Nasipolitici.cz http://www.nasipolitici.cz/ politika Fri, 23 Jun 2017 21:01:08 GMT Internetový portál nabízející ucelený přehled o českých politicích. Denně aktualizovaný a rozšiřovaný. Česká politika a její osobnosti. http://www.nasipolitici.cz/images/h1.jpg Nasipolitici.cz http://www.nasipolitici.cz/ Podívejte se na naše Centrum nezávislé investigace webnews- Toto okno je nyní neaktivní a opět zprovozněné bude po plánované rekonstrukci webu. Prozatím nabízíme stránky našeho projektu Centrum nezávislé investigace , kde naleznete mnoho zajímavých článků a kauz pod vedením zkušené novinářky Elišky Bártové. CNI vzniklo v dubnu 2015 jako nezávislá platforma, která chce přinášet důslednou investigativní žurnalistiku a vytváření hloubkových analýz. Jeho tým je složen z analytiků protikorupční organizace Naši Politici a externích specialistů z watchdogového sektoru. Projekt podpořila Nadace Vodafone v rámci programu Rok jinak. Tue, 02 Jun 2015 00:00:00 GMT Lukáš Visingr: Hledání správné politiky vůči Ruské federaci http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6982-lukas-visingr-hledani-spravne-politiky-vuci-ruske-federaci http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6982-lukas-visingr-hledani-spravne-politiky-vuci-ruske-federaci Konflikt na Ukrajině způsobil, že se vztahy mezi Západem a Ruskem dostaly na snad nejhorší úroveň od pádu železné opony. Někteří mluví o „nové studené válce“, jiní tvrdí, že ta původní studená válka vlastně nikdy neskončila, pouze ji utlumila dočasná slabost Ruska a nyní začíná její „další kolo“. V každém případě je ovšem evidentní, že se toto napětí bezprostředně dotýká i zemí ve střední Evropě včetně České republiky. Leckdy se také říká, že Češi představují z hlediska vztahů k Rusku „rozdělený“ národ a že ČR je jakýmsi rejdištěm Putinovy „páté kolony“. Takové tvrzení je však dost diskutabilní, o čemž jsme se mohli nedávno přesvědčit díky průjezdu amerického vojenského konvoje. Ačkoli byly očekávány masivní protesty krajní levice i pravice, nakonec se ukázalo, že odpůrci prozápadní orientace Česka tvoří jen malý zlomek. Američtí vojáci se zde dočkali nejnadšenějšího uvítání od roku 1945 a odpůrci utrpěli politováníhodné fiasko. Mezi těmi, kdo kolonu US Army vítali, se ovšem vyskytnuli i tací, kteří podporovali tuto akci snad jen proto, že se dala interpretovat jako protiruská. Z téhož tábora se před lety rekrutovala i značná část těch, kdo podporovali stavbu amerického protiraketového radaru v Brdech, který byl ostatně rovněž ze strany některých politiků podáván coby jakási forma garance proti ruské expanzi. Lze však oprávněně pochybovat o tom, že takové negativní vymezování (tj. profilace „proti něčemu“) představuje dobrý základ formulace politiky. Takříkajíc patologická nenávist vůči Západu (resp. USA a NATO) a současně nekritická láska k Rusku, jakou předvádějí pánové Jiří Vyvadil, Adam B. Bartoš a jim podobní, by mohla najít zrcadlový protipól u těch, kdo zjevně považují USA a Evropskou unii za neomylné, kdežto na Moskvu se dívají jako na ztělesnění všeho zla. Používání takovýchto vyhrocených emocí však v politice zpravidla nadělá více škody než užitku. Jak známo, politika (a o té mezinárodní a bezpečnostní to platí dvojnásob) je umění možného. Jinými slovy, jedná se o prosazování zájmů a hledání kompromisů, což jsou záležitosti, jež by měly probíhat s chladnou hlavou. Západní politici se navíc nezřídka dopouštějí zásadní chyby, když si neuvědomují odlišnost politických kultur jiných států, např. právě Ruska, kde se nikdy neetablovala opravdová demokracie. Ruská kultura totiž respektuje zejména sílu, kterou proto i sama používá nesrovnatelně více než ta západní. Rusové tedy začínají vyjednávání psychologickou „dělostřeleckou přípravou“, resp. nátlakem, který má druhou stranu „otestovat“. Pokud se protivník hned při tomto úvodním tlaku „složí“, pak ztratil šanci vydobýt si respekt. Rusové jej budou pokládat za slabocha a jakýkoli ústupek budou chápat jako projev slabosti, po němž budou dále zvyšovat požadavky. Je tedy nezbytné tento počáteční tlak „ustát“, jelikož pouze tak lze získat elementární respekt Rusů, kteří potom přejdou k víceméně standardnímu racionálnímu vyjednávání. Počáteční reakce Západu na ukrajinskou krizi bohužel měly k těmto doporučením daleko. Lze říci, že oné „přípravě“ západní státy podlehly, což se potom snažily napravovat naopak tlakem tam, kde to nemuselo být právě optimální. Také české vztahy k Rusku se stále projevují hodně nekoncepčně, což vzhledem k aktuální situaci i naší zeměpisné poloze představuje dosti tristní výpověď o schopnostech české zahraniční politiky. Mon, 27 Apr 2015 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: Od kontroverzních politiků ke kontroverzním nepolitikům http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6970-lukas-jelinek-od-kontroverznich-politiku-ke-kontroverznim-nepolitikum http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6970-lukas-jelinek-od-kontroverznich-politiku-ke-kontroverznim-nepolitikum Úmrtí Stanislava Grosse nám dalo vzpomenout na éru, kdy bylo v politice prý možné všechno. Kdo se prokousal do nejvyšších mocenských pater, nezávisle na věku, vzdělání, zkušenostech z praxe, mohl absolvovat „bezstarostnou jízdu“: naplno využívat, ba i zneužívat funkci, rozvíjet kontakty s byznysem, bez obav bohatnout... Rok před smrtí Gross hovořil o tom, že byl dobrým ministrem vnitra, ale špatným premiérem. Omluvil se rovněž těm, kterým ublížil. Dozrál k sebereflexi a pokoře. Ukázal tím, že nebyl prázdnou nádobou, ale skutečně talentovaným politikem, jenž však v určitém okamžiku sešel z cesty. Kdy k tomu došlo, zda již na vnitru, později ve Strakovce, nebo až když vyinkasoval miliony z Moravia Energo, je už dnes vlastně jedno. Lidé jako Ivan Langer či Vlastimil Tlustý již v politice nejsou. Jiná dítka své doby, namátkou Miroslav Kalousek , se srdnatě drží. Vzchopení vyšetřovatelů a státních zástupců se postaralo o to, že si v politice neškrtnou David Rath , Vlasta Parkanová , Petr Nečas nebo Petr Tluchoř . Došlo ale k podivnému zvratu. Zatímco stát, jeho infrastruktura začíná fungovat, profesionální politiky střídají profesionální nepolitici. Andrej Babiš jich do nejvyšších ústavních pater vytáhl celou řadu. A co vidíme? Například spor ministryně pro místní rozvoj Karly Šlechtové s Babišovým týmem na ministerstvu financí ohledně auditu na čerpání peněz z fondů EU. V resortu spravedlnosti podniká ministr Robert Pelikán radikálně odlišné kroky než jeho předchůdkyně Helena Válková , jíž dělal prvního náměstka. Samotný Babiš co chvíli mění názory – na důchodovou reformu, zdravotnické poplatky, personální politiku v orgánech podniků s účastí státu, elektronický registr tržeb, rozmístění koaličních náměstků na ministerstvech apod. Samostatnou kapitolou je překryv zájmů Babiše – vlastníka obřího firemního komplexu, Babiše – mediálního magnáta a Babiše – politika. Bývalý šéf zelených Martin Bursík tomu druhdy kulantně říkal „soulad zájmů“. Nakonec ani netušíme, když Babiš vycestuje za oceán, je-li jeho návštěva soukromá, nebo státní. Ukazuje se, že noví „nepolitici“ nejsou lepší než „staří politici“. Možná nejsou tolik na štíru se zákonem, ale v konfliktu s dobrými mravy a předvídatelnou správou země jsou skoro denně. Tím spíš je důležité, v jakém rámci se pohybují. Ten je daný legislativou plus schopností státu plnění zákonů vymáhat a jejich překračování trestat, dále politickou kulturou, na níž jsou citliví voliči, či svobodným mediálním prostředím. Stačí ale, aby se některé z těchto koleček zadrhlo, a ocitneme se v nebezpečnější situaci, než v dobách politických dinosaurů, kteří si leckdy počínali jako zlatokopové na divokém Klondajku. Proto je důležité hájit důslednou kontrolu vlády Poslaneckou sněmovnou, proti níž směřují tendence okleštit parlamentní diskusi, nezávislost žalobců a soudců nebo samostatné postavení veřejnoprávních médií (včetně jejich financování odděleného od státního rozpočtu). Dvě tradiční strany, ČSSD a KDU-ČSL, jsou u vládního vesla a mají dost příležitostí demokratický rámec politiky aktivně hájit. Další dvě, ODS a KSČM, jsou v opozici, ovšem jejich výkon dvakrát přesvědčivý není. Babišovo hnutí ANO každopádně dál roste – a stačí mu k tomu šikovný marketing. Jakmile bublina praskne, sešikují se další hlasatelé snadných receptů, dost možná i z extrémních politických pozic. Proto potřebujeme jednak fungující profesionální stát, jenž přečká bouřky na stranicko-politickém nebi, jednak předvídatelnou politiku těch, které si volíme. A navíc by mohli přihodit i pokoru – ta je totiž mnohem důležitější v aktivním životě politika, než až v okamžiku, kdy mimo veřejné funkce bilancuje svůj život. Mon, 20 Apr 2015 00:00:00 GMT Miroslav Mareš: Strany bez straníků http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6959-miroslav-mares-strany-bez-straniku http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6959-miroslav-mares-strany-bez-straniku V několika médích se v poslední době objevily údaje o klesajícím počtu členů politických stran a hnutí. Úbytkem členské základny jsou postiženy takřka všechny parlamentní subjekty, s výjimkou ANO. Česká republika není výjimkou, klasické masové strany se stávají méně populární všude v Evropě. Již před více než deseti lety byly publikovány politologické analýzy o tom, že se evropské strany „amerikanizují“, tedy že jejich činnost je řízena úzkou vedoucí skupinou a fungují na principu volných podporovatelů. České počty straníků dlouhodobě držely v absolutních číslech na vyšších počtech strany z tradicí bývalé Národní fronty – komunisté a lidovci (nebudeme-li věřit zřejmě nadsazeným počtům o členstvu SPR-RSČ, které v devadesátých letech šířili Sládkovci). Tyto dva subjekty jsou stále na čele, nicméně již ani ne padesátitisícová členská základna KSČM a třicet tisíc členů KDU-ČSL jsou jen slabým dozvukem starých časů. Představa, že ještě v demokratických podmínkách ještě dojde k masovému nárůstu straníků, není příliš reálná. Ani vzestup členů ANO není natolik výrazný, aby z něj udělal všelidovou stranu klasického typu. A to se ještě Andrej Babiš snaží zdůrazňovat, že nejde o stranu, ale o hnutí. Z hlediska zákona má pravdu, nicméně možnost registrace coby politické strany nebo politického hnutí dle zákona č. 424/1991 Sb. dnes už nemá žádné jiné konotace, než právě název v rejstříku ministerstva vnitra. Na nízké popularitě politického stranictví se podepsala celá řada faktorů, od dědictví minulého režimu přes antistranické štvaní proudu nepolitické politiky (zvláště na přelomu devadesátých let a první dekády) až po široké protestní hnutí v období Nečasovy vlády, ze kterého paradoxně dokázali přes snahu nové levice podchytit je pro své experimenty nejvíce vytěžit ve volbách v roce 2013 ANO a Úsvit. Zatímco ANO potřebuje pro své cíle členstvo alespoň na základní obsazení regionální struktury a na kandidátky do regionálních zastupitelstev, Okamurovo hnutí se spokojilo s devíti členy. Na nízkém počtu členů klasických se však podepsaly i vnitřní poměry – kmotrové, ignorance členské základny ze strany vedení a neplodné vykecávací diskuse v místních organizacích jsou pouze výběrem z těch závažnějších. Jak již bylo uvedeno, naděje na výraznější změnu je malá. Strany i společnost musí vzít stávající poměry na vědomí a snažit se jim přizpůsobit. Ad hoc „cool“ kampaně, propojení s volnočasovými aktivitami (happeningy, sport, paramilitarismus apod.), mobilizace a aktivismus na sociálních sítích či otevřené zapojení oligarchů provázanými s velkými firmami a odvětvími zajišťujícími podporu sektorových zaměstnanců budou zřejmě těmi způsoby, které budou doplňovat či nahrazovat ubývající tradiční členstvo politických stran. Tue, 14 Apr 2015 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: Zahraniční politika na půli cesty http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6939-lukas-jelinek-zahranicni-politika-na-puli-cesty http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6939-lukas-jelinek-zahranicni-politika-na-puli-cesty Ocitli jsme se v době, kdy se do popředí veřejného zájmu probojovala zahraničněpolitická témata. Ještě předloni by šlo o velké překvapení. Jediným vážným předmětem sváru mezi tuzemskými politiky, který měl kořeny v cizině, byl v minulosti protiraketový radar, o jehož umístění u nás usilovala neokonzervativní Bushova americká administrativa. Nyní je nasvícen konflikt na východě Ukrajiny a s ním související mocenská politika Ruska. Debatuje se ale i o hrozbách souvisejících s tzv. Islámským státem a s přistěhovalectvím zejména z arabského světa a severní Afriky. Velkou zásluhu na propagaci zahraničněpolitických otázek má prezident Miloš Zeman , který si ani v této oblasti nebere servítky a razí politiku nezávisle na stanoviscích vlády, jež přitom jediná nese ústavní odpovědnost. Zvykli jsme si na jev dříve nevídaný: zahraniční zprávy se prosadily do úvodu televizního, rozhlasového i novinového zpravodajství, k mezinárodnímu dění se – za dychtivého naslouchání stoupenců i odpůrců – vyjadřují politici parlamentních stran, dokonce i na tiskových konferencích. Přesto se nelze zbavit dojmu, že zahraniční politiku mnozí z nich vnímají jen coby pokračování domácích politických přestřelek. Pro příklad můžeme jít do opoziční TOP 09 i vládní ČSSD. Je pozorovatelný rozdíl, když zahraniční politiku komentuje Karel Schwarzenberg a Miroslav Kalousek . První je zásadový, ale volí slova, která mohou být lávkou k politickým partnerům i oponentům. Nehledá co nejtvrdší výrazy, jimiž by rozcupoval druhou stranu. Přestože zahraniční politika Sobotkovy vlády přišla s novými akcenty, z vyjádření bývalého ministra zahraničí Schwarzenberga i jeho nástupce, sociálního demokrata Lubomíra Zaorálka se dá vyčíst nezbytná kontinuita. První místopředseda TOP 09, nikým nezpochybňovaný „korunní princ“ Miroslav Kalousek však rozdává rány hlava nehlava. Oč více z jeho prohlášení čiší, že v oblasti zahraniční politiky podstoupil jen jakýsi rychlokurz, o to je radikálnější. A řada jeho stranických kolegů se jej snaží napodobňovat. Z ČSSD je zase slyšet nejen hlas ministra Zaorálka, který bere obhájení funkce místopředsedy strany na nedávném sjezdu oranžových za zelenou pro svoji zahraničněpolitickou linii, ale i poslanců, jako jsou Jaroslav Foldyna nebo Stanislav Huml – ti mají podstatně větší pochopení pro strategii Kremlu a pro kritiku spojenců ČR nejdou daleko. ODS je sice razantní ve svých názorech a v kritice podle ní benevolentní přistěhovalecké politiky dokonce hraje prim (nepočítáme-li populisty z Úsvitu), ovšem do ostřelování vlády se za každou cenu nepouští. Lidovci mají evidentně ve svém pohledu na současný svět jasno, nicméně kompetenci lze dohledat zejména u jejich výsadku v Evropském parlamentu, v první řadě Pavla Svobody. Komunisté a Úsvit vlastně o zahraniční politice ani mluvit nemusí. Jejich voličům, ale i odpůrcům je jasné, na jakých pozicích stojí. Nároky je ale nutné klást na hnutí ANO. Vždyť v průzkumech preferencí vede stranický peloton. Andrej Babiš v minulosti spojoval zahraniční politiku jen s ekonomickým rozměrem, navíc převážně evropským. Nepouštěl se ani do kritiky Ruska, moc se netvářil ani na sankce, jež EU vůči Moskvě přijala. Nedávno ale na sociálních sítích přitvrdil a přistoupil na evropskou pozici. Zkušeného diplomata Pavla Teličku ANO vyslalo do Evropského parlamentu. Proto trochu překvapilo, že doma se k zahraniční politice hlásí především místopředsedkyně Sněmovny Jaroslava Jermanová , která má dojem, že z ní expertku činí přijímání velvyslanců a zahraničních návštěv, na němž se v parlamentní roli podílí. Někteří komentátoři se již i stihli jejím výrokům zasmát. Zahraniční politika tak v podání českých partají zůstává na půli cesty. Je správné, že ji politici přestali přehlížet. Ale stále je cítit, že odborníky na mezinárodní dění si nepiplají a zvenčí nelákají. To je škoda. Protože Česká republika není nevýznamnou zemí, názory jejichž reprezentantů nikoho nezajímají. Naopak, čeká se, jak se zhostíme svých spojeneckých závazků v NATO a EU. Když se potom četní politici zmůžou jen na to, aby americký vojenský konvoj buď „vítali“, nebo odmítali, je to dost málo. Tím víc pak vyniknou kontroverzní prohlášení prezidenta, která se Miloš Zeman snaží vypouštět tak, aby působila co nejvyargumentovaněji, ačkoli ve skutečnosti vesměs kulhají. Vláda pak jenom zametá – ať už jejich opravováním, nebo zakopáváním sporů kamsi pod koberec. Není v jejím zájmu dělat virvál kolem nejednotných pohledů na zásadní věci. Ovšem kdyby se zde vytvořil elementární konsensus mezi demokratickými politickými silami, pověsti České republiky za hranicemi by to nepochybně výrazně prospělo. Tue, 07 Apr 2015 00:00:00 GMT Lukáš Visingr: Povinné odvody a personální krize armády http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6926-lukas-visingr-povinne-odvody-a-personalni-krize-armady http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6926-lukas-visingr-povinne-odvody-a-personalni-krize-armady Když se před časem objevila zpráva, že vláda zvažuje obnovení povinných odvodů do armády i mimo válku, způsobilo to v médiích takřka bouři. 16. března 2015 však schválila legislativní rada vlády novelu branného zákona, která toto opatření skutečně zavádí, a to dokonce v tvrdší podobě, než se původně zamýšlelo, aniž by tomu média věnovala větší pozornost. Otázkou je, zda to opravdu vyřeší personální problémy Armády ČR. Na prvním místě je nutno si ujasnit, co platí v současné době. Jak určitě všichni víme, povinná vojenská služba byla zrušena. Poněkud méně se však ví, že v zákoně zůstala zakotvena branná povinnost (tedy povinnost podílet se v době války či ohrožení státu na obraně), jež se vztahuje na všechny muže i ženy ve věku od 18 do 60 let. Zákonitým důsledkem je proto možnost, aby stát nařídil i povinné odvody do ozbrojených sil, ale (a právě to chce vláda novelou měnit) jen ve válečném stavu nebo stavu ohrožení státu. V loňském roce se mluvilo o změně, která by umožnila zahájit povinné odvody i v době míru, pokud by však země čelila reálnému nebezpečí. Důvodem je fakt, že pokud by se k takovému opatření sáhlo až za války, mohlo by být zkrátka pozdě, jelikož noví odvedenci by již nemohli stihnout potřebný výcvik. Názory odborníků i politiků napříč spektrem se lišily, ale pozornost médií se po krátkém zájmu zaměřila zase na jiná témata. Novela, kterou rada vlády podpořila v březnu, ale zavádí povinné odvody takříkajíc „rovnou“, resp. bez ohledu na bezpečnostní situaci. Bude-li zákon v této podobě schválen, bude od ledna 2017 zahájen proces odvodních řízení pro všechny muže a ženy, kteří v lednu 2016 dovrší věk 18 let. Je třeba zdůraznit, že se v žádném případě nejedná o obnovení nenáviděné „vojny“ a že Armáda ČR zůstane v době míru profesionální. Povinné odvodní řízení znamená jen tolik, že občan vyplní několik dotazníků, dostaví se před odvodní komisi a podrobí se přezkoumání svého zdravotního stavu. Nenastane-li válka či jiný krizový stav, celá záležitost tím pro něj končí. Armáda prostě chce jen vědět, s kolika lidmi se dá v kritické situaci počítat pro obranu. Obdobně to nyní funguje v řadě západních zemí, které mají profesionální armádu, probíhá ovšem povinná registrace mladých lidí pro případ nutnosti povolat větší počet osob (je to tak např. ve Francii). Je však hodně sporné, jestli toto opatření přinese řešení personální krize, s níž se dnes Armáda ČR potýká. Velká většina útvarů nemá naplněné tabulkové stavy, nedostává se mnoha profesí, armáda stárne (průměrný věk českých vojáků dnes činí 36 let) a nemáme ani dostatek kvalitně vycvičených záložníků. Aktivní zálohy dobrovolné dnes mají stav necelých 1200 mužů, avšak ve skutečnosti by byl nutný počet řádově v desetitisících. Povinné odvody snad mohou přinést cenné informace, ale popsané potíže zůstanou. Daleko větší pozornost by se měla věnovat právě zálohám, o nichž nedávno mluvil také Miloš Zeman , když navrhl „domobranu“ s tříměsíčním výcvikem. Vzory v zahraničí se zajisté nalézt dají, např. americká Národní garda. V každém případě by se však mělo trvat na dobrovolnosti. Lze totiž očekávat, že výše popsaný návrh povinných odvodů (ačkoli čistě „informačních“) se v parlamentu i u veřejnosti setká s velkým odporem. Stručně řečeno, armáda by měla lákat, nikoliv nutit. Existuje více než dost způsobů, jak získat osoby pro dobrovolné zapojení do obrany státu a usnadnit fungování záloh (např. by se mohly začít řešit potíže se zaměstnavateli záložníků). Na to všechno je ale nutná racionální koncepce a také dostatek financí. Každopádně bychom měli dávat pozor, aby některá navrhovaná řešení nakonec nepřinášela spíše nové problémy. Mon, 30 Mar 2015 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: Média veřejné služby na odstřel? http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6910-lukas-jelinek-media-verejne-sluzby-na-odstrel http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6910-lukas-jelinek-media-verejne-sluzby-na-odstrel Protože u nás sleduje televizi skoro každý, je také skoro každý na ni odborníkem. Předmětem hovorů na pracovištích, po hospodách, v autobusech i domácnostech se zhusta stává též úroveň zpravodajství a publicistiky veřejnoprávní televize. Důvod ke kritice se vždy nějaký najde – jak by také ne, když kanál ČT24 vysílá nonstop. Sám bych si mohl přihodit. Některým politikům je totiž skutečně občas v sólo vystoupeních dovoleno až příliš, včetně šíření snadno doložitelných nepravd, na které moderátoři bůhvíproč nereagují. U některých průvodců zpravodajstvím a publicistikou velmi snadno rozeznáte politickou orientaci. Jindy se prostě jen dopouštějí hloupých chyb. Nemělo by se to dít, jistě. Jediným závěrem z podobných případů by ale měla být lepší editorská práce, důkladnější příprava, případně větší pluralita ve vysílání. Proč ale vylévat s vaničkou i dítě? Dva útoky na Českou televizi a Český rozhlas byly ale v poslední době skutečně neomalené. Společnost Agrofert, vlastněná vicepremiérem a šéfem hnutí ANO Andrejem Babišem , si v dlouhém psaní postěžovala na odvysílané příspěvky v pořadu Reportéři ČT a nezastavila se ani před požadavkem vyvodit personální důsledky. Přirozeně ji nejvíc vadí ty zaměřené na Babišův střet zájmů. Senátor a předseda Strany práv občanů Jan Veleba je zase rozhořčen, jak se Česká televize chová k Hradu. Považte: poslední tiskovku mluvčího Ovčáčka odvysílala jen ze záznamu! Veleba má rovněž pocit, že nadstandardně je ve veřejnoprávním vysílání zacházeno s TOP 09. Protože je zákonodárcem, nelenil a sepsal novelu mediální legislativy. Ta by měla osvobodit od poplatků na pět let ty, o nichž Česká televize či Český rozhlas zveřejnily nepravdivou informaci. Absurdní? Kdepak! Svůj návrh sice Veleba z jednání pléna horní komory na poslední chvíli stáhl, prý aby mohl být nejdřív zevrubně prodiskutován, ovšem nemůže být pochyb, že představuje jen první výstřel. Druhým může být útok na koncesionářské poplatky jako takové. Ostatně ani spoustě občanů se nelíbí, že musí měsíčně platit za vlastnění televizního a rozhlasového přijímače, i když třeba Českou televizi a Český rozhlas nesledují, nebo jsou s jejich produkcí nespokojení. Mediální osvěta je u nás slabá a lidé nedoceňují význam médií veřejné služby. Například, že jediná jsou skutečně nezávislá, že se věnují i menšinovým tématům a zájmům, že opečovávají a rozvíjejí národní kulturní dědictví (především v původní náročnější dramatické tvorbě), že mají nejzevrubnější zpravodajství z domova i ciziny nebo že mohou být nejefektivnějším nosičem informací v případě přírodní katastrofy nebo válečného konfliktu. Časy se pochopitelně mění - a i v kolébce „veřejnoprávnosti“, Velké Británii, diskutují o „odbožštění BBC“ a nových formách jejího financování. Třeba se s možnostmi, které se odvíjejí od moderních komunikačních nástrojů, dočkáme i předefinování „veřejné služby“. To je ale v první řadě úkol pro mediální teoretiky a ústavní právníky. Nikoli pro politiky, kteří vtahují sdělovací prostředky do svých válek. Přesto se mohou nad Českou televizí a Českým rozhlasem stáhnout mračna, než bys řekl švec. Stačí, aby se Velebovi zemanovci spřáhli s Babišovým politicko-ekonomickým holdingem a populistickými poslanci a senátory napříč spektrem. Prvním krokem může být navázání médií veřejné služby na státní rozpočet. Pak by je mohli politici snáze ovlivňovat. Časem by pak někdo mohl přijít s nápadem Českou televizi a Český rozhlas zprivatizovat. Jistě by někdo snaživý podotkl, že už vlastně soukromé jsou, například zmíněné topky, eventuálně „pražské kavárny“. Kdo by na likvidaci či okleštění veřejnoprávních médií vydělal nejvíc? Co takhle politik, kterému patří dva významné deníky, nejposlouchanější rádio, televize pro mladé a pár časopisů? Opravdu si někdo soudný myslí, že by nám poté, co bychom se zřekli koncesionářských poplatků, „bylo líp“? Demokratičtí politici by měli být střehu. Spolu s nimi i rozvážní občané a novináři, veřejnoprávní zejména. Ti poslední by pro jistotu mohli dobré věci pomoci tím, že se více soustředí na kvalitu svojí práce. Mon, 23 Mar 2015 00:00:00 GMT Miroslav Mareš: Sobotkova éra http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6895-miroslav-mares-sobotkova-era http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6895-miroslav-mares-sobotkova-era Bohuslav Sobotka je na dosavadním vrcholu své politické kariéry. Po nepříliš přesvědčivém vítězství ČSSD v parlamentních volbách v roce 2013 sice dokázal ustát vnitrostranickou vzpouru a stát se předsedou vlády , nicméně tzv. haškovské křídlo čekalo – s podporou prezidenta Zemana – na svoji další šanci. Nahrávat jí měly Sobotkova neschopnost postavit se Andreji Babišovi a související pokles popularity sociální demokracie. Stávající předseda vlády a strany však byl schopen sociální demokraty v rozbouřené situaci vést tak, že mu aktuálně většina strany může být vděčná. Do jisté míry je Sobotka ve vládě ve stínu dominujícího a mediálně oblíbeného ministra financí a šéfa konkurenční koaliční strany Babiše . Nicméně ve stavu, kdy pravicová opozice zatím nebere ANO hlasy, je Sobotka částí veřejnosti vnímán i jako hlavní součást hráze proti nárůstu Babišova politicko-mediálně-ekonomického impéria. ČSSD si udržuje stabilní preference, které dávají šanci na zopakování výsledku z posledních voleb. A tato situace zřejmě drží na uzdě touhy ANO po vyvolání předčasných voleb, protože vítězství v nich by nemuselo být tak drtivé, aby mohlo Babišovo hnutí v budoucí vládě vše určovat samo. Sobotka ve vládě se středopravicovou konkurencí zřejmě zůstane mnohem déle, než se to povedlo zatím posledním třem předsedům vlády ze sociální demokracie v období 2002–2006. Během vlád Špidly , Grosse a Paroubka nebyla sociální demokracie ohrožována zevnitř vládní koalice, ale zaprvé permanentními vnitřními spory, zadruhé sílící ODS a za třetí ambiciózními komunisty, kteří si užívali silnou parlamentní pozici po volbách 2002 a porazili ČSSD v prvních evropských volbách. Komunisté jsou však v současnosti paralyzovaní a hlasy si udržují spíše na základě tradice a proruských nálad, než viditelné vlastní politiky. Parlamentní opozice je zatím nepříliš schopná a vnitrostranická opozice byla odsunuta z vlivných postů. Odsunutí haškovsko-zemanovského křídla mimo zvolené řídící orgány strany nyní Sobotkovi dává možnost vést stranu podle svých představ. Připravit se musí na mediální ataky svých oponentů, přičemž k jejich výrazné aktivizaci by došlo v případě eskalace mezinárodní situace se vztahem k Rusku (pokud by Sobotka hájil prozápadní postoje). Klesající vliv bude mít s blížícím s koncem volebního období na situaci v ČSSD Miloš Zeman . Pro Sobotkovy ekonomické kroky však může nastat problém v souvislosti se jmenováním Jiřího Rusnoka guvernérem ČNB. Silný mandát od delegátů pro Sobotku současně znamená, že mu případný neúspěch bude jeho spolustraníky tvrdě spočítán. Pokud nedojde k předčasným volbám, budou pro něj první zatěžkávací zkouškou krajské volby v roce 2016. Po oranžové tsunami v roce 2008 si velká část členů ČSSD zvykla těžit z dobytých krajských rad, zastupitelstev a komisí. I když se strana zřejmě připraví na dílčí oslabení pozic, rozsah ztrát bude významným signálem toho, jak bude hodnocena Sobotkova éra na čele vlády i sociální demokracie. Trvání této éry přitom může být delší, než jsou si jeho současní oponenti ochotni připustit.  Mon, 16 Mar 2015 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: Dva roky s prezidentem Zemanem http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6880-lukas-jelinek-dva-roky-s-prezidentem-zemanem http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6880-lukas-jelinek-dva-roky-s-prezidentem-zemanem Druhé výročí pobytu v prezidentském úřadě oslavil Miloš Zeman ostrým výpadem proti České televizi. Podle něj neplní svoji veřejnoprávní funkci. Koncesionářské poplatky za televizi a rozhlas by doporučoval jen jako dobrovolné, lidé by prý měli mít možnost alternativně posílat svoje peníze na veřejně prospěšné účely. Zrušení koncesionářských poplatků je nyní nejviditelnějším cílem Strany práv občanů, které je Zeman čestným předsedou. Pomiňme osud médií veřejné služby bez koncesionářských poplatků. Byly by podfinancované, snadno ovladatelné (zejména státem, tedy politiky) a třeba i privatizovatelné. Demokratická společnost by přišla o jednou ze svých opor, jakkoliv kulhajících – nedostatky v práci veřejnoprávní televize i rozhlasu nejspíš najdeme všichni. Zajímavější ale je, že ke zpochybňování „velkých“ médií zpravidla dochází, když se vedou skutečné i propagandistické války nebo když se dostávají ke slovu populisté a extremisté. O „prolhaných médiích“ se poprvé hovořilo za první světové války, tento termín rádi používali Hitlerovi a Goebbelsovi nacisté, oživila jej nedávno německá Pegida, když si stěžovala, jak je informováno o islámu a protestech proti němu. Také u nás se „prolhanost médií“ co chvíli skloňuje. Stačí si vzpomenout na Sládkovy republikány, Cibulkovy radikály nebo na nástup Andreje Babiše do politiky. Protože měl dojem, že o něm všichni lžou, pořídil si vlastní vlivné sdělovací prostředky. Na „prolhaná média“ tradičně míří i stoupenci Miloše Zemana. Co se stane, když zpochybníte velká média, včetně veřejnoprávních? Lidé se budou víc orientovat na „nezávislé“ zdroje, zejména na internet. Přitom tam se propagandě šířené z různých světových stran daří nejlépe. V souvislosti s ozbrojeným konfliktem na východě Ukrajiny se rozmnožily zejména weby těžící z ruských informačních zdrojů. Proto se jistě najde dost těch, co Zemanovo tažení proti médiím veřejné služby ocení. Zeman a média – to je nekonečný příběh. Prezident se do žurnalistů ostošest naváží, a oni kolem něj dál kouří jako můry okolo svítící lampy. Nedokáží se od prezidenta odtrhnout, ačkoli v našem ústavním systému fidlá jen druhé housle. Zeman o tom zájmu ví a přizpůsobuje se mu. Má dokonce soucit s krajskými redakcemi, a tak největší „špeky“ poslední dobou pronáší při svých výjezdech do regionů. Když mu zkrátka schází politický protivník, boxuje Zeman s médii. Zapadá to do jeho koncepce prezidenta provokujícího a rozdělujícího společnost. Jejím prostřednictvím udržuje své věrné ve střehu – a oni se vždy ochotně sesypou na nositele odlišných názorů. Podobně fanaticky se chovají i Zemanovi skalní odpůrci, kteří si nevystačí s červenými kartami, ale potřebují ke štěstí i vajíčka. Třeba se ale ještě novináři poučí. Mohou nad Zemanem vyhrát kontumačně – když se budou věnovat jen jeho skutečně důležitým jednáním a výrokům. Kdyby tomu tak bylo, divili bychom se, že už to jsou dva roky, co naše životy zpestřuje prezident Zeman. Přišli bychom o jeho prostořeké přípitky i o kolekci hradních vulgarismů. Víc prostoru by zbylo též pro analýzu oficiálních Zemanových počinů. Mohli bychom zkoumat konzistentnost prezidentových názorů i úroveň projevů u vskutku státně důležitých událostí. Pomoci bychom si mohli postřehem Václava Klause : „Mračím se, že si nepíše projevy, že nepíše vůbec nic. Myslím, že za svého prezidentství nepublikoval snad jediný projev, jedinou knihu. Leckdo, i já jsem schopný promluvit spatra, ale většinou tím projev strašně trpí, je nestrukturovaný, dlouhý. Zeman je výborný a mimořádný řečník, ale myslím, že projev k 28. říjnu či projev novoroční si to nezaslouží; to jsou projevy závažné.“ A není všude plno Zemana jen proto, že ČSSD neexhibuje, klasická pravice je v kytkách a Babiš se s firmou ANOfert a rétorikou prosťáčka okoukal? Takže nejenom máme hlavu státu, která nám patří, ale i její chování je takové, o jaké si koledujeme. Mon, 09 Mar 2015 00:00:00 GMT Lukáš Visingr: Přímá demokracie není zárukou kvality http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6856-lukas-visingr-prima-demokracie-neni-zarukou-kvality http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6856-lukas-visingr-prima-demokracie-neni-zarukou-kvality To, co v únoru proběhlo v hnutí Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury (jak vlastně zní celé jméno tohoto subjektu), by se dalo nazvat vnitrostranickým převratem, ale jelikož se formálně jedná o hnutí, nikoliv stranu, byl to spíše převrat „vnitrohnutní“. V každém případě ovšem jde o zajímavou událost, ze které by měli vyvozovat poučení (nejen) všichni ti, kdo žádají zásadní systémové změny v politice a společnosti. Co vlastně přineslo hnutí Úsvit úspěch v parlamentních volbách v roce 2013? Nepochybně šlo o kombinaci několika faktorů. Charismatický a mediálně známý předseda, který se vyjadřoval „politicky nekorektně“ mj. vůči Rómům, vysoká míra nespokojenosti a frustrace voličů (která značně napomohla i hnutí ANO), ale také některé konkrétní body v programu, jež koneckonců odpovídají i jménu subjektu. Snaha o posílení prvků přímé demokracie ve stylu obdivovaného Švýcarska asi zněla lákavě uším nejednoho voliče. Úsvit od začátku navrhuje mj. přímou volbu do co největšího počtu politických funkcí, snadné odvolávání přímo zvolených politiků a časté vypisování referend takřka ke každé otázce, která má veřejný význam. Pokud si k tomu přidáme populistickou rétoriku namířenou zejména vůči menšinám a cizincům (což je vzhledem k původu předsedy Úsvitu opravdu pikantní) a značně vágní socioekonomický program, lze říci, že Úsvit je z českých parlamentních subjektů patrně nejbližší krajní pravici ze států západní Evropy. Inspirace Švýcarskem je jistě zajímavým motivem, avšak podobně jako některé další radikální systémové změny, jejichž návrhy se tady občas objevují (jako např. nápad zavést prezidentský model z USA), opomíjí jeden „detail“. A sice to, že komplexní politické modely, jako je právě ten švýcarský (nebo americký) jsou takříkajíc „nepřenosné“. Nelze je zkrátka „en bloc“ zavést a okamžitě očekávat stejné výsledky jako v zemích původu. Politický model Švýcarska, obsahující ze všech zemí světa určitě nejvíce různých prvků přímé demokracie, se samozřejmě neutvořil „přes noc“. Je úzce spjat s celou kulturou a historií státu a jeho nynější podoba se rodila stovky let. Představa, že v zemi se zcela odlišnými tradicemi a politickou kulturou bude švýcarský model automatickou zárukou stejné kvality demokracie, je přinejmenším naivní, ne-li dokonce nebezpečné. Navíc se hodí doplnit, že i ono opěvované Švýcarsko se svými referendy není dokonalé. Právě nyní třeba řeší dosti zásadní problém se svým letectvem, protože negativní výsledek referenda zablokoval nákup stíhačů Gripen, ačkoli švýcarské vzdušné síly nové bojové letouny skutečně potřebují. Referendu předcházela enormní mediální „masáž“ z obou stran, což se u referend (a to nejen ve Švýcarsku) stalo už prakticky pravidlem. Mediální magnáti mohou ovlivnit veřejné mínění daleko více, než bychom si chtěli připustit, a pro Českou republiku to samozřejmě platí rovněž. Jak již bylo mnohokrát řečeno, za volebním úspěchem hnutí ANO stála (mj.) obrovská volební kampaň, v niž ale nešlo ani tak o konkrétní body programu, jako spíše o prezentování Andreje Babiše a dalších „tváří“. Vnucují se obavy, že se jakékoli referendum stane jen dalším „bojištěm“ zájmových skupin, které budou pomocí „svých“ médií manipulovat názory voličů. Nedávné události v Úsvitu jsou pak o to zajímavější, že „svržení“ Tomia Okamury a následné založení nového subjektu (který se k západní krajní pravici přihlašuje již zcela otevřeně) se dá pokládat za paradoxní aplikaci hlavních idejí Úsvitu. Vždyť to byla ukázka přímé demokracie a odvolání nevyhovujícího politika! Znovu se tak ukázalo, že se dramatické systémové změny nakonec často obrací proti těm, kdo je vášnivě prosazují. Fri, 27 Feb 2015 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: Smutný konec jedné paní http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6844-lukas-jelinek-smutny-konec-jedne-pani http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6844-lukas-jelinek-smutny-konec-jedne-pani O tom, že ministryně spravedlnosti Helena Válková patří k nejslabším členům Sobotkova kabinetu , se mluví celé měsíce. Upozornila na sebe jak častými výměnami svých podřízených, tak natahovanou přípravou zákona o státním zastupitelství. Od začátku února spekulace o odchodu Válkové z vlády zesílily. Značně k nim přispěly články v Lidových novinách a MF Dnes, listech vlastněných šéfem hnutí ANO Andrejem Babišem . 9. února se Válková sešla s prezidentem Milošem Zemanem – ovšem po odchodu z Hradu rezignaci neoznámila. Mluvila jen o znechucení z tlaků, které jsou na ni vyvíjeny. Dál už stačí jen chronologicky zmapovat kroky a vyjádření aktérů příběhu. Andrej Babiš 10.2.: „Já jsem předpokládal, že včera po jednání s panem prezidentem to teda jako oznámí. Teďka je nemocná, takže jsme se nemohli potkat, ale víceméně si myslím, že jsme na tom domluveni.“ Krátce poté oznámil Babiš odchod Válkové z vlády sám. A dodal: „O odvolání nemůže být řeč. Paní ministryně se sama rozhodla, že svoje působení chce jako ukončit. Nenavrhnul jsem nic takového.“ Andrej Babiš 14.2.: „Nemusela skončit, ona se tak rozhodla. To, že podala demisi k 1. březnu, bylo její svobodné rozhodnutí. Měla plno pedagogických závazků i argumenty soukromého charakteru, které nechci rozvádět, a došla k názoru, že jí post ministra nesedí.“ Helena Válková 14.2.: „Kandidovala jsem za hnutí ANO, a pokud tedy ono má pocit, že by potřebovala někoho razantnějšího v čele resortu a ne slušnou dámu, tak je třeba na to nějak zareagovat. A já jsem dostala vzkaz víceméně jasný, že bych měla tu svoji misi ukončit.“ Helena Válková 16.2.: „…ale ať to nikdo nevydává za moje svobodné rozhodnutí. Vůbec jsem neuvažovala o tom, že bych rezignovala. Naopak jsem si udělala předpolí a ještě svolávala strategickou skupinu, s kterou jsem jednala v pátek 6. února o dlouhodobých vizích. Babiš mi sdělil, že představou hnutí ANO je, abych skončila co nejdříve, protože medializací mé osoby je negativně poškozováno hnutí ANO." Andrej Babiš 16.2.: „Paní profesorka Válková byla naším nejkritizovanějším ministrem. Mnohdy bohužel oprávněně. O tom, že skončí, se mnou mluvila už několikrát, ale vždy nakonec našla důvody, proč ještě pokračovat. Pokud by sama nerezignovala, hnutí by stejně navrhlo její odvolání.“ Miloš Zeman 13.2. v záběru TV Prima směrem k řediteli zahraničního odboru prezidentské kanceláře Hynku Kmoníčkovi: „Válková se mimochodem podělala. Já jí nabídnul pomocnou ruku a ona to odpískala.“ Dál poznamenal, že mínil předvést prezidentské pravomoci. „Chtěl jsem tím demonstrovat svoji sílu a ona se vzdala.“ Pro doplnění výpisek z Ústavy ČR. Článek 62: Prezident republiky jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády a přijímá jejich demisi, odvolává vládu a přijímá její demisi. Článek 73: Předseda vlády podává demisi do rukou prezidenta republiky. Ostatní členové vlády podávají demisi do rukou prezidenta republiky prostřednictvím předsedy vlády. Článek 74: Prezident republiky odvolá člena vlády, jestliže to navrhne předseda vlády. Tento přehled je výmluvný. Helena Válková, jakkoliv byla špatnou ministryní, se k opuštění funkce nechystala. Postupně odpracovávala svoje chyby a měla v resortu další plány. Když jí byl položen nůž na krk, tak trochu se sesypala - a z mediálního výsluní se stáhla s odvoláním na zápal plic. Ten vyléčila bleskově a po výrocích svého stranického šéfa se začala hájit. S podanou demisí je však smířená. Andrej Babiš zavelel ke střídání v čele resortu spravedlnosti osobně. S odstupem času bylo potvrzeno, že o odchodu s Válkovou mluvil při návštěvě jejího ministerstva Babišovi oddaný předseda poslaneckého klubu ANO Jaroslav Faltýnek . Zopakoval se tak postup při stahování ministra dopravy Antonína Prachaře z vlády. Babiš o Válkovou dál nestál, ale bál se to veřejně přiznat. Došlo mu, že manažera Agrofertu může odvolat z minuty a minutu a nikdo se v tom rýpat nebude. Odvolat ministryni je ale nevděčnější a ožehavější. Proto trval na tom, aby vše vyznělo jako její demise. Nepočítal však s tím, že si Válková taky řekne své. Až potom přiznal, co dříve popíral – že by Válkovou stejně hnutí ANO odvolalo. Vlastně se ten tvrdý chlapík předvedl coby neupřímný slaboch, který má ke lži stejně blízko jako jím ostřelovaní politici minulosti. Pozadu nezůstal ani prezident Zeman. V prvním okamžiku se sice Válkové nezastal, ale byl připraven pomoci jí v odboji, do něhož se ale nepustila. Hlavně se však těšil, jak si zase zaprovokuje. Demisi podanou ministryní přijmout nutně nemusí. U odvolání člena vlády premiérem to je jiné – ovšem spor o Nečasova ministra školství Dobeše, kterého odmítal „pustit“ prezident Klaus máme ještě v živé paměti. Celý příběh je bohužel dalším dokladem nízké úrovně českých politiků (a to i těch nejčerstvějších) a jejich lehkomyslného vztahu k ústavním procedurám. Tímto důvěru občanů v politiku obnoví jen stěží. Mon, 23 Feb 2015 00:00:00 GMT Miroslav Mareš: Soumrak Úsvitu? http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6824-miroslav-mares-soumrak-usvitu http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6824-miroslav-mares-soumrak-usvitu Rebelie poslanců zvolených za Hnutí přímé demokracie se nyní jeví jako začátek konce tohoto subjektu. Jeho šance však ještě nejsou zcela vyčerpány. Paradoxně však současný puč může posílit pozici nikoliv pozici těch, kteří se odvrátili od hlavní osobnosti hnutí Tomia Okamury , ale právě tohoto charismatického vůdce. Důležité bude, kdo uchopí rozhodující moc v tomto doposud pouze devítičlenném politickém hnutí. To totiž bude dostávat i nadále peníze ze státního financování politických stran a tyto prostředky umožní vítězi sporu vést masivní volební kampaň. Ani peníze by ale nemusely stačit k volebnímu úspěchu těm, kteří se sebou mezi potencionálním voličstvem ponesou stigma zrádců, pohrobků Věcí veřejných a další negativa. Naopak Tomio Okamura může celou záležitost využít pro svoji propagandu a sebeprezentaci coby oběti spiknutí, které přišlo v době, kdy se mu opět začalo blýskat na lepší časy. Je nesporné, že úspěch ve volbách v roce 2013 stál na Okamurově charismatu. Okamura ještě jako nezávislý senátor na počátku roku 2013 spolupracoval s lidmi kolem Holešovské výzvy a dalších protestně-populistických iniciativ (nikoliv však s radikálně levicovým uskupením Pro-Alt). Dokázal využít nespokojenosti s Nečasovou vládou a bodoval voláním po přímé demokracii. Několika dobře načasovanými výroky o romské otázce dokázal pro svoje hnutí strhnout část nespokojenců, které přitom v létě 2013 do ulic českých měst dostali aktivisté z Dělnické strany sociální spravedlnosti, Českých lvů a na ně navázaných skupinek. Poté, co nová vláda získala a udržela popularitu ve veřejnosti, oslabil se i protestní významu Úsvitu, na který místa ve vládě nezbyla. Preference začaly pozvolna klesat, zlom přišel až s vyhrocením protiislámské kampaně na počátku roku 2015, do níž se Okamura razantně zapojil. Právě z iniciativy "Islám v České republice nechceme" by mohla vzejít osoba, která by za určitých okolností byla schopna pomoci stávajícím rebelům - pro M. Konvičku by to však byla zbytečně riskantní sázka na slabého koně. Naopak Tomio Okamura se může obklopit novými lidmi, i když stín problematického udržování existence strany s devíti členy a bez místních organizací mu bude ještě dlouho předhazován. V polistopadové historii lze nalézt podobnou situaci ve volebním období 1992–1996. Tehdy poslanecký klub Sdružení pro republiku – Republikánské strany Československa opustila většina poslanců a odůvodňovala to mocenskými praktikami předsedy strany Miroslava Sládka. Ten však přesto dokázal svoje republikány dovést v roce 1996 k nejúspěšnějšímu výsledku krajní pravice v postkomunistickém období, zatímco odštěpenci z Vlastenecké republikánské strany skončili v propadlišti dějin. Na této části politického spektra se snaží zabodovat celá řada malých straniček a hnutí. Je zajímavé, že ty, které se snaží o jasnou ideovou profilaci a přihlášení se k zahraničním krajně pravicovým vzorům, se neuplatnily. A pro silné zahraniční strany musí být ty české relevantními a důvěryhodnými partnery. Pouhé přihlášení se k Národní frontě ve Francii (rebelové ji navíc ve svém prvním zveřejněném prohlášení napsali chybně jako Front Nacional namísto správného Front National - více zde ) ještě nezaručí, že stejně silná straně vznikne v českém prostředí. Ideologicky plytké populistické subjekty mají větší šanci, což ukázal i úspěch Úsvitu. Okamura má stále největší šanci oslovit voliče mezi spektrem netolerantních nespokojenců žijících na periferii. Je však otázka, zda Okamura bude schopen a ochoten věnovat ještě tolik energie na obnovu hnutí, které má nejasnou budoucnost. Šanci zvednou rukavici tak může vycítit někdo jiný, který by přivodil jasný soumrak hnutí Úsvit. Dnešní rebelové sami o sobě silnou stranu vybudují těžko. Fri, 13 Feb 2015 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: Co je psáno, to je dáno http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6810-lukas-jelinek-co-je-psano-to-je-dano http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6810-lukas-jelinek-co-je-psano-to-je-dano V Poslanecké sněmovně se hromadí podněty ke změně Ústavy ČR. V roce 1991 byla šita poměrně horkou jehlou, s omezením vlivu politické levice, a má řadu děr. Čas také přinesl nové náměty, co by do ní mohlo být zapracováno. Uvažuje se o posílení pravomocí Nejvyššího kontrolního úřadu, zavedení klouzavého mandátu, přímé volbě starostů, prodloužení mandátu ústavních soudců (a jejich volení jen na jedno období) nebo o zanesení institutu veřejného ochránce práv do ústavy. Nejvíc pozornosti ale budí úprava pravomocí prezidenta republiky. Hovořilo se o ní už při změně způsobu volby z nepřímé (parlamentní) na přímou. Nakonec se se změnami šetřilo, což snad nejhlasitěji kritizovala KSČM. V kampani před posledními sněmovními volbami se za zpřesnění prezidentských kompetencí nejvíce zasazovala ČSSD, slyšet ale bylo i ANO. Tento bod se také proto ocitl v základních dokumentech, na nichž byla založena vláda ČSSD, ANO a KDU-ČSL. Minulost je důležité si připomínat, aby nedocházelo ke zbytečnému spojování změn prezidentských pravomocí s posledními aférami Miloše Zemana . Prezidentské kompetence ve svůj prospěch natahovali, nebo rovnou překračovali, i jeho předchůdci. Václav Havel na počátku svého federálního mandátu zadělal na česko-slovenské napětí a na konci mandátu českého podepsal dopis „koalice ochotných“ na podporu kontroverzní invaze do Iráku. Tím výrazně znejasnil zahraniční politiku země, za níž přitom zodpovídá vláda. Václav Klaus zase komplikoval pozici ČR v Evropské unii. Odmítal například podepsat její Lisabonskou smlouvu. Zdráhal se ale signovat i české zákony, které mu nebyly po chuti. Nechtěl jmenovat nové soudce z řad mladých právníků, kteří přitom splňovali veškeré náležitosti. Blokoval odvolání ministra školství Dobeše z Nečasovy vlády. A na hraně byla i amnestie, kterou Klaus vyhlásil v závěru svého hradního pobytu. Zemanovy přešlapy máme v živé paměti všichni. Z hlediska ústavy byla pozoruhodná jeho nevůle jmenovat profesory nebo žonglování s udílením milostí. Veřejně prohlásil, že nejmenuje Jana Veselého předsedou Krajského soudu v Ústí nad Labem. Na pováženou jsou i smělé Zemanovy iniciativy v zahraniční politice (namátkou útok na tzv. Islámský stát), které nekonzultuje s vládou. Nedělá si ani těžkou hlavu s termíny a lhůtami. Po volbách svolal Sněmovnu na nejzazší možný termín, měsíc po zvolení nových poslanců. Bohuslava Sobotku jmenoval premiérem až po 83 dnech a jeho vládu po 95 dnech po volbách. Přitom pravděpodobný koaliční půdorys se zjevil už den po volbách. Jmenování ministrů chvíli podmiňoval a pak zase nepodmiňoval předložením čistého lustračního osvědčení. Každého adepta na členství ve vládě rovněž podrobil osobnímu pohovoru. Sobotkova vláda přesto svoje ambice na změnu prezidentských pravomocí krotí. Premiér původně hovořil třeba o třiceti dnech od voleb, do nichž by prezident musel jmenovat předsedu vlády (ten má zase třicet dnů na předstoupení před Sněmovnu s žádostí o důvěru). Nyní vláda předkládá vágní formulaci – bez zbytečného odkladu. Možná ústavní právníci vědí, co to znamená. Takový Miloš Zeman to ale netuší. O ústavních zvyklostech říká, že jsou „idiotské“ a dodává, že se drží jen toho, co je v ústavě napsáno. Logický je vládní snaha podmínit jmenování členů bankovní rady ČNB souhlasem Senátu. Roli horní komory by případně mohla převzít i vláda. Důležité je, aby obsazení klíčových pozic v národní bance nepodléhalo jedinému člověku. Představme si, že by v prezidentské kampani některého z kandidátů finančně podpořila nějaká silná finanční skupina výměnou za příslib, že „jeji člověk“ bude dosazen do bankovní rady... Moudré je také dát každé parlamentní komoře zvlášť možnost iniciovat stíhání prezidenta před ústavním soudem.  Český prezident podle ústavy není z výkonu své funkce odpovědný. Jak je ale potom možné svěřit mu vážné kompetence? Volat k odpovědnosti lze různé exekutivní aktéry – premiéra, ministry, hejtmany, starosty..., jen prezidenta ne. Už proto by buď měly být jeho úkony stvrzovány ústavně odpovědnými činiteli, anebo by měla být umožněna jeho odvolatelnost – v nám blízkých zemích, Rakousku a Slovensku, lze přímo voleného prezidenta odvolat lidovým hlasováním. Není pochyb, že změna pravomocí prezidenta je téma diskutabilní. Různé  názory na ně mají politici, ústavní právníci i politologové. Zcela zvrhlé však je spojovat tuto debatu s jedním jediným člověkem, zvlášť když Česká republika může zohlednit výkon mandátu třemi různými osobnostmi. Rovněž si připomínejme, že vymezení pravomocí by nemělo podléhat způsobu volby, nýbrž prezidentově roli v ústavním systému a také nastavení poměrů a vztahů mezi všemi ústavními aktéry. Podstatné je jedno: ČR je parlamentní republikou. Sun, 08 Feb 2015 00:00:00 GMT Lukáš Visingr: Politická korektnost prospívá jedině populistům http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6792-lukas-visingr-politicka-korektnost-prospiva-jedine-populistum http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6792-lukas-visingr-politicka-korektnost-prospiva-jedine-populistum Téměř okamžitě po teroristických útocích ve Francii se v západní Evropě vzedmula silná vlna odporu proti islámu. Stále hlasitěji zní kritika nejen extrémních a násilných podob islamismu, ale i kritika celého islámu jako nebezpečné totalitní ideologie. Tím, kdo na tom získává body, jsou pochopitelně různé strany a hnutí, které s tímto tématem operují již dlouho a nyní mohou argumentovat způsobem „my jsme vás varovali“. Rostoucí popularita těchto subjektů však není zdaleka jen výsledkem útoků ve Francii, naopak jde o dlouhodobý trend. O tom ostatně vypovídají již výsledky loňských voleb do Evropského parlamentu, jelikož v několika státech si tyto strany připsaly vítězství. Na tomto základě chtějí usilovat o výhru i v celostátních volbách a sestavovat vlády. Současná situace jim nahrává, ale co je ještě závažnější, de facto jim nahrávají i politici mainstreamu pravice i levice, kteří svým chováním takříkajíc ženou voliče do náruče populistů. Ty tam jsou doby, kdy byl odpor proti imigrantům z muslimských zemí tématem, jež zajímalo opravdu jen extrémisty, často vyslovené neofašisty a neonacisty. Dnešní volič stran, které jsou řazeny k populistické (resp. krajní) pravici, popřípadě podporovatel hnutí, jejichž náplní je boj proti islámu, vůbec není nějaký pominutý „nácek“. Na shromáždění německého hnutí Pegida i na demonstracích české iniciativy „Islám v ČR nechceme“ vidíme „úplně normální lidi“, kteří by rozhodně nemohli být řazeni mezi nějaké extrémisty. Zmíněná česká iniciativa je diskutabilním projektem už kvůli tomu, že muslimská komunita u nás je velmi malá (na rozdíl od západní Evropy). Trochu analogickým tématem v Česku je ale soužití s romskou menšinou. A narážíme i na další podobnosti. Ostrá rétorika proti Romům se zajisté podepsala na úspěchu hnutí Úsvit, ale v některých problematických oblastech přispěla i k značnému počtu hlasů pro Dělnickou stranu. Příčina je ale ve všech zemích v podstatě stejná, ať jde o muslimy z předměstí Paříže či Romy z Chánova. Většina evropských politiků se totiž dostala do pasti zvané „politická korektnost“, což je v podstatě neochota mluvit o některých nepříjemných tématech jen kvůli tomu, že by to mohlo urazit některé „diskriminované“ skupiny. A stále je tu i onen nešťastný výtvor jménem multikulturalismus, v jehož fungování nevěří už snad nikdo. Volič pak má (bohužel nikoliv neprávem) dojem, že politici, kteří by měli hájit jeho zájmy, se problémům vyhýbají, zlehčují je a bagatelizují, pokud je dokonce ještě nezhoršují. A odtud už vede přímá cesta k tomu, aby přehodnotil svou „loajalitu“ vůči stranám, z nichž takoví politici vycházejí. Voličské hlasy se „přelévají“ ke stranám, jejichž představitelé o těchto problémech přinejmenším hovoří. Nabízejí jednoduchá a často nesmyslná řešení, ale volič má aspoň pocit, že existují nějací politici, které jeho problémy zajímají. Na diskuse o islámu, imigraci či soužití s přistěhovalci díky tomu populisté získávají bezmála „monopol“, což jim přihrává další hlasy. Jedinou šancí politiků demokratické pravice a levice, jak tuto situaci změnit, je konec „politické korektnosti“. Problémy je třeba pojmenovat a řešit, a to systematicky a bez emotivního populismu. V opačném případě se můžeme snadno dočkat vlády krajní pravice např. ve Velké Británii či ve Francii. A lze opravdu vyloučit, že by potom podobný subjekt mohl uspět i v České republice? Thu, 29 Jan 2015 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: Dvakrát měř, jednou plácni http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6778-lukas-jelinek-dvakrat-mer-jednou-placni http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6778-lukas-jelinek-dvakrat-mer-jednou-placni Kdo by to býval byl řekl, že česká společnost začne žít zahraniční politikou. Loni bylo stěžejním tématem dění na Ukrajině. Snad proto, že nás až taková vzdálenost nedělí. Najednou byly sociální sítě plné informací i dezinformací, propagandy z východu i západu. Těch samozvaných expertů, co se urodilo… S historiky a ukrajinisty si dodnes dopisuje i prezident Miloš Zeman , který poněkud neopatrně nakládá s ukrajinskými dějinami. Politici se rozdělili na ty, kteří vidí svět podobně jako Miloš Zeman (případně Vladimír Putin), a na stoupence postupu Evropské unie. V jednom houfu se ocitla KSČM s Úsvitem, částí ČSSD, částí ANO a postklausovskou částí ODS, ve druhém pak TOP 09, KDU-ČSL a opět části ČSSD, ANO a ODS. Nový rok přinesl nové zásadní události. Teroristický útok na pařížskou redakci časopisu Charlie Hebdo nejprve všichni svorně odsoudili, ale pak opět byly postaveny barikády. Internet se zčistajasna zaplnil odborníky na islám. O míře svobody slova se přou liberálové s konzervativci, přičemž obě skupiny mají zastoupení nalevo i napravo. Střet se odehrává i nad tématy přistěhovalectví a multikulturalismu. Jako rozbuška klidně postačilo rozhodnutí vlády ČSSD, ANO a KDU-ČSL přijmout na naše území patnáct syrských rodin. Půjde hlavně o humanitární gesto. Možnost, že by Syřani u nás zůstali navždy, je otevřená. Tahouny odporu k imigrantům se stali poslanci Úsvitu přímé demokracie a ODS. Na demonstraci, která se v xenofobním duchu vymezila vůči muslimům, promluvili zástupci obou stran Marek Černoch a Jana Černochová . Jejich jména jsou jen zábavným koloritem nezábavného fenoménu – uzavírání tuzemské společnosti. Své si přihodil i Miloš Zeman, který by nepřizpůsobivé uprchlíky (včetně těch, co odjakživa působí v západní Evropě) vracel domů a v rámci odporu k multikulturalismu by selektoval handicapované děti (beztak měl na mysli především rasový handicap) od většinového kolektivu. Sociálnědemokratický premiér Bohuslav Sobotka se sice chová zdrženlivě a v linii evropské politiky, ovšem ani on se nevyhnul slibům nabobtnání rozpočtu a kompetencí tajných služeb. Nevydáváme se ale tím na cestu změny našich životů a zvyků, na kterou by nás radikální islamisté nejraději nasměrovali? Nebylo by rozumnější promýšlet reakci na celoevropské úrovni a mezi prvními kroky posílit koordinaci národních zpravodajských sborů? Je naše česká situace srovnatelná s francouzskou? Teroristé se k nám mohou snadno dostat z kterékoli země zařazené do schengenského prostoru. Máme se ale bát českých muslimů? Zatímco do Francie proudili a proudí zejména z bývalých kolonií a sfér vlivu země galského kohouta, u nás se začali usazovat v rámci mezinárodní spolupráce komunistického režimu. Ve Francii mají již několik generací vyznavačů islámu, často bez práce, v ghettech, náležitě frustrovaných. U nás se k islámu hlásí především vzdělaní a kvalifikovaní jedinci – lékaři, inženýři, technici… Máme ještě dost času zařídit si imigrační politiku tak, abychom nedopadli jako Francie. Tím spíš je zbytečné nyní podléhat antiislámské hysterii a vyhrocenému nacionalismu. Nebylo by rozumnější budovat takovou společnost, kterou nebudou mít potřebu demolovat ani muslimové, ani křesťané, ani vyznavači jiných náboženství? Předpokladem však je odpovědný přístup politické reprezentace, jež by měla dvakrát měřit, než jednou něco plácne, nedejbůh řízne. Jenže ono oslovovat vyděšené voliče populistickými větičkami je tak snadné… Sat, 24 Jan 2015 00:00:00 GMT Miroslav Mareš: Muslimská politika v ČR na rozcestí http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6773-miroslav-mares-muslimska-politika-v-cr-na-rozcesti http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6773-miroslav-mares-muslimska-politika-v-cr-na-rozcesti Muslimská komunita v České republice sestává z několika částí, z nichž některé uskutečňují vlastní politické plány. Současná situace je však pro ně obecně krizová, protože velká část majoritní populace a její politické reprezentace je naladěna proti výraznějšímu posilování islámských pozic. Je sporné, zda v současné situaci požádá Ústředí muslimských náboženských obcí v čele s Muneebem Alrawim o církevní registraci druhého stupně, protože lze očekávat smršť negativních reakcí. Současný ministr kultury Daniel Hermann není natolik vstřícný, jako byl ministr kultury Pavel Dostál ovládající resort v době při udělení prvního stupně registrace. Případná paralýza činnosti Ústředí může vést k větší aktivitě skupin, neregistrovaných jako církve a náboženské společnosti, což se již nyní projevuje opětovným „znovuobjevením se“ Muslimské unie Mohameda Abbase na veřejní scéně, odkud se před několika lety vytratila. Současně se ovšem zdá, že na dosavadní dynamice ztratila rozvíjející se síť kolem jazykových škol Alfirdaus vedených Kuvajťanem Baderem Eknaifithem, která v předchozích letech do jisté míry vytvářela paralelní strukturu k tradičním islámským nadacím a obcím.   Nelze přitom zapomínat, že z 90. let i z první dekády dvacátého století existuje vícero registrovaných skupin, které jsou nyní v zásadě „právními schránkami“. Ty mohou posloužit dalším zájemcům o využití. Týká se to např. Ligy českých muslimů. Organizace, které byly zaregistrovány jako občanská sdružení či sdružení s mezinárodním prvkem, od 1. 1. 