenesení výkonu veřejné moci co nejblíže občanovi. Ať už cestou přenesení úplně mimo veřejnou správu, na samosprávu, na nižší orgán státní správy, či z vyššího samosprávného útvaru na nižší. Samostatnou kapitolou pak je vztah státní správy nebo přenesené státní správy prostřednictvím územních odborů ministerstev apod. a samosprávy, tedy přímo volených zástupců občanů. Dělená, vícestupňová veřejná správa na našem území zažila výrazný zvrat v polovině devatenáctého století. V habsburském mocnářství se začala rozvíjet občanská společnost, sílily národně-obrozenecké tendence a organizace veřejné správy tomu musela odpovídat, především ve směru decentralizace. Po vzniku Československé republiky politické a národnostní poměry vedly naopak k jisté centralizaci. V roce 1920 došlo k ustavení župních a okresních úřadů. S rokem 1927 přišla zásadní správní reforma – zřízeny byly země, ale třeba i okresní zastupitelstva. Po druhé světové válce nastoupila éra národních výborů a v roce 1949 vstoupil v platnost zákon o krajském zřízení. Ovšem třístupňová struktura „potěmkinovských“ národních výborů, předstíraných reprezentantů „lidu“, fakticky stejně byla pouhou převodovou pákou komunistické státostrany. V roce 1960 byla redukována struktura krajů a okresů, k symbolům roku 1968 patřila federalizace, leč ústavně-politický rámec a zejména absence skutečné demokracie jakýkoli pokrok k efektivitě brzdily. Po roce 1989 a rozpadu česko-slovenské federace došlo k obnovení debat o územně-správním uspořádání. Hlavní dilema znělo: země - zhruba tři -, nebo kraje? Přestože dodnes pokládám za přiměřenější první variantu, nastoupena byla druhá. V roce 1997 byl přijat zákon o zřízení vyšších územních samosprávných celků a od roku 2000 začaly kraje v počtu 13+Praha fungovat, včetně přenesení části kompetencí státní správy. Závěrem letmého historického exkursu ještě zmiňme, že v rámci tzv. druhé fáze reformy územní veřejné správy byla ke konci roku 2002 ukončena činnost okresních úřadů a jejich působnosti byly přeneseny převážně na dva typy územních samosprávných celků, tedy na obce s rozšířenou působností a na kraje, popřípadě jiné orgány státní správy. O tom, že debata o uspořádání veřejné správy je však nadále živá, vypovídá například volání senátora Jaroslava Kubery po obnově okresních úřadů, jež nachází odezvu u řady činitelů napříč politickým spektrem. Loni na podzim obsadila podstatnou část krajských zastupitelstev sociální demokracie a coby nejsilnější subjekt začala v regionech realizovat svůj program, v první řadě rušení regulačních poplatků ve zdravotnictví. To se pravicové vládě nelíbí natolik, že zapomíná, že před časem naopak válčili modří hejtmani s Paroubkovým středolevým kabinetem (a ministrem zdravotnictví Rathem), například o právní formu krajských nemocnic. Problém s proplácením zdravotnických poplatků kraji je virtuální. Jak upozornil náměstek Nejvyšší státní zástupkyně Zdeněk Koudelka, „pokud zákon umožňuje samosprávám hospodařit samostatně s jejich majetkem a dávat dary, záleží na rozhodnutí zastupitelů, zda dary poskytnou.“ Doktor Koudelka rovněž upozornil, že „samospráva je vlastní správa určitého území podle místně rozdílných podmínek. Různost se projevuje nejen mezi kraji a centrem, ale i mezi kraji navzájem.“ Odtud pramení rozdílná právní úprava proplácení poplatků pacientům v jednotlivých regionech. Daný roztříštěný stav je možná politicky nemoudrý a sociální demokracie za něj v příštích volbách třeba zaplatí, nicméně vychází z logiky krajské samosprávy. Hodlá-li vláda vytvářet na regiony nátlak, postupuje nezodpovědně, riskantně a rozvoji právního vědomí, natožpak decentralizace rozhodně neprospívá. Seriózním vyjednáváním a politickými kompromisy lze docílit víc. Zvlášť když v polovině krajských koalic hradících za pacienty krajských zdravotnických zařízení poplatky najdeme vedle sociálních demokratů i vládní občanské demokraty a lidovce. Miroslav Kalousek (s ním ale i Mirek Topolánek, Daniela Filipiová či Ivan Langer) by si proto dřív, než začne lát opozičnímu táboru, měl zamést před vlastním stranickým prahem. Lukáš Jelínek Sun, 01 Mar 2009 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/368-miroslav-mares-ceska-politika-pod-vlivem-ekonomicke-krize http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/368-miroslav-mares-ceska-politika-pod-vlivem-ekonomicke-krize Ekonomická krize zasáhla českou ekonomiku, ale českou politickou scénu zanechává v tradičním stavu politického soupeření. Politická scéna nereagovala na krizovou situaci snahou o hledání „celonárodní shody“. Jednotlivé nejvýznamnější strany se na pozadí krize snaží prosadit své tradiční politicko-ekonomické představy či dokonce usilují o to, populisticky získat momentální politickou výhodu bez toho, aby strategicky uvažovali o celkových výhledech státu a jeho občanů. Tento stav svědčí o tom, že stávající krize není vnímána jako zásadní hrozba pro stabilitu politického systému a demokratického režimu. V situaci, kdy se doposud na pozadí krize nerýsuje šance pro zásadní vzestup protisystémových sil, necítí etablované strany potřebu semknout se a hájit status quo. Tento stav však není a priori negativní. Standardní politická soutěž s nabídkou alternativ současně může působit uklidňujícím dojmem na část veřejnosti. Je skutečností, že přes nepříznivá ekonomická data nedošlo k dramatickému poklesu životní úrovně či sociálním nepokojům. Krize navíc nemá na politickou kulturu a styl politické rétoriky natolik silný vliv jako spory o ekonomickou reformu v devadesátých letech. Je zřejmé, že příčiny krize jsou především v zahraničí a na domácí scéně není určitelný její jednoznačný viník. Určitou roli na uklinění sporů má i stávající předsednictví ČR v Evropské unii. Nezanedbatelnou roli má i skutečnost, že není jasné, jak dlouho krize potrvá a jaké vlastně bude mít důsledky. Většina rozhodujících aktérů nemá jasno v tom, co je nelepším lékem na krizi. Nabídka politických řešení se přitom částečně přibližuje, když i převážně pravicová vláda prosazuje řadu opatření státní pomoci. Odmítá však sociálnědemokratické řešení stimulace ekonomiky pomocí „nalití peněz“ z nových státních dluhopisů. Je ostatně zajímavé, že současná krize zpochybňuje dosavadní vnímání pravice v evropském prostoru. Doposud byla hlavním mediálním a často i politologickým kritériem míra stáních intervencí do ekonomiky a přerozdělování veřejných peněz. V současnosti se hlavním identifikačním znakem pravice stává nacionální rétorika a prosazování národního ekonomického protekcionismu. U levice je nacionální rétorika mírněna, ale snaha o národní protekcionismus je v podstatě totožná. V ČR přitom tento trend není natolik silný jako v řadě západoevropských zemí v čele s Francií. Z hlediska budoucího vývoje rozložení sil ve stranickém systému ČR dosavadní vývoje nenasvědčuje tomu, že by mělo dojít k zásadním změnám. Protestní oranžová vlna loňského podzimu již částečně odezněla, nicméně ČSSD si stále před ODS udržuje určitý náskok. ODS přitom může krizi využít k prezentaci svých ekonomických vizí před střední třídou, která se cítí krizí ohrožena a obává se i dalšího přerozdělování ve prospěch nižších sociálních vrstev. Napravo od ODS se objevilo několik nových subjektů, ty však částečně usilují o stejného voliče a navíc zřejmě v současné krizi nepůsobí na dostatečný počet případných voličů kompetentním dojmem. To nevylučuje dílčí úspěch v protestně chápaných evropských volbách, ale ve sněmovních volbách prvního řádu je jejich úspěch méně pravděpodobný. Na levé části spektra nedochází k zásadnímu nárůstu komunistických preferencí a jiný subjekt schopný sebrat protestní hlasy zde zatím není přítomen. Českou politiku tedy ekonomická krize nechává v zajetých kolejích. Změna by však mohla nastat při dalším vyhrocení dopadů krize. Přesto z hlediska prognóz budoucího dění nelze očekávat stejný vývoj, jako tomu bylo ve třicátých letech dvacátého století. Současná politická kultura je již na jiné úrovni, nicméně v evropském prostoru (a tedy i v ČR) se výrazně projeví její nacionalizace a nárůst populistických trendů v jejím rámci. Spíše se tak stane změnou politického stylu stávajících etablovaných aktérů než vzestupem stran a hnutí nového typu. Miroslav Mareš Fri, 13 Feb 2009 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/357-lukas-jelinek-poslanci-v-porcelanu http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/357-lukas-jelinek-poslanci-v-porcelanu Poslanecká sněmovna se opět jednou pustila do zahraničněpolitických témat – a stálo to za to. Logika se ocitla v troskách, zatímco sloni dupali v porcelánu. Afghánská vojenská mise byla prodloužena, takže čeští vojáci nemusí být narychlo stahováni domů. Důvod k radosti, nebo snad smutku? Koalice se zaštiťovala spojeneckými závazky v NATO. Je patrně lepší se s aliancí mýlit, než mít proti ní pravdu. Aby bylo jasno, nevolám po zradě našich partnerů. V Afghánistánu je jistě dost práce pro ozbrojence i příslušníky civilních rekonstrukčních týmů. Co jaksi v domácí debatě chybělo, bylo zhodnocení dosavadních (ne)úspěchů mezinárodního společenství v Afghánistánu. Za posledních osm let se situace výrazně změnila, bohužel k horšímu (vláda nekontroluje ani celistvost území, ani bezpečnostní poměry, ani ekonomiku, zatímco klanová struktura sílí a produkce opia roste), takže bychom si měli znovu ujasnit, co, jak a do kdy chceme v Afghánistánu změnit. Na nic podobného však v parlamentu, ale ani v médiích nezbyl prostor. Chvíli se zdálo, že takovou rozpravu otevře sociálně demokratická opozice. Poté ale začala handlovat vojenské mise za poplatky a člověk ztratil představu, o co jí jde a kam se poděla její principiálnost. Trvalo dlouho, než se ČSSD dočkala premiérovy žádosti o seriózní jednání. Jakmile přišla, odblokovala situaci a armádní mise včetně té afghánské prošly i hlasy čtyř opozičních poslanců. Jinak to nejspíš nešlo. Doufejme ale, že zanedbaná diskuse se nakonec přece jen konat bude a přeroste až do struktur NATO. Dříve, než se opět koncem roku ocitne koalice s opozicí v klinči. Leč nejen Afghánistánem byla v minulých dnech Sněmovna živa. Kdo sledoval zatím poslední díl sněmovní rozpravy nad Lisabonskou smlouvou, musel si rovnou připadat jako uprostřed absurdního dramatu: vláda předložila návrh, vládní poslanci jej tepali, opozice námitky odvracela a návrh hájila, zatímco ministerský předseda prakticky mlčel a tvářil se, že neexistuje. Mirek Topolánek je buď líný lajdák, anebo v tichém zoufalství dohlédl dna vnitřní krize Občanské demokratické strany. Když ODS smlouvu neschválí, poškodí pověst České republiky během evropského předsednictví. Jenže v opačném případě zase hrozí dezerce řady jejích roztrpčených a Václavem Klausem odchovaných poslanců, dejme tomu do euroskeptické stáje Petra Macha. Kéž by tak mohl premiér při klíčovém hlasování zhasnout, nebo rovnou navrhnout jeho neveřejnou podobu… Hloubka rozpolcenosti občanských demokratů je nejlépe čitelná na příkladu lídra modrých europoslanců Jana Zahradila. U nás doma vysvětluje, že zákonodárci zvolení za ODS musí Lisabonskou smlouvu coby bolestný kompromis přijmout, ačkoliv sám ji na půdě Evropského parlamentu nepodpořil. Jakákoli lisabonská osvěta se však míjí účinkem. Jinak by negativně naladění poslanci stěží mohli opakovat námitky, které již byly stokrát vyvráceny. Zdeněk Prosek se pustil do evropského rozhodování takzvanou kvalifikovanou většinou. Zapomněl, že se nejedná o dogma, ale hlavně mu nedošlo, o kolik nevýhodnější by pro Českou republiku bylo postavení odtahujícího se státu ve dvourychlostní Evropě. Navíc když ve Sněmovně mával poměrně stručnou ústavou USA a dožadoval se jejího evropského ekvivalentu, působil jako nejzarytější bojovník za těsnou evropskou federaci po americkém vzoru. Helena Mallotová pro změnu vytáhla kostlivce Benešových dekretů, přestože jejich zpochybňování již vyloučila prestižní právní analýza, kterou má Evropský parlament k dispozici a která podtrhla, že Lisabonská smlouva nepůsobí retroaktivně. Jindy obvykle apatický ministr zahraničí Karel Schwarzenberg se dokonce přiměl k tomu, aby poslankyni Mallotové sdělil, že doprovodné usnesení, jež navrhla, vlastně říká, že i po schválení Lisabonské smlouvy bude po dešti mokro a že v létě bude tepleji než v zimě. Jan Schwippel volal po návratu ke smlouvě z Nice, aniž by akceptoval, že v návaznosti na ni se již Evropská unie rozšiřovat nemíní. Poslancovo zjištění, že s množstvím členských států EU vzrůstá rychlost legislativního procesu, je sice zajímavé, ovšem sotva je kdo může brát za návod na řešení institucionální krize. Aleš Rádl se sice obul do veřejného mínění, které je podle něj prolisabonské, aniž by respondenti smlouvu četli, tím spíš však poukázal na zabetonovanost postojů výrazné části poslanců a senátorů ODS. Zatímco voliči instinktivně tuší, že ekonomicky těžké období, do něhož vcházíme, se lépe přečká pod deštníkem reformní smlouvy, občansko-demokratičtí ideologové se vytrvale drží dávno prošlých sloganů. Taková Eva Dundáčková toužící po právu veta mimo jiné v oblasti energetické politiky patrně dokonce zaspala i Topolánkovo novoroční angažmá v zašmodrchané plynové krizi. Vrcholem sněmovního představení bylo závěrečné zvolání Aleny Páralové: „Dámy a pánové, rozhodnutím o Lisabonské smlouvě rozhodujeme o ztrátě suverenity České republiky.“ Vysvětlovat paní poslankyni princip sdílené suverenity je asi zbytečné. A příměr ústavního právníka Jiřího Přibáně, že ztráta suverenity není nezvratná jako ztráta panenství, by se jí možná dotkl. Proto za sebe raději nabídnu legendární citát Hannah Arendtové. V eseji „Co je svoboda“ píše: „Proslulá suverenita politických útvarů byla vždy iluzí, a mimo to ji lze udržovat jedině násilím, tj. prostředky zásadně nepolitickými. V lidských podmínkách určených tím, že na zemi žijí lidé, a ne jeden člověk, má suverenita a svoboda tak málo společného, že ani nemohou současně vedle sebe existovat. Chtějí-li lidé být svobodní, pak je to právě suverenita, které se musí zříci.“ Tolik Hannah Arendtová. Přesto se lisabonská debata dočkala nového prvku. Potom, co všechny jiné výmluvy už byly vyčerpány, začali se poslanci a senátoři ODS domáhat paralelní změny jednacích řádů, nebo rovnou schválení stykového zákona obou komor. Tím by měla být vláda hlídána, aby Bruselu bez souhlasu parlamentu nevypisovala bianco šeky. Nic proti, pouze nikdo dosud neprozradil, proč občanští demokraté nezačali tento problém řešit již po podpisu smlouvy předsedou vládou. Není koneckonců tajemstvím, že senátoři by rádi stykovým zákonem rovněž posílili vliv horní komory, což u poslanců soustavně naráží. Nyní objevený stykový zákon proto působí spíše jako záminka k dalšímu brzdění, které ostatně má co do činění i s usnesením kongresu ODS, jež před završením ratifikace Lisabonské smlouvy preferuje prosazení americké radarové základny v Brdech. Dobrá zpráva závěrem. Mirek Topolánek osobně pro Lisabon hlasovat bude. Výborně, máme aspoň první vlaštovku. Od premiéra předsednické země se však přesto očekává trochu víc. Zvlášť když sám podle šeptandy pokukuje po funkci evropského komisaře. Přitom právě tento záměr by mu mohl pomoci se spolustraníky pohnout. Topolánkovi fanoušci by jej snad ve štychu nenechali a reptající oponenty by třeba zaujala představa uvolněného předsednického či snad i premiérského postu. Přesně podle pořekadla „Bližší košile než kabát“. Rozuzlení se možná dočkáme už 17.února, kdy se má Sněmovna k Lisabonské smlouvě vrátit. Lukáš Jelínek Sat, 07 Feb 2009 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/324-lukas-jelinek-vladni-rosada-topolankovych-starosti-neubere http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/324-lukas-jelinek-vladni-rosada-topolankovych-starosti-neubere Kdyby býval byl premiér mlčel, zůstal by filozofem. Standardní reakcí na prohrané volby je rekonstrukce vlády. Když se Mirkovi Topolánkovi nepodařila v horizontu týdnů, ztratila svůj hlavní – marketingový – smysl. Ministerský předseda sbírající uznání za kyvadlovou diplomacii mezi Kyjevem a Moskvou však rychle překryl mezinárodně politické úspěchy starým známým domácím "hnojem". Nebral ani ohled na úkoly ministrů v průběhu českého předsednictví EU. A vláda místo získávání bodů u veřejnosti patrně další ztratí. Vládní zemětřesení přišlo pozdě a je nedůsledné. Typická je změna v resortu zdravotnictví. Odcházející ministr Julínek, ani premiér Topolánek necítí žádnou vinu za volební porážku. Julínka střídá senátorka Filipiová, sympatická a kultivovaná dáma, která však není lékařkou ani ekonomkou, nýbrž – architektkou. Resort nejspíš bude ve skutečnosti řídit náměstek Šnajdr nebo nějaký další spoluautor původních zdravotnických reforem. Tolikrát vzývaná sebereflexe se jaksi vytratila. Dopravu po Aleši Řebíčkovi převezme další průšvihář – bývalý středočeský hejtman Petr Bendl, zodpovědný například za vypečený management benešovské nemocnice se zlatými padáky. Bude zajímavé sledovat, nakolik se konfliktnímu Bendlovi podaří navázat na pravo-levé politické kompromisy stranického kolegy Řebíčka. Zelení se rychle a ochotně vzdali Džamily Stehlíkové, aby zpět do vrcholné politiky pozvali Michaela Kocába. Jde o muže vpravdě renesančního, žádného hlupáka. Ve vládě již seděli mnohem divnější lidé než tento český Bono Vox. Jakou však má Kocáb kvalifikaci v oblasti lidských práv? Do Senátu loni neúspěšně kandidoval prý proto, že chtěl reagovat na vzrůstající vliv Ruska. Podobná motivace by pro vládní angažmá byla velmi kuriózní a diplomaticky nesmírně ožehavá. Lidovci přijdou o vicepremiéra Čunka. Za něj nastoupí Cyril Svoboda a legislativní radu vlády převezme Pavel Svoboda. Vicepremiérkou za KDU-ČSL bude Vlasta Parkanová. Tato akce Kulový blesk působí docela normálně, pochopitelně, neokázale. Čunek byl nejslabším článkem vlády, což si lidovci museli přiznat. Stejně již více než na to, kdo je zastupuje v kabinetu, myslí na volbu nového předsedy. Ještě jedna zajímavá okolnost vládní rekonstrukci provází: dusno v ODS. Tomáš Julínek a Aleš Řebíček naznačili, že jejich přátelství s Topolánkem je u konce. O svých záměrech je odvolat s nimi nemluvil, počínal si necitlivě, situaci správně nevyhodnotil. Jistě, odvoláván není nikdo rád, i mnozí sociálně demokratičtí ministři kdysi při nedobrovolném odchodu trousili peprné poznámky na adresu svých šéfů. Topolánek tyto zkušenosti dřívějších pánů Strakovy akademie nezohlednil. A navíc má za zády nabroušenou pražskou organizaci ODS, která opět do exekutivy neprosadila žádný ze svých návrhů. Bylo by gentlemanské a v souladu s neformální tradicí, jejíž základy položil Vladimír Špidla, kdyby si Topolánek se svou obměněnou vládou přišel říct do Sněmovny znovu o důvěru. Myslím, že by ji získal. Takzvaní koaliční rebelové si smlsávají na jednotlivých zákonech, kabinet by snad podrželi. Ovšem hlavní problém, který může kdykoli stát u Topolánkova konce, má ale premiér stále doma: ODS, která dodnes řádně nezanalyzovala podzimní volební výprask, a koaliční partnery, jejichž nervozita bude s blížícím se termínem řádných sněmovních voleb dále vzrůstat. Tue, 20 Jan 2009 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/302-miroslav-mares-ceske-predsednictvi-eu-bez-vetsich-ocekavani http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/302-miroslav-mares-ceske-predsednictvi-eu-bez-vetsich-ocekavani Předsednictví České republiky v Radě EU bylo delší dobu diskutováno v médiích i mezi odbornou veřejností jako šance na prosazení dobrého jména našeho státu i národních či evropských zájmů. Na prahu této půlroční události je však zřejmé, že hlavním cílem bude především nezpůsobit zásadnější problém ve fungování celé organizace. Nic většího neočekávají od Čechů ani rozhodující evropští politici. Z hlediska současné evropské politiky bude pozornost upřena především na českou schopnost uspíšit či blokovat přijetí