2014 přešly do právní podoby spolků podle nového občanského zákoníku. Nyní musí ve lhůtě dvou let dostát novým podmínkám registrace, jinak jim v krajním případě může hrozit i vymazání z rejstříku. To se týká nejen již zmíněných spolků Muslimská unie a Liga českých muslimů, ale i Všeobecného svazu muslimských studentů v ČSFR  (tak stále zní dle veřejného rejstříku název organizace, vystupující veřejně jako Muslimský svaz studentů a mládeže) či TWRA – Third World Relief Agency (která byla po dlouhých soudních peripetiích zaregistrována v roce 2006, kdy u Nejvyššího správního soudu zvítězila nad ministerstvem vnitra). Některá uskupení registraci nemají – např. Cesta k víře pro Česko/Šaria pro Českou republiku, nemluvě o stoupencích militantních sítí organizací. Emisaři jiných islamistických skupin přicházejí ze západní Evropy na misijní činnost a opírají se o jednotlivé stoupence v ČR. Nejsou mnohdy příliš vítáni vedením hlavních organizací z obav před diskreditací komunity. Členové organizace Tablíghí Džamá’at ve svých typických oblecích vyvolávají často nepříznivé reakce u majority. Naopak přijatelnější jsou pro širší veřejnost umírnění muslimové z multinárodních nevládních organizací, typicky Šádí Shanaáh z organizace Insaan. Jejich liberální směřování ale nemusí vyhovovat tradicionalistickým muslimským aktivistům. V muslimské politice v ČR se projevují i jiná vnitřní pnutí. Spor mezi sunnitskou a šíitskou větví vedl k osamostatnění šíitů, napojených na modlitebnu v jihomoravské Kuřimi a struktury kolem iránského, libanonského a iráckého velvyslanectví v Praze. Vlastními projekty z hlediska národnostního klíče se prezentuje část tureckých muslimů v ČR, Bosňáků, Kavkazanů či příslušníků středoasijských národů (zvláště kazašská muslimská komunita). Dochází i k jisté „decentralizaci“ muslimské politiky podle aktuálních lokálních zájmů, např. soustředění se části komunity na vybudování rozsáhlejší „základny“ v Teplicích či o vytvoření „pevného“ trojúhelníku Vídeň – Brno – Bratislava některými jihomoravskými muslimy, kteří jsou si vědomi vzrůstající role Vídně v globálních muslimských sítích. Rozvoj islámské politiky v ČR bude zřejmě v dohledné době omezen na udržování stávajícího stavu a na zajištění náboženských potřeb komunity, pouze malá část se bude snažit o další expanzi do veřejného prostoru. Důvodem pro tuto snahu o expanzi bude především tlak od zahraničních nadací sponzorujících domácí scénu, zvláště z prostoru Arabského poloostrova. Na ideovém okraji mohou působit radikalizované skupinky, povětšinou skryté před zraky veřejnosti i před částí vedení komunity. Muslimská politika v ČR se tak nyní nachází na rozcestí. Na jednu stranu je poznamenána vnitřními spory a neochotou mnoha lidí k většímu veřejnému působení, což ale jiná část jejích příslušníků kritizuje a odvolává se přitom i na výzvy k větší aktivitě od souvěrců z tradičního islámského prostoru, od některých arabských ambasád i z muslimských komunit v západní Evropě. Alternativní způsoby rozrůstání se (nyní např. aktivitou ve vězeňském prostředí) mají jen omezený dopad. Řada muslimských vůdců je si však vědoma, že současná společenská situace je pro větší expanzi krajně nevhodná. Proto je nyní dominantní strategií muslimské politiky v ČR její sebeobrana vůči vnějšímu tlaku, spojená se snahou o zajištění dosavadních pozic a s udržováním kontaktů na silná muslimská centra v zahraničí. Tue, 20 Jan 2015 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: Mlčeti zlato http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6738-lukas-jelinek-mlceti-zlato http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6738-lukas-jelinek-mlceti-zlato Už aby se na nás začaly valit nové a zásadní politické události. Kdyby mezi našimi politiky platilo „Jak na Nový rok, tak po celý rok“, čekala by nás letos hrůza hrůz. Aspoň to můžeme odvodit z jejich promluv na přelomu roku. Pochvalu nakonec zaslouží hlavně ti, co mluvili jen skromně a potichu, případně nemluvili vůbec. Proto se o Karlu Schwarzenbergovi (TOP 09), Petru Fialovi (ODS), Pavlu Bělobrádkovi (KDU-ČSL) nebo Vojtěchu Filipovi (KSČM) o svátcích skoro nevědělo. Zbylé politické špičky předvedly mix ješitnosti, falešnosti, nenávisti a sucharství. Zkrátka nic, co bychom v dusné domácí i mezinárodní atmosféře v příštích měsících potřebovali. Všechny samozřejmě strčil do kapsy Miloš Zeman . Prezident přednesl na Nově Vánoční poselství, dal velký rozhovor deníku Právo, odpovídal na otázky čtenářů Lidových novin, živě odvysílal první Prezidentský Pressklub na Frekvenci 1 a ještě stihl posílat vzkazy přes mluvčího Ovčáčka. Velkým tématům se ale věnoval jen okrajově. Mluvil hlavně o sobě. Hájil své zahraniční cesty, vracel se k Pussy Riot, vtipkoval o svých oponentech. Luboši X. Veselému se z něj aspoň v rádiu podařilo vytáhnout, že vnější tlaky na suverénní Českou republiku, jichž se bojí, by mohly pocházet od našich západních partnerů a že je na rozdíl od Andreje Babiše (ANO) fanouškem účtenkové loterie provázející elektronickou registraci tržeb a přísných majetkových přiznání s jistou dávkou retroaktivity. Zeman zkrátka chytře využil volný mediální prostor a opět jej maximálně naplnil. Víme, co si myslí o Sobotkovi , Jaceňukovi i Porošenkovi, a zvolna zapomínáme, že Ústava nečiní z prezidenta stěžejního exekutivního aktéra. Tím naopak je premiér Bohuslav Sobotka (ČSSD). Jeho bilanční rozhovor pro Českou televizi byl věcný, typicky mírný – tedy zároveň i šustící papírem a nemagnetizující lidi, kteří cítí z politiky únavu a lámou nad ní hůl. Povedl se i exprezident Václav Klaus , který s provokativností sobě vlastní nařkl Sobotku, že nás vede ke komunismu, a zároveň si zažárlil, jak média hýčkají Zemana. Andrej Babiš sice byl ve vystupování skromný a neokázalý, stihl si však přitom ve videoposelství přihřát polívčičku u samoživitelek, které jinak zlobí neochotou, aby stát platil výživné za nezvedené otce. Nezalekl se ale emocí, kterými nešetřili prezidenti Slovenska, Německa, ba ani Ruska, a na které zapomněla drtivá většina tuzemských státníků. „Občanům samozřejmě přeju to hlavní, a to pevné zdraví, ale i lásku, aby se na sebe v metru, obchodech, autobusech a vlacích lidé nemračili, ale usmívali. Žádnou nevraživost, závist, ale přátelství, toleranci a solidaritu,“ vzkázal s marketingovou grácií Babiš. Prim ale nakonec patří lídrovi Úsvitu přímé demokracie Tomio Okamurovi , který se zasloužil aspoň o zvýšený prodej kebabů u pouličních prodejců ve velkých městech. Původně to tak ale nezamýšlel: plně se ztotožnil s názorem dalšího člena vedení Úsvitu, Jiřího Kobzy, že bychom měli venčit pejsky a prasátka poblíž mešit, že bychom tam měli chodit střídmě oblečení, nasměrovat k mešitám i bezdomovce, nebo že bychom neměli kupovat kebaby, neboť to je jen další jeden krok k burkám. To už není boj s terorismem. Tady už zavání šovinismus a xenofobie. Přitom nepřekvapí, že čtenáře a přitakávače našel Okamura vmžiku a jistě vyváží i rebelii prokouknuvšího poslance a bývalého diplomata Milana Šarapatky . Každý z politiků zkrátka na přelomu předvedl to, v čem vyniká. A to je v podstatě špatně. Spokojenější bychom byli, kdyby se měnili a zbavovali toho, co jim kazí profil. To bychom ale asi chtěli příliš. Proto si do roku 2015 popřejme především zvýšenou občanskou aktivitu, která by na sebe mohla převzít část řehole politiků a připravit půdu zajímavějším politickým střetům v příštích volebních letech. Tue, 06 Jan 2015 00:00:00 GMT Lukáš Visingr: Nadáváním politikům nadáváme i sami sobě http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6715-lukas-visingr-nadavanim-politikum-nadavame-i-sami-sobe http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6715-lukas-visingr-nadavanim-politikum-nadavame-i-sami-sobe Přelom roku je tradičně příležitostí pro bilancování a hodnocení. To platí i v politice, je ovšem velikou chybou chápat politiku a „zbytek světa“ jako odlišné, nebo dokonce protikladné sféry, resp. hodnotit je odděleně. Jestliže totiž hodnotíme politiku, nutně tím vystavujeme i účet celé společnosti, jejímž obrazem politika je. To se potom odráží mj. v ochotě občanů se na politice přímo podílet či na charakteru volebních kampaní. Politika určitě patří k hlavním tématům jakýchkoli debat, jež se ale velmi spolehlivě zvrhávají ve všeobecné nadávání na politiky, kteří (údajně) dělají hlouposti, ničemu nerozumějí, kradou a užívají si vysoké platy a náhrady. Je nepochybně pohodlné vytvořit takovýto protiklad „nás“ (tedy poctivých „obyčejných lidí“) a „jich“ (čili hloupých a zlých politiků) a následně na „ně“ svalovat vinu za všechno špatné. Tahle dichotomie je ovšem od počátku principiálně chybná a šikovně opomíjí to, kde se vlastně ti politici berou. Ve svobodné demokratické společnosti, v níž přece určitě (přes všechny její různé nedostatky) žijeme, standardně platí, že politiky vysílají do jejich úřadů samotní občané v demokratických volbách. Politici sem nepřišli z nějakého jiného světa, jsou to občané jako kdokoli jiný, pouze se prostě rozhodli využít nejen volebního práva aktivního (tj. volit), ale i toho pasivního (tedy být voleni). Politici představují jakýsi výběrový vzorek obyvatelstva a přinášejí do politiky to, jaká je celá společnost, která je tam pomocí voleb vyslala. Namísto umělé a z podstaty falešné dichotomie „občané vs. politici“ by se spíše měla věnovat pozornost jinému, daleko důležitějšímu rozporu: Češi jsou vysoce nespokojení s politikou, ale jejich ochota participovat na politice (a tudíž něco ovlivnit či změnit) je daleko nižší. Jakkoliv Tomáš Klus v protest-songu Pánubohu do oken velmi přehání, má naprostou pravdu v tom, že tu „probíhají všechny nepokoje v pajzlu u piva“. Stěžování si na všechno možné nám jde skvěle, ochota něco s tím udělat je o hodně menší. To dokládá nejen nízká volební účast, ale také (nebo spíše zejména) úsilí zapojovat se do politiky i jinak než vhozením lístku do urny. Svědčí o tom mj. rostoucí počet obcí, kde zkrátka nemají zastupitelstvo, protože nikdo neprojevil ochotu kandidovat, nebo poměrně obtížné obsazování výborů a komisí v jiných (třeba i větších) městech. Jestli v tom existuje nějaká výjimka, pak je to účast na demonstracích, tu proti radaru, tu proti vládě, tu proti prezidentovi. Ale na rozdíl od minulého režimu, kdy byla účast na demonstraci projevem odvahy (jelikož „mlátičky“ měly pendreky a vodní děla v pohotovosti), představuje většina dnešních demonstrací spíše takové zábavné happeningy. Masa lidí dodává účastníkům sílu a odvahu. Kolik z nich by osobně, individuálně a veřejně řeklo to, co tak nadšeně křičí na demonstraci, v hospodě, popř. dnes i na Facebooku? Tohoto kontrastu nespokojenosti a neochoty lze však velmi účinně využít. Stačí dát stávajícím politikům nějakou krásnou nálepku (třeba „dinosauři“ nebo „nemehla“), spustit bombastickou marketingovou kampaň (která zakryje fakt, že se konkrétním volebním programem nikdo moc nezabývá) a přimět občany přijít k volbám. Populisté s lacinými řešeními, avšak zato drahými kampaněmi mohou slavit. Tuhle politiku opravdu chceme? Řešení je přitom nasnadě: Překonat onu neochotu. Ten, kdo je nespokojený se stavem politiky (a)nebo společnosti, by se měl aktivně zapojit, nejlépe do komunální politiky. Komise, výbory nebo zastupitelstva nabízejí více než dost možností. Říká se, že špatnou vládu zvolí dobří lidé, kteří nejdou k volbám. Lze to možná parafrázovat tak, že špatné politiky zvolí dobří lidé, kteří nevyužijí možnost stát se také dobrými politiky. Sat, 27 Dec 2014 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: ODS na mrtvém bodě http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6706-lukas-jelinek-ods-na-mrtvem-bode http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6706-lukas-jelinek-ods-na-mrtvem-bode Občanští demokraté zavzpomínali na staré časy. Anebo šlo o přítomnost? Kdekdo si už myslel, že legendární figury jako Dalibor Mlejnský nebo Tomáš Hrdlička jsou minulostí. Chyba lávky! ODS zrušila své buňky v Praze 11 a Praze 10. První prý měl pod palcem Mlejnský (kdysi se coby starosta proslavil drsnými metodami vůči oponentům), přestože modré řady již dříve opustil. Na desítce zase ODS podlehla kouzlu nové starostky Radmily Kleslové . Dnes šéfuje pražské organizaci ANO, předtím ale byla v ČSSD blízkou spojenkyní Petra Hulinského , který dlouho vedl oranžové v desátém obvodu i celém městě bok po boku Bémovy ODS. No a ještě dříve jí je připisována minulost pracovnice normalizační tajné služby. Jak vidno, někdejší očista ODS až tak důkladná nebyla a staří kozáci v ní vliv neztratili. Aby toho nebylo málo, vrací se občanským demokratům navíc dilema, zda si „kazit“ profil spoluprací s KSČM v městech a obcích. V minulosti se i kvůli tomu rušily organizace. V současnosti by tím ale ODS ještě snížila beztak slabé zastoupení na radnicích. Není náhoda, že o občanských demokratech slýcháme nejčastěji v souvislosti s jejich problémy. Témata celostátní politiky hlasitěji artikuluje konkurenční TOP 09. To ona se pasuje do role hlavního soupeře Andreje Babiše (ANO) a Miloše Zemana a nejhlasitější byla i při projednávání státní rozpočtu na rok 2015. Možná i proto se kuloáry šíří, že na příštím volebním kongresu může mít předseda Petr Fiala vyzývatele. Nebo vyzývatelku – mluví se o ambiciózní poslankyni a starostce Prahy 2 Janě Černochové . Fiala působí jako politik zodpovědný, ale příliš slušný a málo průbojný. Jenže zastánci tohoto názoru zapomínají, z jaké bryndy se Fiala uvolil ODS vytáhnout. Jistě, má profesorský styl a humor jen pro fajnšmekry, zároveň je ale důsledný při ideovém a personálním tmelení strany. Proto musí pražské komplikace s letitými šíbry vnímat i jako svoji osobní porážku. Po zocelení členů ODS a nastavení bojovné nálady Petr Fiala plánuje užší spolupráci s dalšími subjekty na pravici. V případě Svobodných by mu časem nevadilo ani sloučení. Musely by se ale sladit zejména zahraničněpolitické pohledy obou formací. Bezprizorní jsou i mnozí stoupenci Jany Bobošíkové . Jenže její strany a volební projekty měly vždy blízko k Václavu Klausovi . Čekat ovšem, že by se Klausovo politické zázemí opět prolnulo s ODS, by bylo odvážné. Fiala stojí o dobré vztahy se všemi předchůdci, ale zároveň necítí potřebu, aby mu Klaus, Topolánek a Nečas koukali pod prsty. I za Fialy se ODS poněkud schizofrenně definuje jako strana liberálně-konzervativní. To ale znamená, že nemá jednotný pohled na témata typu církevních restitucí nebo mezinárodněpolitické situace. Hodně nadnáší etická témata, ta ale zabírají pouze na užší výseč společnosti. Voliči, kteří za ODS od roku 1991 šli, si přece vždy zakládali na pragmatismu, materialismu a ideologii „light“. Hustit do nich dnes morálku se může minout účinkem. Volná parketa je jinde. Například v hájení zájmů podnikatelského stavu nebo formulování alternativní školské politiky. Na nedostatek odborníků přes vzdělávání si ODS přece stěžovat nemůže. Hlavně však strana musí pracovat se svými lokálními politiky v místních a krajských zastupitelstvech. Nestačí se spoléhat na individuality, jako je teplický Jaroslav Kubera . Populární komunální osobnosti musí ODS vytáhnout do popředí už jen proto, aby bylo jasné, že si jich cení a počítá s nimi i pro zvládání náročnějších zadání v centru všeho dění. Těžko předpokládat, že by Ježíšek ODS nadělil nového předsedu, nové vedení a nové voliče. Nezbude jí než postupovat dál mravenčími krůčky a snažit se přitom nerozhádat. Přestože je ODS teprve třiadvacet let, řadí se mezi tradiční strany, která mají jasnou strukturu, program a formu vystupování. To je jistá deviza. Kdyby proto měla sklon k dalšímu sebepoškozování, jedinými spokojenými by byli zastánci názoru, že doba partají minula a nastává chvíle řídit zemi manažersky, ba autokraticky, bez elementárního ideového zakotvení. Fri, 19 Dec 2014 00:00:00 GMT Miroslav Mareš: Vrbětické výbuchy a česká politika http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6686-miroslav-mares-vrbeticke-vybuchy-a-ceska-politika http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6686-miroslav-mares-vrbeticke-vybuchy-a-ceska-politika Zatímco v předvánočním čase v minulých letech si čtenáři a diváci českých médií zvyknuli spíše na reportáže o hrozbách pyrotechniky, prodávané v obchodech a na tržnicích, letošní závěr podzimu i adventní čas provází zprávy o skutečných explozích mnohem nebezpečnější munice. Ve Vrběticích za dosud nevyjasněných okolností explodoval 16. 10. muniční sklad a následně se problémy s výbuchy v tomto areálu ještě několikrát opakovaly. Nedávná evakuace obyvatelstva v důsledku výbuchů pak má nepříjemné konotace s ohledem na známé záběry uprchlíků před válečnými konflikty po celém světě. Naštěstí se v ČR o válku nejedná, i když na Valašsku zní zvuky jak na frontové linii. Výbuchy se staly i předmětem politického soupeření, protože umožnily některým politickým aktérům překrýt pachuť z nedávného přetahování o výši platů politiků a odsunout do pozadí debaty o státním rozpočtu. S ohledem na vazbu skladů na vojenské prostředí se odpůrci ANO rozhodli atakovat z jejich pohledu slabý článek hnutí, kterým je ministr obrany Martin Stropnický . Je tomu ostatně přesně rok, co prezident Zeman odmítal Stropnického jmenovat s ohledem na jeho „nevojenský“ charakter, nakonec se však nechal přesvědčit (mj. jeho znalostmi tankových vojsk). Za Stropnického se však jednoznačně postavil předseda ANO a místopředseda vlády Babiš , který se po dlouhé době vyjadřoval k problémům, které přímo nesouvisí s resortem financí anebo s obecnou kritikou poměrů v zemi. Vybaven důkladnými informacemi (podle informací Novinek od náměstka ministra obrany Tomáše Kuchty v zásadě přesunul odpovědnost na jiná ministerstva a zkritizoval firmu Imex Group. Ta sice nyní hrozí žalobami s ohledem na údajný únik informací z tajného policejního spisu, z Babišova hlediska se ovšem jedná o plusové politické body. Našel další platformu, kde se může se prezentovat jako bojovník proti předchozímu šlendriánu. Čas, kdy bude muset zásadně obhajovat vlastní politické kroky, ještě nenastává. V salvách výbuchů i politických přestřelek by ovšem neměla utichnout otázka, proč k výbuchům skutečně došlo. Klasické svalování odpovědnosti z jednoho státního úřadu na druhý by mohlo přispět snad jen k budoucímu ujasnění kompetencí. V širším kontextu je pak třeba upozornit na to, že bezpečnostní resorty byly mediálně sledovány jen v případě velkých skandálů a politicky byly zajímavé hlavně s ohledem na velké zakázky. Do nižších pater se málokdo z prostředí velké politiky a hlavních masmédií podíval, což umožnilo i vznik různých bratrstev ovládajících specializované oblasti. Dochází zde i k nemilosrdnému konkurenčnímu boji, když se snaž prosadit „jiná parta.“ Obecně je pak smutné, že k pohledu do reálného fungování jedné části bezpečnostního systému pomáhají výbušné události ve Vrběticích. Thu, 11 Dec 2014 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: Sociální, humánní a solidární http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6671-lukas-jelinek-socialni-humanni-a-solidarni http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6671-lukas-jelinek-socialni-humanni-a-solidarni Vznik koalice ČSSD, KSČM a Dělnické strany sociální spravedlnosti v severočeském Duchcově nebyla náhoda. Nevíme, proč levicové partaje zvolily za partnera právě nahnědlé dělníky, když měly po roce další čtyři neradikální subjekty. Jisté ale je, že xenofobie, nacionalismus a anticiganismus prorůstají kompletním politickým spektrem. Duchcovský starosta Šimbera nenašel ve stanovách DSSS nic závadného, proto se kvůli uzavřené koalici ani nezačervená. Krajský výkonný výbor ČSSD zase prostudoval koaliční smlouvu – a na jejím základě Šimberovu volbu posvětil. Přídavkem jsme slyšeli, že se jedná o otevření diskuse nad palčivými tématy, která je třeba řešit celostátně. Patří k nim zejména nezaměstnanost, bezpečnost na ulicích a tzv. romská otázka. Copak se ale o tomto všem dávno nediskutuje? Ústečtí sociální demokraté měli už spoustu příležitostí předložit – se znalostí situace v terénu – svoje recepty. Nebo jsou snad totožné s recepty DSSS, jejíž lídři pořádají protiromské pochody, verbálně štvou proti menšinám a před soudem jsou jako doma? Oranžovým na severu, kteří se neváhali postavit ani vzkazu pražského stranického grémia, aby byla duchcovská organizace ČSSD zrušena, nejde ani teorie, ani praxe. Nevědí, že politickou stranu nedefinují jen stanovy a program, ale i působení na veřejnosti (její i jejích vůdců), a nedochází jim, v čem se liší cíle ČSSD a DSSD. Sociální demokraté jsou oporou demokratického systému a pracují na rozšiřování práv a svobod. Extrémní pravice jde systému po krku a vějíř práv a svobod má tendenci uzavírat. Všechny tyto úvahy už mediálním prostorem proběhly. Je zde ale zřejmý důvod, proč se k nim vracet. Duchcov je jen jeden, ale ČSSD vládne na radnicích napříč republikou. Naštěstí bez „dělníků“, což ale jen nepatrně snižuje riziko, že se záměry, které by mohly i „dělníkům“ konvenovat. Není totiž nic snazšího než naskočit na averzi podstatné části společnosti vůči bezdomovcům, Romům, narkomanům, sociálně vyloučeným… Ostatně kategorie „sociálně vyloučený“ je zcela otevřená – a za jistých okolností do ní může spadnout penzista, matka samoživitelka, dlouhodobě nezaměstnaný otec rodiny, člověk fyzicky či duševně handicapovaný… Další skupinou, na níž hledíme skrz prsty, pak jsou přistěhovalci. Sotva jsme se sžili s Číňany a Vietnamci, musíme vstřebávat příliv Ukrajinců a zvykat si na vyhlídku uprchlíků z arabských zemích či Afriky. Málo platné, že jich nejspíš nebudou davy. Už jenom to vědomí narušení etnické homogenity naší pospolitosti dělá smutné divy. Nepochybně to vědí i politici slinící prsty. Proto, když se v Evropské unii zrodí plán na společnou imigrační politiku, která by odlehčila „nárazovým zemím“ na jihu kontinentu, jsme najednou ve střehu. Ještě horší vidina, než že bychom museli penězi přispívat do nějakého společného fondu, je určení povinné kvóty pro absorbování utečenců. Jako první by dorazili syrští. A kdo se jako první postaví na odpor? Sociálně demokratický ministr vnitra. Tedy, abychom byli spravedliví, Milan Chovanec v první reakci „jen“ nadhodil možnost referenda o přijetí Syřanů. I mnozí lidé na levici mu zatleskali. A na námitky, že se nechovají zrovna solidárně, začali pojem „solidarita“ vykládat velmi úzce, v národním rámci. A co třeba „humanita“, kterou si spojujeme zejména s odkazem Tomáše G. Masaryka? Zřejmě ani ona není na vrcholu popularity. Přitom na lidové hlasování o uprchlících by mohl navázat plebiscit o daních, Romech, trestu smrti… Nápad s referendem byl pohřben – ale jen díky tomu, že se před Českou republikou otevřela jiná ústupová strategie: naplnit uprchlickou kvótu občany Ukrajiny - volyňskými Čechy. Vlk se nažere a koza zůstane celá. Pomůžeme, ale „svým“, od nichž žádné riziko nehrozí. Ostatně repatriaci volyňských Čechů dláždí prezident Zeman cestu už měsíce. Všechno dopadne hezky česky. Humánnost a solidaritu si odškrtneme. Nacionalismus a xenofobii zasypeme pískem a do něj pro jistotu strčíme i své pštrosí hlavy. Přinejmenším do chvíle, než zase nějaká rádoby demokratická strana pohorší média koalicí s nácíčky a fašounky. Jako by snad také nebyli „naši“, „čeští“, „vlastenečtí“… Thu, 04 Dec 2014 00:00:00 GMT Lukáš Visingr: Českou republiku čeká nový „boj o Hrad“ http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6655-lukas-visingr-ceskou-republiku-ceka-novy-boj-o-hrad http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6655-lukas-visingr-ceskou-republiku-ceka-novy-boj-o-hrad 25. výročí sametové revoluce přineslo i velké protesty proti prezidentu Miloši Zemanovi , jenž pozbyl velkou část veřejné podpory. Jeho kroky v zahraničně-politické oblasti vyvolaly určité znepokojení v zahraničí a premiér Sobotka chce, aby prezident svoje aktivity více konzultoval s vládou. Ze začátku zdánlivě idylické soužití levicového prezidenta s vládou levého středu by se překvapivě snadno mohlo změnit v ostrý konflikt. Nebylo by to zdaleka poprvé. Už za té často idealizované první republiky totiž probíhal „boj o Hrad“, resp. existovalo napětí mezi prezidentem a koaličními politickými stranami, jež potom dosáhlo vrcholu v letech 1926–1935, když se hledal nástupce T. G. Masaryka (a nebylo vůbec jisté, že se jím opravdu stane Edvard Beneš). A pokud jde o novodobou Českou republiku, tak téměř vždy existovaly značné rozdíly mezi Václavem Havlem či Václavem Klausem na straně jedné a agendou vlády (a to jakékoli) na straně druhé. Český prezident má sice úzké ústavní pravomoci, jak je v parlamentních systémech běžné, ale přece jenom požívá poměrně velké autonomie v oblasti zahraniční politiky a disponuje značně velikým neformálním vlivem. Předchozí dva čeští prezidenti se nejednou pohybovali na hraně ústavy a na mezinárodní scéně postupovali dle svých názorů a přesvědčení. Vzpomeňme třeba na absurdní spor mezi Václavem Klausem a tehdejším premiérem Jiřím Paroubkem , jenž chtěl hlavě státu nakonec i zakazovat zahraniční cesty. Sobotkova vláda se (aspoň oficiálně) hlásí k odkazu Václava Havla, resp. k zahraniční politice akcentující lidská práva. Václav Klaus prosazoval a Miloš Zeman dnes prosazuje přístup, jenž staví na první místo ekonomickou diplomacii, což pak vede ke vstřícnosti vůči režimům, které nejsou z hlediska demokracie zrovna vzorové. Zřetelný příklon k Rusku u prezidentů Klause a Zemana tak zákonitě vyvolává napětí ve vztazích s vládou. Fakt, že prezident Zeman byl zvolen v přímé volbě (a tudíž se může zaštiťovat bezprecedentní demokratickou legitimitou), jeho pozici určitě posiluje. Bylo by ovšem mylné se domnívat, že nepřímo zvolený prezident by se choval jinak, což ostatně nejlépe ukazoval Václav Klaus. To, že mezi Hradem a Strakovou akademií (popřípadě Černínským palácem) stále jiskří spory, má kořeny v samotné povaze a vnímání prezidentské funkce. Ve většině republik EU je prezident o málo více než „živé razítko“ a „kladeč věnců“. Ruku na srdce, kdo tady před ostudným házením vajíček znal jméno německého prezidenta? Sami Češi však svou hlavu státu vidí jinak než jako „pouhého“ vysokého úředníka. Patrně se ozývá starý monarchistický instinkt, díky němuž Češi chtějí v čele země veliký symbol, autoritu, cosi jako „majestát“ či „vůdce“. Proto žádají, aby na Hradě (když tam nemůžou mít krále) měli opravdu silnou osobnost, nikoli šedivého byrokrata. O výjimečné autoritě a symbolické síle Masaryka a Beneše jistě nelze pochybovat. Když nyní vynecháme prezidenty z éry totality (byť přinejmenším Antonín Zápotocký a Ludvík Svoboda se nemalé společenské autoritě těšili), pak Václav Havel, Václav Klaus i Miloš Zeman (ačkoli každý jinak) představovali či představují mimořádně výrazné postavy, u kterých zkrátka nelze očekávat, že se budou vždycky podřizovat mínění vlády. Miloš Zeman brzy oslaví druhý rok ve funkci prezidenta. Z řad jeho odpůrců již znějí hlasy na téma jeho nástupce. Jelikož Zeman těžko bude oficiálním kandidátem nějaké silné strany (tím ostatně nebyl ani roku 2013), lze očekávat, že Česko skutečně čeká „boj o Hrad“ mezi nynější hlavou státu a stranickými kandidáty. Otázkou však je, zda kolísající podpora veřejnosti může Miloši Zemanovi k obhajobě vítězství postačovat. Wed, 26 Nov 2014 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: Jak na exhibicionisty http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6645-lukas-jelinek-jak-na-exhibicionisty http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6645-lukas-jelinek-jak-na-exhibicionisty Prezidenta Miloše Zemana je všude plno. Jenom ve středu 19. listopadu stihl tři tiskové konference. Tomu předcházela cesta do Číny, při níž Zeman okázale přešel lidskoprávní témata, návrat do vlasti letadlem mocné finanční skupiny, předávání státních vyznamenání 28. října i řadě kontroverzních osobností, vulgarity v Hovorech z Lán, útok na Pussy Riot, polemika s ruskými ochránci lidských práv, výměna invektiv s oponenty u příležitosti výročí 17. listopadu a zničehonic Hradem zveřejněná informace o pozvání světových státníků, včetně ruského prezidenta Putina, do České republiky na lednové oslavy osvobození koncentračního tábora Osvětim. Semlelo se toho ale ještě víc. Zeman jakoby se předháněl se svým předchůdcem Václavem Klausem v tom, kdo zaplní větší část novin, rozhlasového a televizního zpravodajství. Jedna věc se mu podařila: vyhnal spoustu lidí do ulic – ti slušnější přišli s červenými kartami, nevychovanci s vajíčky. Shromáždila se i skupinka Zemanovým věrných, která však má ještě řadu dalších stoupenců na sociálních sítích. Jsi pro Zemana, nebo proti němu? Skoro každý je postaven před toto dilema a skoro každý má potřebu se zařadit. Sociologické výzkumy jsem zatím nezaznamenal, tak tipuji výsledek – tradičně – půl na půl. A to je špatně. Prezident začal přilévat do ohně olej rovnou po litrech a my kolem vatry vesele křepčíme. Společnost je rozdělená ještě víc než za Paroubka s Topolánkem . Přitom každému, kdo si po chvílích vzrušení dopřeje studenou sprchu, musí být jasné, že z tohoto stavu nic dobrého nevzejde. Proč ale Miloš Zeman tuto spirálu nenávisti a nepochopení roztočil? Kdysi sliboval být spojujícím prezidentem všech, dnes si libuje jen ve společnosti svých nejvěrnějších. Můžeme jen spekulovat. Podezření, že pracuje na zakázku „zvnějšku“, mi připadá za vlasy přitažené. Miloš Zeman nemá náturu slouhy. Jde o unikátní osobnost, hrdou, ba ješitnou. Má za sebou statečnost z týdnů před listopadem 89, programovou práci pro Občanské fórum, vytažení sociální demokracie do první ligy, řízení levicové vlády, která přes obludnou opoziční smlouvu s ODS odvedla i kus slušné práce, a v neposlední řadě vítězství v první přímé prezidentské volbě. Možná se Zeman nudí. Možná využívá chvil, kdy se nic moc neděje, aby na sebe upoutal pozornost. Druhdy pomáhal v demontáži Nečasovy vlády, kočíroval Rusnokův kabinet , účastnil se tahanic v ČSSD. Teď nastal až nezvyklý pokoj. Sobotkova vláda je vcelku úspěšná, pravicová opozice slabá, situace v ČSSD se uklidnila. Emoce budí leda krize na Ukrajině. Na jejich rozdmýchání se Zeman některými výroky podílel. Zajímavé jsou jeho hrátky s volyňskými Čechy. Na západě Ukrajiny je klid, nehrozí tam boje, ani vzestup ruského vlivu. Repatriace, jakkoliv by možná některé rodiny potěšila, by mohla být zneužita zahraničněpoliticky i vnitropoliticky. Jako další příležitost pro upoutání pozornosti si pak Zeman vybral právě lidská práva, přístup k nimž jej vymezuje vůči havlovsko-schwarzenbergovskému táboru. Paralelně Zeman vstupuje do dílčích kauz domácí politiky, například do sporu svých oblíbenců z ANO a ČSSD Andreje Babiše a Svatopluka Němečka . Co když ale nejde o zahánění nudy? Zeman je vzdělaný člověk, má jistě spoustu zálib. Nepohání jej spíše jeho ego, touha postavit si pomník, zapsat se do dějin – ČR, Evropy, světa...? Proč být vnímaný vlažně, když na pozadí konfliktů se může stát pro své věrné doma doslova modlou? Proč se nepokusit získat důvěru Američanů podporou boje s terorismem, Izraelců podporou v konfliktu s Araby, Rusů podporou jejich ukrajinského angažmá i Číny slovy chvály na adresu jejích vnitřních poměrů – a pak zkusit hrát roli smiřovatele, jenž ve světě umí vyjít s každým? Čím dál víc se zdá, že Miloš Zeman není k zastavení. Ani umírněnými protesty, ani hloupými fyzickými útoky. Ke zklidnění atmosféry může vést pouze přecházení prezidentových excesů mlčením. Ústava mu nepřidělila významnou roli. To, že je ho všude plno, je dáno dychtěním médií i veřejnosti, co ještě řekne a provede. Pro exhibicionisty je nejtěžší trestem, když si jich nikdo nevšímá. Sejde z očí, sejde z mysli. V zájmu sebezáchovy bychom se tohoto rčení měli držet. Fri, 21 Nov 2014 00:00:00 GMT Miroslav Mareš: Odkaz 17. listopadu 2014 http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6636-miroslav-mares-odkaz-17-listopadu-2014 http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6636-miroslav-mares-odkaz-17-listopadu-2014 O odkazu sedmnáctých listopadů z let 1939 a 1945 se toho v předchozích týdnech napsalo a prohovořilo hodně. Po událostech na Albertově roku dvoutisícího čtrnáctého se nyní několik dnů bude debatovat o tom, co vlastně znamenaly davy nespokojenců, vajíčka a červené karty na pražských ulicích v den dvacátého pátého výročí dne, které je symbolicky pokládáno za pád komunismu v Československu. Centrální postavou pondělních oslav a protestů byl Miloš Zeman , ať již jako aktér vlastního politického repertoáru či jako terč protestujících. Počet lidí, kteří byli ochotni jít do ulic kvůli Zemanovi, není zanedbatelný. Částečně se jim podařilo navázat na strukturu „vajíčkových vrhačů“ proti Jiřímu Paroubkovi z roku 2009 a zřejmě i na podporovatele „pankáče Karla“ z přelomu let 2012/2013. Jejich vystoupení bylo viditelné a vypadá jako začátek masivní kampaně proti Zemanovi, ale navazuje na několikaměsíční „zasíťování“ různých iniciativ pravého středu české politiky. To se neomezuje pouze na Prahu, jak ukázaly nedávné protesty proti Zemanovi na Ostravsku. Několik tisíc lidí protestujících na Albertově se samozřejmě zdá být „kapkou“ v moři voličů, ale důležitý je jejich aktivismus, který ovládne politický prostor. Medializace těchto aktivit má šanci ovlivnit další lidi. A také propojení se stranickopolitickou sférou, protože iniciativy, které si nedokáží získat podporu ve stranickém spektru či se „přetavit“ do politické strany, mají jen omezené možnosti. „Zemanocentrický“ 17. listopad 2014 zatím stranickopolitickou scénu příliš neovlivnil. Na situaci se snaží „přiživit“ TOP 09 i ODS, ale je otázka, zda jsou právě tyto strany pro současnou vlnu „protizemanovství“ vhodnou alternativou. Nahrávat jim může postoj vedení ANO, které vůči prezidentovi neutrální, ne-li vstřícnou politiku. To je ovšem ve stínu jiných, více medializovaných aktivit.  Jestliže protestní hnutí potřebují „permanentní“ mobilizaci k udržení v chodu, dal jim nyní prezident Zeman novou metu informací o pozvání ruského prezidenta Putina. Je zřejmé, že pokud by Putin dojel – což není zcela jisté- proběhnout během návštěvy rozsáhlé akce Zemanových odpůrců i příznivců, které nasměrují další vývoj české politiky, a to i vůči vnějšímu světu. Tue, 18 Nov 2014 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: Poučme se v Číně http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6592-lukas-jelinek-poucme-se-v-cine http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6592-lukas-jelinek-poucme-se-v-cine „Já jsem v Číně, abych se učil, jak zvýšit ekonomický růst a jak stabilizovat společnost,“ prozradil čínské televizi při návštěvě Pekingu český prezident Miloš Zeman . Poněvadž jde o politika zkušeného a ostříleného, muselo mu samotnému dojít, že si jeho výrok koleduje o nelichotivý výklad: ekonomický růst lze pojistit třeba zavedením dětské práce a snížením sociálních standardů (ty, které u nás máme, ostatně kritizoval i Zemanův předchůdce Václav Klaus ), „stabilizovat“ společnost pak třeba policejními zásahy, jako byl ten v roce 1989 na náměstí Tchien-an-men. Však také v rozhlasových Hovorech z Lán Zeman couvl a hovořil o tom, jak se umí dnešní Čína vyhýbat chybám typu „Velkého skoku“ či „Kulturní revoluce“. Tak nějak tu stabilizaci prý myslel… Inu, cest, jak stabilizovat společnost, je celá spousta. Svůj osvědčený recept mají různí diktátoři a autoritáři, včetně těch, s nimiž se tak rád potkává prezident. Stačí omezit opozici, svobodná média, internet, politická práva občanů, a místo toho nabídnout „chléb a hry“. Ještě před čtvrtstoletím to fungovalo i u nás. Sociální jistoty, prací počínaje, přes nízké ceny a solidními důchody konče, daly zapomenout na ostnatý drát. Společnost byla stabilizovaná a ochotně asistovala kratochvílím mocných. Svoji formu stabilizace nabízí vicepremiér a šéf ANO Andrej Babiš . Nemusíme nic řešit, on se prostě postará. Politika se vytěsní nad naše hlavy a stát bude manažersky řízený jako firma. Babiš už s tím začal ve svém hnutí na ministerstvu financí. V takové firmě zaměstnanci makají, berou plat a za ten si užívají, ostatní nechávají na svých chlebodárcích. Že se modely Jakeš a Babiš dost podobají? Žádný div, v obou je demokratické uspořádání společnosti na obtíž. Volič je zajímavý jen pro instalaci vůdce. Jakešem byl donucen (odolala jen hrstka odvážných), Babišem je okouzlen. Někdo by možná řekl, že i koupen, jenže síla oligarchů nepramení ani tak z toho, co rozdají, ale z fascinace úspěchem. Kromě toho se kontroverzním stabilizátorům společnosti dvojnásob daří, když se klasické politické strany, vzkvétající v demokratickém systému, zpronevěří svému poslání: veřejnost nestmelují, nýbrž rozdělují, nedistribuují bohatství, nýbrž utahují opasky, odpovědně nespravují veřejné statky, nýbrž je rozkrádají. Český občan má za sebou tolik smutných zkušeností, že ve valné většině cítí větší sympatie k Miloši Zemanovi či Andreji Babišovi, než k Miroslavu Kalouskovi či Petru Fialovi . Za zmínku stojí ještě jedna stabilizační alternativa: stát, kde lidé vidí svým vládcům pod prsty, kde se netunelují veřejné prostředky v přímém přenosu, kde panuje rovnost příležitostí a kde se nad přijímanou legislativou vede věcná diskuse bez urážek. Ten nelze naordinovat shůry. Musí být výsledkem demokratického konsensu, opřeného o svědomité politické strany a jejich kontinuální komunikaci s voliči. Nestačí, když se partaje před volbami přihlásí k iniciativě typu Rekonstrukce státu, naslibují důslednější kontrolu, smlouvy na internetu, sebevědomou justici či majetková přiznání. Důležité je nerozmělnit po volbách nedávné sliby na písek výmluv a polovičatých řešení. V tomto směru mají máslo na hlavě všechny české strany, slibotechnu ANO nevyjímaje. Není nic horšího než nenaplněná očekávání a utíkání před vlastními závazky. To pak jednoho populistu střídá u vlády druhý, dokud nepřijde takový, který vedle cukru tu a tam zasviští i bičem. Nečekanou zkratkou se tak můžeme ocitnout v poměrech bezmála čínských. Každý občan, nejen prezident, by se tam měl občas zajet přiučit, jaké trpké konce mohou s destrukcí demokracie nastat. Mon, 03 Nov 2014 00:00:00 GMT Lukáš Visingr: Česká pravice ztrácí komunální politiku http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6574-lukas-visingr-ceska-pravice-ztraci-komunalni-politiku http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6574-lukas-visingr-ceska-pravice-ztraci-komunalni-politiku Výsledky nedávných komunálních voleb se pochopitelně staly předmětem četných analýz, jež se (nikoli překvapivě) soustřeďují zejména na velká města. Na této úrovni nejvíce zabodovalo hnutí ANO, byť jeho úspěchy v sestavování koalic už možná tak oslnivé nebudou. Měla by se však věnovat pozornost i tomu, jak dopadly volby v menších obcích, protože tato čísla mohou mít (byť třeba ne přímo a ihned) vliv i na celostátní scénu. Politika na nižší než celostátní úrovni by se opravdu neměla podceňovat. Význam krajů a obcí se dá ilustrovat mj. tím, že strany, jež se onoho podcenění dopustily, se nakonec neudržely ani na úrovni republiky (ať už šlo o ODA, US-DEU, Stranu zelených nebo Věci veřejné). Naopak fenomenální návrat KDU-ČSL do Poslanecké sněmovny v loňských volbách dokázal, že prací v krajích či obcích si může strana získat zpět ztracenou přízeň. Co tedy mohou tyto komunální volby znamenat pro české politické strany? Srovnáme-li si jejich výsledky s těmi z let 2006 a 2010, lze pozorovat zřetelný nárůst úspěchu nezávislých kandidátů a jejich sdružení, na něž dříve připadalo něco málo přes polovinu všech zastupitelů obcí, avšak nyní jsou to již více než dvě třetiny. Blahopřát si mohou i různé místní strany, hnutí či koalice, kterých kandidoval rekordní počet (zhruba 150) a jejichž celkový zisk přesahuje počet zastupitelských mandátů, jež získala ODS. Česká pravice, když takto souhrnně označíme ODS a TOP 09, utrpěla na úrovni menších obcí porážku asi méně viditelnou než tu v Praze či v Brně, ale jistě ne méně důležitou. Získala totiž ani ne polovinu mandátů oproti číslům starým čtyři roky. TOP 09 navíc musí spolknout velice hořkou pilulku při zjištění, že hnutí STAN (které letos v daleko více obcích kandidovalo zcela nezávisle či v jiných koalicích) naopak výsledek zlepšilo. Beznadějně pryč jsou doby, kdy se říkalo, že komunální politika je „baštou“ české pravice. Za to ODS vděčila hlavně faktu, že převzala většinu struktury Občanského fóra, takže od začátku mohla konkurovat lidovcům a komunistům, kteří struktury na místní úrovni měli. TOP 09 sice zdánlivě získala „hotovou“ místní síť díky alianci se STAN, ukazuje se však, že pokud STAN kandiduje samostatně, výsledky Schwarzenbergovy a Kalouskovy strany jsou hubené. A totéž by se brzy mohlo přihodit i na vyšších úrovních. S bujarými oslavami v táboře vládních stran kontrastuje skutečnost, že s výjimkou již tradičně silných lidovců by si k výsledkům komunálních voleb moc gratulovat neměly. ČSSD si oproti roku 2010 znatelně pohoršila a hnutí ANO asi také čekalo v obcích poněkud lepší čísla. Právě tady se ukazuje, jak citelně mu chybí ony etablované místní organizace, jež získávají pozitivní ohlas voličů. A ty prostě nelze vybudovat během pár měsíců. Když teď pomineme „zdola“ zformované hnutí STAN a atypický případ lidovců (jimž nejvíce pomáhají oblasti s vyšším podílem katolíků), pak lze pro všechny celostátně etablované strany popsat tyto komunální volby jako ztrátové. Jakýmsi „neviditelným“ vítězem jsou různé místní subjekty, které dramaticky posílily patrně hlavně na úkor pravicových stran. Ty nyní mají dva roky na poučení z tohoto debaklu. Pokud to nezvládnou, pak budou v krajských volbách čekat na jejich voliče nabídky ambiciózních regionálních stran. Mon, 27 Oct 2014 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: Babišova noha ve dveřích http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6558-lukas-jelinek-babisova-noha-ve-dverich http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6558-lukas-jelinek-babisova-noha-ve-dverich V posledních letech česká politika připomíná tenký led. Kdokoli na něj vstoupí, se vystavuje riziku, že skončí zmáčen, anebo že rovnou zmizí pod hladinou. K tradičním stranám cítí lidé nedůvěru, ovšem vůči novým hnutím jsou rovněž obezřetní. Babišovo ANO, které se deklaruje jako alternativa k okoukaným politikům, sice vede v žebříčku volebních preferencí a v komunálních volbách zazářilo ve většině statutárních měst, ovšem senátní volby pro ně skončily zklamáním. Vysvětlení je prosté: na jednoduché slogany a kult osobnosti Andreje Babiše instinktivně příznivě reagují především voliči, kteří o politice hloub nedumají. Jakmile ale převáží odpovědná úvaha, šance hlavních politických subjektů se vyrovnají. ANO má úrodnou půdu tam, kde selhaly klasické strany a kde se může opřít nejen o ikonu Babiše, jež v předvolební kampani shlížela ze všech billboardů hnutí, ale i o lokálně oblíbené osobnosti. Když však dojde na region, kde dobře fungují ČSSD, ODS, TOP 09 anebo nějaké renomované lokální hnutí (tak tomu je třeba v Hradci Králové, Liberci nebo Karlových Varech), ANO paběrkuje. Andrej Babiš dokáže strčit nohu do pootevřených dveří. Když jsou ale někde zavřené a občané podporují osvědčené politiky, kouzlo ANO pohasíná. Buducnost Babišova hnutí se rovněž odvine od (ne)spokojenosti s plněním slibů, které rozdalo před loňskými sněmovními volbami. Například legislativní aktivita Babišem řízeného ministerstva financí je nedostatečná a samotný šéf ANO co chvíli kritizuje či zpochybňuje dohody, které už jednou uzavřel s koaličními partnery z ČSSD a KDU-ČSL. Také jim se o posledních dvou volebních víkendech dařilo. Byť sociální demokraté ztratili mnohé velké radnice a oslabili v Senátu, v horní parlamentní komoře budou mít dál nejsilnější klub. V městech zase leckde šikovně zúročují nabyté zkušenosti a míří do lokálních vládních koalic. Dokonce i v Praze, kde vždy pokulhávali a letos skončili v poli poražených, nakonec nejspíš budou nejzkušenějším členem městské rady. Nic to ale nemění na skutečnosti, že ČSSD musí v regionech hledat nové lídry a populistický program (včetně kritizovaného boje s „pouličními živly“) nahradit návratem k základním pilířům sociálně demokratické politiky. Ozdravnou kúrou musí strana projít v Brně, Ostravě, Praze, Ústí nad Labem a dalších významných sídlech. Pokud si ji naordinuje brzy, může se ještě podpírat pozitivním vnímáním Sobotkovy vlády veřejností. Zatímco komunální volby mají vícero vítězů (ve velkých městech ANO, v menších ČSSD, všude napříč republikou pak nezávislé kandidátky), tak překvapením vzešlým ze senátního klání je síla KDU-ČSL. Mladé vedení lidovců ( Pavel Bělobrádek , Marián Jurečka , Jan Bartošek) navázalo na úspěšné partajní předky, zároveň však prokázalo nezvyklou čipernost při komunikování programu strany a při kontaktech s veřejností na sociálních sítích (především Facebooku a Twitteru). Lidé hlasují pro vládu, což není v ČR úplně běžné, ale zároveň upřednostňují spíše středové politické postoje. To nahrává lidovcům. Na druhou stranu, radikální levice volby vypustila, sociálním demokratům disciplinovaní příznivci opozičních komunistů nepřišli pomoci, a tak ČSSD v Senátu citelně ztratila. Přesto koalice vybojovala 19 až 22 (to když započítáme i nominanty zelených, kteří kandidovali s lidovci) mandátů a vládní strany mohou být spokojeny. Na rozdíl od TOP 09 a ODS. Občanští demokraté vypadli ze zastupitelstev deseti okresních měst, v dalších značně oslabili a do Senátu uhráli jen dva obvody. Zjevně ztrácejí pevné zakotvení napříč republikou. A jejich řeči o vzkříšení? Jen přání otcem myšlenky. TOP 09 zase ztratila punc nového tělesa a schytala to jak za nepopulárního Miroslava Kalouska , tak za rozepře ve své pražské buňce, po níž stranu opustil i končící primátor Tomáš Hudeček . Voliči nevědí, co přesně chtějí. Ale je jim jasné, co nechtějí: návrat staré arogantní pravice. To je zatím jedno z mála nezpochybnitelných volebních poselství. Přetahovaná mezi ANO a ČSSD pokračuje. Dnes už ale víme, že Babišova výhra nemusí být vůbec jistá. Mon, 20 Oct 2014 00:00:00 GMT Miroslav Mareš: Komunální volby, noví senátoři a velká politika http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6528-miroslav-mares-komunalni-volby-novi-senatori-a-velka-politika http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6528-miroslav-mares-komunalni-volby-novi-senatori-a-velka-politika Nadcházející komunální volby mají potenciál přenést změny, které v loňském roce zasáhly sněmovní politiku, i na úroveň velkých měst. Modely vytváření koalic se mohou výrazně proměnit v Praze, Brně, Ostravě i dalších regionálních sídlech, a to nejen díky možnému příchodu zastupitelů ANO. Překvapit mohou i nové lokální subjekty, fakticky řízené starými politickými matadory, ale nabízející některé nové tváře. Senátní volby mohou zvrátit či oslabit dosavadní dominanci ČSSD v Senátu, ale zřejmě zde sociální demokraté zůstanou nejsilnější stranou. Pouze velmi slabý výsledek ČSSD v jejích komunálních i senátorských baštách by zřejmě vyvolal výraznější deklarovaný odpor vůči předsedovi Sobotkovi . Ten si v posledních měsících stabilizoval svoji pozici. I když je ve stínu Andreje Babiše a prezidenta Zemana , jeho spolustraníci tuší, že za stávajícího vývoje nemá ČSSD příliš mnoho alternativ. Navíc ČSSD má poměrně dobrou podporu v řadě regionů a má potenciál opětovně získat významná primátorská křesla, včetně ceněného brněnského. Pro ANO jsou komunální a senátní volby jistým reparátem za volby evropské, kde sice Babišovo hnutí vyhrálo, mělo ale výrazně větší ambice co do počtu hlasů. Proto se nyní na nadcházející volby dívá hlavně jako na možnost, jak se uchytit ve velkých městech a v Senátu, přičemž v zastupitelstvech statutárních měst se bude snažit budovat pozice pro další růst. V Praze svede souboj s TOP 09, která se jinde v republice bude prosazovat obtížněji, má ale několik senátních kandidátů s šancí na úspěch. V menších městech a obcích i v řadě venkovských volebních obvodů cítí šanci KDU-ČSL, která se může stát „černým koněm“ voleb, zvláště při hodně nízké volební účasti. Ale na „lontu“ budou opět dominovat různě pojmenování „nezávislí“. ODS se bude snažit udržet alespoň některé z pozic, které si vydobyla v předchozích letech. Míra prohry pak určí i sílu pozice předsedy Fialy po volbách, nicméně pouze naprostá katastrofa by zřejmě vedla k jeho rychlému odstoupení či odvolání. I zde se alternativ nedostává. Komunisté jsou otazníkem. V těchto volbách však zřejmě ještě zmobilizují svoji stárnoucí voličskou základnu, i když to již nemusí stačit na zopakování předchozích výsledků. Úsvit nemá příliš velkou šanci zopakovat loňský úspěch ze sněmovních voleb, a to i s ohledem na mdlou volební kampaň.   Naopak překvapit mohou v některých lokalitách i senátních obvodech Zelení, jak ukázaly nedávné doplňovací volby v Praze. Obecně se od těchto komunálních a senátních voleb nedá čekat výrazný dopad na „velkou politiku“. Žádný subjekt zřejmě nebude tak dominantně vítězný, aby mu to umožnilo redefinovat postavení na celostátní scéně. Jak bylo naznačeno v úvodu, spíše se trendy „seshora“ promítnou do komunálních stranických systémů, především ve velkých městech. V nich však mže dojít k vytváření různorodých koalic, které v delší časové perspektivě mohou sloužit i jako předobraz spojenectví a koaličního vyjednávání na „vyšší úrovni“. Thu, 09 Oct 2014 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: V politice už není pro politiky místo? http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6524-lukas-jelinek-v-politice-uz-neni-pro-politiky-misto http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6524-lukas-jelinek-v-politice-uz-neni-pro-politiky-misto S politikou to jde v České republice dále z kopce. Z billboardů na nás koukají samí „nezávislí kandidáti“, včetně těch, kteří zamlčují svoji příslušnost k neoblíbeným partajím, a v inzertních článcích stále častěji slýcháme hloupost, že chodníky, vodovody či čističky nejsou levé ani pravé. Téměř nikdo se nehlásí ke svým ideovým východiskům, téměř nikdo nerozlišuje levicové a pravicové recepty na řešení komunálních problémů. Průkopníkem apolitičnosti je hnutí ANO. Vyčítat ale Andreji Babišovi pohrdání politikou a politickými postupy nelze. Pro něj to je značka, marketingový tah, promyšlená strategie, jak lovit voličské hlasy. Stejně jako jeho česko-slovenština, v níž ho utvrzují jeho poradci. „Všichni neustále hovoří o nějakých programech. Já lidem říkám: program plním. Nezvýšili jsme daně, řídím ministerstvo jako firmu, nelžu, nekradu a pracuji pro lidi. To je jednoduchý program,“ říká předseda ANO, vicepremiér a ministr financí. Nikoli s odzbrojující lehkostí, nýbrž s promyšleným záměrem, na který má v době ostrých politických loktů vlastně nárok. Potíž ale nastává, když tímto přístupem destruuje vrcholné politické těleso, jakým je vláda odpovědná Poslanecké sněmovně. Ve vládě by zřejmě podle Babiše měli reprezentovat ANO nikoli politici, nýbrž experti a manažeři. Přestože členové vlády ve sboru každý týden rozhodují o výsostně politických tématech, která jdou mimo jejich odbornost a která předkládají kolegové velící jiným resortům. Co ministr za ANO, to nepolitik. Richard Brabec a Antonín Prachař jsou manažeři, Helena Válková akademička, Martin Stropnický nezbytná celebrita. Věra Jourová , dosud první místopředsedkyně ANO, již ve vládě není a v Bruselu se představuje jako – politička. Evidentně už pro ni v budoucnu po Babišově boku místo nebude. Kdo po Jourové převezme ministerstvo pro místní rozvoj? Žádný neokoukaný politický objev. Žádný poslanec – ti jsou patrně jen dobře promazaným strojem na zvedání rukou podle Babišových pokynů. Novou ministryní bude Karla Šlechtová, jež se definuje jako poloviční úřednice (na MMR a Úřadu vlády se věnovala evropským fondům) a poloviční byznysmenka (pracovala v poradenské firmě Deloitte). Věru ďábelská kombinace, když co chvíli slýcháme o riziku střetu zájmů vysokých státních úředníků. Paní Šlechtová nejspíš bude odbornice na svém místě, veskrze schopná žena. Ale politickým citem nepolíbená. Možná však o to loajálnější k šéfovi hnutí, které ji čerstvě nominovalo do vlády. Přitom poslanci napříč politickým spektrem již připomněli, že evropské fondy jsou jen výsečí z činnosti ministerstva pro místní rozvoj. Podstatný kus práce na nich ostatně již odvedla Věra Jourová. Co ale stavební zákon, veřejné zakázky, vyvlastňování ve veřejném zájmu…? Tyto oblasti jsou víc než politické a od ministryně vyžadují vytrvalá jednání s poslanci, senátory a regionálními politiky. Jak se jich zhostí? Anebo vše nechá na Andreji Babišovi? Také by se mohla – a s ní i další reprezentanti ANO – časem postavit na vlastní nohy. Těžko věřit, že by se všichni, co spojili svoje jméno s ANO, štítili politiky. Třeba mezi nimi jsou další „političky“ Jourové. Nějakou dobu ještě bude panu Babišovi jeho strategie vycházet. Trpělivost voličů je zhruba čtyřletá. Pak přijdou onačejší sekáči, kteří se pokusí smést Sobotku , Bělobrádka , Kalouska , Fialu i Babiše, zkrátka všechny dosavadní politiky. Ano, šéf ANO, bude mezi nimi. On totiž politik je – a sám to o sobě ví. Jen hraje roli, která ještě není ve zdejším prostoru úplně okoukaná. Leč jeho pestrobarevní plagiátoři, kteří na nás koukají z billboardů, možná urychlí prozření těch, co si naivně mysleli, že politiku lze dělat bez politiků. Mon, 06 Oct 2014 00:00:00 GMT Lukáš Visingr: Kurdistán je výzva pro českou zahraniční politiku http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6508-lukas-visingr-kurdistan-je-vyzva-pro-ceskou-zahranicni-politiku http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6508-lukas-visingr-kurdistan-je-vyzva-pro-ceskou-zahranicni-politiku Z hlediska mezinárodně-politické situace není vládě Bohuslava Sobotky co závidět. Už krátce po nástupu se musela začít zabývat krizemi na Ukrajině a na Středním Východě, jejichž řešení představuje tvrdý oříšek i pro zkušené matadory ze světových velmocí. Z druhé zmíněné krize se navíc rodí další hodně významné téma, jež může značně změnit poměry v regionu. A česká zahraniční politika se může vyznamenat i znemožnit. U vyspělých států obvykle platí, že se zahraniční politika se změnou vlády mění (pokud vůbec nějak) jen kosmeticky. S trochou ironie se dá říci, že to vlastně platí i v případě ČR, neboť bez ohledu na sestavu vlády či opozice zůstává naše zahraniční politika nekoncepční a nejednotná. Není tady vůbec vzácné, že vláda (resp. ministerstvo zahraničí), hlavní opoziční strany a Hrad hovoří (nejméně) třemi dost rozdílnými hlasy. Nyní tedy můžeme sledovat, jak se bude vyvíjet názor České republiky na aktuální události na Středním Východě, konkrétně v Sýrii a Iráku. Kvůli vzestupu extrémistů z Islámského státu se Irák ocitl fakticky před rozpadem, což jenom potvrdilo krach tamní politiky většiny západních zemí, jejichž „ideovým vůdcem“ je prezident Obama. Tím, kdo uměl tuto krizi využít nejlépe, jsou dosud spíše přehlížení iráčtí Kurdové. Co zbylo z „arabského jara“? V Egyptě armáda zbavila moci Muslimské bratrstvo, Libyi před islamisty zachraňuje bývalý Kaddáfího generál a v případě Sýrie rostou pochybnosti, zda není Bašár Asad náhodou přece jen „menší zlo“ než opozice, do níž náleží i Islámský stát. S těmito tristními výsledky ostře kontrastuje situace v iráckém Kurdistánu, kde funguje zcela nesporná sekulární demokracie. Tvrdohlaví, ale pracovití a tolerantní Kurdové teď připravují onen další krok, který bude výzvou i pro českou zahraniční politiku. Selhání irácké vlády i armády utvrdilo Kurdy v názoru, že jim nejspíše bude lépe samotným, a proto již chystají referendum o prohlášení úplné nezávislosti Kurdistánu. Západní státy, ačkoli posílají Kurdům výzbroj, však (aspoň oficiálně) stále trvají na udržení jednoty Iráku. Podobná situace zde už kdysi byla a Československo z ní vyšlo s velkou ctí, jelikož bez jeho pomoci by nyní téměř jistě neexistoval židovský stát. Jestli si česká zahraniční politika za něco zaslouží velkou pochvalu, je to udržování výjimečně vřelých vztahů k Izraeli. A to navzdory „mainstreamu“ evropských zemí, jež pořád nechápou, že Izrael je jediný prozápadní, demokratický a sekulární stát na Středním Východě. Nezávislý Kurdistán se nyní může stát druhým; ostatně jako autonomní region takhle de facto už několik let funguje. Není náhodou, že Izrael oznámil, že samostatný Kurdistán uzná. Česko nyní může ukázat, že se také dovede držet nějakých principů. A pokud nestačí idealistické argumenty, lze zmínit i čistě pragmatický přístup. Kurdové určitě nemají (díky kontrole ropných polí) hluboko do kapsy, jejich ozbrojené síly potřebují výzbroj, Kurdistán lační po investicích do infrastruktury, ekonomiky i veřejných služeb. To vše mohou být velké příležitosti pro Českou republiku, jež v případě včasné podpory kurdské nezávislosti může získat takříkajíc „preferenční“ status. Nyní by česká vláda měla především maximálně usnadnit zbrojní dodávky do Kurdistánu, a to včetně těžké vojenské techniky. A jestli se Kurdové skutečně rozhodnou prohlásit nezávislost, bylo by na místě seriózně uvažovat o jejím uznání. Patrně bychom tím opět šli „proti proudu“, ale naše zahraniční politika by tak mohla světu předvést zásadovost, současně pragmatismus a schopnost udělat v krizové situaci rozhodný krok. Mon, 29 Sep 2014 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: Ukrajinský problém ČSSD http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6485-lukas-jelinek-ukrajinsky-problem-cssd http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6485-lukas-jelinek-ukrajinsky-problem-cssd Sociální demokraté mají problém. Strana, jež se léta právem vysmívala nesrozumitelné zahraniční politice pravice, která doma mluvila desítkami různých řečí a v Evropské unii byla trpěna jen jako nevítaný host, nyní předvádí v lepším případě mlžení, v horším kakofonii. Dosud levicoví politici dokázali najít společnou řeč alespoň před summity EU a NATO či před klíčovými hlasováními. Ani to už však neplatí. Když Evropský parlament hlasoval o Dohodě o přidružení mezi Ukrajinou a EU, byli všichni europoslanci ČSSD pro, jen lídr její kandidátky (tedy těžká váha) Jan Keller proti. Keller si za svým názorem stojí, má ho vyargumentovaný a dokáže o něm bezesporu přesvědčit většinu svých fanoušků. Lidovému domu to však neulehčuje. Chování sociálně demokratických politiků lze pochopit. Ministr zahraničí Lubomír Zaorálek je zvyklý pracovat s optikou partnerů v EU. Premiérovi Bohuslavu Sobotkovi v hlavě ulpívají zejména názory podnikatelů, s nimiž se potkává. Nezávislý europoslanec za ČSSD Jan Keller patří k silnému intelektuálnímu proudu dlouhodobě hovořícímu o nespravedlivém dvojím metru na Rusko a EU. Úplný okraj tuzemské nekomunistické levice pak reprezentují poslanec Stanislav Huml , který za sestřelením malajsijského letadla na východu Ukrajiny i za 11. zářím 2001 vidí rukopis CIA, či bývalý poradce Jiřího Paroubka Jiří Vyvadil zakládající spolky přátel Ruska. Slovenský sociálnědemokratický Směr působí ve svém postoji – chápavém k Rusku – semknutěji. Stmelení jsou i sociální demokraté v Polsku či Maďarsku, ovšem na straně Ukrajiny. U nás, v pupku Evropy, se ale vše láme. Koneckonců i na pravici – viz postoje exprezidenta Václava Klause či Machových Svobodných. Jenže ČSSD je hlavní vládní silou a na jejím stanovisku záleží. Nechť je takové či makové, mělo by být především srozumitelné. Bude-li navíc vyfutrováno analýzou, z níž vyplyne, že svět není černobílý a exekutiva musí zohledňovat různé souvislosti a dopady, tím lépe: česká společnost se potřebuje naučit vést seriózní debatu nenahrazovanou osobními výpady, urážkami a nálepkováním oponentů. V tom by oranžoví mohli pomoci, pakliže si udělají jasno mezi sebou. Češi, Moravané a Slezané jsou tradičně hákliví na siláctví Goliášů. Když ve značné části z nich léta vrůstá pocit, že se Američanům přešlapy odpouští, stane se, že při barbarském chování Rusů zůstanou netečnými. Kromě toho je u nás zakořeněno rusofilství (vzpomeňme už na Karla Kramáře) i vděk za osvobození v roce 1945, který soustavně zalévala komunistická moc. K tomu si připočtěme masivní propagandistické kampaně nad našimi hlavami. Češi, podezřívaví k veřejnoprávním („státním“) médiím, mají často sklon sedat na lep internetovým zdrojům, které působí nezávisleji, přestože právě s nimi se nejsnáze manipuluje. A pak je tu ještě mix pragmatismu a sebestřednosti, který se zrcadlí v preferování ekonomických a sociálních zájmů před mezinárodním právem a morálkou. Jakkoliv se to nemusí na první pohled zdát, jsou to legitimní podněty pro diskusi, které se nedají jen tak odbýt paralelou k Mnichovu či srpnu 68, případně frází o Rusech, kteří rozumí jen síle. Pokud se nějaký názor nebo zájem šmahem bez diskuse odmítne, vrátí se nám to za čas v ještě drsnější podobě. Je tu ale jedna potíž: politika klíčové vládní partaje a vlády členské země EU a NATO by se měla odvíjet od vyjasněných a ucelených postojů, ne od vratkých polotovarů. Názorová pluralita je důležitá. Ta by měla ale v ústit v kompromis, konsensus, jenž by měl být nakonec výkladní skříní daného politického tělesa. Podobná zkouška je pro ČSSD něčím novým. Je o to těžší, že zahraniční politika nikdy v oranžovém týmu nepatřila k nejdiskutovanějším oblastem. V dalších krizích snad už budou sociální demokraté zocelenější. Ovšem nyní by měli usilovně pracovat na minimalizování následků názorové rozklíženosti, která se projevila v hlasování europoslanců. Sun, 21 Sep 2014 00:00:00 GMT Miroslav Mareš: Komunální volby ve stínu globální politiky http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6458-miroslav-mares-komunalni-volby-ve-stinu-globalni-politiky http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6458-miroslav-mares-komunalni-volby-ve-stinu-globalni-politiky Současná kampaň před komunálními volbami byla poltickými stranami nastartována z časového hlediska takřka optimálně dle politologických pouček. Přesto je otázkou, zda se podaří přilákat ke komunálním volbám takový počet voličů, aby se výrazněji zvedla legitimita těchto voleb. Více a více komentátorů podotýká, že přímých voleb je u nás příliš a lidé k nim nechodí. Na druhou stranu, např. v sousedním Německu sice nemají přímé prezidentské volby, ale obecně tam na volby „druhého řádu“ přichází mnohem větší procento voličů. Nezájem občanů o komunální politiku je v kontrastu s tím, že řada kriminálně-politických problémů, jako jsou korupce, protekce či podvody bují právě na komunální úrovni. A to pak slouží jako důvod k nadávání na politiku jako celek, přestože o její ovlivnění na komunální úrovni existuje jen malý zájem. Souvisí to i s medializací, protože o běžném dění ve městech se dá z masmédií dozvědět jen málo, snad s výjimkou dvou či tří velkých magistrátů. Lze předpokládat, že malá obce a města ovládnou nezávislá hnutí a kandidátky, jejichž volba je dána především personálním obsazením. Na druhou stranu zde je problém menší odpovědnosti těchto uskupení, jejichž reprezentanti snadno mění postoje i kandidátky, na nichž se objevují. „Etablované“ strany se zase potýkají se „zabetonovanými“ strukturami, které na důležitá místa nechtějí pustit nikoho mimo stranickou hierarchii. A nové celostátně úspěšné subjekty nemají členskou základnu, která by jim dovolila kandidovat plošně po celé ČR. To je zvláště případ ANO. S ohledem na vypjatou mezinárodní situaci do komunální kampaně fakticky prosakují i globální témata, byť s regionálními i lokálními dopady. Snížení výroby v důsledku protiruských sankcí leckde může zvýšit nezaměstnanost či pokles příjmů či poškodit podnikatele, kteří před rokem vítali příchod nových „propodnikatelských“ subjektů. I v tomto kontextu je třeba vnímat Sobotkovu či Babišovu kritiku tvrdé evropské sankční politiky. ODS se v předvolebním období podařilo prosadit do masmédií díky kritice islámu jakožto cizí kultury. Navíc se TOP 09 i ODS snaží „jestřábími“ postoji k Rusku uzmout některé pravicové voliče ANO, stejně možná uvažuje i KDU-ČSL. Česká „skutečná“ komunální kampaň je tak zatím ve stínu globální politiky, což šanci na vysokou volební účast příliš nezvyšuje. Tue, 09 Sep 2014 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: Na prahu rušného podzimu http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6436-lukas-jelinek-na-prahu-rusneho-podzimu http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6436-lukas-jelinek-na-prahu-rusneho-podzimu V minulých letech jsme si zvykli na letní vládní krize, či rovnou pády kabinetů, nebo aspoň na hektické schvalování klíčových zákonů. Tentokrát proběhly prázdniny nudně. Snad jen služební zákon přinesl pár vzrušujících chvil, ovšem nakonec premiér Sobotka před pravicovou opozicí couvl. O to nedočkavěji je proto vyhlížen politický podzim. Klíčové budou komunální a senátní volby a jejich dopad na centrální dění. Především bude zajímavé sledovat poměr sil ANO a ČSSD. Zakoření ANO v komunálu, i když má leckde problém se sestavováním kandidátek a s pověstí kandidátů? V Praze našla lídryni ( Adrianu Krnáčovou ) až na třetí pokus, přičemž ve hře byla dlouhá plejáda dalších jmen. V jiných městech ANO sbírá odpadlíky z ČSSD či ODS, což ale leckde činí kandidátní listiny nesehranými a nestabilními. Andrej Babiš navíc raději volby v řadě měst a obcí vynechá, než aby si koledoval o vyslovenou ostudu. Jenže ani sociální demokraté nemají důvod ke klidu. Jak se na ČSSD v řadě míst podepíší spory, které občas vyvrcholily i odchodem starosty či primátora (z menších měst jmenujme Krnov, z větších Ostravu)? A jak dopadne ODS, která kdysi bývala v komunálu silná? Aby si pomohla, svolala na září jednodenní kongres, kam zve všechny členy a kde chce ukázat jednotu. Prý též míní prezentovat nová témata, která ale nejspíš až tak moc nová nebudou - například jednotná patnáctiprocentní DPH či jednotná daň pro fyzické osoby. Půjde tak hlavně o „teambuilding“ dovnitř a marketingovou akci navenek. Jenže dlouhodobě roste hlavně síla nezávislých, kteří komplikují situaci klasickým stranám. Podaří se těmto stranám vysvětlit, v čem spočívají rizika nezávislých, často přeskupujících svá uskupení (odstrašujícím příkladem je Zlín) a občas těžících z toho, že po nich a jejich slibech za čtyři roky neštěkne ani pes? Pravděpodobnost velká není, zvlášť na vesnicích, kde tradiční partaje nezřídka nejsou schopny poskládat ani vlastní kandidátku. Do hry ale zasáhnou také Starostové a nezávislí. Zvolna se pod Martinem Půtou emancipují od TOP 09 a mohou výrazně zamotat etablované konkurenci hlavu i tam, kde dosud paběrkovali. Podzim bude důležitý ještě ze tří důvodů. Jednak uvidíme návrh státního rozpočtu na rok 2015. Najde koalice prostředky pro naplnění svých smělých cílů v sociální či investiční oblasti? Koneckonců ministr financí tu je hlavně pro shánění, nikoli rozdělování peněz... Za druhé se čeká rozuzlení debat nad protikorupční legislativou. Pokud koalice prosadí – i navzdory prezidentu Zemanovi - jen nemastný neslaný služební zákon a couvne od závazného a striktního zvežejňování smluv na internetu, oslabí to její vnímání mezi voliči, pro něž je transparentnost v politice klíčová. A za třetí bude zajímavé sledovat mezinárodní dění, zejména Ukrajinu a Rusko, a jeho dopad na českou politiku. Dá se totiž předpokládat, že se české partaje budou muset častěji vyjadřovat k zahraničněpolitickým tématům, na což až na výjimky nejsou připraveny. O to snadněji se pak vozí na různých propagandistických vlnách. Jenže politika v sobě zahrnuje i definování bezpečnostních a zahraničněpolitických priorit země. V první řadě musí panovat elementární konsensus ohledně naší přináležitosti k hodnotovým a kulturním kořenům demokratického Západu. Pro jednu vládu, dvě komory parlamentu a jednoho prezidenta úkolů víc než dost. Fri, 29 Aug 2014 00:00:00 GMT Lukáš Visingr: Čeští politici stále nerozumí tajným službám http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6427-lukas-visingr-cesti-politici-stale-nerozumi-tajnym-sluzbam http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6427-lukas-visingr-cesti-politici-stale-nerozumi-tajnym-sluzbam Když někdejší ředitel BIS Jiří Růžek v březnu 2014 vydal knihu svých vzpomínek V labyrintu zpravodajských služeb, vyvolal velice ostré reakce a diskuse. Ale bez ohledu na spránost nebo nesprávnost jeho hodnocení různých osob či kauz (o němž i on sám zdůrazňuje, že je naprosto subjektivní) je nepochybné, že Jiří Růžek skutečně výstižně popsal dlouhodobě problematické styky mezi politickou a zpravodajskou scénou v ČR. Čeští politici bohužel ani za skoro čtvrt století od pádu komunistického režimu nebyli schopni nalézt správný vztah ke zpravodajským službám. Na počátku 90. let byl (především u politiků se zkušeností z disentu) rozšířený do jisté míry pochopitelný strach z těchto institucí, neboť se obávali narušování občanských práv a svobod, jakého se zcela běžně dopouštěla StB, takže se snažili zpravodajce spíše „zatlačit do pozadí“. Jiní politici (že by v iluzi vlastní „vševědoucnosti“?) tajné služby většinou ignorovali. Jedním z mála činitelů, jenž našel ke „špionům“ aspoň trochu fungující vztah, byl (lze-li v tomto věřit Jiřímu Růžkovi) Vladimír Špidla . Koncem 90. let se ovšem začal šířit jiný, velice nebezpečný postoj. Někteří politici začali chápat tajné služby jako další „léno“, kam lze dosadit své věrné, a poté s jejich pomocí skandalizovat politické soupeře. Kauza premiérovy sekretářky Jany Nagyové , jež měla zneužívat vojenskou rozvědku, v tomto světle není nějaký „nesystémový“ exces, daleko spíše je to vrchol toho, o co už se v minulosti pokoušeli jiní. Podobně tak i úniky nejrůznějších odposlechů a tajných materiálů, ať už je měl na svědomí kdokoli za jakýmkoli účelem, jsou prostě smutné výsledky deformovaného vztahu politiků k české zpravodajské komunitě. Ideální stav by měl vypadat tak, že politici zadávají zpravodajským službám úkoly a poté jsou „konzumenty“ informací, které jim „špioni“ opatří. A současně je třeba nalézt (což není nikdy snadné) dobrou úroveň kontroly tajných služeb. Vybraní politici by měli vidět „pod pokličku“ dost na to, aby zamezili eventuálnímu zneužití kapacit těchto služeb, avšak zároveň ne dost na to, aby mohli vynášet na veřejnost „citlivé“ informace. Zpravodajské služby mají plnit zadání od politiků. Naneštěstí se v českých podmínkách pojem „politické zadání“ stal takřka nadávkou, neboť bývá obvykle chápán jako výše zmíněná snaha poškodit politické protivníky. Zpravodajské služby jsou svého druhu „tajná armáda“ a patří do bezpečnostního systému, podobně jako zahraniční a obranná politika. S diplomacií a armádou mají bohužel společné i to, že stále neexistuje dlouhodobá koncepce jejich využití, na které by se shodly všechny relevantní politické subjekty. Nezdá se, že by současná vláda v tomto nějak „vybočovala z řady“. Ačkoliv se neustále mluví o boji proti korupci, vláda zřejmě nejeví velkou snahu zapojit do něj i kapacity BIS. Nalézáme se ve střední Evropě, tedy nedaleko Balkánu (který je blízko ke Střednímu Východu, odkud se šíří islámský terorismus) i problémového postsovětského prostoru, vláda však evidentně nemá zájem o výraznější zpravodajské aktivity v těchto směrech. Jestliže se ještě jednou vrátíme ke knize Jiřího Růžka, pak z ní vyplývá mj. to, že čeští politici obvykle nedovedou zpravodajské služby dobře úkolovat ani využívat informace, které od nich získají. V současném „nebezpečném“ a rychle se měnícím světě, ve kterém se nelítostně hraje o vojenské či ekonomické zájmy a kde zpravodajské služby představují významný nástroj pro zajištění bezpečnosti, je tento závěr velmi znepokojivý. Mon, 25 Aug 2014 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: Pyrrhovo vítězství http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6404-lukas-jelinek-pyrrhovo-vitezstvi http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6404-lukas-jelinek-pyrrhovo-vitezstvi Dohoda s konzervativní opozicí na služebním zákoně se koalici bude vracet ještě dlouho. Jak by ne, když ustoupila v tom hlavním – důsledném oddělení politického vlivu od chodu státní byrokracie. Podle uzavřeného kompromisu by nyní měl být šéf státní služby zástupcem ministra vnitra (a je jedno, že jmenovaný celou vládou) a i osud státních tajemníků by měl být v rukou kabinetu. Přitom stačilo zvýšit prostupnost státní správy pro zdatné jedince ze samospráv, neziskovek či akademického sektoru, ještě jednou promyslet pozice náměstků/sekčních šéfů a věnovat pozornost okruhu úřadů, na něž by se zákon vztahoval. Kdyby vláda jednala s KSČM a Úsvitem, majícími ve Sněmovně víc hlasů než ODS a TOP 09/STAN, ani by příliš ze svých pozic ustupovat nemusela. Jenže KSČM a Úsvit nevydíraly a nehrozily obstrukcemi. Proto koalice, v níž ani Babišovo ANO pro samostatné úřednictvo zrovna dvakrát neplane, přistoupila na hru protřelého a neúnavného šíbra Miroslava Kalouska a občanských demokratů, kteří již na klientelismus dojeli prudkým úbytkem voličů. Reakci Evropské komise ještě neznáme. Víme, že je brunátný ministr Jiří Dienstbier , který s vládními legislativci pomáhal dát poslanecké úpravě služebního zákona náležitou fazónu, ostře kompromis odmítly odbory i protikorupční spolky zastřešené iniciativou Rekonstrukce státu. Ozval se také prezident Miloš Zeman , který stál u vzniku první verze služebního zákona, která byla přijata v roce 2002, ale v platnost nikdy nevstoupila. Přitom mohla k 1. lednu 2015, pokud by momentálně přepisovaný koaliční návrh padl pod stůl. Zemanova a Špidlova verze byla dobrá, jen finančně náročnější, poněvadž počítala mj. i s definitivou pro úředníky. Dnes by ji za to asi nejvíc tepal Andrej Babiš. Zemanovi se ústupky pravici, zejména pohřbení generálního ředitelství státní služby,  nelíbí, ale je ochoten je tolerovat. Znovu však vznesl námitku k působení politických náměstků („budižkničemů“) na ministerstvech. Toho se chytil všudypřítomný Kalousek, aby připomněl, že ani pravice nechtěla model dvojích náměstků, politických a apolitických. To je fakt. Nedodal ale, že v jejích představách by političtí zůstali náměstci všichni. Jen bychom jistě slyšeli, že jde o politicky nominované odborníky. Prostě dnešní stav, o kterém je zhusta lepší pomlčet. Pokud se vůbec stihne připravit upravená podoba služebního zákona a bude-li obhájena i v Bruselu, dočkáme se státní správy jen o fous profesionálnější a nezávislejší než dnes. Spíš se ale vlk nažere a koza zůstane celá. Dlouhé prsty partají zůstanou zachovány, k radosti TOP 09/STAN, ODS i ČSSD, KDU-ČSL a ANO. Koalice se ovšem vzdálí svým původním ideálům, ale i mnohým voličům a sympatizantům, včetně vlivných občanských sdružení. Není náhodou, že Rekonstrukce státu, k níž se před volbami přihlásili poslanci ze všech vládních stran, varovala, že i ze zákona o zveřejňování smluv států, krajů a jejich firem, který měl výrazně omezit prostor pro korupci, může zůstat torzo. Docela dobře se tak může stát, že některými opěvovaný konsensus mezi vládou a částí opozice pouze prohloubí politický marasmus a nedůvěru lidí ve své volené zástupce. Fri, 15 Aug 2014 00:00:00 GMT Lukáš Visingr: Jaké jsou vojenské ambice České republiky? http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6386-lukas-visingr-jake-jsou-vojenske-ambice-ceske-republiky http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6386-lukas-visingr-jake-jsou-vojenske-ambice-ceske-republiky Česká vláda usiluje o to, aby se nynější náčelník českého generálního štábu generál Petr Pavel stal předsedou Vojenského výboru NATO. Obsadil by tak druhý nejvyšší post v celé Alianci a nejvyšší post určený pro „uniformu“. Podle ministra obrany Martina Stropnického má generál Pavel podporu několika členských zemí Aliance a šanci na úspěch přibližně 70 %. Otázkou je, zda tento optimismus odráží reálnou situaci. Jisté je, že předseda Vojenského výboru NATO zastává mimořádně významnou funkci, neboť má vlastně na starosti implementaci politických rozhodnutí do roviny vojenské strategie. Nyní čeká Alianci náročná doba změn, díky nimž se pomyslné „kyvadlo“ zhoupne částečně zpět od expedičních mírových a protiteroristických misí k původnímu poslání NATO, tj. ke kolektivní obraně. Tento proces ve skutečnosti začal již před několika lety a nynější (velice diplomaticky řečeno) asertivní chování Ruska ho „jen“ urychluje. Generál Petr Pavel je nepochybně osobou erudovanou a ve vojenských kruzích Aliance se těší velkému respektu. (Snad jediná výtka může směřovat na to, že nemá zkušenosti s plánováním reálných vojenských operací na strategické úrovni, jenže ty nemá v NATO kromě Američanů, Britů a Francouzů téměř nikdo.) Skutečně tedy asi reprezentuje vhodnou osobu pro tento post, ale ani nominace nejlepšího generála na světě nemůže uspět, nemá-li podporu dalších zemí. A právě zde by česká diplomacie mohla nepříjemně narazit. Důvody jsou přinejmenším dva. Prvním je drastická redukce obranných rozpočtů, z čehož pak logicky vyplývá pokles kapacit Armády ČR. Nedávné přísliby vlády i opozice, že se to změní, sice vzbuzují naděje, zajisté však bude trvat ještě řadu let, než opravdu budeme (opět) schopni plnit všechny svoje spojenecké závazky. Druhým a pravděpodobně ještě větším problémem je však to, že v poslední době znatelně klesla politická důvěra NATO v Česko, resp. v politickou ochotu ČR podílet se na bezpečnostním úsilí Aliance. Před deseti lety byla Česká republika na Západě vnímána jako malý, ale spolehlivý a ze všech sil se snažící spojenec. To je ale bohužel pryč. Kauzy jako postoj vůči protiraketovému radaru nebo neschválení účasti na zahraničních misích v roce 2008 nás vážně poškodily. A jestliže to někdo svaloval jen na populismus Jiřího Paroubka , pak v uplynulých měsících nejspíše dospěl k závěru, že se s tehdejším úsudkem zmýlil. Ministr Stropnický nepřímo přirovnal síly NATO k okupačním silám Varšavské smlouvy, což mu premiér Bohuslav Sobotka sice vyčetl, jenže krátce poté sám prohlásil, že ČR nepodporuje zvýšení přítomnosti vojsk NATO v Evropě. Skutečně zvláštní slova v situaci, kdy Poláci nebo pobaltské republiky požadují přesný opak. A generál Petr Pavel by ve své případné funkci měl být tím, kdo by taková opatření pomáhal plánovat. NATO teď potřebuje prokázat (a zdaleka nejen směrem k Moskvě) především jednotu postojů svých členů v politické i vojenské oblasti. Navrhovat svého (a ještě jednou zdůrazněme, že po odborné stránce velice schopného) generála na pozici, kde by měl realizovat rozhodnutí, která „jeho“ země zpochybňuje, působí dost podivně. České zahraniční a bezpečnostní politice tedy hrozí, že se ocitne ve směšné pozici nespokojené manželky z oné anekdoty, která sice neví, co chce, jenže zkrátka nedá pokoj, dokud to nedostane. Thu, 07 Aug 2014 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: Ne umění, ale řemeslo http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6371-lukas-jelinek-ne-umeni-ale-remeslo http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6371-lukas-jelinek-ne-umeni-ale-remeslo Někteří možná čekali od prvního půlroku Sobotkova vládnutí víc, ovšem po turbulencích za Mirka Topolánka a Petra Nečase je to celkem příjemný poklid. Abych parafrázoval komentátora Práva Alexandra Mitrofanova, ne každý řemeslník musí být umělec, a přesto může spoustě lidí udělat radost. Ve Strakovce zkrátka nevytvářejí velké umění, ale slušné řemeslo. Kabinet se soustředil zejména na opatření v sociální politice. Potěší hlavně voliče sociální demokracie, které se podařilo do programového prohlášení vlády prosadit většinu svých priorit. A tak rostou důchody, minimální mzda, ruší se zdravotnické poplatky, lákají se investoři, vytvářejí nová pracovní místa… Smráká se i nad druhým pilířem penzijní reformy. Od počátku roku 2015 by měl platit služební zákon, ať už v podobě připravené současnou vládní koalicí, nebo před dvanácti lety kabinetem Miloše Zemana . Ještě větší otazníky se ale vznášejí nad další legislativou, k níž nabádá iniciativa Rekonstrukce státu a k níž se původně přihlásila většina vládních poslanců, například nad zákonem o registru smluv. Rezervy bychom našli i v naplňování příjmové stránky státního rozpočtu, což je úkol ministra financí. Andrej Babiš sice rád a hodně mluví, většinou si stěžuje na celý svět, leč výsledky má leda v čištění skříní po minulé vládě, z nichž se svými lidmi již pár kostlivců vyházet stačil. Jako slabý kus ve vládním stádu se rýsuje především ministryně spravedlnosti Helena Válková . Mimo jiné proto, že do ní byla před šesti měsíci vkládána velká očekávání. Dalo se ještě pochopit odvolání šéfa vězeňské služby. Fraškou byl rozchod s náměstky Hanou Marvanovou a Pavlem Šternem. Záhadné věci se děly kolem jmenování předsedů krajských soudů. Mělnického soudce Veselého, kterého vybrala komise zformovaná ještě Marvanovou, ministryně původně na Ústecko jmenovat nechtěla. Poté tak učinila, ale návrh zavetoval prezident Miloš Zeman, veřejný ctitel Válkové. Otazníky se vznášejí i nad dlouho vyhlíženou novelou zákona o státních zastupitelstvích. Ministryně, na rozdíl od nejvyššího státního zástupce, nefandí speciálním útvarům žalobců a naopak trvá na zachování vyšších státních zastupitelství, ačkoli čtyřstupňová justiční soustava nedává v zemi naší velikosti logiku. Mezi ministry, kteří si rychle získali respekt politických partnerů, ale i lidí působících v daných resortech, naopak patří třeba Richard Brabec na ministerstvu životního prostředí či Marian Jurečka na ministerstvu zemědělství. Premiér Bohuslav Sobotka dává přednost nekonfliktnímu řízení vlády, bez přestřelek a krizí. Problémy řeší v tichosti a ministry většinou chválí. K tomu šikovně marketingově využívá i letních inspekcí na jednotlivých resortech. Tato taktika sice Sobotku oslabuje v ČSSD, která by ráda více šila do koaličních spojenců, ale uspokojuje zájem občanů mít vládu, o níž zbytečně neslyší a která se trapně nehádá. ČSSD, ANO a KDU-ČSL ani nemají moc jiných možností. Na půdorysu současné Sněmovny by se těžko hledala stabilnější většina, a kdyby došlo k volbám, maximálně by si svoje pozice prohodili sociální demokraté a ANO. S pádem vlády by také získal příležitost zpřeházet šachovnici prezident, o což politické strany po loňské zkušenosti nestojí. Dojem z rozumného chodu exekutivy nicméně kazí počínání vládní koalice v Poslanecké sněmovně. To udržuje laťku politické kultury, nastavenou už za pravicových vlád, proklatě nízko. Stačí zmínit znásilnění jednacího řádu Sněmovny při opakovaném hlasování o Urbanově návrhu na snížení spotřební daně u pohonných hmot nebo pokus v nestřeženém okamžiku vůči obstrukčně naladěným poslancům TOP 09 a ODS prosadit, aby se o zákonech ve třetím čtení (šlo přirozeně o služební zákon) mohlo hlasovat i jindy než ve středu a v pátek mezi devátou a čtrnáctou hodinou. Úplným hazardérstvím pak jsou útoky na Sněmovnu a zpochybňování parlamentarismu jako takového lídrem hnutí ANO Andrejem Babišem. Jeho posedlost řízením státu coby firmy může příště vyhrotit populista, který slíbí pevnou ruku, řád a pořádek bez poslanců i bez ministrů. Jsou to sice paradoxy, ale vláda i s Babišem ve svých řadách by měla pracovat na posílení důvěry lidí v ústavní systém, politiky, ale též v politické strany. Thu, 31 Jul 2014 00:00:00 GMT Miroslav Mareš: Babišovo příjemné léto http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6356-miroslav-mares-babisovo-prijemne-leto http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6356-miroslav-mares-babisovo-prijemne-leto Hnutí ANO 2011 zažívá zatím poměrně příjemné a úspěšné léto, které mu může přinést výrazný nárůst preferencí. V tomto ročním období už vloni zažilo raketový vzestup po pádu Nečasovy vlády. I letos má dobrou politickou a marketingovou strategii, pomáhají mu média pod kontrolou Andreje Babiše i neschopní političtí soupeři. Ve sporu o české místo v Evropské komisi nebyla ČSSD schopna nabídnout alternativu vůči Věře Jourové a přes proklamované „kvótní cíle“ se ukázala velmi omezená základna političek vhodných pro vysoké funkce v sociální demokracii. Nejde přitom o nic nového, což potvrdily již dřívější problémy najít „povinnou“ místopředsedkyni strany na sjezdech ČSSD. ANO takticky odsunulo do pozadí Pavla Teličku , který byl před volbami do EP jeho hlavním volebním trumfem. Na druhou stranu přesun Jourové do Evropské komise, kde nebude příliš viditelná českými médii, zbavuje ANO často využívané populární osobnosti. Hnutí však usiluje o zisk dalších, a jak ukazují zveřejněné nominace do senátních a komunálních voleb, tak se mu to daří. Kandidatura Jiřího Hlavatého do Senátu nemá jen trutnovský regionální rozměr, ale je silným signálem podnikatelským a živnostenským vrstvám i široké veřejnosti v celé republice. Vzbudit u českých voličů dojem o tom, že někdo jde politiky ne proto, aby si tam nakradl, se nyní ukazuje jako velmi efektivní součást volební strategie. A zveřejněné milionové příjmy Babiše nejsou pro hnutí problémem, spíše naopak. Pražská kampaň ANO byla zahájena razantním Babišovým prohlášením o nepřijatelných hernách a drogách „Václaváku“. Tyto argumenty opět mohou zapůsobit nejen na lidi v Praze, ale i na její návštěvníky „z lontu“. Ti si pak již nemusí uvědomit, že boj proti drogové kriminalitě je primárně záležitostí státní policie, ne pražského magistrátu. Babiš může těžit i z rozhádanosti ČSSD, který předvedla nedůstojné divadlo při hlasování o zákonu snižujícím spotřební daň. Sobotka je odsouván do pozadí nejen tlakem ANO, ale i částí vlastní strany. ANO se příliš nevyjadřuje k současným emotivním otázkám mezinárodní politiky, což mu přináší výhodu v tom, že neztrácí voliče silně preferující jednu či druhou stranu konfliktů na Ukrajině a v Gaze. Toho se snaží využít část opozice, nicméně voličské segmenty, pro které jsou tato témata dominantním důvodem k volbě, jsou poměrně omezené. Politicky tak Babiš vstoupil do letošního léta po relativním rozčarování po evropských volbách velmi rázně, nicméně pokud chce současné tažení zužitkovat, musí být na podzim schopen přimět své voliče k volební účasti. Fri, 25 Jul 2014 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: Stateční vojáci, křehká armáda http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6333-lukas-jelinek-statecni-vojaci-krehka-armada http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6333-lukas-jelinek-statecni-vojaci-krehka-armada Pět českých vojáků svými životy čerstvě zaplatilo za naši účast na vojenské misi v Afghánistánu. Šlo o profesionály, věděli do čeho jdou. Ovšem naši úctu si v éře, kdy statečnost je nedostatkovým zbožím, plně zaslouží. Věděli ale, do čeho je posílají, politici? Není nic snazšího než dojemně mluvit o hrdinství druhých, obraně hodnot euroatlantické civilizace či boji se světovým terorismem. Nic také naše ústavní činitele nestojí předhánět se nyní, kdo navrhne razantnější posílení rozpočtu ministertsva obrany. Víc peněz na armádu po nás stále intenzivněji chce i NATO. Sliby z doby, kdy jsme se ucházeli o členství, vzala voda a mnozí partneři nás teď pokládají za černé pasažéry. Ano, jsme jimi, ale protože jsme vypečení Češi, Moravani a Slezani, ani nás nenapadne se stydět. Asi by bylo cynické tvrdit, že pro politiky je snazší poslat vojsko do riskantních misí, než koncepčně a s potřebnými financemi budovat armádu. Ale položme si na stůl fakta. O posílení armádního rozpočtu se hovoří až poté, co je nám položen nůž na krk. Vláda je střízlivá a slibuje postupné krůčky – patrně s vědomím, že se stále najdou šíbři, kteří by peníze rozfofrovali neefektivně, nebo rovnou šlohli. Jsou ale poslanci-teoretici, například Ivan Gabal (KDU-ČSL), kteří doporučují přitlačit na pilu. Rozpočet souvisí s koncepcí rozvoje armády. Bílá kniha vznikla za ministra obrany Alexandra Vondry (ODS) a experti o ní mluví s respektem, byť by už teď zasloužila aktualizaci. Proběhla ale někdy na vládní či parlamentní úrovni zevrubná a kompetentní debata o tom, jakou a jak orientovanou armádu chceme budovat? Má být přednostně expediční, nebo se orientovat na obranu našeho území? Stačí nám zastřešení formou NATO, nebo – se znalostí diskuse za oceánem - hodláme uvažovat o společné evropské obraně v rámci EU? Vidíme prostor pro formování společných jednotek s nejbližšími sousedy, zejména Slováky? Jaké typy vojsk chceme upřednostňovat? A jakou výbroj – když stíhačky či transportéry představují miliardové položky? „Banalitou“ potom už bude odstranit ostudu, kdy výstroj, která je spolehlivá a pohodlná, si řadoví vojáci po krámech nakupují z vlastní peneženky... Protože ale nežijeme ve vzduchoprázdnu a musíme vnímat globální bezpečnostní hrozby, etnickým napětím počínaje a kybernetickým terorismem konče, nezbývá než mít jasno i v tématech, která se nás dotýkají jen občas – třeba když odněkud zdálky přiletí ostatky českých vojáků. Míníme hájit české, evropské nebo transatlantické zájmy? Chceme vyvážet naše hodnoty i tam, kde o ně dvakrát nestojí? Pokud ano, tak které a kam? Bude pro nás při zásazích mimo území NATO směrodatná shoda v alianci, nebo v širším mezinárodním společenství? Zlomili, nebo nezlomili jsme hůl nad Organizací pro bezpečnost a spolupráci v Evropě a nad Organizací spojených národů, v níž se potkávají režimy s různými zájmy a hodnotovými prioritami? Prvním krokem by mělo být, že do debaty o zahraniční a obranné politice bude vtažena široká komunita, vedle politiků a vojáků i experti z akademické půdy nebo nevládních organizací. Výstupy by měly být srozumitelné běžným občanům i laickým ministrům obrany (typ Parkanová či Stropnický ). Zároveň je nezbytné si vážit (i v praktické rovině) těch, co střeží naši bezpečnost. A když přijdou ve službě k újmě, nezahrnout je jen mámivými větami, ale také konkrétní pomocí. Stačí si přečíst webové stránky našich veteránů, aby bylo jasné, jak se k nim společnost chová. Pravidlo „méně znamená více“ neaplikujme na vztah k vojákům, ale na naše vojenské plány. Se střízlivou a obhajitelnou zahraniční politikou, a to i ve vztahu k misím, může přijít i větší pochopení občanů pro naši účast v operacích pod hlavičkou mezinárodních organizací. Wed, 16 Jul 2014 00:00:00 GMT Lukáš Visingr: Budoucnost tradičních stran je nejistá http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6318-lukas-visingr-budoucnost-tradicnich-stran-je-nejista http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6318-lukas-visingr-budoucnost-tradicnich-stran-je-nejista Členové ČSSD před několika dny obdrželi obálky s otázkami pro vnitrostranické referendum. Vedení strany v čele s premiérem Sobotkou si od tohoto trochu neobvyklého kroku slibuje, že se strana více „otevře“, a to nejen stávajícím členům. Nepochybné je, že ČSSD nyní skutečně potřebuje zásadní změny, protože jinak by ji mohl velmi lehce potkat osud ODS, která (zatím s nejistým výsledkem) fakticky zápasí o přežití. Loni na jaře si Bohuslav Sobotka nejspíše „brousil zuby“ na přesvědčivé vítězství ve volbách, jež se měly konat v červnu 2014, a pak (podle všeho) na menšinovou vládu, kterou by „jistili“ komunisté. Ale vše dopadlo jinak. ČSSD se slabým výsledkem (na to, že se mohla vymezovat proti nepopulární Nečasově vládě) jen těsně porazila hnutí ANO, komunisté zmizeli kamsi do stínu (aniž by je někdo postrádal) a v nesourodé koalici je zdaleka nejvíce vidět Andrej Babiš , zatímco ministři za ČSSD působí takřka v anonymitě. Nepřipomíná to trochu něco? Že by mediální dominanci Miroslava Kalouska nad nevýrazným Petrem Nečasem ? Hnutí ANO zvítězilo i ve volbách do Evropského parlamentu a nyní chystá „velký útok“ na Senát a zastupitelstva obcí, v čemž mu hodně napomáhají žebříčky preferencí a popularity, v nichž samo hnutí i jeho předseda lámou rekordy. Sociální demokraté se naopak nervózně poohlížejí po zoufale bojující ODS. Kdysi dominantní česká pravicová strana se stále nachází v těžké krizi, která v podstatě začala už v Topolánkově éře. Nečasův nástup byl možná spíš „klidem před bouří“ a nynější předseda Petr Fiala nemá žádnou jistotu, že loď „modrých ptáků“ tuto bouři překoná. ODS aktuálně má asi jen své pověstné „tvrdé jádro“, které jí (byť se skřípěním zubů) dá hlas vždy, ale předchozí pestré zástupy pravicových voličů postupně poztrácela. A zdaleka ne všichni „utekli“ k TOP 09. Hodně konzervativních euroskeptiků se přesunulo ke Svobodným, jimž zajistili senzační zisk mandátu ve volbách do europarlamentu, zatímco řada liberálních voličů podpořila hnutí ANO. Jenže to vykazuje schopnost „odsávat“ hlasy i ČSSD, protože jde o skutečně široce pojatý „catch-all“ subjekt, který umí (a to i díky mnohoznačným formulacím) zaujmout téměř každého. Loňské představy ČSSD o velkém triumfu mohly být jen iluzí, jež vznikla z opravdu fatálního podcenění potenciálu hnutí ANO a jeho mistrně provedené kampaně. Parlamentní volby, které by se konaly v řádném termínu, by totiž možná drtivě vyhrál naopak Andrej Babiš, jenž velice účinně zachytil nejen rostoucí nespokojenost voličů, ale i poptávku po výrazných osobnostech s „nepolitickým“ pozadím. Etablované strany se pak ocitly v roli toho, kdo onu nespokojenost způsobil a současně nenabízí zajímavé a silné osobnosti. ODS teď pije svůj pohár hořkosti, kdežto ČSSD to teprve čeká, dost možná už po podzimních volbách. Na jakékoli „škobrtnutí“ premiéra Sobotky čeká i silná vnitrostranická opozice, která by však mohla sociální demokracii ještě více oslabit, protože voliči už nemají náladu sledovat neustálé půtky stranických špiček. Pnutí už se sice projevují též v ANO, jenže za „konfliktním potenciálem“ v ČSSD pořád dalece zaostávají. Zákony politického trhu jsou nelítostné. Jestliže ODS nezíská zpátky důvěru voličů, nahradí ji jiný subjekt (že by právě Svobodní?), to samé ovšem platí i pro ČSSD. Popularita ANO určitě nemusí být trvalým jevem, ale klesající zájem voličů o tradiční strany představuje dlouhodobý trend. Bohuslav Sobotka už nemá mnoho času na změny, bez kterých možná budeme za rok či dva spekulovat, který subjekt by mohl být „náhradou“ ČSSD. Tue, 08 Jul 2014 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: Hledá se komisař http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6299-lukas-jelinek-hleda-se-komisar http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6299-lukas-jelinek-hleda-se-komisar Koalice se dosud neshodla a hledání českého eurokomisaře pokračuje. Ve hře jsou především nominanti ČSSD Pavel Mertlík , ANO Pavel Telička a KDU-ČSL Zuzana Roithová . Jediné, v čem našly vládní strany společnou řeč, je portfolio, o které by Česká republika v Bruselu stála: mělo by se týkat některého z aspektů hospodářství a volného trhu. Mnozí komentátoři vedou spor: Je lepší přijít nejdřív se jménem – a jemu na tělo pak žádat resort, nebo si nejprve vytipovat komisariát – a potom až hledat osobu, která jej zvládne. Často se přitom zapomíná, že úkolem evropského komisaře není reprezentovat či rovnou hájit zájmy konkrétní země nebo dokonce strany, která jej navrhla. Kdepak! V popisu práce má hájit evropské zájmy a evropské hodnoty. Jenže šedá je teorie a zelený strom života. Přinejmenším je vhodné, aby komisař dělal své zemi dobré jméno. To by zvládli všichni tři zmínění adepti. Pavel Telička je v Bruselu dobře známý, byl již komisařem, má znalosti i kontakty. Vadit ale může jeho nedávné lobbistické angažmá. V evropských institucích mohou být na pochybách, za koho ve skutečnosti kope. Pavel Mertlík by byl v evropské politice nováčkem, má však unikátní zkušenost ministra financí. Je sice ekonom, ale jeho rozhled je mnohem širší, takřka až renesanční. Zuzana Roithová byla pracovitou europoslankyní i českou ministryní. I ona by byla přínosem. Leč jí se příliš zpátky do evropských služeb nechce a její jméno vytasili lidovci spíš jen jako vyjednávací kartu. V Evropě se mezitím rodí dohoda na příštím šéfovi Komise, jímž má být Lucemburčan Jean-Claude Juncker. Jedná se o příslušníka křesťansko-demokratického tábora, který byl v nedávných volbách do Evropského parlamentu nejúspěšnější. A protože nově získává Komise více politický ráz než v minulosti, jsou Junckerovy šance vysoké. Posílila je i ochota evropských socialistů dát mu svůj hlas, pokud získají vlivné posty v Komisi i místo předsedy Evropského parlamentu. Na Junckera kývl i sociálně demokratický předseda vlády České republiky Bohuslav Sobotka . Na oplátku by mohl doma získat podporu lidovců pro svého uchazeče o křeslo komisaře. Ostatně ČSSD v pražské vládě vychází s KDU-ČSL výborně, i za cenu odsunutí sporných témat, jako jsou církevní restituce. Sociální demokraté však musí zlomit předsedu hnutí ANO Andreje Babiše , i kdyby až pro druhého kandidáta (po Mertlíkovi). Babiš zatím vzdoruje: opakuje, že vyhrál eurovolby a že levice už má premiéra, prezidenta, předsedy obou parlamentních komor… Dokonce se proslýchá, že v případě nesouladu může koalice vybrat někoho „neutrálního“ – například ekonoma Radka Špicara, známého ze Svazu průmyslu a dopravy, nebo vedoucího českého zastoupení při EU Martina Povejšila. Bylo by ale podivné přijít ve chvíli, kdy Komise získává političtější ráz, s apolitických expertem. Koalice ČSSD, ANO a KDU-ČSL je nadto dost silná, aby vybrala výraznou figuru, a ne jen někoho, „kdo by nevadil“. Rozumná by byla i konzultace s opozicí, byť v minulosti to zvykem nebývalo. Ale tentokrát například TOP 09 reprezentuje v Evropském parlamentu konsensuální exbankéř Luděk Niedermayer , jehož jméno už také zaznělo mezi širším okruhem možných kandidátů na komisaře. Andrej Babiš přišel čerstvě s nápadem, že by ČR mohla nabídnout šéfovi Komise více jmen, a on by si vybral. Bylo by to zvláštní a neříkalo by to nic pěkného o (ne)schopnosti dohodnout se doma, nicméně konzultace s předsedou Komise by také mohla být cesta. Je to ostatně on, kdo musí adepty posvětit. A poté je ještě čeká tzv. grilování v Evropském parlamentu. Babišův nápad by nevadil soc.dem. ministrovi Jiřímu Dienstbierovi , ale u premiéra Sobotky nepadl na úrodnou půdu. Máme tu zkrátka několik schopných uchazečů a koalici, která se nad nimi nedokáže shodnout. Proč? Kvůli pýše partají? Možná bychom jim měli zopakovat, že evropský komisař musí být hlavně oddaný Evropan. Zdejším stranám žádnou výslužku nepřinese, tím spíš by jim slušel nadhled a zejména akcentování celoevropského pohledu a zájmu. Sat, 28 Jun 2014 00:00:00 GMT Miroslav Mareš: ANO, spravedlnost http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6282-miroslav-mares-ano-spravedlnost http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6282-miroslav-mares-ano-spravedlnost Ministryně Helena Válková prozatím ustála tlak na její odvolání, který se začal ozývat z některých sociálně-demokratických kruhů. ANO se za ni razantně postavilo a podpořilo odvolání náměstka Pavla Šterna, krytého ze strany ČSSD. Poslanec Martin Komárek jeho chování dokonce označil za „prásácké“ Šternovo udání proti Válkové na policii, týkající se nákupu elektronických náramků pro domácí vězně. V této kauze se jedná o jeden z nejvážnějších sporů, které doposud koalici postihly. Je vidět, že ANO na osobě Válkové záleží. Podržela ji v kauze neuvážených výroků o utrpení Čechů za protektorátu i ve sporech s předchozí náměstkyní Hanou Marvanovou. Marvanová přitom měla – jako bývalá disidentka, předsedkyně Unie svobody – Demokratické unie a stoupenkyně Havlova odkazu mnohem silnější podporu mediálního mainstreamu než Válková, které je vyčítáno členství v KSČ a politická nezkušenost. Pro ANO mohla být minimálně v Praze vhodnou ikonou, a přesto byla „odejita“ a je otázku, zda bude mít ještě chuť se do náruče Babišova hnutí vrátit. Aféra kolem Válkové rozdělila koalici a přiměla sociální demokraty ke spolupráci s opozicí, v jejímž rámci začala dominovat TOP 09 (ta ostatně stáhla do svých řad i někdejšího ministra spravedlnosti Pospíšila ). Při jednání ve Sněmovně ohledně vystoupení odvolaného náměstka Šterna vznikla ad hoc koalice sociálních demokratů, topkařů a ODS. Z pohledu ČSSD se jedná o dílčí zvrat oproti nedávnému vývoji týkajícímu se ekonomických otázek, kdy naopak podporu opozičních pravicových stran získával Babiš (byť ne při sněmovním hlasování). Ministerstvo spravedlnosti sice nepatří v rámci českých koaličních vztahů k těm nejvíce žádaným, v posledních letech se ale o ně již podruhé vede tvrdý boj (odvolání ministra Pospíšila a příchod Pavla Blažka otřásl i minulou vládou). Souvisí to zřejmě s výraznějšími aktivitami justice v politické sféře. Pro ANO i vládu jsou medializované spory ohledně tohoto ministerstva negativní publicitou, což přiznal i premiér Sobotka . Nyní je hrozba odvolání Válkové ze strany premiéra jedním z mála nástrojů, kterým může tlačit na mocného Andreje Babiše. A nový náměstek navržený ČSSD zřejmě Válkové v posílení její pozice příliš nepomůže. Thu, 19 Jun 2014 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: Vystřízlivění http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6265-lukas-jelinek-vystrizliveni http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6265-lukas-jelinek-vystrizliveni Andrej Babiš je nervózní. Vládní praxe naráží na jeho předvolební slogany a ani hnutí ANO se nevyvíjí, jak by si přál. Přesto novinářům připomíná, že byl u něj zjištěn tzv. horolezecký gen, čili je vytrvalý a ani v politice se jej jeho oponenti hned tak lehce nezbaví. Když se vyjednávalo o nové vládě, bylo rozvržení názorů jasné. ČSSD chtěla lidem povolit opasky, které jim utáhly pravicové koalice. Soustředila se i na investice a posílení veřejných služeb. A protože to něco stojí, navrhli sociální demokraté růst některých daní – například u vysokopříjmových skupin, firem a korporací. Lidovecký pohled sice nebyl tak velkorysý, nicméně s tím oranžovým se v mnohém překrýval. Pozice ANO byla komplikovanější. Babišovo hnutí slibovalo, že „bude líp“, ale o cestě k tomu stavu mělo odlišnou představu než ČSSD. Žádné zvyšování daní, zvyšování výdajů jen někde, hlavně ale šetření, hledání rezerv a napravování zlořádů. Koaliční smlouva i programové prohlášení Sobotkovy vlády nicméně vychází zejména z programu sociálních demokratů. Nyní se u ministra financí dostavila kocovina. Změna k lepšímu prý potrvá podstatně déle než dva roky. ČSSD ale trvá na zvyšování výdajů. Kde na ně vzít, když lepší výběr či audity na ministerstvech zatím na pokrytí plánů zdaleka nestačí? Tak Andrej Babiš přišel s nápadem nerušit všechny poplatky ve zdravotnictví nebo zachovat druhý pilíř penzijní reformy. Klidně i přiznal, že coby politický zelenáč udělal při vyjednávání koaliční smlouvy chyby. Partnerům se jej ale nezželelo a Babiš musel svým úvahám zařadit zpátečku. No aspoň víme, jak správce státní kasy tápe. Problémy provázejí i další ministry nominované hnutím ANO. Zejména v resortu spravedlnosti doplácí Helena Válková na svoji nezkušenost. Ta se projevila i výroky k protektorátu a mediálně nezvládnutým střídáním na čele vězeňské služby. Původně Válková horké křeslo vzala jen s tím, že jí bude záda krýt Hana Marvanová. S tou se nyní rozešla. Náměstkyni, která jí nešla po krku a držela se zejména svých témat, střídá ambiciózní Robert Pelikán. Toho k Válkové posadil Babiš, jemuž dosud dělal Pelikán náměstka pro legislativu. Když už jej obětoval, má patrně něco za lubem. Že by nenápadné a elegantní vystřídání Válkové, až emoce opadnou? Několikrát také uklouzl ministr obrany Martin Stropnický , který doplácí na svůj zvyk mluvit hodně, upřímně a k čemukoliv. To v bezpečností oblasti ale není zrovna dvakrát šťastná kvalifikace. ANO se spálilo i v Praze, kde se chystalo poslat do zastupitelstva v roli lídra někdejšího primátora Jana Kasla. Ten se však nemínil dělit o vliv s bývalou sociální demokratkou Radmilou Kleslovou , která se stala předsedkyní pražské buňky ANO. Teď na sebe Kasl s Babišem dští oheň a síru a v bolestech se pro metropoli hledá nový lídr. I přes nenaplněná očekávání ANO vyhrálo volby do Evropského parlamentu. Těsně – stejný počet mandátů získala TOP 09 a ČSSD. Babiš dokonce po uzavření volebních místností předčasně propadl skepsi kvůli nezvládnuté kampani. Skvěle odvedenou práci přiznal jen sobě, kandidáti a regionální funkcionáři ANO prý byli pasivní, ministři se na kampaň nesoustředili. Obratem Babiš vyhlásil, že hlavním cílem ANO jsou krajské volby 2016 a sněmovní volby (nejpozději) 2017. Ve volbách komunálních bude letos ANO kandidovat jen někde, aby netříštilo síly. I tak si ale bude muset Babiš prověřit regionální strukturu a její ochotu pracovat pro značku. Původně se Babiš bál, že se ANO zmocní kmotři, a tak budoval svoje hnutí autokraticky. Teď vidí, že to nestačí - problémy s ním má i tak. Tradiční politické strany se opírají o členy se společným prožitkem, stejnými vzývanými hodnotami a v neposledním řade umějící táhnout za jeden provaz. U rychlokvašeného hnutí se personální politika podobá loterii. Babiš tak poznává platnost rčení – „kdo s čím zachází, s tím také schází“. Dokáže-li své vystřízlivění prodat voličům, může ještě zabránit stavu, kdy vystřízliví i oni a půjdou o dům dál. Klidně i tam, kde nenajdou miliardáře chtějící léčit nešvary, nýbrž populisty a demagogy, kteří slibují modré z nebe a malují na zeď spoustu nepřátel či bolestí, k nimž v jejich očích patří i dnešní systém parlamentní demokracie. S Babišem třeba líp nebude, ale po něm by mohlo být i hůř. Wed, 11 Jun 2014 00:00:00 GMT Lukáš Visingr: Poučení z evropského (ne)úspěchu http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6252-lukas-visingr-pouceni-z-evropskeho-ne-uspechu http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6252-lukas-visingr-pouceni-z-evropskeho-ne-uspechu Demokratické volby nejsou pouze nástrojem, pomocí něhož se obsazují politické funkce, jsou i formou, jak mohou voliči vyjádřit politikům svou (ne)spokojenost s jejich činy. Samozřejmě se to týká i voleb do Evropského parlamentu, protože ty letošní přinesly na evropské politické scéně téměř „zemětřesení“, a tudíž se zákonitě vnucuje otázka, jak se jednotlivé strany postaví ke zřetelnému vzkazu, které jim voliči takto vyslali. Hlavním výsledkem „eurovoleb“ je velký úspěch stran, jež se označují jako krajně pravicové, euroskeptické, populistické a nacionalistické. Jde vesměs o strany „protestu“, ačkoliv by bylo zásadní chybou považovat všechny hlasy pro ně jen za projev všeobecné nespokojenosti, resp. frustrace občanů. Pouhý „protest“ by britské UKIP či francouzské Národní frontě asi nezajistil vítězství. Co tedy stojí za jejich úspěchem? Stručně řečeno, velká část evropských voličů podpořila tyto strany zkrátka proto, že si od nich slibuje naplnění přinejmenším části jejich programů. Jestliže etablované strany pravice, středu a levice nenabízejí odpověď na problémy, které voliči pociťují, pak se hlasy nutně „přelévají“ k jiným stranám. Voliči zjevně zastávají na integraci EU nebo na imigraci jiný názor, než jaký razí dosavadní „mainstream“ evropské politické scény. Přestože frakce křesťanských a sociálních demokratů nadále zůstávají v EP nejsilnější, ztratily velkou část své síly právě ve prospěch krajní pravice, nacionalistů a euroskeptiků. Ti dokázali „přetáhnout“ dokonce i nemálo dřívějších voličů levice; snad nejvíc v tom uspěla francouzská Národní fronta. Výrazné oslabení krajní levice pak naznačuje, že tyto strany jaksi ztrácejí svůj v minulosti dominantní „protestní“ potenciál. Umějí tedy tradiční strany vzkaz evropských voličů „přečíst“? Minimálně některé ano, jak lze ukázat na nedávných prohlášeních kancléřky Merkelové a prezidenta Hollanda, kteří již volají po „slabší“ Evropské unii. Posun britských konzervativců, kteří chytají referendum o setrvání Velké Británie v EU, je dlouhodobějším trendem, jenž ale také reaguje na vzrůst obliby strany UKIP, která chce příští rok ovládnout britský parlament. Ale nabízí se také druhá, možná ještě důležitější otázka: Jak budou dále konat právě ty strany, jež dosáhly historického úspěchu? Odpor proti Bruselu a imigraci na úspěch ve volbách do EP možná stačí, ale pokud chtějí „bodovat“ i v domácích volbách, musí se chovat odlišně. A také musí přesvědčit svoje voliče, že se nyní nestanou součástí „evropského establishmentu“, proti němuž se tolik let tak hlasitě vymezují. Zkusme si nyní představit, že by tyto strany dosáhly svých cílů: EU je oslabená, část států z ní vystoupila a vrátila se k národní měně, imigrace je drasticky omezena… Co dál? Voliči někdy nebývají zdaleka tak „vděční“, jak si politické strany rády myslí, a tak předpoklad, že úspěchy na půdě EP musejí nutně vést k úspěchu na vnitrostátní úrovni, nemusí odpovídat skutečnosti. To má význam i pro jednu z českých politických stran. Odpor vůči EU dokázala u nás až nečekaně dobře využít Strana svobodných občanů, která má jedno křeslo europoslance. Netají se ale ambicemi dostat se i do parlamentu, kde by nahradila ODS, jež se tak-tak drží na hraně volitelnosti. Zklamaných pravicových voličů je víc než dost, takže potenciál pro Svobodné zde jistě existuje. Nyní ale musí tato strana prokázat, že umí víc než jen kritizovat „euronesmysly“. Musí nabídnout komplexní pozitivní program, protože, jak již bylo řečeno, jen „protestem“ se volby nevyhrávají. Fri, 06 Jun 2014 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: Eurovolby: spravedlivé výsledky, avšak tragická účast http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6219-lukas-jelinek-eurovolby-spravedlive-vysledky-avsak-tragicka-ucast http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6219-lukas-jelinek-eurovolby-spravedlive-vysledky-avsak-tragicka-ucast Protože je tento web zaměřen na „naše politiky“, věnujme faktu, že pro Evropskou unii jsou zásadní nikoli národní výsledky, ale mandáty pro jednotlivé ideové frakce zastoupené v Evropském parlamentu (nejlepší byli evropští lidovci) jen stručnou zmínku. Mimochodem, o nových českých europoslancích už víme, kam zamíří: TOP 09 k frakci lidovců, ANO mezi liberály a Svobodní k radikálním eurokritikům. S Evropou ještě úzce souvisí skutečnost, že uskupení, která u nás obsadila první tři příčky, se hlásí – byť z různých pozic - k evropskému integračnímu projektu. V tom může být paradoxně i přínos těch občanů, kteří zůstali doma, k volbám nepřišli a svěřili své osudy do rukou těch, co EU buď vydatně fandí, nebo se k ní stavějí jasně odmítavě. Jako mnohem silnější se ukázala být první skupina – ANO (16,13 %), TOP 09/STAN (15,95 %), ČSSD (14,17 %), KDU-ČSL (9,95 %), podmínečně i KSČM (10,98 %) a těsně pod pětiprocentní hranicí se ocitli Piráti. Z řad euroskeptiků zabodovali jen občanští demokraté (7,67 %) a Machovi Svobodní (5,24 %), pohořel i v české Sněmovně zastoupený Okamurův Úsvit. ODS dosáhla při veškeré mizérii povinný výsledek a Strana svobodných občanů potvrdila, že zde u evropských voleb a při nízké volební účasti existuje prostor pro menší radikály. Úspěch ANO byl až do posledního okamžiku nejistý, přece jen má voliče neukotvené a ne za všech okolností spolehlivé. Nakonec ale dvojice technokratických manažerů Andrej Babiš (předseda ANO) a Pavel Telička (lídr evropské kandidátky) potvrdila talent magnetizovat veřejnost. Babiš byl dokonce v prvních reakcích natolik při chuti, že hovořil o změně volební legislativy (volit by se podle něj mělo z úsporných důvodů jen jeden den a nejlépe elektronicky). Sociální demokraté sice skončili až třetí, avšak těsně a se stejným výsledkem jako formace, které je o prsa předběhly. Nemusejí tudíž překvapeně truchlit. Přesto před nimi jsou četné klíčové otázky. Namátkou: Co dělají špatně, že nedokáží přesvědčit své voliče, aby ve větší míře hlasovali o Evropě? Neslábne dál, jak jsme viděli už u sněmovních voleb 2013, jejich elektorát? Jde o ústup tradičních stran, nebo o ústup levice? Nejlepšího výsledku z tradiční stran vlastně dosáhla KDU-ČSL. Zatímco ODS a ČSSD ztrácely mandáty, lidovci si o jeden polepšili. Mohou být spokojeni, jeví se být stabilizovanou partají. Mezi ANO a ČSSD se vklínila TOP 09 v koalici se Starosty a nezávislými. Doma se snaží být viditelnou opozicí, do eurovoleb postavili programově i personálně silnou kandidátku a ještě víc než lídr Luděk Niedermayer na ní zazářil Jiří Pospíšil , dlouhodobě jeden z nejoblíbenějších českých politiků (dříve v dresu ODS, nyní jako nezávislý za TOP 09). Volební štáb TOP 09/STAN v povolební neděli hýřil nadšením, nicméně snad i jemu bylo jasné, že repete sněmovních voleb by se ve stejném duchu nést nemuselo. Vždyť kde už jinde, než ve specifických volbách do Evropského parlamentu, by měla strana s politiky a voliči, jako má TOP 09, uspět? Dá se předpokládat, že drtivá většina čerstvě zvolených europoslanců za Českou republiku nám ostudu neudělá. Klidná může být vláda jako celek (opozice ji nepřeválcovala) i strany v ní zastoupené (žádná revoluce v poměru sil mezi nimi neproběhla). Je zde ale jedna potíž. To vše se uskutečnilo za osmnáctiprocentní volební účasti, která mnohé výše učiněné soudy relativizuje. Jak v České televizi zmínil publicista Václav Žák, při této účasti by nebylo platné ani referendum o překopání obecní návsi. Jako hlavní úkol si tak čeští europoslanci mohou hned vytknout zvýšení zájmu občanů o EU a o volby coby stěžejní nástroj demokratické politiky. Mon, 26 May 2014 00:00:00 GMT Miroslav Mareš : Eurovolby ante portas http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6199-miroslav-mares-eurovolby-ante-portas http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6199-miroslav-mares-eurovolby-ante-portas Nadcházející volby do Evropského parlamentu se uskuteční po kampani, která byla v ČR poměrně mdlá. O tématech, které štrasbursko-bruselský ansámbl řešit může, se příliš nevedla. S výjimkou zavedení Eura se navíc moc nezmiňovaly ani konkrétní aspekty vztahů Česka k Evropské unii. Politické strany se snažily voliče přesvědčit, že jejich kandidáti a kandidátky budou osobnostmi, které se za české zájmy budou zasazovat na evropské úrovni. Image a dosavadní pověst proto byly důležitější než schopnost a možnosti prezentovat názory na aktuální problémy evropské integrace. Tyto eurovolby nemají punc novosti jako v roce 2004 ani nepředstavují poslední testování sil před parlamentními volbami, jako tomu bylo v roce 2009. Jsou sice první volbami po loňském sněmovním zemětřesení, ale právě proto už nejsou voliči vnímány s takovým napětím. Bude velmi zajímavé, zda se podaří dostat k volbám alespoň takový počet lidí, jako před pěti lety. Jinak s volbami mohou hodně „zamávat“ tzv. „tvrdá voličská jádra.“ O místo v Evropském parlamentu se uchází rekordní počet stran a hnutí. O řadě z nich lidé, kteří si doma prochází obdržené hlasovací lístky, do této doby zřejmě vůbec nevěděli. Je otázkou, zda se skutečně jedná o kandidáty s reálným vědomím možného úspěchu nebo – alespoň v některých případech – o politické podnikatele doufající ve zisk 1 % hlasů zajišťujících náhradu volebních nákladů. Voličské hlasy však taková spousta trpaslíků rozdrobí, a finanční injekci se tak většina z nich nedočká. Zásadnější vliv než domácí výsledek bude mít na budoucnost ČR to, jak dopadnou volby celoevropsky. Pokud se potvrdí predikce o výrazném posílení euroskeptických a krajně pravicových sil, může to mít vliv na další vývoj evropské integrace. Nicméně podobné předpovědi se objevovaly už minimálně před posledními dvěma eurovolbami, a pak se nenaplnily. Není však vyloučeno, že po proběhlé hospodářské krizi, Eurokrizi a v kontextu sílící nespokojenosti s vnitřní migrací i s imigrací do EU se tentokráte přiblíží „alarmistické“ předpovědi k cíli přesněji.  V jednotlivých státech se odpůrci EU mohou snadno profilovat na stabilním odporu vůči EU, zatímco příznivci nejsou schopni takovéto negaci konkurovat obhajováním konkrétní evropské sektorové politiky. Volby se proto vedou spíše o obecný postoj k EU. Strany na evropské úrovni v nich mají je malý význam. Volební účast v posledních volbách do EP v Evropě stabilně klesala. Pokud se celoevropsky opětovně propadne, měl by to být důvod pro zvážení celé dosavadní koncepce takto koncipovaných přímých voleb.   Tue, 20 May 2014 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: Neřízená střela http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6182-lukas-jelinek-nerizena-strela http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6182-lukas-jelinek-nerizena-strela Prezident Miloš Zeman se od svého zvolení počátkem loňského roku nezastavil. Nejprve se zabydloval v úřadu, pak pomáhal třást s Nečasovou vládou a nakonec byl postaven před úkol spoluřešit vládní krizi. U té příležitosti si v Jiřím Rusnokovi vybral premiéra podle svého gusta a od něj se dočkal vlády na dálkové ovládání. Sice bez důvěry poslanců, ovšem vydržela až do sněmovních voleb a dlouho za ně. Zrod nové, legitimní totiž Zeman spíš oddaloval, než urychloval. Než Sobotkův tým nastoupil, zažíval prezident hvězdné chvíle. Žádné zásadní exekutivní rozhodnutí se neobešlo bez jeho posvěcení. Tak nějak si to vysnil, když na hlavu státu kandidoval a když nám co chvíli připomínal, že legitimita přímo zvoleného prezidenta je jiná, silnější. K zásadním tahům patřila i lánská schůzka o volební sobotě s Haškovou frakcí uvnitř ČSSD. Kdyby nebyla za tragikomických okolností prozrazena, mohl stát v čele kabinetu někdo jiný a Zemanův vliv by zůstal zachován. Vláda ČSSD, ANO a KDU-ČSL s Bohuslavem Sobotkou v čele se ale ujala své agendy neohroženě a vzala prezidentovi vítr z plachet. Proti jeho vůli například zatrhla projekt výstavby kanálu Dunaj-Odra-Labe nebo provedla personální zemětřesení v Národním parku Šumava. Řada Zemanových přátel a fanoušků musela opustit i další klíčové pozice. Prezidentovi zůstala role glosátora. Vyjadřuje se sám nebo prostřednictvím svého mluvčího ke kdečemu. Nejvášnivěji tepe vládu za pomalé tempo přípravy zákona o prokázání původu majetku, jakkoli jde o věc v gesci Zemanova oblíbence, ministra financí Andreje Babiše . Zároveň pokračuje v čilé komunikaci s regiony, kde mu zůstali věrní političtí spojenci, kterým dokáže odpustit (ba i pochválit) mnohoobročnictví. Jsou ale oblasti, kde prezident hraje zásadní úlohu na základě ústavy. Jde například o výběr soudců Ústavního soudu, jenž ve spolupráci s šéfem soudu Pavel Rychetským zvládá na jedničku s hvězdičkou. Nejvíc je však o Zemanovi slyšet v souvislosti se zahraniční politikou. Šéf diplomacie Lubomír Zaorálek se stal nejčastějším vládním hostem na Pražském hradě, přestože o jeho napjatých vztazích se Zemanem si léta cvrlikali vrabci na střechách. Zeman si ponechává vliv na obsazování velvyslaneckých postů a svými stanovisky spoluformuje postoj České republiky k stěžejním událostem mezinárodního dění. Aktuálně zejména k Evropské unii, jejíž integraci hlasitě fandí (i v bezpečnostní sféře), a ukrajinské krizi. Občas je to zběsilá jízda. Jednou by Zeman poslal na Ukrajinu vojska NATO, podruhé se nabízí coby kyvadlový vyjednavač mezi Moskvou a Kyjevem. Jeho posedlost tvrdým jednáním s teroristy a agresory přehlušila i dlouhodobou náklonnost k Rusku. Zvládá ovšem oddělovat své vojenské strategické plány od byznysu – obchod s Putinovou říší by nerad ohrozil. Je jedno, co říká, hlavně že je Zeman středem pozornosti. Tomu napomohl i summit zemí tzv. Východního partnerství, na který se sjeli vrcholní státníci ze střední, severní a východní Evropy, stejně jako z euroasijského pomezí. Nakonec museli skousnout i závěrečné ambiciózní poselství, jež český prezident načrtl. Miloš Zeman je odjakživa neposedný a nesmírně pracovitý politik. Dnes má navíc tendenci stavět si pomníky, které zde zůstanou pro další generace - ať už v mezinárodních vztazích, nebo ve velkolepých betonářských projektech.  