Lisabonské smlouvy, ať již na parlamentní či na prezidentské úrovni. Tato záležitost ovšem není přímo závislá na předsednické roli státu, když země je v této pozici sledována mnohem intenzivněji. Pověst euroskeptické země vyvolává neklid u řady podporovatelů hlubší evropské integrace, kteří mají obavy, že by díky názorům čelných politiků mohly být mnohé tzv. euroskeptické názory nadměrně legitimizovány v evropském diskursu. Těmto postojům zřejmě hodlá dát za pravdu i Václav Klaus. Vyplývá to z jeho novoročního projevu, v němž upozornil na důležitost evropských voleb a přinejmenším nepřímo vyzval k volbě takových uskupení, která jsou mu blízká. Není totiž vůbec vyloučeno, že se Evropou ve volbách přežene euroskeptická vlna, která řádně zamíchá poměry v Evropském parlamentu a tedy i v unijních schvalovacích mechanismech. Pokud se týká samotného předsednictví, ČR nemá zásadní cíle měnící evropskou politiku a není ani jasné, jaké vlastní zájmy by mohla prosadit v rámci EU. O skutečném obsahu českého předsednictví se ostatně na domácí politické scéně příliš nediskutovalo. Mediální zájem se v posledních měsících soustředil především na to, jak předsednictví ovlivní či neovlivní chuť opozice ke svržení Topolánkovy vlády a tato otázka bude ještě nějakou dobu přetřásána. Zajímavou příležitost nabídla ČR oblast zahraniční a bezpečnostní politiky, především krize na Blízkém východě. Je-li dlouhodobým českým zájmem podpora Izraele, může ČR držet v této otázce svůj tradiční pro-izraelský kurs a ovlivnit tak alespoň částečně a dočasně evropskou diplomacii v jeho prospěch (je však třeba vidět i zvyšující se riziko pro-palestinských teroristických útoků proti českým občanům, a proto je třeba tomuto riziku čelit zvýšením aktivit domácí bezpečnostní politiky). Na straně druhé se ukazuje, že zájmy evropských mocností balené do evropského hávu jsou i nadále rozhodujícím motorem evropské politiky, což dokazují i francouzské mise do krizové oblasti. Předsednictví ČR však má šanci na to, aby proběhlo bez výraznějších komplikací. Evropská unie funguje díky svým orgánům jistým samospádem a základní zabezpečení organizačního chodu předsednictví Češi zvládnou. Naše reprezentační budovy po celé republice navštíví řada evropských politiků a lze očekávat, že budou příjemně pohoštěni a zůstanou jim pěkné vzpomínky a pozitivní vztah k českým domorodcům. Navíc dají vydělat místním pohostinstvím a hotelům. Známá evropská diplomatická turistika tak může být z různých pohledů tím největším přínosem předsednictví pro ČR. Půl roku bude na evropské úrovni zvýšený zájem o české novináře, politology, ekonomy apod. Díky zapojení do evropských institucí navíc získá praktické ostruhy řada mladých expertů, kteří by jinak museli na podobné posty na stážích dlouho čekat a museli by vyplňovat dlouhé nesmyslné formuláře. Alespoň určitá pozitiva tak české předsednictví nesporně přinese. Tue, 06 Jan 2009 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/296-lukas-jelinek-co-rok-dal http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/296-lukas-jelinek-co-rok-dal Rok 2008 byl rokem dalšího odcizení politiky a politiků principům a občanům. Topolánkova vláda se opírala o vratké sněmovní zázemí, tvořené zhusta někdejšími sociálními demokraty, kteří si z ničeho nic, uprostřed volebního období, uvědomili, že jim srdce bije napravo. Přehlednosti parlamentního terénu nepomohla ani rebelie tří poslanců ODS, dvou zelených a jednoho lidovce, bez ohledu na to, že jejich „vina“ spočívá v úzkostlivém lpění na původním stranickém programu. Kolorit vstupní situace dokreslily výroky Mirka Topolánka a Marka Dalíka. První se nechal slyšet, že přeci před volbami nemohl lidem vykládat, co chystá, protože pak by jej nevolili. Druhý se na adresu rozhovorů s ČSSD nechal před skrytou kamerou slyšet: Budeme s nimi jednat a pak je pošleme do… Hlavní událostí loňské sezóny se tak staly podzimní volby do krajských zastupitelstev a třetiny Senátu. Drtivé vítězství sociálních demokratů nikdo nečekal. Přesto mu lze na pozadí vývoje tuzemské politiky rozumět. Těm, co zklamali, to lidé spočítali, aniž by rozlišovali vládu a kraje. Tentokrát to schytali modří, příště to mohou být – nepoučí-li se – oranžoví. Lidový dům se sice dnes zaštiťuje průzkumy veřejného mínění, jenže při jeho vrtkavosti může příště narazit sám. Tím spíš byl očekáván prosincový kongres ODS. Všichni čekali, jak zareaguje na nedávný výprask. Zbytečně. Jedinou změnou je čerstvá tvář prvního místopředsedy Vodrážky, kterého hned zkraje zaměstnalo vyšetřování černých duší na Ústecku. Mirek Topolánek evidentně sází na reparát v průběhu českého předsednictví EU: v jeho rámci se bude předvádět jako světácký manažer, který všude byl, všechno zná a s každým je kamarád. Pokud to ale pomůže české pověsti v Evropě, budiž. Jistá naděje se Topolánkovi vynořila s krokem, který loni z dlouhodobého hlediska ovlivnil podobu české politiky snad nejvíce. Euroskeptický prezident Václav Klaus zpřetrhal pouta s občanskými demokraty a uvolnil cestu k jejich poevropštění a posunu do politického středu. To může ODS přiblížit občanům, kteří ji druhdy v sociologickém šetření vyhodnotili jako nedostatečně „lidskou“, a tuzemské spektrum výrazně občerstvit. Potom by na škodu nemusel být ani zvažovaný vznik nových subjektů na nejzazší demokratické pravici. Pokud někomu připadala jako klíčový zlom roku 2008 zimní prezidentská volba, další měsíce jej vyvedly z omylu. Na souboji Klaus-Švejnar byla zajímavá snad jen shoda ČSSD, SZ a části lidovců na společném kandidátovi. Klaus vkročil do svého druhého funkčního období sebevědomě a - jak se dalo čekat – bez ohledů na názory politické reprezentace zvolené přímo občany. Topolánek a spol. mají, co si prosadili: hlavu státu brzdící evropskou integraci, popírající globální oteplování a soustředící se na okázalé výstupy hodné špičkového varieté. I v dalších čtyřech letech si bude Klaus dělat, co se mu zlíbí, a ostatní na něj budou krátcí. Ještěže neoplývá bůhvíjakými ústavními pravomocemi… Ani zářijový sjezd Strany zelených nepřinesl překvapení. Martin Bursík upevnil svoji pozici, opustila jej další část někdejších spojenců a SZ samotná převzala styl a sympatizanty zbylé po liberální Unii svobody. Tento proud je v české politice velmi žádoucí. Otázkou jen je, zda v něm mají plout právě zelení. Prakticky všechno, co rok 2008 zamíchal do hrnce, nám dosud bublá na plotně. Menšinová vláda předvádějící svaly, soptící opozice, prezidentský samorost, neratifikovaná Lisabonská smlouva, rozjednaný americký radar, neschválené vojenské zahraniční mise, napůl odpískané poplatky ve zdravotnictví, neaktualizovaný rozpočet… O prohlubující se finanční a ekonomické krizi nemluvě. V čem politická elita selhala, může se pokusit o reparát. Nevěřím však, že o něj bude stát, natožpak aby se jí vydařil. Vděční budeme muset být za málo – například za hladké kočírování evropského předsednictví a nezpronevěření se hodnotám, na nichž starý kontinent již dlouhá desetiletí stojí. Lukáš Jelínek Sun, 04 Jan 2009 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/268-lukas-jelinek-ods-po-kongresu-nejspis-stale-stejna http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/268-lukas-jelinek-ods-po-kongresu-nejspis-stale-stejna Nakonec jsem se dobře bavil. Nevím ale, zda i řadový volič. Průběh kongresu ODS sotva může konzervativcům zajistit čerstvé hlasy. Nejdřív se zdálo, že se do pražských Vysočan sjeli roboti. Disciplinovaní, uhlazení, jeden jako druhý. Ovšem již schvalování volebního řádu napovědělo, že občanští demokraté jsou chaoti, jaké lze najít i v jiných partajích. V jednom si však už v pátek jasno udělali: o snazší zbavování členství nestojí a funkční období funkcionářů dál chtějí dvouleté. Politické projevy sršely tolik vzývanou reflexí, sebekritikou, ale i odhodláním. Chybovali jsme, ale teď se semkneme za reformním programem, lépe ho vysvětlíme a vítězství je naše. No, nevím. Jako herecké etudy prima. Kdo ale Topolánkovi, Bémovi, Langerovi či Bendlovi věří, ať tam běží. Solidní analýzu přednesl jako obvykle Petr Nečas. Správně tuší, jak těžké je získat převážně levicové voliče pro středo-pravý program. Nicméně jedině coby catch-all party (všelidová strana) má ODS šanci. V tomto kontextu je rozumný Topolánkův příklon ke Kalouskově vizi dlouhodobého partnerství občanských a křesťanských demokratů. Trefné byly ale také výtky Topolánkových oponentů – třeba exhejtmana Skokana či starostky Prahy 2 Černochové. Topolánek podle nich lavíruje, neplní sliby, je nervově labilní. Tedy opak siláka, za kterého se sám vydává. Diskuse delegátů byla zajímavá. Sice nepříliš objevná, leč dynamická a na poměry ODS průlomová. Sobotní prozření však vystřídal nedělní volební stereotyp a nemasná-neslaná závěrečná usnesení. Kde Topolánek působil jako frajer, Bém zanechal dojem nafoukaného „chlubila“. I obyčejné „Dobrý den“ zní od každého různě věrohodně. Pitvoření k úspěchu nestačí. Vlastně se o tom přesvědčil i Ivan Langer, který letos o post 1. místopředsedy tuze stál. Topolánek vyhrál logicky. On je tím, kdo pro ODS drží poslední exekutivní pozice. S Bémem mohli občanští demokraté ztratit i to poslední – vládu, třebaže (k nevůli řady členů ODS) koaliční. První místopředseda David Vodrážka je překvapením. Mladý, úspěšný, trochu arogantně vyhlížející muž pravé víry. Těžko říct, jestli právě to voliči chybí. Stačí pohlédnout na Langra, Bendla a další. Topolánek bude v nejbližším půlroce vytížen českým předsednictvím EU. Tím spíš záleží na práci a zkušenostech prvního místopředsedy. Sázka na Vodrážku je tím odvážnější. Ale kdo ví – třeba si ODS našla (shodou náhod, stejně jako kdysi ČSSD) svého Paroubka. Skrytého lídra, který jen čekal na příležitost vyniknout… Jinak zůstalo vše při starém. Seriózní dvojice Nečas-Gandalovič, mazaný Langer, nestálý Bendl. Politická odpovědnost za podzimní volební prohru tak nakonec padla pouze na Pavla Béma, v jehož Praze byly jen volby senátní, v nichž kandidáti ODS navíc stoprocentně uspěli. Nebo spíš Bémovi zlomilo vaz špatné načasování výzvy Topolánkovi na souboj? Faktem je, že souboj o předsednictví zastínil všechny analýzy prohraných voleb. Usnesení kongresu není mnoho. Hlavní zní: chceme radar a pak až – možná (usoudí-li poslanci a senátoři) – Lisabonskou smlouvu. Topolánek, vysílený úmornými debatami, si nedupl a euroskepticismus v ODS neuhasil. Tím možná zhatil naději na smír mezi vládou a ČSSD během předsednictví ČR v EU. Ještě něco? No jistě, ODS ztratila čestného předsedu. O hlavní ozdravný krok se kupodivu nepostaral Topolánek, nýbrž Václav Klaus. Občanští demokraté přišli o profesora, jeho styl, koaliční nepřizpůsobivost, elitní konzervativismus ohánějící se dávnými kořeny. ODS se může rozpažit do středu. Dokonce i rozkročit, kdyby se toho nebála. Může změnit svůj mediální obraz, najít nové sympatizanty, hlavně ve střední vrstvě. Pak by se stala obávaným soupeřem. Zůstane-li však arogantní, upjatě věřící v zaprášená dogmata, nadšená „reformami pro reformy“, s dlaždičským slovníkem předsedy, může se i ve Strakovce pomalu balit. Pod dojmem kongresu sázím na druhou cestu. Wed, 10 Dec 2008 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/258-lukas-jelinek-topolanek-nebo-bem http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/258-lukas-jelinek-topolanek-nebo-bem Jde o společné téma debat politických komentátorů, uhlazených intelektuálů i hospodských štamgastů: Topolánek, nebo Bém? Dilema absurdní. Jak připomněl Bohumil Pečinka z Reflexu, je podivuhodné, bojují-li po drtivě prohraných volbách o zvolení novým předsedou ODS dosavadní předseda a první místopředseda. Kam se poděla tolik vzývaná reflexe? Kde je konec politické odpovědnosti? Nechci se „vměšovat do vnitřních záležitostí“ ODS. Přesto při pohledu zvenčí nabízím deset důvodů, proč by bylo vhodné Topolánkovo setrvání. 1. Topolánek nechce mít z ODS uzavřenou sektu, nýbrž otevřenou („rozpaženou“) stranu. Její místo vidí v pravém středu spektra. 2. Topolánek se hlásí ke koaličnímu typu vládnutí, v současnosti s lidovci a zelenými. 3. Topolánek se neštítí témat, jako je ochrana klimatu či etika v politice (zde mu však kazí pověst byznysmen Dalík). Vlastně žádnou otázku nezesměšňuje a nebagatelizuje. 4. Topolánek není planý ideolog, nýbrž praktik. Zatím úplně neztratil kontakt s realitou. 5. Topolánek se hlásí k evropské integraci, prosazuje Lisabonskou smlouvu. Nežongluje s euroskepticismem ohrožujícím pozici České republiky v Evropě. 6. Topolánek umí komunikovat s cizími státníky. Pokud vzbuzuje v zahraničí rozpaky, tak leda svým lehce dlaždičským slovním profilem. Takových už však bylo… 7. Topolánek se nebojí „otcovraždy“, je s to se rozejít s otcem zakladatelem, sezná-li, že se Klaus mýlí. 8. Topolánek je týmovým hráčem. Nesnaží se zastínit lidi kolem sebe. 9. Topolánek dá na expertní stanoviska – ať už v energetice, či volebním inženýrství. 10. Topolánek je z masa a kostí, umí se učit, měnit, vyvíjet, dokáže naslouchat. Jistě někdo dokáže zformulovat deset bodů, proč by měl Topolánek skončit. Vím: je prchlivý, leckdy vulgární, populistický, posedlý studenoválečnickou optikou v mezinárodních vztazích, žádný velký myslitel, občas nedrží slovo, stal se symbolem nepovedených reforem, v jeho okolí lze občas najít prapodivné existence… Vždy je však třeba porovnávat alternativy. Obklopen Klausem a Bémem - a jejich vkladem české politice - je pak Topolánek za hvězdu. Na druhou stranu, představa, že „čerstvé“ vedení ODS budou s Topolánkem tvořit Ivan Langer, Petr Bendl či Aleš Řebíček působí děsivě. Dojem z takové ODS by nespravily ani bohaté církevní restituce, ani každodenní dýchánky s politickými vězni či bojovníky s korupcí. Přesto by víc času než personáliím měli občanští demokraté věnovat svým programovým prioritám. Co s Lisabonskou smlouvou? Kdy zavést euro? Jak reagovat na globální finanční krizi? Čím stabilizovat zdravotnictví a další veřejné služby? Pokud ODS neodpoví na klíčové otázky současnosti, bude dál ztrácet zahraniční partnery, domácí politické spojence i voliče. Z šetření CVVM, které bylo prezentováno na půdě liberálně-konzervativní akademie CEVRO, vyplývá, že v krajských volbách odevzdali 8% svých sympatizantů z roku 2002 sociální demokracii, ztratili prvenství ve věkové kategorii 30+ a příjmové skupině pod 40 tisíc. Ubyli jí také voliči s vysokoškolským vzděláním. Šance ODS na volební výhru by neposílila ani větší, ani menší voličská účast. Dovolte mi hypotézu: politik typu Pavla Béma by ODS definitivně dorazil. S Topolánkem občanští demokraté maximálně prohrají sněmovní volby. Přesto neztratí schopnost regenerace. Lukáš Jelínek Tue, 02 Dec 2008 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/246-miroslav-mares-aktuality-z-levicoveho-a-pravicoveho-extremismu-v-cr http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/246-miroslav-mares-aktuality-z-levicoveho-a-pravicoveho-extremismu-v-cr Zatímco dominantní část politického spektra zaměstnávají spory o přežití vlády a přípravy na české předsednictví Evropské unie, na ideových okrajích české politiky je živo. Platí to zvláště pro dění v oblasti pravicového extremismu, jehož aktivisté po dlouhých letech útlumu ucítili šanci na volební úspěch. Tahounem politického vzestupu ultrapravice se stala Dělnická strana, kterou založili bývalí členové Sdružení pro Republiku – Republikánské strany Československa v roce 2002. Ve svých počátcích nesla DS název Nová síla. Již v lednu 2003 došlo ke změně názvu na současný. Na počátku roku 2008 si strana založila vlastní "Ochranné sbory". V posledních letech a měsících je stále silněji podporována neregistrovanými strukturami Autonomních nacionalistů a Národního odporu. Obě uskupení mají neonacistické kořeny a uznávají a uskutečňují militantní politické akce, což se prokázalo i dvěma „bitvami o sídliště Janov“ letos na podzim. Dělnická strana získala v letošních krajských volbách téměř třicet tisíc hlasů, což znamenalo jedno procento v celorepublikovém průměru. Tento zisk je sice nárůstem oproti předchozím krajským volbám, ale rozhodně nedosahuje počtu hlasů pro SPR-RSČ na parlamentní ani komunální úrovni v devadesátých letech. Nicméně díky profilaci na tzv. romské otázce se nabízí šance pro zvýšení preferencí. Vláda podala dne 24. 11. 2008 na podnět ministerstva vnitra návrh na rozpuštění DS k Nejvyššímu správnímu soudu. I v případě, že bude tato strana zrušena, nebude to znamenat útlum stranickopolitických aktivit této části ultrapravice. Její současná síla jí nečiní problémy zaregistrovat nový subjekt. Z bezpečnostního hlediska představují hrozbu násilné tendence v militantním neonacistickém spektru, které může případný zákaz DS i posílit. Na rozdíl od Dělnické strany se nepodařilo ani dílčího volebního úspěchu dosáhnout Národní straně, která hlásá xenofobní nacionalismus a subjektivně se hlásí k „husitské“ tradici českých dějin. Vedle romské otázky se zaměřuje i na islamofobní a anti-imigrantské aktivity. Dokáže si sice získat mediální pozornost, ale zatím ne voličskou přízeň ani širší aktivistickou základnu. Kandidátku v krajských volbách postavila jen ve dvou krajích. V evropských volbách však nízký počet aktivistů nemusí být díky jednotné celorepublikové listině tak závažným problémem. O hlasy ultrapravicových voličů však bude bojovat s již zmíněnou DS nebo s její nástupkyní. Na levém okraji politického spektra nyní dogmatičtí komunisté očekávají, jak dopadne soud ohledně zákazu Komunistického svazu mládeže. Již nyní jsou zaregistrovány nové „právní schránky“, do nichž se mohou aktivity KSM přelít. V současné době dogmatičtí komunisté ztrácejí vliv na hlavní část protiradarové kampaně, navíc se v této otázce obecně čeká na definitivní vyjádření nového amerického prezidenta. Dogmatičtí komunisté by mohli posílit v případě, že by neuspěla nová politika KSČM na krajské úrovni. Jako určitá nová kuriozita se v ČR objevili národní bolševici. Do určitého útlumu se dostali anarchisté a autonomové, kteří jsou zaskočeni nárůstem neonacistických aktivit a jejich veřejnou podporou. Sázka na kampaň proti sledovacím technologiím a proti zásahům státu do soukromí zatím příliš mnoho lidí neoslovila, stejně jako drobné squatterské protesty v Praze. Nelze však vyloučit, že pod vlivem nárůstu ultrapravicových aktivit dojde i k výraznější mobilizaci této části spektra. Politický extremismus v ČR zůstává v současnosti stále marginálním fenoménem ze stranickopolitického hlediska (nepočítáme-li pozici dogmatiků v KSČM), nicméně na pravé části spektra dochází k procesům, které jej opětovně mohou dostat do relevantních pozic. Z bezpečnostního hlediska jsou rizikové již zmíněné násilné aktivity militantní krajní pravice, které mohou vyvolat i razantní odezvu ze strany napadaných nepřátel. Wed, 26 Nov 2008 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/215-lukas-jelinek-vstric-promarnene-prilezitosti http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/215-lukas-jelinek-vstric-promarnene-prilezitosti Mirek Topolánek požádal sociálně demokratickou opozici o shovívavost po dobu českého předsednictví EU. Pozdě ale přece. Možné ostudě je třeba předejít společně. Premiér navíc připomněl, že to je on, kdo symbolizuje proevropský proud ODS, na rozdíl od dvojice Bém-Klaus. A německé kancléřce Merkelové přihodil slib, že se postará o to, aby Česká republika do konce roku 2008 ratifikovala Lisabonskou smlouvu EU. Stačilo pár dnů a vše je jinak. Ratifikace si prý bude muset počkat na příští rok. Jenže – kdo ví jestli… Pakliže Topolánek, těšící se před prosincovým kongresem ODS údajně sympatiím zhruba devadesáti procent modrých poslanců a senátorů, nedokáže obhájit smlouvu před svými nejvěrnějšími, kde bere jistotu, že přesvědčí i zbytek členské základny ODS? Občanští demokraté jsou totiž výrazně euroskeptičtější (šlo by také uvést, že „ideologičtější“) než jejich voliči. Topolánek má jedinou výmluvu: Ústavní soud odložil projednávání podezření senátorů, že smlouva koliduje se základní právní normou českého státu. Stalo se na základě žádosti prezidenta Klause, který bude v původním termínu přelíčení pobývat v Irsku. Už samotný fakt, že se Ústavní soud, symbolizující na exekutivě naprosto nezávislý pilíř demokratické moci, podřizuje harmonogramu prezidenta, je skandální. Kromě toho nemáme jistotu, že pro příště nebudou napadeny jiné či stejné body Lisabonské smlouvy třeba právě prezidentem… Poněvadž však nejde jen o smlouvu samotnou, ale i pověst České republiky coby věrohodného evropského partnera, měl by premiér usilovat o to, aby alespoň část ratifikačního procesu v parlamentu do konce roku proběhla. Proč by se ale přetrhl, když mu to hlasy spolustraníků na kongresu nepřinese? Na Topolánkovu žádost o příměří zareagovala opozice s výrazem hráče pokeru. Je ochotná jednat například o tzv. párování ministrů ve Sněmovně po dobu předsednictví, pokud vláda urychlí ratifikaci Lisabonské smlouvy a zahájí kroky vedoucí k zavedení eura v ČR. Chce-li mít ovšem kabinet jistotu, že s ním nebude v příštím půlroce Paroubek třást, musí toho obětovat více – zejména pokračování nepopulárních reforem či zbrklé prosazování amerického radaru. ČSSD je ve výhodné pozici. Dlouhodobě vystupuje jako hlavní proevropská politická síla v ČR. Asistovat navrtávání EU a kampaním typu „Evropě to osladíme“ po ní může chtít jen bloud. Když sociální demokraté požádali, aby vláda k prioritám českého předsednictví připojila formování společné evropské zahraniční a bezpečnostní politiky či sociální dimenzi integrace, byli se smíchem vypoklonkováni. Evropský sociální model? Jen s revolverem u spánku, ušklíbl se prý vicepremiér Vondra. Nejspíš se ještě setkáme s několika vstřícnými gesty koalice a opozice, která poté narazí na zeď nezájmu – a vše zůstane při starém. České předsednictví vyšumí bez většího vzruchu, klíčové mezinárodní události proběhnou za jeho zády a pozice naší země zůstane neměnná. Ani vztahy mezi vládními a opozičními subjekty nebudou otepleny. ODS nechce působit jako raněný lev a ČSSD nemůže zklamat radikální voliče, kteří jí dali v podzimních volbách svůj hlas. Vždyť ani tolik vychvalované příměří pod dobu slovinského předsednictví dlouho nevydrželo a levice s pravicí byly záhy v sobě. Již dnes lze ale cítit trpkou pachuť v ústech. Mohli jsme se, my, Češi, Moravané a Slezané, aktivně zapojit do řešení globální ekonomické krize, zefektivňování evropské spolupráce a resuscitace evropsko-amerického partnerství. Jenže tuto příležitost si necháme fouknout. Pokolikáté už… Lukáš Jelínek Sun, 09 Nov 2008 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/190-lukas-jelinek-parlamentni-kontrola-zesili http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/190-lukas-jelinek-parlamentni-kontrola-zesili Před druhým kolem senátních voleb si ODS uvědomila, že horní komora parlamentu je klíčovým místem legislativní činnosti, a opožděně přistoupila na princip celostátní kampaně. Odtušila, že lidem scházejí radikálnější reformy a přislíbila přitvrzení. Mirek Topolánek přispěl boxerským sloganem „Na levý hák odpovíme pravým hákem“. Dokonce i prezident Václav Klaus opustil pózu nadstranickosti, kterou mu stejně nikdo nevěřil, a podpořil čtyři modré senátní uchazeče. Všechno málo platné. Voliči, jichž přišlo ve druhém kole k urnám slušných 29,85 % (v roce 2006 20,73%), nevyvažovali, nýbrž ODS dorazili. „Osladili“ jí to za prosazovaný program, nabubřelost, chování vůči opozici. Své udělala i sociální situace rodin a blížící se globální ekonomická krize. Sociální demokratům stačilo pouze sáhnout po konzistentní emotivní kampani a věrohodných kandidátech (leckdy nezávislých). ODS v Senátu ztratila nadpoloviční většinu. ČSSD toho umně využila a nabídla post předsedy komory lidovci Petru Pithartovi. Argument skrytý: budoucí sbližování ČSSD s KDU-ČSL. Argument veřejný: je nutné akcentovat proevropskou senátní většinu, zejména před hlasováním o Lisabonské smlouvě a nadcházejícím českým předsednictvím EU. Jisté je zatím to, že život v Senátu bude živější. Jak zásluhou vyrovnanějších poměrů, tak i osobností, jež v něm zasednou (Antl, Dienstbier, Schwarz…). Ztrátu naopak představuje úbytek, resp. oslabení malých stran. Voliči rozhodli podle velkých témat a ideových konceptů hlavních stran, pracovitost senátorů (např. Zlatušky, Novotného, Domšové…) se ocitla na vedlejší koleji. Polarizace společnosti postoupila zas o kus dál. Zítra se mohou stáhnout mraky i nad zelenými či lidovci. Strany mají o čem přemýšlet. KDU-ČSL chybí zdatný předseda i přitažlivý program. Dlouhodobou perspektivu jí může zajistit jen Kalouskem popularizované provázání s ODS. Zelené čeká nejen zapouštění kořenů v regionech, ale i rozvaha nad ukvapeným Bursíkovým spěchem do neoblíbené Topolánkovy vlády. ODS bude rozdírat spor o zdůvodnění prohry. Topolánek se pomalu na Jánském vršku balí, přestože jej Bém dosud k souboji na prosincovém kongresu nevyzval. Pražský primátor má ovšem za sebou prezidenta, který viděl ve volbách 2008 referendum o Topolánkovi, stejně jako ve volbách 2006 referendum o Paroubkovi. Zastat se Béma mohou i poražení hejtmani, již dříve na Topolánkův nejužší tým patřičně nabroušení. Sociální demokraté musejí přesvědčit o schopnostech a (programové) upřímnosti – oranžových hejtmanů i senátorů. Navíc je na nich, aby v těžkých časech posílili soudržnost společnosti. To vše krátce před náročným českým předsednictvím EU a ruku v ruce se spekulacemi o možné nové vládě, třeba úřednické. Snad jediní komunisté jsou klidní. V krajích čekají na nabídky ČSSD, v Senátu zůstali na svém – pouze nevýrazného senátora Matykiewicze z Karvinska nahradila živelná Marta Bayerová ze Znojma. Není nad to být součástí rudého monolitu, který za nic nenese odpovědnost a je málokam zván… Když necháme vášně a politické sympatie stranou, uzříme volební výsledek, který parlamentní demokracii sluší. Kontrola vlády opozicí bude bedlivější. Každý krok koalice vedle, včetně interních sporů, jí může u voličů ubrat další body. Naopak se zvýrazní poptávka po strategickém vládnutí, s dlouhodobým výhledem a stabilní parlamentní většinou. Tue, 28 Oct 2008 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/191-miroslav-mares-krajske-volby-jako-pruzkumy-spokojenosti-s-vladou http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/191-miroslav-mares-krajske-volby-jako-pruzkumy-spokojenosti-s-vladou Krajské a senátní volby 2008 skončily drtivým vítězstvím sociálních demokratů. Hlavní důsledky pro aktuální politickou situaci se projeví až po kongresu ODS, rekonstrukci vlády lze ale očekávat i dříve. I když se ČSSD nepodařilo vyslovit nedůvěru vládě, nemusí to pro ni být zásadní problém. Může si hlasování brzy zopakovat anebo v opozičním zázemí vyčkávat na výrazný zisk hlasů v evropských volbách. Pro ODS i Stranu zelených by v současné situaci bylo velmi riskantní souhlasit s předčasnými sněmovními volbami, protože by si v nich pravděpodobně došly pro porážku. Avšak odhadovat další dění v české politické krajině nelze jen na základě racionálně vedených úvah, takže vše může být nakonec jinak. Na krajské úrovni došlo poprvé k výrazné obměně krajské reprezentace, přičemž není zcela jasné, nakolik souvisela s nespokojeností s krajskou politikou a nakolik byla důsledkem nespokojenosti s politikou celostátní. Zdá se však, že druhý prvek převažoval. To však vyvolává otázku po smysluplnosti krajských voleb, které vlastně slouží jako jistý indikátor (ne)spokojenosti veřejnosti s vládou uprostřed volebního období sněmovny. Tento trend byl nastartovaný přinejmenším v roce 2004 a jak se ukázalo, tak pokračuje. Jednou na to doplatila ČSSD, podruhé ODS. Z určitého pohledu je možné ocenit fakt, že se tak zachovává systém „vybalancovaného vládnutí“ (jedni jsou ve vládě a druzí v krajských radách) a že dochází k alternaci krajské reprezentace. Nicméně je tím zpochybňován smysl krajské politiky a regionální identity voleb na straně jedné a čtyřletého vládního období na straně druhé. Hypoteticky by možné uvažovat o přechodu na německý či rakouský model, v němž jsou zemské parlamenty voleny v různých datech, nikoliv v jeden den na celém území státu. Ale zemská politika v německém prostoru (zvláště s ohledem na velikost německých spolkových zemí) je něco jiného než politika v malých českých krajích a míra reálnosti možné změny je v tomto směru v ČR pramalá. Navíc i v zahraničí není prvek hlasování proti vládě v regionálních volbách ničím neobvyklým, jen dopady na celostátní politiku jsou většinou méně dramatické. Stávající situace a trendy jsou tak hlavně výzvou pro volební štáby v ČR pro plánování strategií kampaně pro „volby druhého řádu“. Univerzální recept na potlačení protestního hlasování proti vládě v těchto volbách však neexistuje. Přitáhnout pozornost ke krajské politice je pro strany obtížné a je otázkou, zda to vždy chtějí. I v krajích se dá vládnout jak poctivě, tak s pomocí nekalých metod. Na druhou stranu je mnohdy obtížné určit, co pozitivního skutečně zařídil hejtman s radou a co je výsledkem práce jiných aktérů. Problémem pro vedení kampaně zaměřené na krajská témata je též neexistence uceleného a systematického mediálního zpravodajství o dění v krajských orgánech a nezájem lidí o ně. Ani zde však v dohledné době není naděje na změnu. Události v pražských parlamentních, vládních a prezidentských prostorech jsou stále pro média a jejich konzumenty tou nejzajímavější podívanou, což bude mít i v budoucnu vliv nejen na volby krajské, ale i na volby evropské a v mnoha případech i na volby komunální. Zůstanou z velké části vyjádřením aktuálních názorů angažované části populace na momentální celostátní politiku. Tue, 28 Oct 2008 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/174-lukas-jelinek-vymluvy-versus-tvrda-realita http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/174-lukas-jelinek-vymluvy-versus-tvrda-realita Už týdny před volbami se rýsovala pro politiky zajímavá výmluva: prý nebude ani záležet na výsledcích jako na jejich interpretaci. Voliči ale rozhodli tak, že bitva o interpretaci je zbytečná. V krajských volbách říká skóre 13:0, v senátních volba má sociální demokracie našlápnuto k výsledku, který dosud nezaznamenala. Našly se tedy výmluvy nové. ČSSD údajně zvítězila zásluhou nekorektní negativní celorepublikové kampaně opřené o celostátní témata. Podle premiéra Mirka Topolánka prohrála ODS, protože nezareagovala stejně plošnou kampaní. Pomiňme kampaně. Sociální demokracie učinila z voleb referendum o pravicové vládě. Nic nového pod sluncem. Ani u nás (viz minulé krajské či evropské volby, kdy se tak chovala ODS), ani jinde (například v Polsku jde o pravidlo přinejmenším od roku 1998, posledně je takto uchopil dnešní premiér, tehdy lídr liberální opozice Donald Tusk). ČSSD zvládla objem i formu kampaně. Zato ODS zaspala. Kampaň postavila zejména na hejtmanech, kteří však za sebe začali naživo lobbovat až pár dnů před volbami. Centrálně ODS vydala inzeráty (za peníze poplatníků), v nichž připomínala úspěchy vlády. Neúspěšně. Příčiny výsledku jsou totiž hlubší. Politická mapa České republiky se stabilizuje. Voliči, kteří dříve přebíhali od strany ke straně nebo se rozhodovali podle barvy politikovy kravaty, si stanovili svůj hodnotový žebříček. Standardizuje se poptávka voličů na venkově, ve městech, v bohatých centrálních krajích i na chudé periferii. Něco však mají společné: tah na uchování akceschopných a rozvitých veřejných služeb. Tahanice o poplatky ve zdravotnictví a osud krajských nemocnic, zvažované rušení poboček České pošty, komplikovaná veřejné doprava i stav silnic – to vše dokáže občany zaujmout napříč zemí. A sociální demokracie to rozpoznala a na zjevné i skryté tužby lidí vsadila. Pravice naopak upřednostnila reformy. Nezbytné, leč ne vždy citlivě realizované. Uchylování se – opět – k výmluvám na špatnou komunikaci má za cíl pouze překrýt zbabělost. Vždyť reformátor má nejprve z očí do očí říci, co chystá, potom vést diskusi o cestách k řešení a pak při samotné realizaci doložit, že cenu za reformy nezaplatí jen někteří. Mirek Topolánek se nejprve před sněmovními volbami svěřil, že přece nemůže lidem předem říkat, co na ně chystá. Pak spustil reformní gejzír, který narušil soudržnost společnosti. A dnes se už premiér vlastně ani ničemu nediví. Pouze si stěžuje, že nenechal pět chvalozpěvy na kabinet dříve. Obrázek věru zajímavý. Lehkomyslná pravice, podle níž má být na plebs přísnost. Vedle ní levice, která se radikalizuje a všudypřítomně podchycuje každou občanskou nespokojenost, ať to stojí, co to stojí. Pak se štěpení společnosti nelze divit. Naposledy se projevilo ve volbách do krajů. Před ČSSD, která vyhrála zásluhou celorepublikových témat i několika lídrů z nejvyšších politických pater, stojí úkol představit třináct schopných hejtmanů a zformovat regionální koalice. Je-li rozumná, budou pestré, od KSČM, přes tolik žádané středové partnery (lidovce a další subjekty) až po ODS. Vždyť předností sociální demokracie již dnes je extrémně široký koaliční potenciál… A nad tím vším ční závazek splnění všech reálných i nadsazených slibů. Není co závidět. V senátních volbách ještě poslední slovo nepadlo. I kdyby ČSSD uspěla ve všech pětadvaceti obvodech, kde po vítězství v Karviné v prvním kole bojuje, nebude moci zopakovat minulý husarský kousek ODS – nadpoloviční většinu mandátů. Modrý tým naopak ještě může dosáhnout na většinu ústavní. Patrně se ale dočkáme jisté plichty: posílení ČSSD a oslabení ODS. Víc nelze pro nevypočitatelnou účast voličů ve druhém kole předpovídat. Pokud však politická reprezentace nezačne hrát s voliči férovou hru, mohou do ní příště přizvat síly mimo kultivované spektrum, podobně jako v sousedním Rakousku. Pak by zaplakali na Jánském vršku i v Lidovém domě. Autor je politolog a politický analytik spolupracující s CSSD. Tue, 21 Oct 2008 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/148-lukas-jelinek-jsme-pripraveni-na-dialog-s-islamem http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/148-lukas-jelinek-jsme-pripraveni-na-dialog-s-islamem Víru zpravidla považujeme za součást jistého životního stylu, za součást image. Už i ona se tak stala atributem konzumní společnosti. Když vysoký vatikánský představitel probíral s médii aktualizovanou a maximálně konkretizovanou podobu těžkých hříchů, evropský tisk toto poselství bulvarizoval do vzkazu, co všechno se čerstvě nesmí. Následovalo spíše bujaré veselí než pokora. O to pokrytečtěji působí, když ozdravný humor od vážného náboženství uměle oddělujeme vysokou skleněnou zdí. Dánské karikatury dotýkající se islámu jsme velebili coby vrchol plurality a ukázku svobody slova. Jenže kdo kdy v Evropě naposledy zaznamenal třeba parodická ztvárnění Ježíše? Neschopnost vést kultivovanou a informovanou debatu s církvemi překrýváme odmítáním ironie, nadhledu i kvalifikované kritiky. Náboženství typická pro naše zeměpisné šířky bagatelizujeme, kdežto těch cizích se bojíme. Přitom ani muslimové nejsou v Čechách, na Moravě a ve Slezsku noví. Už na počátku dvacátého století u nás vycházel informačně vydatný časopis československých muslimů Hlas. V roce 1912 podepsal císař zákon uznávající veřejnoprávní status islámu „hanafitského ritu“. Muslimská náboženská obec vznikla v Československu v roce 1934 a čítala asi sedm set členů. Pověst islámu ale v následných letech pokazily postoje blízké zájmům nacistického Německa. Po roce 1948 nekvetla pšenka žádným náboženstvím, islám nevyjímaje. Zato v západní Evropě pomohl islám oživit debaty o duchovních kořenech společnosti. V šedesátých letech minulého století se znovu v kursu ocitla sociologie náboženství. Luboš Kropáček, špičkový český znalec islámu, připomíná postřeh alžírského profesora Mohammeda Arkouna, podle kterého se „Západ domníval, že s náboženstvím filosoficky, právně i kulturně skoncoval. Příchod muslimů do západní Evropy mu ukázal, že to tak není.“ Že i nás čeká dialog s islámem, například v souvislosti s houstnoucí migrací a měnící se etnickou, sociální a náboženskou strukturou populace, je evidentní. Abychom nebyli disciplinovanými muslimy převálcováni, musíme mít jasno v hodnotách, které sami vzýváme, a v chápání institucí, jež je mají ambici zastřešovat. Ministr za KDU-ČSL Cyril Svoboda před časem připomněl sociologické šetření, podle kterého chodí v neděli do kostela 405 426 osob. Můžeme tedy hovořit o čtyřech procentech obyvatel České republiky. Vlažný vztah k církvím je u nás dobře známý. Nasloucháme esoterikům, vyhledáváme léčitele, vyžíváme se v astrologii, horoskopech a věštbách, nicméně církve nám jsou vzdálené. Utěšovat nás může, že samotná víra si u občanů ČR stojí lépe a že klíčové křesťanské zásady respektujeme nezávisle na našem vyznání. Stanoviska vysloveně protináboženská nevyjadřuje ani žádná z tuzemských politických stran, přestože třeba komunistům leží církve coby instituce v žaludku dlouhodobě. Zelení jsou při své liberálnosti a příležitostném sklonu k anarchii tolerantní. Občanská demokratická strana sdružuje liberály i konzervativce, v minulosti dokonce pohltila Křesťansko-demokratickou stranu. Křesťanská a demokratická unie – Československá strana lidová se brání jakémukoli spojování s římskokatolickou církví. Přesto je vnímána jako její prodloužená ruka. Ať už to tak je, nebo není, nebylo by se zač stydět. Česká strana sociálně demokratická na základě sociologických průzkumů tvrdí, že má ve svých řadách více věřících než KDU-ČSL. Jejím programem se prolíná také tradice evangelická a českobratrská. Osvícený kout české levice se nestaví apriorně proti náboženstvím. Vztahuje se ke křesťanským kořenům stejně jako další póly zdejší společnosti. Velmi ostražitě však sleduje, jak církve dbají o svoji pověst, o svůj obtisk do českého duchovního života. Uplynulé měsíce roku 2008 zrovna růžový obrázek neposkytly: církve, s římskokatolickou v popředí, si spokojeně žijí mimo hlavní proud společenského a politického dění a hledí leda, jak si svoji klec pozlatit. V běhu dní je o církvích slyšet méně, než by se slušelo. Občas zaujmou charitou nebo pečlivou správou hospiců. Jak říká přední znalec katolického prostředí Petr Příhoda, reálnou zkušenost s církví u nás za posledních padesát let mají lidé buď v kriminálech, v katakombách anebo na lopatkách. Oslovování širšího spektra občanů se jim příliš nedaří. Česká biskupská konference například prostřednictvím rady Spravedlnost a mír vydává stanoviska k nezaměstnanosti, důchodové či sociální reformě, nikdo však o nich neví. Kdopak zná názor katolíků, evangelíků či pravoslavných na americký radar v Brdech, čínskou olympiádu nebo klimatické změny? Obviňovat z toho líná média jen tak snadno nelze. S církvemi se ve sdělovacích prostředcích setkáváme téměř jen o vánočních a velikonočních svátcích a ve světě internetu aby je člověk taktéž pohledal. Konzervativní přístup k rovnému postavení žen a mužů, k registrovanému partnerství nebo k používání antikoncepce působí často spíše kontraproduktivně. Osvícený biskup Václav Malý hojně cestuje a zajímá se o lidi dobré vůle v nesvobodných zemích. Jenže pouze jako turista, na soukromé náklady. Církve coby instituce spí. Devastování hodnot a občanské společnosti po roce 1948 roli církví neusnadňuje. Lidé mimo tradičně religiozní kraje jsou vůči nim předpojatí, nedoceňují, co by pro ně církve mohly užitečného učinit. Tento pohled na svět se zpravidla dědí z otce na syna. Pokud by měli za církve s veřejností komunikovat jen starosvětští faráři, nešlo by čekat žádný závratný vývoj. Bouřlivé ohlasy vyvolala dohoda, kterou s církvemi na jaře 2008 vyjednala vláda Mirka Topolánka. Dennodenně jsou na tapetě peníze a majetek pro církve. Trojkoaliční kabinet se rozhodl vydat církvím třetinu majetku, o který prý přišly po 25. únoru 1948, a zbylé dvě třetiny jim