Stejně jako jeho předchůdci Václavu Klausovi i Zemanovi chybí elementární skromnost, pokora a soudnost. Potom je jedno, jestli má pravdu v deseti, padesáti či devadesáti procentech případů. Nerespektuje týmovou hru (je spolu s vládou součástí exekutivy) a počíná si jako neřízená střela. Tím může kdykoli nejen nabourat autoritu Sobotkova kabinetu, ale i české zájmy v blízkém i dalekém okolí. Nikdo na Miloše Zemana nemá páky, pročež můžeme napjatě trnout až do vypršení jeho prezidentského mandátu. Wed, 14 May 2014 00:00:00 GMT Lukáš Visingr: Přelomové volby nespokojených Evropanů http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6152-lukas-visingr-prelomove-volby-nespokojenych-evropanu http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6152-lukas-visingr-prelomove-volby-nespokojenych-evropanu Zanedlouho se otevřou volební místnosti v sedmadvaceti zemích Evropské unie, jejichž voliči si budou moci vybrat svoje zastupitele v Evropském parlamentu. A ledacos naznačuje, že tyto volby mohou být přelomové, především díky očekávanému úspěchu „nových“ a „protestních“ stran, které v některých zemích pravděpodobně i zvítězí. A to včetně České republiky, protože po prvním místu sahá hnutí ANO Andreje Babiše . Média po celé Evropě jsou již několik měsíců plná alarmujících prognóz, že po těchto volbách „zaútočí“ na Evropský parlament populistická, xenofobní a euroskeptická krajní pravice, která zneužívá nespokojenosti voličů a netouží po ničem jiném než po rozpuštění Evropské unie. Je už asi jisté, že se rozložení politických sil ve Štrasburku změní (resp. že se dosavadní faktická koalice křesťanských a sociálních demokratů nebude těšit zdaleka takové síle jako dosud), ale na ony (někdy až hystericky působící) předpovědi médií a politiků je přece jenom třeba hledět s jakýmsi střízlivým odstupem a s trochou zamyšlení. Za prvé, ony „nové“ a „protestní“ subjekty jsou ve skutečnosti dramaticky odlišné. Působí asi trochu podivně, když se v jedné takové kategorii ocitnou pragmatičtí liberálové (české ANO), zastánci referend (český Úsvit), tradiční euroskeptikové (britská UKIP), proti imigraci brojící sociální nacionalisté (francouzská Národní fronta) či krypto-nacisté (maďarský Jobbik). Dá se říci, že jediné, co tyto strany spojuje, je kritika integrace EU (resp. některých jejích výsledků), a to ještě ve velmi rozdílných měrách a tónech. Za druhé, řada evropských politiků a médií neustále přiděluje nelichotivé „nálepky“ každému, kdo se „politicky nekorektně“ vyjadřuje k některým tématům. Ale snad ne každý, kdo zastává skeptický názor vůči EU, patří ke krajní pravici. Ne každý, kdo si dovolí mluvit o problémech soužití s muslimskými imigranty (popř. v ČR s Romy), je rasista či xenofob. A ne každý, kdo věnuje pozornost nespokojeným občanům, je populista. Za třetí, a to je snad nejdůležitější (a přímo to navazuje na předchozí větu), patrně zde dochází k záměně příčiny a následku. Je velice pohodlné obviňovat konkurenční strany a hnutí z toho, že populisticky „zneužívají“ nespokojenost voličů a dosahují úspěchu s lacinými řešeními, jež se někdy pohybují v rovině politického extremismu, ale bylo by možná také dobré se poněkud zamyslet, proč voliči těmto subjektům dopřávají více sluchu. Politické strany (tedy aspoň ty v demokratických zemích) jsou tu přece proto, aby vyjadřovaly a prosazovaly zájmy a názory voličů a řešily jejich problémy. Jestliže tradiční strany pravice a levice řadu problémů ignorují, zlehčují nebo neřeší (popř. předkládají zcela zjevně nefungující řešení), pak se přece nelze nijak divit, že volič podpoří jinou stranu, která o oněch problémech přinejmenším hovoří, popř. nabídne primitivní a nakonec patrně také nefungující, avšak přece jen aspoň nějaké řešení. Vzrůstající podpora „nových“ a „protestních“ subjektů zkrátka svědčí o velké (a stále vzrůstající) frustraci Evropanů. Tyto volby do Evropského parlamentu by proto skutečně měly být zlomové. A to zejména pro politiky etablovaných stran, kteří by si měli uvědomit, že jsou tu oni pro voliče, nikoli opačně. Že problémy se neřeší ignorováním, že na kritiku se nemá odpovídat „nálepkováním“ a že ona „protestní“ volba je především důrazným varováním od voličů, kteří jsou se směřováním Unie nespokojeni a požadují diskusi o systémových změnách. Fri, 02 May 2014 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: Klaus na Bílé hoře http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6136-lukas-jelinek-klaus-na-bile-hore http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6136-lukas-jelinek-klaus-na-bile-hore Občanské demokratické straně se nejspíš vrátí „z vandru“ první volič. Známe i jeho jméno: Václav Klaus . „Nakonec mi asi nezbude, než volit ODS. Ne její kandidátce bych možná dvě tři jména našel a zakroužkoval," uvedl v Interview ČT24. Že by šlo o Evu Zamrazilovou , donedávna členku Bankovní rady ČNB? Nebo o Jana Lupoměského, analytika z Klausova institutu? Smíří se patrně i s lídrem Janem Zahradilem , který kdysi dělal Klausovi poradce, dodnes si s ním v pohledu na Evropu rozumí, jen měl tu „smůlu“, že byl členem vedení ODS i za Klausem odvržené dvojice Topolánek - Nečas . Petr Fiala , současný předseda ODS, to má u Klause lepší – dosud mu nešlápl na kuří oko a chová se k „otci zakladateli“ s náležitou úctou. Nadto je víc ideolog než praktik. A koneckonců, do nejužšího sboru expertů pozval coby specialistu na školství Klausova syna, jemuž tatínek jeho krok prý „nevetoval“. ODS je letos v kampani tvrdší než jindy, v jejím rámci dokonce strana spustila petiční akci za zachování koruny a odmítnutí eura. Nic jí nevadí, že budoucnost eura nespadá do kompetence poslanců Evropského poslance. Proč taky pracně studovat jejich agendu, když se může těšit zhruba na jednoho až dva… Čili ODS volby nevyhraje, ale aspoň jasněji ohraničí svoje voličské jádro. To by podle stratégů ODS mělo – oproti minulosti – být k evropské integraci výrazně kritické. Pak by je mohl Klaus i přizvat i ke své zvažované symbolické pouti na Bílou horu. „Evropská unie nám naštěstí v ničem nepomohla. EU je naprosté selhání a nezdar," řekl v Interview ČT24 Klaus. Smát se? Nebo plakat? Václav Klaus je pořád svůj, jen nyní tak nějak ryzeji. Či snad jen stále silnějšími a absurdnějšími výroky, jimiž zcela pomíjí stále více opět aktuální bezpečnostní základ evropské integrace, bojuje o mediální zájem a my mu na to skáčeme? Vlastně je škoda, že Klaus osobně nekandiduje. Kdyby on byl tím jediným modrým europoslancem, jistě by si své výlučnosti užil. Nezužujme ale „klub bělohorců“ jen na Klause o ODS. Je totiž širší a jistě dokáže své členy mobilizovat před eurovolbami lépe než tábor stoupenců EU. Svůj úspěch ze sněmovních voleb pravděpodobně zopakuje Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury , který se neštítí ani šíření xenofobních poselství. A na dveře Evropského parlamentu klepe i krajně euroskeptická Strana svobodných občanů Klusova exporadce Petra Macha . Zajímavé tanečky předvádí hnutí ANO. Volební lídr Pavel Telička je coby diplomat a lobbista vnímán jako nedílná součást bruselského prostředí, ovšem předseda Andrej Babiš v posledních dnech s oblibou zmiňuje nevýhody přijetí eura, jemuž se přitom současná koalice ČSSD, KDU-ČSL a ANO chystá dláždit cestu. Ostatně též ČSSD má v Janu Kellerovi lídra, který jedním dechem horuje pro sjednocenou Evropu i kritizuje trendy, které jsou nyní v módě jak v Bruselu, tak na úrovni národních vlád. Ostražitostí k EU nešetří ani komunisté s lídryní Kateřinou Konečnou . Nejloajálněji se k dnešní podobě evropské integrace staví TOP 09 a KDU-ČSL. Nestranického proevropského lídra topky Luďka Neidermayera ale doplňuje Jiří Pospíšil , donedávna místopředseda euroreptalů z ODS. Lidovci si sice za jedničku vybrali ostříleného straníka, Pavla Svobodu , ovšem jeho lze snadno přehlédnout. A specifikum programu KDU-ČSL? Leda boj proti změně času, která dvakrát ročně mává s organismem nejednoho z nás. Nedivme se pak, že vyniká hlas „řadového voliče“ - Václava Klause. Je sice extrémní, výrazně menšinový, avšak nejzřetelnější a nejzapálenější. Fri, 25 Apr 2014 00:00:00 GMT Miroslav Mareš: Spory v koalici a bezmoc opozice http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6108-miroslav-mares-spory-v-koalici-a-bezmoc-opozice http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6108-miroslav-mares-spory-v-koalici-a-bezmoc-opozice Vláda začala vnitřní spory mezi členskými stranami relativně brzo po svém vzniku. Po vzájemné přestřelce mezi předsedou ČSSD a mocným ministrem financí Babišem ohledně Sobotkovy role při privatizaci OKD se koaliční vztahy již nikdy nevrátí do „bezproblémových kolejí“. Bude je provázet přinejmenším nedůvěřivé napětí mezi dvěma hlavními stranami v koalici. Lidovci hájí hlavně téma církevních restitucí a mohou jen doufat, že v pozici „klidné síly“ neztratí dosavadní elektorát. Ze stávajících sporů bude aktuálně profitovat ANO, které má tendenci předvádět se naopak jako „nová razantní síla“, která vymetá starý nepořádek. Tato image jí minimálně po několik měsíců bude přinášet popularitu oproti ostatním stranám a je otázkou, zda ji Babiš nevyužije k vyvolání předčasných voleb. Testem budou evropské a podzimní komunální volby. Pokud dojde k razantnímu poklesu popularity sociálních demokratů, opětovně propuknout navenek ventilované vnitrostranické spory. Opoziční strany zatím dávají vládě klid na její vnitřní dohadování bez toho, aby se vláda bála nárůstu opozičních preferencí. Snad pouze Úsvit Tomia Okamury může oslovit razantně naladěné zastánce „změny“. TOP 09 stojí na Kalouskových mediálně vděčných kontroverzních výstupech, které ale nemají šanci eliminovat propagandistické tažení ANO. Místopředseda KSCM Jiří Dolejš uvedl, že „ČSSD uhýbá, je v koalici s dvěma pravicovými stranami a obětovala svůj předvolební levicový program tomu, aby mohla vládnout“. Komunisté ale zatím neobjevily způsob, jak této situace výrazněji využít pro svůj prospěch. Až tragikomickou kapitolou je ODS. Na ni díky výroční finanční zprávě dolehla tíže problematických darů z loňského roku, což diskredituje snahy nového vedení o obnovu. Lze se jen divit hlouposti Nečasova vedení, které přijímalo v rozporu se zákonem dary od obcí. Kdyby náhodou loni vláda nepadla, přinesla by tato aféra vítanou argumentaci oponentům strany ve volební kampani, která by nyní probíhala. ODS by se možná vůbec do sněmovny nedostala a tak strana vlastně může být za loňské předčasné volby vděčná. Vládě nyní každopádně ze strany opozice výraznější problémy nehrozí, větší potíže si může způsobit medializovanými hádkami mezi koaličními stranami. Možná ale snaha změnit ještě razantněji politickou mapu ČR i za cenu oslabení či eliminace současné vlády není alespoň některým jejím členům proti srsti. Tue, 15 Apr 2014 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: Babiš je na koni http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6095-lukas-jelinek-babis-je-na-koni http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6095-lukas-jelinek-babis-je-na-koni Neumí do pěti napočítat, nebo klame tělem? Fenomén Andrej Babiš si dál klestí cestu mediálním prostorem i žebříčky popularity, v nichž vítězí. Občas jej podceňujeme a vytahujeme obočí nad Babišovými sedláckými teoriemi a promluvami. On má navíc skutečně vážné mezery v politickém konání. Navíc jej omezují řečnické schopnosti a podle jeho vlastních slov i introvertní povaha. Jenže má dvě přednosti: buldočí manažerskou zaťatost a marketingové experty kolem sebe. Obě mu umožňují získávat politické body i na tak křehkých tématech, jako je osud černouhelného Dolu Paskov na Frýdecko-Místecku nebo financování zdravotnictví. V prvním tématu Babiš zazářil a získal dobrou vyjednávací pozici i pro případ druhý. Důl Paskov chtěla společnost OKD zavřít koncem letošního roku. Ministr průmyslu a obchodu Jan Mládek (ČSSD) navrhl poskytnout 1,1 miliardy na odstupné horníkům a útlum dolu, jenž by byl v provozu až do konce roku 2016. Ministr financí Babiš (ANO) se ošíval. Pak sedl za stůl se šéfem společnosti NWR, která OKD vlastní, a dohodl těžbu do konce roku 2017, přičemž vláda by měla poskytnout peníze jen na sociální programy horníků ve výši 600 milionů korun. Dokud se nevyjeví vady na kráse této dohody, je Babiš na koni. V Událostech komentářích na ČT24 dne 7. dubna ministr financí jen zářil: „No, tak byla to dobrá dohoda (původní Mládkova – pozn. LJ), byla to neutrální, ale já jsem to dohodl ještě lépe a ušetřil jsem miliardu… Je to moje profese vyjednávat, já jsem studoval zahraniční obchod, takže dělám to celý život, tak jsem si trošku zavyjednával a vyšlo to a máme miliardu navíc…. Jsem spokojený, protože po delším čase jsem konečně odešel z těch řečí parlamentu a dostal se do byznysu. Dneska jsem měl obchodní jednání a mám z toho radost.“ Jeden by mu ze samého vděku nechal zahrát, třeba na Rádiu Impuls… Šetřit chce Babiš i ve zdravotnictví, kde nevěří ministrovi Svatopluku Němečkovi (ČSSD), který kdysi jako šéf ostravské fakultní nemocnice proslul drahými nákupy přístrojů. Babiš nechce lít veřejné peníze do zdravotnictví, dokud nedojde k efektivnímu nakládání s léky a přístroji a dokud nebudou dobrými hospodáři zdravotní pojišťovny. Na který resort se Babiš zaměří příště? K auditům už ostatně přistoupili všichni ministři za ANO. Když se ale něco nepodaří, vypadává Babiš z role. Například když měl hájit prostořeké výroky ministryně spravedlnosti Heleny Válkové k Protektorátu Čechy a Morava. Tehdy zaútočil na novináře, kteří s ministryní dělali rozhovor, a připomněl tím, že sám je součástí konkurenčního mediálního prostředí. O tento fakt se otřel i premiér Bohuslav Sobotka (ČSSD). Zmínil též permanentní střet zájmů Babiše – vlastníka Agrofertu. Navíc mu připomněl liknavost jeho resortu při přípravě legislativy. Největší válka se mezi Babišem a Sobotkou strhne v létě o daně a rozpočet na rok 2015. Přesto by oba měli postoupit k pragmatické úvaze a začít pracovat na dlouhodobém parcelování vlivu. Máme tu tradiční sociální demokracii, jež by se měla přednostně zaměřovat na levobok – lidi, kteří každou korunu obracejí dvakrát. Jsou to penzisté, mladé rodiny s dětmi, čerství absolventi, státní zaměstnanci… Elektorát ANO sice nalezneme i v těžce zkoušených regionech, jako je Ústecko, kde se tonoucí i stébla chytá, leč jeho jádro tkví ve středních vrstvách, osobách podnikavých a podnikajících. Mezi zájmy sympatizantů ČSSD a ANO je řada průsečíků. A nic s tím nenadělá ani fakt, že Sobotka s Babišem se vytrvale točí na odlišnostech. Babiš si nakonec bude muset zvyknout, že není jediným a nejvyšším šéfem. Sobotkovi zase nezbude než se smířit s tím, že v ANO panují jiná pravidla než v ČSSD. Představitelé hnutí ANO navíc v Sobotkově kabinetu získávají tu nejlepší politickou školu. Její zásluhou si snad uvědomí, že nelze s vaničkou vylévat i dítě. Jinými slovy, že deformaci české politiky v minulých letech není vhodné napravovat demontáží kompletní zastupitelské demokracie. K ní by mohlo být nakročeno například omezováním diskuse v Poslanecké sněmovně, o něž poslanci ANO usilují. Koneckonců i opovržlivá slova samotného Babiše na adresu parlamentu budí hrůzu. Je zde ale ještě jedna dobrá zpráva. Babišovo hnutí bývalo dříve kritizováno za nedostatečné pravo-levé vyhranění a za sepsání programu až na poslední chvíli. Zaznívala též výhrada, že mu chybí zahraniční partneři. To už je však minulostí. ANO se sblížilo s Aliancí liberálů a demokratů pro Evropu, což je třetí největší frakce v Evropském parlamentu, hned po lidovcích a socialistech. Její předseda Guy Verhofstadt si Babiše pochvaluje. Prý je skromný a má dvě hlavní vlastnosti dobrého politika – poctivost a touhu věci měnit. To už je docela dobrá reference. Pokud se ANO skutečně bude profilovat jako liberální subjekt fandící evropské integraci, získáme o něm důležitou informaci. V kombinaci s Babišovým manažerským talentem by se tak mohla rozplynout obava mnoha analytiků, že hnutí ANO nevydrží do švestek a čeká je rozpad. Počkejme si. Wed, 09 Apr 2014 00:00:00 GMT Lukáš Visingr: Obrana potřebuje činy, nikoli slova http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6078-lukas-visingr-obrana-potrebuje-ciny-nikoli-slova http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6078-lukas-visingr-obrana-potrebuje-ciny-nikoli-slova Nedávno jsme si připomněli 15 let od vstupu České republiky do NATO. V den tohoto výročí podepsali předsedové téměř všech našich parlamentních stran deklaraci k zajištění obrany ČR, v níž se hlásí mj. k principům kolektivní obrany a transatlantického partnerství. (Pochopitelně se zdržel předseda KSČM ; pokud by komunisté začali podporovat politiku NATO, znamenalo by to buď úplný zázrak, nebo varování, že je cosi špatně.) Kromě onoho důležitého výročí ale jistě sehrály svou roli i dramatické události na Ukrajině. Krymská krize zřejmě pro mnoho lidí znamenala něco jako studenou sprchu. Je to nepříjemné probuzení z představy, že ozbrojené síly slouží především pro zahraniční expediční operace, a pokud dojde na jejich angažmá doma, bude to jen kvůli živelným pohromám. Jen málokdo by uvěřil, že v Evropě roku 2014 nějaká velmoc použije vojenské síly pro prosazení svých zájmů a provede faktickou anexi části území jiného státu. A přesto k tomu došlo. Mezinárodní právo a závazky se ukázaly jako směšně slabý nástroj. Problém spočívá v tom, že byly slabé vždycky. Jejich zdánlivá síla je iluzí, jež vyplývá jenom z faktu, že je (některé) velmoci (většinou) respektují, protože jim to prostě vyhovuje. Když ale chtějí svoje zájmy prosadit a mají k tomu silové prostředky, tak to zkrátka udělají i bez ohledu na mezinárodní právo. Koneckonců, ani západní země v tomto smyslu nemají rozhodně „čisté ruce“. To pochopitelně není žádná omluva pro činy Moskvy, jen prosté konstatování faktu, že velmoci by bez „Realpolitik“ dlouho velmocemi nezůstaly. Neměli bychom dále žít v iluzi, že použití vojska k obsazení části jiné země je cosi, co se objevuje jen ve třetím světě, protože ve vyspělé Evropě přece podobné věci nejsou myslitelné. Pro Českou republiku z toho vyplývají poučení ještě závažnější než pro západoevropské země NATO. Postupná specializace Armády ČR, její transformace na jakýsi lehký „expediční sbor“ pro zahraniční mise a oslabování vševojskových kapacit se nyní ukazují jako ne právě šťastný postup. „Staří“ členové NATO znovu hovoří o důležitosti kolektivní bezpečnosti a teritoriální obrany, tedy o tom, co bylo původním účelem Aliance. Deklarace českých politiků mohla být chápána jako příslib pochopení těchto změn a adekvátních odpovědí, např. v podobě navýšení rozpočtu Armády ČR kvůli obnovování vševojskových kapacit. Bohužel se ale (jako v ČR již mnohokrát) ukazuje, že politici mají pro vojáky mnoho hezkých slov, ale málo konkrétních činů. Zvýšení výdajů na armádu se neplánuje, dokonce se očekává, že ministerstvo obrany dokáže ještě více šetřit. Přitom však armádu čeká spousta významných úkolů, mj. přezbrojení pozemních sil, které až na malé výjimky stagnuje, ačkoli právě v tomto sektoru leží některé klíčové kapacity nutné pro obranu území, např. pásová obrněná vozidla či dělostřelectvo. To není příliš dobrá vyhlídka. Většina politiků prostě přisuzuje armádě jen malý význam, a když už se o ni zajímají, obvykle akcentují zahraniční mise a pomoc při záplavách. Mnohdy ale zapomínají, že základní poslání armády představuje vojenská ochrana teritoria země a její suverenity. Otto von Bismarck řekl, že obyčejný politik myslí na příští volby, kdežto státník myslí na příští generaci. Možná to zní paradoxně, ale ruský prezident Vladimir Putin, byť s jeho kroky vůči Ukrajině nelze souhlasit, vykazuje z hlediska chápání mezinárodní politiky a poslání armády vyšší státnické schopnosti než většina nejen českých, ale i západních politiků. Wed, 02 Apr 2014 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: Léčba Ukrajinou http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6059-lukas-jelinek-lecba-ukrajinou http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6059-lukas-jelinek-lecba-ukrajinou Sto dvacet jedna. Tolik rukou se pro opoziční návrh zvedne v Poslanecké sněmovně málokdy. Přesto se tak v úterý stalo. O toto skvělé skóre se zasloužila poslankyně za ODS Miroslava Němcová v rámci bodu, který dolní parlamentní komora věnovala rozpravě nad situací na Ukrajině. Jí navržené usnesení praví, že "Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky odmítá násilnou anexi části území Ukrajiny, Krymu, ze strany Ruské federace. Tento postup je porušením mezinárodního práva," a dodává, že "Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky podporuje vládu České republiky v jednáních o společném postupu v rámci Evropské unie, NATO a ostatních mezinárodních organizací při řešení situace na Ukrajině." Dočkali jsme se tak tolik žádoucího průniku názorů koalice a opozice. Klub ODS hlasoval jednotně, v klubu TOP09/STAN se zdržel jediný poslanec, v klubu ANO šest zákonodárců a u ČSSD osm lidí. Tím sociální demokraté částečně odstranili dojem, že v jejich řadách panují na dění na východě diametrálně odlišné názory. Němcovou podpořil i známý oranžový rebel Jaroslav Foldyna , který nevynechá žádnou příležitost, aby připomněl, že na Krymu sklízí mezinárodní společenství trpké ovoce někdejšího kosovského konfliktu. Proti jednoznačnému usnesení byli, nebo se zdrželi, poslanci KSČM a Úsvitu. Žijeme přitom v době, kdy jsou mezi pravicí a levicí vykopány hluboké příkopy. K hlavním štěpícím liniím patří daně, zpoplatnění zdravotnictví, důchodová reforma, sociální systém, lustrační zákon či církevní restituce. Dříve, než jej odpískal prezident Obama, štěpil tuzemské politické spektrum i radar, který měl být rámci protiraketového systému USA umístěn u nás v Brdech. Současné opozici vadí i zdánlivě nekonfliktní návrhy, jako je ten služebního zákona, mající ambici zavést na dlouhá léta do naší státní správy jasná pravidla. "Jeden je vlevo, druhý je vpravo, všichni se bijí jen za svůj národ," druhdy zpíval Miroslav Žbirka. Přitom strategická rozhodnutí, která by platila dnes i za dvacet let, nebylo a není možné přijímat. Odpovědnost politiků zhusta nepřesahuje ani horizont jediného volebního období. Tak hluboko klesla parlamentní kultura českého postkomunismu. Nikdo stranám nebere, aby dělaly, co mají v popisu práce: stranit různým hodnotám a ideologiím. Vždy by ale měly mít na paměti, že jsou témata, která si vyžadují hledání a nacházení nejnižšího společného jmenovatele. Ukrajinské události toto štěstí měly. Snad i proto, že napříč politickou scénou vyvstaly vzpomínky na srpen 1968. Ty ostatně ventiloval i prezident Miloš Zeman , který rovněž táhne s vládou a Sněmovnou za jeden provaz. Na stejnou notu se dokázali naladit stoupenci Evropské unie, amerikanofilové i izolacionisté brojící za české národní zájmy. Ty se dají úspěšně hájit a prosazovat jen v prostředí, které neovládají toliko mocnosti chrastící zbraněmi a ekonomickým vlivem. Situaci si není třeba idealizovat. I o Ukrajinu se dál povedou spory. Byť neprošel, ve Sněmovně byl poslancem Markem Ženíškem (TOP 09) podán vůči Rusku ještě ostřejší návrh než ten z pera paní Němcové. Různé pohledy jsou u nás i ve zbytku Evropy na sankce vůči Rusku. Už to tak zkrátka je, že část politické reprezentace poměřuje lidská práva byznysem. O to je cennější shoda alespoň na tom nejpodstatnějším. Teď už jde jen o to, aby politici rozeznali přinejmenším v zahraniční politice další otázky, které volají po jednotném přístupu. Třeba na míře evropské integrace se ještě před rokem nedokázala shodnout ani samotná (pravicová) vláda. Před evropskými partnery jsme působili nesrozumitelně, nespolehlivě. Přitom i v jinak  konstruktivním bruselském prostředí je důležité umět prosadit svůj zájem v tisící a jedné věci. Nyní naše politiky dělí počínající kampaň před volbami do Evropského parlamentu. Leč po nich by stálo za to zopakovat "krymský konsensus" (říkejme mu tak pracovně) i v dalších vážných rozpravách nad evropskou a i ještě širší zahraniční politikou. Laťka již byla společným úsilím vlády a poslankyně Němcové nastavena. Thu, 27 Mar 2014 00:00:00 GMT Miroslav Mareš: České stranictví na křižovatce http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6035-miroslav-mares-ceske-stranictvi-na-krizovatce http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6035-miroslav-mares-ceske-stranictvi-na-krizovatce Česká strana sociálně demokratická se rozhodla více komunikovat s členskou základnou a zapojit ji do vytváření politiky. Pokud je to myšleno upřímně a podaří se něco změnit, mohl by to být krok k obnově významu politické stranictví v ČR. To v posledních letech upadlo a v řadě případů vedlo k legitimním diskusím o smyslu stran v naší demokracii a o jejich financování z veřejných zdrojů. ČSSD zůstala na rozdíl od ODS stranou, které stabilně podchycuje širší vrstvy společnosti, u ANO zůstává vývoj tímto směrem otevřený. Strany celkově ztrácejí členskou základnu a přestávají tak plnit funkci integračního propojení veřejnosti a politické sféry. Tento trend není rozhodně typický jen pro české prostředí, ale to neznamená, že by neměl být chápán jako problematický. Strany bez členů a tedy bez členských příspěvků se stávají stále více závislé na státním financování. To však není využíváno na financování chodu strany, ale na další a další volební kampaně. Otázkou je, zda je to ve veřejném zájmu. Poslední dvoje volby nepotvrdily názor, že do parlamentu může proniknout jen etablovaná strana z mocenského kartelu. Je ovšem pravdou, že oba nové subjekty ve Sněmovně – ANO 2011 i Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury potřebovaly pro svůj úspěšný start značné finanční prostředky. Tváří v tvář devítihlavému členstvu Úsvitu se faktor členské základny nejeví pro úspěch jako podstatný. Přimět lidi masově ke vstupu do politických stran se zřejmě nepodaří. Na druhou stranu přechod k několikačlenným manažerským strukturám ještě není dokonán a několik stran si v ČR relativně silnou základnu ještě několik let udrží. Stranické schůze lze přenést do virtuálního prostoru a do prostředí nových sociálních sítí. Jako určité řešení neutěšeného stavu se jeví propojení s jinými formami politické participace. V tomto smyslu lze formy registrovaných příznivců či stabilní spolupráce s některými zájmovými skupinami a iniciativami vnímat jako trendy, které mohou tradiční členskou základnu stranám částečně nahradit. Je otázkou, zda k tomu budou vůdčí oligarchické struktury českých stran skutečně ochotny, nebo se tato spolupráce stane jen předvolebním tahákem, který bude po volbách opět uložen k ledu… Thu, 20 Mar 2014 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: Nášlapné miny http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6006-lukas-jelinek-naslapne-miny http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/6006-lukas-jelinek-naslapne-miny Ačkoli je Poslanecká sněmovna místem bedlivě střeženým, ve skutečnosti je plná nášlapných min. Není na světě člověk ten, který by se zavděčil lidem všem. A to samé platí o politických krocích sledovaných parlamentní reprezentací – a to nikoli jen opoziční. Nášlapnou minou v politice přitom může být ledacos. Od jednoznačného postoje k mezinárodní krizi, jako je ta ukrajinská, až po vztah k podávání alkoholu v parlamentních restauracích. Poslanci se v minulých dnech rozvášnili nad oběma tématy a média je k tomu ochotně ponoukala. I to je obraz české politiky a chaosu v jejích prioritách. Části (převážně) levicových poslanců se nelíbí, že si Česká republika osvojila pozici Evropské unie k dění na Ukrajině i speciálně na Krymu. Zasazuje se přístup kritičtější k hybatelům kyjevské revolce a vstřícnější k pohledu Moskvy. Paradoxně se zhusta jedná o politiky, kteří odtržení Kosova od Srbska hlasitě a jednoznačně odmítali, zatímco akce krymských separatistů jim proti mysli není (ačkoli jde nejen proti celistvosti Ukrajiny, ale i poptávce prapůvodního tatarského obyvatelstva). Ukazuje se, že štěpení české politiky na provýchodní a prozápadní proud trvá. Neplatí přitom, že na východ míří levice, na západ pravice. Stačí připomenout proruskou orientaci Karla Kramáře za první čs. republiky nebo současnou obhajobu Vladimíra Putina z úst Václava Klause . Podobné napětí může být i užitečné, nemělo by však relativizovat tlak na prosazování hodnot, z nichž vychází náš kulturně-civilizační okruh. Těžištěm současné rebelie je poslancký klub ČSSD. Ostrá slova, která vůči Rusku pronesli ministři zahraničí a pro lidská práva, Lubomír Zaorálek a Jiří Dienstbier , museli na pozadí vzrušeného jednání poslanců mírnit – a nahrazovat konsensuálnějším postojem - jejich kolegové, premiér Bohuslav Sobotka a předseda Sněmovny Jan Hamáček . Sám Hamáček ale dopálil mnohé kolegy nápadem podstatně intimnějším, jdoucím takříkajíc na tělo: zakázat podávání alkoholických nápojů ve všech restauračních zařízeních i dalších prostorách Sněmovny. Coby první potrefená husa zakejhlal Miroslav Kalousek , první místopředseda TOP 09, leč Hamáček svým krokem překvapil i své vlastní stranické kolegy. Jeden den hodnotil podobný nápad hnutí ANO na schválení novely jednacího řádu Sněmovny jako populistický, druhý den jej přetavil do organizačního rozhodnutí předsedy dolní komory. Prohibice vyvolala dusno srovnatelné s rozpaky nad ukrajinskou krizí. Je ale naprosto zbytečné a kontraproduktivní vysilovat se šnapsem nebo mezinárodními problémy, které převyšují kapacitu ČR řešit je. Přesto tak poslanci činí. Nemají co na práci? Nebo hledají důvod, proč zatopit svým vlastním kolegům ve vyšších ústavních funkcích? Přitom by se našla i štěpící témata s větší reálnou vahou – ať už vztahující se k věcným záměrům koaličních ministrů, které by mohly celkem přirozeně nadzvihnout přesvědčené obhájce oranžového programu, nebo ke komplikovaným normám, jako je služební zákon či protikorupční legislativa reagující na náměty z dílny iniciativy Rekonstrukce státu. Na místě by též byla strategická rozvaha sociálních demokratů, kterým se v posledních letech počet poslanců smrskává a smrskává. Dokud budou táhnout za jeden provaz, mají naději na zvrácení trendu. Budou-li si naopak navzájem mydlit schody, jak si jistě vybaví pamětníci premiérské éry Vladimíra Špidly , nebo jak jsme sledovali při tříleté přetahované mezi Bohuslavem Sobotkou a Michalem Haškem , jistě je pak nepřekvapí další nárůst preferencí Babišova hnutí ANO. To se nehádá – mimo jiné proto, že při přísné disciplíně a programové vyprázdněnosti fakticky nemá o co. Tue, 11 Mar 2014 00:00:00 GMT Lukáš Visingr: Velká šance české zahraniční politiky http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/5992-lukas-visingr-velka-sance-ceske-zahranicni-politiky http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/5992-lukas-visingr-velka-sance-ceske-zahranicni-politiky Pozornost celého světa se nyní upírá na Ukrajinu, kde propukla asi největší geopolitická krize od konce studené války. Česká politická scéna, která je tradičně ohromně roztříštěná a obtížně hledá shodu na čemkoli, tentokrát reaguje pozoruhodně jednotně. Můžeme z toho usuzovat, že se v české zahraniční politice konečně „blýská na lepší časy“, resp. že nově ustavená vláda dá tomuto resortu nějaké jasné směřování? Ve volbách tradičně dominují socioekonomické otázky, resp. členění na levici a pravici. Nově se přidalo i téma „protestu“ proti „starým stranám“, z čehož nejvíce těžila hnutí ANO a Úsvit. Nelze se proto divit, že témata zahraniční, bezpečnostní a obranné politiky byla odsunuta ještě více do pozadí. Koneckonců, to samo o sobě není špatně, jelikož tyto otázky by se předmětem volebního boje ve vyspělé zemi stávat neměly, protože relevantní systémové strany by na nich měly nalézt shodu. To se však v Česku zpravidla moc nedaří, což paradoxně kontrastuje s tím, že české politické strany věnují těmto tématům a resortům z odborného hlediska daleko menší prostor, než jaký by jim měl správně příslušet. Co tedy vlastně lze od nové vlády očekávat v této oblasti? Zatím lze především říci, že skončil více či méně rezervovaný postoj vůči Evropské unii, protože sociální demokracie i KDU-ČSL se stavějí k EU velmi vstřícně a hnutí ANO určitě není programově euroskeptický subjekt. Co by se někdy mohlo stát „kamenem úrazu“, to je populismus a pragmatismus ANO, protože lze očekávat, že hnutí Andreje Babiše bude chtít „zachytit“ rostoucí odpor voličů vůči „Bruselu“, což by mohlo tento subjekt posunout blízko pozicím Úsvitu Tomia Okamury , který již na tuto cestu zjevně vykročil. Ale to zatím ještě není na pořadu dne. Jestliže postoje vlády a prezidenta vůči EU jsou (zatím) vcelku jednotné, jiné by to mohlo být v případě Středního východu a Ruska. Prezident Zeman jakožto známý „jestřáb“, který velice tvrdě stojí za Izraelem, se v tomto možná střetne s ministerstvem zahraničí, které bude zřejmě sledovat „vyváženější“ linii mainstreamu EU. V aktuální situaci však představuje hlavní téma zahraniční politiky nesporně postsovětský prostor. Bude počáteční jednota českých politiků ve vztahu k Ukrajině trvat? Bylo by to vysoce žádoucí, protože pak se tady pro Českou republiku rýsuje jedna velmi zajímavá šance, jak učinit něco konkrétního v situaci, která může znamenat konkrétní bezpečnostní ohrožení i pro nás. Vláda je jednoznačně proevropská a (na rozdíl od ODS a TOP 09) patrně nechová příliš velké resentimenty vůči Moskvě. Prezident Zeman zastává proruské a zároveň proevropské postoje. Jestliže krize kolem Ukrajiny povede k nějakému „jednání na nejvyšší úrovni“, resp. k řešení, které bude založené na dohodě Západu (tzn. USA a EU) a Ruska, pak bude pro takové jednání třeba zprostředkování a moderování. Ideálně od někoho, kdo má dobré vztahy jak s Bruselem, tak s Moskvou, a těší se určitému respektu od obou. Česká republika již hodně „zabodovala“ díky podpisu odzbrojovací smlouvy START v Praze. Nyní by mohla svůj kredit využít v podobě oslovení všech stran „ukrajinské krize“ s nabídkou poskytnutí prostředí a mediace jednání o budoucnosti této rozdělené země. K tomu je ale třeba zachovat onu pozoruhodně vzácnou jednotu české politické scény. Ta by si měla uvědomit, že moderní země potřebuje čitelnou a cílevědomou zahraniční politiku, jež se nemění každé čtyři roky. Angažmá ve prospěch řešení ukrajinské krize proto nepřinese jen pomoc těžce zkoušené Ukrajině, ale i prospěch pro Českou republiku. Tue, 04 Mar 2014 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: Opoziční chudoba http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/5976-lukas-jelinek-opozicni-chudoba http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/5976-lukas-jelinek-opozicni-chudoba Vládu bychom měli. Pestrou, s mnoha neduhy daných do vínku, leč s důvěrou Sněmovny. Ale máme i opozici? Vidí někdo někde nějakou? Komunisté, kteří by mohli výrazně těžit ze zklamání voličů ČSSD a ANO, pracují na svém definitivním ztrapnění. Zastávají se Vasila Biľaka, znovu po letech odsuzují Miladu Horákovou, koketují s diktátory a autoritáři. V parlamentu přicházejí s utopickými návrhy, jako je dodatečné referendum o církevních restitucích. Chovají se jako strana, která ví, že se do vlády hned tak nepodívá, a tudíž může sázet na voliče radikální, protestní, znechucené, případně tesknící po starých dobrých časech „totáče“. Úsvit přímé demokracie potřebuje před svými voliči vykázat nějaké výsledky, zejména při prosazování přímé demokracie, jinak se potvrdí varovné prognózy, že se v preferencích dostává pod osudovou pětiprocentní hranici. Proto nabízí spojenectví i vládní koalici. Tomio Okamura má sice prořízlá ústa a těší se podle průzkumů vysoké oblibě veřejnosti, ale sám si na politické pouti nevystačí. ODS se snaží dát do pořádku sebe sama. Nový předseda Petr Fiala očišťuje konzervativní ideologii, tmelí tým, obchází bývalé předsedy, hájí dávné kauzy modrých a připomíná, že návrat na politické výsluní není otázkou týdnů ani měsíců. Mezi tím ale ODS dál válcují někdejší pletky s kmotry a provozování politiky na pomezí trestné činnosti. Zbývá TOP 09. Neformálním  lídrem opozice je Miroslav Kalousek . Zásluhou koaličních poslanců není odsunut do křesla místopředsedy Sněmovny, ale aktivně vede poslanecký klub TOP 09/STAN a coby první místopředseda strany nahrazuje stále méně viditelného Karla Schwarzenberga . S tím ale souvisí dva problémy. Kalousek nemá autoritu jako Schwarzenberg a četné voliče spíš odpuzuje. Vyžívá se také v kritice důrazné, avšak demagogicky a osobně laděné, na což začíná být veřejnost alergická. Jeho hlavním terčem je Andrej Babiš - s kontroverzní minulostí a ekonomickými vazbami. Jenže u Babiše lidé – možná naivně – oceňují snahu s věcmi hýbat, měnit je, odstřihnout se od politických praktik minulosti. I proto je oblíbenější než Kalousek. Nadějí TOP 09 mohou být lidé jako Jiří Pospíšil , který dezertoval od ODS, nebo Luděk Niedermayer, který vede její kandidátku do Evropského parlamentu. To je ale běh na dlouhou trať. Přitom aktuálně topku trápí zaječí úmysly Starostů a nezávislých, kteří si před komunálními volbami leckde uvědomují, že TOP 09 je tak trochu koulí na jejich noze. O mimoparlamentních stranách se netřeba příliš šířit. Do sněmovních voleb je daleko a mnohé z nich se ještě neprobraly z podzimního šokujícího výprasku. Jistou šanci na reparát v senátním a komunálním klání budou mít hlavně zelení. To však s celostátní politikou příliš nezahýbe. Co a kdo tedy bude hrát v nejbližším období opoziční úlohu? Čiperný a všudypřítomný prezident Zeman ? Koaliční lidovci, kteří se nepřetržitě tváří, že jsou jednou nohou z vlády venku? Část sociálních demokratů sdružená okolo rebelujících hejtmanů? Jisté je, že Sobotkův kabinet bude muset bojovat hned na několika šachovnicích. Bude kritizován zleva, zprava, shora, zdola… Takový je osud vlád přes politických střed, zahrnujících nadto tradiční strany i čerstvé protestní hnutí. Přesto je zřejmé, že v parlamentu to bude mít Sobotkův tým zpočátku snazší než jeho předchůdci. Přesto by na to hřešit neměl. Česká politika a atmosféra ve společnosti potřebuje korektní a věcnou diskusi vlády s opozicí jako sůl. Mon, 24 Feb 2014 00:00:00 GMT Miroslav Mareš: Silný počátek Sobotkovy vlády http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/5959-miroslav-mares-silny-pocatek-sobotkovy-vlady http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/5959-miroslav-mares-silny-pocatek-sobotkovy-vlady Vláda Bohuslava Sobotky získala důvěru v Poslanecké sněmovně se silným mandátem 110 hlasů. Není to sice tolik, kolik měla v roce 2010 Nečasova vláda (118 hlasů), ale jinak je to v případě „stranických“ (ne úřednických) vlád v ČR jeden z nejsilnějších zisků při první žádosti o důvěru. Chování poslanců Úsvitu navíc signalizuje, že po dohodě s nimi by mohla být ad hoc sjednávána i ústavní většina. Strany vládní koalice se zatím nedostaly do střetů, které by vládu dokázaly rozklížit a znevěrohodnit před voliči. To ovšem byl i případ Nečasova kabinetu, ostré útoky Věcí veřejných proti vládě i tehdejší Kalouskovo ponižování Nečase začalo ale krátce po volbách. Nová Sobotkova vláda , na kterou bude řada lidí nahlížet spíše jako na vládu Babišovu , se zřejmě masivním bitvám v prvních měsících své existence vyhne. Prvním prubířským kamenem pro ni bude kampaň před evropskými volbami, kdy se všechny koaliční strany dostanou do střetu. Je otázkou, nakolik se bude soupeřit o evropskou a nakolik o domácí politiku. Při očekávané nízké voličské účasti a stávající politické atmosféře bude rozhodovat spíše dojem věrohodnosti kandidujících osobností. Na další poměry ve vládě a v jednotlivých stranách může mít silný vliv i poměr volebních zisků. Případný výrazný propad ČSSD a masivní zisk ANO by mohl vyvolat vnitřní pnutí v ČSSD a opětovně aktivizovat „zemanovské křídlo“. Z hlediska delší časové perspektivy je pro vládu největší výzvou plnit programové prohlášení. To je již o něco stručnější a v některých ohledech i vágnější než koaliční smlouva, stále však umožňuje kontrolu ze strany médií. Ačkoliv zaměření některých z nich bude provládní, i Babišova média“ mohou být zaměřena na dodržování slibů v resortech ČSSD a KDU-ČSL. Pro celkovou podporu vlády i jednotlivých vládních stran však bude rozhodující étos, který svým působením vůči veřejnosti bude šířit ve vztahu k politikaření, korupci a ekonomické a bezpečnostní situaci. Tue, 18 Feb 2014 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: Nějak nám to nejde http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/5931-lukas-jelinek-nejak-nam-to-nejde http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/5931-lukas-jelinek-nejak-nam-to-nejde Po dlouhém čekání máme konečně vládu, jež pravděpodobně získá důvěru Sněmovny, ale ouha – dostavila se kocovina. Chceme, aby se toho hodně změnilo, ale přesné fázování kroků je oříšek. Noví ministři dostávají naléhavé otázky: Kdy uskutečníte to či ono? Kolik to bude stát? Kde na to vezmete? Změníte nevyhovující legislativu? Jak rychle? Kdy uzříme ve státní správě lidi na svých místech? Odpovídají: Dejte nám čas, sotva jsme nastoupili do úřadů. Provedeme analýzy, zadáme audity, připravíme propočty. Ale je tu námitka: Času jste měli dost v opozici! Co jste tam dělali? Reakce: Naše úvahy mohly mít jen matné obrysy. Stav resortů i státní kasy zevnitř poznáváme až teď. Nekonečný, místy absurdní dialog by mohl pokračovat dál a dál... Co je zatím jisté? Že se budou měnit koncepce i zákony. Sobotkův kabinet začal ze Sněmovny jako na běžícím páse stahovat i normy předložené Rusnokovou vládou . Známe také první personální změny. S novými ministry přichází spousta nových náměstků, zhusta na základě politických nominací. Skoro se zdá, že nová koalice chce na řadu míst nejprve dosadit „svoje spolehlivé“, oproti „jejich spolehlivých“ – a až pak schválit služební zákon a spustit reformu státní správy. Měla by se snažit, aby tyto pochyby rozptýlila. Ruku v ruce s tím by jí slušel vstřícnější přístup k zájmům občanů při legislativním vymezení pravomocí Nejvyššího kontrolního úřadu nebo zveřejňování smluv uzavřených veřejnou správou na internetu. Než budou ležet na stole věcná témata pro práci parlamentu, politickou diskusi i střet vlády s opozicí, musíme skousnout příval pseudotémat. Jedním z nich je minulost Andreje Babiše . Podepsal? Nepodepsal? Věřit záznamům represivních orgánů komunistické moci, nebo nevěřit? Není snad více alarmující Babišova současnost? Místopředseda vlády a šéf druhé nejsilnější strany kritizuje parlamentarismus, nezná zákon o střetu zájmů, na zahraniční služební cestu jezdí „za své“. Rozdíl mezi firmou a státem, jednáním utilitárním a ve veřejném zájmu stále úplně nechápe. O transparentnosti rád hovoří, ale když padne otázka na majetkové poměry politiků ANO, následuje mlčení. Jenže mluvit o kontroverzní Babišově přítomnosti by znamenalo dotknout se řady citlivých míst stávajícího ústavního a stranického systému. Pohodlnější je rýpat se v mlžné minulosti. K tomu lze přihodit vášnivý spor o lustrace a vyrovnání se s minulostí, což jsou témata pro politiky atraktivní a i kdejaký hospodský štamgast jim rozumí. Na sociálních sítích šlo už zaznamenat paralelu mezi dvěma snaživými Slováky od „B“ – Babišem a Biľakem. Druhý z nich, snad nejodpudivější figura normalizace, zemřel ve vysokém věku – nezmoudřen, v luxusní vile. Pamětníci tvrdí, že když mlčel, šlo jej ještě snést. Když otevřel ústa, začalo mrznout. Také z Babišových rétorických cvičení běhá mráz po zádech. Oba muži se ve svých oborech vypracovali od píky. Stavět ale vedle sebe současného politika a byznysmena se štítem, jehož ušpinění dosud nikdo neprokázal, s vykukem s krví na rukou je trochu silná káva. Žijeme však v době, která snese všechno. Boj všech proti všech jede ve velkém a snazší než vedení tématické a zevrubné debaty je nálepkování a dětinské hledání společných znaků mezi těmi a oněmi. Ke zjednodušování, ba karikování politiky přispívá i prezident Zeman . Když jmenuje vládu, místo zásadního projevu přijde s bonmotem. Když nechce dostát zákonu při navrhování kandidátů (dvou, nikoli jednoho!) na ombudsmana, nedostojí mu. Když se mu nechce jmenovat vysokoškolské profesory, politici začnou pobíhat jako kuny, aby ho tohoto „břímě“ zbavili. Česká politika budí dojem, že už si zvykla na košili z populismu a kabátek z trapnosti. Její nešvary se pak přelévají do mediálního diskursu i atmosféry ve společnosti. Ukazuje se, že k funkčnímu státu a šlapající parlamentní demokracii nestačí jen vláda s mandátem a oporou v politických stranách. Nezbytným předpokladem je vědomí odpovědnosti jak na straně těch, co politickou realitu vytvářejí, tak těch, co o ní referují. Fri, 07 Feb 2014 00:00:00 GMT Miroslav Mareš: Vláda mnoha nadějí http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/5912-miroslav-mares-vlada-mnoha-nadeji http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/5912-miroslav-mares-vlada-mnoha-nadeji Vláda Bohuslava Sobotky vznikla nakonec snáze, než se obecně po bouřlivém povolebním týdnu očekávalo. Bylo to relativně dlouhé, ale ne nějak výrazně „přes míru“. Kde jsou dnes prohlášení představitelů ANO, že nevstoupí do vlády, politická vzpoura proti Bohuslavu Sobotkovi či obavy z toho, že prezident nejmenuje Zaorálka či Stropnického do ministerských funkcí… I rozpočet a zákon o státní službě se mezitím zvládlo ve Sněmovně schválit. Vláda přichází do takového stavu politiky, kdy pro velkou část lidí představuje naději na změnu. Jejímu „spasitelskému“ étosu napomáhá i – mírně řečeno – rozpačité působení Rusnokovy vlády . Ta zatím ve srovnání se dvěma dřívějšími (polo)úřednickými vládami – Tošovského i Fischerovou, vzbudila nejméně nadšení mediálního mainstreamu a ani její odezva v širší veřejnosti nebyla valná. Co však má být tou výše zmíněnou změnou, není zcela jasné. Lidé z různých voličských skupin ji vnímají odlišně a vkládají do vlády rozličné naděje. Téměř paušální souhlas má odmítnutí korupčních praktik v politice. Je ale sporné, jak se může podařit odstranění patologického jevu systému, v němž se řada aktérů „nové politiky“ doposud pohybovala. Očekávání v sociálně-ekonomické sféře již mají voliči ANO a ČSSD v mnoha směrech rozdílné. Prubířským kamenem bude i to, zda se skutečně ve státním aparátu podaří nalézt slibované miliardové úspory, nebo se přejde ke zvyšování daní anebo zadlužování. Důležitou roli bude sehrávat mediální prezentace vlády. Budou za ní stát některá mocná tištěná a internetová masmédia, skupina oponentních ale nebude zanedbatelná. Výraznou roli bude mít způsob informování o činnosti a případných skandálech vlády od hlavních televizních stanic. Od ČT lze očekávat spíše neutrální postoj, otázkou je prezentace na Nově. Pokud lze ale usuzovat z dosavadního trendu, ani zde zřejmě nedojde k závažnějším kontroverzím. Ty mohou ve všech médiích přijít ve chvíli, kdyby vypukly vnitrokoaliční spory. Jim se ale přinejmenším zpočátku zřejmě bude nová vláda vyhýbat. Rozklížení Nečasova kabinetu pár měsíců po volbách v roce 2010 je dostatečným varováním. A KDU-ČSL nyní může být klidná, protože ANO a tím méně ČSSD už nebudou uvažovat o tom, že by ji vyměnili za čím dále populárnějšího a stále razantnějšího Tomia Okamuru s jeho Úsvitem. Opozice není nyní ve stavu, kterým by mohla vládu výrazněji ohrozit, zatím ani argumentačně. Do 100 dnů hájení vstupuje Sobotka, Babiš a jejich tým v relativně dobré kondici, překážky přijdou nejdříve po několika hladkých oválech. Thu, 30 Jan 2014 00:00:00 GMT Lukáš Visingr: O co se hraje v evropských volbách? http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/5900-lukas-visingr-o-co-se-hraje-v-evropskych-volbach http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/5900-lukas-visingr-o-co-se-hraje-v-evropskych-volbach Volby „druhého řádu“ (tedy ty senátní, krajské, komunální a evropské) představují pro strany trochu ožehavé téma. Především pro ty vládní, jednak proto, že český volič rád „vyvažuje“ (a tudíž v „druhořadých“ volbách často hlasuje proti vládě), a jednak proto, že se koaliční strany musejí do jisté míry vymezovat také proti sobě navzájem. Ale blížící se volby do Evropského parlamentu budou podle všeho ještě zajímavější. V prvé řadě budou s největší pravděpodobností znamenat velké změny v evropském měřítku. Pokud můžeme věřit průzkumům, pak je zřejmé, že v řadě významných zemí (včetně Francie nebo Velké Británie) dosáhnou velkých zisků, ne-li dokonce vítězství subjekty euroskeptické, populistické či krajně pravicové, jejichž pohled na Evropu a její integraci se absolutně liší od toho, který zastává nynější mainstream křesťanskodemokratické a liberální pravice a sociálně demokratické levice. Evropští voliči prostě vyjádří nespokojenost. Zachová se (přinejmenším stejně nespokojený) český volič podobně? Jednoznačně největší ambice má samozřejmě hnutí ANO, jež chce dokázat, že jeho obrovský úspěch v podzimních sněmovních volbách nebyl jen produkt atmosféry „naštvanosti“. Andrej Babiš hodlá své „politické dítě“ etablovat na všech úrovních a „eurovolby“ mu dají příležitost ukázat, že umí více než jen kritizovat korupci a utrácení. ANO nesporně udělá vše pro to, aby vyhrálo a předstihlo i svého hlavního koaličního partnera. ČSSD také touží po vítězství, ale tváří v tvář vzrůstající skepsi Čechů vůči Bruselu to nebude mít jednoduché. Komunisté se budou chtít (jako vždy) zviditelnit; nic jiného jim ani nezbývá, jelikož po velkém „těšení“ na tichou podporu vlády ČSSD nastala situace, kdy s nimi a o nich téměř nikdo nemluví. Lidovci budou chtít potvrdit comeback do „nejvyšších pater“ politiky a Úsvit bude (podobně jako ANO) usilovat o zakotvení v dalším politickém orgánu, v čemž asi hodně vsadí na rostoucí nechuť vůči EU. Koneckonců, Úsvit je z českých parlamentních stran asi nejbližší radikálům ze západní Evropy. Největším testem budou tyto volby pro českou konzervativní pravici, která se nalézá ve stavu vážné krize. ODS hraje o všechno. Pokud ve volbách do Evropského parlamentu (a na podzim do Senátu a zastupitelstev obcí) nezlepší svůj tragický výsledek, zřejmě ji čeká (bez ohledu na upřímné snahy Petra Fialy ) neodvratný pád. A o hlasy pravicových euroskeptiků budou navíc usilovat další strany, třeba Svobodní. V případě TOP 09 je otázka, zda postačí potenciál ikony Karla Schwarzenberga , popř. co jiného strana nabídne. Závěrem se ještě vraťme k hnutí ANO, jehož postoj vůči Evropě je pořád tak trochu záhadný. Jeho vize zahraniční politiky je sice líbivá, jenže hodně nekonkrétní. Přístup ANO k Evropské unii totiž neutváří žádná ideologie jako u „normálních“ stran. Musíme si uvědomit, že Andrej Babiš není ani programový euroskeptik, ani nekritický milovník Bruselu. Je hlavně racionální byznysmen, který hledí na věci optikou zisků a nákladů, od čehož se pak bude odvíjet i postoj ANO k různým „evropským“ otázkám. Jeho kombinace populismu a pragmatismu tedy může českým voličům i Evropě přinést nejedno překvapení. Mon, 27 Jan 2014 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: Sobotkovi není co závidět http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/5878-lukas-jelinek-sobotkovi-neni-co-zavidet http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/5878-lukas-jelinek-sobotkovi-neni-co-zavidet Události se pohnuly a Česká republika má konečně premiéra s legitimitou odvozenou od výsledků voleb. Je to šance pro návrat odpovědného vládnutí, obnovení funkcí státu (které oslabily zejména pravicové kabinety Mirka Topolánka a Petra Nečase ) a obhajobu systému založeného na politických stranách. Poslední úkol však bude obtížně splnitelný – vždyť jednou z opor vlády je populistické hnutí, kterému do sedla pomohla na odiv dávaná apolitičnost. Prezident Miloš Zeman jmenoval premiérem sociálního demokrata Bohuslava Sobotku téměř tři měsíce od okamžiku, kdy občané rozdali karty. Klidně tak mohl učinit už v listopadu. Sobotku by tím popohnal k rychlejšímu složení koalice s lidovci a hnutím ANO Andreje Babiše . Hlava státu ale nikam nespěchá a užívá si chvíle, kdy je hybatelkou politického dění. Zasedání Sněmovny také svolala na nejzazší možný termín (měsíc po volbách). Teď se zase bude týdny čekat, než si oťuká navržené ministry a pak je teprve jmenuje. Mezitím budou probublávat spekulace, koho bude chtít Zeman zpochybnit či ponížit, koho bude Sobotkovi vymlouvat a koho naopak doporučovat. Už víme, že na Sobotkově seznamu jsou lidé Zemanovi bližší i vzdálenější. Do první skupiny patří Andrej Babiš (finance) či Svatopluk Němeček z ČSSD (zdravotnictví), do druhé sociální demokraté Jan Mládek (průmysl) a Milan Chovanec (vnitro) či Martin Stropnický z ANO (obrana). Z minulosti je známá nechuť prezidenta k lidovci Mariánu Jurečkovi (zemědělství) nebo sociálním demokratům Lubomíru Zaorálkovi (zahraničí) a Jiřímu Dienstbierovi (legislativa a lidská práva). Samotnému Sobotkovi již Zeman vyčetl nedostatek jiné praxe než politické či neúplné informování špiček ČSSD i veřejnosti o jejich vzájemných dosavadních schůzkách. Miloši Zemanovi ani drobet nevadí, že komplikuje život Sobotkovi i koalici. Naopak působí dojmem, že každé pnutí, každé přeskupování sil vítá. Politické strany nepatří k jeho oblíbeným institucím. Úplně by si vystačil se silnější rolí prezidenta (třeba v poloprezidentském systému), „odbornickými“ ministry (za jaké má ty dosavadní Rusnokovy ) a konzultacemi s odbory a zaměstnavateli v tripartitě. Zemanův tlak na angažování expertů se prolíná s předvolebním voláním hnutí ANO, aby byl stát řízen jako firma. Ostatně v parlamentu i vládě ANO reprezentuje řada manažerů, často svázaných s podnikáním Andreje Babiše. Veřejnost k tomu však kupodivu není kritická, ale naopak tleská. Aktuální žebříček popularity politiků podle Centra pro výzkum veřejného mínění vyznívá varovně: zlatá medaile náleží podnikateli Tomio Okamurovi , jehož radikálně populistické hnutí Úsvit přímé demokracie disponuje ve Sněmovně čtrnácti mandáty, stříbrná Babišovi a bronzová Stropnickému. Na etablovaného politika Sobotku zbyla až medaile bramborová za čtvrté místo. Česká společnost působí dojmem, že je stále před volbami. K tomu napomáhá permanentní kampaň ANO i skutečnost, že obyvatele ČR letos čekají ještě volby do Evropského parlamentu, obecních zastupitelstev a třetiny Senátu. Babišova a Okamurova rétorika, založená na vzývání změny, se přitom nemění a lidé na ni slyší. Schválně si počkejme, zda aspoň částečný zvrat nastane, až se Babiš ujme nevděčného úkolu spravovat státní finance. I kdyby však časem občané na ANO a Úsvit zanevřeli, přijdou jistě noví věrozvěsti nápravy starých pořádků. Chce-li tomu Sobotka efektivně čelit, musí si umět dupnout v koalici i směrem k Hradu a pokusit se být ministerským předsedou úspěšným a oblíbeným. Práce vpravdě sysifovská. Fri, 17 Jan 2014 00:00:00 GMT Miroslav Mareš: Sobotkova druhá povolební výhra http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/5860-miroslav-mares-sobotkova-druha-povolebni-vyhra http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/5860-miroslav-mares-sobotkova-druha-povolebni-vyhra Uzavření koaliční smlouvy a dohoda ČSSD, ANO 2011 a KDU-ČSL na obsazení ministerských postů je druhou výraznou povolební výhrou Bohuslava Sobotky . Zatímco nevýrazné vítězství ve volbách se jevilo na první pohled spíše vítězstvím Pyrrhovým, eliminace mocenských ambicí Haškova křídla a klidný a poměrně rychlý proces sestavení vlády se řadí na dosavadní piedestal Sobotkovy kariéry. Zajímavou informací je ta, že mnoho potenciálních kandidátů nabízené ministerské funkce odmítlo, což svědčí o nezájmu o vrcholné politické funkce u ekonomické a správní elity v ČR. Zde je snad pro Sobotku jediný nevýhodný prvek vyplývající z porážky Haškovců, protože v jejich řadách bylo několik lidí, kteří se na převzetí konkrétních ministerských postů dlouhodobě připravovali. ČSSD a koaliční partneři nakonec představili již poměrně očekávanou sestavu, kde zásadní kontroverzní jména byla známa a mediálně propírána již v průběhu několikatýdenního sestavování vlády. Některé problémy se v zásadě podařilo v těchto diskusích „rozmělnit“ - Andrej Babiš a jeho vztah k lustračnímu osvědčení, rozdílné názory na efektivitu nákupů Stanislava Němečka v jeho předchozím nemocničním působení či údajná „militární nezkušenost“ Martina Stropnického jsou sice věci, které jsou a budou kritizovány protivníky nové vlády, ale za stávající situace nemají přímý vliv na její koherenci a podporu ve Sněmovně a možná již ani u prezidenta Zemana . Předseda ČSSD i nové vlády uspěl i v koaličním vyjednávání o zřízení funkce ministra pro lidská práva. Její navržené obsazení Jiřím Diestbierem mu zajistilo podporu „levého křídla“ ČSSD a spřízněných struktur a iniciativ, což vyvažuje (či spíše převažuje) negativní názory environmentalistické scény vůči navrhovanému ministrovi životního prostředí Richardu Brabcovi. Sobotka je nyní připraven na potenciální střet s prezidentem Zemanem, kterému se nemusí některá navržená jména zamlouvat. Ani dlouhodobý spor o jmenování vlády, který navíc není nevyhnutelný, však Sobotku nemůže za současné konstelace výrazněji oslabit. Ohrožení jeho pozice je v několikaměsíční perspektivě zakotveno spíše než ve jménech ministrů v „protestním étosu“ vůči minulým vládám, který časem vyprchá, a ve slibech v koaliční smlouvě. Ty se zřejmě přenesou i do vládního prohlášení a následně budou stávající podporovatelé nové vlády vyžadovat jejich plnění a kritici budou očekávat, že se to nepodaří. Thu, 09 Jan 2014 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: Čas partnerství i úskoků http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/5834-lukas-jelinek-cas-partnerstvi-i-uskoku http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/5834-lukas-jelinek-cas-partnerstvi-i-uskoku Konec dobrý všechno dobré? Říká se to. Okamžik, kdy bude mít Česká republika legitimní vládu s mandátem, je na dohled. Jenže tím příběh nekončí. Koalici ČSSD, ANO a KDU-ČSL čeká vládnutí, které teprve nejlépe prověří její soudržnost a věrohodnost zúčastněných stran. Již dnes nám na sebe ale ledacos prozradily. Subjektem, který posledním týdnům dominoval, se stalo hnutí ANO. Nejenže překvapilo volebním stříbrem, ale v aktuálních průzkumech již sociální demokracii poráží. Andrej Babiš umí licitovat s prezidentem – o sobě, svých kolezích i koaličních spojencích. Stejně tak má ale vliv na Lidový dům. Náhlé vzpomenutí si ČSSD, že ministerstvo zemědělství není jen prioritou lidovců, ale i oranžových, není jen dáno tlakem Agrární komory, která se bojí změn ve spravování resortu, a členské základny, jež je ze značné části apriori podezřívavá k lidovcům. Na mnohém zapracoval i Babiš, kterému se ze všech nejméně líbí představa, že by se většího zastání měli dočkat drobní a středně velcí zemědělci. A tak se rozjela hra, do níž byly vtaženy i populární církevní restituce. KDU-ČSL by je prý mohla v čele zemědělství usnadňovat či popohánět. Copak v čele ministerstva kultury ne? Ukázalo se, že nejvážnější konfliktní linie vede mezi ANO a KDU-ČSL. Nové, ideově neukotvené hnutí s obrovskými ambicemi versus malá tradiční strana, která někdejší ohebnost vyměnila za paličatost. Jedno mají oba subjekty společné: jejich lídři se ve vysoké politice dosud neorientují. Babiš do ní vnáší tvrdé návyky ze světa byznysu. V ostatním sklouzává k prvoplánovitému politikaření, jež v kampani tolik odsuzoval. Lidovci se zase předvedli jako váhaví střelci. Do vlády, nebo do opozice? Tři prioritní resorty, nebo jen jeden (zemědělství)? Pavel Bělobrádek , který se dlouho rozmýšlel, zda být místopředsedou Sněmovny, nebo členem vlády, navíc na deset dní uprostřed žhavé fáze jednání odcestoval na stáž do USA. Úvaha šéfů KDU-ČSL má svoji logiku. Coby nováčci, kteří nestáli po boku Josefa Luxe v jeho hvězdné éře, by nejprve rádi získávali parlamentní a až pak exekutivní ostruhy. Jenže voliči rozdali karty tak, že se od lidovců očekává vstup do děje v přední linii. Bělobrádek věděl, že má hrát vysokou hru, ale pravidla se učil za běhu. ČSSD se zatím ukázala jako partner stabilní a Bohuslav Sobotka coby náčelník rozvážný. Nejspíš umí i bouchnout do stolu. Ovšem spor o zemědělství ukázal, že ne vždy ve správný okamžik. Dříve nebo později bude pro sociální demokracii největším rizikem hnutí ANO. Lidovci by naopak mohli sehrát úlohu relativně spolehlivého parťáka. K tomu jsou ale zapotřebí dobré vztahy od samotného startu. První bouřky pominuly. Než přijdou další, měly by pracovat koaliční strany na svém stmelení. Opozice je zatím příliš neohrožuje. Okamurův Úsvit přímé demokracie se nerafinovaně nabízí jako vládní náhradník, docela vstřícní jsou i komunisté. ODS a TOP 09 se teprve hledají. Občanští demokraté chystají kongres. Pokud se na něm ujme vesla intelektuál Petr Fiala , může to výrazně poznamenat styl a profil ODS. Topka si sice víceméně potvrdila staronové vedení, ale žádné zvláštní poselství ze svého prosincového sněmu nevyslala. Stěžejním soupeřem tak pro koalici může být prezident Miloš Zeman se svými představami programovými i personálními. Dokáže ve vztahu k němu táhnout koalice za jeden provaz, nebo budeme svědky úskoků? Odhadnout, jestli má sestava ČSSD, ANO a KDU-ČSL nějakou naději přežít do konce volebního období, bude snazší, až vláda sestaví své obvyklé prohlášení, zabydlí se ve Strakovce a Sněmovna jí dá svoji důvěru. Mon, 23 Dec 2013 00:00:00 GMT Miroslav Mareš: Zájmy levého křídla ČSSD http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/5808-miroslav-mares-zajmy-leveho-kridla-cssd http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/5808-miroslav-mares-zajmy-leveho-kridla-cssd Vznik nové koaliční vlády se zatím vyvíjí v relativním poklidu, přestože jednání o některých otázkách vzbudila emoce a ještě nedošlo k dohodě na obsazení důležitých ministerských postů. Z hlediska sociální demokracie bylo úspěchem i obsazování funkcí v poslanecké sněmovně a straně pomohlo i schválení vládního rozpočtu. V případě rozpočtových tahanic by totiž hrozilo, že část tradičních voličů ČSSD z veřejné sféry by byla zneklidněna nejistotou v institucích a mohla by k vládě od počátku získat averzi. ČSSD sice naoko ustoupila v otázce zvyšování daní, nicméně zůstal zachován prostor pro progresivní daň a v roce 2015 může být vše jinak i se zmrazením daní – ANO do té doby může zjistit, že z plánovaných úspor se vše zaplatit nedá. Sobotka by pak mohl hrát roli zkušeného politika, který chtěl věc řešit hned na počátku. Nicméně vyhraněně levicová - „postmaterialistická“ - část ČSSD a spřízněné alternativní levice není s dosavadním průběhem vládního vyjednávání spokojena, protože očekávala výraznější změnu politiky a vlastní silnější mocenské pozice. Často se to týká struktur, které před nedávnem na náměstích podpořily Bohuslava Sobotku proti „haškovcům“ a tím ovlivnily i váhající okresní a krajské funkcionáře. Nyní tito lidé chtějí, aby byl jejich hlas slyšet při jednáních o vládě. Jejich první prioritou je to, aby ČSSD obsadila post ministra životního prostředí a zabránila, aby se ministrem stal člověk odmítající environmentalistické iniciativy, blízký Babišovu Agrofertu či ČEZu. Druhým důležitým prvkem jejich požadavků je vznik Ministerstva pro lidská práva, které má i podporu Strany zelených a menšinových organizací (např. Romea, Český helsinský výbor apod.). Jeho viditelnou zastánkyní je i dosavadní mluvčí stínové vlády ČSSD pro lidská práva a rodinu Michaela Marsková-Tominová. Bohuslav Sobotka je však u obou požadavků v kleštích. Zvláště na vznik ministerstva pro lidská práva budou další dvě strany dívat negativně (ANO by těžko odůvodňovalo, proč chce šetřit ve státě a zřizuje další ministerstvo). U ministra životního prostředí je sice o něco větší šance na to, aby mohl levému křídlu své strany vyhovět, ale ostatní strany si ohlídají, aby jejich resorty ministr životního prostředí příliš nemohl ovlivňovat. Kritika z vlastních radikálně levicových řad se tak může stát jedním z problémů, které novou vládu budou provázet od jejího vzniku. Útěchou pro premiéra Sobotku může být skutečnost, že se jedná o struktury silné mediálně, ale se slabým voličským potenciálem. Nicméně v případě předčasných voleb by mohly být důležité i pro udržení těch pár procent či desetin procenta, které k sobě vážou. Thu, 12 Dec 2013 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: Odborářské střídání http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/5782-lukas-jelinek-odborarske-stridani http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/5782-lukas-jelinek-odborarske-stridani Sociální demokraté se vedle vedení koaličních rozhovorů stihli setkat i se zástupci zaměstnavatelů a zaměstnanců. Patrně mazaně předpokládají, že získají spojence pro prosazení některých svých priorit do koaliční smlouvy a programového prohlášení rodící se vlády. Zejména od odborů zaznělo, že jim záleží nejen na hospodářském růstu a navýšení minimální mzdy, ale také třeba na redukci zdravotních pojišťoven, vyšších sociálních odvodech osob samostatně výdělečně činných nebo odložení platnosti občanského zákoníku. V něčem podobný tlak může být účinný. Přesto se dá spíš očekávat, že v příštích letech budou odbory k vládě kritické. Levice ve Sněmovně většinu nezískala a bude se muset s pravicí a politickým středem dohadovat na kompromisech. Jenže odbory nebudou umravňovány koaliční smlouvou a budou mít nejspíš tendenci svoje zájmy hlasitě hájit. Každopádně posílí sociální dialog a význam tripartity. Ta by nově neměla být vládou stavěna před hotovou věc. S tím nejspíš budou souhlasit i představitelé KDU-ČSL a hnutí ANO. Prohloubení sociálního dialogu může prospět i fakt, že se do řad oranžových politiků zařadil další odborový předák. Nejen že významným odborářem býval místopředseda Senátu Zdeněk Škromach a v minulém volebním období zasedal ve Sněmovně někdejší hornický odborář Cyril Zapletal . K ČSSD se hlásí i tři expředsedové Českomoravské konfederace odborových svazů. Richard Falbr působí v Evropském parlamentu, Milan Štěch je předsedou Senátu a do Sněmovny byl v říjnu zvolen Jaroslav Zavadil . Nyní je horkým adeptem do čela sociálního výboru. Pro odbory samotné osobní kariéra předáků žádné terno představovat nemusí, inklinují-li k jedné politické straně. Nespokojeni například mohou být komunisté a jejich voliči - i oni přece mají k odborům blízko. Není také náhodou, že pan Zavadil po nabytí mandátu svoji odborářskou funkci složil. Zatímco ve Velké Británii se kdysi prosadilo nepokryté provázání labouristů s odbory, a to dokonce tak, že ty hrály klíčovou roli při financování partaje, u nás lze cítit, že personální propojenost nebude následována propojeností institucionální. Aspoň nejsou zavdávány důvody ke spekulacím o korporativistických sklonech. Blízkost především Českomoravské konfederace odborových svazů, méně pak Asociace samostatných odborů, k reformistické politice ČSSD patrně můžeme dát též do souvislosti s krotkostí zaměstnanecké skupiny. Odbory byly zdrženlivé i za éry Klausovy transformace, natožpak dnes. Někdy dokonce bývají levicovými aktivisty kritizovány jako organizace neakceschopných pupkatých pantátů. Uvidíme, co se změní v budoucnu, zvlášť když nastupující generace nejeví bůhvíjaký zájem ani o politiku, ani o sdružování v odborech. U odborů to může znít divně, ale hodně také záleží na mediálním zobrazení jejich lídrů. Sdělovací prostředky již naštěstí pomalu opouštějí posměšky o odborářských bossech, které kdysi veřejnosti evokovaly bossy jiné, mafiánské. Zavadilovu rezignaci doprovodily zmínkou o bossovi už jen Hospodářské noviny. Čas zemitých strejců ale patrně také skončil. Jako o možných Zavadilových nástupcích se hovoří o čtyřiapadesátiletém učiteli Václavu Píclovi, který již stihl být poslancem i náměstkem ministra, a o pětačtyřicetiletém šéfovi odborů KOVO Josefu Středulovi, který je znám coby muž sečtělý, nápaditý a elegantní. Kdo povede nejsilnější odborovou konfederaci, se dozvíme v dubnu. Již ale můžeme odhadnout, že dotyčný to bude mít těžké. Na jedné straně dozvuky krize a radikálně naladění členové, na straně druhé kabinet vedený sociální demokracií. Již za časů premiéra Špidly ale odbory ukázaly, že je jim košile bližší než kabát a nic nedarují ani svým spojencům. Tue, 03 Dec 2013 00:00:00 GMT Miroslav Mareš: Sobotka: od stranického vítězství k před-koaliční defenzívě http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/5759-miroslav-mares-sobotka-od-stranickeho-vitezstvi-k-pred-koalicni-defenzive http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/5759-miroslav-mares-sobotka-od-stranickeho-vitezstvi-k-pred-koalicni-defenzive Ještě před pár dny byl Bohuslav Sobotka v situaci, která se na první pohled jevila jako jeho velký úspěch. Dokázal porazit vnitrostranickou opozici. Stalo se tak poté, co potenciální koaliční partner Andrej Babiš deklaroval, že o vládě bude vyjednávat jen se Sobotkou. Ten následně ovládl stranické vedení a prezidentovi Zemanovi nezbylo, než aby svého neoblíbence pověřil sestavením vlády. V průběhu vnitrostranických sporů měl Sobotka i jasnou podporu mainstreamových médií, včetně těch, které jsou v Babišově vlastnictví. Vyjednávání o vládě a o jejím programu však náhle postavilo předsedu ČSSD do role, v níž pouze defenzivně čelí návrhům a požadavkům ANO 2011. Mediální přízeň se od něj odklonila. Babiš se obratně staví do role toho, kdo vnese do státní správy „nový vítr“ z byznysu, zatímco Sobotka je po dvaceti letech v různých politických funkcích činěn spoluzodpovědným za současný stav. V programových otázkách dochází sice k dílčí shodě, a to i v citlivé otázce daní, nicméně ve velmi obecném rámci. Až dojde na lámání chleba a konkrétní zákony, je zaděláno na spory. Sobotka je navíc v nepopulární pozici toho, kdo s ohledem na priority vlastní strany hájí zvyšování daní, zatímco Babiš může alespoň prozatím opakovat populární hesla o ušetření peněz ve státní správě a o zlepšení výběru daní. V personální politice je Sobotka pod ještě větším tlakem. Sobotní dohoda na obsazení postu předsedy sněmovny pro ČSSD je jen velmi malým ziskem, pokud byl vykompenzován postem ministra financí pro ANO. Rozhodující pro měření sil bude nyní zřejmě střet o funkci ministra vnitra. Dlouhodobě připravený Jeroným Tejc je nyní mimo hru (pokud nebude ministrem jmenován František Bublan a nepožádá ho o pomoc). ANO si dělá na funkci zálusk. I pokud se nakonec ministrem vnitra stane kandidát sociální demokracie, bude moci Babiš jeho neúspěchy v tzv. boji proti korupci omlouvat s tím, že ANO navrhovalo lepšího. Celkově se nyní ČSSD stává spíše trpěným nástrojem pro další expanzi ANO v politickém středu, zatímco nalevo již KSČM kritizuje sociální demokraty za neplnění volebních slibů. Bohuslav Sobotka je tedy v sevření dvou velkých soupeřů a cesta z něj není jednoduchá. V jeho zájmu nyní nejsou ani předčasné volby, protože strana nemusí zopakovat ani „vítězně nevítězný“ výsledek z posledního klání. Pokud se Sobotka stane předsedou vlády, jeho pozice při nástupu do funkce bude zřejmě nejsložitější na tomto postu od druhé Klausovy vlády. Mon, 25 Nov 2013 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: Jak se rodí vláda http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/5728-lukas-jelinek-jak-se-rodi-vlada http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/5728-lukas-jelinek-jak-se-rodi-vlada Bouře na sociálnědemokratickém moři pominula a než dojde k dalšímu vzedmutí vln – patrně v roce 2014 po případném neúspěchu ve volbách do Evropského parlamentu, komunálních volbách nebo při potížích se sestavením a fungováním vlády – můžeme se soustředit na pozoruhodný průběh koaličních rozhovorů. Snad jedinou stranou, která chce v ČR skutečně dnes vládnout je ČSSD. ANO se tváří, že by mu bylo líp ve sněmovním závětří a do vládní Strakovky je ochotno vstoupit jen proto, aby nezklamalo občany, kteří mu dali svůj hlas. Aktuálním heslem KDU-ČSL zase je „být při tom, mluvit do toho, ale ne za každou cenu.