nahradit penězi. Finanční náhrada ve výši třiaosmdesáti miliard by i s úroky vyrostla během šedesáti let na 270 miliard korun. Dále by stát měl podle této dohody po dobu dvaceti let vyplácet sedmnácti registrovaným církvím příspěvek na činnost: dosavadní částka 1,3 miliardy by měla být každoročně snižována o pět procent až k nule. Obce se zaradovaly, že padnou blokační paragrafy a pozemky naleznou své vlastníky. Zato opozice, roztrpčená neochotou Topolánkovy koalice k dialogu a posílená liberálně cítícími rebely z ODS, spočítala, že by vládní deficit vzrostl o nějaká dvě tři procenta, čímž by se Česká republika ocitla zcela mimo jakýkoli představitelný konvergenční program pro plnění maastrichtských kritérií, jež jsou nastavena pro přijetí společné evropské měny. Levice proto navrhla od zeleného stolu určenou částku snížit a pokrýt ji například výnosy z privatizace jiného státního majetku. V cifrách se však nepitvejme. Veřejnosti zůstává skryt mnohem vážnější důsledek dohod církví se státem. Církve v demokratickém uspořádání české společnosti dosud hrály víceméně veřejnoprávní úlohu. V mnohém dokonce přetrvávají principy z dob Rakouska-Uherska. Vždyť i za první Československé republiky měly církve od státu majetek svěřen, stát jej dozoroval a uděloval souhlas k jeho zcizení nebo zatěžování. Stát uznával, že role církví přesahuje jejich vlastní zájmy, a vědomě je dotoval. Pouze v období 1948–1989 komunisté, kterým pojem veřejná služba nic neříkal, buransky shrábli vše do erární kapsy. Jenže současné církevní elity o veřejnoprávní status, který zatím náleží třeba univerzitám či České televizi a Českému rozhlasu, nestojí. Ve svém důsledku chtějí, možná aniž by jim to došlo, absolutní odluku od státu a vyplacení peněz takříkajíc na dřevo. Za čas se tak církve mohou postavit bok po boku zahrádkářským či turistickým spolkům, tedy tuctovým občanským sdružením. Církve vegetují kdesi za zdí, kterou může finanční odluka od státu pouze zvýšit. Jejich ekonomové mají přitom těžkou hlavu: například státní příspěvek na platy římskokatolického arcibiskupství v současnosti činí sto milionů korun ročně. Za dvacet let by podle dohod s pravicovou vládou měl být nulový. Nastává snad čas církví jako podnikatelských, výdělečných, ziskových subjektů? V České republice je populární francouzský vzor. Od odluky z roku 1905 je tamní stát sekularizovaný. Majetek mohou církve vlastnit jako kulturní sdružení, budovy a kostely jsou státní. I katolíci jsou relativně chudí. Německo a Rakousko, země nám bližší, naopak určily církvím veřejnoprávní statut, který jim poskytuje právní, majetkovou a procesní způsobilost. Také charitativní činnost je státem podporována. Církve jsou poměrně bohaté a vlivné. Mimo jiné též pomáhají dohlížet na veřejnoprávní sdělovací prostředky. Ministr Cyril Svoboda na podzim 2007 prezentoval jiný zajímavý nápad, jak finančně církve – aspoň zpočátku – zabezpečit. Věřící by podle něj na své církve odváděli jedno procento z příjmů. Jistě, není to mnoho. Ukázalo by se však, zda je skupina věřících aspoň natolik semknutá a odhodlaná jako fanoušci pražských Bohemians, kteří vzkřísili skomírající fotbalový klub. Vždyť předmět působení církví si zaslouží podstatně větší nasazení, nadšení i osobní oběti. Jenže ambice chybějí jak zdejším církvím, tak věřícím. Církve by bolavé rány minulosti rády zakryly tučnou finanční injekcí. Budoucnost je netrápí. Jako by na vše ostatní už ve zdejší bezvěrecké společnosti rezignovaly. Bohužel pro nás všechny. Do popředí vystupují otázky lidských, občanských a sociálních práv. Je nezbytné koncepčně pracovat se sociálně vyloučenými, bezdomovci, migranty. Církví je zapotřebí na ulicích, jejich místo je při řešení tisíce a jednoho problému všedního dne. Také proto se domnívám, že – ačkoli je víra věcí navýsost intimní – by církvím měl náležet veřejnoprávní statut, nikoli na základě odluky, nýbrž dohody (dělby práv a povinností) se státem. Musely by však o něj samy stát – vědomě a sebevědomě. Shrnuto do několika vět: v době sílícího multikulturního dialogu, ba náboženských střetů, by pevnější institucionální zastřešení tradičních hodnot křesťanské civilizace vůbec nebylo na škodu. Teoretická debata, kterou s islámem vedeme, bude z naší strany věrohodná jen tehdy, pokud sami budeme respektovat a rozvíjet tradiční hodnoty křesťanské civilizace. K tomu ale potřebujeme nejen špičkové vědce a poctivé politiky, nýbrž také instituce, které s výkladem a šířením křesťanství pracují. Proto by církve měly méně myslet na hospodářské zázemí svého „ghetta“ a více na poslání, které ve společnosti mají. Jakmile budeme mít jasno mezi sebou, dokážeme se lépe soustředit na vnímání nových kultur, nových náboženství, nových životních stylů. A to i těch rozpínavějších a v některých mutacích agresivnějších. Podmínkou rozumného soužití křesťanů s muslimy tak je vedle naší niterné víry též odpovědný vývoj církví – nedogmatických, leč semknutých, obsahově a argumentačně sjednocených, veřejností sledovaných a uznávaných. Thu, 09 Oct 2008 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/136-jan-kubacek-mocenske-strety-v-ods http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/136-jan-kubacek-mocenske-strety-v-ods Občanské demokraty zachvátila bratrovražedná válka na zapřenou. Vede se zákulisně, navenek se strojeným úsměvem a viditelnou křečovitostí. O to je to spor usilovnější a pro stranu bolestivější. Mocenský střet je poznamenán i tím, že jde o partaj pravicovou, toho času prožívající předvolební kvas, hluboce poznamenanou sarajevským traumatem a zkušeností konkurenční ČSSD, kterou obdobný zážitek před čtyřmi léty stál málem parlamentní život. I přes tyto téměř osudové argumenty vyznívající pro klid zbraní a kompromisní smír znepřátelených skupin je vnitřní tlak v "modré" straně neudržitelný a viditelně vede ke "konečnému řešení" a měření sil. Přece jen už bylo řečeno příliš nesmiřitelného, frakce si již provedly příliš mnoho naschválů a rozehrály významné mocenské partie, kdy se bojuje o tučné vládní sousto a příští vládní angažmá. Aféra "vyděrač" se stala katalyzátorem a pro mnohé záminkou konečně se vypořádat s vnitřní konkurencí ještě před prosincovým stranickým kongresem, od kterého se očekává, že významně zamíchá poměry v ODS. Jako první zacílil Mirek Topolánek, sázejíc na moment překvapení se snahou získat převahu a tím také určovat další vývoj ve "straně holubice". Má ambicí zbavit se s konečnou platností vlivného soupeře poslance Tlustého a tím dosáhnout kontroly nad významnou středočeskou základnou. Celou svojí ofenzivní taktiku chtěl gradovat oslabením konkurenčního "pražského týmu" Pavla Béma. Zariskoval, zvolil razantní slovník a veřejně pojal své úsilí až mesiášsky. Při své strategii ale opomenul několik zásadních podmínek, které jeho kroky v současnosti podlamují. Přešel to, že voláním po zásadní očistě přímo oslabuje sám sebe a své partnery. Došlo k bumerangovému efektu a mnozí si spočítali, že útočí na své bývalé spojence, zajetou praxi a zejména narušuje povinně kolektivního ducha před podzimními volbami. Namísto toho, aby vzbudil zájem voličů, mnohé od podpory znejistil či odradil. Zcela podcenil poslance Tlustého, který ví, že již nemá co ztratit, jeho kariéra je u konce a jediné, co ho drží ještě ve hře je touha oslabit Topolánka a jeho věrné. Útočí všemi dostupnými prostředky a využívá svého domovského zázemí ve středních Čechách. Navíc získal s velkou pravděpodobností tichého spojence v osobě Pavla Béma, který mu přinejmenším usnadňuje možnosti k ataku vůči topolánkovcům. Primátoru Bémovi nahrává i role dvou nezařazených poslanců Ranience a Schwippela, kteří se společně s Tlustým stali užitečnou pákou, která dostává premiéra pod stále větší tlak. Topolánek se ocitá v defenzívě, ujíždí mu nervy a slovník, dělá zbytečné chyby a tím dráždí hejtmany a stranické členstvo. Politický stratég Bém naopak vyčkává, na oko uklidňuje emoce, volá po týmovém duchu a vyčkává na výsledek krajských a senátních voleb. Ty ukáží, jak vysoká bude nespokojenost ve straně - zda bude šance se nechat vynést na hněvu a pocitu zmaru mnohých regionálních členů až na předsednické místo ODS, nebo ještě vyčkat na fatální Topolánkův neúspěch a pak přispěchat jako záchrana v předvečer poslaneckých voleb. Do té doby Bémovi nic nebrání, aby pokračoval v taktice nepřímých útoků a v oslabování Topolánka. Premiér na každý pád po těchto událostech oslabil. Jeho ofenzíva okamžiku nevyšla, stává se stále zranitelnějším - tedy nejen on, ale i celá vláda. Jeho další kariéra se stává přímo odvislou od podpory vlivných vnitrostranických družin, zejména dalšího pretendenta na lídrovství, Ivana Langera. Za tří týdny se rozhodne o další cestě ODS. Budou ji určovat bývalí a staronoví hejtmané a jejich krajánci. Ti buď Topolánka podrží, či vyhodnotí, že je osudově poškodil v jejich cestě za vítězstvím a ukáží na dlouhodobého čekatele Béma, nebo dojdou k přesvědčení, že za oslabení strany mohou oba dva a vyberou třetího, kompromisního, který nebude pevně svázán s žádnou z bojechtivých skupin a nabídne program smíru a konsolidace. Jedno je jisté - o programu předvánočního kongresu budou rozhodovat krajské centrály a ne štáby dvou současných nesmiřitelných frakcí. Kariéra Vlastimila Tlustého je ale u konce, ať už zvítězí kdokoli. Wed, 01 Oct 2008 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/124-jan-kubacek-opravdu-to-evrope-osladime http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/124-jan-kubacek-opravdu-to-evrope-osladime V posledních dnech nás obklopila a celou republiku oblepila kampaň s velkými ambicemi a s heslem „Evropě to osladíme“. Vládními představiteli je vydávána za ryze informační, v mnoha směrech inovativní a na české poměry záměrně provokativní s údajným cílem vybudit náležitý zájem o eurounijní problematiku. Sdílím přesvědčení, že však přesně tyto prezentované charakteristiky kampaň nenaplňuje a dokonce si myslím, že ani v reálu tuto ambici nemá. Naopak, zvolila taktiku vyplnění tématické mezery a nastartování zahřívací předkampaně ještě před blížícím se předsednictvím Unii. Tváří se výsostně nepoliticky, využívá renomé předních českých osobností mnoha řemesel. Metoda je to o to vynalézavější, když vezmeme v potaz současnou vypjatou předvolební situaci a když budeme rovněž pamatovat na to, že nás zanedlouho čeká další volba, tentokráte do Evropského parlamentu. O to víc, když si uvědomíme, že půjde o volby v čase evropského vedení, což nabízí dosud nezažitou kombinaci předvolebních emocí a soupeření, doplněnou nezbytnosti politické spolupráce s dalšími politickými stranami v čase hostitelství evropských orgánů. To přináší obrovské nároky na vedení budoucích kampaní – jak se vymezit a útočit na konkurenta a přitom si udržet jeho partnerství na parlamentní půdě. Strategie „sladké kampaně“ je ryze pragmatická, připomíná veřejnosti, že vláda je razantní, na poli mezinárodním sebevědomá, avšak tím jak je kampaň zcela neadresná, tématicky neuchopitelná, tak si i česká exekutiva ponechává zadní vrátka v situaci případného neúspěchu. Kdo nic adresně neslibuje, tak také nic neztrácí a neriskuje pošramocení pověsti. Sebevědomí lze zpětně různě hodnotit, navíc je líbivé v čase zjitřených emocí a vášní, v době předvolební. ODS tak skrze billboardy a klipy umně prodává svůj obojaký vztah k Unii a vědomě si předpřipravuje pole působnosti na jarní kampaň do štrasburského parlamentu. Přece jen od ledna příštího roku čeká občanské demokraty období povinného respektu a hostitelství evropských institucí, povinných úsměvů a vzletných gest, proto na mediálně „kostkovou“ předpřípravu bude navazovat etapa rázného prosazování českých zájmů. Předsednické období bude spíše symbolické, klíčové unijní instituce totiž zachvátí předvolební rej a tím i rezignace na jakoukoliv konstruktivní činnost. Evropský parlament i Komise bude hájit zájmy jednotlivých členských států a stran, do čehož zcela zapadne český „národní“ přístup. A občanští demokraté budou moci rozvinout další promo elánu a odhodlání za národní zájmy. Otázka však je, jestli tento tah „straně holubice“ vyjde a zda si nakonec ve výsledku dlouhodobou vůči Evropě hořkou monologickou kampaní nevychová soupeře na domovské pravicové scéně, jež se vymezí přesně opačně. Soustředí se na otevírání dveří k jednání, tam kde je vědomě a předvolebně ODS zavírá. Tímto prazvláštním konfliktním informováním o klubu, kde jsme již čtyři roky členy, navíc může odradit část liberálního, kosmopolitního a vzdělanějšího voličstva, které očekává od politiky pravice dlouhodobě víc, zejména zasvěcenou znalost, realističnost, avšak i aktivní přístup, který napomáhá úspěšnému prosazování domácích zájmů a potřeb. V neposlední míře, tato „hořko-sladká“ kampaň může významně napomoci i soupeři na protilehlé straně politického pole – sociální demokracii. Té se nabízí demonstrovat na tomto způsobu informování české veřejnosti mnohé své odlišné postoje vůči evropskému rozhodování. Přihrává se jí možnost jasně se vyhranit, oslabit hostitelskou roli ODS ve prospěch svého marketingu a tím se posunout do politického středu o který dlouhodobě soutěží s občanskými demokraty. Nabízí se otázka - kdo to nakonec komu osladí? Fri, 19 Sep 2008 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/110-jan-kubacek-kauza-morava-muze-ve-vysledku-podkopat-duveru-vlady http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/110-jan-kubacek-kauza-morava-muze-ve-vysledku-podkopat-duveru-vlady Mnozí upozorňovali (včetně autora těchto řádků), že do české kotliny začal vát ostrý podzimní politický vítr, jenž může přinést řadu nových překvapení do současného politického uspořádání. Novoty se zejména očekávaly od nově zvoleného osazenstva krajů a třetiny Senátu. Asi by málokdo tipoval, že otřesy, které promění politickou scenérii, přijdou od tuctového mladičkého poslance Moravy a politicky ostříleného matadora Tlustého. Avšak právě kauza „Morava“ a odhodlanost Vlastimila Tlustého opustit vrcholnou politiku hlučně a s co nejvíce skalpy „topolánkovců“ může ve výsledku podkopat důvěru vlády a rozhodnout o budoucnosti ODS na dlouhá léta dopředu. Události spojené s ostudným chováním některých zákonodárců neskončí demisí jednoho z nich, nýbrž se potvrzuje, že se s velkou pravděpodobností stanou jedním z hlavních argumentů pro rozhodování občanů v brzkých volbách. Vyvolávají setrvalý tlak na vládní koalici a zejména na její nejsilnější stranu a mají potenciál zastínit, či zpochybnit dosavadní reformní počiny. Jde o dění o to citlivější, protože značně podkopává kampaně modrých hejtmanů, kteří jsou velmi vlivnou mocenskou skupinou v ODS. Je to pro ně nesmírně důležitý volební souboj, protože kraje v nejbližších letech čekají olbří eurodotace, které se již nebudou v takovém množství opakovat. A v současných dnech možná krajánci „strany holubice“ prohrávají možnost být při jejich rozdělování. To jistě nezůstane pro centrální vedení ODS bez následků. S velkou určitostí, v závislosti na podobě povolebních krajských koalic se začne rýsovat alternativní skupina ve straně, postupně budující nový tým a pracující na možném nástupci Mirka Topolánka. Jakoby Topolánka čekala dráha Vladimíra Špidly. Na rozdíl od jmenovaného premiérova předchůdce má však Topolánek určité štěstí v neštěstí. Doposud má možnost rychlou reakcí a ráznými kroky odvrátit nejhorší a udržet si iniciativu. Musel by však vyvodit významné personální závěry a důrazně prosazovat přísnější legislativu vymezující práva a povinnosti zákonodárců. I pokud zvolí pouhé přetloukání, pak mu napomáhá nechuť koaličních partnerů k vyvolání změny vlády. Jak lidovci, tak zelení potřebují klid na vnitřní stabilizaci a ošetření vlastních ran. Skupinka buřičských poslanců (zatím) z koaličních stran, i přes rétorické hrozby, netouží po předčasných volbách. Značně by totiž zkrátili svoji parlamentní kariéru, protože příští volby již budou bez nich. Některé mrmlající leká návrat Jiřího Paroubka do horních pater moci, jiní odmítají destabilizovat politickou scénu před evropským předsednictvím, přijetím smluv o radaru, Lisabonské smlouvy a dalších klíčových rozhodnutí. Dlouhodobě však Topolánek na tuto konstelaci nemůže sázet, je nevyzpytatelná a křehká. Proto s velkou pravděpodobností tato vláda nadobro ztrácí v těchto dnech svůj hlubší étos, smysl existence a přechází do fáze pouhého tolerovaného přežívání bez větších očekávání. S tím se však začíná odpočítávat premiérská kariéra Mirka Topolánka. Jeho pověstné politické štěstí očividně slábne. Wed, 10 Sep 2008 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/105-jan-kubacek-jake-budou-krajske-volby-2008 http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/105-jan-kubacek-jake-budou-krajske-volby-2008 Krajské volby, které nás v polovině října čekají budou v několika ohledech novátorské a přelomové. Mnohé naznačí a povedou k pozvolnému překreslení české politické krajiny. Budou to totiž první regionální volby a kampaně přímo inspirované anglosaským politickým marketingem. Již dnešní dny a první akce stran potvrzují, že to budou kampaně rozsáhlé, výrazně vizuální, dynamické a intenzivní, ale i nesmírně tvrdé, útočné, spojené s prvky negace. Svým způsobem nás čeká generálka poslaneckých voleb 2010. Zejména dva hlavní hráči (ČSSD a ODS) budou usilovat o navození bipolární atmosféry, tak aby zastínili konkurenci, vymazali menší parlamentní soupeře a nezávislé starostenské bloky. Bude zajímavé sledovat zda se jim tato taktika zdaří, významně ovlivní média a díky jejich vlivu ve výsledku i počínání a rozhodování voličů. Další novinkou, která předznamenává chování stran před volbami do Sněmovny za dva roky, je jasné rozdělení volebního tábora na ODS a všechny ostatní subjekty, které více či méně vyhraněně útočí na program a dosavadní vládu občanských demokratů v regionech. Souvisí to s mimořádným a neopakovatelným vítězstvím „strany holubice“ v minulém krajském klání a výslednými třinácti hejtmany v jejich čele. Bezesporu bude rovněž pozoruhodné jak tuto strategii občané přijmou a ohodnotí ve volebních místnostech. Taktéž prvně v tomto typu kampaně dochází k soutěži dvou výrazně odlišných volebních taktik. Opoziční ČSSD, avšak i menší koaliční partneři chtějí nastolit hlasování o vládě, o Mirku Topolánkovi a reformách, snažíc se zakrýt častou absenci výrazných místních autorit a propracovaného lokálního programu. ODS naopak sází na místní politiky, dosavadní krajskou politiku a její výsledky, s touhou nebýt spojován s málo populární vládou a jejími reformními počiny. Motivace je to o to pádnější, protože v minulosti lokálně osvědčené tváře přivábili i řadu nevyhraněných středových voličů, ale i voličů socialistů. Je však otázkou zda se tato situace bude opakovat. Poslední velký střet se odehraje mezi parlamentními formacemi a kandidátkami nezávislých a starostů. Svým způsobem je tento souboj nejfatálnější, protože pro mnohá mimoparlamentní uskupení jde o volby, které rozhodnou o jejich politické budoucnosti a dalším angažmá. Zkrátka, zda budou i v budoucnu kandidovat samostatně nebo začnou vábit kamenné strany a jejich kandidátní listiny. O bezprostřední stabilitě v jednotlivých parlamentních stranách nerozhodne ani tolik procento získaných hlasů, nýbrž podoba a personální obsazení výsledných povolebních koalic. Přesto výsledek krajských voleb ovlivní chování menších koaličních stran, zda zůstanou v pravém středu, či naopak začnou tendovat doleva a předpřipravovat půdu pro budoucí koalici se socialistickou „růží“. Každopádně nás čeká dynamický a politicky ostrý podzim. Mon, 08 Sep 2008 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/96-jan-kubacek-volebni-reforma http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/96-jan-kubacek-volebni-reforma Nekonečný příběh jménem změna volebního zákona se nám opětovně vrací na domácí politická kolbiště. Namísto střídmého