“ Bělobrádkova sestava noviců by také raději nejprve získala ostruhy v parlamentu. Pro pořádek doplňme, že do vlády odmítá vstoupit Úsvit, ihned v den voleb do opozice zamířily TOP 09 a ODS a názor KSČM na to, zda jít či nejít do ministerských pracoven, je irelevantní. Jistě, ještě jedna strana by s ochotou (dál) vládla – jenže SPOZ ve volbách obdržel jen půldruhé procento hlasů. Ačkoli se ANO a KDU-ČSL cukají jako panny před svatbou, sotva byly uzavřeny volební místnosti, oba subjekty připustily, že na nich a na ČSSD bude zajištění správy země. Bleskově se tak narýsovala koalice logická početně i programově, jakkoli ani jedna ze stran o ní původně nikterak nesnila. Než v ČSSD Bohuslav Sobotka setřásl ze svého kroku Michala Haška , lidovci a ANO začali ladit noty. Vznikl silný tandem, který nyní může tlačit nejsilnější ČSSD do kouta, přinejmenším v koaličních počtech a personáliích. S programem to je těžší. Průnik KDU-ČSL a ANO je prý osmdesátiprocentní, jejich společný s ČSSD pak více než šedesátiprocentní. To je hezké, ale nic to neříká. ANO jeden den lidovcům odkývalo pevný postoj k církevním restitucím, aby druhý den po boku ČSSD tvrdilo, že je s nimi nespokojeno stejně jako oranžový tým a většina veřejnosti. K tomu ale dodejme, že církevní restituce jsou tématem spíše virtuálním, mediálním.  Smést je můžeme jednak odkazem na neznalost počínajících kuloárních debat křesťanských a sociálních demokratů, jednak pochybnostmi, existuje-li vůbec ústavní cesta, kterou by šlo restitucím zabránit. Vždyť ve skutečnosti se mohou eventuální partneři více pohádat o jiný záměr. Třeba o takový, který ani nebyl součástí předvolební kampaně. Anebo o konkrétní podobu zákonů zavádějících majetková přiznání, rušících anonymní akcie nebo formujících stabilní a profesionální státní správu. Ukázkovým příkladem politické diplomacie bude úprava daní. ANO je měnit nechce, KDU-ČSL trochu, ČSSD hodně. Přesto se dá čekat, že ČSSD s KDU-ČSL přimějí ANO, aby kývlo na vyšší daňovou progresi. Diskuse se možná povede i o zdanění velkých kolosů v energetice, telekomunikacích či bankovnictví. Sociální demokraté s lidovci by též mohli zatlačit na revizi penzijní reformy. Jednání se teprve rozbíhají a jen nedočkaví novináři nemají nic jiného na práci, než se soustřeďovat na osud církevních restitucí či na obsazení postu předsedy Poslanecké sněmovny. Ten je přitom srovnatelný s vedením silového ministerstva a strana, která jej získá, patrně bude muset slevit při obsazování vlády. Nebojme se. Jestli něco politikům něco skutečně jde, je to dělba kořisti. Horší to bude s posilováním důvěry lidí v politický a stranický systém. ČSSD druhý den po volbách přispěla k všeobecnému znechucení a mravenčí prací se teď bude muset rehabilitovat. Andreji Babišovi zase hrozí, že si jeho voliči brzy řeknou, že je jako ostatní politici, a porozhlédnou se po někom, kdo ještě méně mluví a ještě více maká. Sestavit vládu, která bude aspoň nějakou dobu relativně silná, nemusí být problém. Problém bude přimět ji, aby svými kroky a profilem svých členů proměnila negativní nálady převažující ve společnosti. Wed, 13 Nov 2013 00:00:00 GMT Miroslav Mareš: Nevůle k moci? http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/5709-miroslav-mares-nevule-k-moci http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/5709-miroslav-mares-nevule-k-moci Současné politické dění je charakteristické tím, že žádná strana nechce plně sdílet celou vládní odpovědnost. Není to tím, že by neměly vůli k moci, ale spíš tím, že začínají uvažovat strategičtěji. Nadpoloviční většinu nemá žádná. Pokud by došlo k dohodě o toleranci bez vytvoření koalice, vládní strana buď nebude moci splnit očekávání „naštvaných voličů“ a přinese pokles přízně oběma partnerům anebo bude úspěšná a odsoudí tolerující subjekt do role statisty, který na „své dobrotě“ prodělá. Dokonce ani společná vláda dvou vítězných stran se třetím malým partnerem nemusí být žádné terno, pokud by ji provázely programové spory. Proto se do vlády zatím žádná z velkých stran „nežene“. Z těch menších mají jasný zájem mají jen lidovci, otázkou je postoj Úsvitu a ve střednědobé perspektivě i TOP 09, zatímco občanští demokraté nyní vládní pokušení nemají a navíc by je nyní ve vládě ani nikdo nechtěl (totéž platí i pro komunisty). Tato situace představuje v polistopadové politické kultuře něco nového, protože doposud se o účast ve vládní koalici obecně napříč relevantním spektrem velmi usilovalo, snad s dílčí výjimkou odmítnutí spojenectví Unie svobody a ČSSD ze strany tehdejšího unionisty Jana Rumla v roce 1998. Současné strany jsou varovány osudem ODS, která svůj současný propad započala již v roce 2006, paradoxně po svém nejlepším procentuálním výsledku. Vůle k moci s co nejméně kompromisy byla tehdy tak velká, že vedla až k problému Melčák-Pohanka, který v zásadě stojí u alespoň jednoho kořene dnešních problémů této ještě nedávno mocné strany. Strategické vize hlavních aktérů politického povolebního dramatu jsou přitom zřejmé. ANO 2011 chce zaujmout roli hegemona politického středu, který by příští vládu sestavoval sám. K tomu se jí ovšem rizika společné vlády s ČSSD nehodí. A dalšího posílení ANO se obávají jak sociální demokraté, tak i další strany. Sociální demokraté by byli vytlačováni na levý okraj, kde mají stále „své jisté“ komunisté. Ti by se přiživovali na případných přílišných ústupcích sociální demokracie vůči ANO. Ostatně prosazení priorit ČSSD při  případné spolupráci s Babišem bude hlavní výzvou pro Bohuslava Sobotku , který si nyní sice upevnil místo na čele strany, ale bude muset ukázat i vyjednávací schopnosti. Vůle k moci je tedy v stranickém systému ČR stále silná, ale aktuálně je tlumená výhledem na další volby. Wed, 06 Nov 2013 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: Iluze o lepších poměrech http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/5677-lukas-jelinek-iluze-o-lepsich-pomerech http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/5677-lukas-jelinek-iluze-o-lepsich-pomerech O výsledku voleb rozhodly protestní hlasy. Voliči rázně zúčtovali s donedávna vládnoucí pravicí: ODS a TOP 09 získaly v součtu jen 20 %. Dosud opoziční levice, ČSSD a KSČM, dosáhla zhruba 35 %. Komunisté si přitom jako jediná dosavadní strana v Poslanecké sněmovně polepšili. Zbylých 45 % voličů - při volební účasti 59,48 %, což je nejméně v historii dolní komory parlamentu –, odmítlo celou dosavadní politickou reprezentaci. Významnou roli tak bude hrát dva roky staré hnutí ANO miliardáře Andreje Babiše (18,6 %), čerstvé hnutí Úsvit přímé demokracie (6,9 %), jež založil podnikatel Tomio Okamura , a lidovci (6,8 %), kteří se vracejí po tříleté absenci. Nástup nových uskupení, s nimiž nyní musejí etablovaní politici hledat společnou řeč, se podobá slovenské zkušenosti z roku 2002 (ANO Pavla Ruska) a 2010 (Svoboda a solidarita), byť intenzivní příklon občanů k programově neuchopitelné formaci Andreje Babiše by spíše odpovídal politickým náladám v Rumunsku či Bulharsku. Sociální demokracie porazila ANO o pouhá dvě procenta. Její výsledek je horší než v roce 2010, a to přitom má ČR za sebou kostrbaté vládnutí pravice, plné sociálně tvrdých reforem a skandálů hraničících s trestnou činností. Předseda ČSSD Bohuslav Sobotka vsadil na pozitivní kampaň, v níž sliboval fungující stát, a zároveň na zisk nadpoloviční většiny mandátů spolu s KSČM. Na radikálně naladěné voliče byl možná příliš měkký, ti středoví zase hůře skousávali představu posílení vlivu komunistů. Levici rovněž uškodily manévry prezidenta Miloše Zemana . Veřejné mínění rozbouřil, když si prosadil překlenovací Rusnokovu vládu, která byla těsně propojena se Stranou práv občanů – zemanovci. Ta přes svoje velké oči získala jen 1,5 %. Zároveň Zeman přispíval k pnutí uvnitř ČSSD, jehož výsledkem je obraz rozhádané strany, v níž Sobotka a první místopředseda Michal Hašek tahají každý za jiný konec provazu. Kruté je, že ačkoli se sociální demokracie svíjí v bolestech a dost možná se časem neubrání personálnímu zemětřesení, nezbývá jí, než se pokusit o rehabilitaci klasické stranické politiky založené na hodnotách a idejích. Stojí před ní vyjednávání o příští vládě, ať už koaliční, nebo menšinové, a shodu bude muset naleznout přinejmenším ještě se dvěma partnery. Když neuspěje, otevře se cesta k dalším mimořádným volbám, ve kterých by populisté tvrdící, že jsou manažery, nikoli politiky, mohli zvítězit na plné čáře. Podporu bude ČSSD muset hledat od středu doprava. Prvním jejím spojencem mohou být stabilní a vypočitatelní lidovci. Jako druhý se logicky rýsuje ANO, které vedle politicky nezkušeného Babiše disponuje i osobnostmi typu emeritního rektora Masarykovy univerzity Jiřího Zlatušky nebo divadelníka, bývalého ministra a diplomata Martina Stropnického . ANO ještě v sobotu odpoledne vyjednávání o vládě odmítalo, ovšem během několika hodin změnilo názor. Na to jsme u něj zvyklí – i programové akcenty mění často. Nyní již oproti dřívějším prohlášením připouští i posílení daňové progrese. Přirovnávat ANO k Věcem veřejným, které byly v minulé vládě a tentokrát už ani nekandidovaly (pouze pár osob nabídlo Okamurovu Úsvitu), úplně nelze. Andrej Babiš má na rozdíl od Víta Bárty pověst korektní špičky českého byznysu. Ani jeho tým není nezajímavý. Ovšem dosud hnutí stojí jen na loajalitě členů k bohatému zakladateli a na odporu k jiným stranám. To k dlouhodobému přežití nestačí. Zatímco tedy ČSSD musí zvládnout umění trpělivého vyjednávání bez disharmonických tónů, na poslance ANO čeká politické vzdělávání a osvojování si pevných programových principů. Ze hry o sestavování příští vlády vypadli komunisté, o něž by stála pouze ČSSD, ale nejspíš také Úsvit přímé demokracie, který působí ještě záhadněji než ANO. Nabídka, že podpoří vládu, jež prosadí obecné referendum, je sice lákavá a splnitelná, ale Tomio Okamura k vítaným hostům politických salónů nepatří. Mimo také zůstanou ODS a TOP 09. Teoreticky by mohly složit vládu s ANO a lidovci, leč Babiš je pro ně nepřijatelný. Navíc, má-li se pravice časem uzdravit, potřebuje si v opozici odpočinou a projít sebereflexí. Zejména TOP 09 sní sen o velkolepém návratu, až se voliči protestních hnutí nabaží. Truchlit dnes nijak zvlášť nemusí. Oproti roku 2010 si pohoršila jen o 4,5 %, přestože právě ona byla symbolem a hlavním protagonistou nepopulárních reforem. Zralá na zásadní změny je ale ODS. Kdysi nejsilnější strana nedosáhla ani osmi procent a jejímu úřadujícímu předsedovi Martinu Kubovi unikl poslanecký mandát. Doplatila na aféry expremiéra Petra Nečase , nestabilní vládnutí, propojení se zákulisními hráči, kterým další bývalý premiér z řad ODS Mirek Topolánek začal říkat kmotři, i na šťouchance, jež jí uděloval otec zakladatel Václav Klaus . Ten před volbami podpořil konkurenční projekt Hlavu vzhůru, který však pohořel stejně jako strana preferovaná stávajícím prezidentem Zemanem. Volby tak lze shrnout lakonicky: volič po změně zatoužil tak moc, že namixoval koktejl, který k lepším poměrům povede jen stěží. Sun, 27 Oct 2013 00:00:00 GMT Miroslav Mareš: Co mohou přinést tyto volby? http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/5663-miroslav-mares-co-mohou-prinest-tyto-volby http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/5663-miroslav-mares-co-mohou-prinest-tyto-volby Nadcházející volby mohou přinést zásadní změny do stranického systému České republiky v podobě, v jaké fungoval od roku 1996. Za své zřejmě vezme dosavadní systém dvou silných stran coby hegemonů pravice a levice, ke kterým se do koalice mohou přidat menší dva subjekty ve sněmovně, přičemž celý systém byl blokovaný nulovým koaličním potenciálem komunistů. Změny se začaly projevovat již v roce 2010 a ve volbách v roce 2013 (mimochodem prvních volbách do dolní komory parlamentu v lichém roce) mohou být dokonány. Sněmovna může být výrazně pestřejší, než doposud. Větší počet subjektů ve sněmovně by zvýšil různé možnosti koalic. Přestože se důležité strany před volbami několika potenciálních partnerů zřekly, protože si chtěly zachovat přízeň voličů, po volbách může být vše jinak. Opodstatnění změny postoje se ve formě „potřeby vládní stability“ po čase najde. Teprve v případě patového výsledku a dlouhodobě zablokované situace by bylo možné očekávat předčasné volby, což se nyní jeví jako nepravděpodobné. Komunisté již pro sociální demokracii mohou sehrát roli faktického koaličního partnera (byť krytého „pouhou“ smlouvou o tolerování vlády), pokud by mandáty ČSSD a KSČM vytvořily většinu. Tolerance vlády sociálních demokratů ze strany komunistů by pak byla členskou základnou obou stran akceptována. Pokud by sociální demokraté vytvořili vládu s KSČM anebo s ANO, KDU-ČSL, Stranou zelených či SPOZ či jinou stranou odlišnou od ODS a TOP 09, jednalo by se o úplnou alternaci vlády oproti té předchozí. To by bylo ve stranickém systému ČR také novinkou. Když nebudou počítány úřednické vlády a vlády bez důvěry, tak na Klausovy vlády sice v roce 1998 navázala vláda ČSSD, ale tolerovaná ODS výměnou za funkce. Ve Špidlově vládě pokračovali sociální demokraté po boku lidovců a unionistů, přičemž lidovci pak přešli do Topolánkovy trojkoalice pod vedením ODS a se SZ. A v roce 2010 se ODS podařilo obhájit vítězství na pravici. Pokud se tedy do nové vlády nedostane ODS nebo TOP 09 (o LIDEM na kandidátce Strany soukromníků nemá valný smysl uvažovat), dojde k úplnému přetrhání kontinuity. Ukáže se, zda se do budoucna bude Česká republika podobat systému slovenskému, kde se při každých volbách objevují různé rychle vznikající subjekty s mecenáši v zádech, které jsou schopny oslovit určité voličské skupiny. Nicméně ANO či Úsvit, zvláště pokud budou v parlamentní opozici, nemusí naplnit roli „druhých véček“. Vyloučen ovšem není ani návrat  předchozímu stranickému uspořádání, protože elektorát nových subjektů není ukotvený. Vše nyní mají v rukou voliči, politologové mohou vyčkávat na výsledky… Wed, 23 Oct 2013 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: Stále je o co hrát http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/5643-lukas-jelinek-stale-je-o-co-hrat http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/5643-lukas-jelinek-stale-je-o-co-hrat Kampaň před letošními předčasnými volbami působí těžkopádně až nudně. Negativismu je v ní naštěstí minimum. Na poslední chvíli si jen pár billboardů utahuje z lídrů sociální demokracie, anonymní reklamní nosiče jdou i po Babišově hnutí ANO. Dokonce ani žádný skandál se neurodil, a to přesto, že prezident Zeman po rozhovoru s vrchním státním zástupcem Ištvanem už o prázdninách sliboval nové informace z vyšetřování propojení tuzemských politiků s lobbisty a světem byznysu. Tím víc ale vyniká nenápaditost kandidujících subjektů. Televizní a rozhlasové spoty nejsou trapné, ale šedivé, upovídané, plynoucí po povrchu. Stejně nezáživně působí i outdoorová propagace partají. Vymyká se snad jen TOP 09, u níž ale jsme na pochybách, zda kandiduje v parlamentních volbách, nebo v kreativitě soutěží s filmovými producenty. Dokonce ani na programech partaje zrovna dvakrát nezapracovaly. Patrně si ověřily, že voliče zajímají úsměvy a slogany, nikoli propracované texty. A tak máme na výběr mezi poučenou ODS (podobně se tváří zelení a lidovci), stále reformní TOP 09, evoluční ČSSD a revoluční KSČM. Ostatní vsadili na jména a prořízlá ústa svých lídrů a zakladatelů. Etablované strany se trefují do hnutí ANO, jež aspiruje na titul Skokan roku, který v roce 2010 připadl Věcem veřejným. ODS, TOP 09 i ČSSD odmítly spolupráci s ním, Babiš zase nechce akceptovat komunisty. Může tak po volbách nastat situace, že nejen komunistická, ale i Babišova pětina poslanců bude stát bokem a de facto znefunkční Sněmovnu. To bychom ale museli politikům zbaštit předvolební proklamace i s chlupama. Jinak též zaujme bratrské chování ODS a TOP 09, elastičnost KDU-ČSL i ANO, ba dokonce upřímné úvahy lídryně modrých Miroslavy Němcové o tom, za jakých okolností by ODS mohla spolupracovat s ČSSD. Už dnes se v partajních sídlech beztak spřádají variantní plány, kdo s kým může (a za jakých okolností) vládnout a komu zbude opoziční černý Petr. Vždyť některé údaje známe již dnes. Sotva co může připravit o vítězství ČSSD. Druhý v pořadí skončí s citelnou ztrátou. Jen nevíme, bude-li to KSČM, ANO nebo TOP 09. Levice se těší na většinu mandátů, jen není známo, jestli si je rozdělí jen sociální demokraté s komunisty, nebo jestli se o svůj díl přihlásí i SPOZ. Zemanovci sice mají post prezidenta, kandiduje za ně hradní kancléř, spousta ministrů i šéf úřadu vlády, nicméně nejsou schopni zaujmout žádným zřetelným, pozitivním sdělením. Bude přitom rozhodující, kolik stran si rozdělí sněmovní koláč čítají 200 křesel. Když jich bude pět (ČSSD, KSČM, TOP 09, ODS, ANO), může vzniknout sociálně demokratická vláda menšinová, leč pevná - opíráním se o komunisty v parlamentu. Bohuslav Sobotka by měl situaci pod kontrolou i při eventuálním střetu s Milošem Zemanem. Kdyby však přibyla SPOZ či KDU-ČSL, Lidový dům by s nimi musel vést koaliční rozhovory a následná vláda by zřejmě byla pestrá, vnitřně slabá, nadto snadno ovlivnitelná z Hradu. Ještě větší guláš by nastal, pokud by pětiprocentní hranici překonalo Okamurovo populistické hnutí Úsvit přímé demokracie. Strana zelených by naopak mohla hrál roli stabilizující. Záležet může na každém voličském hlasu. Jistota, kdo vyhraje, nemusí být totožná s jistotou, kdo bude vládnout. Proto každá strana musí mobilizovat své vlažné sympatizanty. Soudě podle regionálních průzkumů volebních potenciálů, které pro ČT provádí agentury Median a STEM/MARK, mají se ještě partaje, v první řadě pravicové, o co přetahovat. Ve víru politické vášně každopádně nezapomeňme pilovat svoji paměť. Ať už bude příští složení Sněmovny jakékoli, bude zajímavé poměřovat předvolební sliby partají s jejich povolební praxí. Tak také získáme nejsnáze vodítko, zda se dá očekávat od politických elit chování, které se pokusí vrátit důvěru občanů ve stranický a ústavní systém. Thu, 17 Oct 2013 00:00:00 GMT Miroslav Mareš: Nikdo nic neví aneb všichni proti všem http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/5618-miroslav-mares-nikdo-nic-nevi-aneb-vsichni-proti-vsem http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/5618-miroslav-mares-nikdo-nic-nevi-aneb-vsichni-proti-vsem Volební boj v České republice probíhá za situace, která nutí jeho hlavní aktéry zaměřovat strategii volebního boje na několik protivníků. Zatímco největší strany se ještě loni připravovaly na střety mezi obhajobou pravicových vládních reforem a jejich kritikou ze strany levicové opozice, Nečasova aféra zamíchala nejen tématy voleb, ale i počtem relevantních aktérů. Vedle tradičních soků se objevili noví či staronoví hráči a etablované strany si s jejich nástupem zatím nejsou schopny poradit, což ukazují především rostoucí preference Ano 2011 a relativně silná pozice SPOZ a KDU-CSL. Ve hře je ale stále i Úsvit a možná i Zelení.    Předchozí sněmovní volby v roce 2010 přinesly překvapení v podobě vítězství pravice a silného zisku TOP 09 a VV. Před vládní krizí se jevili jako důležitý staronový protihráč a potenciální partner lidovci, ale jejich pozice aktuálně není tak silná, jak očekávali oni i další politické strany. Do voleb se ale může ještě změnit, protože současné přesuny voličských preferencí svědčí o značné nestabilitě vazeb na konkrétní stranu u mnoha voličů. A se vším může pořádně zamíchat i volební účast. Tyto volby umožňují doposud zřejmě nejméně jasnou predikci toho, jak dopadnou. Liší se průzkumy jednotlivých agentur mezi sebou, dochází i k prudkým výkyvům preferencí v čase. A nervozita přináší i ostré útoky na strany, se kterými se možná po volbách bude muset vyjednávat. Na levici není tento boj mezi relevantními stranami navenek natolik ostrý, jako na pravici, projevuje se však pnutím a medializovanými střety uvnitř ČSSD. A nervozitou z toho, zda bude levicová většina natolik silná, jako se jevilo ještě v létě. Pokud by Rusnokova vláda nedokázala zajistit dostatek hlasů pro SPOZ, mohla by být oslabena i pozice Miloše Zemana , resp. jeho odhodlání razantně vstupovat do povolebního vývoje. Na pravici jsou TOP 09 a ODS paralyzovány nástupem Babišova hnutí, vůči kterému doposud nebyly schopni spustit efektivní antikampaň. Psychickou náhražkou je pro některé konspirační teorie, šířená v některých kruzích blízkých etablované pravici, že za rozpoutáním Nečasovy aféry prý ve skutečnosti nebyli „socani a Zeman s Ištvánem a Šlachtou“, ale právě Babiš. Tento specifický výklad nejnovějšího vývoje ovšem voliče zpátky nepřitáhne a odvádí od snahy o nápravu vlastních chyb. A TOP 09 a ODS se možná unáhlily s povolebním odmítnutím spolupráce s Ano 2011, protože není vůbec jasné, komu všemu se nakonec podaří sestavovat vládu. Zatím budou pokračovat boje stran na mnoha frontách, které se budou vést hlavně o otázku věrohodnosti budoucí politické reprezentace, a to na úkor diskusí o programových otázkách a střetech. Strany jsou nuceny profilovat se vůči několika soupeřům ve vlastním a blízkém ideovém sektoru politického spektra a přitom se vymezovat i vůči protivníkům zcela odlišné politické orientace (což je nutné zvláště v boji o nerozhodnuté voliče). Kampaní může zamíchat nějaká nová aféra či odhalení, které ovládne mediální prostor, ale ani ta by zřejmě současný charakter kampaně „všichni proti všem“ výrazněji neovlivnila. Mon, 07 Oct 2013 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: Po volbách může být i hůř http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/5584-lukas-jelinek-po-volbach-muze-byt-i-hur http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/5584-lukas-jelinek-po-volbach-muze-byt-i-hur Zatímco po německých volbách zasedne ve Spolkovém sněmu o jednu stranu méně, české volby, které proběhnou na sklonku října, mohou podle sociologických průzkumů počet parlamentních stran zvýšit. Šanci na zisk mandátů mají ČSSD, KSČM, ODS, TOP 09, KDU-ČSL, hnutí ANO, Strana práv občanů – zemanovci (SPOZ) a v některých šetřeních i Strana zelených. Zasedne-li ve Sněmovně šest a více stran, zesílí politický chaos a rozdrobenost politického spektra. Levice má šanci získat přes padesát procent hlasů. Rozdělí si je sociální demokraté s komunisty a možná též s SPOZ, která osciluje okolo pětiprocentní hranice a jejíž čestný předseda zastává prezidentskou funkci. Na výsledku ČSSD záleží, bude-li udávat politickému dění tón premiér, pravděpodobně Bohuslav Sobotka , ze své pracovny ve Strakově akademii, nebo prezident Miloš Zeman z Hradu. Ještě větší starosti má ale pravice. Na ODS, která si v minulosti navykla být určující silou, se valí pohroma: dveřmi za sebou bouchají fanoušci Václava Klause , a ve volbách ji může zastínit nejen TOP 09 charismatického Karla Schwarzenberga a čiperného Miroslava Kalouska , ale i hnutí ANO, jež vybudoval a zafinancoval miliardář Andrej Babiš . Právě z něj se stává černý kůň voleb, který by dokonce mohl skončit na pásce třetí, za ČSSD a KSČM. Babiš je mucholapka na rozčarované pravicové voliče. Ideologická klišé občanských demokratů nezabírají a TOP 09 za sebou vleče neúspěchy svých ministrů spravujících resorty práce a sociálních věcí či kultury. Donedávna vládnoucí pravicová koalice selhala v boji s korupcí i s obřím státním dluhem. Místo toho rozbouřila veřejné mínění církevními restitucemi nebo zneužíváním vojenské tajné služby, které iniciovala někdejší šéfka kanceláře premiéra a dnes již nová manželka Petra Nečase Jana Nagyová . Kampaň Andreji Babišovi tak dělají jeho pravicoví konkurenti sami. Jemu už jen stačí poukazovat na své podnikatelské úspěchy a prezentovat atraktivní jména na svých kandidátních listinách – emeritního rektora Masarykovy univerzity v Brně Jiřího Zlatušky, bývalého ministra, diplomata a herce Martina Stropnického, ale i dalších osobností známých regionálně i republikově. Kandidáti jsou aktivní na sociálních sítích, země je oblepena jejich billboardy. Program ANO zveřejnilo až na poslední chvíli a představuje kompilaci nápadů demokratické pravice i demokratické levice. Potíž je v tom, že základní Babišův záměr – řídit stát jako firmu – je v rozporu s podstatou parlamentní demokracie. A nebylo by žádným překvapením, kdyby to po volbách některé individuality v dresu ANO pochopily a odešly. Obecně platí, že nejsnáze se štěpí strany bez historie, osvědčené značky a zaběhané struktury. Častěji je drží pohromadě krátkodobá loajalita k vůdci, nikoli programu, ale další sociální vazby bývají chatrnější. Když se z etablovaných stran trousí jednotlivci, dá se to přežít. Jenže odliv z malých rychlokvašených subjektů může vést k atomizačním tendencím. Už v předešlém volebním období jsme mohli sledovat, jak se z malé strany, Věcí veřejných, odloupla formace LIDEM a nádavkem ještě Hnutí pro sport. Zdá se, že českou pravici čeká podobný osud jako slovenskou. Pochybí důvěra veřejnosti, přirození lídři i schopnost se domluvit na společném postupu. A aby nebylo problémů málo, časem může přijít krize na levici. Dusno je v sociální demokracii a otevřené války se vedou u zemanovců. Blížící se volby tak politickou krizi v ČR nevyřeší, pouze náležitě nasvítí. Sat, 28 Sep 2013 00:00:00 GMT Miroslav Mareš: Německé volby a česká politika http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/5574-miroslav-mares-nemecke-volby-a-ceska-politika http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/5574-miroslav-mares-nemecke-volby-a-ceska-politika Německo je největším sousedem České republiky a je i jejím nejvýznamnějším obchodním partnerem. Německé politické strany – minimálně prostřednictvím svých nadací – ovlivňují i české politické prostředí. A určité tamní trendy mohou být charakteristické pro širší region střední Evropy, případně mohu představovat inspiraci či varování pro české politické subjekty. Proto mají každé německé volby i dopad na českou politiku. Přesvědčivé vítězství Merkelové ukazuje na možnost udržet silnou pozici vládní strany, pokud její politika není provázena výraznějšími skandály. Nepotvrdily se spekulace o vlivu aféry s americkým odposloucháváním v Německu, protože takováto zahraničně-politická témata volby nevyhrávají. Naopak se posílil význam euroskepticismu v německé politice. Alternativa pro Německo skončila sice těsně po pětiprocentní hranicí, ale její výsledek jí dává šance na budoucí rozvoj. Sociální demokraté mírně zvýšili zisky, ale ty jsou stále slabé. Svoje etablování na politické scéně potvrdila radikální strana Levice. Spojenectví 90/Zelení sice zůstanou v Bundestagu, ale oslabení. Liberálové z FDP poprvé v německých dějinách budou mimo Spolkový sněm. Pro zahraniční politiku Německa bude mít výrazný vliv to, jaká koalice nakonec vznikne. Velká koalice křesťanských a sociálních demokratů by výraznější dopady neměla. Koalice CDU a zelených by oslabila transnatlantické vazby, což by ještě více platilo při případné spolupráci na vládě mezi SPD, S90/Zelenými a Die Linke. V oblasti česko-německých vztahů by vládní účast zelených znamenala zvýšenou kritiku dostavby Temelína, jinak nelze výraznější změnu očekávat. Volební úspěch CDU/CSU se může snažit propagačně využít TOP 09 a KDU-ČSL, protože se jedná o partnerské strany v Evropské lidové straně. Obecně ovšem elektorát v ČR nemá o německé politické scéně příliš silné povědomí, a proto je takovéto využití ve volbách málo účinné. Navíc může posloužit konkurenci, která hraje s obecnými „antiněmeckými kartami“. I blok národovců kolem Bobošíkové může mít problémy s využitím relativně silného zisku Alternativy pro Německo s ohledem na řadu německých nacionalistů v řadách této nové formace, jejíž vedení však pozitivně cituje řadu názorů Václava Klause . Německý volby 2013 přinesly koncentraci stranického systému ve smyslu redukce počtu subjektů ve Spolkovém sněmu, i když před volbami se zdálo, že stran by v dolní komoře mohlo být oproti předcházejícímu období naopak více. Obecnější inspirací pro českou politiku může být fakt, že i vládní strana po dvou volebních obdobích může dosáhnout velmi silného volebního výsledku. Ani ten ale nemusí skýtat záruku vládní účasti a stabilní vlády. Zde se německý a český stranický systém začínají podobat. Celkově však vliv německých voleb na současnou českou kampaň a na volební výsledky bude malý, evropská politika však bude novou německou vládní koalicí pochopitelně ovlivněna silně.   Mon, 23 Sep 2013 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: Komunisté ve stínu http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/5531-lukas-jelinek-komuniste-ve-stinu http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/5531-lukas-jelinek-komuniste-ve-stinu Divoké události uplynulých týdnů roztřídily politiky a jejich strany na herce hlavních rolí a na komparsisty. Do druhé skupiny patří i komunisté. Tím spíš bude zajímavé sledovat, jakého volebního výsledku ve změněných poměrech dosáhnou. V posledních sněmovních volbách dalo KSČM hlasy asi 590 tisíc voličů, což znamenalo zisk jedenácti procent. Průzkumy stranických preferencí dlouhodobě naznačují, že nyní může být výsledek komunistů ještě lepší. Dík za to patří především Nečasově pravicové koalici, která voliče levici doslova naháněla. S příchodem Miloše Zemana a SPOZ na Hrad, a vlastně i do vládní Strakovy akademie, se však zažité věci mění. Stokrát může KSČM zářit sympatiemi vůči Miloši Zemanovi a Rusnokovu kabinetu , leč o část voličů může zásluhou svých oblíbenců přijít. Přinejmenším Strana práv občanů útočí na podobný elektorát jako KSČM. Zemanovi apoštolové nabízejí levicově konzervativní program prošpikovaný důrazem na odbornost a manažerské schopnosti. To může být pro typického protestního voliče komunistů docela atraktivní. Nemluvě o podobnosti slovníku a vizáže mnoha představitelů a vládních spojenců SPOZ komunistům. O další dušičky by KSČM rád obral Tomio Okamura s radikálně populistickým hnutím Úsvit přímé demokracie. Některé též skončí v sítích Andreje Babiše či sociální demokracie, která těží z pověsti lídra levice. Komunisté se mohou uklidňovat jen tím, že volby v řádném termínu by jejich mimoparlamentní konkurenty ještě posílily. Jakkoliv se dá očekávat, že antikomunistická mobilizace bude opět patřit do volební torny pravice, KSČM se toho bát nemusí. Ji její četní skalní voliči volí právě proto, že je komunistická. Nové sympatizanty ale naopak může získat zásluhou zářezů v regionální politice. Cennou ukázkou je například ústecký hejtman Bubeníček . Otazníky je obestřeno, jak moc přitažlivé budou kandidátní listiny KSČM. S mnohými starými tvářemi se již na volitelných místech nesetkáme. Přednost patrně dostanou komunální aktivisté a mladší pracovití politici bez ohledu na příslušnost k tomu či onomu proudu. V Praze například budou vedle sebe kandidovat Marta Semelová , známá účastníce dýchánků u Gottwaldova hrobu, o níž se ale jinak traduje, že je na komunální úrovni respektovaná i oponenty, navíc pracovitá jako mraveneček a čilá jako včelka, a komunistický liberál Jiří Dolejš , který udělal slušný výsledek v senátních volbách v Praze a v někdejší aféře kontroverzně prokázal, že mu leží na srdci i financování partaje. Jedním z mála návratů dinosaurů je posunutí tvrdým jádrem milovaného Miroslava Grebeníčka na jihomoravské kandidátce z místa nevolitelného na místo volitelné. Komunisté též představili program. Jako by vypadl z oka tomu minulému: je natolik moderní, lidskoprávně a enviromentálně laděný, že by se i sociální demokraté a zelení mohli červenat, respektive zelenat. Jeho ne-realizace je však věc druhá. Minulí poslanci jej snad ani nečetli. Tentokrát bude muset KSČM zabodovat i ve střetu se zemanovci, kterým přes léto většinou přizvukovala. A přestože bylo cítit, že právník Vojtěch Filip , stojící v čele KSČM, není z mnoha ústavně sporných kroků prezidenta a vlády nadšen, vždy nakonec držel basu. Pro příští týdny ale bude platit okřídlené – „kdo chvíli stál, stojí opodál“. Až budou sečteny volební výsledky, vyvstane před komunisty další dilema. Tentokrát je ještě do vlády nikdo nepozve a bude na nich, zda projeví ochotu podporovat eventuální menšinový levicový kabinet z Poslanecké sněmovny. Pak se ale přiblíží rozhodování, zda dál budou chtít být protestní či dokonce antisystémovou stranou, anebo zda se přiblíží exekutivní odpovědnosti. Jenže to by si žádalo výraznější obměnu tváří i programu, ale zejména psychologie a stylu komunistické politiky. Sat, 07 Sep 2013 00:00:00 GMT Miroslav Mareš: O čem bude volební kampaň? http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/5519-miroslav-mares-o-cem-bude-volebni-kampan http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/5519-miroslav-mares-o-cem-bude-volebni-kampan Letošní volební kampaň se zatím ještě plně nerozběhla a není jasné, co bude dominantním tématem, které rozhodne volby. V předchozích volbách spolu soupeřili v zásadě ti, kteří chtěli odmítnout Topolánkův styl politiky a podle svých slov zachránit Česko před „řeckou cestou“ na straně jedné a ti, kteří chtěli změnit nastartovanou ekonomickou restriktivní linii na straně druhé. Levice nedokázala mobilizovat dostatek příznivců, naopak pravice dokázala přesvědčit o schopnosti nabídnout nové tváře. Řadu nespokojených nevoličů z různých částí politického spektra dokázaly přesvědčit Věci veřejné populistickým „bojem proti dinosaurům“ a příslibem blíže neurčené „lepší politiky“. V letošní kampani je tradiční pravice – ODS a TOP 09 – v obtížném postavení oproti roku 2010. ODS až na výjimky nenabízí silné nové tváře, nový „pan čistý“ ve straně není. Občanští demokraté se snaží zachránit nabídkou několika nezávislých osobností na regionální úrovni, ale to nepředstavuje silný voličský tahák. Navíc podobnou strategii v silnější míře volí i mocně finišující Babišovo ANO 2011, které má potenciál převzít část bývalých voličů ODS. Hlavní obranou ODS či TOP 09 je vyvolávat nedůvěru k tomuto hnutí jako „k novým horším véčkům“. U TOP 09 se potenciál Schwarzenberga i Kalouska částečně vyčerpal, strana však u jejích voličského jádra není tak zdiskreditovaná, jako se to povedlo politickým stylem (ne obsahem politiky) u ODS. ČSSD zatím velmi riskuje s nabytým potenciálem vnitřními spory, nicméně má výhodu toho, že řadu jejích příznivců z řad nevoličů zřejmě mobilizují vzpomínky na úsporná opatření Nečasovy vlády, i když každý další týden do voleb tuto výhodu oslabuje. Na levici se musí ČSSD bránit expanzi SPOZ, kteří mohou apelovat na současnou odtrženost vedení ČSSD od nálad lidu. Málo výrazná je zatím KSČM, i když tu stále podrží její stárnocuí voličské jádro. Letošní kampaň bude stejně jako ta předchozí o změně politického stylu a o boji proti korupci, na čemž se kromě již zmíněného hnutí ANO 2011 mohou vyprofilovat i lidovci usilující o návrat do Sněmovny. Na rozdíl od předchozích voleb se z kampaně vytratil silný prvek propagace přímé demokracie, možná pod vlivem rozpačitého dojmu tradičních podporovatelů tohoto přístupu z proběhlých prezidentských voleb. Napravo od ODS a TOP 09 jednotný „klausovský subjekt nevzniknul“, což může být jistou nadějí pro ODS. Pokud se pravici podaří prosadit ve volební kampani do médií věcná témata zaměřená na ekonomiku a bezpečnost, může mobilizovat svoje tradiční voliče. Pokud se kampaň zúží hlavně na styl politiky a kritiku předchozí vlády, je v jasné výhodě levice (která svoje příznivce ekonomickým a sociálním programem přiměje k voličské účasti) a nové subjekty v čele s Babišovým hnutím. Tue, 03 Sep 2013 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: Parlamentní krize snad končí, stranická nikoliv http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/5481-lukas-jelinek-parlamentni-krize-snad-konci-stranicka-nikoliv http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/5481-lukas-jelinek-parlamentni-krize-snad-konci-stranicka-nikoliv Konec dobrý, všechno dobré. Jen to nezakřiknout… Nakonec to s největší pravděpodobností bude volič, kdo udělá tečku za vleklou parlamentní a vládní krizí. Navíc svítá i naděje na stabilizaci ústavního systému, který začal napínat ambiciózní, přímou volbou vybraný prezident Miloš Zeman . Vláda Jiřího Rusnoka , kterou prezident nezvykle nominoval bez ohledu na vůli parlamentních stran, důvěru Sněmovny nezískala. Radost z toho určitě nemají lobbistické skupiny, které se dokáží na „úřednické“ kabinety nalepit snadněji než na běžné stranické vlády. Rusnokovi ministři přitom již několik kontroverzních kroků ve státních firmách i příspěvkových organizacích řízených státem udělali. Pár dalších ještě možná v demisi stihnou, ale do tří měsíců lze očekávat, že se moci ujme vláda řádná, vzešlá z předčasných voleb. Ty se přiblížily zásluhou roztržky na pravici. Zatím o ně usilovala jen levice – sociální demokraté, komunisté a Věci veřejné. Ovšem až poté, co se ukázalo, že slib ODS, TOP 09 a LIDEM dodat 101 hlasů proti Rusnokovi a prokázat tím připravenost sestavit v tzv. druhém pokusu svoji vlastní vládu, vzal za své, připustily pravicové partaje, že mimořádné volby jsou nejzodpovědnějším východiskem z krize. Nejprve se dva členové klubu ODS, Radim Fiala a Tomáš Úlehla (loňští rebelové, kteří však nebyli odměněni jako kolegové Šnajdr , Fuksa a Tluchoř ), odmítli účastnit hlasování o (ne)důvěře a pak, prý z rozčarování z jejich postupu, učinila totéž i předsedkyně LIDEM Karolina Peake . To vedlo TOP 09, aby deklarovala zklamání z neserióznosti dosavadních partnerů a otočila kormidlo směrem k volbám. Vedle nadějných zpráv o blízkosti voleb a červené kartě pro Rusnokův samozvaný tým je ale naše politika plná varovných zvěstí. Ta hlavní se týká choutek prezidenta. Ještě předtím, než se otevřela cesta k volbám, naznačil Miloš Zeman, že novou vládní sestavu hned tak nejmenuje a bude čekat na výsledky policejního vyšetřování, jehož předmětem jsou klientelistické vazby mezi politiky a podnikateli a jež už druhý měsíc hýbe českou společností. Míchat práci policistů a politiků by si neměla dovolit ani hlava státu. Nemluvě o podezření, že má Zeman nadstandardní informace o práci vyšetřovatelů a žalobců. On sám si ale skandálnost svého postupu nepřipouští, stejně jako nic divného nevidí na svém obcházení ústavních zvyklostí definujících vztah mezi mocí výkonnou a zákonodárnou. Nic příjemného nevěstí ani pohled na dvojici silných politických stran, ODS a ČSSD. Občanští demokraté jsou již měsíce líhní parlamentních rebelů. Ukazuje se, že stranu neoslabuje jen pád premiéra Petra Nečase , jenž se zapletl s ředitelkou své kanceláře, která měla tu drzost zadávat soukromé zakázky vojenským zpravodajcům. Neméně vážnou ranou pro ODS je neslábnoucí vliv „kmotrů“ na mnohé její členy, který nakonec diskredituje celou pravici. Ozývá se i disharmonie mezi Martinem Kubou a Miroslavou Němcovou . Jenže ani levicové ČSSD není do zpěvu. Vnitrostranický spor, zda Rusnokově vládě hlasy poskytnout nebo neposkytnout, může s odstupem času působit pošetile. Byl však měřením sil mezi zemanovci v sociální demokracii a lidmi Zemanovi vzdálenými. V něm musel předseda Bohuslav Sobotka ustoupit prvnímu místopředsedovi Michalu Haškovi dřív, než by utrpěl drtivou porážku. Dnes je Sobotka zpět na koni, nicméně také víme, že náklonnost k Zemanovi v ČSSD stoupá a že legitimní předseda tomuto trendu obtížně brání. Poměry ještě může v příštích měsících zvrátit, rozhodně to ale nebude snadné. Za lakmusový papírek považujme skládání kandidátních listin do sněmovnách voleb. Jakkoliv tedy to podstatné odpracuje volič a Česká republika se na přelomu podzimu a zimy pravděpodobně vrátí do normálnějších poměrů, v ODS a ČSSD bude nepochybně veselo i po volbách. Mon, 19 Aug 2013 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: Sociální demokracie pokulhává za Zemanem http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/5438-lukas-jelinek-socialni-demokracie-pokulhava-za-zemanem http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/5438-lukas-jelinek-socialni-demokracie-pokulhava-za-zemanem Sociální demokraté se pořádně potí, a nemůže za to jen horké léto. Starosti jim přidělává bystrý a aktivistický prezident Miloš Zeman . ČSSD postavil před dilema, zda dát či nedat důvěru Rusnokově prezidentské vládě .  Ta si rozhodování poněkud ulehčuje dětinským postřehem, že jakýkoli kabinet je lepší než ten, který tu vládl donedávna a chtěl by – s novou premiérkou – pokračovat. Proto je podle četných sociálních demokratů nutné dát Rusnokovi důvěru. Jde o hloupé černobílé vidění. Copak jsou jedinými alternativami Jiří Rusnok a Miroslava Němcová ? Skutečně někdo věří tomu, že odmítnutí Rusnokovy přepestré směsky s neprůhledným pozadím otevře cestu k vládnutí pravice? Kdo si toto myslí, asi hrubě nedůvěřuje prezidentovi Miloši Zemanovi. Ano, faktem je, že se hlava státu umí chovat nevypočitatelně. Ovšem proč ji podezřívat, že by v tzv. druhém pokusu pověřila sestavením vlády místopředsedkyni ODS? Vždyť ODS doběhla ve volbách 2010 až druhá. A Zeman již před patnácti lety spolu s Václavem Klausem usiloval o to, aby prezident jmenoval premiérem předsedu vítězné partaje. Logické by tudíž bylo, kdyby po Rusnokově fiasku přišel na řadu Bohuslav Sobotka . Jeho výchozí pozice by byla výhodnější než Rusnokova. V Poslanecké sněmovně má za sebou automaticky 54 poslanců, Rusnok, jenž nepodstoupil „peklo voleb“, ani jednoho. Sobotka by mohl prubnout vznik čistě levicové vlády, nebo vést dialog se všemi stranami o takovém uspořádání, jež by překlenulo období do voleb (řádných či předčasných) a nikoho by neuráželo. I kdyby jeho mise nebyla úspěšná, ocitli bychom se se Sobotkovým týmem přinejmenším až kdesi na přelomu roku. Pak by mohla následovat vláda s premiérem navrženým předsedkyní Sněmovny, která by ničím za pár měsíců do května 2014 nezazářila, ani nic nepokazila, jelikož by na to neměla čas, sílu, legitimitu. Mohlo by se také stát, že by i napodruhé zkusil Zeman štěstí s tzv. úřednickým kabinetem, opět pod taktovkou Jiřího Rusnoka či Martina Peciny nebo úplně někoho jiného – vybraného i na základě konzultací s politickými stranami zastoupenými v Poslanecké sněmovně. Potom by bylo úkolem Lidového domu vyjednat s čerstvou vládou takové podmínky, za nichž by mohla získat od ČSSD důvěru. O třetí možnosti, tedy že by Miloš Zeman přece jen – jak chvílemi straší - vsadil na Miroslavu Němcovou, se přemýšlí obtížně. I přes výhrady k prezidentovi mu přiznejme snahu dodržet slib jeho voličům z přímé volby, a sice že zbaví zemi vlády pravice. Ten by snad neporušil a ruce si neušpinil. A že jej nějaká „stojednička“ vůbec nevzrušuje, již dal najevo docela jasně. Tvrzení zaznívající v debatě uvnitř ČSSD, že důvěra Rusnokovi je stopkou pro pravici, je zkrátka nepřesné, ba zavádějící. Neméně smutná je pak úvaha, která se rovněž  zrodila v táboře oranžových: Pro Rusnoka hlasujme, stejně to nebude stačit a skončí. Tomu už se říká pokrytectví. Ve hře ale není jen to, kdo dovede Českou republiku k volbám, nýbrž také budoucnost demokratické levice, která má ambici převzít po nich moc. Sociální demokraté se shlédli v úspěchu strany Smer na Slovensku. Robert Fico tam nerušeně vládne sám, realizuje deklarovaný program a dál se těší ze sympatií většiny občanů. Česká realita je jiná, mimo jiné kvůli existenci silné komunistické strany, přesto oranžoví neztrácejí naději, že se jim jednou povede jako partnerům za řekou Moravou. Nyní mnozí vytušili zkratku. Proč postupovat krůček po krůčku s Bohuslavem Sobotkou, když metody a styl Miloše Zemana slibují rychlejší dosažení cíle. A tak četní řadoví členové i funkcionáři, kteří umějí slinit prst, vsadili na svého expředsedu, jenž po odchodu z ČSSD založil Stranu práv občanů a coby její kandidát zvítězil v přímé volbě prezidenta. Jedni hoří pro vizi společnosti s dominancí levicové politiky, druzí se již vidí na lukrativních postech. Ve svém nadšení si ani nestihli všimnout, co nedávno postřehl jeden z novinářů – a sice, že ještě víc než k Ficově pojetí politiky se Zeman blíží k Vladimíru Mečiarovi a že SPOZ se v mnoha rysech podobá kontroverznímu Hnutí za demokratické Slovensko. Tak daleko ale sociální demokraté nedohlédnou. Pro začátek jim stačí vidina symbiózy s levicovým prezidentem. Miloš Zeman sice nemá tolik podporovatelů jako svého času Václav Havel nebo Václav Klaus, disponuje však přímým vlivem na klíčovou skupinu voličů. A nenamlouvejme si, že by jí byli pražští kavárenští intelektuálové. Silný Zemanův magnetismus si vedle jeho tradičních přátel z Lidového domu uvědomuje i první místopředseda ČSSD Michal Hašek, jenž prezidentovi naslouchá pečlivěji než Bohuslav Sobotka a zvyšuje tím cenu svých akcií v levicovém spektru. Následují jej mnozí regionální politici, kteří mají zásadní hlas v sociálnědemokratickém předsednictvu. To, na rozdíl od poslaneckého klubu, Sobotkou nominované stínové vlády a nejužšího partajního grémia, je náchylné vyslyšet přání Hradu a Rusnokovi dát důvěru bez ohledu na to, přidají-li se i další poslanci. A přestože se své dilema snaží sociální demokraté maskovat, jak jen to jde, spor, jestli Rusnoka podpořit, nebo ne, nese všechny znaky strategického rozhodnutí, v němž je štěpení vnitrostranických názorů dost kuriózní. Zvlášť když je pravděpodobné, že nakonec bude sněmovní klub ČSSD v zájmu hladkého mediálního obrazu hlasovat jednotně. Jednu věc však zastánci i odpůrci Rusnoka v ČSSD společnou mají: opírání se o více či méně realistické podmínky, od jejichž splnění či nesplnění hodlají odvíjet své rozhodnutí. Tedy alespoň naoko – drtivá většina již dávno ví, jakého výsledku chce dosáhnout. Pouze jediný důvod brání tomu, abychom už nyní odhadli, že sociální demokraté Zemanovi s Rusnokem kývnou. Je jím nevyzpytatelnost událostí dělících nás od osudového 7. srpna. Něco se může odehrát na pravici, něčím může situaci znejasnit vláda… Jistotou tak je pouze sílící tendence sociálních demokratů kráčet směrem na východ, aniž by se přitom museli unavovat zajímavějšími intelektuálními výkony. Thu, 01 Aug 2013 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: Zeman udává rytmus http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/5401-lukas-jelinek-zeman-udava-rytmus http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/5401-lukas-jelinek-zeman-udava-rytmus Miloš Zeman s oblibou opakuje, že jen idiot nemění své názory. Slávu získal coby břitký lídr opozice tepající pravicové vlády Václava Klause . S ním (a jeho ODS) později předseda ČSSD Zeman uzavřel tzv. opoziční smlouvu, která dělila moc politickou i ekonomickou mezi dvě největší partaje. V roli premiéra překvapil odvážným odstátněním bank i rozvinutím temné sítě klientelistických vazeb. Dokud Zeman s Klausem stáli na čele silných politických stran, zkoušeli rozvinout jejich moc, a to i změnou volební legislativy. Dnes, když žádnou silnou partaj za sebou nemá (jeho SPOZ bude ráda, když pronikne do Sněmovny), pracuje Miloš Zeman na rozbití stranického spektra a povýšení prezidentského úřadu. Již krátce po nástupu do funkce suše konstatoval, že podle extenzivního výkladu ústavy může odvolat premiéra Nečase. Neučinil tak prý jen proto, že si to nepřál šéf opoziční sociální demokracie Sobotka . V napínání pravomocí svěřených hlavě státu pokračoval, když se jal proti vůli ministra zahraničí prosazovat za velvyslankyni v Bratislavě Livii Klausovou nebo když odmítal jmenovat profesorem literárního historika, ale zároveň i gay aktivistu Martina Putnu. Zatím největší krajíc si Zeman ukousl po Nečasově pádu jmenováním premiéra Jiřího Rusnoka . Ústava mu při výběru ministerského předsedy ruce nesvazuje. Toho ale do třiceti dnů od jmenování vlády čeká hlasování Sněmovny o důvěře. K ní stačí nadpoloviční většina přítomných poslanců. Získá-li ji, v poklidu patrně dovládne do řádného volebního termínu v květnu 2014. V opačném případě by měl prezident vybrat premiéra nového. Nabízejí se Bohuslav Sobotka, předseda ČSSD, která byla ve volbách 2010 první, i místopředsedkyně ODS Miroslava Němcová , která prý má za sebou většinu 101 pravicových poslanců. Zeman ale také může nechat Rusnoka vládnout dál v demisi a odvolávat se na podobný tah bývalého prezidenta Klause s prvním kabinetem Mirka Topolánka , který v demisi spravoval zemi čtyři měsíce. Anebo Zeman zkusí štěstí s jiným „úřednickým“ premiérem? Potíž je v tom, že Miloš Zeman avizoval, že hodlá měnit „ústavní zvyklosti“(jež pokládá za „idiotské“), když už nemá sílu přinutit zákonodárce ke změně celé ústavy. Jde o představu naivní: ke změně „ústavních zvyklostí“ je nutná ochota dalších politických aktérů. Zeman to ale může zkoušet. K tomu se mu bude hodit atomizované stranické spektrum. ODS je v troskách již dnes a na oslabení ČSSD prezident spolu s „pátou kolonou“ uvnitř sociální demokracie pracuje. Když budou strany neduživé, rozhádané, se slabou přízní voličů, vzroste autorita prezidenta. Miloš Zeman by bezesporu i po volbách chtěl mluvit do toho, kdo s kým bude vládnout a které osoby obsadí ministerská křesla. Z minulosti víme, že vedle úřednických vlád jsou mu blízké i dohody uzavřené mezi protilehlými politickými póly, do hry by určitě rád zapojil i svoji SPOZ. Ve spolupráci s vládou, která mu půjde na ruku, se určitě pokusí prosadit část ambiciózního programu, se kterým šel do přímé prezidentské volby (o níž opírá svoji legitimitu), včetně volební reformy. Na rozdíl od roku 2000, kdy chtěl strany posilovat, nyní doporučuje sázet především na konkrétní osobnosti na kandidátních listinách. Líbí se mu tzv. panašování, kdy lidé mohou najednou volit osobnosti z různých, vzájemně si konkurujících kandidátek. Na konci Zemanova snažení se rýsuje poloprezidentský systém, v němž prezident řídí vládu. Cesta je to dlouhá, ale nikoli vyloučená. Pokud na ni straničtí politici neodpoví, například příklonem ke kancléřskému systému známému ze SRN, budeme expandování Miloše Zemana přihlížet i nadále. Wed, 17 Jul 2013 00:00:00 GMT Miroslav Mareš: Sociálně demokratické dilema http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/5386-miroslav-mares-socialne-demokraticke-dilema http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/5386-miroslav-mares-socialne-demokraticke-dilema Podpořit či nepodpořit? Česká strana sociálně demokratická je vystavena v případě vyjádření důvěry či nedůvěry Rusnokově vládě velkému dilematu, které štěpí jak stranu samotnou, tak i vztahy mezi ní a potenciálními spojenci. O svůj politický osud možná hraje i Bohuslav Sobotka , který měl před prezidentskou volbou nakročeno k velkému vítězství. To sice ještě není ztraceno, ale tandem Zeman – Rusnok mu ho může značně zkomplikovat. V případě, že ČSSD Rusnokovu vládu nepodpoří, pokazí si do konce volebního období vztahy s Milošem Zemanem. Ten se umí pohybovat velmi razantně v ústavních mantinelech a opovržlivě se vyjadřuje o dosavadních ústavních zvyklostech. Ukazuje, že prezident v českém politickém systému nemusí být tak slabý, za jakého byl doposud v politologických a státovědeckých učebnicích pokládán. A v případě, že by z dalších voleb vyšla ČSSD slabší, než doposud ukazovaly její preference, mohl by si s ní vyřídit účty, resp. alespoň se Sobotkovým vedením. Nepodpořením vlády si ČSSD odradí část svých voličů z řad nespokojených lidí, kteří nyní cítí zadostiučinění, že „ Nečasova a Kalouskova parta šla od válu“. Hlavními hybateli loňských masových protivládních protestů nebylo Sobotkovo vedení ČSSD, „moderní“ Dienstbierovská levice či iniciativy typu Proalt, ale hlavní odborové centrály. Ty se nyní postavily za Rusnoka a v zásadě vzaly vítr z plachet všem před nimi jmenovaným skupinám. Pro ně by byl příznivý spíše vznik vlády staré koalice, třeba i pod vedením Miroslavy Němcové . Vůči ní by se mohly i nadále profilovat Sobotka, Dienstbier či „novolevicoví“ radikálové. Ale Zemanovci jim snadno vezmou vítr z plachet. Pro ČSSD i pro ostatní strany přišla stávající krize v nevhodnou dobu i z hlediska plánů na volební kampaň. Strany ve svých rozpočtech počítaly s penězi, které jim ještě v roce 2014 měly přijít za hlasy a křesla, které získaly v roce 2010. Vzít si úvěr může být riskantní, protože rozčarované voličstvo se nečekaně může přesunout k novým populistickým subjektům a peníze pak nebude z čeho vracet. Když bude jasné, co bude na účtu, tak se dá finančně naplánovat i volební strategie. A tuto snahu pak budou zakrývat politickými eskapádami a změnami postojů či faktickým nebo hraných rozštěpením. Ať už s podporou Rusnoka nebo bez ní, možná se přece jen dočkáme voleb v řádném termínu. Fri, 12 Jul 2013 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: Přejdou politici od slov k činům? http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/5364-lukas-jelinek-prejdou-politici-od-slov-k-cinum http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/5364-lukas-jelinek-prejdou-politici-od-slov-k-cinum Traduje se, že slibem nezarmoutíš. Když vypuknou povodně, předhánějí se politici v námětech na protipovodňová opatření, zkvalitňování integrovaného záchranného systému, žonglují s vysokými sumami ze státního rozpočtu. Sotva oschnou meze, na závazky se zapomene. Něco podobného lze očekávat i v případě současné politické krize. Prezident Miloš Zeman fandí extenzivnímu výkladu ústavy a mezi jejími řádky nachází jen to, co sám chce vidět. Na první pohled ignoruje parlament a za klíčovou osu politiky má vztah prezident – vláda. Při bližším ohledání zjistíme, že chce dostat Sněmovnu a v ní zastoupené strany pod tlak. Na konci epizody má být důvěra, kterou by kabinet sestavovaný Jiřím Rusnokem přece jenom dostal. Asi se shodneme, že prezidentovo jednání je nečestné a nesportovní, podle ústavních právníků však zatím nečiní nic takového, pro co by jej mohly parlamentní komory pohnat k Ústavnímu soudu. I když na tuto situaci asi platí více než kdy jindy rčení „nikdy neříkej nikdy“. Kupodivu více než politologové a ústavní právníci křičí o prezidentském puči česká pravice, na prvním místě místopředseda TOP 09 Miroslav Kalousek . Možná mu silácké rétorické figury přinesou nějakého toho voliče navíc. Kdo však má upřímnou obavu o budoucnost zdejšího ústavního systému, měl by postupovat střízlivěji. Nic politikům nebrání, aby ihned polili živou vodou ústavní komise Sněmovny a Senátu či aby vytvořili neformální pracovní skupinu, která by začala chystat úpravy české ústavy. Co by se v ní mělo změnit, dnes hlásá kde kdo. Chtějme proto po našich volených zástupcích, aby přiložili ruku k dílu dřív, než se jako na povodně zapomene i na současný ničivý požár v tuzemské politice. Úplně nejjednodušší by bylo specifikovat v ústavě lhůty, kdy má který orgán konat. Více času by mohlo zabrat zpřesnění pravomocí prezidenta republiky. Pokud se dosud předpokládalo, že budou hlavy státu stavět na precedentech a držet se ústavních zvyklostí, poslední týdny ukazují, že prezident respektuje jen to, co je psáno. Benevolentní vztah k ústavě měl již Václav Havel. Václav Klaus to dopracoval až k senátnímu podání k Ústavnímu soudu pro velezradu. Ovšem Miloš Zeman se chová ještě svévolněji. Úplně nejlepší by bylo, kdyby se našla politická podpora na posunutí tuzemské parlamentní demokracie ke kancléřskému systému, známému ze Spolkové republiky Německo. Tamní ústava činí rozhodujícím aktérem kancléře vybíraného parlamentem a prezidentovi ponechává především reprezentativní roli. Česká realita je představovaná silným parlamentem a slabou vládou. Jakmile se však rozdrobí sněmovní spektrum, a toho jsme již léta svědky, velmi špatně se vládne. Potom není nijak těžké, aby nohu do pomyslných dveří vsunul i prezident. Kdybychom na půdorysu parlamentní demokracie posílili pozici vlády vůči Sněmovně, dočkali bychom se efektivnější správy země. Součástí této změny by v ideálním případě mělo být i zavedení institutu konstruktivní nedůvěry, který v průběhu volebního období umožňuje odstranění vlády jen okamžitou výměnou za nový tým s novým premiérem. Nabízejí se i další náměty na ústavní reformy. Jedni doporučují úpravu volebního systému, druzí by rádi zrušili přímou volbu prezidenta. To by už ale bylo lítání odezdi ke zdi. Kromě toho takový Miloš Zeman by bezpochyby expandoval mimo běžná prezidentská hájemství, i kdyby byl zvolený parlamentem. Méně je někdy více. Pro začátek by stačilo, kdyby politici přestali exhibovat a pokusili se řešit nahromaděné problémy u zeleného stolu. Tue, 02 Jul 2013 00:00:00 GMT Miroslav Mareš: Rusnokovo rozmarné léto http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/5352-miroslav-mares-rusnokovo-rozmarne-leto http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/5352-miroslav-mares-rusnokovo-rozmarne-leto Nový předseda české vlády Jiří Rusnok byl doposud masmédii vnímán jako jeden z relativně seriózních mužů, politicky vázaných na Miloše Zemana . Jeho kariéra nebyla provázena skandály, dokonce jeho odvolání ze Špidlovy vlády bylo odůvodněno „špatnou komunikací“, nikoliv výrazným průšvihem (s introvertním Špidlou má přitom problém komunikovat leckdo). Okolnosti, za kterých se stal předsedou vlády, ho však dostanou pod mediální palbu těch vlivových kruhů, které si přály pokračování dosavadní koalice. Tím se bude Rusnok lišit od dosavadních dvou předsedů úřednických vlád Josefa Tošovského i Jana Fischera , kteří se spíše hřáli na výsluní mediální přízně (atak na Fischera přišel až v době jeho prezidentské kampaně). Rusnok přitom s obdobnou negativní reakcí řady komentátorů musel počítat, nicméně mu zatím nemusí nijak výrazně ublížit. Pro něj