pragmatického přístupu, který by vedl k jednání všech, či alespoň drtivé většiny zúčastněných politických hráčů a soustředil se na uznání základních parametrů volebního klání se naneštěstí pro tuto reformní úvahu debata o volebních změnách znovu stává předmětem politického sváru a strategických bojů o příští volební vítězství a dlouhodobou politickou váhu v českém parlamentu. Mám na mysli parametry volební soutěže nehledě na aktuální postavení, s ambicí vymezit pravidla hry na desítky let dopředu a umožnit vítězi nejen vyhrát, ale zejména reálně prosazovat svůj program a tím i nést adresnou odpovědnost. Všechny tři vládou navržené volební varianty (řecká, skotská a nizozemská) byly vybírány zejména s ohledem na budoucí posuzování kompatibilnosti s českými ústavními principy Ústavním soudem. Brněnští soudci již v minulosti několikrát svými výroky potvrdili, že trvají na striktní definici českého volebního systému jako poměrného, vyznávajícího účast většího počtu politických stran. Vládní koalice si je těchto verdiktů jasně vědoma, proto neriskovala a nezvolila žádné smíšené řešení, které by mohlo být soudci zpochybněno a zrušeno. Skotská varianta se částečně vymyká požadavkům koaliční dohody, protože ctí odlišnou přepočítávací formuli, než byla původně zadána, což ji může posléze v legislativním procesu handicapovat. Nejreálnější úspěch ke schválení mají řecká a nizozemská varianta. Řecká úprava nabízí řadu podobností s již existujícím systémem, výraznou novinkou, kterou poskytuje je plovoucí bonus, který není pevně dán a je odvozen až od volebního výsledku a voličské účasti. Řecká varianta na první pohled nikomu zúčastněnému nevadí. Nabízí vyrovnání podmínek pro všechny soutěžící. Tato možnost reformy odpovídá nejvíce vládnímu zadání. Nizozemský model je atraktivní zejména pro menší koaliční strany, protože ředí vliv různé velikosti respektive lidnatosti volebních krajů a stranu volebně nejsilnější posiluje pouze umírněně, tak aby spíše upřednostňovala povolební koaliční spolupráci. Proto bude z řad poslanců a senátorů ODS přijímána spíše vlažně jako nevýhodný a bolestný kompromis, což ji může zablokovat cestu v procesu schvalování. Obě tyto kontinentální varianty jsou poměrně umírněné, vítězi voleb umožňují snazší budování vládních povolebních koalic a dlouhodobě strany motivuje k formování předvolebních koalic. Tyto navrhované reformní změny oslabují současnou nerovnost hlasů mezi odlišně lidnatými kraji, protože nutno přiznat, že současnou podobu volebního zákona bychom mohli interpretovat jako zpochybnění ústavního příslibu rovnosti hlasů v neprospěch méně lidnatých krajských okrsků (Karlovarska, Liberecka, Vysočiny apod.). Tue, 02 Sep 2008 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/80-lukas-jelinek-zeman-versus-spidla http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/80-lukas-jelinek-zeman-versus-spidla Miloš Zeman už má přes pět set zaregistrovaných přátel. A dávají o sobě patřičně vědět. Přinejmenším v televizi jsou pečení vaření. Od předsedy zemanovského občanského sdružení Miroslava Grégra jsme se dozvěděli, že "Přátelé Miloše Zemana" chtějí kultivovat české politické prostředí. Fanoušci jednoho z původců zhrubnutí zdejšího veřejného života a celé řady osobních ataků se tak míní v historii zařadit vedle iniciativ Děkujeme odejděte, Dřevíčská výzva či Implus, které sám Zeman druhdy nevybíravě napadal. Nenechejme se však mást obecnými proklamacemi. Už dnes Zemanovi přátelé docela konkrétně polarizují řady českých sociálních demokratů. V ČSSD se už dokonce šíří zvěst, že by měl Miloš Zeman v příštím roce stanout v čele jakési kandidátní listiny do Evropského parlamentu. Cíl je prý vytyčen dvojí. Jednak katapultovat bývalého premiéra zpět do vrcholného politického dění, s úmyslem obsadit v roce 2013 Pražský hrad, jednak oslabit vyhlídky Paroubkem řízené sociální demokracie. Snad také proto je prý o celém projektu spravena i dvojice Dalík-Topolánek. Přiznávám, že se mi nechce věřit, že by Miloš Zeman postupoval takto záludně. Při vší své brutalitě nikdy nechodil oklikami a volil raději přímé střety na vrcholové úrovni. Zkušenosti spíše velí předpokládat, že do podobné role by Zemana rádi dostali jeho někdejší spolupracovníci, pro něž se v éře tzv. opoziční smlouvy stala politika úrodným byznysem. Známým reprezentantem tohoto prostředí je Klausův naháněč prezidentských volitelů Miroslav Šlouf. Více než členům a sympatizantům ČSSD se po samorostlém expremiérovi určitě stýská všemožným lobbistům a obchodníkům s teplou vodou. Přesto ve světle posledních informací by případná Zemanova kandidatura do Evropského parlamentu nepostrádala bulvární lesk, ale ani symbolickou hodnotu. Sociální demokracie totiž koketuje s myšlenkou postavit do čela své kandidátky evropského komisaře Vladimíra Špidlu. Muže, který v Zemanově éře vyrostl, avšak kvůli nesrovnatelně výše položené etické laťce se vymkl ze Zemanova vlivu a na počátku tisíciletí spustil reálnou sociálně demokratickou modernizaci. Otevřený zásadní střet Zemana se Špidlou zatím nikde neproběhl. Cesty obou politiků se definitivně rozešly v ušmudlané prezidentské volbě v roce 2003 a od té doby Zeman častoval Špidlu nelichotivými adjektivy leda prostřednictvím tiskařské černi. Neexistuje přitom lepší personifikace dvou odlišných sociálně demokratických cest. Na jedné straně typický evropský socialista se sklony k antikomunismu, na straně druhé klientelismem nasáklý zastánce myšlenky jednotné levice. Když ne veřejnost, tak přinejmenším sociální demokracie by si rozuzlení letitého konfliktu zasloužila. A to přestože již Zeman z ČSSD dobrovolně odešel. Předpokládat, že by Topolánkova pravicová koalice v sobě našla tolik velkorysosti a Špidlovi nabídla další pětiletku v Evropské komisi, by bylo příliš odvážné. Další přirozené působiště by Vladimír Špidla mohl najít v ideovém a programovém zázemí české či evropské sociální demokracie. Vždy ostatně vynikal spíš jako hloubavý vizionář než jako exekutivní ranař. Protože však ČSSD nemá politiků s evropskou zkušeností a kontakty na rozdávání, vcelku přirozeně uvažuje o Špidlově zapojení do voleb do Evropského parlamentu. Navíc platí, že sociální demokracie potřebuje přitáhnout k urnám především voliče proevropské, středové, kultivované. Pro takové by Vladimír Špidla mohl být ve dvojici se stávajícím europoslancem s Liborem Roučkem velmi atraktivní. A jelikož u nás nejsme dvakrát zvyklí na návraty expremiérů, těší se mimořádnému mediálnímu zájmu Špidlovo ostřelování tu zprava, coby nepraktického socialistického regulátora, tu zleva, coby zrádcovského zastánce evropského kompromisu ve věci změny pracovní doby a obecně reformy sociálního státu. Reálné výsledky komisaře Špidly v oblasti sociálních práv, rovných příležitostí a boje s diskriminací zpravidla zůstávají mimo zorné pole médií. Nemusí v tom přitom být ani nic osobního. Co vlastně vůbec víme o práci Evropské komise – té euroskeptiky tolik obávané vlády EU? Proč jí nevěnujeme aspoň třetinu pozornosti upřené na tuzemský Topolánkův kabinet? Copak je Brusel tak daleko? Vraťme se ale zpět k možnému duelu dvou bývalých premiérů, dvou bývalých předsedů ČSSD. Možná k němu ani nedojde. Miloš Zeman se nenechá vlákat do osidel svých přátel a bude pouze, s výjimkou konzultací s dvojicí Melčák-Pohanka, dál ironicky glosovat politické hemžení. Vladimír Špidla se soustředí na dotažení svého exekutivního mandátu, volební loterie, která může Lidovému domu i jemu samotnému stejně tak hodně prospět jako uškodit, se nezúčastní a o to víc úsilí napře do etablování vlivného oranžového think-tanku. Nepředbíhejme událostem. Času je dost a vše zůstává otevřené. Už dnes ale můžeme oživit diskusi na téma, kdo je čí skutečný přítel, a který ze sociálně demokratických veteránů může napomoci perspektivnější budoucnosti české levice. Thu, 07 Aug 2008 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/77-lukas-jelinek-svobodovy-okurky http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/77-lukas-jelinek-svobodovy-okurky Cyril Svoboda je politikem nové éry. Dokáže správně vycítit období, kdy se nic zásadního neděje, a naplnit je svými zdánlivě originálními nápady. Před časem zaujal námětem na financování církví zejména z kapes věřících, který se radikálně lišil od aktuálního vládního záměru štědře církve obdarovat tu dříve zabaveným majetkem, tu bůhvíjak vypočítanými peněžními částkami. O pár měsíců později zčeřil mediální vody odhalením, že církevní restituce KDU-ČSL vyobchodovala s ODS za zvolení Václava Klause prezidentem. A aby nebylo mýlky, iniciativně pro staronového „hradního pána“ zvedl ruku, ačkoli doposud byl považován za pokračovatele Josefa Luxe a ztělesnění Klausových protikladů. Tentokrát Cyril Svoboda „nenápadně“ zveřejnil na stranickém webu plán, jak KDU-ČSL zmodernizovat. Obsahuje inspirativní vizi partajních primárek otevřených i nečlenům KDU-ČSL či změnu názvu na Lidovou stranu, poněvadž prý KDU žádnou unií není a Československo už taky dávno skončilo. Podle Cyrila Svobody chybí lidovcům vnitřní soudržnost, jasně definovaný cíl a důvěryhodná tvář, přebývá zato populismus (potleskem odměňované kroky směřující proti „nějaké“ nepopulární menšině). „Naše strana nesmí být spojena nejen s podezřením z korupce, ale ani z čehokoliv neprůhledného,“ neadresně píše spolustraníkům muž, který ochotně asistoval při instalování Jiřího Čunka, vsetínského samorosta každým coulem, do předsednické funkce. Lidovci se dodnes čelem nepostavili k Čunkově romské politice, vztahu k ženám (viz neuctivé poznámky ke vzhledu exsekretářky Urbanové), ani k pobírání sociálních dávek v letech, kdy měl přinejmenším statisíce na účtech. Přesto se postarali o definitivní zesměšnění auditu vypracovaného americkou firmou Kroll: jeden člen vlády jej zadal na druhého – a třetí ministr auditorům hrozí žalobou. Tím nespokojeným je Miroslav Kalousek, který u té příležitosti zpochybnil Čunkovu intelektuální schopnost během angažmá ve vsetínské Zbrojovce za cokoliv lobbovat. Je to smutné, ale jediný Kalousek je nositelem alternativy. Tam, kde lidovečtí senátoři vedení Adolfem Jílkem a Petrem Pithartem v Čunkově kritice zmlkli, tak mazaný Kalousek nadále působí srdnatě. Vymyká se průměru obratností, výmluvností a přesností zároveň. Ví se o něm také, že by přinesl jak dynamiku, tak užší partnerství „křesťanských demokratů“ s ODS. Vystačí si přitom bez oprašování lidoveckých „specifik“, vlekoucích je do extrémních pozic – například boje proti potratům nebo za volební právo rodičů za děti. Naopak Cyril Svoboda představuje zklamání sezóny. Původně zazářil jako Havlův oblíbenec, věrný souputník Vladimíra Špidly a nadšený hlasatel integrace České republiky do vyspělé Evropy. Teď leští Klausovy polobotky a tiše přihlíží bagatelizaci, ba torpédování Lisabonské smlouvy vládním kormidlem otáčejícími občanskými demokraty. Zašlá sláva je ta tam a patrně i neproduktivní spolčení s protikalouskovskou Moravou (Čunkovým zázemím) vyprchalo. Pouhou třešinkou na dortu, nicméně příznačnou, je Svobodův trapný spor s jistou charitou o dědictví po dámě, které druhdy pomohl s navracením rodinného majetku. Svobodovo zpestření okurkového léta stojí za přečtení. Víc nic. Doba, kdy jsme jej mohli brát vážně, již minula. Sat, 02 Aug 2008 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/76-jan-kubacek-vladimir-spidla-lidrem-cssd-pro-volby-do-evropskeho-parlamentu http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/76-jan-kubacek-vladimir-spidla-lidrem-cssd-pro-volby-do-evropskeho-parlamentu V parlamentních kuloárech se začíná skloňovat možnost návratu expremiéra a současného eurokomisaře Vladimíra Špidly do české politiky. Muži Lidového domu uvažují o jeho nasazení do čela své budoucí evropské kandidátky. Sázka na toto jméno, jež má hájit sociálnědemokratické barvy ve volebním boji o česká křesla v Evropském parlamentu je logická a pragmaticky podložená. Tato preference má několik důvodů. Socialisté si uvědomují, že voleb do štrasburského parlamentu se účastní spíše voliči středoví, liberálnější, vzdělanější a kosmopolitně orientovaní, kteří požadují umírněný a zejména konstruktivní program. Od kandidátů očekávají kompetenci, znalost věci, schopnost orientovat se v eurounijním labyrintu a dohodnout se s dalšími politickými partnery napříč členskými státy Unie. To v některých voličích může současný člen Komise, Špidla, vzbuzovat. Jeho postoje, zkušenost a sociální tématika, kterou zastává v Bruselu nabízí možnost, jak se výrazně vymezit vůči spíše skeptické, eurounijně chladné ODS. Skrze případnou kandidaturu Špidly se lídr ČSSD Jiří Paroubek pokouší oživit středový půvab sociální demokracie pro nevyhraněné voliče. Navíc získává i cenná témata do těchto specifických voleb, které se dosud straně růže výrazně nedostávaly. Tím, že do domácí hry navrací jednoho ze svých předchůdců, navíc toho, který se rázně rozešel se zemanovským politickým stylem, oslabuje případné volání po návratu Miloše Zemana z Vysočiny. Nesmíme v celkovém výčtu možných důvodů opomenout ani hledisko reprezentace. Díky tomu, že Paroubek je sice vlivným, avšak jen řadovým poslancem a předseda Poslanecké sněmovny Vlček vyznává v souvislosti se zahraničím neviditelnost, potřebují socialisté alespoň jednoho zástupce, který bude dostatečně vidět v době českého předsednictví Evropské unii jak v Bruselu, tak v Praze. Špidla z výkonu své funkce má reálnou šanci aktivně sekundovat vládním politikům a zejména premiéru Topolánkovi, předákovi konkurenčních občanských demokratů. S velkou pravděpodobností se bude pokoušet být politickou, tématickou a volební protiváhou domácí exekutivě s ambicí nastolit volební dualitu a přivést tak k volebním urnám v červnu 2009 i voliče, kteří doposud sociální demokracii nevolili. Úspěch této ambiciózní strategie je ale úzce navázán na volební dynamičnost Vladimíra Špidly, atraktivitu Špidlovy kandidátky a nabízeného programu, ale také na ochotě Jiřího Paroubka se krátkodobě upozadit ve prospěch svého kandidáta a zejména na absenci „kostlivců ze skříně“ z dob Špidlova premiérství. Je to poměrně hodně neznámých na jednu kampaň a jednoho kandidáta. Následující měsíce ukážou, zda jsou čeští socialisté k takovýmto krokům ochotni. Tue, 29 Jul 2008 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/69-lukas-jelinek-etika-zacina-v-politice http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/69-lukas-jelinek-etika-zacina-v-politice Lídři kandidátních listin ČSSD, SNK-Evropských demokratů a zelených ucházející se o zvolení do jihomoravského krajského zastupitelstva z iniciativy sociálního demokrata Michala Haška podepsali návrh Etického kodexu kandidátů, politických stran a koalic pro volby do zastupitelstev krajů. Ten nad rámec zákona předpokládá, že kandidáti budou v kampani uvádět pouze přísliby, které skutečně hodlají naplnit, zdrží se skandalizace protikandidátů a šíření neověřených informací, zveřejní seznam získaných finančních příspěvků a výši volebních výdajů. Dále kodex hovoří o tom, že kandidáti nebudou se svými voliči obchodovat a za účelem zvolení využívat veřejných soutěží či tombol, stejně jako podpory ze strany církví a náboženských společností. Připojit se odmítli zástupci ODS, KDU-ČSL a KSČM. Mohla by to být jen strohá agenturní zpráva, kdyby se nedotýkala klíčových problémů veřejného života. Žijeme v době, kdy je politický systém zásadně ovlivňován externími, vnějšími vlivy, zejména ekonomickými, a kdy roste význam všelijakých zájmových skupin, odbory počínaje a lobbistickými agenturami pracujícími pro komerční subjekty konče. Za dané situace vzrůstá role kvalitních zákonů, silné občanské společnosti a ostražitých médií. Ze všeho nejdůležitější však je uchovávání základních etických principů a hodnot. Ne nadarmo už Aristoteles pravil, že „etika začíná v politice“. Ačkoli legendární Machiavelli tvrdil, že „politika je realizována zcela stranou etiky“ a Max Weber v duchu rčení „účel světí prostředky“ připomínal, že důležitější než mezistupně na cestě k cíli je konečný výsledek, tak v humanitních vědách převládl pohled Platóna, Rousseaua, Hegela či Marxe vycházející z podřízení „politického“ „etickému“, především za účelem naplnění ideálu sociální spravedlnosti. Jistě, jsou známy i situace, kdy jsou hodnotová dilemata skličující. Třeba když je nutné zvolit mezi ekonomickým růstem a udržitelným rozvojem, když se má vybrat ideální model financování politických stran, nebo když je náčelník ozbrojených sil nucen rozhodnout o sestřelení uneseného letadla, jež má být použito k teroristickému útoku. Zatímco totalitarismus vytváří rádoby etický systém imperativním způsobem a očekává, že morální kodexy budou etablovat panství vládnoucí elity, tak demokracie konstruuje systém etických norem na polemické bázi a jako žádoucí vnímá napětí mezi normami etickými a právními. Není ani žádnou novinkou, že zákony jsou na postihování amorálních činů krátké. Proto také příklon moderní společnosti k etickým kodexům. Nejprve vznikaly v podnikové sféře. Čekalo se od nich, že posílí důvěru zákazníků, zefektivní hospodaření a upevní pracovní disciplínu. Ve Spojených státech amerických disponovalo v padesátých letech etickými kodexy patnáct procent firem, ale v letech devadesátých to už bylo devadesát tři procent. Časem se začaly přelévat do dalších oblastí. Své etické kodexy mají profesní komory, sdělovací prostředky i politické instituce. Klasický etický kodex je interní směrnicí, leč veřejně přístupnou. Popisuje cíle, postupy a hodnoty organizace a usiluje o konsensuální zapojení všech složek do jeho formování. Zásadní je, že k etickému kodexu je přistupováno dobrovolně. Přestože je nevymahatelný, předpokládá se veřejný dohled nad jeho dodržováním. Kdo z něj učiní pouhý cár papíru, stane se ve slušné společnosti „personou non grata“. Stěžejním zloduchem ve střetu s etikou ve veřejném životě bývá korupce a klientelismus. Už první československá republika měla své lihové, agrární a uhelné aféry, zlatou érou nepoctivců pak před časem byla kupónová privatizace. Korupci nahrává postkomunistická atmosféra i leckdy živelná transformace. Že se korumpuje také v politické rovině, dokládá příklad poslanců Melčáka, Pohanky a Snítilého. Posledně jmenovaný na otázku, proč letos překvapivě volil prezidentem Václava Klause, odvětil, že to neumí vysvětlit. Příznačné. V Polsku už v minulém volebním období prokázali věrolomnost strany Právo a Spravedlnost, vůkol hlásající morálku, když byl šéf kabinetu premiéra obviněn z uplácení opoziční poslankyně. Podíváme-li se do českého parlamentu, zjistíme, že se hemží četnými lobbisty. Zajímá je mediální legislativa, zemědělství, ale i stravování zaměstnanců prostřednictvím stravenek. Ovlivňování zákonodárců je dobrým byznysem. 56% manažerů se domnívá, že udržovat úzké kontakty se státními úředníky je základní podmínkou úspěchu firmy. Chovat se neeticky je v České republice dlouhodobě výhodné podle 38% firem. Zákon o lobbingu Topolánkova vláda nejprve slíbila, pak ale slib odvolala. Regulaci lobbistů se nepodařilo zavést ani na půdě Poslanecké sněmovny. Rovněž neprošel návrh Etického kodexu poslance. Po spoustě sladkých slov napříč spektrem se k němu přihlásili pouze sociální demokraté. Naštěstí na jiných úrovních se etické kodexy uchytily. Svůj má Evropský parlament, stejně jako pražské zastupitelstvo. Na Slovensku lze vzor etického kodexu pro starosty a zastupitele stáhnout z vládních webových stránek. Univerzální mustr je zájemcům přístupný i ve Velké Británii, kde si kodexy místní zastupitelstva dále dopracovávají. Je potěšitelné, že již existuje zájem i o kodexy pro předvolební kampaně. Vždyť z chování kandidátů můžeme mnohé vyčíst o jejich nakládání se získaným mandátem. Michael Walzer napsal: „Občané se účastní politického fóra jenom se svými argumenty, veškeré nepolitické zboží – zbraně a peněženky, tituly a hodnosti – musí být odloženo v šatně. Hlasy a rozhodnutí nejsou koupeny a soukromé násilí je zakázáno.“ Kéž by tento citát znali i politici. Vždyť především jejich cílem by mělo být posílení důvěryhodnosti zastupitele a jeho úřadu. Společně bychom pak měli dbát hlavně o oddělení veřejného a soukromého zájmu. Sledujme, zda pokračováním kodexu krajských kandidátů budou etické kodexy zastupitelů. Jim by slušelo zakotvení povinnosti poskytovat informace, pravidel přijímání darů, povinnosti pravidelného odevzdávání oznámení o činnostech a příjmech, návodu, jak se chovat ve střetu zájmů, či pravidel zastupování samosprávy ve společnostech s její majetkovou účastí. Největší svody regionální politiky čekají při zadávání veřejných zakázek a rozdělování dotací. Držme palce části jihomoravských kandidátů v jejich ušlechtilém úsilí a doufejme, že v příklonu ke kodifikované etice nezůstanou osamoceni. Poněvadž, jak praví politolog Giovani Sartori, „na poli kolektivních rozhodnutí už dobré úmysly nestačí“. Sat, 19 Jul 2008 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/65-jan-kubacek-v-jake-kondici-vstoupi-do-podzimniho-volebniho-klani-strana-zelenych http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/65-jan-kubacek-v-jake-kondici-vstoupi-do-podzimniho-volebniho-klani-strana-zelenych Ve Straně zelených to opět vře tak silně, že výsledkem sporů je svolání mimořádného sjezdu na počátku září. Ten by měl určit další budoucnost této vládní strany. Zelená partaj je dlouhodobě rozdělena vedví, jednotlivé frakce nejsou schopny se tolerovat, natož spolu jednat a pragmaticky kooperovat. Své spory nevybíravě ventilují na veřejnosti i za cenu oslabení vlastní strany. Ukazuje se, že jejich roztržky znemožňují budovat zelenou politiku, prosazovat její priority, cizelovat volební program, nemluvě o dlouhodobé strategii. Jak oslabují zevnitř, ztrácí politickou váhu i ve vládním kabinetu, což může ještě umocnit odchod jejich ministra Schwarzenberga. Této neradostné situace, navíc před cyklem voleb, si je vědom předák zelených, Bursík. Vnímá fatální oslabení partaje a uvědomuje si reálnost rizika, že se strana může začít drolit a tím i mocensky oslabovat. V očích veřejnosti začne propadat pod magických 5%, a tím oslabí i bonus Martina Bursíka, který vždy stavěl na dvou devízách – dostal zelené do Sněmovny a získal pro ně politický vliv, dokonce nadstandardní. To by se ale tímto oslabením mohlo razantně změnit. Proto se Bursík drží klasického hesla, že nejlepší obranou je útok, o to víc, když čelí konkurenci bez propracované pozitivní vize a promyšleného časového scénáře. Snaží se využít všech svých kapacit a během „okurkového“ srpna zocelit řady svých podporovatelů, vybudovat další nové místní organizace, nastolit razantní témata a tím využít všech výhod vyzyvatelství s ambicí ovládnout mimořádný sjezd. Nestačí mu pouze zvítězit a obhájit vedení, potřebuje dosáhnout kontroly nad klíčovými orgány strany, či změnit stanovy ve prospěch předsednictva a své akceschopnosti. Tato blesková taktika může vyjít, soupeři možná nebudou ani kandidovat a spokojí se s kritikou či bojkotem. Avšak v této strategii vězí dvě zásadní slabiny, které ve výsledků mohou zelené v dalších letech volebně pohřbít. Příliš razantní a jednostranná taktika zaměřená na vítězství pouze jedné skupiny povede k dalšímu, ještě nesmiřitelnějšímu boji a kritice vnitřní opozice. Neboli ke kýženému klidu ve straně a tím i před veřejností to nepovede. Navíc to nové vedení zbytečně unaví. Druhou fatální chybou je ohýbání stranických norem a budování vnitřních orgánů dle potřeb a objednávky. Tento krok se vždy vymstí, o to víc, pokud je proveden před zraky principielně volnomyšlenkářského členstva a voličů Strany zelených. Některé z nich to může v podpoře natrvalo odradit nehledě na vítězství kohokoliv. Tue, 15 Jul 2008 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/62-jan-kubacek-dedictvi-opozicni-smlouvy-je-zive-i-deset-let-po-jejim-uzavreni http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/62-jan-kubacek-dedictvi-opozicni-smlouvy-je-zive-i-deset-let-po-jejim-uzavreni Na dnešek připadá desetileté výročí podpisu tzv. „opoziční smlouvy“ tehdejšími lídry ODS a ČSSD Klausem a Zemanem. I po dekádě od parafování dohody se ukazuje, že česká politika trpí chronickou nestabilitou a přílišnou vyhroceností. Křehkost poměrů umocňuje zmutované dítko „opo-smlouvy“ - volební systém kombinující poměrný systém s většinovými prvky (rozdílná velikost volebních obvodů, trestání volebních koalic apod.), ale zejména absence elementární kultury kompromisu ve vrcholné politice. Neschopnost hraničící až s neochotou nalézt kompromis napříč stranickým spektrem, podpořit ho i z opozičních lavic, ctít opozici a jednat s ní jako rovný s rovným, vést s politickými partnery konstruktivní jednání, nestydět se za dlouhodobou kooperaci na stěžejních prioritách země, to vše zde nikdy nebylo zcela zakořeněno, avšak i to základní konstruktivní jednání první polistopadové politické generace se začalo drolit na konci devadesátých let. Namísto prosazování dlouhodobého kompromisu, který ponechává politice řemeslnou profesionalitu a jistou dávku tolerance, omezuje její přebujelou ideologičnost a zejména přehnanou osobní nevraživost je v červenci 1998 přijat dvěma nejsilnějšími hráči dokument vzývající „stabilitu poměrů v republice“. Úskalím je a potvrzuje se to i po desetiletí, že stabilita poměrů je v české kotlině ztotožňována pouze z parcelací politiky. Opoziční dohoda namísto snahy měnit politickou kulturu a bonton politické práce začala posilovat jejich uzavřenost a jednostrannost, propojovala je s mocensko-zájmovou sférou všeho druhu, včetně příšeří i podsvětí společnosti. Problémem je, že vedle jisté arogance moci vychovala i novou generaci obchodníků s vlivem, kteří zcela pragmaticky využívají narůstající voličské skepse a systematicky obsazují státní a politický prostor. Zneužívají zranitelnosti politiků, poklesu prestiže jejich povolání a tím i oslabení jejich odpovědnosti a odhodlání. Veřejnou podporu zákonodárců nahrazují lobby. Jedinou šancí jak bojovat s atmosférou opoziční smlouvy, která doposud zdaleka nevyvanula, je být náročný na své politiky, odpovědněji je vybírat a zejména chodit volit. To je asi největší ponaučení z tohoto dnešního výročí. Komentář psán pro deník E15 Wed, 09 Jul 2008 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/59-jan-kubacek-prima-volba-prezidenta-ma-jen-malou-nadeji-na-uspech http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/59-jan-kubacek-prima-volba-prezidenta-ma-jen-malou-nadeji-na-uspech V těchto dnech vláda schválila záměr volit příštího prezidenta v roce 2013 přímo skrze české občany. Přesto si myslím, že k prosazení tohoto způsobu volby nedojde, i přesto, že se těší slovní podpoře všech parlamentních stran. Moji skepsi v této záležitosti utvrzuje několik rysů české vrcholné politiky. A) Politici napříč stranami se nebudou ochotni dohodnout na jednotném způsobu přímé volby, protože každá sebenepatrná změna nahrává jinému typu kandidáta a tím i jinému stylu politické kampaně a nutně i straně, která nabídne svého adepta na prezidenta. Na tomto nekonečném licitování doposud ztroskotala každá navrhovaná změna. B) Vrcholní političtí matadoři odmítají tento návrh vnímat jako technický a vidí v něm snahu torpédovat politiku konkurence. Tím se i návrh na změnu volby „pána Pražského hradu“ stává součástí pokračujícího intenzivního politického boje, což jistě nepomůže jeho poklidnému přijetí. C) Přímá volba prezidenta není v zájmu žádné vlády, nehledě na její politický dres, protože silnější hlava státu oslabuje rozhodování, politickou svobodu a váhu vlády. Změna volby by tak nutně byla spojena se snahou oslabit, či precizovat pravomocí prezidenta, což však bude hatit politická konkurence se snahou neusnadňovat vládě její práci. D) Posledním, avšak velmi významným úskalím, je přijetí této ústavní změny v obou komorách parlamentu. Zde teprve nastává lítý boj, kdy se málokterý poslanec a senátor bude chtít vzdát svého velmi cenného privilegia volit hlavu republiky. Zákonodárci si uvědomují, že by ztratili příliš vzácnou možnost, jak vyjednat pro své plány ústupky, zviditelnit se,a dlouhodobě si pojistit politickou kariéru. Proto na půdě parlamentu bude existovat nejmenší vůle fakticky prosadit volbu přímou, volbu skrze občany. Pokud by došlo ke změně volby z nepřímé parlamentní na volbu přímou, skrze lid, pak neočekávejme kultivovanější, konstruktivnější a ohleduplnější volební klání oproti hlasování parlamentnímu. Naopak, zahraniční zkušenosti potvrzují, že veřejné kampaně jsou velmi tvrdé, všudypřítomné, kdy je volební boj stran nahrazen soubojem „tváří“ kandidátů. Přesto je prezidentská volební kampaň nesmírně útočná, hanlivá a nesmiřitelná až do samotného finále. Navíc velmi často této příležitosti ke zviditelnění využívají populisté a zastánci extrémní politiky typu Jean-Marie Le Pen. Už letos při volbě nepřímé se politický pracovní život České republiky zastavil na několik měsíců. Pokud by došlo k prosazení volby přímé, pak nás čeká výpadek v efektivní politické práci v řádu až půl roku, či téměř roku. Fri, 04 Jul 2008 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/55-jan-kubacek-stavka-jako-nastroj-politickeho-boje http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/55-jan-kubacek-stavka-jako-nastroj-politickeho-boje Včera jsme byli svědky stávky-nestávky. Ne proto, že by byla zanedbatelná nebo neúčinná, ale spíše pro její míru politizace, místy až otevřenou populističnost (přinejmenším z některých odborových míst). Míru politizace hodnotím podle několika nestandardnosti, které nejsou typické pro klasické „autentické“ stávky za změny nebo proti změnám. Připomeňme si, že stávkující včera svolali „štrajk“ proti v parlamentu dosud neprosazeným reformám, či proti zákonným změnám, od kterých bylo v minulých týdnech veřejně upuštěno (např. převod nemocnic na akciové společnosti). To musí být českomoravskému odborovému předákovi a dlouholetému zákonodárci Milanu Štěchovi více než jasné. Další podivností, která oslabovala věrohodnost stávkujících, je naprostá absence alternativních návrhů změn, či přinejmenším souboru adresných kroků k nápravě. Nic z toho nebylo během včerejších demonstrací nabízeno, veřejně prezentováno, či předkládáno kompetentním úřadům, a to ani v předvečer těchto akcí, ani po jejich skončení. V této souvislosti mě napadá, proč podle slov odborových předáků tak úspěšná akce, skončila u prázdných gest a závěrů, bez konstruktivního programu a pouze s hrozbou dalších případných nátlakových aktivit. Pozoruhodné je i to, že hrozba případnými dalšími stávkami je směřována na volební podzim a naprosto opomíjí letní měsíce. Přece pokud někomu jde o zastavení zásadních nespravedlností, jak je odboráři argumentováno, nehledí na počasí, dovolené, mediální možnosti, zájem veřejnosti a politiků, lobbuje za své vize soustavně a nevyčkává na podzim, který bude prodchnut intenzivními politickými kampaněmi, senátními i krajskými. Zde se vkrádá další podezření, které potvrzuje politizaci proběhlé stávky - nejméně ve dvou případech byla spojena s politikou sociální demokracie. Předseda odborů Milan Štěch na podzim usiluje o znovuzvolení za ČSSD do Senátu a na manifestaci mladoboleslavských odborářů byl jedním z hlavních řečníků sociálnědemokratický senátní kandidát Jiří Dientsbier. Toto aranžmá nás přenáší do Itálie, Francie a Německa kde se odbory otevřeně politizují a dlouhodobě straní jedné vybrané politické formaci. Na této křižovatce očividně stojí i naši odboráři a je třeba je tak vnímat. Posledním, avšak tím nejdůležitějším je otázka budoucí prosperity a konkurenceschopnosti České republiky v Evropě a ve světě. Nijak mě neuklidňuje, že začínáme zažívat stávky namísto jednání, demonstrace proti změnám, které ještě nebyly hlasovány, natož, aby vstoupily v platnost, politiku negace namísto konstruktivních návrhů, zahleděnost do výhod dneška namísto zlepšování silných stránek, které mohou napomoci budoucímu rozvoji našeho hospodářství. Musíme zejména při těchto akcích a v předvečer politicky „horkého“ podzimu brát na zřetel to, že pokud nebudou reformy nadále prováděny, nejlépe v širším politickém šiku a ne pouze v rámci křehké vládní koalice, pak není v budoucnu v naší zemi vítězů. Cena za momentální populismus bude vysoká a budeme za ni platit všichni, zejména pak čeští zaměstnanci. Wed, 25 Jun 2008 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/44-jan-kubacek-spravedlnost-v-siti-justicni-mafie http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/44-jan-kubacek-spravedlnost-v-siti-justicni-mafie Dnešní soudní verdikt vynesený krajským soudcem Vojtěchem Ceplem ml. je zlomovější a významnější, než se od počátku zdálo a všeobecně předpokládalo. A to nejen pro politickou scénu a vládní koalici, ale zejména pro občany tohoto státu. My, čeští občané, jsme měli poprvé možnost slyšet srozumitelný, argumentačně podložený a zejména zasvěcený komentář o neradostném stavu české spravedlnosti, o míře právní citlivosti a odpovědnosti některých představitelů justice, o stavu vyšetřování a nakládání s vyšetřovacími dokumenty, ale i o rezignaci mnohých státních zástupců na svoji nezávislost, etický odstup a stavovskou čest. Pozitivní na celé věci je, že se jedná o prohřešky jednotlivců a ne celého systému a že byly odhaleny a věcně pojmenovány samotným členem justice. Pokud však má tato kauza mít potřebný očistný efekt a napomoci tak oživení notně zesláblé důvěry ve vymahatelnost práva a rovnost před soudem v této zemi, pak musí následovat i nezbytný radikální řez. Je tedy třeba personálních změn, a to zejména v nejvyšším vedení Státního zastupitelství. Tento proces jasně rozkryl nesoudnost mnohých vrcholných státních zástupců, jejich nechuť k systémovým krokům a skutečně neutrálnímu a profesionálnímu přístupu ke každému jednotlivému vyšetřovanému, nehledě na jeho známost. Členové Státního zastupitelství naopak sami silně přispívali k neradostnému stavu „politizace práva“ (nutno podotknout, že tento trend již bujel za bývalé Nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešové, která je dnes na straně kritiků tohoto stavu), kdy svou otevřenou kooperací s mocí výkonnou změnili mnohé části české justice na pole politických a zájmových bojů. Státní zástupci se soustředili pouze na rutinérství a loajalitu moci politické, zpohodlněli a zabývali se mocenskými a pozičními boji. Právě ty je přivedly k vyvolání sporu, kde sami mnohé své přečiny a „zpackanosti“ představili světu a sami blamovali svoji práci. K tomu se asi nedá nic dodat… Premiérovi roztěkaného kabinetu a „mrmlajícího“ koaličního týmu, Mirku Topolánkovi, se nabízí jediné. Pokud si chce udržet politickou váhu a respekt veřejnosti, musí sáhnout k razantním protiopatřením, tedy personálním změnám v čele ministerstva, přijmout prioritu posílení kreditu české spravedlnosti za svou a soustředit se na zprofesionalizování celého systému. Pokud bude aktivní a příkladně sdělný k veřejnosti, připraví souhrn úkolu a začne je plnit, pak si může značně napravit reputaci, znásobit svůj vliv a scelit svůj politický šik. Tento styl mu může být přičten k dobru a může mu získat cennou veřejnou (čti volební) podporu. Jako u každé chyby, i v tomto případě platí, že může stát na počátku pozitivního a potřebného vyřešení problému. Thu, 05 Jun 2008 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/42-lukas-jelinek-jak-v-tom-brusli-oranzovi http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/42-lukas-jelinek-jak-v-tom-brusli-oranzovi Dvoudenní soustředění politické strany sotva může být jedním velkým mejdanem. Atraktivní a zábavné momenty musejí být nutně střídány nudou formalit a nezáživných proslovů. Víkendová programová konference sociálních demokratů nabídla všechno. Moderní aranžmá v hokejovém stylu, vtipy na adresu soupeřů, veselé odpoledne pro děti, ale i prezentaci programových priorit a rozpravu nad klíčovými zahraničněpolitickými a sociálními tématy. Když zalistujete českými deníky, získáte dojem, že sociální demokracie před podzimními volbami sází pouze na rychlou hokejku a populární tvář Jiřího Šlégra a na zavilé tepání politiky vládní ODS. Nanejvýš s lupou v ruce najdete, že ČSSD odmítá rovnou daň, chystá se zrušit poplatky u lékaře, vyplácet třinácté důchody a resuscitovat porodné, rodičovský příspěvek a novomanželské půjčky. A také že ostře kritizuje přístup koaličního kabinetu k mezinárodním otázkám, především k americkému systému protiraketové obrany, k uznání samostatného Kosova a k českému předsednictví Evropské unie. Zkrátka předvolební taháky mající z nadcházejícího výběru senátorů a krajských zastupitelů učinit referendum o Topolánkově vládě. O jediné téma, jež přebilo ploché zpravodajství, se postarali přátelé Miloše Zemana, kteří prostřednictvím deníku Právo vypustili v předvečer sociálně demokratické konference zvěst o vznikajícím občanském sdružení hlásícím se k charismatickému expředsedovi. Virtuální debata o eventuálním, byť nepravděpodobném návratu bývalého člena ČSSD Miloše Zemana do vrcholové politiky úspěšně opanovala pera novinářů a hlavy části sociálních demokratů. Je to taková trvalka. Zeman sice tvrdí, že noviny nečte, o politiku se nezajímá a čas věnuje vysočinským lesům a rybníkům, přesto však co chvíli svými postřehy zásobuje přední stránky novin. Zemanovým cílem je pomsta. Straně, kterou pokládá za nevděčnou, takzvaným zrádcům, jímž bylo před pěti lety zatěžko podpořit Zemanovu prezidentskou kandidaturu, a Jiřímu Paroubkovi, který chvíli plácal Zemana po rameni, aby pak jeho rady odvrhl. Opuštěný gigant oplátkou nasměroval dvojici sociálně demokratických poslanců Melčák – Pohanka do tábora vládní koalice a opakovaně lobbuje za nesmyslnou dohodu Lidového domu s konzervativní ODS. Kdykoli Zeman promluví, otřese jednotou a sebevědomím ČSSD a popíchne její středové voliče. Stačí, aby nadnesl svoji představu jednotné levice potírající společenství Pravdy a Lásky a důstojně spolupracující s národoveckou pravicí. Mimochodem, zajímavé bude sledovat, jak občanské sdružení na Zemanovu podporu za chvíli zaplní zejména členové a sympatizanti komunistické strany. Projekt zacílený na sociální demokracii nakonec může zamávat hlavně s KSČM. Vraťme se ale zpět na pardubickou konferenci sociálních demokratů. Zvolená symbolika hokejového týmu a tvrdého zápasu si zaslouží rozvést v širším kontextu. Jiří Paroubek a Lubomír Zaorálek se o to pokusili v rámci vystoupení k modernizaci ČSSD. Hovořili o otevřenosti sociální demokracie čerstvým tématům, novým členům či vzniku různě odstíněných platforem. Podstatné je, aby moderní demokratická levice hledala spojence všude tam, kde se bojuje za příbuzné hodnoty. Tedy aby sociální demokracie neodvrhovala, ale naopak vyhledávala partnery v těch, kterých se dotýká pravicová politika vůči veřejnému sektoru. Omezování veřejných služeb a tendence je privatizovat do rukou silných transparentních vlastníků je zřetelná stejně jako ignorování názorových odpůrců ve veřejném prostoru. Zjednodušeně řečeno, protestující odboráři, učitelé, lékaři, pacienti, divadelníci nebo míroví aktivisté toho mají společného více, než se jeví na první pohled. Právě s nimi všemi by měla sociální demokracie diskutovat na téma solidarity a evropského životního stylu, k němuž patří též institut funkčního sociálního státu. Může se pak ukázat, že dokáže být prospěšná i jiným než betonářským a průmyslovým zájmům a že naopak sama může prospět lidem, kteří na ni dosud hleděli skrz prsty. Po okázalém sblížení Jiřího Paroubka s architektem Kaplickým a jeho projektem Národní knihovny přišla sociální demokracie s jednoznačným stanoviskem ke kulturní politice a situaci pražských divadel. Přihlásila se k odpovědné grantové politice hlavního města a respektování potřeb neziskových divadelních souborů. Jedním