je důležité, že zapůsobí na příznivce Miloše Zemana a na velké skupiny lidí, které loni podporovaly masové protesty, pak se jejich protestní aktivita změnila v apatii a nyní mají pocit, že se „něco“ může dít. Nižší střední třída, relativně zchudlé obyvatelstvo venkova  a maloměst, příslušníci silových složek s pocitem podhodnocenosti a mnozí další budou po nějakou dobu vyjadřovat Rusnokovy podporu. Jeho vláda zneklidnila ČSSD, protože může přinést odliv části hlasů pro Zemanovce, i když se tato strana snaží tvářit, že s vládou nemá nic společného. Proto se nyní budou snažit sociální demokraté o urychlené volby, leda by u nich převážilo křídlo usilující o povolební koalici právě se zemanovci. Většina ČSSD ale nebude chtít dopustit, aby se stihly vyprofilovat a vyrůst nové strany, které odeberou voliče velkým stranám. Vzestup VV a TOP 09 mezi neuskutečněnými volbami v roce 2009 a řádnými volbami v roce 2010 je pro ČSSD varující. Nyní čeká na svoji šanci Babiš se svým ANO 2011 a možná i Okamura s Úsvitem přímé demokracie. Velkou ranou je současný vývoj pro Kalouska a TOP 09. Přišli o trumf v podobě často medializovaného ministra zahraničí Schwarzenberga . Kalousek nyní může jen litovat, že vládu nepoložil na konci poslední zimy sám. TOP 09 nyní může hrát roli zachránce pravice, nebude už k tomu ale mít sílu podloženou vládními Kalouskovými pákami. ODS se bude snažit alespoň trochu vzpamatovat a zřejmě bude snažit brnkat na strunu odporu vůči Zemanově svévoli. Občanským demokratům přitom nová opoziční pozice může paradoxně prospět k alespoň částečné stabilizaci, dění kolem nové vlády navíc trochu zastíní problémy vedoucí k pádu vlády Nečasovy . LIDEM se budou snažit přežít každý další den ve sněmovně, protože bez ní skončí v propadlišti dějin. O znovuvzkříšení se budou snažit i VV, kterým pozice ve sněmovně zajišťuje alespoň určitou pozornost. Rusnokovu kabinetu nebudou klást překážky komunisté. Ti budou chtít po Zemanovi protislužby v případě, že by se po dalších volbách jevila reálnou jejich účast ve vládě. Rusnok a jeho tým v podstatě nemá v tomto rozmarném létě nic moc co ztratit. Snad kromě klidu, protože to, že Rusnok kývl na Zemanovu nabídku, mu spousta vlivných lidí jen tak nezapomene. A jeho případná aktivní politika v oblasti Temelína může spustit velké letní politické bouřky, které se mohou protáhnout na velmi dlouhé změny politického klimatu. Wed, 26 Jun 2013 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: Nečas obětním beránkem? http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/5312-lukas-jelinek-necas-obetnim-berankem http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/5312-lukas-jelinek-necas-obetnim-berankem Rychlé řešení = rychlý konec krize? Vládní koalice si to asi myslí. Nejprve, když ještě věřila, že kabinet udrží, vyhověla předsedkyně Sněmovny Miroslava Němcová (ODS) žádosti sociálních demokratů o svolání parlamentního hlasování o nedůvěře vládě – a zařadila je hned na úterý, tedy jen pět dnů po policejním zátahu na nejbližší spolupracovníky premiéra, špičky vojenské tajné služby a známé lobbisty. Ještě v sobotu šéf koaliční TOP 09 Karel Schwarzenberg zneužití zpravodajců a sledování Radky Nečasové ředitelkou premiérovy kanceláře Janou Nagyovou bagatelizoval coby souboj dvou žen, jako vyšitý z růžové knihovny. Zároveň varoval před snahou části ODS se Nečase zbavit a s odvoláním na ústavu připomínal, že pravomoc jmenovat dalšího předsedu vlády má levicový prezident Miloš Zeman . O den později ale už sama TOP 09 na Nečase tlačila, aby si svých pět švestek sbalil. Nečas bleskově rezignoval (opouští čelo vlády i strany) a špičky ODS, TOP 09 a LIDEM nemají jinou starost než jak opět společně slepit kabinet a najít někoho, kdo by jej řídil. Vůdčí roli občanských demokratů nikdo nezpochybňuje. Pravicová vláda by Českou republiku dovedla do řádných voleb v květnu 2013. Má to ale několik háčků. Autorita podobné vlády by byla mizivá. Její aktéři by působili ještě trapněji než před vypuknutím skandálu. Vláda by také trpěla soubojem ODS a TOP 09 o pravicového voliče. Zatímco v předčasných volbách by TOP 09 občanské demokraty vedené prvním místopředsedou Martinem Kubou na hlavu porazila, za rok může být poměr sil mezi oběma subjekty vyrovnaný. Do hry též vstupuje i prezident Zeman, který určitě nebude chtít hrát jen roli notáře a bude lobbovat za svoji představu vládního uspořádání do voleb. Na rozdíl od ČSSD chce volby až na jaře a do té doby by se mu asi líbila tzv. úřednická vláda, na níž by měl přímý vliv. Ambiciózní pravice ale navíc zapomíná na největší balvan, na který může na cestě k volbám narazit. Zatčení aktérů špehování ženy, s níž se premiér v těchto dnech rozvádí, i skupiny poslanců ODS, kteří loni složili mandáty a umožnili schválení zákonů, s nimiž původně nesouhlasili, výměnou za trafiky v polostátních firmách, je jen vedlejším produktem dlouhého policejního vyšetřování plného napíchnutých telefonů. Dá se očekávat, že odposlechy v kombinaci s výslechy a dokumenty zabavenými lobbistům Janouškovi a Rittigovi mohou vyvolat na politické scéně ještě větší vzruch než dosud zveřejněné informace. Česká obdoba slovenské Gorily, odhalující sít korupčních a klientelistických kontaktů, nám dost možná teprve jen nesměle ťuká na dveře. Co když si policisté pod dohledem žalobců co nevidět přijdou pro toho nebo onoho vládního politika? Nebylo by lepší provést důkladnou sebereflexi a inventuru vládnutí, stavu státní správy a legislativy? Vždyť i klíčové zákony prosazené Nečasovou vládou, například důchodová reforma nebo církevní restituce, byly šity na míru konkrétním úzkým zájmovým skupinám… Pokud by jedinou formou reflexe ODS bylo to, že se zbaví Nečase, který jako obětní beránek sejme hříchy celého světa, a ostatní se pokusí zamlžit či překrýt, může ohrozit svoji povolební parlamentní budoucnost podobně, jako se to podařilo slovenské pravici. Nejsme svědky selhání jednotlivců, ale politického a ústavního systému. To se zaretušovat nedá. Naštěstí i zásluhou sebevědomí a emancipace orgánů činných v trestním řízení. Je smutné, když pořádek v zemi dělají ony místo politiků, ale občané mají díky tomu jistotu, že ještě něco a někdo v České republice zodpovědně funguje. Mon, 17 Jun 2013 00:00:00 GMT Miroslav Mareš: Povodňová politika http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/5287-miroslav-mares-povodnova-politika http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/5287-miroslav-mares-povodnova-politika Letošní povodně přinesly kromě spousty vody i neštěstí i cílenou politickou propagandu, kterou ve svůj prospěch přímo uskutečňovali jednotliví významní aktéři českého politického dění. Povodně se v posledních letech staly sice nepravidelnou, ale poměrně frekventovanou událostí, která přitahuje velkou mediální pozornost. A kde jsou média a jejich konzumenti a navíc i vypjaté emoce, tam se snaží agitovat i politici. Zvláště, když se blíží volby. Politika byla v samostatné České republice u velkých povodní přítomná vždy. V roce 1997 se Václav Klaus a Miloš Zeman snažili společným letem ve vrtulníku demonstrovat překonání politických půtek tváří v tvář katastrofě na Moravě, přičemž málokdo se tehdy ptal, proč samostatná Česká republika nemá zákony a systém vhodný pro krizové řízení při takovýchto událostech. Následovala smršť příslušné legislativy. Ta byla v roce 2002 již k dispozici, nicméně tehdy se politizace soustředila hlavně na vychvalování aktivit nově vzniklé Špidlovy vlády a na kritiku „letního pražského primátora Němce“. Blížili se komunální volby a pražský mediální mainstream protěžoval Kaslovy Evropské demokraty. Němcovi byla nasazena „psí hlava“ neschopného managera, nicméně spíše je jeho případ důkazem, že moderní politik je v řadě případů závislý na názorech expertů, které si navíc v jeho případě ani sám neměl dostatečný čas vybrat. Tehdejší opozice kritizovala nepřítomnost prezidenta Havla při prvních dnech povodní. Letošní povodně přinesly politické střety na více liniích, přičemž sami politici se je snažili iniciovat. První linií byl střet vyvolaný prezidentem Zemanem, který se „opřel“ do premiéra Nečase za jeho let vrtulníkem. Cílem bylo ponížit neoblíbenou vládu a trumfnout ji návrhem na využití Hradní stráže pro odstraňování povodňových škod. Druhá linie se trefila do aktuálního dění v pražské politice, když předchozí primátor Svoboda kritizoval pověřeného primátora Hudečka s cílem vzbudit dojem o jeho „mladické nekompetentnosti“. Třetí linií si nechtěně vytvořil ministr financí Kalousek svým alkoholem podbarveným vystoupením o povodňových daních. Přiznáním opilosti si sice mohl získat část lidí tím, že je „čestný chlap, co se k tomu přizná“, ale ztratil argumenty proti „slabůstce“ prezidenta Zemana. Do budoucna se může jevit jako zajímavé politikum i věcné vystupování ústeckého hejtmana Oldřicha Bubeníčka , které se řadě lidí líbilo a oslabilo u nich averze ke KSČM. Obecně lze ovšem předpokládat, že nastávající volební kampaň před supervolebním rokem povodňové politické zážitky brzo přebije. Mon, 10 Jun 2013 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: Církevní restituce nemají vítěze, jen poražené http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/5269-lukas-jelinek-cirkevni-restituce-nemaji-viteze-jen-porazene http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/5269-lukas-jelinek-cirkevni-restituce-nemaji-viteze-jen-porazene Dlouhá bitva koalice s opozicí je u konce. Ústavní soud ponechal v platnosti zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Nelíbila se mu jen relativizace náhrad, které církve za zestátněný majetek obdržely již dříve. (Zákon jako jednu z podmínek pro restituce uváděl znárodnění nebo vyvlastnění vykonané v rozporu s dobovými předpisy nebo bez vyplacení spravedlivé náhrady. Slovo „spravedlivé“ z něj soud vyškrtl.) Verdikt Ústavního soudu napovídá, že právní rozvaha ustoupila politice. Námitky, že církevní restituce znerovnoprávní dřívější restituenty z řad fyzických i právnických osob, nepadly na úrodnou půdu. Rozsah restitucí (církve získají nemovitý majetek v hodnotě zhruba 75 miliard korun; stát jim za dobu 30 let vyplatí také 59 miliard navýšených o inflaci) soudce rovněž neznepokojuje. Už vůbec se nezabývali původem církevního majetku a nepřesvědčilo je ani poukazování odpůrců zákona na veřejnoprávní charakter majetku užívaného církvemi za první československé republiky. K dalším námitkám opozice (Věcí veřejných, ČSSD a KSČM) patřila hrozba prolomení Benešových dekretů, skutečnost, že vláda sama nezná rozsah nemovitého majetku, jež by se měl vracet, nebo poněkud laciné podezření, že majetek přejde pod kuratelu Vatikánu. Do nebe volající pak od vlády bylo bleskurychlé podepsání smlouvy s církvemi - dříve, než Ústavní soud zařadil projednávání zákona na svůj program. Strany, které zákon odmítají, semlely racionální argumenty s iracionálními a přenesly na soudní půdu klasický spor, který se měl odehrát především v Poslanecké sněmovně. Nestalo se. Při definitivním projednávání normy tam koaliční většina omezila opozici v možnosti vystupovat: každý poslanec mohl hovořit jen dvakrát deset minut. Zákon vrácený Senátem nebyl v rozporu s pravidly zařazen na nejbližší schůzi Poslanecké sněmovny. A když poslanec Michal Babák přednášel stanovisko klubu Věcí veřejných, bylo mu předsedkyní Sněmovny odňato slovo, protože prý nehovoří „k věci“. Ani tyto fauly proti jednacímu řádu Sněmovny soud neobměkčily. Odmítl vplout do politických vod. Patrně také zohlednil ústrky, které církve utrpěly od komunistického režimu a letitou neschopnost demokratické politické reprezentace křivdy odškodnit. Sotva to ale co změní na tom, že vydávání jednotlivých kusů majetku ještě přinese hodně vzruchu. A také možná soudních pří tam, kde vlastnictví nebude jednoznačné. K zatím nejcennějším kouskům, o které se církve a církevní řády přihlásily, patří vedle různých zámečků a statků poutní kostel na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou, zapsaný na seznam památek UNESCO. Má ale spor o církevní restituce vůbec nějaké vítěze? Církve samy tvrdí, že jim majetek přinese jen starosti. Kromě toho utrpí jejich pověst mezi občany přesvědčenými o tom, že byly zvýhodněny. Baptisté dokonce odmítli nabídku římských katolíků, že poskytnou menším církvím větší díl náhrad, než by jim normálně náležel, a dohodu se státem nepodepsali. Počet věřících v České republice klesá, což na sobě cítí zejména katolická církev. Z řad evangelíků restituce kritizovaly i významné osobnosti jako biskupka Jana Šilerová nebo farář a signatář Charty 77 Miloš Rejchrt. A až se církevních peněz či majetku začnou zmocňovat různí vypečení podvodníci a tuneláři, možná polije studená sprcha i katolické hodnostáře. Vítězem není ani vláda Petra Nečase . ODS a TOP 09 sice naplnily svůj program, ovšem za cenu dalšího zářezu do setrvale klesající popularity obou stran. Většina zdejší společnosti je laická, pokřivená konstatování, že „všude jinde už restituovali a my jsme poslední“ ji asi dvakrát nepřesvědčí. Vzdělaní voliči zase vědí, že k sekularizaci církevního majetku docházelo v předchozích dvou staletích i v Německu, Francii či Portugalsku. Mezi lidmi se ujímá interpretace: Zemi trápí ekonomická krize a sociální problémy – a pro Nečasovu vládu jsou prioritou církve! Opozice odešla od Ústavního soudu s nepořízenou. Navíc náklady uzavřené smlouvy s církvemi ponesou příští vlády. No a nejlepší vyhlídky na vítězství ve volbách 2014 má stále sociální demokracie. Ta, až převezme veslo, prý bude chtít s církvemi ještě vyjednávat o nové podobě smlouvy. Špatnou zprávou tak je, že mohou vzplát další konflikty. Dobrá zpráva pak zní: Ať se bude dít cokoli, zákonný rámec zůstane dodržen. Prostě, bude se jednat. Kdyby ale byla politická reprezentace schopná jednat už dříve, nemuseli by dnes po restituční bitvě zůstat samí poražení. Tue, 04 Jun 2013 00:00:00 GMT Miroslav Mareš: Praha, matka koalic http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/5244-miroslav-mares-praha-matka-koalic http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/5244-miroslav-mares-praha-matka-koalic Krize v pražské koalici potvrzuje tvrdý boj na české pravici, který může být ve svém důsledku zničující pro oba hlavní aktéry. Pro TOP 09 se odchod ze stávající pražské koalice mohl jevit jako hra, při které nemají co ztratit při žádné ze tří možných variant koaličního vývoje v radě. Zaprvé se TOP 09 nabídla možnost zahnat v důsledku tvrdé vyjednávací pozice ODS do kouta a tato hra by jim přinesla primátorský post. Nové vedení v čele s „topkařským“  primátorem by umožnilo této straně tepat do mediálně vděčných chyb předchozího vedení a získat tak „morální distanc“ od předchozí účasti ve Svobodově radě. A TOP 09 by odebrala další voliče ODS. To mohlo posílit i celkový trend změny hegemonie na české pravici, který se ovšem v posledních průzkumech veřejného mínění začal měnit. Nicméně ODS se nenechala do této pozice vmanévrovat. Zadruhé se pro TOP 09 mohlo jevit jako vhodné následně uzavřít koalici s ČSSD. Praha je s ohledem na počet obyvatel a medializaci zdejší politiky jednou z nejvýznamnějších součástí volební arény v ČR. Jak však ukázalo několik posledních voleb prvního i druhého řádu, úspěch v hlavním městě ještě sám o sobě celostátní volby nevyhrává. Jde o tradiční baštu pravice, jejíž charakter se otřásl v základech teprve při senátních volbách v roce 2012. A ČSSD může cítit, že znechucení pravicovým politikařením jí může přilákat další voliče, zatímco rychlý skok do náruče TOP 09 by je zdiskreditoval před tradičními voliči v Praze i mimo ni. Těžit by z toho mohli komunisté.  TOP 09 nyní silně doufá ve vstřícnost ČSSD. Koalice obou těchto stran by mohla předznamenat jejich spolupráci na vládní úrovni Nicméně dosavadní zdrženlivost ČSSD ukazuje, že uvažují i o tom nechat „topkaře“ utopit se ve vlastních problémech a využít toho pro posílení vlastní pozice v hlavním městě i v celostátní politice. Dienstbierovo křídlo v ČSSD, které po posledních pražských komunálních volbách stálo o koalici s TOP 09, je navíc nyní oslabeno. TOP 09 zřejmě nepočítala s tím, že by se proti ní za stávající krize mohly opětovně domluvit ODS a ČSSD, což je třetí varianta. I kdyby se tak stalo, byla by taková koalice terčem mediální kritiky. Nicméně obě strany by mohly argumentovat tím, že do ní byly ze strany TOP 09 vehnány. Sociální demokraté by přitom nemuseli být vzhledem k současným prevencím účastí v takové koalici výrazněji ohroženi, nebezpečnou by ale byla pro ODS. Ta bude zřejmě odmítat i předčasné volby. Z lůna politických kuloárů matky Prahy se tak mohou pro pražský magistrát i pro budoucí celostátní vládu zrodit i jiné koalice, než měli v plánu strůjci nynější krize. Mon, 27 May 2013 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: Příroda na chvostu zájmu http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/5189-lukas-jelinek-priroda-na-chvostu-zajmu http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/5189-lukas-jelinek-priroda-na-chvostu-zajmu Zdraví, silní s penězi a kontakty se o sebe vždy dokáží postarat. Ostatní se musejí spolehnout na pomoc ostatních a ochranu ze strany státu. Ale ouha: u jeho současných reprezentantů nacházejí zastání opět zhusta ti vlivní a majetní. Na chvostu zůstávají staří, nemocní, zdravotně postižení, nezaměstnaní… A také životní prostředí. Příroda – než zkolabuje – vyžaduje zájem moci výkonné i zákonodárné. Místo toho se najdou tací ústavní činitelé jako Václav Klaus , kteří vyzývají k omezení evropských standardů ekologických, sociálních či zdravotních. Nemají ale snad už dnes hlavní slovo v péči o řeky loďaři, o vzduch průmyslové podniky, o lesy těžaři dříví apod.? Nejdou právě jim politici na ruku častěji než ochráncům přírody? V Poslanecké sněmovně leží dva návrhy samostatného zákona o Národním parku Šumava. Jeden z pera ministerstva životního prostředí, druhý z pera Plzeňského kraje. Oba ale vycházejí spíše ze zájmu a potřeb lidí než lesů a jejich němých obyvatel. Stokrát mohou protestovat akademici, tisíckrát může šéf sousedního parku v Bavorsku lobbovat za území ponechané vlastnímu vývoji - lokální politici a podnikatelé mají jiné představy. Potom se nelze divit tomu, že Ropáka, cenu udělovanou ekologickými experty i občanskými aktivisty, za rok 2012 získal ministr životního prostředí Tomáš Chalupa (ODS). Nejen za Šumavu, ale i za Temelín či stav péče o území NATURA. Šéfové resortu životního prostředí se v nominacích objevují rok co rok. Éra Josefa Vavrouška, Ivana Dejmala a Bedřicha Moldana byla vystřídána dobou, kdy vědomě dostávají přírodu do spárů politici, kteří by raději dýchali za průmysl, jak se nechal slyšet Chalupův předchůdce Pavel Drobil (ODS). Za Chalupou skončil druhý ministr průmyslu a obchodu Martin Kuba (ODS), který se zuby nehty drží návrhu Státní energetické koncepce ČR postaveného na neobnovitelných zdrojích energie a rozvoji jaderné energetiky. Přestože přístavba Temelína by byla enormní zátěží pro daňové poplatníky, navíc v době, kdy patříme k významným exportérům elektrické energie. Případné povolební změny věští zlepšení jen částečné: sociální demokraté sice chtějí za ministra životního prostředí enviromentalisty respektovaného Vladimíra Špidlu , ale do křesla ministra průmyslu a obchodu by usedl Milan Urban , kterému již byl připomenut toskánský dýchánek s lobbisty a manažery ČEZ. V boji s přírodou se činí i parlamentní reprezentanti partají, v minulém roce například poslanec Jan Bureš (ODS), jenž si zaplaval proti proudu a navrhl postupné snižování poplatků za znečišťování ovzduší velkými stacionárními zdroji. To už ale není jen problém enviromentální. Když se vlivnému byznysu a rozličným lobbistům zachce pozměnit legislativu, stačí si osedlat jednoho jediného poslance, ať již z pravice, nebo z levice, který formou pozměňovacího návrhu nepozorovaně vsune do příslušného zákona – často prostřednictvím novelizace normy zcela nesouvisející – pasáž, jejíž škody odhalíme až s křížkem po funuse. Co nezvládnou politici, dorazí státní úředníci. Oni zpravidla zpracovávají podklady pro výstavbu spaloven, kácení parků či budování dálnic. Někde odvede své šlendrián, jinde vstřícnost ke kmotrům či politickým elitám. Na konci pak jsou třeba i prohrané soudní spory s občanskými aktivisty. Dokdy budou daňoví poplatníci sponzorovat nekvalitní politiky a byrokraty? V mnohém by pomohl zákon o státní službě. Pročpak asi nebyl po celé desetiletí uveden v život? Ze sousedního soudku je tendence úředníků a politiků utajovat informace. „Nedovolíme, aby se ekoteroristé zmocnili čísel z ČEZ,“ okomentoval snahu o zvýšení pravomocí NKÚ poslanec Marek Benda (ODS). Odměnou mu byla nominace na cenu zelená perla 2012. Tu ale nakonec obdržel Klausův šéf hradního politického odboru Ladislav Jakl, který se rovnou pustil do jedné ze skupin vyznavačů zdravého životního stylu – cyklistů. „Nevěřte cyklomaniakům, že kolo je pokrok, že kolo je čistota a zdraví. Čuchnete k jejich propocenému triku a budete mít jasno, kdo tu zamořuje vzduch. Pachem i hloupými argumenty. Cyklistiku není třeba podporovat, ale naopak zakázat,“ napsal s jedovatou ironií Jakl. Česká společnost je háklivější na to, co jí, pije a dýchá než byla v osmdesátých letech. Tak nějak vnímáme, že ke kvalitnímu životu nepatří jen vysoký HDP a nízká DPH. Proč ale potom máme tak malé nároky na ty, jímž svěřujeme správu naší země? Dokonce až tak, že strpíme kozly na místech zahradníků. Příroda se lidským zásahům dost dobře bránit nedokáže. Je mezi těmi slabými. Tam ale příště může skončit kdokoli z nás (stačí, aby přišla nemoc, stáří či zlé časy) – a budeme čekat, že se nás stát zastane. Jak dlouho budeme trpět nadržování silným? Mon, 13 May 2013 00:00:00 GMT Miroslav Mareš: Konce a začátky štiřínských afér http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/5177-miroslav-mares-konce-a-zacatky-stirinskych-afer http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/5177-miroslav-mares-konce-a-zacatky-stirinskych-afer Ministr zahraničních věcí Karel Schwarzenberg odvolal z funkce Václava Hrubého, ředitele příspěvkové organizace Zámek Štiřín, která spadá do jeho resortu. Tento krok se odehrál v době, kdy stát hodlá zámek prodat, a proto se ihned rozhořely diskuse o možné účelovosti tohoto odvolání. Hrubý byl se Štířínem spjat v době, kdy o něm hlavní mediální proud informoval pozitivně, i v posledních letech, kdy se o Štiřínu nepsalo a nevysílalo v příliš pozitivních souvislostech. Hrubý se do povědomí veřejnosti dostal v souvislosti s první „aférou Štiřín“ na přelomu tisíciletí jako hrdina anti-opozičně smluvního boje. Do této role byl zřejmě vmanipulován okolnostmi, ne vlastní snahou ovládnout na pár týdnů mediální primetime. V roce 1999 byl odvolán z funkce tehdejším ministrem Janem Kavanem, údajně kvůli špatnému hospodaření. Hrubý argumentoval tím, že skutečným důvodem bylo jeho odmítnutí podílet se na shromažďování kompromitujících materiálů na předchozího ministra Josefa Zieleniece , což po něm chtěl jeden ministerský úředník. Odvolaný ředitel každopádně vstoupil do dění plného Impulsů 99, výzev Děkujeme, odejděte, Dřevíčských výzev apod. Měl nahrávku telefonních hovorů s poradcem premiéra Jaroslavem Novotným, která je dodnes užívána jako jeden z hlavních důkazů „zločinnosti“ opozičně-smluvního období. U soudu Hrubý uspěl a vrátil se do funkce. Zde s nově získanou aureolou přečkal politicky rozbouřenou první dekádu. V roce 2009 se o zámek Štiřín začal zajímat Nejvyšší kontrolní úřad, který zde po dva roky prováděl kontrolu a konstatoval neuspokojivé výsledky hospodaření. Do toho ministerstvo přichází s jasně formulovaným zájmem zámek, který se v zásadě změnil na luxusní hotel, co nejrychleji prodat. Část veřejnosti, naladěné proti Karlu Schwarzenbergovi a Nečasově vládě , to začala ihned chápat jako snahu rozprodat část státního majetku a přivydělat si, dokud je vláda ještě u moci. Stoupenci Schwarzenberga odkazují na údajnou neziskovost této příspěvkové organizace. Václav Hrubý se prodeji vzpíral. Následně byl odvolán ministrem a neúspěšným prezidentským kandidátem, který má se současným prezidentem Zemanem řadu sporů. V aférách kolem Štiřína však dochází u Zemana (resp. Kavana) a Schwarzenberga k obdobným krokům, i když motivace je zřejmě odlišná. Hrubý již nemá potenciál, současný stav zvrátit. Radost by mohli ze současného dění mít pravicoví libertariáni, protože ho mohou využít k argumentaci, že tam, kde mám stát zbytečné vlastnictví, je zaděláno na problémy všeho druhu. Přepokládaný prodej Štiřína má potenciál stát se poslední aférou aféry kolem tohoto barokního klenotu, který několikrát odrážel nepříliš příjemné světlo z české politické kultury. Tue, 07 May 2013 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: Prezident silný a silnější http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/5130-lukas-jelinek-prezident-silny-a-silnejsi http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/5130-lukas-jelinek-prezident-silny-a-silnejsi Čím výraznější osobnost v prezidentském úřadě, tím větší sklon k posilování role hlavy státu. I takto banální pravidlo lze ale naplňovat různě. Václav Klaus byl mužem velkých gest a ostrých slov. Svěřené kompetence si užíval – zkoušením kandidátů na ministry z cizích jazyků počínaje a monstrózní amnestií konče. Už v říjnu 2009 jej tehdejší premiér Mirek Topolánek (ODS) obvinil ze snah zavést u nás poloprezidentský systém. Mnohem větší šance se k tomu ale otevírá až dnes. Poloprezidentský systém je charakterizován několika znaky: prezident je volen všelidovou volbou na přesně stanovené období, sdílí exekutivní moc s premiérem, je nezávislý na parlamentu, není však oprávněn vládnout sám, ale jeho rozhodnutí musí procházet vládou; premiér a jeho kabinet představují instituce nezávislé na prezidentovi, naopak jsou závislé na podpoře parlamentu. Naštěstí poloprezidentský systém nevznikne přes noc, ani během jediného volebního období. Kromě toho, ochotu k formální přepisování ústavy zde mezi českými politiky nevidím. Spíš tedy jde o napínání pravomocí stávajících. „ Prezident zvolený přímou volbou s počtem voličů značně přesahujícím voliče vládních politických stran je v takové váhové kategorii, že by se s ním mělo počítat, “ říká Zemanův zahraničněpolitický poradce Hynek Kmoníček. Naráží tím na tezi, že legitimita prezidenta vybraného v přímé volbě je jiná, vyšší. Ta teze je ale nanejvýš pochybná. Sám Zeman s oblibou hovoří o kohabitaci, čili soužití odlišně politicky vyprofilovaného prezidenta s odlišně vyprofilovanou vládou. Jenže tento model je doma ve Francii, kde prezident rovnou vládnímu kabinetu předsedá. Třešinkou na dortu potom je, že Zeman rád za vzor dává extrémně silného francouzského prezidenta Charlese de Gaulla. Naznačil jsem, že v pojetí prezidentského úřadu lze u Klause a Zemana nalézt rozdíly. Dnešní hradní pán se mazaně odráží od těch prezidentských pravomocí, které jsou nezpochybnitelné – jmenování Bankovní rady ČNB (tam nás Zemanovy nominace teprve čekají, jisté ale je, že bude chtít naředit současný klub monetaristů a euroskeptiků), výběr ústavních soudců, jmenování velvyslanců. S kandidáty na  soudce Ústavního soudu ČR měl Miloš Zeman šťastnou ruku. Porozhlédl se mezi autoritami v konkrétních oblastech práva. Ano, některým z nich patřila legitimace předlistopadové KSČ nebo byly před rokem 1989 součástí justičního aparátu. Žádná si však v posledních dvaceti letech nezadala s jakýmikoliv justičními mafiemi. Klaus leckdy doporučoval adepty s kontroverzní přítomností. Zeman touto cestou nejde. Jan Filip stál v 90. letech u základů uznávané brněnské právně-politologické školy, jejíž další reprezentant, soudce Nejvyššího správního soudu Vojtěch Šimíček, by si zasloužil být v příští várce návrhů. (Třeba spolu s předsedou NSS Josefem Baxou či kolegou Zdeňkem Kuhnem.) Druhý Zemanův muž, Jaroslav Fenyk, nemá konkurenci ve vodách trestního práva a je strůjcem úspěchu Marie Benešové v dobách, kdy šéfovala Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Milada Tomková se z dřívější legislativní praxe ve vládních službách skvěle orientuje v sociálních tématech a Vladimír Sládeček vyniká v rozplétání uzlů správního práva. Při výběru ústavních soudců Zemanovu ruku bezesporu vedl předseda ÚS Pavel Rychetský . I proto dopadl tak dobře. Zato náměty na velvyslance jsou v lepším případě z hlavy Zemanovy, v případě horším z hlavy Klausovy. Vladimír Remek , europoslanec za KSČM, jednoznačně před prezidentskými volbami podpořil Miloše Zemana – a na spadnutí je jeho vyslání do Moskvy. Livia Klausová spolu se svým manželem také Zemanovi píchla – a stala se horkou uchazečkou o ambasádu v Bratislavě. Jejím nadřízeným by byl Karel Schwarzenberg (TOP 09), kterému v kampani znectila manželku! Spor se vede i o další ambasády, například vídeňskou. Není ničím zvláštním, když se velvyslanci stávají lidé s blízkým vztahem k dané zemi. Měli jsme již takové ambasadory v Německu či Izraeli – a na škodu to jistě nebylo. Přesto na významu získávají objektivnější kritéria: přehled v zahraniční politice, dosavadní praxe, sladěnost s názory „základny“ čili ministerstva zahraničí. K čemu by potom bylo vychovávání a proškolování kariérních diplomatů, když by jim nejzajímavější a nejdůležitější lokality vyfoukli jedinci (politici, lobbisté, kamarádi kamarádů) s „tlačenkou“? V Černínském paláci se za Klausovy éry hovořilo o černé listině „pravdoláskařských“ diplomatů, kteří měli utrum. Za nového prezidenta, jenž deklaroval zájem zodpovědně ladit v zahraniční politice noty s vládou, se o podobně nestandardním jednání zatím neví. Ovšem rozdávání ambasád, při němž je ministr zahraničí – momentálně submisivní a flegmatický Schwarzenberg  – stavěn před hotovou věc, též není zrovna k chlubení. Velvyslanecká pře nastínila Zemanovy ostré lokty. Zahraniční politika je koneckonců ideální kolbiště, na němž si prezident může vyzkoušet bobtnání svého vlivu – umožní-li mu to ministr zahraničí a premiér. Oba tito čeští vládní představitelé nyní šéfují konkurenčním politickým stranám a baví se vzájemnými šarvátkami. To pak Miloš Zeman ani nemusí o poloprezidentský systém soustředěně usilovat: sladké ovoce mu do klína spadne samo. Kudy se Miloš Zeman vydá dál, uvidíme, až obměnou projde Ústavní soud, ambasády i Bankovní rada ČNB. Usedne pak prezident na hrázi rybníka v Novém Veselí a bude tiše meditovat, nebo se bude rozhlížet, kde by ještě „přiložil ruku k dílu“? Nahnáno může mít Nečasova vláda i Sobotkova ČSSD… Mon, 22 Apr 2013 00:00:00 GMT Miroslav Mareš: Mariáš s sKartami http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/5102-miroslav-mares-marias-s-skartami http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/5102-miroslav-mares-marias-s-skartami S S-kartami se během několikaměsíční krátké doby začaly hrát velmi důležité partie v českém politickém mariáši. Těm, kdo je politicky rozdali, mohou přinést větší problémy, než těm, kteří je přebíjejí a budou přebíjet svými trumfy. Jejich současní a potenciální další držitelé totiž tvoří nemalou voličskou skupinu. Do hry se sice dostanou teprve v den voleb, ať již budou předčasné či řádné, pak ale s nimi, resp. s volebními lístky, mohou sehrát hodně vysokou hru. Odpovědnosti za sKarty se tedy mnozí snaží co nejrychleji zbavit, protože mariáš se s nimi postupně mění na hru na černého Petra. Vzpomínka na dopad zdravotnických poplatků v krajských volbách v roce 2008 je stále živá. TOP09 si Takvýto vývoj ale zatím nepřipouští. Pro Nečasovu vládu představovaly sKarty jeden ze symbolů sociální reformy. Hlavním zastáncem byla a je TOP 09, která je prosazovala na „svém“ ministerstvu práce a sociálních věcí za vlivného Jaromíra Drábka a jeho bývalého náměstka Vladimíra Šišky (obviněného policií) i za - mnohem méně vlivné - současné ministryně Ludmily Müllerové . Ta spíše dokazuje personální nouzi „topkařů“, kvůli které se této straně nemusí vyplatit jít do předčasných voleb, i když má „tahouny“ Schwarzenberga a Kalouska . Dorost ze struktur kolem Schwarzenbergovy prezidentské kampaně se ještě musí konsolidovat a získat alespoň krátké politické ostruhy. Je však možné, že i udržení sKaret bylo a možná doposud je jedním z hlavních důvodů, proč se TOP 09 ještě v Nečasově vládě drží. To, že na sKarty útočili sociální demokraté a komunisté, bylo pochopitelné. Ani nesouhlasná reakce Věcí veřejných, kteří se pod Bártovým vedením snaží sebrat voliče bývalým koaličním partnerům, není překvapivá. Vratké spojenectví ODS a TOP 09 v této věci však rovněž vzalo za své. ODS si přestala vůči „topkářům“ definitivně brát servítky a v prohlášení shrnula důvody pro zrušení, které se neliší od předchozích argumentů opozice, včetně poukazování na údajný strach z trestního stíhání. ODS se sice distancovala od projektu svého partnera, padající preference jí to ale nezvedne, protože nespokojence s sKartami má podchyceny levice. Nečas si navíc evidentně nechce rozhněvat vlastníky České spořitelny a nabízí jí smírné řešení. TOP 09 reagovala na změnu kurzu ODS velmi ostře a na sKartách dále velmi rozhodně trvá. Roztržka byla nyní mediálně přebita spory kolem Ústavu pro studium totalitních režimů (otázkou je, qui bono). Napětí ve hře s sKartami však stále však trvá a jejich dopad na vnitřní poměry a stabilitu Nečasovy vlády může být větší, než všechny dosavadní krize. Mon, 15 Apr 2013 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: Sebevědomí komunistům nechybí http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/5073-lukas-jelinek-sebevedomi-komunistum-nechybi http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/5073-lukas-jelinek-sebevedomi-komunistum-nechybi Čím je slabší pravicový tábor, tím víc pozornosti se věnuje levicovým politickým proudům, které si dělají zálusk na převzetí moci. Týká se to i komunistů. Za poslední týdny o sobě dali vědět několikrát – rázně, sebevědomě, ale pro uši nekomunistů nijak libě. V sobotu 23. března zasednul ústřední výbor KSČM, na němž se předseda Vojtěch Filip snažil vysvětlit, jak selhávají oranžoví a otevírá se prostor pro rudé. Doslova řekl, že sjezd ČSSD „ ukázal, že sociální demokraté stále mají nejasnou programovou orientaci. Dal jasné sdělení, že nechtějí jít dál v levicovém programu. Nakonec nové kroky a vyjádření představitelů soc. dem. ukazují, že jsou ochotni se dohadovat nejen se středovými stranami, ale i s konzervativními. A že jejich směr není levicové východisko. Jestliže nechce někdo jít dál v levicovém programu, tak je to pro nás nejen výzva, ale dokonce povinnost, abychom tak učinili my. “ Dále Filip popisoval, co všechno musí komunisté udělat, aby byli připraveni na posílení své role. Opět citát: „ Je potřeba, abychom v jednotlivých okresních výborech byli schopni přijmout úkol, že na počet základních organizací přijmeme alespoň jednoho člena. Ano, můžeme se pochlubit, že jsme v roce 2012 místo 600 přijali více než 800 členů. Přijímání členů nám ale nestačí nahradit ty, kteří přirozeně odejdou. Jestliže to dokázali komunisté v Ruské federaci, komunisté na Ukrajině, jestliže to dokázali komunisté v jiných komunistických stranách poté, kdy stejným způsobem byli ponižováni a zatlačování do opozice, bylo by nepochybně podivné, kdyby to nedokázala KSČM, která patří v Evropě k těm komunistickým stranám, které udržely svůj charakter, své parlamentní zastoupení a svou schopnost ukazovat komunistickou cestu vpřed. “ Zde hrdý projev Vojtěcha Filipa, v němž už jen schází popis zářné hvězdy vítězství reprezentantů proletariátu, opusťme. V minulých dnech se totiž blýskli i jeho dva spolustraníci, dopad jejichž aktivit obzvlášť na nové a mladé zájemce o politiku by mne obzvlášť zajímal. Jednak poslankyně Semelová , která na pozadí parlamentní diskuse o památném dni zasvěceném Janu Palachovi cynicky pronesla: „ Těším se na den, až tady ve Sněmovně budeme schvalovat významné dny všech, kteří spáchali sebevraždu od listopadu 1989 ze sociálně-ekonomických důvodů, všech umrzlých bezdomovců, kteří nemají na to, aby vůbec bydleli a vůbec žili. “ Vedle Marty Semelová se ale na stránky novin dostal i další komunistický lidumil, exposlanec Josef Vondruška , který převzal mandát zastupitele Libereckého kraje. Připomeňme, že tento bývalý dozorce upadl v minulosti v podezření, že kdysi brutálně týral politického vězně Jiřího Wolfa. Leč očitý svědek se soudního přelíčení s Vondruškou jaksi nedožil a princip presumpce viny, který by měl být u politiků běžný, komunisté neuznávají. A protože média mají přirozený zájem o ty nejbizarnější představitele partají, má KSČM pověst normalizačních politruků, bachařů a estébáků. Zbyněk Petráček k tomu v Lidových novinách napsal: „Nemá cenu paušálně protestovat proti KSČM v krajských zastupitelstvech. Ale má smysl protestovat proti konkrétním komunistům typu Vondrušky.“ Petráčkova rada souvisí s rozložením karet v politickém spektru. Pozice komunistů je výhodná. Pokud neuspějí menší středové a levicové strany, bude si po volbách sociální demokracie vybírat partnery mezi pravicí a komunisty. V prvním případě se stane KSČM exkluzivní a sílící opozicí, v druhém případě získá vliv na chod státu. Tak či tak, bylo by nešťastné sledovat na výsluní reflektorů harcovníky Vonduškova ražení. Proto má smysl personální politiku komunistů sledovat a veřejně na ni poukazovat. Fri, 05 Apr 2013 00:00:00 GMT Miroslav Mareš: Výhonky nové levicové kolice? http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/5045-miroslav-mares-vyhonky-nove-levicove-kolice http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/5045-miroslav-mares-vyhonky-nove-levicove-kolice V současném mimořádně chladném začátku kalendářního jara se možná rodí výhonky nového uspořádání českého politického spektra. Na rozdíl od loňského „horkého“ března a dubna, kdy se na náměstích českých měst odehrávaly masové demonstrace vedené novými iniciativami a odbory, nyní se podstatné věci dějí především ve stranickém spektru. Čeští politici i protestující občané se již víceméně smířili s tím, že vláda tvořená ODS, TOP 09 a novou stranou LIDEM již zřejmě dovládne do řádných voleb. Po nich se obecně čeká změna vlády a nástup levice. Zatím to podle volebních průzkumů vypadá na drtivé vítězství sociální demokracie, ještě donedávna se jako téměř samozřejmě jevila i jejich vláda s pomocí komunistů. Ale po sjezdu ČSSD to může být jinak - minimálně Haškovo křídlo se bude snažit dohodnout s někým jiným, protože první zkušenosti se spoluvládnutím ČSSD a KSČM v krajích vysílají některé negativní signály. Kdo se nabízí jako partner? Kdyby se podařilo vytvořit koalici ČSSD a SPOZ, dosáhl by svého totálního úspěchu Miloš Zeman . Tato možnost není zcela nereálná, protože část lidí se může cítit dlouhodobým vedením ČSSD na žebříčcích preferencí unavena a bude hledat naději jinde (nabízí se paralela s děním na opačné části politického spektra před více než deseti lety, kdy došlo k úpadku masivních preferencí čtyřkoalice). A SPOZ se Zemanem na Hradě mají nespornou výhodu, ta je ale zatím vyvažována nevýhodou, spočívající v nedostatku jiných výrazných osobností. Jiné strany na levici kromě ČSSD, KSČM a možná Zemanovců se zatím jeví jako bez šance. Debaty o vzniku strany kolem Jiřího Dienstbiera , k níž by se přidružily struktury kolem Deníku referendum a možná část lidí z protestních iniciativ, zůstanou zřejmě jen utopií z pražských a brněnských kaváren. Potenciál Noví antikapitalistické levice byl již dávno promrhán. A velká část protestních hnutí, která vyšla do ulic v roce 2012, není schopna přetavit své požadavky do jasné stranické politiky. Jako dalšího potenciálního partnera by tak mohla ČSSD oslovit spíše středovou KDU-ČSL, která bude moci těžit z toho, že středoví voliči zřejmě opustí TOP 09 (nahradit je Kalouskovi se Schwarzenbergem mohou zklamaní voliči ODS). Na pět procent to může stačit. Události z mrazivého konce zimy a začátku jara 2013 každopádně mohou mít ve svém důsledku na českou politickou scénu větší dopad, než politikaření z prvních tří let Nečasovy vlády. Wed, 27 Mar 2013 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: Zabydlování http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/4915-lukas-jelinek-zabydlovani http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/4915-lukas-jelinek-zabydlovani Václav Klaus pojal své „odcházení“ jako tragikomedii. Pár tunelářů na svobodě, pár šťouchanců Nečasově ODS, pár jedovatostí na adresu svého předchůdce.  Například, že byl extrémním levičákem s jakobínskými sklony, který bořil existující lidský řád. Příště se dozvíme, že Havel byl tím antikristem – ostatně Klausův vicekancléř Hájek už dříve ledacos naznačil. Při schůzce na Pražském hradě se k prezidentovi končícímu přidal prezident nastupující. Zásluhou Václava Klause a Miloše Zemana tudíž víme, co bylo v útrobách pamětihodnosti za Havla zničeno či ukradeno. Jedním slovem – chucpe. Z některých indicií můžeme vyvodit, že se Zeman pokusí na Klausův styl navázat. Silná slova, okázalá gesta, aktivistická politika. Jako když zkřížíte hollywoodskou star s Charlesem de Gaullem. Příznivce levice se mohou radovat, že četné tahy nové hlavy státu povedou proti současné pravicové vládě. Ústavní systém ale může plakat, o politické kultuře nemluvě. Klaus se Zemanem se pokusí rehabilitovat válcovací styl politiky a opoziční smlouvu gigantů na pravici a levici. Oba pánové, navenek věční nepřátelé, jsou nejen sehraní, ale dokáží též postupovat promyšleně, strategicky, krůček po krůčku. Proto by je měli bedlivě sledovat nejen Petr Nečas na pravici a Bohuslav Sobotka na levici, jimž budou Zeman s Klausem oslabovat strany na úkor „integrované“ pravice, resp. levice. Pozorná by měla být i média, chtějí-li dostát roli hlídacího psa demokracie. Zatím sledujeme podružnosti. Například komu podal Miloš Zeman ruku, co si myslí jeho agilní dcera, kde asi tak bude prezident bydlet a v čem se bude vozit. Není nic divného ani na tom, že si zve zástupce politických stran. U volby nepřímé, parlamentem, kandidáti nejprve obešli partaje a pak se přistoupilo k volbě. Nyní je to naopak. Zvolený prezident obchází strany až po zvolení. Do úřadu by měl nastoupit již s kontakty a informacemi v notýsku. Přirozené také je, že si vybírá nejbližší spolupracovníky – z řad profesionálních státních úředníků, diplomatů, spolehlivých členů volebního týmu. Pozornější bychom měli být, když Zeman hovoří o svých tipech na ústavní soudce, členy Bankovní rady ČNB nebo velvyslance. Například komunista Remek v Moskvě by byl velkolepý tah – obdivovaný Východem, trpce přijímaný Západem. Specifickou kategorií jsou Zemanovy zmínky, jaký zákon by vetoval a co si myslí o té které aktuální politické události. Nelíbí se mu (stejně jako Klausovi) evropský fiskální pakt, chystá se vetovat změnu jednacího řádu Sněmovny, která dovoluje mít klub i straně LIDEM, okázale (a poněkud nespravedlivě) napadl komunistu Grebeníčka za projev k Janu Palachovi. Skutečnost, že se Zeman vyjádřil pro předčasné volby by byla pouhým plácnutím muže bez kompetencí, kdybychom ale nevěděli, že Zemana ve Sněmovně podporuje i část poslanců ODS (tatáž, co kryla záda Klausovi). Nový prezident též rád po francouzském vzoru hovoří o kohabitaci (jinak ideově zbarvený prezident a jinak ideově zbarvená vláda), přestože poloprezidentským režimem nejsme ani náhodou. No a výrok o možném odvolání premiéra, potažmo vlády, pak byl zkouškou, co zbytek politické reprezentace ustojí. Poté Zeman podobnou úvahu označil za „velmi extenzivní výklad ústavy“ a dodal, že je otázkou cti prezidenta, že něco podobného neudělá. Kdepak cti! Je to věc respektování ústavy jako celku. To jen Zeman dělá z nouze ctnost a podstatná část naivních novinářů mu na to naskakuje. Miloš Zeman je zkrátka všudypřítomný, a to nás přitom ještě dělí měsíc a půl od jeho inaugurace. Už teď se dá konstatovat: Zapomeňme na Klausovo příštipkaření, teprve uvidíme, co je to aktivistický prezident! Síla přímé volby je mocná a Zeman nám z billboardů vzkazuje zřetelně: Už nejste sami! Jeho pomyslné stěhování do prezidentské funkce a zabydlování v ní působí dojmem, jako by mu měla připadnout na věky. Tak to samozřejmě není, ovšem pamatujme na to, že Zeman zakládá v tuzemském ústavním a politickém systému tradici přímo voleného prezidenta. Kdokoli přijde po něm, bude mít tendenci usadit se v zajetých kolejích nebo je dokonce rozšiřovat. Proto má význam, abychom bděli.   Thu, 14 Feb 2013 00:00:00 GMT Miroslav Mareš: Povolební testování síly http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/4886-miroslav-mares-povolebni-testovani-sily http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/4886-miroslav-mares-povolebni-testovani-sily Miloš Zeman se po vítězném prezidentském klání razantně vrhnul do politického života. Vyjádřil vůli po pádu vlády a předčasných volbách. Dokonce veřejně uvažuje o odvolání předsedy vlády z funkce (což by ale zřejmě znamenalo současně první Zemanovu prohru u Ústavního soudu, se kterým chce mít lepší vztahy než jeho předchůdce). Stávající masivní podpora levicových voličů doplněných o pravicové nepřátele „pravdoláskařů“ však Zemanovi zatím nemůže nahradit chybějící ústavní kompetence a podporu v rozhodujících politických strukturách. Jeho výroky a činy jsou spíše rychlým testováním síly sebe sama, spojenců i protivníků. Toto testování bude ještě nějakou dobu trvat, přinejmenším do chvíle, až se ujme prezidentského úřadu a zabydlí se v něm. Prezidenti v ČR uplatňují svoji moc především za pomoci tzv. Hradu, tedy sítě spřízněných politiků v politických stranách, novinářů, ekonomických elit a někdy i lidí z justiční sféry. Svůj Hrad měl Masaryk, Beneš, Havel i Klaus. Zeman si ho musí vybudovat, jisté má zatím jen tradiční příznivce v ČSSD (jejich sílu rozhodně nelze nevidět), část lidí v KSČM a na nich napojených levicově národoveckých strukturách, otázkou je trvalost přízně Klausovské pravice. Než bude dotvořena alespoň základní kontura Zemanova hradu a otestována jeho síla, nebude se zřejmě nový prezident pouště do žádných reálných větších akcí. To samozřejmě nevylučuje smršť mediálně popularizovaných výpadů do nejrůznějších stran.  Pokud se týká nejzásadnější otázku soudobého české politikaření, o případném pádu vlády nerozhodne ani tak Zeman, jako spíše Kalousek. Ten nyní díky otřesené pozici ODS může rozehrát složitou partii. Pokud by vládu položil, zřejmě by tím otevřel cestu k vládě pro ČSSD s podporou KSČM, a stalo-li by se tak rychle, nestihla by se zformovat k novému boji o parlamentní křesla ani SPOZ. TOP 09 by však mohla být silnější než ODS a po čtyřech letech v opozici se pak stát hlavním lídrem pravice. Ale podobné plány mají i svá slabá místa. Kouzlo Karla Schwarzenberga může rychle vyprchat a bez něj je Topka mnohem méně atraktivní. Nové struktury, které byly schopny ovládnout sociální sítě pankáčem Karlem, by v případě podpory stranického subjektu musely přijít s něčím novým a složitějším.  ODS má stále silnou členskou základnu, i když notně otřesenou a na nižších úrovních i znechucenou kmotrovskými praktikami regionů a centra. Její část by mohla odejít napravo do případného nového „klausovského“ subjektu.  Na svoji šanci ve středu politického spektra navíc stále čeká i Andrej Babiš.  Než se vyjasní poměry v novém prostředí a počká se na pár průzkumů, budou zřejmě obavy z nečekaných důsledků razantních změn větší než touha riskovat. Paroubkova zbrklost s pádem vlády v roce 2009 a následným neúspěchem je pro mnohé politiky stále varující. Svoji sílu si budou chtít rozhodující aktéři otestovat spíše v méně významných půtkách.    Thu, 31 Jan 2013 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: Světla s stíny v poločase prezidentské volby http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/4848-lukas-jelinek-svetla-s-stiny-v-polocase-prezidentske-volby http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/4848-lukas-jelinek-svetla-s-stiny-v-polocase-prezidentske-volby V prvním kole přímé volby prezidenta republiky uspěli výrazně političtí kandidáti. To je dobrá zpráva. Hokusy-pokusy volič evidentně netrpí. Rychlokvašený adept Jan Fischer sám podlehl virtuální realitě šířené agenturami, jako je PPM Factum. V diskusích o politických názorech měl ale v závěru kampaně velmi málo co k řečení. Působil nervózně, nezkušeně. Rychle splaskla i bublina Vladimíra Franze . Dva dny před volbami si přečetl ústavu, nic víc. Zaujal zjevem, přitažlivým oborem, v němž se pohybuje, byl dlouho miláčkem sociálních sítí. Když ale šlo do tuhého, voliči se poohlédli jinde. Výrazně menšinovými uchazečkami se staly Jana Bobošíková a Táňa Fischerová . Ale budiž, kouzlo přímé volby je v tom, že každý může dát průchod svým hodnotám, svému naturelu. Zuzana Roithová (KDU-ČSL) byla výrazně stranickou kandidátkou, opírající se o disciplinovaný elektorát. Zvenčí však přitáhla sympatizantů málo. Přemysl Sobotka (ODS) je ztělesněním debaklu občanských demokratů. Nepopulární partaj hrající prim v extrémně nepopulární vládě postavila nepopulárního kandidáta a ani v nejmenším mu v kampani nepomohla. Odcházející prezident a expředseda ODS Václav Klaus svým bývalým kolegům navíc na přelomu roku nadělil skandálně pojatou amnestii (což mu premiér Nečas bůhvíproč odsouhlasil), aby následně ostře tepal totální prohru pravice. Ukazuje se nejen, že je ODS v troskách, ale také že se tyto trosky ještě Klaus snaží semlít na drobný písek. Starosti ČSSD jsou jiné. Její uchazeč Jiří Dienstbier dosáhl lepšího výsledku, než mu většina průzkumů předpovídala. Ukázalo se, že na zkušeného a stále populárního expremiéra Miloše Zemana nemá, ovšem kdyby Zeman nekandidoval, šla by evidentně největší skupina voličů za ním. Jenže na žádné coby-kdyby se nehraje. Dienstbier položil další cihlu do své vzestupné politické kariéry, leč ze soutěže vypadl stejně jako další těžká váha, Jan Fischer. A otevřel tím cestu k opětovným vnitřním mukám sociální demokracie ze soužití s Milošem Zemanem. Ostatně ČSSD místo toho, aby se teď, kdy v „druhořadé“ prezidentské volbě už nemá svého kandidáta, soustředila na přípravu voleb do Poslanecké sněmovny, žije tím, zda Miloše Zamana pro druhé kolo podpořit, nebo jen „zvážit“ jeho podporu, a jak vlastně naložit s faktem, že opoziční tábor bude ve druhém kole reprezentovat někdo s tak pochybným zázemím. Úspěch Miloše Zemana se předpokládat dal. Jeho promluvy jsou sice stále stejné, ale pronáší je podmanivě, sebevědomě, s ironií i špetkou sebeironie. Za poslední čtvrtrok se navíc posunul do výrazně levicových pozic a v nich je pro potenciální příznivce, převážně lidi nemajetné, starší, obývající menší města a venkov, naprosto srozumitelný. Překvapením je naopak výsledek ministra zahraničí Karla Schwarzenberga (TOP 09), který skončil za Zemanem jen těsně. Jeho fanoušci se postarali o nevídané vygradování kampaně, včetně podpory řady tištěných médií, nadšené vlny v sociálních sítích a důrazných slov zastání od respektovaných osobností z kulturního a intelektuálního prostředí. Tábor, který bývá označován jako „Havlův“ či rovnou (posměšně) „pravdoláskařský“ se vzchopil k neuvěřitelnému výkonu, při němž bylo zapomenuto i to, že se za Schwarzenberga staví též mnoho odpůrců stávající pravicové vládní koalice a jejího pilíře, Miroslava Kalouska. Schwarzenbergova osobnost (či mýtus o ní) zkrátka opět zabrala. Druhé volební kolo bude určitě mnohem političtější než první. Zeman bude tlačit na pravo-levý a koaličně-opoziční spor. Schwarzenberg se pokusí prosadit debatu o pojetí prezidentského úřadu, v níž bude předvádět, že by byl hlavou státu konsensuální, schopnou kohabitovat i s vládou ČSSD. Podprahově nám však bude podsouváno, že Zeman pije, je ješitný, mstivý a povýšenecký, a naopak, že Schwarzenberg je cizák, šlechtic a stoupenec církví. Kdesi je už rozebírána i údajná nacistická minulost rodiny jeho manželky. Tomu se říká negativní kampaň, jakkoli se od ní kandidáti hlasitě distancují. Přitom by na oba pány byla spousta nepříjemných seriózních otázek: ohledně byznysových kontaktů a financování kampaně, vztahu k vládním reformám, korupce, ale i názorové (ne)pevnosti a (ne)konzistentnosti. Zeman i Schwarzenberg mají vážné slabiny. Zvykejme si přesto, že jeden z nich bude prezidentem. A při rozhodování, komu v druhém kole dát svůj hlas, berme v potaz, co všechno se od nich můžeme nadít. Klidní mohou být jen naši zahraniční partneři. Byť už Zeman stihl zahájit válku se slovenskými médii, ve vztahu ČR k Evropské unii oba případní prezidenti pootočí kormidlem a budou likvidovat škody napáchané Václavem Klausem. To není zdaleka málo. Příští hradní pán tak v předstihu získává jeden kladný bod – když už dál se dost možná budou vršit zejména body záporné. Tue, 15 Jan 2013 00:00:00 GMT Miroslav Mareš: Amnestovaná kampaň http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/4834-miroslav-mares-amnestovana-kampan http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/4834-miroslav-mares-amnestovana-kampan Kampaň před prezidentskými volbami byla zastíněna mediálním zpravodajstvím o amnestii, kterou vyhlásil stávající prezident Václav Klaus.  Propuštění vězni a debaty o údajně „posledním aktu“ tunelářské éry ovládly mediální zpravodajství i lidovou debatu, takže diskuse prezidentských kandidátů byly upozaděny. Do prezidentského boje amnestie zasáhla ani ne tak nutností prezidentských kandidátů vyjádřit se k ní (téměř svorně se od ní distancovali), jako spíše symbolikou, která byla danému Klausovu kroku přisouzena v širším kontextu jeho politického působení. Klaus vyvolal svým krokem nevoli velké části veřejnosti, včetně mnoha lidí, kteří mu byli doposud nakloněni. Jeho končící hradní skupina si zřejmě dopředu neuvědomila, co amnestie způsobí, a proto na vzniklou bouři nebyla schopna adekvátně reagovat. Na odsouzení amnestie tak spíše mohli získat body prezidentští kandidáti a kandidátky, spojovaní s odporem vůči Klausovi a jeho politickému stylu.  Nicméně samotný odpor vůči Klausovi ještě není určující pro to, koho nespokojený volič upřednostní jako konkrétního kandidáta v rozhodování u volební urny.  Do vyhraněného anti-Klausovského tábora lze zařadit vícero z uchazečů o prezidentský post. Spíše než konkrétní názory kandidáta hraje roli jeho celková image a étos, který je s jeho působením spjat.  V této souvislosti je třeba zmínit především kritéria „důstojné reprezentace“, nezkorumpovanosti a životních zkušeností. A zde se již mohou vyprofilovat i další kandidáti.  Na věcnou kampaň v televizi příliš nedošlo, i když to neznamená, že by na ni média rezignovala. Na řadě míst v internetu lze nalézt názory kandidátů ke konkrétním tématům, včetně prezidentské „volební kalkulačky“.   Nicméně i když část voličů má o tyto přehledy zájem, na základě zkušeností ze sněmovních voleb lze očekávat, že pro celkový výsledek bude důležité především jisté vůdcovské a morální poselství, které kandidáti vysílají.     Preference jednotlivých kandidátů se vyvíjely velmi dynamicky, což ukazuje na nepevné vazby velké části elektorátu k jednotlivým kandidátům. Je to pochopitelné, protože velká část prezidentských kandidátů není přímo spjata s politickými stranami a straničtí kandidáti se nesnaží dominantně profilovat jako zástupci svých stran. V emotivním naladění veřejnosti, kterou rozjitřily již předvánoční vládní eskapády a do varu ji přivedlo zpravodajství o amnestii, může dojít k velmi razantním přesunům voličské přízně.  Finální kampaň před prezidentskými volbami se nakonec díky celkovému načasování (a vánoční přestávce) odehrála velmi rychle a řada podstatných témat z ní byla „amnestována“ díky mediální dominanci dopadů Klausovy velké prezidentské amnestie.     Wed, 09 Jan 2013 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: Čeká nás neklidný rok http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/4820-lukas-jelinek-ceka-nas-neklidny-rok http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/4820-lukas-jelinek-ceka-nas-neklidny-rok Málokterý předchozí rok v české politice začal dramatičtěji a nervózněji než ten letošní. Předzvěst dalších měsíců je to věru nevábná. Přes vánoční svátky se na čas zklidnily rozbouřené koaliční vody. Strana LIDEM si spočítala, že její odchod do opozice kvůli odvolání Karoliny Peake z postu ministryně obrany by pravicovým partnerům ochotně „vykompenzovaly“ jiné skupiny poslanců – ať už „sportovci“ kolem Josefa Dobeše , nebo Věci veřejné Víta Bárty , jemuž vzrostla naděje na osvobození v jeho korupční kauze. Zdá se, že vláda popluje dál močálem černým podél bílých skal – minimálně do doby dalšího nárazu na některý z četných útesů. O tom, že takový přijde, netřeba pochybovat. Petr Nečas se svěřil se svojí nedůvěrou v Karolinu Peake a naopak, k tomu musíme přičíst i stále ostřejší výroky poslanců TOP 09/STAN. Čím blíž budou volby, tím víc nervozita poroste. Olej do ohně, jak je jeho zvykem, přilil Václav Klaus . Ve svém jinak „falešném a prázdném“ posledním novoročním projevu plném nacionálně-konzervativních klišé prakticky vynechal hlubší zamyšlení nad dvacátým výročím samostatné České republiky, které svádí k mnoha pochybám o směru, jímž se země vyvíjí, zato však vyhlásil amnestii, jež se dotkne řady případů ekonomické trestné činnosti svázaných s Klausovou premiérskou a prezidentskou érou. Když odejít s čistým stolem, tak musí být všechno uklizeno a klidně i skartováno, řekla si patrně hlava státu. Jenže amnestii Klausovi spolupodepsal premiér Nečas, který na svá bedra převzal odpovědnost za prezidenta. A to i za zmařené naděje mnoha obětí trestných činů na náhradu škody. Přitom to byl Nečas, kdo donedávna – v souvislosti s nepopulárními církevními restitucemi – jako kolovrátek opakoval, že co bylo ukradeno, musí být vráceno.  Nečas se teď musí ohánět před kritikou médií, občanů i koaličních partnerů. Sociálně demokratická opozice chce rovnou mimořádnou schůzi Sněmovny a hlasování o nedůvěře Nečasově vládě. Docela dobře se může stát, že Petr Nečas sklouzne po Klausem namydlených schodech a v čele vlády skončí. Koalice by se samozřejmě rychle zformovala znovu (o předčasné volby stojí jen opoziční menšina), ale s novým lídrem, o němž by partneři alespoň nějaký čas tvrdili, že má jejich důvěru. Korunním princem v ODS je první místopředseda Martin Kuba (druhdy líčený coby zavrhovaná loutka kmotrů), který zvolna posiluje pozici i ve vládě: to pro něj a za jeho dohledu se chystá sloučení resortů průmyslu (tomu šéfuje už dnes) a dopravy do jakéhosi „superministerstva“. Jako by potíží nebylo málo, drkotavě se vyvíjí první přímá volba českého prezidenta. Nelítostnou kampaň proti sobě vedou i ti kandidáti, co slibovali, že si svých soupeřů ani nevšimnou. Jana Fischera a Miloše Zemana dohánějí jejich podivné „kamarádšofty“ i hříchy z dob, kdy vedli českou vládu. Ač v průzkumech veřejného mínění dosud stále vedou, čerstvý vítr v plachtách cítí další vážní uchazeči Jiří Dienstbier (ČSSD) a Karel Schwarzenberg (TOP 09). Mezitím se Ústavní soud musí vypořádat se stížnostmi vyřazených kandidátů, které jsou sice nafouknuté a přeplácané, leč jisté racionální jádro mají. Přinejmenším se dá říct, že zákon upravující přímou volbu byl spíchnut horkou jehlou a je v něm řada bílých míst, ne-li rovnou chyb. A protože zanedlouho již začnou partaje chystat také svoji kampaň před příštími volbami do Poslanecké sněmovny , můžeme s klidem předpovědět, že rok 2013 rozhodně klidný nebude. Naopak: kdo z voličů se neobrní pevnými nervy, může počítat, že důvodů k výbuchům vzteku oproti roku předchozímu, jenž nám přinesl například vyšší daně, prapodivnou penzijní reformu, vachrlaté vyrovnání státu s církvemi či přehršel korupčních kauz známých tváří, ještě drasticky přibude.   Thu, 03 Jan 2013 00:00:00 GMT Miroslav Mareš: Nepokoj LIDEM mocné vůle http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/4792-miroslav-mares-nepokoj-lidem-mocne-vule http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/4792-miroslav-mares-nepokoj-lidem-mocne-vule Předvánoční shon a zmatky okořenila česká politická scéna šarvátkami, které byly převážně vázány na nejmenší vládní stranu LIDEM. Své první Vánoce si tato strana, vzniklá v jarním rozpuku na půdě parlamentu, užije sice v ministerských postech, o nadílku vlivu na Ministerstvu obrany ale přišla.  Předtím ztratila i Ministerstvo dopravy a následně odešel ze strany bývalý šéfa tohoto resortu Dobeše, který již nemá žádnou motivaci v tomto subjektu dále zůstávat. Ve vládě, kde byly ještě před rokem dva ministři Dobešové za Věci veřejné, dnes už tedy není ani jeden a véčkaři také ne.   Karolína Peake zahájila na Ministerstvu obrany svoje působení personální rošádou, o jejímž pozadí lez zatím pouze spekulovat. S ohledem na to, že její vstup na ministerstvo pozitivně ocenil bývalý premiér Topolánek, není vyloučeno, že Peake se napojila na „bartákovské skupiny“ v resortu. Tento krok negativně vnímal premiér Nečas a jeh okolí, které bylo velmi zadobře s Alexandrem Vondrou. Zároveň se nelíbil ani prezidentu Klausovi, který k LIDEM zřejmě má despekt od doby, kdy jejich zástupci nahradili ve vládě véčkařské ministry, s nimiž našel společnou notu. Mediální přestřelky o tom, kdo komu a zda vůbec slíbil zachování personální kontinuity na obraně opět ukázaly na politikaření a špatnou komunikaci mezi důležitými českými politiky. Odvolání Peake z funkce po osmi dnech je katastrofální vizitkou Nečase i LIDEM. Nicméně v důležité věci, na níž spočívala existence Nečasovy vlády, se ukázala jednota. Poslanecká sněmovna schválila daňové balíčky, které jsou především Kalouskovým dítětem. LIDEM i rebelové v ODS jsou si vědomi, že případný pád této vlády znamená i jejich okamžitý pád do politicky marginálních pozic, takže o vyhrocení situace neměly zájem. Dokonce i případné odmítnutí podpisu prezidentem Klausem by mohlo vládu spíše stmelit, než jí dále rozhádat. Je ale možné, že Nečas čekal s odvoláním Peake až na výsledek sněmovní bitvy.  