dechem podtrhla potřebu evropsky standardního financování kultury procentem ze státního rozpočtu. A také poukázala na komplikovanou situaci dalších neziskových organizací, jejichž dohodnuté spolufinancování státem vázne. Pravděpodobně proto, že v rámci tradičního ideologického souboje má nyní navrch skupina pohybující se výhradně na škále soukromé – státní. Hledat na ní veřejnoprávní instituce nebo silnou občanskou společnost by bylo pošetilé. Na víkendové konferenci byl připomenut rok 2002, kdy se ČSSD na krátký čas stala zajímavou i pro ty, kteří dosud k jejím sympatizantům nepatřili. Vedle pevného ukotvení nalevo, kde může odčerpávat hlasy komunistům, by měla i dnes citlivě pronikat do politického středu. Tam může nalézt nejen nové členy a voliče, ale i příznivce, kteří budou svému okolí připomínat, že sociální demokracie je akceptovatelnou stranou, jež nejí malé děti a neoslavuje dávné časy reálného socialismu. K nim vedle exministra zahraničí Jiřího Dienstbiera, někdejšího rektora ČVUT Jiřího Witzanyho či hradeckého komisaře Cataniho Miroslava Antla, kteří dokonce přijali za ČSSD kandidaturu do Senátu, přibyl i profesor Jan Švejnar. V Pardubicích sice vysvětlil, že sociálním demokratem není, nicméně k přítomným promluvil přátelským tónem a připojil několik cenných rad. Například o potřebě politiky pozitivní a neagresivní. Získá-li sociální demokracie důvěru občanů, vyvstane před ní ještě jeden vážný úkol – výběr partnerů. Rudá levice není na exekutivní misi, a to ani v krajích, připravena, modrá pravice dokáže pouze hokynařit. Jenže ani mezi zbylými partajemi žádná zvláštní důvěra nepanuje. Po období ostření hokejek tak počítejme s přesunem ze stadionů k zeleným stolům a s nezbytnou érou hrdého hledání programových průniků. Pak teprve u politických špiček nadejde čas potu a slz. Wed, 04 Jun 2008 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/34-lukas-jelinek-ucinme-komunisty-uzitecnymi http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/34-lukas-jelinek-ucinme-komunisty-uzitecnymi Komunistická strana má po sjezdu. Překvapení nepřinesl. Znamená to, že spoluodpovědnost demokratů za utváření politického prostoru, který z rozhodnutí voličů obývá i KSČM, trvá. Hledání cest, jak komunisty zrušit, by tak mělo vystřídat pátrání po způsobech, jak komunisty ve prospěch demokratického systému využít. KSČM má skoro milion voličů, s více než osmdesáti tisíci členy je nejpočetnější politickou stranou, má dvacet šest poslanců, tři senátory a stovky starostů, obecních a krajských zastupitelů. Politology zase láká ideový a organizační portrét KSČM. Jedná se o stranu zájmovou, vystavěnou na socioekonomickém rozporu, mentálně konzervativní a ideově pevnou. Komunismus je víra, svého druhu náboženství, o čemž napovídá již jen to, jak pracuje se symboly a rituály. Na tři čtvrtiny stárnoucí a zvolna vymírající členské základny zdědila Komunistická strana Čech a Moravy po své předlistopadové předchůdkyni. Tvrdé jádro členů a voličů KSČM se dodnes nesžilo s razantní společenskou změnou před osmnácti lety. Klíčový podíl mezi voliči komunistické strany náleží protestní skupině lidí na pomezí sociálního vyloučení, která u uren vyjadřuje nesouhlas s chováním hlavního proudu české politiky. Sotva může být náplastí – možná spíše výstrahou – postřeh politologů Jiřího Koubka a Jana Bureše, že profil komunistického elektorátu se v některých ohledech neliší od průměrného obyvatele amerického středozápadu. Ze sociologických výzkumů vyplývá, že komunističtí voliči vykazují nejnižší schopnost kritického analytického myšlení, největší sklon k dogmatismu, nejnižší míru komunikativní racionality směřující k nalezení společného porozumění. Ve srovnání s kolegy sympatizujícími s jinými parlamentními subjekty v diskusích nejvíce lpí na svých vlastních názorech a nejméně ze všech usilují o nalezení společného východiska. Nejvěrnější komunističtí voliči pak patří ke skutečným extrémistům. Pro ně je i program prohlubování přímé a samosprávné demokracie nedostatečný. Jsou ochotnými příjemci tezí o potřebě překonat buržoazní parlamentarismus, přenést rozhodování na ulici a prosadit rychlou demontáž současného režimu jakýmikoliv prostředky. Poslanec Stanislav Grospič, reprezentant konzervativního křídla KSČM a neúspěšný kandidát na předsedu, si v Haló novinách 25.2.2008 mj. postěžoval, že „část levice se vůči stávajícím společenským pořádkům, vůči projevům soudobého kapitalismu staví velice smířlivě,“ jde jí prý jen „o jakési větší či menší sociálno uchovávající podstatu společenské nerovnosti. Další část levice si uvědomuje neustále se rozevírající nůžky sociální nerovnosti soudobého kapitalismu, chce proti tomuto jevu bránit společnost, aniž se však rovněž nějak zásadně dotkne podstaty ekonomické a z ní pramenící sociální nerovnosti.“ V komunistickém časopise paradoxně nazvaném Dialog se volá po bolševizaci KSČM, která by měla být odpovědí na údajné tendence sbližovat komunisty s nedůvěryhodnou a buržoazními manýrami zkaženou sociální demokracií. V prosinci 2006 jsme se v něm mohli dočíst: „Jsme toho názoru, že historickou pravdu o reálném socialismu vystihuje pasáž z Poučení z krizového vývoje ve straně a ve společnosti po XIII. sjezdu KSČ, která ani po dlouhých letech, kdy byla v roce 1970 uveřejněna, nic na své přesvědčivosti neztratila. Další postup strany a program boje za lidovou demokracii a socialismus musí vycházet z odpovědné marxisticko-leninské analýzy minulosti a z respektování a tvůrčího využití obecných zákonitostí budovat socialismus v konkrétních historických podmínkách, k nimž patří zejména vedení pracujících dělnickou třídou, jejímž jádrem je marxisticko-leninská komunistická strana při uskutečňování socialistické revoluce a nastolení jejich politické moci." Účastníci konference uspořádané 12.4. 2008 OV KSČM Praha 1, 6, 7, Praha-východ, Mladá Boleslav a Ústřední radou Komunistického svazu mládeže mj. vyzvali „bez dalších odkladů důsledně překonat vše, co je v rozporu s marxisticko-leninskými principy výstavby a činnosti strany“, a „ve výběru, přípravě a rozmísťování kádrů se nepodřizovat buržoaznímu parlamentarismu, lokálpatriotismu a jiným kritériím, jež jsou komunistické straně bytostně cizí.“ Už dříve obdobné prostředí neváhalo označit místopředsedu KSČM Jiřího Dolejše za „experta světového sionismu“. Zvláštní pozornost zaslouží odborné zázemí komunistické strany, představované Teoreticko-analytickým pracovištěm (TAP) a složené z řady akademiků se stranickou legitimací i bez ní. Právě TAP leží stalinistům v žaludku, poněvadž se nebojí předkládat recepty přehlížející rigidní výklad marxismu. Přesto ani v něm dosud nevznikla seriózní reflexe demokratizačního občanského zápalu v osmašedesátém a devětaosmdesátém roce. Přibližme si aspoň několik myšlenek, které se v TAP urodily. Sociologové je zhusta charakterizují jako příklon k posilování samosprávy, syndikalismu, korporativismu. Josef Heller o cílech komunistů 20.5. 2008 v Českém rozhlase 6 řekl: „Snažíme se jít střední cestou: udržet si antikapitalismus, ale zároveň se důrazně oddělit od stalinismu.“ František Neužil patří k autorům, podle nichž má být vedena polemika se stalinismem a neostalinismem z pozic „dogmatického“ marxismu. V praktické politice odmítá taktickou orientaci KSČM na ODS na základě programové shody v otázce euroskepticismu a vyzdvihuje jako potenciálního partnera komunistů sociální demokracii. Tímto partnerem se prý může ČSSD stát ale teprve ve chvíli, kdy se vymaní z vlivu hlavního protivníka, jímž je „havlofašismus“. Neužil soudí, že „páteř mocenské struktury havlofašismu tvoří KDU-ČSL spolu s Unií svobody. K této mocenské struktuře náleží samozřejmě i ČSSD a ODS, ty však tvoří její slabé články. Přičemž ze zcela odlišných důvodů. Sociální demokracie je slabým článkem mocenské struktury havlofašismu proto, že nemůže až do krajnosti podporovat sociální hyenismus privilegovaných sociálně ekonomických vrstev, neboť by se vskutku mohlo stát, že by přišla o volební preference a voličské hlasy. Její voličskou základnu tvoří z větší části příslušníci sociálně ekonomických skupin diskriminovaných lumpenburžoazním systémem.“ Zajímavého ohodnocení se dočkal i Vladimír Špidla: „Mohl by za jistých okolností sehrát v politickém systému kladnou úlohu. Musel by ovšem přestat být tatrmanem Václava Havla a havlofašismu.“ Práce TAP „Socialismus pro 21.století“ uvádí, že „na rozdíl od většiny nekomunistické levice komunisté usilují o zásadní, ale přitom realistický projekt socialismu, chtějí jít až ke kořenu věci – nesnaží se jen zmírňovat neblahé důsledky kapitalistického společenského systému, ale chtějí odstranit jejich příčiny.“ Teoretické materiály KSČM nadále navazují na závěr z Programové konference z roku 1999, podle něhož je „v každém případě jasné, že nelze pracovat pouze v parlamentě a v dalších tradičních buržoazních institucích nebo se soustřeďovat na rodící se a prosazující se sociální konflikty. Je nutné spojit obojí.“ Nastiňované alternativy společensko-ekonomického uspořádání hovoří například o výkupu strategicky významných podniků tam, kde nad nimi byla ztracena společenská kontrola (především v oblasti dopravy, energetiky, informací, vybraných finančních oborů). Komunisté požadují „zejména vytvoření a podporu různých forem samosprávného vlastnictví zaměstnanců, družstev, drobných vlastníků, obcí, regionů i dalších sdružení občanů, zvýraznění úlohy rad zaměstnanců a odborů při řízení soukromých a státních podniků, reformu parlamentního systému i obecní a regionální samosprávy.“ (Politická deklarace IV. sjezdu KSČM z roku 1995). Nemůže pak překvapit ani pasáž z dokumentu „Model socialismu“ (2006), v němž je navrhováno rozvinutí miličního principu, konkrétně instituce dobrovolných policistů a vytváření „dobrovolných ozbrojených sborů v samosprávných podnicích, které by hrály důležitou úlohu při ochraně majetku těchto podniků před různými pokusy o zvrat společenského vývoje.“ Komunističtí teoretici si tak vedle táhlého souboje s primitivními stalinisty stačí pohrávat s nápady, inspiracemi a demokratickými hodnotami až přespříliš kreativně. Samostatnou kapitolou jsou zájmy a priority komunistických špiček. Podobně jako mladším, komunálně aktivním a ambiciózním členům jim vadí ghetto, ve kterém se KSČM pohybuje. V parlamentu zasedají dlouhé roky a rády by svůj akční rádius rozšířily. Předseda Vojtěch Filip na partajních ústředních výborech zpravidla nejprve pro uši tradicionalistů zahoruje pro návrat k Marxovi, ba i Leninovi, aby pak přednášel o tom, jak má KSČM lépe naslouchat potřebám společnosti i partnerů a posilovat svoji roli při správě státu. Uvědomuje si však, že hlavní trumf komunistů spočívá ve slibování nesplnitelného. Přímá vládní účast by za radikálními náměty a závazky udělala kříž. Také proto Vojtěch Filip v lednu 2008 v MF Dnes přiznal, že mu představa koaličního vládnutí neučarovala: „Nemíním prodat program KSČM zájmům jakési koaliční vlády. Nenaplňovala by smysl naší politiky. To víme dávno.“ Letošní sjezd tak KSČM do nových poloh posunout ani nemohl. Konzervativci odešli poraženi (remcající expředseda Grebeníček po rozšafné korespondenci s Vojtěchem Filipem dokonce do Hradce Králové ani nedorazil), reformátoři se spokojili s málem. K lídru Filipovi bylo navoleno šest místopředsedů, s výjimkou Dolejše neznámých. Zalistujme proto aspoň přijatými deklaracemi. Ta nejzajímavější – „o socialismu“ - se hlásí k v Evropě populární tezi „Jiný svět je možný“. Kromě klasických konstatování, že „společnost, která vykupuje blahobyt menšiny lidí bídou většiny, ztrácí své historické opodstatnění,“ nebo že „současný vývoj stále více ukazuje, že přes všechny své nedostatky měl minulý systém jednu základní přednost – ctil sociální práva lidí, bez nichž jsou ostatní lidská práva pouhou iluzí,“ přináší i jistou naději: vzývaná společnost „neustrne na žádném stupni svého rozvoje, bude společností, která rozmanitost názorů, postojů a potřeb svých občanů bude pokládat za své bohatství, za zdroj svého trvalého pokroku.“ Cesta k socialismu má být „cestou demokratickou, cestou svobodné volby většiny.“ Ve výzvě radikální levici Evropy KSČM popisuje selhání reformismu ve střetu s globálním kapitálem. Říká, že „ukolébavka, jíž slibuje lidštější kapitalismus i za dnešního poměru sil, bude znít stále nevěrohodněji lidem ztrácejícím naději a půdu pod nohama.“ Deklarace k mládeži hovoří o připravenosti KSČM „využít zkušeností aktivistů levicových, společenských, odborářských i jiných seskupení a organizací zabývajících se volnočasovými aktivitami dětí a mládeže.“ Vedle archaicky působící Komise mládeže KSČM zmiňuje i dobrovolná komunitní centra. Komunisté vnímají příležitost oslovit mladé rozladěné asociální politikou vlády a nadšené pro čerstvou vlnu mírového hnutí. Sjezd vydal také prohlášení k živnostníkům, malým a středním podnikatelům: „KSČM navazuje na vstřícná stanoviska komunistů k podnikání po druhé světové válce. KSČM je dostatečně sebekritická, aby se vyvarovala opakování starých chyb, které pak nastaly.“ A s čím se KSČM obrátila na členy a sympatizanty ČSSD? „Členové a sympatizanti KSČM by byli rádi, kdyby spolupráce obou levicových stran měla účinnější, akčnější charakter. Nemohou však akceptovat ty přístupy ve vedoucích strukturách ČSSD, které spolupráci apriori vylučují (viz bohumínské usnesení) nebo podmiňují stanovováním takových podmínek, které KSČM nemůže akceptovat, nemá-li ztratit svou identitu a důvěru svých příznivců. Jménem všech členů a sympatizantů KSČM vyzýváme členy a sympatizanty ČSSD, aby orientovali své vedoucí garnitury na konkrétní jednání mezi KSČM a ČSSD, které by dospělo k stanovení minimálního společného postupu otevřeného i jiným levicovým a demokratickým uskupením.“ Tím spíš záleží na chování zbytku politického spektra vůči KSČM. Obvykle se od komunistů štítivě odtahuje. Maximálně je v kuloárech ČSSD ponoukána, ať to s tou KSČM nějak vyřeší – přetáhne jí voliče, nebo komunisty zlikviduje pozváním do vlády. Jenže chtít od sociální demokracie, ať si ruce ušpiní sama, je pokrytecké. Mimochodem: sociálním demokratům se komunisté v praktické politice docela hodí při vyjednávání s partnery po pravici. Mohou jim naznačovat, že nejsou na lidovcích, zelených, či na velkokoaličním paktu s ODS závislí. Nic na tom nemění ani bohumínská rezoluce, zakazující ČSSD spolupracovat s KSČM na vrcholové úrovni, ani konflikt mezi Paroubkovým a Filipovým týmem na pozadí prezidentské volby. Pamatujme, že odpovědnost tuzemských demokratů je společná. Abychom se vyrovnali s existencí okrajové strany, která zabírá osminu Sněmovny, musíme ji analyzovat přesně, s empatií a rozvahou. Pro trvalé oslabování komunistického vlivu musejí demokratické síly na komplikované sociální a další komunisty akcentované otázky hledat poctivé, reálné a veřejnosti srozumitelné nekomunistické odpovědi. Je zde však ještě jedna možnost: vytvořit průřezově stranami - od umírněných liberálů, zelených, křesťanských sociálů, přes sociální demokraty, až po demokraticky cítící komunisty – platformu, na níž se bude debatovat o dlouhodobém kvalitativním posunu české politiky k otevřenosti občanům i světovým výzvám, k hladší komunikaci a k budování dynamického a solidárního systému, postaveného na průniku Masarykova zápasu za humanitu a Marxova projektu „lidské společnosti“. Pokud se najde ochota vydat se tímto směrem, vyvstane před ČSSD úkol méně ve vztahu ke komunistům známkovat, podmiňovat, a o to hlouběji propracovávat vlastní ideová východiska. Zadání pro KŠČM je náročnější: uvědomit si v zájmu reprezentace běžných občanů potřebu širšího spojenectví napříč spektrem (včetně lidovců, zelených, umírněných liberálů) a přestat být příležitostnou konzervativní zálohou ODS, zvlášť jde-li o volbu prezidenta nebo Evropskou unii. Upřímná snaha obou subjektů by měla navázat na pokrokové levicové tradice a formulovat na nové podněty adekvátní reakce. Ocitáme se v období přímého ohrožení veřejných služeb a destrukce, nikoli modernizace sociálního státu. Vážnost situace dokládá sílící hnutí občanské nespokojenosti. To je nezbytné propojit s politickými, ale i filozofickými alternativami současných poměrů. Poslední události uvnitř KSČM potvrzují, že komunisté jsou těžkopádní, zajatí starým slovníkem a dávno neúčinnými recepty a vyvíjejí se jen pomalu. Přesto ve své většině postupně přivykají kouzlu demokratické pluralitní společnosti. Spíše, než je dusit, je na místě pomáhat jim najít seriózní politickou pozici, která bude ve svém důsledku prospěšná i pro nás, nekomunisty. Tue, 27 May 2008 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/29-miroslav-mares-kscm-v-setrvacnem-stavu http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/29-miroslav-mares-kscm-v-setrvacnem-stavu Sjezd KSČM v Hradci Králové nepřinesl žádné převratné změny. Stranické dokumenty plynule a neinovujícím způsobem navazují na to, co komunisté hlásali předtím. Vedení doznalo mírných obměn, ale na profilu strany se nic zásadního nezmění, což potvrdila i poměrně jasná volba Vojtěch Filipa do předsednické funkce. Viditelnější možná budou tzv. reformátoři kolem místopředsedy Jiřího Dolejše. Zajímavé bude, zda a jak jej mediálně podpoří jeho kolega Jiří Maštálka, jehož názory před pár lety popouzely „stalinské“ dogmatiky. Čeští komunisté mohou ještě čtyři či pět let fungovat na základě principu setrvačnosti. Straně budou rapidně ubývat členové, ale v dnešní době amerikanizace stranické politiky není plošná organizační struktura to nejdůležitější. Stačí mít v provozu mediálně zdatná centrální a regionální manažerská centra, které budou sestavovat kandidátky a získávat a udržovat stranické voliče. A zde je dominantní problém KSČM. Hlavní voličské jádro bude ještě v příštích volbách tvořit tradiční seniorská generace lidí, kteří příklonem ke KSČM ospravedlňují vlastní životopisy z komunistického období a doufají ve vyšší důchody. Tito voliči zde však nebudou věčně. Jak ale KSČM hodlá podchytit další voliče? Mediálně příliš zdatná není. Do sdělovacích prostředků musí, pokud hodlá uspět, protlačit nějaké důležité strategické sdělení. Něco, co v české stranickém systému jiná strana nereprezentuje nebo je taková reprezentace příliš slabá. Zvláště těžké to budou komunisté mít, pokud s nimi bude ČSSD v opozici. Sociální demokraté v českém stranickém systému, který stále silněji vykazuje tendence k bipolaritě, mají větší šanci získávat nespokojené levicové voliče díky větší akceptaci ve veřejnosti, širší škále osobností i lepšímu politickému marketingu. Z hlediska komunistů je však pochopitelné, že se v současnosti snaží vůči ČSSD vyprofilovat, protože bojují o stejné voliče. Předseda Filip ale nemá pro tento úkol potřebné charisma v konkurenci se stávajícími špičkami ČSSD. Nevýraznou setrvačností hlásaného sociálního populismu s odkazem na jistoty komunistického režimu KSČM příliš nových lidí nezíská. S výraznějším dogmatismem rovněž neuspěje a je logické, že o něj hlavní část strany ani neusiluje. Odkazovat na sociální „jistoty bývalého režimu ztrácejí na efektivitě. Komunistický režim v Československu se totiž stává stále více kapitolou v učebních historie, ne volebním trhákem útočícím na selektivně vybraná místa osobních vzpomínek na život v gulášovém komunismu. Dogmatismus po vzoru Komunistické strany Řecka by se sice zalíbil části současných členů strany i části vedení nynějších mládežníků z KSM. Mimo ně by snad podchytil několik nových fanatických aktivistů, ale ne širší voličské spektrum. Pro potencionální mladé ultralevicové příznivce nestandardních forem aktivismu navíc zřejmě marxistům-leninistům vyvstane do budoucna zřetelná konkurence v nacionálním bolševismu, který by mohl v ČR zapustit kořeny. Pokud se KSČM hodlá v českém stranickém systému dlouhodobě udržet, musí nabídnout silnější novou vizi radikálně levicové politiky. Možná