Klaus dal najevo, že se mu balíček nelíbí a že rychlé schvalování chápe jako diktát, je však otázkou, nakolik chce vyhrotit vzájemné vztahy s premiérem a pravicovými stranami obecně krátce před svým odchodem. Loučení s úřadem by se mohlo odehrávat v prostředí politické destabilizace a jeho následovník by mohl snadno získat aureolu „zachránce“ české politiky, což by nemuselo prospět Klausovu politickému odkazu.  Nicméně tlak lidí z prezidentova okolí, včetně sympatizantů Strany svobodných občanů (která cítí novou šanci stát se relevantním subjektem), může přinést i opačný výsledek.  Vánoční svátky zřejmě neprožije česká politická scéna v klidu, i když hlasování o balíčku v předvánoční atmosféře nebylo schopné mobilizovat ani protestní odborářské hnutí podporované „mladou univerzitní levicí.“ Koaliční vládnutí se i v předvánočním čase projevilo nepokojem, spojeným se snahou o novou změnu mocenských pozic.              Thu, 20 Dec 2012 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: Země bez pravidel? http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/4717-lukas-jelinek-zeme-bez-pravidel http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/4717-lukas-jelinek-zeme-bez-pravidel Jestli je něco charakteristickým znakem české politiky, jedná se o neúctu k pravidlům, psaným i nepsaným, ba přímo o jejich znásilňování. Těžko se pak divit voličům, že takto se chovajícími politiky pohrdají. Ústavní soud konstatoval, že balíček reformních zákonů protlačila loni v listopadu vládní většina Sněmovnou za cenu porušení jednacího řadu, tedy zákona. Návrhy vrácené Sněmovně Senátem byly na program probíhající schůze zařazeny dodatečně, došlo k sloučení diskuse k nesouvisejícím bodům a ta potom byla limitována právem každého poslance vystoupit jen dvakrát po deseti minutách. Jednání probíhalo v noci, ve vzrušené atmosféře a místopředseda Sněmovny z řad ČSSD byl vyloučen ze řízení schůze. Samotné zákony, jež jsou už dávno v platnosti, až na několik konkrétních paragrafů, Ústavní soud nezrušil. Nedospěl totiž k názoru, že porušení jednacího řádu Sněmovny v tomto případě vedlo až k narušení ústavního pořádku. Takovou intenzitu zkrátka neshledal. Přesto si evidentně pootevřel dvířka k tomu, aby příště mohl být přísnější. Z reakce koaličních poslanců zamrazilo. Zatímco kontroverzní Marek Benda nepřekvapil, tak například od místopředsedy ODS (a exministra spravedlnosti!) Jiřího Pospíšila člověk čekal větší pokoru. Od obou – a od dalších – však (ve volném překladu) zaznělo, že Ústavní soud se tím, že zákony nezrušil, postavil na jejich stranu a opozicí napadnuté počínání sněmovní většiny posvětil. Příště se tedy bude postupovat podle stejného vzorce. A když to do konce volebního období nestihne koalice ODS, TOP 09, LIDEM, klidně se může stát, že si tento přístup příště, po svém vítězství, osvojí i dnešní opozice. Nejsou to radostné vyhlídky. Jako by už nestačilo „všední“ válcování menšiny většinou, politika nulové tolerance a osobní výpady. Čas od času se poruší dohoda na tzv. párování poslanců (dohodnutá situace nastávající, když se z vážného důvodu nemůže účastnit jednání poslanec z jednoho tábora a příslušník tábora opačného se tudíž také vyhne hlasování) nebo se při plenární schůzi odepře nějakému poslaneckému klubu požadovaná přestávka na interní poradu. Ještě vážnější nemocí je formulování tzv. přílepků, čili novelizace nějakého zákona vložená ovšem do zákona naprosto nesouvisejícího. Tento nešvar už Ústavní soud také tepal. Problémem je i zákonodárná iniciativa každého jednotlivého poslance. Takto se do právního řádu snadno dostávají ustanovení prosazovaná tou či onou vlivnou zájmovou skupinou. Nejsnazší obětí lobbistů jsou nezařazení poslanci. Tito zákonodárci stojící mimo poslanecké kluby a mimo stranickou kontrolu leckdy slouží jako nejjednodušší nosiče pro legislativní potřeby všelijakých kmotrů. Není nic snazšího než využívat děr v Ústavě ČR a v jednacím řádu Sněmovny nebo je rovnou porušovat. Riziko sankcí je minimální. Samostatnou kapitolou je třeba vztah politických stran ke svému financování. Když dojde na ně, zapomíná se často na ušlechtilé záměry potírat korupci, klientelismus, nekalý lobbing nebo anonymní akcie. Jinou ukázkou odtržení od pravidel je způsob, jakým odcházejí ministři. Nepodávají rezignaci ze dne na den, ale avizují ji s předstihem, asi abychom se mohli těšit. A mezi dnem oznámení odchodu a odchodem samotným ještě po sobě vydatně v resortech uklízejí. Velmi liknavé byly (či jsou) poslední tři odchody z vlády – Jaromíra Drábka (TOP 09), Pavla Dobeše (LIDEM) a Alexandra Vondry (ODS). V případě někdejšího ministra školství Josefa Dobeše (tehdy VV) se druhdy nepřetrhl ani prezident. Porušil úzus, že převezme od premiéra ministrovu demisi a ministra odvolá. On naopak doklad Dobešova odchodu uložil na čas k ledu. Když už jsme u hlavy státu, přihoďme na hromádku hříchů i její zlozvyk nepodepisovat a zároveň nevetovat některé zákony (naposledy ten upravující majetkového vyrovnání státu s církvemi). Opět: Ústava ČR se napíná, jako by byla z gumy. Je vlastně malý zázrak, že v této „zemi bez pravidel“ - tedy v prostředí, kde zejména mocní (politici, vlivní podnikatelé, celebrity…) se cítí být beztrestní a vesele překračují paragrafy – je ještě tolik lidí vůbec ochotno zákony ctít a dodržovat. Mnozí, kteří by měli jít vzorem, ale dělají vše proto, aby dali zelenou chaosu a anarchii. Jenže dokud se nenaučíme dodržovat pravidla a dobré mravy, se stavem tuzemské demokracie a právního státu nepohneme. Pakliže si to neuvědomují politici stávající, nesmějí se divit, že lidé pošilhávají po nových. Tue, 04 Dec 2012 00:00:00 GMT Miroslav Mareš: Podzim protestního hnutí http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/4665-miroslav-mares-podzim-protestniho-hnuti http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/4665-miroslav-mares-podzim-protestniho-hnuti Protivládní protesty testy proti vládě dne 17. listopadu jsou jejich aktéry prezentovány jako úspěch, jejich skutečné politické vyznění však již tak jednoznačné není. Nedokázaly počtem účastníků navázat na masovější demonstrace z jara letošního roku, i když mobilizační potenciál stále nelze podceňovat. Dostat na náměstí kolem dvaceti pěti tisíc demonstrantů není v době politické apatie rozhodně zanedbatelné, nicméně schopnost jedné takové demonstrace ovlivnit vládu , která krátce před tím přežila hlasování o důvěře, je malá. Tisková zpráva iniciativy STOP vládě z 8. 11. měla titulek: „ Předseda ČMKOS J. Zavadil: Referendum o této vládě bude 17. listopadu “. Roli „referenda“ však demonstrace nesplnila.  Katarze nespokojenosti velké části lidí s Nečasovou vládou se projevila již v krajských volbách a je pravděpodobné, že pro řadu lidí byl politický akt nejít volit nebo dát hlas parlamentním opozičním stranám ve volbách do zastupitelstev na delší dobu dostatečným manifestem jejich postoje. Úvahy o generální stávce zatím nepadají na úrodnou půdu, protože i řada lidí, kteří nesouhlasí s vládou a pracují v soukromém sektoru, se obávají důsledků stávky pro jejich vlastní firmy.   Jako problém se ukazuje i nejednotnost protestních iniciativ, která se projevila i na samotném Václavském  náměstí. Spor iniciativy STOP vládě s menší iniciativou Skutečná demokracie, ukončený policejním zásahem, rozladil i některé dosavadní pravidelné účastníky protestů. V hnutí se navíc diferencují radikálnější a umírněné proudy. Současně je patrný rozdíl mezi snahou o věcné přístupy k řešení aktuální situace a mezi ideologickými či zcela nepodloženými utopiemi až fantasmagoriemi. Tyto spory jsou nyní skryty pod razantní protestní rétorikou a verbálními protivládními výpady, snížily by však akceschopnost hnutí, pokud by mělo skutečně ovlivnit vytváření politiky v konkrétních sektorech.    Kontraproduktivní je snaha odpůrců dát hnutí „fašistickou nálepku“, když např. senátor Kubera přirovnal aktivistku Alternativy zdola Ilonu Švihlíkovou k Hitlerovým fanatičkám. Tyto excesivní výpady přispívají naopak spíše k posílení hnutí. Když už mají být některé části protestního hnutí dávány do souvislosti s extremismem, měly by odpovědné státní orgány poskytovat informace o formách a míře infiltrace hnutí ze strany anarchistických, trockistických a leninistických skupin.  České protesty vykazují doposud i velmi malou míru evropeizace. V ČR v zásadě neproběhly akce y v rámci celoevropského protestního dne proti škrtům dne 14. 11. 2012, s tím, že „česká verze připadne právě na 17. listopad. Evropská tematika však na protestech v ČR byla zcela upozaděna, takže zatímco na španělských, portugalských či řeckých ulicích byla jedním z hlavních nepřátel EU, v ČR se do centra pozornosti demonstrantů nedostala.  Protestní hnutí v ČR však má přes výše uvedené problémy stále nezanedbatelný potenciál, který se ale bude snažit v plné síle využít až na jaře příštího roku, kdy opadne mediální zájem o prezidentské volby a až se projeví další dopady vládní politiky. Velké akce budou možná iniciátoři časově koordinovat i tak, aby se nepřekrývaly s důležitými sportovními událostmi. Soupeřit o místo na pondělních prvních stránkách novin a o hlavní komentáře s českými vítězi Davis Cupu asi rozhodně nebylo v plánu organizátorů demonstrací ze 17. listopadu.   Mon, 19 Nov 2012 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: Pozor na frašku! http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/4609-lukas-jelinek-pozor-na-frasku http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/4609-lukas-jelinek-pozor-na-frasku Co nevidět si poprvé přímo zvolíme prezidenta republiky. Již dnes ale tato událost přináší celou řadu nepříjemných zjištění. Je s podivem, kdo všechno je ochoten do přímé volby jít. Soudnost se v této sezóně evidentně nenosí. Je ale také s podivem, komu všemu jsou lidé ochotní dát nominaci. Populisté se přemnožili natolik, že skoro lituji, že na startu absentují ctihodní pánové jako Zdeněk Svěrák, Marek Eben nebo Karel Gott. I když ono to ani s těmi nominacemi není úplně přehledné. Zaregistrován bude ten, kdo dodá úplné petice s padesáti tisíci jmény, adresami a podpisy. Kontrolovat se ale bude jen to, zda člověk daného jména existuje, nikoli, zda se osobně podepsal. Dvakrát invenčně nepůsobí referování médií o prezidentské volbě. Rádoby seriózní periodika se vyžívají ve zploštělých otázkách a priority bulváru snad ani netřeba popisovat. Fušerskou práci odvádějí též sociologové. Nejcitovanější průzkumnická agentura PPM Factum, která nedávno vybouchla u krajských voleb, například nabízí ve vějíři kandidátů i ty, co nekandidují. No a úplně bezradní můžeme být ze samotných kandidátů. Většina z nich se předhání v obecnosti, nezáživnosti, opatrnosti. Naučili se jen pěkně vypadat na billboardech. Nikdo nestrhuje svým charismatem, nikdo nepřichází s ničím originálním. Prezidentské programy překypují v lepším případě medem, v případě horším šustí papírem. Analyzovat uchazeče podle jejich výroků je prakticky nemožné. Jan Fischer se vyznamenal nechutí dodržovat ústavu a jmenovat vládu za účasti komunistů. Kovaný konzervativec Karel Schwarzenberg naopak zaujal tím, že by to udělal. Miloš Zeman se blýskl nápadem preventivně zaútočit na Írán. Na kandidátech dvou největších partají ČSSD a ODS, J iřím Dienstbierovi a Přemyslu Sobotkovi , ulpívá stín mužů, kterým házejí klacky pod nohy vlastní spolustraníci. Zdá se, že mezi občanskými a sociálními demokraty přežívá zlý duch opoziční smlouvy: část obou družin by ráda vystřídala Václava Klause Milošem Zemanem . Táňa Fischerová se Zuzanou Roithovou nepřirozeně působí jako ztělesněné Dobro. Kdybychom spářili Tomia Okamuru s Janou Bobošíkovou a Vladimírem Franzem , získali bychom zase vlastence až za hrob, Čecha jako poleno. Nebo je vám snad bližší zbytnělé sebevědomí apoliticky se tvářícího politika Vladimíra Dlouhého ? Holmesovsky vytrvalí voliči se mohou dopídit i nejvěrnějších podporovatelů kandidátů a rozhodovat se též podle nich. Jsou to často tuze pestré sestavy. Za Janem Fischerem stojí třeba Jan Novák , exšéf Úřadu vládu ještě z Topolánkových dob, i „kameňácký“ režisér Zdeněk Troška. Za Jiřím Dienstbierem uzříme ústavní právničku Elišku Wagnerovou (kdysi ODA) i radikálního levicového sociologa Jana Kellera. Nikdo ale nemá na Miloše Zemana, kterému fandí jak bývalý předseda zemědělských Slušovic František Čuba, tak Václav Klaus. Ve hře už jsou i sponzoři. Kupodivu se nelepí na kandidáty velkých stran, ale spíše na nezávisle působící hráče. A někteří klidně i přiznávají, že z toho v budoucnu očekávají jisté výhody. Tím se dostáváme k financování kampaní. Všichni uchazeči se snaží o otevřenost, běžné jsou transparentní účty. Vyčteme ale z nich, kolik stály masivní letní billboardové kampaně některých z nich? Leckdy nikoliv – když třeba reklamu ze svých účtů nefinancovali samotní adepti, ale jejich přátelé. Moudřejší, komu dát hlas, snad budeme po spuštění prezidentských debat ve veřejnoprávních sdělovacích prostředcích. Česká televize například chystá výslechy kandidátů i skupinové diskuse. Z nich by mohlo vyplynout, kdo je víc nalevo, kdo víc napravo, kdo hodlá znásilňovat Ústavu, kdo ji ctít, kdo nás vést do civilizované Evropy a kdo vyvádět. Možná potom i dojde k roztřídění zrna od plev. Zatím je totiž startovní pole tak nepřehledné, že žádné překvapení směrem k druhému volebnímu kolu vyloučit nelze. A třeba také v lednu zalitujeme, že za nás hlavu státu nevybral užší tým volitelů z řad zákonodárců. Fraška se totiž nemusí odehrávat jen v parlamentu, frašky se můžeme docela dobře účastnit i my všichni.   Tue, 06 Nov 2012 00:00:00 GMT Miroslav Mareš: Krajské povolební výzvy http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/4540-miroslav-mares-krajske-povolebni-vyzvy http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/4540-miroslav-mares-krajske-povolebni-vyzvy Volby do krajů přepsaly českou regionální politickou scénu a je možné, že budou mít silné dopady i na celostátní stranické spektrum. První zprávy z vyjednávání o povolebních koalicích přitom ukazují, že nové poměry se sebou nesou i nové výzvy, včetně vymezování mantinelů mezi dvěma nejsinějšími stranami z krajských voleb. Vytváření koalic a jednání o tiché podpoře v roce 2008 bylo zřejmě pro sociální demokraty snazší, než to bude nyní. Komunisté tehdy ještě nebyli natolik silní, jako jsou nyní, a krajská rudo-oranžová spolupráce nebyla chápána jako ohrožení dosavadních pozic. Nyní však má ČSSD na levici nejen silného partnera, ale i konkurenta v souboji o hlasy levicových voličů. A potenciálního koaličního celostátního spojence, který se v případě převzetí vládní spoluodpovědnosti nebude chtít spolupodílet na nepopulárních opatřeních. Proto se v některých krajích mohou sociáln demokraté snažit hledat spíše středové spojence, aby zmenšili komunistům prostor pro profilaci. Nicméně apel na zrušení Bohumínské usnesení bude v ČSSD patrně sílit. Půjde o symbolický krok, který odstraní blokaci české politické scény. Ostatně Bohumínské usnesení se již porušuje. Pokud představitelé ČSSD tvrdí, že se nevztahuje na komunální a regionální úroveň, je to jejich intepretace. Jedná se ale v zásadě o jisté obyčejové právo v ČSSD, které nikde není písemně zakotveno. Ze samotného Bohumínského usnesení nic takového jako „povolení spolupráce“ na nižších úrovních nevyplývá.  Ostatní strany v krajích nyní musí čekat na rozhodnutí sociálních demokratů, jaké koalice upřednostní. Do jejich sestavování může promluvit i celostátní politika. Pokud by situace spěla k předčasným sněmovním volbám, zřejmě by spolupráce komunistů a sociálních demokratů sílila s perspektivou společného vládnutí ve Strakově akademii i v krajských radách. Nicméně zajímavý signál přichází ze Zlínského kraje, kde se sblížili sociální demokraté a Strana práv občanů – Zemanovci. Lidovci, které je možné řadit k úspěšným stranám proběhlých voleb, by případnou účast v krajských koalicích (zvláště v Jihomoravském kraji) využili k ataku na znovuzískání pozic v celostátní politice, a to na úkor TOP 09. V tomto směru může být strategickým kalkulem ČSSD lidovce podpořit, protože jejich případný úspěch by oslabil Kalouska a navíc by silná KDU-ČSL představovala protiváhu komunistů. Občanští demokraté budou v krajské politice následující čtyři roky pouze paběrkovat. Jejich hlavní starosti se nyní zaměřují zcela jinam, než na profit z krajské politiky.    Fri, 19 Oct 2012 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: Tvrdé krajské oříšky http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/4494-lukas-jelinek-tvrde-krajske-orisky http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/4494-lukas-jelinek-tvrde-krajske-orisky Zavedením krajského zřízení v České republice se naskytla šance přiblížit rozhodování o lokálních otázkách blíž občanům. Ačkoli jsme malá země, i v ní se dělba moci, jak vertikální, tak horizontální, vyplácí. Potíž je ale s podobou regionálního uspořádání.  Dlouhodobě se domnívám, že krajů bylo zřízeno zbytečně mnoho, za efektivnější a logičtější jsem vždy považoval zemské uspořádání, byť třeba modifikované. Příliš vysoký počet krajů se nepříznivě odráží i v čerpání prostředků ze strukturálních fondů Evropské unie, pro které se musely vytvořit paralelní územní jednotky. To už mohli zákonodárci při ustavování krajů rovnou pracovat s územími o rozloze okresů – tam by aspoň občané na své reprezentanty poněkud lépe dohlédli.  Někde s příležitostí přenést rozhodování blíž k lidem naložili lépe, jinde hůře. Princip subsidiarity je cenný v tom, že regionální správa lépe zná místní problémy a dokáže je efektivněji řešit než jediné centrum – počínaje dopravou, přes školství a zdravotnictví až po životní prostředí. Musí k tomu ale mít odpovídající podmínky, zejména rozpočtové, což se u nás bohužel neděje. Sledujeme totiž opakovanou tendenci vlád vylepšovat si své vlastní hospodaření na úkor krajů. Ty se pak ocitají v pasti: mají kompetence, ale není v jejich silách jim finančně dostát. Dvojnásob obtížné to je, když na sebe narazí odlišně politicky zbarvená vláda a odlišně zbarvené krajské reprezentace. Při přecenění svých sil a podcenění voličů se může lehce stát, že se rozdané předvolební sliby obrátí proti autorům. Viděli jsme to v předvolebním jihomoravském  televizním speciálu Otázek Václava Moravce, když byl připomenut čtyři roky starý – a pochopitelně nenaplněný - závazek motoristům týkající se dopravního spojení Brna s Vídní. O rychlostních komunikacích či dálnicích se pěkně básní, ovšem za jejich administrativní přípravou, vyjednáváním kolem nich či plněním ekologických standardů, o financování ani nemluvě, se skrývají zatraceně tvrdé oříšky k rozlousknutí. Mají na to regionální politici a úředníci dostatečně ostré zoubky? S tím souvisí kvalita veřejné správy na území krajů. Vzhledem k poměrné čerstvosti regionálního uspořádání u nás nižší úroveň špiček regionální samosprávy a veřejné správy nepřekvapuje. Každopádně je v tomto směru co dohánět – a myslím tím jak profesionalitu, tak politickou odpovědnost. V některých krajích totiž dochází k tomu, že politická reprezentace, ať už levicová, nebo pravicová, upřednostňuje své vlastní zájmy a staví mezi sebou a občany zeď, která je o to smutnější, že vzniká tam, kde bychom spíš očekávali pravidelnou komunikaci a spolupráci. Ani krajská referenda nejsou příliš využívána. Občas zaznívají i námitky vůči ceně za regionální zřízení. Náklady na roční provoz například krajského úřadu Jihomoravského kraje činí téměř půl miliardy korun. Jenže poměřovat demokracii a demokratickou správu penězi nelze. Kdyby zemi vládlo deset manažerů bez parlamentu a k ruce měli jen nejnutnější aparát, také by to bylo levnější a jednodušší. Nikoli však lepší. Drahé nejsou kraje, avšak za „všechny peníze“ leckdy stojí podmínky, v nichž fungují, ale i jejich správci. Nemá proto smysl rušit kraje, nýbrž zlepšovat legislativu a personální obsazení krajských zastupitelstev, rad a úřadů.  Na tom posledním máme šanci zapracovat právě v těchto dnech.   Tue, 09 Oct 2012 00:00:00 GMT Miroslav Mareš: Atentát po česku http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/4452-miroslav-mares-atentat-po-cesku http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/4452-miroslav-mares-atentat-po-cesku Střelba z airsoftové pistole na prezidenta republiky za přihlížení strnulé ochranky se zapíše spíše do „švejkovské linie“ dějin českého národa, než do skutečně závažných narušení demokratické politické soutěže a humanismu (kterých v historii naší země bohužel najdeme mnoho). Sama o sobě naštěstí celá událost nepřinesla žádnou tragédii, při vytažení pistole nebyl mladý rebel Pavel Vondrouš zastřelen žádným „costnerovským bodyguardem“, neb takový zřejmě v ochranné službě v Chrastavě nebyl přítomen. A střely nebyly vystřeleny do takové části těla, kde by prezidentovi způsobily vážnější zranění. Za pár měsíců bude tento akt polozapomenut, možná bude dáván k dobru, jako odstrašující příklad při výcviku osobních strážců. Nebudou-li na tento akt navazovat závažnější excesy při vyjádření nespokojenosti, kombinující osobní frustrace a naštvanost na „velkou politiku“, což nelze úplně vyloučit. Prohlášení chrastavského pseudostřelce, který na sebe chtěl upoutat pozornost, se nevyznačují žádnou ideovou originalitou. Plané apely na politiky, aby mysleli na ožebračený lid a nejen na sebe, nejsou žádným řešením aktuálních společenských a ekonomických problémů. Tento airsoftový střelec nemá ostatně ani přesvědčovací intelektuální kapacitu kresliče tykadel Smetany, který dokáže svým „sokratovským“ přijímáním trestů a veřejnými deklaracemi svých názorů získávat širší sympatie alternativní levice i mnoha obyčejných občanů. Kreslení tykadel je navíc akceptovatelné, zatímco využití zbraně (byť airsoftové) je symbolem se zastrašujícím poselstvím. Vondrouš může „bodovat“ hlavně srovnáním svého případu s Kalouskovým zfackováním oponenta. Soud však ještě v jeho věci nerozhodl a není jasné, jestli celá záležitost z Chrastavy nebude nakonec také kvalifikována jako přestupek. Nicméně za určité situace by bylo možné uvažovat naopak i o přísnější právní kvalifikaci, např. by bylo zajímavé zjistit, zda celý mítink v Chrastavě nebyl shromážděním, protože pak by přicházel do úvahy i trestný čin podle § 179 porušování svobody sdružování a shromažďování - i prezident Klaus má právo se shromažďovat s ostatními občany bez násilných zásahů oponentů. Z bezpečnostního hlediska je ale podstatná nikoliv právní kvalifikace, ale otázka, zda jeho čin může mobilizovat další napodobovatele, tentokrát s opravdovými zbraněmi. Z čistě taktického hlediska se opět ukázalo, že individuálnímu atentátu na politika v davu lze těžko zabránit. A není to jen specifikum České republiky. Např. v roce 2002 neonacistický pomatenec Maxime Brunerie dokázal vystřelit na francouzského prezidenta a jen díky své neschopnosti a zásahu přihlížejících nebyl úspěšný. Z ideového hlediska Vondroušův čin zřejmě neovlivní skutečné dogmatické komunisty, kteří respektují Leninovo odmítnutí individuálního teroru a preferují uskutečnění masové revoluce vedené centralizovanou stranou. Vondrouš přitom nebyl běžné stranické práce zřejmě schopen, v KSČM podle dostupných zdrojů neplatil ani členské příspěvky. To je asi o jediné, čím se podobá Andersi Breivikovi., s nímž ho ne zcela vhodně srovnávají někteří Klausovi příznivci. Breivik byl nespokojen s působením v norské Pokrokové straně, ale na rozdíl od Vondrouše skutečně zabíjel, snažil se zlikvidovat dorost politických nepřátel a chtěl vytvořit bojující organizaci. KSČM se od Vonrdoušova činu jednoznačně distancovala. Její politici si ostatně mohou uvědomovat, že v případě převzetí vládní odpovědnosti se do pár let v případě pokračující krize může stát, že v pozici terčů nespokojených atentátníků budou pro změnu oni. Pro tzv. „pravodláskařskou“ antiklausovskou frontu je chrastavský případ nepříjemný v tom, že ji staví do řady s vyznavači takto kontroverzních řešení z širšího komunistického proudu. Nicméně představa Klausova tábora, že nespokojené dělníky z pohraničí inspiruje Vieweg či Šiklová je mimo. Spíše je třeba vidět agitaci lokálních ultralevicových autorit, vzájemná mobilizace nespokojenců v malých pracovních kolektivech, různá razantní prohlášení a zprávy i případech „vykořisťování“ (leckdy spíše městských legend) rozesílaná v e-mailech a po facebooku i působení céčkových akčních filmů. Frustrovaných nespokojenců je v ČR určitě hodně, ať již vyznávají zvlugarizovaný marxismus nebo primitivní národní socialismus s rasistickými prvky. Již v minulosti se projevovali brutálnějším násilím než střelbou z plastové pistole, např. bombový atentátník Vladimír Štěpánek před deseti lety (ten byl zase pro radikalitu vyloučen z Klubu českého pohraničí, blízkého komunistům). Individuální atentátnické akty tedy nelze vyloučit, samy o sobě ovšem nemají možnost zničit soudobý systém (to platí i pro řízené násilné davy, o jejichž vzedmutí někteří aktivisté rovněž usilují s cílem nových pražských defenestrací). Varující jsou snahy některých komunistických uskupení podchytit násilí ideově neukotvených nespokojenců a současně se alespoň symbolicky přihlašovat k organizovanému boji. A problematické jsou ze symbolického hlediska i zveřejňované informace o výcviku, ať již se jedná třeba o branné tábory mladých komunistů či o loňský připravovaný nácvik střelby (údajně neuskutečnil kvůli dešti) na Antikapitalistickém kempu, který pro účastníky přichystali sympatizanti Nové antikapitalistické levice z Dělnické tělovýchovné jednoty Horácko. Samotný akt Vondrouše je tragikomický. Není to terorista, o standardní způsob politické komunikace však rozhodně rovněž nejde. Hrátky se zbraněmi (byť airsoftovými) nejsou standardní součástí demokratického repertoáru, a to i pokud se jimi má upozornit na jiné závažné problémy soudobé politiky, jakou je i korupce. Pokud zůstane tento čin izolovaným aktem, netřeba ho brát jako zásadní událost a není třeba démonizovat ani glorifikovat jeho pachatele.Ultralevicové podhoubí, z něhož vzešel a z něhož mohou vzejít mnohemnebezpečnější následovníci, je však třeba bedlivě sledovat.  Tue, 02 Oct 2012 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: Rozhašená země http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/4352-lukas-jelinek-rozhasena-zeme http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/4352-lukas-jelinek-rozhasena-zeme Nelítostný politický boj je tradiční součástí moderní společnosti. Ani jeho zostřování nemůže nikoho překvapit. Starosti by nám ale měla dělat houstnoucí, stále dusnější atmosféra ve společnosti, jejíž součástí je ztráta elementární důvěry voličů k politikům i mezi politickými aktéry navzájem. A na pozadí toho všeho nám eroduje stát. Koalice válcuje opozici, Sněmovna Senát , vláda odbory v rámci tripartity. Kabinet už nenaslouchá ani svému poradnímu orgánu NERV (viz penzijní reforma či potírání korupce). Nesrozumitelným jazykem hovořící ministryně kultury válčí s Národním divadlem. Drsné vztahy panují uvnitř samotné Nečasovy koalice. A teď čerstvě slýcháme o nedostatku pro diskusi uvnitř ODS, kde se část členů odmítá smířit s kompromisem, který stranické špičky dojednaly s TOP 09 a platformou LIDEM ohledně změn daňových zákonů. Za přispění dosluhujícího prezidenta Václava Klause, jenž zprvu poťouchle a nyní už zcela systematicky tepe stávající pravicovou družinu ve Strakově akademii, se v ODS rozpoutala rebelie, která může přivodit konec vlády i předčasné sněmovní volby. Představa, že by se v současné vřavě poskládala nějaká (staro)nová vládní většina, je naprosto naivní. Nečasův kabinet by odešel uprostřed práce: kontroverzní penzijní reformu ještě těsnou většinou prosadil, na neméně sporné církevní restituce ale scházejí síly… Zatleskala by opozice i podstatná část veřejnosti. Z hlediska fungování liberální demokracie u nás bychom ale veselí být nemohli. Potvrdilo by se, že vládnout zde je stále těžší. Nízká úroveň politiků a jejich neschopnost vést dialog s kolegy, s partnery a s veřejností ústí ve vratkost vlád, koaličních většin, ale i vedení konkrétních partají. Navíc dochází k postupnému rozkladu státu. Peníze scházejí i na důležité agendy, jako je ochrana bezpečnosti občanů. Snižují se rozpočty a personální stavy ve veřejné sféře – od policie až po školství. Stát má potíže s výběrem daní, vrší se celní úniky. Léta oficiální lihovarníci varovali stát před zvětšujícím se černým trhem s alkoholem. Vše se zodpovědně řeší až nyní, kdy stoupá počet obětí metanolu. Zjišťuje se, že ledaskde vám nalijí ledasjaký sajrajt, aniž by to měla pod kontrolou hygiena či živnostenské úřady. Hlavní hygienik ČR, několik měsíců podezřelý z nekalých kšeftů, je na neplacené dovolené a ministr zdravotnictví ho ne a ne odvolat, ne a ne nahradit. Korupce vybujela natolik, že si policisté běžně chodí pro špičky celostátní a regionální politiky. Státní infrastruktura prochází redukcí. Veřejné služby jsou omezovány a zelenou dostávají soukromníci – v oblasti dopravy, komunikací, zdravotnictví, školství, politiky zaměstnanosti, exekucí… Přibývá už i bezpečnostních agentur, po Chomutově běhá soukromá domobrana, slýcháme o možné privatizaci věznic. Nejčastější argument zní: stát to neumí, je nejhorší možný hospodář, privátní sektor pracuje efektivněji. Zapomíná se ale na sociální, lidskoprávní a ekonomické souvislosti. Správným řešením by naopak mělo být obnovení funkčnosti státu a zkvalitnění jeho politického a manažerského řízení. Jenže: zákon o státní službě dodnes nebyl zaveden, podněty nevládních organizací připomínají hrách házený na zeď, vůle k rozumné regulaci schází a doporučení z Bruselu házíme do koše. Namísto Evropské unie, s vysokým standardem veřejné správy, lidských a sociálních práv, stále častěji hledáme vzor v Číně nebo Rusku, tedy zemích, které hospodářský růst nadřazují kvalitě života občanů. Už i premiér Nečas cítil potřebu složit poklonu těmto gigantům, a tak se pustil do „dalajlámismu“ a Pussy Riot… Překvapí pak někoho, že v zemi, jež neví, kam geopoliticky patří, v níž je rozhašená politika a kde lidé slepnou a umírají po kořalce (s kolkem, zakoupené navíc v běžném obchodě) skončí studentské volby tak, že vedle sebe na stupních vítězů stojí protestní Česká pirátská strana a extrémisté z Dělnické strany sociální spravedlnosti?   Sat, 15 Sep 2012 00:00:00 GMT Vojtěch Navrátil: Dočká se levice v Praze senátora? http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/4307-vojtech-navratil-docka-se-levice-v-praze-senatora http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/4307-vojtech-navratil-docka-se-levice-v-praze-senatora Vzpomene si na to dodnes ještě hodně lidí. Je říjen 2008, sobotní podvečer a volební studio ČT seznamuje diváky s výsledky druhého kola senátních voleb. Na televizní obrazovce se jednotlivé senátní obvody postupně zbarvují dooranžova (na Znojemsku s příměsí rudé), jen všechny tři pražské obvody zůstávají modré. Pražská ODS, jež má napjaté vztahy s vedením strany, se prostřednictvím svého předsedy Pavla Béma hrdě prsí, že se jako jediná dokázala ubránit „oranžovému tsunami". Sociální demokracie od znovuobnovení existence horní parlamentní komory v roce 1996 měla (a dodnes má) velké problémy s tím, aby se její kandidáti v senátních volbách - s výjimkou levicovější Ostravy - prosadili ve volebních obvodech v největších městech země. Částečný zlom přinesl právě rok 2008, kdy na třetí pokus zvítězil sociální demokrat v Plzni a na desátý také v Brně. Jen Praha jim i přes doposud proběhnuvších 35 senátních duelů zůstává zapovězena. S oblibou se cituje dávný výrok, že vzhledem k většinovému pravicovému smýšlení obyvatel metropole by zdejší volby ODS vyhrála i tenisová raketa Václava Klause. Jediné potíže jí zde čas od času nastaly pouze s kandidáty stran útočících na ODS zprava (ODA, Čtyřkoalice, TOP 09) či od výrazných a de facto nezávislých kandidátů inklinujících k pravici, jako byli Václav Fischer, Karel Schwarzenberg , Jaromír Štětina či Martin Mejstřík. Kandidáti sociálních demokratů, pokud měli to štěstí, se akorát občas zúčastnili druhého kola. I když v roce 2008 byla přes úspěch ve zbytku země sociální demokracie v Praze poražena, i zde se do výsledků odrazily celospolečenské nálady, byť ne s plnou intenzitou. Poprvé v jeden volební rok postoupili sociálnědemokratičtí kandidáti ve všech pražských obvodech do druhého kola, byť postup kandidátky ČSSD v Praze 1 Blanky Haindlové proti kandidátovi ODS Zdeňku Schwarzovi byl zapříčiněn spíše přetlakem navzájem si konkurujících středopravých kandidátů, kteří se podělili přibližně o 48 % hlasů, než zdejším výraznějším vzestupem sociální demokracie. Do roku 2008 jen dva kandidáti ČSSD překonali v Praze v prvním kole dvacetiprocentní hranici hlasů, a to pouze o několik setin, v roce 2008 ji její zbývající kandidáti v obvodech Praha 5 a Praha 9 Jiří Witzany a Jiří Koskuba překonali hned o několik procentních bodů. Oba zmínění kandidáti pak dostali ve druhém kole bez několika setin shodně 46 % hlasů, což vynikne zejména ve světle toho, že do té doby pouze jediný zdejší kandidát ČSSD ve druhém kole získal více jak 40 % hlasů. ODS si údajně dle serveru Parlamentní listy nechala zpracovat průzkum voličských nálad v metropoli, dle kterého vyšlo, že mezi Pražany se momentálně největší popularitě (či spíše nejmenšímu zhnusení mezi voliči) těší ČSSD, jejíž preference by měly dokonce dosahovat součtu preferencí ODS a TOP 09. Za takovéto situace, pokud by se v některém ze čtyř pražských senátních obvodů, kde se letos bude volit, sešly vhodně okolnosti, může se i stát, že některý z kandidátů sociální demokracie (při volební účasti, jaká doprovází tento typ voleb) vylepší ve druhém kole jejich nejlepší voličský výsledek o nějakých pět procentních bodů. Tak moc to zas není. A pak i Sparta ve své historii čas od času nečekaně porazila Real Madrid či Barcelonu. Převzato z Revue Politika 9/2012 .  Wed, 05 Sep 2012 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: Horké policejní léto http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/4273-lukas-jelinek-horke-policejni-leto http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/4273-lukas-jelinek-horke-policejni-leto Policejní prezident Petr Lessy podle očekávání skončil. Kdysi za něj lobbovaly Věci veřejné, ale po jejich odchodu z vlády zůstal osamocený pod palbou ministra vnitra, ministra financí i ODS . Platforma LIDEM, která se z Věcí veřejných odštěpila a ve vládě pokračuje, je nyní rozčarovaná. Ještě pobouřeněji působí prezident republiky Václav Klaus, který má k hybateli Věcí veřejných Vítu Bártovi i Petru Lessymu bůhvíproč blízko. Pokud celá kauza neotřese Nečasovým vládním kabinetem, přinejmenším posílí dusno ve veřejném prostoru. Za Lessyho se postavila též opoziční sociální demokracie a opatrně i policejní odboráři. Kdyby za vším byla jen rivalita dvou policistů, bylo by vše politováníhodné, ale bez širších dopadů na vnímání České republiky coby (ne)právního státu. Ministr vnitra Jan Kubice, kdysi šéf elitního policejního útvaru, jenž se před volbami 2006 dostal do křížku s politiky ČSSD a kterého po letech vytáhla do vrcholové politiky ODS, od prvního okamžiku dával najevo, že se mu Lessy, druhdy povolaný do čela policie z Ostravska, nelíbí. Lessy, budující si vskutku image neřízené střely, dokonce už dříve tvrdil, že mu Kubice vyhrožuje a dělá vše proto, aby se křeslo policejního prezidenta uvolnilo. Poté začala Lessyho šetřit Generální inspekce bezpečnostních sborů (řídí ji Ivan Bílek mající blízko k exministrovi vnitra Ivanu Langerovi z ODS) – a rychle našla důvod k jeho odstranění. I když se pozice policejního prezidenta zdá být neotřesitelná, poněvadž má pevně ohraničený mandát a vláda na něj jen tak nemůže, inspektoři našli skulinku. Od policie lze totiž podle zákona propustit člověka, který „porušil služební slib tím, že se dopustil zavrženíhodného jednání, které má znaky trestného činu a je způsobilé ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru“. No a Lessy v září 2011 obvinil ze spojení s gangstery šéfa zlínské policie, což se však neprokázalo. To je ale podružně působící linie příběhu. Zajímavější je, že Petr Lessy velel policii v době, kdy se podobně jako žalobci začala osamostatňovat a šetřit i mnohé politicky citlivé kauzy. Například nevýhodný nákup letounů CASA v době, kdy byla ministryní obrany Vlasta Parkanová (TOP 09). Lessy se zastal vyšetřovatelů proti nevybíravým útokům ze strany členů vlády. Stranický kolega Parkanové, ministr financí Miroslav Kalousek dokonce v horké fázi vyšetřování volal jak příslušnému policistovi, tak policejnímu prezidentovi Lessymu. Ten pak poslancům na zasedání bezpečnostního výboru Sněmovny sdělil, že se ho Kalousek snažil ovlivňovat. Aby se obhájil, nabídl v následné mediální přestřelce s Kalouskem, že klidně usedne i na detektor lži. K tomu nestačilo dojít. Zato se vyhrotily jeho vztahy prakticky s celou vládou. A byla jen otázka času, kdy ministr vnitra najde klacek, kterým by mohl i za své vládní kolegy Lessyho přetáhnout po hlavě. Jak si situaci asi vysvětlí řadoví policisté? A jak občané? Snad že období odvážných orgánů činných v trestním řízení končí? Vždyť několik týdnů před Lessym musel svůj post opustit i ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil, spojovaný se zdravější atmosférou v justici. Pospíšila nahradil místopředseda ODS Pavel Blažek, který v mnoha projektech rozjetých Pospíšilem zařadil zpátečku. Lessyho ve funkci policejního prezidenta střídá Martin Červíček, udržující vztah s poslankyní ODS Janou Černochovou. Příliš mnoho náhod, nemyslíte? Tento horký závěr léta přinese posílení důvěry českých občanů ve vládnoucí politiky jen stěží. Thu, 30 Aug 2012 00:00:00 GMT Miroslav Mareš: Dopravní podnik hlavní mafie Prahy? http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/4231-miroslav-mares-dopravni-podnik-hlavni-mafie-prahy http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/4231-miroslav-mares-dopravni-podnik-hlavni-mafie-prahy Pražský dopravní podnik je již dlouhou dobu v centru mediální pozornosti a politického zájmu. Ne snad kvůli efektivitě či modernosti, ale kvůli aférám, které jej již několik let provází. Ještě nedozněla kauza Opencard a už je tu krize s novým ředitelem Vladimírem Lichem  jeho odvoláním poté, co podal trestní oznámení na předchozí vedení. Pozorovatel dění na pražském magistrátě a v jeho okolí by měl být ostražitý s hodnocením „padouchů“ a „hrdinů“ v takto komplikovaných případech, kde silnou roli sehrávají PR-agentury a konexe do médii. Že je však na DPHMP něco špatně, musí být jasné snad každému. Ať je již v DPHMP v právu kterákoliv ze stran sporu, je jasné, že ekonomické zájmy napojené na vlivové skupiny mimo legitimní politickou sféru zde jsou mimořádně silné. Silnější než zájem politických stran na klidu. Křehká pražská koalice je podobnými aférami ohrožena a ODS, která se v poslední době vždy v prevencích mírně zvrávorá po některé z celostátních afér, dostala díky pražským dopravním událostem další tvrdé údery zevnitř i zvnějšku strany. Je pro ni štěstím, že Prahy se jako statutárního města netýkají krajské volby, protože v nich by se dopravní podnik stal jedním z hlavních volebních témat. Takto nebude mít stávající aféra tak silný volební dopad, nicméně střety při výběrovém řízení na nového ředitele a jejich medializace mohou mít vliv i na celostátní dění. Svoje si nyní řekne i TOP 09, která vstoupila do hry o vlivný post. Stávající aféra bude mít i právní dohru. A to nejen v policejním vyšetřování a případném soudním procesu na základě trestních oznámení podaných na předchozí management. Advokát Václav Láska, pracující pro odvolaného generální ředitele Liche, veřejně prezentoval tvrdá obvinění o organizované zločinecké skupině. Jako bývalý policista a současný advokát si je s vysokou pravděpodobností jistý v kramflecích. Muselo mu být jasné, že po takovýchto výrocích lze očekávat trestní oznámení a žaloby od nařčených subjektů. Ty však mají rovněž silnou pozici a přešly do protiútoku. Prezentace soudních tahanic každopádně přinese mnoho příležitostí k objasnění celého pozadí problému. Celá aféra přichází v době, kdy Bezpečnostní informační služba zveřejnila další alarmující výroční zprávu, v níž mimo jiné popisuje vliv klientelistických sítí a ovlivňování zakázek v komunální politice. Zpráva je v této části obecná, konkrétní radnice ani městské a obecní firmy nejsou uvedeny. A týká se roku 2011, ne současnosti. Lze pouze doufat, že DPHMP nebude mít vyhrazeno místo ve zprávě BIS za další rok. Což znamená, že se o vedení dopravního podnik budou ucházet největší ekonomičtí a dopravní experti a nový konkurs se nestane soupeřením o to, kdo se díky vítězství může stát hlavní mafiánskou strukturou hlavního města. Thu, 23 Aug 2012 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: Na startu podzimního klání http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/4152-lukas-jelinek-na-startu-podzimniho-klani http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/4152-lukas-jelinek-na-startu-podzimniho-klani Kandidátní listiny pro podzimní volby do krajských zastupitelstev a třetiny Senátu jsou uzavřeny a řádně podány. Voliči tak mohou přemýšlet, které partaji a které osobnosti svěřit důvěru. Ačkoli je nabídka tradičně pestrá, rozhodování je vzhledem k politické mizérii stále složitější. Předpokládám, že v krajských volbách obě největší strany, ČSSD a ODS, oslabí a posílí naopak komunisté, malé a nové strany a kandidátky nezávislých. V drtivé většině krajů (možná dokonce ve všech) sice vyhraje ČSSD, ale méně přesvědčivě než před čtyřmi lety, a bude muset pružně vyjednávat o koalicích. Dá se čekat, že se pokusí mnohem intenzivněji vtáhnout do správy krajů KSČM.  Zajímavý bude osud Strany práv občanů - zemanovců: nebýt prezidentské volby uspěla by tato formace jen stěží, tentokrát ji ale všudypřítomný Miloš Zeman nahoru skutečně táhne. Je sice docela možné, že se SPOZ opět zastaví před branami krajských zastupitelstev, nicméně situace je dynamická a může se každou chvíli změnit.¨ Závažným trendem je dlouhodobé oslabování ČSSD. Nejde jen o stíhaného poslance Davida Ratha , ale i o pověst mnoha dalších hejtmanů. Někde sociální demokracie ztrácí právem, jinde ji nahlodávají mediální kampaně. Je zajímavé, jak často se dnes hlavní proud sdělovacích prostředků při kritice ČSSD odvolává na oranžové rebely či rovnou dezertéry Jaroslava Palase a Vladimíra Drymla , tedy na osoby, které ještě nedávno byly u pražských novinářů bezmála za nepřátele lidstva. A ani sama sociální demokracie svoji pozici nezpevňuje: část jejích politiků  bezmála vychvaluje SPOZ jako úctyhodné béčko ČSSD, další vedou regionální žabomyší bitvy, pryč se trousí schopní lidé jako senátorka Jiřina Rippelová … Sociální demokraté přitom budou obhajovat 280 ze 675 krajských mandátů a všech třináct hejtmanských postů. Na druhou stranu, pro ČSSD budou klíčové až volby sněmovní - a do těch je ještě času dost. Volby do krajských zastupitelstev a třetiny Senátu lze tudíž považovat za jakousi generálku. Neúspěch ČSSD by ruku v ruce oslabil všechny oranžové lídry, včetně Bohuslava Sobotky , Michala Haška či Jiřího Dienstbiera . A protože nikoho jiného sociální demokracie v záloze nemá, nečekal bych žádné větší zemětřesení.  U ODS to je jiné, tam nespokojenost s Petrem Nečasem houstne a může zajímavě vyústit už na podzimním kongresu. Jakkoli ji on neutralizuje příměřím s regionálními kmotry, členská základna je z celostátní politiky a stylu koaličního vládnutí velmi roztrpčená. Podzimní volby rozhodnou o vztahu TOP 09 a STAN. Dá se vycítit, že starostové začínají být na některé politiky a stanoviska TOP 09 alergičtí. Rozložení tohoto tandemu by oslabilo obě části, zejména ale skupinu kolem Miroslava Kalouska , připravenou vládnout kdykoli s kýmkoli. Zatímco se donedávna zdálo, že TOP 09 je bez ničivých afér a na pravici může ODS předstihnout, dnes není její stav o nic lepší než modrého týmu. Věci veřejné čeká první část politického pohřbu, druhá přijde ve sněmovních volbách. Dá se ale tušit comeback lidovců, především v pro ně typických krajích na Moravě a východu Čech. Zelení naopak svoji pozici zatím neupevnili a případný návrat Martina Bursíka je sotva posune vpřed. Jejich nadějí jsou jen někteří zajímaví senátorští kandidáti, leckdy nominovaní ve spolupráci s jinými subjekty (KDU-ČSL a ČSSD). Obecně bude zajímavé sledovat povolební mezipartajní rozhovory v krajích a také vyjednávání před druhým kolem senátních voleb. To mnohem lépe poskytne vhled, „kdo“ v české politice „s kým“ a „za kolik“. Zatím to ale vypadá na pokračující dezintegraci napravo i nalevo: velké strany jsou oslabeny a důvěra v malé je – zejména po zkušenosti s Věcmi veřejnými – omezená a podmíněná.  Podzimní volby tak sice o vývoji české politiky mnohé prozradí, sotva ji však zachrání.   Thu, 09 Aug 2012 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: Kalousek běží o život http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/4041-lukas-jelinek-kalousek-bezi-o-zivot http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/4041-lukas-jelinek-kalousek-bezi-o-zivot Čeští poslanci vydali místopředsedkyni Sněmovny Vlastu Parkanovou k trestnímu stíhání. V době, kdy byla ministryní obrany prý nezabránila předražení nákupu letounů CASA. Ze zdánlivě banálního případu, byť se dotýkajícího přední političky, se však stala přelomová událost. Postaral se o to ministr financí a stranický kolega Parkanové z TOP 09 Miroslav Kalousek . Ve velkém stylu nastoupil ihned, jakmile se mediální kauza rozjela. Od Kalouska víme, že Parkanová byla vystavena policejnímu nátlaku, hovořil dokonce o estébáckých a gestapáckých metodách a čarodějnických procesech. Světlo světa spatřily analýzy, podle kterých nemá ministr nakupující vojenský materiál povinnost nechat si zpracovat nezávislý cenový posudek. Následně se rozjela diskuse, co patří a co nepatří k povinnostem ministrů. Mají podepisovat klíčové resortní smlouvy? Parkanová tím pověřila své podřízené… Mohou nést trestně-právní odpovědnost za hospodaření ve svěřeném resortu? Jak zajistit, aby neuváděli v omyl ostatní členy vlády? Skoro se zapomnělo, že úkolem poslanců rozhodujících o tom, zda zbavit Parkanovou imunity, není vyhodnocovat policejní spisy, nýbrž zkoumat, jestli nedochází k perzekuci představitele moci zákonodárné mocí výkonnou. V tomto případě by to bylo zvlášť pikantní, protože Parkanová patří k vládní koalici. Poslanci jasnou většinou konstatovali, že vyšetřování paní Parkanové se vede v zákonném rámci a že v konkrétním případě musí vynést verdikt soud. Jak by k tomu také přišli běžní občané, včetně stíhaných úředníků ministerstva obrany, kteří se nemohou spoléhat na to, že je doživotně ochrání imunita? Nic z toho ale nevysvětluje zarputilost Miroslava Kalouska. V tomto volebním období už Sněmovna vydala několik poslanců a ministr financí mlčel, nekřičel v médiích, netelefonoval skandálně policejním vyšetřovatelům. Nyní předvádí cirkus a nepřímo občanům vzkazuje, že za vlády, které je členem, žijí v policejním státě. Nabízí se jednoduché vysvětlení. Okázale galantnímu Kalouskovi, jemuž tentokrát nesekunduje jeho stranický šéf, rozvážný Karel Schwarzenberg, nejde o Parkanovou, ale o systém, který dostává trhliny. Vyšetřování Parkanové a spol. může odhalit a dokumentovat praktiky, které Kalousek v 90.letech coby dlouholetý náměstek ministra obrany pomáhal zavádět. Kdo se orientuje v české politice, zná jména jako Martin Barták, Jaroslav Kopřiva či Pavel Severa. Všichni měli co s obranou do činění. S Kalouskem spolupracovali na špici státní správy, případně v TOP 09 anebo předtím v KDU-ČSL. Vědí mnohé o obchodech s letouny CASA, stíhačkami Gripen, obrněnci Pandur, vozidly Tatra, o nákupu dalšího vojenského materiálu či správě nemovitostí. Zatímco názor generálů býval v minulosti často obcházen, na vyjednávání s partnery se podílel například vlivný poradce někdejšího premiéra Topolánka Marek Dalík. Zákulisní dění na obraně a dalších citlivých ministerstvech nikdy žádnou politickou garnituru netrápilo. Jedni ulívali peníze bokem, druzí je kryli, třetí raději neviděli, neslyšeli. Mohlo to tak pokračovat dál. Jenže jsme svědky postupné emancipace orgánů činných v trestním řízení. Policisté, žalobci a soudci k nelibosti politiků začali měřit všem stejným metrem a nebojí se ani zabrousit do nejvyšších pater. Vylekaní politici hovoří o policejní zvůli (Kalousek) či partě plukovníků, která nebude rozhodovat o složení vlády (Nečas). Ale je pozdě. Očista české politiky začala. Bohužel není v režii volených zástupců, nýbrž vyšetřovatelů. O to však může být důslednější.   Fri, 13 Jul 2012 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: Politická (ne)odpovědnost http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3994-lukas-jelinek-politicka-ne-odpovednost http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3994-lukas-jelinek-politicka-ne-odpovednost Být bílým koněm se nevyplácí. Naivkové, kteří si zadali s novodobou mafií, čas od času skončili na dně nějaké té přehrady. V politice bílým koňům o život nejde, „pouze“ o pověst a dobré bydlo. Vlasta Parkanová vystřídala různé strany a různé ústavní pozice. A přihodilo se jí, že na ministerstvu obrany, jehož agendě vůbec nerozuměla, musela krýt povedené šibaly. Už kdysi v souvislosti s obchody náměstka Martina Bartáka s obrněnými vozidly Pandur se nechala před novináři slyšet, že vstupem do Topolánkovy vlády obdržela „lístek do Palerma“. Sotva se proto dnes může tvářit, že za jejího ministrování bylo vše křišťalově čisté.  Nemůže dokonce ani tvrdit (jak se ovšem snaží), že při nákupu letounů CASA nesla do vlády detailní technický materiál, který nebyla s to zanalyzovat. Zákon totiž ministrům ukládá být dobrými hospodáři a v každém okamžiku zodpovědně nakládat se státními prostředky. Hra na „bylo to příliš složité“ proto neplatí. Asi by nešlo trestně stíhat za vládní hlasování o letounech ministra kultury. Leč šéfka resortu obrany potřebné informace mít měla. Od toho si vybírá své podřízené – ve vrcholných patrech tuzemské státní správy nadto královsky odměňované. Je nepředstavitelné, že by Poslanecká sněmovna nevyhověla policejní žádosti a poslankyni Parkanovou k trestnímu stíhání nevydala. Imunita má smysl v případě, když výkonná moc perzekuuje zákonodárce. Jenže paní Parkanová je součástí vládní většiny a těžko ji budou jiné exekutivní složky účelově kriminalizovat. Kauza politický podtext evidentně nemá – a ostatní je věcí orgánů činných v trestním řízení a na konci i soudu, který nad Vlastou Parkanovou jako jediný smí vyřknout ortel. Je povedené, že do role ďáblova advokáta se pasoval ministr obrany Miroslav Kalousek . „Obviňují ji, že pije pivo, létá na koštěti na Petrovy kameny a obcuje tam se Satanem," říká na adresu kolegyně Parkanové a nejspíš mu ani nedochází jistá netaktnost tohoto výroku vůči dámě. Stěží ale může být co vtipnější než právě angažmá pana Kalouska, jenž v resortu obrany strávil dlouhou a plodnou část svého veřejného života. Pozoruhodné také je slyšet od politiků TOP 09, kteří ještě při sněmovním vydávání poslanců Ratha a Chaloupky pěli ódy na policisty, žalobce i nezávislé soudy, jak se dnes zdráhají zbavit imunity svoji významnou kolegyni. O paní Parkanovou přitom možná až tak nejde. Ona sama skutečně byla pátým kolem u vozu, odkázaným na své spolupracovníky. Jenže v rámci vyšetřování by mohly vyplavat na hladinu i další třaskavé informace o poměrech na obraně v uplynulých dvaceti letech.  Miroslav Kalousek tvrdí, že, má-li být stíhána exministryně Parkanová za absentující expertní posudek na smlouvu týkající se vyzbrojování české armády, měly by být stíhány i ostatní hlavy silových resortů po listopadu 1989, jež se chovaly stejně. To lze považovat za inspirativní podnět. Ale marná sláva, někde se začít musí. Máme zde prvního zadrženého hejtmana a třeba zde budeme mít i první ministryni obžalovanou za porušení zákona při výkonu funkce.  Snad se od nynějška budou politici na exekutivních postech konečně zajímat o to, co jim k podpisům podstrkují podřízení, za které ručí. Nelze pobírat slušný plat, užívat si politického vlivu a přitom nenést odpovědnost za svěřenou oblast. Zvlášť když státní kasa zeje prázdnotou a občané se musí potýkat se všemožnými škrty či růstem daní. Když pomineme specifickou odpovědnost trestněprávní, tak ani odpovědnost politická nesmí zůstat planým a prázdným sloganem.  Zkrátka a dobře, Alexandr Vondra sotva může zůstávat ministrem, když coby muž zodpovídající za české předsednictví EU nezabránil rozfofrování stovek miliónů při zajišťování audiovizuální služeb. A Vlasta Parkanová sotva může zůstávat místopředsedkyní Sněmovny, když je podezřelá, že jí pod prsty proklouzly stovky miliónů za problémové letouny. Někdo (hádejte, kdo!) by též měl nést politickou odpovědnost za někdejší nefunkční padáky, předražené rekonstrukce armádních objektů apod. „Jsou tam ti politici jen na okrasu?“, může se ptát rozčarovaný volič. Přitom byly časy, kdy vlády skutečně vládly – kompetentně a eticky. Je tomu například dvacet let od okamžiku, kdy se poroučely kabinety Petra Pitharta (český) a Mariána Čalfy (federální), které by na sklonku federálního státu určitě nikdo nespojoval s korupcí, klientelismem a krytím leváren. Nebo jiný příklad. V tomtéž týdnu, kdy si policie posvítila na Vlastu Parkanovou, odešel ze světa Jaroslav Šabata. Vyzkoušel si v životě různé role (nadšeného komunisty, reformátora, vězně, disidenta, polistopadového ministra…) a různé politické formace, ale byl neustále autentický, co dělal, dělal z přesvědčení, staral se, aby byl nepřetržitě v obraze. Politiku vnímal jako poslání. Viděl v ní „uplatňování morálky v jámě lvové“, jak říkal. Kde se co zvrtlo, že se nám dnes přemnožili politici, kteří nic neumí, nevědí, postrádají zásady i zábrany a jsou na štíru s poctivostí? Jenže čím víc se jich bude zuby nehty držet dobytých kót, když na ně dopadne ruka spravedlnosti, tím spokojenější a později i úspěšnější budou hlasatelé nových pořádků, kteří se nám pokoušejí nabídnout rákosku místo demokracie.   Sat, 23 Jun 2012 00:00:00 GMT Miroslav Mareš: Porathovská paralýza http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3965-miroslav-mares-porathovska-paralyza http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3965-miroslav-mares-porathovska-paralyza Pár týdnů po výbuchu politické bomby v podobě zatčení Davida Ratha se česká politika nachází ve stavu jisté paralýzy. Zatímco jarní měsíce byly poznamenány bouřlivým děním ve vládě, pouličními demonstracemi a ostrou až nenávistnou rétorikou mezi dominantními politickými silami, současná situace se jeví jako jakési nervózní vyčkávání před tím, co nastane. V politické a novinářské sféře se šíří paranoidní proroctví o tom, kdo má být ještě do krajských voleb obviněn a co se na koho ještě objeví. Z Rathova případu se radují média, která se překonávají v pikantních informacích o tom, co Rath dělá ve vazební věznici anebo co ho spojuje a rozděluje s jiným vězněným prominentem – lékařem Bartákem. Tento zájem o Ratha se ale spíše nese v rovině zábavy pro masy plebejů ve smyslu „podívejte se, včera boháč a dneska v teplákách na pryčně“. Nemá širší či hlubší politické poselství. Občanští demokraté se zatím k výraznějšímu využití případu Rath neodhodlali. Zřejmě čekají, co udělá s preferencemi sám od sebe a připravují horkou kampaň až po letních prázdninách. TOP 09, LIDEM ani VV se rovněž na Rathově kauze výrazněji nepřiživují (u VV by to ostatně po případu Bárta-Škárka nebylo ani účinné).  Rozhodující část sociální demokracie hodila ostentativně Ratha přes palubu, zatím však nepřišla s jasnou ofenzívou, jak této nepříjemné události čelit. I zde může být patrný prvek vyčkávání na to, až s letními vedry vyprchá nyní akutní zájem o aktuální kauzu. Část radikální levice v ČSSD i ve spřízněných strukturách se zaměřuje na kritiku procedurálních aspektů Rathova obvinění a na spřádání různých konspiračních teorií, proti výše zmíněné mediální „Rathomanii“ však nemá příliš šancí se vlastními informačními kanály prosadit. Do popředí zájmu se ale nedostanou ani zprávy o snahách politických stran zaměřit se na věcný obsah politiky, např. o první akci nového think tanku TOPAZ, blízkého TOP 09. Zajímavé bude i faktické a mediální poselství vyslané z programové konference ČSSD v Hradci Králové, která by měla napomoci formulovat politiku sociálních demokratů v krizovém období. Po neúspěchu svrhnout vládu za pomoci odborářských demonstrací a aktivit radikálních iniciativ se levice musí zamýšlet nad další strategií. Namísto davů jsou v ulicích opět jen malé opět malé skupiny rozhořčenců, které nemají jasné cíle a dopouštějí se chyb. Poplivaný ministr Kalousek se může prezentovat jako oběť primitivů a zbabělců a původní účel demonstrace před jeho ministerstvem je pro masmédia nepřitažlivý. Rozhořčení části veřejnosti nad politickou situací však nezmizelo. Zatím je ovšem nikdo nepodchytil a do konce léta o to zřejmě nebude mít nikdo zájem.  Kauza Rath nahromaděné problémy přehlušila, ale neodstranila. Po jejím odeznění se paralyzovaný stav české politiky opět rozehraje řezavými tóny. Možná se tak stane i za pomoci nových virtuózů, kteří doposud v koncertu politických sil v ČR hráli jen druhé či třetí housle.  Thu, 14 Jun 2012 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: Levice prochází těžkou zkouškou http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3921-lukas-jelinek-levice-prochazi-tezkou-zkouskou http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3921-lukas-jelinek-levice-prochazi-tezkou-zkouskou Vládnoucí pravicové strany sice procházejí krizí voličské důvěry, ovšem v každodenním provozu se snaží dělat vše proto, aby udržely vybojované kóty. O to živěji je ale na levici. Sociální demokracie prožívá zatím svoji nejnepříjemnější korupční aféru. V minulých letech prosluli dryáčnickým stylem dva výrazní sociálně demokratičtí politici – Jiří Paroubek a David Rath . První si sbalil svých pět švestek po posledních sněmovních volbách, tvrdou ránu politické kariéře druhého zasadil zásah policejní jednotky rychlého nasazení v Rudné u Prahy. ČSSD dala od dnes už bývalého středočeského hejtmana obratem ruce pryč. Skoro se zdá, že docela s chutí. Jako by se už dlouho děsila toho, co jí může Rath nadělit, a byla na to v základních obrysech připravená. Není náhodou, že zejména ve středních Čechách o sobě dala rychle vědět skupina, jež s chirurgickou přesností odděluje od hejtmanského úřadu pomyslnou tkáň, kterou by šlo považovat za napadenou Rathovými metodami a zájmy. Potvrzuje se, že množství Rathových oponentů postupně přibývalo. Někteří radní dokonce byli neformálně odstaveni od moci a třeba i vyšoupnuti na spodní místa kandidátní listiny pro příští regionální volby. Zatímco situace ve středočeské ČSSD je nepřehledná a formuje ji i soutěživost jednotlivců směrem k volebnímu podzimu, atmosféra v oranžovém týmu napříč republikou zdaleka tak rozbouřená není. David Rath se sice vehementně hlásil k předsedovi Bohuslavu Sobotkovi a jím akcentovaným krystalicky levicovým programovým prioritám a nejednou se naopak dostal do křížku se Sobotkovými oponenty Michalem Haškem a Zdeňkem Škromachem , leč přesto všechno byl trvale vnímán coby střelec a sólista. Jakmile otevřel ústa, kosil své protivníky uvnitř strany, stejně jako v Poslanecké sněmovně nebo ve středočeském zastupitelstvu, ovšem jakmile došlo na volby či zákulisní hemžení, málokdo se v něm vyznal.     Sociální demokracie po Rathovi bude možná méně radikální, ale také vyrovnanější a sehranější. Rathův odchod ze scény může být i nezamýšleným dalším kamínkem do mozaiky usmíření, kterou v posledních měsících skládají dřívější rivalové Hašek a Sobotka. Oni sociální demokraté vlastně ani nemají jinou rozumnou možnost. Rathova kauza totiž ještě víc než vnitrostranické poměry ovlivňuje šance ČSSD jak ve volbách krajských, tak ale i sněmovních, senátních a prezidentských.     V takových středních Čechách lze o zrádných politických píscích hovořit odjakživa. Ani s lídrem Rathem nezvítězila před čtyřmi lety sociální demokracie nijak přesvědčivě. A to přitom stěžejním tématem bylo hospodaření minulé občansko-demokratické garnitury v čele s Petrem Bendlem, mimo jiné v krajských nemocnicích. Na stejnou notu se patrně bude zpívat i letos, jen  v převráceném gardu. Pokud se dá vůbec někde předpokládat porážka ČSSD, jsou to střední Čechy. Dojde-li k ní, bude výsledkem nejen Rathovy aféry, nýbrž i jeho rozporuplných kroků při správě kraje.     