je orientace na stále širší skupinu seniorů, ale ta se nemusí vyplatit. V ČR rozhodně neplatí, že co senior, to levičák. Do důchodového věku budou přicházet lidé z generací, které ke komunismu nebudou mít osobní vazbu. A o zajištění seniorů se rozpoutá tvrdý boj, kde se populisticky projeví velká část politického spektra. KSČM může vybudovat určité širší protestní hnutí s prvky razantní podpory od levicových intelektuálů, sociálních looserů, subjektivně znevýhodněných menšin a radikálních environmentalistů (nespokojených s liberálním směřováním zelených). V jeho rámci by pak hrála navenek upozaděnou roli, i když by mohla určovat strategii takového hnutí. Je však sporné, zda má na výstavbu takového hnutí ideový a osobnostní potenciál. V současnosti by se pro tento úkol nejvíce hodil Miloslav Ransdorf, ale ten zůstává členy vlastní strany dlouhodobě nepochopen. Každopádně KSČM může v několika následujících volbách druhého řádu (senátní, evropské, krajské, komunální) a jedněch či dvou sněmovních uspět i se stávající politikou, vytyčenou mj. právě proběhlým hradeckým sjezdem. Pak se ovšem ocitne na křižovatce cesty do bezvýznamnosti anebo cesty k zásadní změně identity. S trochou cynické nadsázky lze říci, že v daném kontextu by zákaz KSČM, po kterém stále volá část antikomunistických aktivistů, mohl být pro českou krajní levici spíše strategickým přínosem, než zásadní ranou. Autor je politolog specializující se na problematiku politického extremismu. Působí na Fakultě sociálních studii Masarykovy univerzity Fri, 23 May 2008 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/31-jan-kubacek-co-ukazal-hradecky-sjezd-kscm http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/31-jan-kubacek-co-ukazal-hradecky-sjezd-kscm Víkendový hradecký sjezd KSČM nám o českomoravských komunistech mnohé prozradil. Poměrně detailně poodhalil v jaké rozpolcenosti se nyní nacházejí a jakou bezradnost zažívají při hledání své další strategie do nadcházejících voleb a politické každodennosti. Sjezd s číslovkou sedm byl zejména spojován s cílem řešit personální obsazení strany. Potvrdilo se, že to nebude volební summit měnící předsedu partaje. Místo toho byl Hradec Králové spíše svědkem lítého boje o stranické posty místopředsedů, které mohou významně ovlivnit strategii, chování a priority lídra strany. V čele KSČM totiž stojí politický pragmatik, který se zcela neztotožňuje s žádným významným stranickým křídlem a své názory odvíjí od převládající nálady ve straně. Expředseda Grebeníček opět potvrdil svoji dlouhodobou pověst rozezleného muže, zahrozil případnou kandidaturou a připomenul, že je ještě stále významným partajním hráčem. Důležitější hra se však odehrála na jiné stranické úrovni - mezi frakcí ortodoxních, ctících vizi KSČM jako vlajkonoše protestu, výrazné kritiky zleva a upevnění zajetých komunistických dogmat. Ti byli reprezentovaní například „obhájkyní starých pořádků“ Martou Semelovou, parlamentním matadorem Václavem Exnerem a radikálním poslaneckým kritikem Stanislavem Grospičem. Jejich vyzyvateli pak byli příznivci „europeizace“ českých komunistů a stoupenci levicového rozkročení se – Jiří Dolejš, europoslanci Ransdorf a Maštalka, či nevyhraněná stínová ministryně zdravotnictví Soňa Marková. Hradecký výběr místopředsedů na další volební turnus nakonec zkombinoval stoupence „reformy“ a nováčky u kterých se složitě odhaduje jakou ideovou cestou se vydají. Snad jedinou nečekanou novinkou se ukázal vznik nového místopředsednického postu pro kampaň a volební komunikaci partaje. Rozpolcenost strany (nejen personální) a bolestné hledání své politické role dobře symbolizovaly už samotné ideové a pracovní materiály, které byly přichystány pro víkendové delegáty. Materiál s prostým názvem „Zaměření politiky a hlavní úkoly...“ poměrně realisticky nastolovalo nová témata vhodná k využití pro nadcházející volby počínaje letošními krajskými a konče poslaneckými v roce 2010. Fantaskní cíle v podobě například plné zaměstnanosti, či akčního sjednocení levice prokládalo moderními prioritami ekologie, vymahatelností práva, gender tématikou nebo podporou veřejných a sociálních služeb. Novum realismu však ihned přebijí revoluční a mesianistické dokumenty „Socialismus pro 21. století“ a „Deklarace o socialismu“, které posedle pranýřují současný kapitalismus a volají po přechodu k autentickému socialismu neznámé provenience. Právě na jejich vytrženosti se plně odhaluje nahota a zaslepenost současné taktiky KSČM. Projevuje se u ní jistá lenost, strana v posledním desetiletí nemusela nijak zásadně promýšlet svoji politickou strategii a své priority, vystačila si pouze s negací a věčným protestem. V současnosti není ochotna riskovat a pojmenovat své priority, není schopna si ujasnit svoji pozici na českém politickém poli, zejména v levicovém spektru a hlavně nedokáže zastínit „rétora levice“ Jiřího Paroubka. Tomu se daří obhospodařovat téměř celou levicovou agendu, ubírat aktivitu komunistům, a v podstatě jim i takto určovat politickou taktiku. To je v současnosti asi největší dilema, před kterým se KSČM ocitá a se kterým si v Hradci Králové opět neporadila - jak dál, s jakými tématy a zejména s jakými partnery. Thu, 22 May 2008 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/26-jan-kubacek-vladni-ne-jednota http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/26-jan-kubacek-vladni-ne-jednota Vláda znovu prochází krizí a nesouhlas se ozývá se ze všech vládních partají. Již poněkolikáté a stále podle stejného scénáře. Přesto přijímá rozhodnutí, zasedá, premiér intenzivně cestuje do zahraničí a přechází neshody a kritiku s až překvapivým klidem. Něco se však změnilo a do budoucna to nevěstí nic dobrého. Přibývá kontroverzí a zejména těch, kteří si ze sporů a negace vládních plánů dělají kontinuální a systematickou politiku. Tuto taktiku umocňuje již plně propuklá volební atmosféra před krajskými a senátními volbami. Přesto je konfliktů více, než předvolební kampaň a volby druhého řádu mohou unést. Vládní strany totiž očividně zapomínají, že na negativní politiku zpochybňující kroky a činy české exekutivy je tady opozice od níž to česká veřejnost očekává. Mnohé skupiny ve vládních stranách zcela opomíjejí fakt, že prostor zpochybňování a kritiky vládních počinů je již obsazen a alternativa se nehledá. Naopak od vládních stran se očekává profesionální synchron a programový soulad, který bude okořeněn občasnou, avšak logickou poslaneckou iniciativou, či specifickým cílem nebo požadavkem některé ze stran. Každá strana má plné právo na své osobité zájmy, pramenící z představ jejich voličů, podporovatelů nebo ideového zázemí, avšak mají to být zájmy, které se dokážou protnout a ctí vládní programový manifest. V praxi se ale každodenní fungování trojhlavé české exekutivy podobá arabskému tržišti, kde se vše směňuje stálým handrkováním, křikem a pouze protislužbou. Problém této „kupecké“ strategie je, že svádí k soutěži o to víc a za méně získá, zvenku vypadá směšně až nedůvěryhodně a zpochybňuje celé poslání vládní agendy. I nejstabilnější podporovatelé z řad veřejnosti nechápou aktivitu a smysluplnost vládních kroků. Navíc permanentní spory a politika přetahování přitahují politické hokynáře, kteří se soustředí na to, aby oživili staré křivdy, vyvezli se na nastalém zmatku a neshodách a rovněž si přisadili s ambicí alespoň chvíli se zviditelnit, odprezentovat svoji krátkou „jepičí“ politiku. To opětovně oslabuje pevnost a smysl celého vládního partnerství. Opozice si nemusí přát nic lepšího, vláda oslabuje sama sebe, zpochybňování začíná již za prahem Strakovy akademie a opoziční strany si mohou již pouze přisadit, znásobit kritiku a rozdělovat řady „vládního šiku“. Veřejnost pak sama nevěří vládním krokům, vždyť, jak ukazují masmédia jim nevěří ani sami vládní politici. Koaliční strany zapomínají, že kritika je vždy potřebná a v zásadě dobrá, avšak musí mít své mantinely a zejména logiku, poté již zpochybňuje samotnou podstatu věci a po současném návratu starých křivd a volebním defilování se může stát, že i sami vládní politici po podzimních volbách ztratí smysl a étos volební spolupráce. To je velmi cenná hodnota, kvůli které se prohrávají další volby. Tyto volby již budou zásadní pro chod země, na rozdíl od těch krajských a senátních. Nyní se hraje o více, než pouze o větší počet ústupků ze strany koaličního partnera. Thu, 15 May 2008 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/18-lukas-jelinek-koalicni-harakiri http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/18-lukas-jelinek-koalicni-harakiri Dva roky od voleb má vládní koalice problém. Nejedná se o nic nového pod sluncem. Na dva roky bylo zkráceno volební období po roce 1996. Druhá Klausova vláda padla proto, že ODS nedokázala komunikovat ani s vlastními členy nespokojenými se stranickým financováním, ani s menšími koaličními partnery, kteří v listopadu 1997 vypověděli Václavu Klausovi poslušnost. V roce 2004, opět v polovině volebního období, se do věčných lovišť pod tíhou sporů uvnitř sociální demokracie odebral kabinet Vladimíra Špidly. Jeho nástupce, Stanislava Grosse, čekaly „krvavé“ potyčky s křesťanskými demokraty a ani zatím poslední levicový premiér, Jiří Paroubek, neměl s koaličními partnery bůhvíjak klidný život. Tím spíš překvapila slova plná úcty přednesená Paroubkem na nedávném programovém sjezdu KDU-ČSL v Pardubicích. V současnosti se s vlastními poslanci i koaličními partnery opět potýká ODS. Není radno to podceňovat. Žádná novodobá česká vláda nepadla zásluhou opozice. Vždy ji položila nespokojenost menších koaličních partnerů, ale zejména nejednotnost ve straně, na níž byla vláda postavena. Nejnepříjemnější potíž Mirka Topolánka se jmenuje Vlastimil Tlustý. Tento ambiciózní a schopný politik, někdejší šéf poslaneckého klubu ODS a krátkou dobu i ministr financí, o sobě coby modrém rebelovi a věrném strážci předvolební Modré šance dal vědět již několikrát. U daňových témat před klíčovým hlasováním přistoupil na kompromis, aby ale následně pokračoval aspoň v mediální palbě. Naposledy se s několika svými věrnými postavil vládní představě narovnání s církvemi. Bude zajímavé sledovat, jak dlouho mu tato vzpoura vydrží. Už teď je ale jasné, že Tlustý nenechá Topolánkovi nic zadarmo. Proto také zaráží, že místo žehlení vnitřních rozporů se současný předseda poslanců ODS Petr Tluchoř za Tlustého veřejnosti omlouvá a škodolibě poukazuje na to, jak jednotně hlasoval proti vládě s levicovou opozicí. Že by si pan Tluchoř takto představoval příměří? Vybavuje se mi vzpomínka, jak dav občanských demokratů v roce 1997 plival na Jana Rumla s Ivanem Pilipem. Ti pak po několika týdnech raději založili vlastní stranu. Kdyby něco podobného zopakoval Tlustý, s největší pravděpodobností by to pro Topolánkův kabinet bylo vražedné. Ovšem ani premiér nepřekypuje diplomatickým nadáním. Lidovce z jejich vlastní sjezdové tribuny vyplísnil za nedostatečnou loajalitu jak k vládnímu programovému prohlášení a koaliční smlouvě, tak k reformnímu volebnímu programu KDU-ČSL, a navrch přidal udání Jiřího Čunka, že zákon o vyrovnání s církvemi nepovažuje za absolutní lidoveckou prioritu. Pokud měl Topolánek odvahu stavět do latě celou lidovou stranu s předsedou v čele, nelze se pak divit zvěstem o důrazném a nepříjemném tlaku, kterému měla být vystavena místopředsedkyně poslaneckého klubu KDU-ČSL Michaela Šojdrová, když ve Sněmovně hodlala navrhnout zrušení poplatků pro novorozence a matky v porodnici. A aby nezůstal pozadu, přisadil si tentokrát i Topolánkovi ne vždy oddaný první místopředseda Pavel Bém, podle kterého dělá dnes Jiří Čunek vše pro to, aby vládní koalici rozbil. Špičky ODS objevují Ameriku. Diví se, že protřelejší z koaličních partnerů, volí obvyklou taktiku pro polovinu volebního období. Její součástí je předběžné koketování se stranou, která má největší naděje vyhrát příští volby. Skoro se mi chce říct, že takové chování má středová KDU-ČSL v genech. Stojí mezi občanskými a sociálními demokraty, je programově kompatibilní s oběma proudy a velmi jí záleží na tom, aby nevypadla z vládního soukolí. Na tom ale není nic špatného. Naopak bychom si měli připomínat, že koaliční vlády jsou užitečné tím, jak obrušují extrémní postoje a brání válcovacím choutkám velkých partají. Být ve vládní koalici však vyžaduje trpělivost a připravenost k ústupkům od všech zúčastněných. Lidovci a zejména zelení už v Topolánkově kabinetu museli překousnout mnohé. Hysterie lídrů ODS tudíž není na místě. Vždyť i jejich menší partneři potřebují před svými voliči vykázat jisté úspěchy. Jinak by příště nemuseli sedět ani ve Strakově akademii, ani v poslaneckých lavicích. Tam, kde není prostor pro dramatické povstání celé strany, jde ale nalézt skulinku pro jednoho, dva rebelující poslance. Lidovci mají Šojdrovou s Hovorkou, zelení Zubovou s Jakubkovou, ODS Tlustého s jeho středočeskými spojenci. Mohou přitom být stejně tak torpédy, která potopí vládní kocábku, jako výstavními kusy dokládajícími vnitrostranickou a vnitrokoaliční pluralitu. Mirek Topolánek by měl na tuto dvojsečnost myslet. Nakonec se mu může totiž stát, že vláda neskončí ani po stoprvé výzvě opozice k demisi, ani po sólo akcích koaličních poslanců, ale po několika necitlivých, ba neomalených větách samotného ministerského předsedy. Autor je politolog a politický analytik spolupracující s ČSSD. Přednáší na několika českých vysokých školách. Thu, 01 May 2008 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/16-jan-kubacek-odsouzeni-k-reforme http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/16-jan-kubacek-odsouzeni-k-reforme Do České republiky se po dvou letech opětovně vrací negativní kampaň anglosaského střihu. Její příchod demonstrativně oznámil leader opozice Jiří Paroubek, za jehož zády se vyjímal plakátově šedavý důchodce, modrošedě skleslé dítko v náruči ustarané matky, pasivní „již stresované“ embryo a agresivně vyhlížející „kapitalista starého střihu“ s doutníkem v ústech. Všechny jmenované postavy jsou přepásány červenou páskou s patetickým nápisem „ODSouzeni k reformě“. Vše plakátové, reklamní, náležitě sugestivní až útočné. Co je účelem této kampaně? Proč je tak vyhraněná až nenávistná? Proč je tak tvrdá v předvečer regionálních a senátních voleb, které nejsou nadány tolika možnostmi ovlivnit bezprostřední chod politiky v České republice? Co může být důsledkem takovéhoto stylu kampaně? Tento způsob volební komunikace chce zejména na sebe strhnout maximální možnou pozornost. Přebít „pozitivně-klidnou“ kampaň ODS, přetáhnout všechny kritické voliče ostatním stranám, zejména pak komunistům a zastřít nedostatek vlastních výrazných sociálnědemokratických tváří pro českomoravské regiony a do Senátu. Musí být takto útočná a kritická, proto aby přesvědčila své levicové voliče, kteří tento typ voleb „nemusí“, či se často rozhodují podle práce a popularity kandidátů ve svém regionu (tedy velmi často podporují kandidáty pravicové nebo nezávislé), aby neváhali a dorazili na podzim k volebním urnám a rozhodovali se podle „citu a obav“, vždyť jde podle kampaně o budoucnost země na mnoho let dopředu, rozhoduje se o realizaci (hloubce) reforem a ovlivňování politického dění v zemi. Pravda je trochu jiná, avšak to této volební strategii nepřekáží. Bezesporu tento styl upoutá pozornost, zahájí horkou fázi kampaně, přitáhne zájem nespokojených k sociální demokracii a jejímu předákovi Paroubkovi. Bude zajímavé sledovat souboj regionálně pojaté, krajsky patriotické kampaně ODS a nezávislých politiků na jedné straně, a celostátní, kritické až „osudové“ kampaně ČSSD a dalších parlamentních stran na straně druhé. Která bude ve výsledku silnější a úspěšnější ukážou nejbližší týdny a posléze horký předvolební podzim. Již dnes, ale lze očekávat, že bude mít tento volební „negativní“ styl za následek obnovení dvou vyhraněných táborů, kdy jeden bude atakovat Mirka Topolánka a reformy, a druhý se bude šikovat proti Jiřímu Paroubkovi, jeho hrozbám a tvrdému politickému stylu. To může vést opětovně k posílení dvou silných politických stran ODS a ČSSD a ještě více to oslabí všechny zbývající poslanecké partaje – KSČM, KDU-ČSL a SZ. Hrozí i obnovení „dusné“ atmosféry, kterou jsme zažívali před poslaneckými volbami, a která tak nepřeje kompromisům a konstruktivní politice. Proto se obávám, že v konečném součtu, těmi, které to slabí, jsme my, občané České republiky. To je bohužel daň za prostředí, které už většinově zajímá pouze vše vypjaté, emocionální a náležitě bulvární. Tue, 15 Apr 2008 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/5-jan-kubacek-americky-radar-a-ceske-regiony-aneb-byt-ci-nebyt-v-podzimnich-volbach http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/5-jan-kubacek-americky-radar-a-ceske-regiony-aneb-byt-ci-nebyt-v-podzimnich-volbach Ukazuje se, že současné české vyjednávání o přítomnosti radaru v Brdech se s velkou pravděpodobností pozdrží. Napomáhá tomu celá řada okolností. Jednou z nejdůležitějších je tvrdé a velmi pragmatické vyjednávání polské vlády, kdy se varšavská administrativa pokouší získat ze současné situace maximum a stále více se poohlíží po novém americkém prezidentovi a jeho budoucích zahraničních a bezpečnostních preferencích. Dalším důvodem zdržení je vyčkávání na plánovaný summit NATO v Bukurešti, který má rovněž mnohé napovědět o dalším směřování euroatlantické bezpečnostní spolupráce. V neposlední řadě (otázka zda to není v současnosti i důvod hlavní) se do české kotliny pomalu, ale jistě vkrádá předvolební atmosféra, kdy se postupně rozbíhá lítý předvolební boj krajský a senátní. To si velmi bedlivě uvědomují všechny strany parlamentní, které si jsou vědomy, že otázky zahraničněpolitické (navíc nepopulární povahy) volby domácí, natož regionální nevyhrávají. A hraje se o hodně. Nabízí se bohaté období eurodotací a i poměrně vlivné mocenské „páčidlo“ krajských metropolí. ODS si chce svoji pozici udržet, či alespoň nijak významně neoslabit. ČSSD a KSČM naopak svoji veškerou politickou agendu vedou s ambicí výrazně krajsky a senátně posílit a začít systematicky budovat krajskou pozici a místní politickou elitu sloužící jako cenný rezervoár lidských zdrojů pro volby poslanecké. Strana zelených a KDU-ČSL usilují o zastavení procesu oslabování a úpěnlivě hledají novou regionální politickou krev, která by jim umožnila plánovat politickou budoucnost. Jinak řečeno, hlavní rozhodování o budoucnosti radaru a jeho české „bytí či nebytí“ nyní probíhá v amerických a českomoravských regionech. Závěr roku 2008 mnohé napoví a vyjasní. Thu, 20 Mar 2008 00:00:00 GMT http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2-jan-kubacek-druhe-kolo-prezidentske-volby http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2-jan-kubacek-druhe-kolo-prezidentske-volby Klausův pád by vládní koalici bezprostředně nehrozil, došlo by však k jejímu postupnému rozkladu. To by znamenalo trvalé oslabení Mirka Topolánka a rozpolcenost vládní koalice, kterou by při životě držela pouhá setrvačnost a příprava na české předsednictví EU. Narostl by politický apetit a ambice Jiřího Paroubka. Občanští demokraté by museli řešit „kam s čestným předsedou“. Exprezident V. Klaus by se začal intenzivně věnovat poměrům v ODS, což by už tak oslabenou stranu o to víc rozdělilo. Zelení by se začali více orientovat na budoucí spolupráci s ČSSD a KDU-ČSL by zachvátila otevřená existenční krize. Čeští komunisté by mezitím vyčkávali opodál a řešili svoji nedobrovolnou fingovanou transformaci. Představitelé KSČM by promýšleli variantu stínové tolerance „levostředové vlády“ a zejména zisk za její tichou podporu. V české kotlině by začalo sílit volání po nové „středopravicové“ alternativě ODS. Autor je politolog a politický analytik. Přednáší na několika českých vysokých školách.(Tento text byl rovněž publikován v týdeníku Respekt.) Sat, 16 Feb 2008 00:00:00 GMT