V ostatních regionech sociální demokracie tolik trpět nemusí. Dá se očekávat, že lidé budou volit především podle svých peněženek. A to i tam, kde by šlo v ČSSD nalézt také několik černých ovcí, jako třeba na Ústecku či na severní Moravě. Kromě toho není tajemstvím, že David Rath polarizoval českou společnost vždy. Kdo mu tradičně nevěří, získal pouze vodu na svůj mlýn. Ne právě nepočetná řada Rathových fanoušků zase zatvrzele hovoří o jeho nevině a účelové policejní perzekuci. Jestli se o nějakou voličskou skupinu hraje v každém okamžiku, jsou lidé hlásící se k politickému středu a etickým, morálním hodnotám v politice. Právě pro ně bylo důležité, aby se sociální demokracie od Ratha rychle distancovala a navrch přidala omluvu. Tak se i stalo, přestože někteří lidé začali partajním špičkám vyčítat, že hodily Ratha příliš rychle přes palubu. Jenže presumpce viny má svůj význam i proto, že si žádná strana nemůže dovolit hýčkat politika, který by, byť třeba jen svou nešikovností, mohl shodit mravenčí úsilí kolegů, leckdy spolustraníků na nejnižší úrovni. Nakonec se Lidovému domu docela hodilo, že na půlku května avizoval představení svého kandidáta do přímé volby prezidenta. Jan Švejnar sociální demokraty zklamal a ve hře tak zůstal jediný uchazeč, Jiří Dienstbier. Spousta spolustraníků mu sice nemůže přijít na jméno, především pro jeho tendenci řešit potíže oranžového týmu před zraky voličů. Ovšem nikoho u lidí oblíbenějšího ČSSD nemá. A Dienstbier může být zajímavým symbolem nového pojetí prezidentského úřadu. Tyto důvody spolu s lavinou nepříjemností, kterou spustil David Rath, nakonec vedly k tomu, že se širší vedení ČSSD za Dienstbiera jednoznačně postavilo. V médiích obratem padly dvě výhrady. Konzervativní levici vadí Dienstbierovy „pravdoláskařské“ kořeny, konzervativní pravice jej zase má za „extrémního levičáka“, jenž je ochotný paktovat se i s komunisty. Dienstbier přitom nesdělil nic jiného, než že jako prezident by byl ochotný jmenovat jakoukoliv vládu, která by ctila demokratické principy a získala důvěru Poslanecké sněmovny. Zároveň ale platí, že Jiří Dienstbier osobně vnímá KSČM coby standardní součást českého partajního spektra. Tím spíš bylo zajímavé sledovat, jaké poselství komunisté vyšlou ze svého osmého „polistopadového“ sjezdu. Nebyla to žádná sláva. Komunisté o promarnili šanci otevřít si dveře do vládní Strakovy akademie, přestože našlápnuto měli dobře. V mnoha obcích a krajích již získávají exekutivní ostruhy a v nejedné ideové debatě, na nejednom pracovním semináři se dokáží prezentovat coby nedogmatická, přemýšlivá a názorově pluralitní skupina. Na libereckém sjezdu sice Vojtěch Filip hovořil o probuzených občanských iniciativách, ovšem užší spolupráci KSČM navázala pouze se dvěma z nich – hnutím Ne základnám a Spojenectvím Práce a Solidarity. Přitom přetlak nalevo, zejména mezi mladými lidmi je víc než patrný. Usedlí komunisté, mezi kterými svou čiperností v posledních týdnech vyčnívá jen Martin Juroška, bronzový z klání o předsednickou funkci, však působí dojmem, že jim vůbec nevadí, když si antikapitalističtí radikálové založí novou politickou stranu.     Vojtěch Filip věnoval značnou část svého sjezdového projevu nejen vztahům s partnerskými komunistickými stranami, ale i čistokrevné zahraniční politice. Zaznělo vzývání Číny, kritika vojenských zásahů v Afghánistánu, Iráku nebo Libyi a vymezování se vůči NATO. Nešlo z toho nemít pocit, že komunisté sdělují sociálním demokratům: Pro podíl na moci se svých představ o uspořádání světa nevzdáme.     Běžně platí, že za ostrými komunistickými proslovy se skrývají propracované a podstatně racionálnější programové dokumenty. Je tomu tak i tentokrát. Leč přesto ideový materiál KSČM „Socialismus pro 21.století“ přiznává inspiraci jak Marxem a Engelsem, tak ale i Leninem. Nadto se v něm objevují formulace vyvolávající otázky. Komunisté například píší: „Politická moc, jako úvodní krok socialistické revoluce, může být získána plně demokratickou cestou, stane-li se záležitostí širokých vrstev a bude-li prosazována jejich aktivitou.“ Znamená snad termín „může“, že se i připouští i „ne plně demokratická“ cesta? A co nás čeká v následných krocích „socialistické revoluce“?     Jakpak si asi vyloží sofistikované texty komunistických ideologů nostalgicky naladěná členská základna? I když chřadne a řídne, je stále partajní oporou. Čerstvá krev se do KSČM nehrne a reformista Jiří Dolejš, který se vrátil do stranického vedení, situaci nezachrání. KSČM hrdě hlásá, že „na rozdíl od většiny nekomunistické levice  komunisté usilují o zásadní, ale  přitom realistický projekt socialismu, chtějí jít až ke kořenu věci – nesnaží se jen zmírňovat neblahé důsledky kapitalistického společenského systému, ale chtějí odstranit jejich příčiny.“ Nechci dělat předčasné soudy. Mám jen dojem, že právě zde tkví hlavní překážka dlouhodobé spolupráci sociálních demokratů s komunisty. Dohoda na tom, co všechno odstranit a s jakými důsledky, totiž vůbec není na dohled. I proto českou levici ještě čekají těžké časy – jakkoliv jí neoblíbenost vládnoucí pravice notně hraje do karet. Tue, 29 May 2012 00:00:00 GMT Miroslav Mareš: Dopady „aféry Rath“ http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3897-miroslav-mares-dopady-afery-rath http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3897-miroslav-mares-dopady-afery-rath Aféra kolem Davida Ratha představuje v mnoha směrech zlom v soudobé české politice, a to bez ohledu na to, zda se podaří současná obvinění prokázat. Rath dokázal mediálně přebít několikaměsíční dominanci témat souvisejících s Nečasovou vládou , ať již s jejími vnitrostranickými spory anebo s úspornými opatřeními a protesty proti nim.  Těmto tématům v poslední době sekundovala pouze „romská otázka“. Rathova aféra z médií jen tak nezmizí a bude se znovu objevovat, až bude podána žaloba a dojde k soudnímu přelíčení a odvolávání se k vyšším instancím.   Lze pouze spekulovat o tom, jaký dopad by měla na volební výsledky, pokud by před pár týdny vláda neustála tlak a přistoupila s ČSSD na dohodu o „volbách do prázdnin“. Do začínající volební kampaně by současná aféra promluvila mnohem výrazněji, než tomu může být za rok či dva. V krátkodobé perspektivě se zřejmě zastaví vzestup preferencí ČSSD, avšak nedojde ani k výraznému poklesu podpory sociálních demokratů. Řada příznivců ČSSD sice Ratha odsoudila, celou aféru ale chápou jako pomstu prostřednictvím policie ovládané pravicovým ministrem. A to jim zřejmě nikdo nevymluví, pokud se nepodaří prokázat zveřejněnými odposlechy realitu poklesků bývalého středočeského hejtmana. A pravicové strany, zvláště ODS, budou nyní vystaveny tlaku. Levice může užívat argument: „Po nás se jde a po vašich kauzách ne.“ Dočasně z aféry zřejmě budou profitovat komunisté, pokud se jim podaří prokázat distanc od Rathova vedení ve Středočeském kraji, které tiše podporovali. Aféra nahrává novým protikorupčním stranám a hnutím a nějaké hlasy může nově posbírat i Vandasova Dělnická strana sociální spravedlnosti. Do krajských voleb získali oponenti sociálně-demokratických rad silný argument, ČSSD se proto bude ještě silněji prezentovat krajské volby jako referendum o Nečasově vládě.      Zločin bílých límečků v ČR, který je již delší dobu v ČR propojen s evropskými penězovody, dostal varování. Je však třeba mít na paměti, že se v něm pohybují i mazanější hráči, kteří nehazardují s domnělou nedotknutelností.  Paradoxně přitom může aféra s vazbami na EU přispět i k posílení euroskepticismu, který již tak patří k jedněm z největších v Evropě. Po české krajině se v poslední době objevila spousta staveb, které na sobě nesou povinné cedulky, že byly postaveny s pomocí EU. Nyní si u nich mohou občané pomyslet, kolik se na tom kdo z místních i pražských politiků „nabalil“, což jejich evropské uvědomění neposílí. I když je třeba ctít presumpci neviny, zatím se jeví Rathova aféra jako pořádná facka do tváře české politické kultury, větší než dostal Rath od Macka.   Wed, 16 May 2012 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: Fauly proti přírodě a hledání smyslu http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3879-lukas-jelinek-fauly-proti-prirode-a-hledani-smyslu http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3879-lukas-jelinek-fauly-proti-prirode-a-hledani-smyslu Narůstají pochybnosti o smyslu politiky. Při spravování společnosti pomalu hraje druhé housle, až za ekonomickými institucemi a vlivy. Mnozí politici ani za svoji roli příliš nelobbují, rezignují na ideový rozměr a věnují se pouhému politikaření. Úkolem doby je vrátit politice náplň a obhájit její samotnou existenci.   Václav Bělohradský 24. dubna v Právu napsal: „Krize naší společnosti zůstává stále globální krizí společnosti dostatku či přebytku, i přes současný růst hněvu a nedostatku. Naším problémem je plýtvání, skládky odpadu, zamoření prostředí, nízká kvalita sebeorganizace stále více urbanizované komplexní společnosti. Slovo konkurenceschopnost už nemůže znamenat to, co znamenalo v industriální společnosti – rychleji běžící výrobní pásy a masovější spotřebu. A v politice nic neřeší nostalgie po autoritarismu, tradiční identitě a svrchovaném národním státě.   Globální problémy mají sice místní dopady, ale ne řešení.  Chci říci, že problémy společnosti hojnosti nelze řešit jinak než tím, že se začneme ptát na smysl situace, v níž jsme se ocitli. Otázky smyslu, které jsou vlastní postindustriální společnosti, už nelze přeskočit a zapomenout. Problém skládek odpadu zůstává v současné společnosti větším problémem než nezaměstnanost, jakkoli žádná strana nemá odvahu postavit na této pravdě svůj politický program.   Intelektuálové vždy toužili po nějakém úkolu, otázka role intelektuála ve společnosti se stále vrací. Jen málokdy v minulosti byla ale odpověď tak jasná: hájit ve veřejném prostoru, zaplaveném vlnou strachu z nedostatku a hněvu, místo pro protesty inspirované otázkou smyslu.“   Viděno z tohoto úhlu má anketa Ropák, organizovaná protestním prostředím enviromentalistů, smysl zásadní. Ukazuje především, kde se politici a úředníci vzdalují svým slibům a povinnostem.    Zpráva o udělení titulu Ropák za rok 2011 proběhla sdělovacími prostředky rychle a nevzrušeně. Vítězství Jana Stráského, ředitele Správy Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava, nikoho nepřekvapilo. S lýkožroutem smrkovým bojuje způsobem, který šumavskou přírodu doslova devastuje. Připadlo mu také ocenění Zelená perla za cynický výrok: „Zákon je dodržován tím, že bude neustále porušován, ale jeho porušování bude kryto jím umožněnými výjimkami.“   Přesto bychom si měli uvědomit několik širších souvislostí, na něž ankety Ropák a Zlatá perla, pořádané sdružením Děti Země mezi více než stovkou veřejně činných osob, například sociologů, ekologů, filozofů, politologů, přírodovědců, novinářů či umělců, poukazují.   Rok od roku mezi nominovanými přibývá těch, co by měli dbát o přípravu či hájení zákonů a o maximálně kvalitní život českých občanů. Jde o vysoké představitele státní správy a samosprávy, o ministry, poslance, zastupitele a další politiky. Místo svého poslání ale často koukají, kde nechal tesař díru ve prospěch různých privátních zájmů, nebo náš životní standard rovnou snižují. Co si třeba myslet o hlavním hygienikovi, který pracuje na zvyšování hlukových limitů? Nebo o regionálních politicích nasazujících kůži za spalovny odpadu? Či o poslancích osvobozujících průmyslové podniky od poplatků za znečišťování ovzduší? Případně o úřednících, kteří upravují dokumentaci týkající se tu rychlostních silnic, tu vodních jezů ve prospěch soukromých investorů?   Mezi nominacemi stále víc prostoru získávají politici a úředníci z krajů a obcí. Svědčí to zejména o tom, že největší zvěrstva proti přírodě bývají páchána na lokální úrovni, mimo zájem pražských investigativců a centrálních médií. Letos se mezi dvanácti uchazeči o titul Ropáka ocitli hned čtyři hejtmani a jeden primátor.   Stalo se již tradicí, že v nejužším výběru spolu zápolí ministři průmyslu a životního prostředí. Ti, co dýchají za průmysl, za deset let ankety získali čtyři prvenství, ti, co by měli dýchat za přírodu, dvě, nominace ale bývají docela vyrovnané. Aby toho nebylo málo, letos se mezi adepty hned ocitl i stínový ministr životního prostředí. Tak moc jde doba kupředu…   Ne za každým faulem proti životnímu přitom stojí zlý úmysl nebo síla peněz. Mnohdy jen přihlížíme neprofesionalitě nebo lidské hlouposti.   Nelze v této souvislosti pominout výroky, které se ucházely o Zelenou perlu 2011. Předsedkyně Konfederace politických vězňů Naděžda Kavalírová například přirovnala boj proti kůrovci k boji s komunismem, čímž nezamýšleně oprášila vzpomínku na to, že pro komunisty v padesátých letech byl boj s mandelinkou bramborovou, které se přezdívalo „americký brouk“, i bojem s antikomunisty. Senátor Jaroslav Kubera zase zaměňuje zahrádkáře za ochránce přírody.   Jako poetická duše se prezentoval náměstek moravskoslezského hejtmana Miroslav Novák, když prohlásil: „Já tvrdím, že spalovna bude fungovat dokonce jako čistička vzduchu. Nad komínem uvidíte jen obláček páry.“ Náměstek ostravského primátora Dalibor Madej zase poskytl originální školení z oblasti botaniky. Nechal se slyšet, že „největší problém s ovzduším je v době inverze, to je v zimním období, a to na stromě není ani lístek. Ten význam zeleně je v podstatě nulový.“ Tento úlet pana náměstka v mých očích trumfl pouze jeho kolega z hlavního města, náměstek pražského primátora Tomáš Hudeček . Ten zafilozofoval takto: „V centru zeleň chybí, takže jakýkoliv úbytek zeleně uvnitř města je absolutně nepřípustný. Na druhou stranu, pokud je někde něco jako les a nic se tam neděje, tak je otázka, jestli se to má nazývat zelení a jestli tam má být stopka pro nové stavby.“            Tolik ukázka několika proslovů, které mohou jednoho pobavit, druhého vyděsit. Sám v nich spatřuji odraz plytkosti, bezobsažnosti a amatérskosti tuzemské politiky. Ta evidentně selhává nejen na úrovni centrální, ale i regionální a komunální. Obzvlášť varovné je, že osoby, kterým dáváme u voleb svoji důvěru, nakonec mnohdy slouží jako prodloužené ruce či hlásné trouby všemožných lobbistů a byznysmenů.            Spousta práce tak leží před lokálními médii a občanskými iniciativami, zejména však před těmi, co nominují politiky na přední místa kandidátních listin či úředníky na zodpovědné posty. Je nejvyšší čas, aby mezi stěžejní kritéria proniklo jednak vzdělání, jednak věrohodnost, poctivost, zkrátka dobrá pověst uchazečů. Nebude-li tomu tak, můžeme z každoročních nominací Ropáků a zelených perel odtušit, že naši planetu definitivně „vybydlíme“ co nevidět… A bude po smyslu! Fri, 11 May 2012 00:00:00 GMT Stanislav Balík: Spolu a (ne)chutně http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3847-stanislav-balik-spolu-a-ne-chutne http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3847-stanislav-balik-spolu-a-ne-chutne Průzkumy posledních měsíců nadmíru jasně ukazují, že předpokládaný vítěz příštích parlamentních voleb - sociální demokracie - bude při sestavování vlády vystaven mimořádně vábnému hlasu komunistických Sirén lákajících je ke společnému levicovému vládnutí. To samozřejmě pouze v případě, že se volby odehrají v nejbližších týdnech, maximálně měsících. Budou-li až příští či přespříští rok, vše se může změnit, do hry může vstoupit nový silný populistický hráč se schopností přerýsovat politické hřiště. Nicméně teď tu ještě není. Zato je tu bohumínské usnesení, jímž si ČSSD ve svém polistopadovém dávnověku v roce 1995 potvrdila zákaz spolupráce s několika extrémistickými politickými stranami, z nichž převážná část již neexistuje, KSČM však ano. Usnesení přitom není zdaleka tak ohebné, jak se občas někteří sociální demokraté snaží tvrdit - vylučuje „politickou spolupráci", ne jenom společnou vládní koalici. Tak i vysněná menšinová vláda se slíbenou exkluzivní podporou KSČM, byť maskovanou slovy o podpoře napříč spektrem, je porušením tohoto stranického usnesení. Tím nemá být řečeno, že se sjezdové usnesení nemůže či nemá změnit. Koneckonců zažili jsme před pár lety, kterak Topolánkovo vedení ODS porušilo hned dvě kongresová usnesení týkající se Lisabonské smlouvy a strana to tehdy „skousla", byť se skřípěním zubů. Nicméně pokud chceme po našich stranách, aby zvýšily politickou kulturu, měly by vlastní sjezdová usnesení respektovat. A pokud se některé z nich jejich současnému vedení nehodí, nechť předstoupí před nový sjezd a takové usnesení zruší. Popravdě řečeno to ČSSD měla udělat již dávno - přinejmenším v letech 2005-2006, kdy spolu s KSČM pod Paroubkovým vedením vytvořila funkční legislativní koalici, která nahradila již umírající exekutivní koalici socialistů s lidovci a unionisty. Od voleb v roce 1990 jsou díky tiché dohodě o vyloučení komunistické hlasy při sestavování vlád neužitečné. V roce 2006 scházelo málo, aby to neplatilo. Nyní je k tomu možná ještě blíž. Překazit by to mohla snad jen koalice sociálních demokratů s TOP 09 ospravedlněná společným vstřícným postojem k současné podobě Evropské unie. To je totiž snad největší skrytá silná hrozba vůči otevřené či skryté vládní spolupráci dvou levicových stran. Jakkoli ekonomičtí liberálové a společenští konzervativci kritizují poválečný evropský integrační projekt a zvláště jeho poslední desetiletí coby ztělesnění levicových socialistických snů o zregulování celé společnosti, v tomto ohledu se čeští socialisté a komunisté zásadně rozcházejí. Zatímco se zdá, že sociální demokracie v zásadě vlastní evropskou politiku nemá a že se pouze snaží plout s hlavním evropským proudem, ať už plyne kamkoli, pro komunisty je Evropská unie příliš liberální. Přesto nemusí jít o překážku zásadní. Vzpomenout si můžeme na komunistický postup před referendem o vstupu ČR do EU. Tehdy strana sice doporučila svým voličům hlasovat proti vstupu, nicméně podle její vlastní interpretace to nebylo „tvrdé", ale „měkké ne". Ransdorfovo křídlo uvnitř strany dokonce vstup explicitně podpořilo. Lze si představit sto a jednu komunistickou omluvu pro zmírnění protievropského postoje. Zájmy voličů ČSSD a KSČM se dnes již zásadně nerozcházejí, rozhodně ne natolik, aby to ospravedlnilo vzájemnou nespolupráci. V tomto směru se situace obou stran za sedmnáct či devatenáct let od bohumínského a hradeckého sjezdu výrazně změnila. Můžeme pochybovat o tom, zda komunisté nepředstavují bezpečnostní riziko. Nad vazbami mnoha jejich členů a potenciálních kádrů pro náměstskovské a ředitelské posty v exekutivě na někdejší KGB nelze jednoduše mávnout rukou. Od toho ale máme snad dostatečně pevný, odolný a nezávislý systém bezpečnostních prověrek. Je-li ale tato naděje lichá, pak Putin s námi. Iluze nemusíme mít ani o jejich postoji k NATO a o tom, jaký typ „odborníků" by nás v těchto strukturách reprezentoval, pokud by na to měla strana vliv. Přesto může mít jejich vládní angažmá, ať už v jakékoli podobě, přinejmenším jeden pozitivní vliv: může výrazně otupit potenciál komunistů jakožto protestní strany. Ani za vlády ČSSD a KSČM nezačnou létat pečení holubi do úst. Při současném stavu mezinárodního obchodu bude stále podobně těžké bránit tuzemský průmysl a zemědělství před konkurencí ze zahraničí. Vzhledem k odvěkému narušení člověka zlem zřejmě i někteří jejich představitelé podlehnou lákadlům moci. A z mesiášů slibujících spasit svět bude obyčejná ušpiněná politická strana. Leckdo se možná bojí ještě většího zregulování našich životů - popravdě řečeno aby případná nová vláda trumfla dnešní EU, musela by se hodně činit. V neposlední řadě je třeba si připomínat, že střídání vládnoucích elit k demokracii neodmyslitelně patří, ba že je pro její správné fungování naprosto nezbytné. Převzato z Revue Politika 4/2012.   Sat, 28 Apr 2012 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: V zámku a podzámčí http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3840-lukas-jelinek-v-zamku-a-podzamci http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3840-lukas-jelinek-v-zamku-a-podzamci Náměstí se plní lidmi (odboráři, občanskými aktivisty, zdravotně postiženými, studenty…) nespokojenými s vládními škrty a reformami. Ovšem pravicovou sněmovní většinu místo toho zaměstnává počítání odpadlíků a přeběhlíků, o něž by se mohlo opírat vládnutí do konce řádného volebního období. Co jiného lépe vystihuje odtrženost politiků od života jejich voličů? Karolína Peake evidentně opustila Věci veřejné předčasně. Nejspíš strach z prozrazení a protitahů Víta Bárty ji přiměl k dezerci dříve, než kolem sebe stihla shromáždit dalších devět kolegů potřebných k založení samostatného klubu v Poslanecké sněmovně . A od toho okamžiku musí spolu s premiérem Nečasem vyhlížet každý hlas, který by jim pomohl vyhnout se jak oficiálním jednáním se zbytkem Bártovy sekty, tak předčasným volbám. Těch se ODS, TOP 09, VV a „platforma“ Karoliny Peake nebojí pouze ve výrocích pro média. Jinak se třesou jak osiky. Vládnout s těsnou přeběhlickou či odpadlickou většinou lze, to už víme z éry Mirka Topolánka. Je to jen nevábné, riskantní a odpuzující voliče. Takto jištěný kabinet si nemůže být jistý schválením prakticky žádného zákona. Docela by proto stálo za to vědět, co z takového dobrodružství – kromě adrenalinového zážitku – politici mají. Během několika dnů jsme mohli sledovat názorové veletoče ODS (od požadavku spolupráce ODS a TOP 09 s minimálně desetičlenným klubem paní Peake k ochotě vzít zavděk těsnou většinou poskládanou z roztodivných, nestmelených jednotlivců) i Věcí veřejných (od příslibu hlasovat pro dříve dohodnuté zákony po okázalý odchod do opozice, s nímž souvisí ztráta vůle dodržet daný závazek). Politici hýří květnatými větami do mikrofonů a kamer a mravenčí pílí v kuloárech. Na veřejných demonstracích mají oproti tomu místo výstižné slogany, rozdováděné hlasivky, vypjaté emoce. Akce pořádaná 21.dubna na Václavském náměstí v Praze dokázala přimět k otevřenému vyjádření občanského postoje dosud nevídané množství lidí. Je to pro demokracii dobrá zpráva. Ti, co protestovali, mají, zdá se, dojem, že má cenu „montovat“ se do veřejného dění a neopouštět rámec liberální demokracie. S nimi ještě mohou politici pracovat a jednat. Demokratický půdorys odborům a jejich projektům ostatně nedávno v rozhovoru pro deník Právo přiznal i ministr financí Miroslav Kalousek (TOP 09). Je zde ale i další výseč veřejnosti: ta, jež už zlomila hůl nad pravicí i levicí, pouze tiše trpí u televize nebo nadává po hospodách. Její reakcí na obsah a styl Nečasova vládnutí může být vedle absolutní netečnosti také podpora hlasatelů pevné ruky, všemožných populistů a demagogů, kterým je demokracie ukradená.  Připomeňme si několik čísel z letošních šetření Centra pro výzkum veřejného mínění. 53 procent lidí je nespokojeno s fungováním demokracie v České republice. Rok od roku přibývá těch, co tvrdí, že za určitých okolností může být autoritativní způsob vládnutí lepší než demokratický. Stále více je i těch, kterým je jedno, máme-li demokratický či nedemokratický režim. Stoupenců demokracie bylo v únoru napočítáno jen dvaačtyřicet procent. Pozitivní vztah k současnému politickému systému vyjadřuje jen 15 procent respondentů. To je o osm procent méně než sympatizantů systému, který jsme zde měli před rokem 1989. Tomu, že lidé mají možnost ovlivnit to, co dělají zvolení politici, věří jen 15 procent občanů. Tezi, podle níž se zvolení politici zajímají o to, co si lidé myslí, by podepsalo pouhých 11 procent dotázaných. No a soudržnost, důvěru a solidaritu v dnešní společnosti cítí toliko 15 procent respondentů. Předčasné volby, které by uzavřely trapnou kapitolu vládnutí ODS, TOP 09 a VV nás z bažin nutně vytáhnout nemusí. Jsou ale nezbytným předpokladem změny k lepšímu. Otázkou jen je, jestli jejich pravděpodobná vítězka, ČSSD, předvede jiný, lepší způsob správy země. Pokud ne, masivní demonstrace mohou proběhnout i po několika měsících jejího vládnutí. Na jisté světýlko na konci poukazuje filozof Václav Bělohradský, když říká, že žádná strana nemůže mít sama o sobě pro dnešní krizi jednoznačné řešení, ale že ČSSD je svojí historickou tradicí nejlépe uzpůsobena, aby vytvořila podmínky pro jeho společné hledání. Když ovšem sociální demokracie odpovědnost neunese, po volbách selže, vzdálí se daným slibům a bude se chovat jen cynicky a kořistnicky, občané jí to po zásluze spočítají. Proto bude podstatné, co všechno dá do svého předvolebního programu a s kým vším jej bude ochotná realizovat. Sotva lze kázat vodu důsledné levicové alternativy a poté pít víno pohodlného vládnutí v zajetých kolejích.  Čeká nás klíčová debata o charakteru země, jaký si ta která kandidující partaj představuje. Paralelně s tím musíme chystat reformu stranického systému, která minimalizuje riziko, že volení zástupci nebudou transparentně hájit názory a zájmy svých sympatizantů, ale lobbistů a šíbrů zleva zprava.  Problém odmítání aktuálních vládních opatření kráčí s nedůvěryhodností politických stran bok po boku. A stěžejním úkolem doby je obhajoba politiky jako takové. Dřív než budou politici nahrazeni manažery a demokracie bezuzdným trhem. V podzámčí už to mnozí pochopili. To jen ležérní panstvo z malostranských paláců dává před prací přednost hloupým hrátkám s poslaneckými figurkami. Wed, 25 Apr 2012 00:00:00 GMT Miroslav Mareš: Véčkařské paradoxy http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3817-miroslav-mares-veckarske-paradoxy http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3817-miroslav-mares-veckarske-paradoxy Bylo by nošením dříví do lesa upozorňovat na skutečnost, že politická strana Věci veřejné v posledních sněmovních volbách uspěla díky zdůrazňovanému boji proti korupci a nyní se paradoxně stala příkladem strany, jejíž dva významní představitelé byli soudem (byť nepravomocně) za korupční jednání odsouzeni. Není to však jediný paradox, který je se současným působením VV spjatý. Podobné kuriozity se ostatně již v polistopadových dějinách v ČR objevily. Lze vzpomenout např. na někdejšího sociálnědemokratického ministra a místopředsedu ČSSD Iva Svobodu, který se v roce 1999 stal předmětem trestního vyšetřování za vytunelování společnosti Liberta, za což byl v roce 2005 pravomocně odsouzen. Byl tak řadou lidí vnímán jako hlavní oběť „Akce čisté ruce“, kterou jeho strana před volbami halasně propagovala.  V současnosti se VV staly – alespoň dočasně – hlavním nositelem korupčního „černého Petra“ v Nečasově vládě , přestože to byly právě ony, kde se zpočátku stavěl do role zásadové strany odhalující korupční praktiky ostatních stran. To se projevilo zvláště véčkařským jednáním v „ kauze Drobil “ na konci roku 2010. A současná kauza VV odsunula do pozadí mediálního zájmu jiné vládní problémy jiných stran, např. kauzu Promopro .  Proces s Vítem Bártou a Jaroslavem Škárkou se přitom netýkal toho typu korupce, který veřejnosti nejvíce vadí, tedy zneužití postů ve veřejné správě k bezprostřednímu obohacení sebe sama či své strany. Kupování loajality poslanců je sice problém, ale týká se vnitřního života strany a jejího parlamentního klubu. A odhalen byl díky interním véčkařským  půtkám, i když vnější vlivy na loňský vnitrostranický puč připravovaný Jaroslavem Škárkou a Kristýnou Kočí nelze ignorovat. Orgány činné v trestním řízen se spíše musely prodírat dodávanými materiály od obžalovaných a médií, než že by policejní orgány samy případ odhalily. Případ VV by z racionálního hlediska také mohl ukončit příklon nemalé části veřejnosti k „rychlokvašným protestním“ stranám, které se zaštiťují bojem proti korupci a mají dobrou mediální propagandu, aniž by svoje sliby myslely vážně. Voliči však často jednají spíše iracionálně a nový mesiášský styl má v situaci masivního znechucení politikou stále šanci na úspěch. Mediální ikona a pár lokálních autorit se snadno nechají zlákat vlivnými lidmi v pozadí takových projektů a důvěra nespokojených voličů je tu po mediální masáži cobydup.  Již v současnosti jsou VV vnímány jako součást politického establishementu. Bude tedy zajímavým paradoxem, sveze-li se na odporu vůči nim nějaká nová strana či hnutí bojující proti „politickým dinosaurům“.     Mon, 16 Apr 2012 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: Žabaři http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3803-lukas-jelinek-zabari http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3803-lukas-jelinek-zabari Osmdesát procent lidí si podle průzkumu agentury Median přeje předčasné volby do Poslanecké sněmovny. Najdeme mezi nimi ty, co jsou pobouřeni politikou Nečasova kabinetu , i respondenty znechucené koaličními kauzami. ODS má své „kolibříky“ ( Pavel Bém určitě nebyl jedinou loutkou v rukách kmotrů) a remcající regionální politiky, kteří se bojí, že na podzim odskáčou  drsné vládní škrty a reformy. Věci veřejné zase na pozadí soudního procesu propraly nevděčníky, kteří nepochopili široké srdce, jež má superguru Bárta . Štědří jsou ale i další straničtí sponzoři véček, jen se tak trochu skrývají za devatero horami, devatero řekami. Zdánlivě nejméně ušpiněný štít má TOP 09: jedinou její přítěží je Jaromír Drábek , jenž zodpovídá za chaos s dávkami a novým IT systémem na ministerstvu práce a sociálních věcí. Záminkou pro zatím poslední vnitrokoaliční krizi ale nebyla žádná z programových otázek, nýbrž nevěrohodnost partnerů. Věci veřejné obvinily TOP 09 a do jisté míry i ODS, že se loni spřáhly s pučistkou Kristýnou Kočí . A tak véčkaři pohrozili: Buď splníte naše podmínky, nebo naši ministři podají demisi! Jenže ouvej, ve Věcech veřejných nemají ponětí, jak se vedou jednání rovnocenných subjektů, ani netuší, jaká jediná regulérní cesta směřuje k podání demise. Navíc se provalil nesoulad mezi jakobíny okolo místopředsedy Jarolíma a pragmatickými zástupci VV ve vládě. Pokud si někdo myslel, že nám véčkaři předvádějí pouze dobře připravenou hru na „hodné“ a „zlé“ policajty, musel být zklamán. Oni vskutku sehraní nejsou a společnou tóninu hledají pracně a dlouho. Selhávají ale i politici TOP 09 a ODS - přinejmenším v disciplíně zvané „politická kultura“. Jejich přehlíživý vztah k Věcem veřejným není dobrým předpokladem vládního spojenectví. Místopředseda TOP 09 Miroslav Kalousek rovnou ve VV vidí něco „slizkého“ a „odporného“. Přimějte se pak ke vstřícným gestům a k vládnutí, v němž se předpokládá, že se můžete o ty vedle sebe opřít… Země, kde koalice zametá s opozicí a silné vládní partaje se slabšími vládními partajemi pak nemůže být jiná než necitlivá k seniorům, sociálně vyloučeným, rodinám s dětmi, lidem s nejnižšími příjmy. Prezident v ní bagatelizuje korupci i propojení politiků se zákulisními hráči ze světa byznysu. Panuje neúcta, improvizace, zákon smečky. Dokáží s tím pohnout nějaké volby? Uspokojí rozčílené ženy a muže na náměstích? Sotva. Personální obsazení špičkové politiky se mění pomalu a zvyky ještě pomaleji. Lídři, kteří budou noví, čistí, kompetentní a přitom oddaní voličům, se nevynoří ze dne na den. Místo toho chtějme to, co politici rádi označují za „systémové řešení“: přísné a srozumitelné zákony a jejich důsledné vymáhání. K tomu ještě průhlednost politických stran a jejich účtů. Ano, politické strany budou dál klíčové pro správu státu. Výhodou těch velkých, tradičních přitom je, že se podřizují svému světonázoru, své ideologii. Nemají zapotřebí měnit názor ze dne na den nebo kličkovat jako zajíc. Jedno volební období je pro ně jen krátká epizoda. U mladých stran nebo podnikatelských projektů za strany se pouze vydávajících je to však diametrálně jinak. Hledí hlavně na přežití,  na krátkodobý zisk. Nebo ztrátu. Hra vabank jim není cizí. Kam to ústí, vidíme: v okázalé podávání  demisí/nedemisí, nekonečné rozhovory, nervy napjaté k prasknutí. Přesto buďme klidní. Vlády nepokládají žabaři, byť s bohatými audio/video archívy a naditými portmonkami, nýbrž cyničtí – a klidně i vulgární - profesionálové, kteří dokáží odhadnou vývoj ceny svých politických akcií. Proto se na Víta Bártu, Radka Johna či Tomáše Jarolíma po nejbližších sněmovních volbách zapomene, zatímco Miroslav Kalousek bude na scéně neohroženě trůnit dál. Thu, 05 Apr 2012 00:00:00 GMT Miroslav Mareš: Odposlechová demokracie http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3779-miroslav-mares-odposlechova-demokracie http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3779-miroslav-mares-odposlechova-demokracie Současná aféra s odposlechy není první ani poslední podobnou aférou, s níž se soudobá česká demokracie potýká. Jejím specifikem je to, že jeden z hlavních mediálně označkovaných „padouchů“ ještě umocnil negativní náhled na sebe samého nezákonným činem spojeným s řízením auta pod vlivem alkoholu a brutálním zraněním cizí ženy. Opětovně se však objevují otázky, nakolik je řešení politických problémů zveřejňováním odposlechů pro demokracii přínosné. Na jednu stranu je zřejmé, že veřejnost má právo, aby se dozvěděla o velmi kontroverzním jednání zvolených zástupců s lobbisty, zvláště pokud existuje silné podezření z porušení zákona a tím se nezabývají příslušné orgány. U některých příslušníků bezpečnostních složek může vznikat morálně oprávněný pocit frustrace, že jejich práce přichází díky mafiánské politické kultuře vniveč, a tak poskytnou – samozřejmě s vědomím nezákonnosti – odposlechy médiím. Pokud ovšem takovíto informátoři odmítnou vyjít na veřejnost a morálně odůvodnit svůj čin (a třeba i přijmout následný trest), nejedná se o příliš silnou „občanskou odvahu“. Je také sporné, zda poskytnutí odposlechu médiím je skutečně tou poslední možností a byly skutečně vyčerpány všechny jiné legální možnosti. A ještě horší je, pokud si od médií řeknou o peníze. Stávající odposlechová aféra přitom vůbec nemusí být motivována snahou poukázat na nešvary české demokracie, ale může být součástí širšího politického boje. Stejně jako je třeba objasnit dění na pražské radnici před pěti lety, je třeba se ptát, proč tyto odposlechy objevují zrovna nyní a kdo a s jakým účelem je novinářům dal. Je jejich cílem zastrašit další odposlechnuté osoby a přimět je k „poslušnosti“ v jiných kauzách? Či znechutit společnost, aby akceptovala příchod nového „antikorupčního mesiáše“. Nebo dokonce zakrýt mediální aférou soudobé dohody jiných (a možná mazanějších) Janoušků a Bémů, jejichž odposlechy nám budou třeba naservírovány zas o pár let později za vlády jiné politické garnitury.   Média totiž nemusí plnit pouze roli hlídacího psa demokracie, ale i vhodného vykonavatele skrytých zájmů v zákulisí velké politiky. Pokud „investigativita“ médií spočívá v tom, že pro zvýšení čtenosti či sledovanosti zveřejní vše atraktivní, co mi kdo nabídne, nemusí být přínos pro demokracii patrný. V současném tržním prostředí to ale nemusí automaticky znamenat, že takový přístup médií je neetický, je prostě pragmatický, aby tyto materiály nezískal někdo jiný. A je stále lepší, když se některými kauzami média zabývají, než aby je spolu s politiky a lobbisty dlouho zametali pod koberec, jako to bylo v případě slovenské kauzy Gorila.    V zájmu všech občanů by ovšem mělo být to, aby posilovali svoji mediální gramotnost a naučili se jednak identifikovat to podstatné z toho, co jim média nabízí, a jednak uměli pochopit i širší kontext nastolovaných afér české „odposlechové demokracie“. Wed, 28 Mar 2012 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: Společenská atmosféra houstne http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3753-lukas-jelinek-spolecenska-atmosfera-houstne http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3753-lukas-jelinek-spolecenska-atmosfera-houstne S jarem ožívají náměstí. A to nejen zamilovanými a turisty, ale i lidmi, kteří potřebují dát najevo svůj občanský názor. Na tom by ještě nebylo nic zvláštního. Leč tentokrát je všechno trochu jinak. Tisíce lidí 15. března do ulic nedostaly ani odbory, ani opoziční strany, ani protřelí aktivisté – byť i zájem o projekty iniciativy ProAlt stoupá. Přihlížíme vzepětí autentickému jako málokdy před tím. Navíc tzv. Holešovská výzva, která za demonstracemi stojí, není záležitostí pražskou, ale vpravdě celorepublikovou. U jejího vzniku bylo hned několik Brňanů a není ani náhodou, že největší počet protestujících se sešel v moravské metropoli na náměstí Svobody. Pozadu však nezůstali ani v Ostravě, Praze nebo Hradci Králové. Mnozí jsou těmi davy překvapeni. Jenže „holešovským“, o nichž se dosud tradovalo, že jsou slepým ramenem občanských iniciativ, se podařilo strefit se svými akcemi do optimální doby. Internet je plný nespokojenců. Nálada ve společnosti houstne. Vládní reformy začínají dopadat na občany. Nedávno jsme byli svědky, jak znechucení ze stavu slovenské politiky radikálně změnilo politickou mapu u našich východních sousedů. A do toho ještě to příjemné počasí lákající vytáhnout paty z domu… Je zde ale i další důvod úspěchu. Většina dosavadních demonstrací byla obsahově úzce vymezena. Lékaři, učitelé, státní zaměstnanci, dopraváci i studenti hovořili především o sobě. Protestovalo se i proti pravicovým reformám. Nyní však organizátoři zvolili nejmenší společný jmenovatel: obecné rozčarování z poměrů v zemi. A tak si bok po boku stoupli zástupci různých věkových a sociálních kategorií i politických postojů. Neřešili, má-li vládnou levice, nebo pravice. Řekli si o intenzivnější občanskou participaci, o vládnutí, jež není po vůli jen některým lobbistickým skupinám, a o výměnu politiků – v první řadě vlády a prezidenta. Zaznělo již, že iniciátoři jsou amatéry, snílky, věčnými remcaly a že jejich cíle jsou nereálné. Jistým potvrzením amatérismu může být rozkol, který mezi sdruženími, jež se podílela 15.3. na demonstracích, nastal po dvou dnech. Roztodivnost cílů ovšem na škodu nebyla: kdyby organizátoři zároveň neoslovili odpůrce církevních restitucí (příklad možného šetření coby alternativy plošných vládních škrtů), smlouvy ACTA (příklad důrazu na svobodu jednotlivce) či Václava Klause (příklad poptávky po cirkulaci politických elit), sotva by shromáždili pod jedním praporem tolik lidí. Kromě toho jedny z jejich prvních kroků mazaně vedly před sídlo veřejnoprávní televize: uvědomují si sílu médií, která nejúčinněji prolamuje bariéru neinformovanosti a atmosféru zahnívání. Čekat, že budou splněny veškeré požadavky, které protestující vznesli, určitě nelze. Možná dokonce nebude v blízkém horizontu realizován žádný. V jistém ohledu jsou jakoby z jiné planety a výrazně atakují stávající politický a ústavní systém. I tak ale má čerstvá občanská aktivita zásadní význam. Zlenivělé politické elity dosud hřešily na to, že v našich zeměpisných šířkách příliš nestávkujeme, nedemonstrujeme, leda brbláme u televize nebo po hospodách. Teď mohly zaznamenat od obyvatel měst i venkova vážné varování. A pokud politici nepůjdou do sebe, nezačnou občanům naslouchat i mimo termíny voleb a budou dál předvádět trapné kusy, jako je ten, v němž se před soudem ocitly penězi usměrňované špičky Věcí veřejných, může voličský hněv sílit. Potom už jen sledujme, jestli smete pouze některé mocné, nebo všechny, a zda na jejich místa přijdou lidumilní demokraté, či autoritářští řízci s pevnou rukou. Vždy je totiž klíčové, kdo šimla občanské nespokojenosti osedlá. Mon, 19 Mar 2012 00:00:00 GMT Miroslav Mareš: Slovenské volby a česká politika http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3738-miroslav-mares-slovenske-volby-a-ceska-politika http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3738-miroslav-mares-slovenske-volby-a-ceska-politika Slovenské volby jsou v České republice široce komentovány, mohou však mít dopady na českou politiku? Bezprostřední vliv zřejmě nebude příliš silný. Hlavní varování mohou přinést současným koaličním stranám, a sice v tom, že vyvolání pádu vlády se žádné z nich nemusí vyplatit, pokud jeho důsledkem budou předčasné volby. ČSSD se nyní bude snažit využít trapného soudního procesu týkajícího se Věcí veřejných k vyslovení nedůvěry vládě, avšak ODS i TOP 09 se budou mít na pozoru, aby se nedostali do pozice Dzurindy a Sulika . Je rovněž mít na paměti, že se česká vláda „nepoložila“ na evropském sporu tak, jako se to stalo vládě slovenské, a česká politika zatím nemá svoji „Gorilu“. Problémy Věcí veřejných se týkají dění uvnitř jedné strany napojené na jednu firmu, nikoliv složitého spletence sledování, nevyužitých důkazů a podivných politických her procházejících několika politickými stranami i státními orgány.  Kauzu VV také neměl nikdo problém medializovat, což je rozdíl oproti Slovensku, kde se do Gorily domácím médiím nechtělo dlouho jít. ČSSD, která nyní propagačně pochopitelně využívá úspěch Ficova Smeru – SD, není ve stejné situaci jako slovenská partnerská strana. Sice je v opozici, ale nemá populistického lídra, na jehož vládu by mnozí lidé rádi vzpomínali. Sociální demokracie navíc v ČR stále čelí konkurenci komunistů, kteří se na Slovensku nevyšplhali ani na jedno procento. Z hlediska česko-slovenských vztahů přichází Ficův úspěch v době, kdy se předchozí přátelské vztahy mezi Nečasem a Radičovou zkomplikovaly ostrou kritikou slovenské premiérky vůči odmítnutí evropské fiskální úmluvy ze strany české vlády. Je zajímavé, že Fico již na nedělení tiskové konferenci zdůraznil svoje evropanství. Je přitom možné připomenout, že Evropská sociálně-demokratická strana před šesti lety suspendovala Smeru členství za tehdejší koalici s Mečiarovým HZDS a Slotovou SNS. Fico nyní může vychutnávat triuf i v tomto směru a ukázat evropským socialistům, že nakonec dokázal Mečiara i Slotu eliminovat z parlamentní politiky. I když SNS zřejmě k parlamentním křeslům citelně chybělo jeden a půl procenta hlasů, které si v slovenském krajně pravicovém spektru vydobyla Kotlebova extrémní Lidová strana, je pád národovců důkazem toho, že vzestup krajní pravice není celoevropským trendem a navzdory popularitě Jobbiku ani trendem ve středovýchodní Evropě (již loni ostatně neuspěla ve Slovinsku Slovinská národní strana, která zde byla v parlamentu nepřetržitě od devadesátých let). Slovenské volby prokázaly známý fakt, že v této zemi není příliš ustálený stranický systém a v jedněch volbách mohou „vyletět“ zcela nové strany bez jasného ideologického ukotvení a historické návaznosti, které většinou brzy vyhoří a na jejich místě se objeví další. V tomto směru se slovenským volbám trochu podobaly volby v ČR v roce 2010, zvláště díky VV a Zemanovcům. Další vývoj ke „slovakizaci“ české politiky se však zatím nejeví jako pravděpodobná cesta. Skandál s VV bude pro mnohé voliče varující, Babiš sice se svojí novou stranou vzbudil mediální pozornost, ale širší základnu voličů zatím nemá a jiné menší strany, jejich preference stoupají, mají na rozdíl od slovenských létavic jasnější ideový profil, resp. alespoň zřetelně určitelnou pozici v rámci evropského politického spektra. Tue, 13 Mar 2012 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: Studenti v ulicí aneb Jde do tuhého http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3719-lukas-jelinek-studenti-v-ulici-aneb-jde-do-tuheho http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3719-lukas-jelinek-studenti-v-ulici-aneb-jde-do-tuheho Masivní Týden neklidu na českých vysokých školách skončil, důvody nespokojenosti akademické obce ale přetrvávají. A nebezpečí vážných společenských otřesů dál roste.    O co šlo v ulicích, aulách a studentských klubech především? Za prvé vadí tendence omezovat akademické svobody. Akademické senáty, v nichž podle vlády sedí příliš mnoho studentů, by se měly dělit o pravomoci s tzv. radami vysokých škol, do jejichž složení by výrazněji zasahoval stát. Školy se obávají, že by do jejich řízení začaly mluvit šedé politické eminence, podnikatelé bez širšího rozhledu nebo lobbisté.     Za druhé panuje odpor k vládnímu pojetí školného. Vysokým školám by nepomohlo, neboť o stejnou částku, kterou by vybraly, by jim byl snížen státní příspěvek. Studenti by se museli – byť se státní garancí - zadlužit u bank, které jediné by mlaskaly spokojeností, a po začlenění do pracovního procesu by po dosažení dvojnásobku minimální mzdy museli vyrovnat své závazky. V minulých dnech sice ministerstvo školství od školného couvlo a začalo hovořit o jakémsi zápisném, jež by ovšem bylo neméně drsné, leč ostatní politici z vládní koalice ODS, TOP 09 a Věcí veřejných na školném dál trvají. Neobměkčuje je ani podezření, že po jeho zavedení by  stoupl rozsah nakupování/prodeje akademických titulů – přesně podle tržních pravidel. Zastánci školného rádi hovoří o tom, že by prostřednictvím půjček vyrovnalo studijní šance již dnes těžce zkoušených dětí z chudších rodin. Zamlčují však, že pokud by šlo jenom o toto, mohly by již dávno být k dispozici dávky či výhodné státní půjčky pro ty, kteří složitě zvládají náklady na studijní pomůcky, stravu či bydlení v univerzitních městech. Občas zaznívá i demagogický argument, že vysokoškoláky „živí“ dělníci, pokladní v supermarketech a další lidé s nižším vzděláním. Jako kdyby odborný přínos absolventů škol společnosti jako celku byl nulový a jako kdyby jejich platy nebyly náležitě zdaněny… Za třetí je zcela logicky terčem nespokojenosti osobně ministr školství Josef Dobeš (VV). O legislativních předlohách řádně nediskutuje se školami, rektory, natožpak studenty. V médiích či na veřejnosti se objevuje sporadicky – a když už k tomu dojde, připomíná gejzír arogance. Stalo se již zvykem, že po vzoru krále z legendární  pohádky slibuje, co odvolal, a odvolává, co slíbil. Průběžně mění názory i záměry. Podobné chování předvedl též při úpravách státních maturit. Naprosto chaoticky působí návrh reformy regionálního školství. Ministerstvo neumí čerpat prostředky ze strukturálních fondů EU. Úředníci na klíčových pozicích se střídají jak svatí na orloji. Zato Dobeš zvládá v době krize bohatě a netransparentně odměňovat své nejbližší spolupracovníky. Jeho jediným štěstím je, že ochrannou ruku nad ním drží jak neformální lídr Věcí veřejných Vít Bárta , pro kterého kdysi Dobeš pracoval v bezpečnostní agentuře ABL, tak prezident Václav Klaus , který oceňuje ministrovo konzervativní národovectví a naopak o mládeži studující zadarmo se vyjadřuje jako o parazitech. Ministrova hlava by však studentům, jejich učitelům, ale i děkanům a rektorům zřejmě nestačila. Návrhy zákonů, které Dobeš předložil, se nelíbí ani Legislativní radě vlády. Jejich kosmetické úpravy by nicméně situaci nevyřešily. Ve své podstatě totiž jen plní politické zadání: omezit veřejný charakter vysokoškolského vzdělávání a podřídit je tržním zákonitostem. Být politikem, nebral bych situaci na lehkou váhu. V České republice si už protesty vyzkoušeli lékaři, státní zaměstnanci nebo odboráři v dopravě a průmyslu. Ovšem když ulicemi  proudí i studenti, začíná jít do tuhého. Stačí si vybavit důležité mezníky našich novodobých dějin. Mon, 05 Mar 2012 00:00:00 GMT Miroslav Mareš: Náznaky tripartitního smíru? http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3705-miroslav-mares-naznaky-tripartitniho-smiru http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3705-miroslav-mares-naznaky-tripartitniho-smiru Poslední jednání tripartity nebylo podle dostupných informací rozhodně jednoduché. Přinejmenším jeho mediální obraz však svědčí o možném zmírnění konfrontačního trendu, který provázel předchozí vývoj vztahů mezi vládou, odbory a zaměstnavateli. Žádné demonstrativní výhružky, odchody z jednání a vzývání masových demonstrací, ale předběžná dohoda na rozšíření možností pro předčasný odchod do důchodu a dohoda o dalším jednání o „kurzarbeit“. To dominovalo televizním zprávám i novinovým titulkům. Tento výsledek se ale neobjevil z čista jasna. Odbory, které ještě v první polovině roku 2011 uskutečnily řadu protestních akcí a nastolily ostrý provládní kurs, se nedokázaly zmobilizovat v jeho druhé polovině. Očekávaný levicový „horký podzim“ na ulicích se přeměnil na několikadenní obstrukci sociálních demokratů, potenciální davy nespokojených odpůrců vládních reforem zůstaly nikým nevyzvány doma. Nečinnost odborů a vedení sociálních demokratů je nyní kritizována ze strany radikální levice v think tancích ČSSD a v protestních iniciativách. Příliš mnoho nepředvedlo ani komunisty protežované Spojenectví práce a solidarity. Za současnou věcností jednání může stát realita ekonomické krize i vědomí toho, že vláda podstatné reformy prosadila a sněmoví volby zatím nejsou na obzoru.   Ve stejný den, jako se uskutečnilo tripartitní jednání, přišla z Bruselu nepříznivá zpráva o předpokládané recesi v celé Evropě a o stagnaci české ekonomiky. Předchozí dny se v médiích objevovaly marné protesty z řeckých měst. Premiér Nečas zatím odmítl podepsat evropský pakt rozpočtové stability a přes nesouhlas špiček ČSSD je zřejmé, že tento krok má u části levice a jejích příznivců podporu. To vše mohou být důvody pro dočasné uklidnění vztahů v tripartitě, alespoň mezi vládou a odbory. Dočasně se mohou cítit „vyšachováni“ ze hry zaměstnavatelé, ti však byli nynější vládou bonifikováni několika akty již v předchozích měsících. Dosavadní model, kdy hlavní odporová centrála ČMKOS je blízká sociálním demokratům a zaměstnavatelé pravici, nebude zřejmě jen tak narušen (jen je otázka, jakou pozici si u zaměstnavatelských svazů vybuduje TOP 09 na úkor ODS). Vidina dlouhodobě restriktivně naladěné Evropy a možných budoucích velkých a ampliónových koalicí však vede i tripartitní jednání ke smírnějším postojům a závěrům. Mon, 27 Feb 2012 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: Resort školství – výkladní skříň vlády http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3693-lukas-jelinek-resort-skolstvi-vykladni-skrin-vlady http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3693-lukas-jelinek-resort-skolstvi-vykladni-skrin-vlady Když není nějaký den slyšet o ministru školství Josefu Dobešovi , je to podezřelé. Vždyť už je znám coby gejzír nápadů, skandálů a afér. Ticho po pěšině naopak jakoby naznačovalo, že si pan ministr potichu chystá kufry a balí svých pět švestek. Důvodů by bylo víc než dost. Zmiňme  v kostce tři. První je ekonomický. Už i členové Nečasova kabinetu přiznávají, že při čerpání prostředků z fondů EU končí legrace. Premiér řekl, že „nám bliká pomyslná oranžová kontrolka". Ministr pro místní rozvoj Kamil Jankovský dokonce připustil převedení peněz z programu vzdělání pro konkurenceschopnost do jiného operačního programu. A poněvadž exekutiva má vždy tendenci potíže bagatelizovat a lakovat na růžovo, tak můžeme vzít jed na to, že realita je násobně horší. Druhý důvod je personální. Šéfové odboru, který má evropské fondy na starosti, se střídají jako svatí na orloji. To samé ale platí i o ředitelích ministrova kabinetu, náměstcích či vedoucích tiskového odboru. Co je však Dobešovou libůstkou:  když někdo selže, za trest leckdy povýší. Stalo se tak nejen kdysi pravicovému radikálovi Ladislavu Bátorovi, ale i nedávno Jiřímu Baumrukovi, který kočíroval kontroverzní, Bruselem ostře kritizovaný  projekt SPORT. Kdyby v České republice vládl přísný zákon o státní službě, nemohl by si ministr školství dovolit nejen absurdní personální rošády, ale ani přeplácení nejbližších spolupracovníků (například slečny s kvalifikací vychovatelky z mateřské školy, která v roli šéfky sekretariátu pobírala v rozpočtově úsporné éře hvězdné odměny a ministr sám jí nadto ve chvílích silvestrovského alkoholového opojení pomáhal sepisovat seminární práci, jejímž byl shodou okolností ústředním hrdinou), zvlášť když řadoví kantoři, kteří se už nemohou spolehnout ani na tabulkové platy, mají prázdné kapsy.  Důvod třetí se týká Dobešových školských reforem. Vysokým školám, na nichž se bouří učitelé i studenti, navrhovaná změna zákona sahá na autonomii, na akademické svobody. Naopak se opírá o manažerské principy. Josef Dobeš během pobytu ve funkci už stihl také prosazovat pestré varianty školného. V čem by mělo zjednodušit život hochů a děvčat ze sociálně slabších rodin, zatím ministr nevysvětlil. Vždyť nejeden mladý člověk má již dnes potíže s průvodními náklady studia, do budoucna by se ale měl zadlužit i kvůli tomu, aby vůbec mohl zvyšovat inteligenční úroveň národa a navíc ještě platit vyšší daně. Kromě toho vysoké školy o peníze ze školného bohatší nebudou: vládní většina jim o vybranou částku sníží státní příspěvek. Zbrklé reformy se ale týkají též dalších stupňů škol. Zmiňme plošné testování žáků základních škol, změny v regionálním školství, tzv. optimalizaci škol, zmatky kolem nevyrovnaných státních maturit… Nadšení ze současného ministra školství zato jsou „příkladní konzervativci a národovci“, jejichž srdce si získal tu záštitou nad panem Bátorou, tu nechutí k sexuální výchově na školách, a s nimi pochopitelně též prezident Václav Klaus , který v Dobešovi vidí nejlepší polistopadovou hlavu resortu. Zaráží však Dobešovo krytí dalšími vysokými ústavními činiteli a koaličními partnery. Premiér a předseda ODS jeho přešlapy přehlíží. TOP 09 opakovaně volala po ministrově skalpu (kvůli minulosti v ABL, kvůli Bátorovi, kvůli čerpání z evropských fondů), vždy ale nakonec couvla. Pokud ministr neopustí svoje křeslo ani teď, pod náporem studentů, akademiků, kantorů, odborů, opozice, Bruselu a kdovíkoho dalšího, zbývá už jen dvojí vysvětlení jeho neotřesitelné pozice. Buď je Josef Dobeš dobře maskovanou šedou eminencí kabinetu, nebo si jej koaliční špičky zvolily za ústřední postavu experimentu, který má zjistit, jaké všechny morové rány tuzemská státní správa unese. Jenom mrzí, že pokusným králíkem je zrovna školství, jež by za normálních časů vláda vzývající konkurenceschopnost považovala za svoji výkladní skříň. Fri, 17 Feb 2012 00:00:00 GMT Stanislav Balík: Šílená doba odposlechová http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3657-stanislav-balik-silena-doba-odposlechova http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3657-stanislav-balik-silena-doba-odposlechova Vždycky, když se zdá, že se politická scéna uklidňuje, že vláda pracuje, opozice oponuje, koaliční strany spolupracují a uvnitř stran probíhá demokratická diskuse, v níž se tříbí názory, je třeba zpozornět. Nějaká kauza je na spadnutí. Nejinak tomu bylo v závěru ledna letošního roku. Byť možná za měsíc pomalu nebudeme vědět, o co šlo, v jiné zemi, a snad i u nás v jiných dobách, by šlo o prvotřídní kauzu. Ve voze ministra Dobeše (ne toho tolik kritizovaného, ale Pavla, z dopravy) bylo odhaleno odposlouchávací zařízení. Není třeba činit poťouchlé narážky na vazby jeho osobního řidiče, jehož už mimochodem propustil, na detektivní agenturu ABL, Víta Bártu či na řidičova podobná sledování jiných osob. Co by nás mělo zarazit na první poslech či přečtení, je skutečnost, s jakou lehkostí to bylo vzato na vědomí. Nepodložené a především později nepotvrzené podezření Jana Kalvody, že je sledován BIS, na začátku roku 1995 málem zbouralo vládu. Plnilo titulní stránky novin dlouhou dobu. Odhalené štěnice (tedy nikoli pouhé podezření či tušení) v autě ministra dopravy máme tendenci odbýt pokrčením ramen a zamumláním si čehosi nepěkného o Věcech veřejných. Nicméně bereme to už jako jakousi samozřejmost, něco, co si nevzrušeně přečteme a zase na to v klidu zapomeneme. Již v pondělí odpoledne, pár hodin poté, co byla kauza zveřejněna, byla na titulních stranách hlavních zpravodajských portálů odsunuta kamsi hluboko dolů. Ještě víc by nás ale mělo zajímat, jak je možné, že to ministr ihned neoznámil policii, mají-li novináři pravdu. Jestli už toto není podezření ze spáchání trestného činu, pak co už? Anebo mu to přijde normální? Jak se asi chová takový ministr, který ví, že je odposlouchávaný, a to pravděpodobně nejenom v autě? Namísto telefonování volí písemnou korespondenci neviditelným inkoustem? Když k němu přijde někdo na návštěvu, pouští do hovoru nahlas rádio, jak to dělávali odposlouchávaní Státní bezpečností, nebo je vezme na procházku na zahradu, kde si šeptají? Že to je šílené? Ano, je. Stejně šílené ale je, že v tom Pavel Dobeš pravděpodobně není sám. Nemusíme o každém svém kroku informovat „přátele" na Facebooku, aby mohl být náš život pečlivě monitorován. Pro lidi mající přístup k různým údajům není problém detailně zmapovat náš pohyb podle platby bankovní kartou či lokace uskutečněných telefonátů. Že ve středu Prahy fakticky nelze uniknout sledování kamerou, dokazovali o víkendu aktivisté. A to se ještě můžeme těšit, bude-li to třeba, na úniky přepisů našich telefonátů či záznamů z vyšetřování, bude-li z jakéhokoli důvodu proti nám vedeno. Hltáme nelegálně získané informace o životě celebrit - těch skutečných i těch v uvozovkách. Jak je probůh možné, že seriózní týdeník přijde se zprávou o tom, co si jeden ze sledovaných vězňů psal přes mobil se svou manželkou? Co je komu po tom? Není to tak, jak kdysi řekl policejní prezident Jiří Kolář, že když si je člověk jistý, že nic nespáchal, může mu být jedno, zda je odposloucháván. Nemůže mu to být jedno - a pokud ano, pak se definitivně rozlučme s jakýmkoli nárokem na soukromí, intimitu a v posledku vlastně i na lidství jako takové. Pod dohledem bulvárních a poslední dobou i nebulvárních médií se tohoto nároku vzdali „slavní", a tak v online přenosu sledujeme životní pády tu kdysi slavné zpěvačky, tu herce, tu nicky, z níž byla celebrita uměle vyrobena. Skutečně chceme, aby o nás kdokoli mohl vědět cokoli? Umíme si představit život, kde se z jakéhokoli privátna může stát rozhodnutím kdejakého kriminálního živlu veřejno? Ještě zvláštnější je celá tato událost v kontextu jiném. Souběžně totiž prožíváme šílení okolo ochrany osobních údajů. Uvažuje se o zrušení rodných čísel a jejich nahrazení bezvýznamovým identifikátorem - údajně proto, že z rodného čísla jde poznat, kdy jsme se narodili a jakého jsme pohlaví. Úředník s jeho znalostí si o nás přes počítač může najít téměř cokoliv. Zaměstnavatel se nesmí u přijímacího pohovoru zeptat ženy na to, zda má či chce mít děti. Chce-li základní či mateřská škola vyvěsit na svých webových stránkách fotky ze školních akcí, získává raději předem souhlas rodičů, aby se nedostala do problémů. Podobných příkladů najdeme spoustu. A přitom vidíme, že pokud někdo skutečně chce, podobná „ochrana" osobních údajů nám je k ničemu. Pokud se odposlech dostane k ministrovi, může se dostat ke komukoli jinému, na koho si zájemce ukáže prstem. Jestli už toto není podnět k radikálnímu konání veřejné moci, nekompromisnímu vyhazování všech, kdo vypustí do médií nelegálně zjištěné informace, pečlivému zvážení, jaké všechny prostředky se smí používat, pak co už? Převzato z Revue Politika 2/2012 . Wed, 08 Feb 2012 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: Lidovci a národní socialisté – kdo z nich se vrátí? http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3632-lukas-jelinek-lidovci-a-narodni-socialiste-kdo-z-nich-se-vrati http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3632-lukas-jelinek-lidovci-a-narodni-socialiste-kdo-z-nich-se-vrati O návrat do vysoké politiky usilují strany reprezentující tradiční značky, KDU-ČSL a Národní socialisté – levice 21.století. Lidovecká naděje je docela silná. Strana opustila Sněmovnu teprve v roce 2010 a dnes podle průzkumů voličských preferencí opět atakuje pětiprocentní hranici.  Národní socialisté to budou mít těžší. Jejich vývěsní štít netáhne již dávno a zajímá snad už jen politické fajnšmekry a historické badatele. Navíc národní socialisty Jiří Paroubek modernizoval a posunul z pravého izolacionalistického středu, kde se po roce 1989 usadili, doleva. To je samo o sobě záslužné: již nejsou ani protievropští, ani xenofobní. Kdo například studuje Paroubkovy texty, zjistí, že v České republice asi není většího propagátora společné evropské měny. Paroubek zkrátka zbavil národní socialisty puncu protestní populistické strany a vrátil je do hlavního proudu tuzemské politiky. Stinnou stránkou Paroubkova manévru však je, že nyní národní socialisté připomínají, podobně jako Strana práv občanů – Zemanovci , pouze B-tým sociální demokracie. Mají činorodého předsedu, ale málo známých tváří kolem něj. Disponují propracovaným programem, jenž se ovšem od toho oranžového moc neliší. Testem nadějí NS-LEV 21 budou krajské volby. Pokud usednou v některých regionálních zastupitelstvech, dostanou šanci zapracovat i na celostátním úspěchu. Čeká je ale běh na dlouhou trať. Také budoucnost lidovců půjde snadněji odhadnout po volebním podzimu. Klíčové pro ně bude uspět alespoň v tradičních regionech a vybojovat nějaký ten senátní mandát. Předseda KDU-ČSL Pavel Bělobrádek zatím hýří optimismem. Namátkou pár tezí z jeho vystoupení na nedávné partajní ideové konferenci: „Jsme zde – poučeni, stabilní, ale hlavně zdravě hladoví po budování nové moderní křesťanské demokracie, která je orientovaná na potřeby společnosti, která je otevřená současnému modernímu světu. (…) Jsme stranou, která dostala v posledních sněmovních volbách od voličů pořádnou lekci za svoje chyby. Jako předseda strany, která potupně poprvé ve své historii vypadla z Poslanecké sněmovny, říkám voličům: Děkujeme, poučili jsme se. (…) Česká politika se odklonila od principů služby veřejnosti. Slouží jen sobě, a nikoli občanům. (…) V České republice musí zvítězit kultura zodpovědnosti a etika solidarity…“ Lidovci o sobě opět hovoří jako o křesťanských demokratech, vidí se v německé CDU (a bavorské CSU) a vzývají jak evropskou integraci, tak principy sociálně tržního hospodářství. Nečasovu vládu tepou za její cynickou a asociální politiku, brojí proti lhostejnosti, apatii, nihilismu a alibismu v tuzemské společnosti. KDU-ČSL v minulosti předváděla různé tváře. Ta dnešní, křesťansko-sociální, připomíná relativně otevřeného Josefa Luxe říznutého lehce xenofobním Jiřím Čunkem . Strana se v posledním období musela spoléhat zejména na práci svých krajských a komunálních zastupitelů a nemnoha senátorů. V Evropském parlamentu byli vidět Jan Březina i Zuzana Roithová . Ta na ideové konferenci KDU-ČSL zaujala zejména konstatováním „solidarita přece znamená i to, že pomůžeme hraničním zemím schengenského prostoru, kde jsou přeplněné imigrační tábory, a to jak finančně v rámci unijního rozpočtu, tak za Českou republiku, když přijmeme legální přistěhovalce a získáme například profese, které naše země potřebuje.“  Taková odvážná slova neslyšíme denně a sluší jak lidovcům, tak i Zuzaně Roithové coby možné důstojné uchazečce o prezidentské křeslo. Největší síla KDU-ČSL ale spočívá jednak ve vnitřní stabilitě lidovců (velké „programové“ oči nemějme - nikdy v minulosti se od nich nečekaly světoborné myšlenky, to už spíš rozvaha, odpovědnost a obrušování hran), jednak v tristní zkušenosti voličů s Věcmi veřejnými, které v tomto volebním období převzaly roli středového jazýčku na politických vahách. Předloni, po svém zvolení do předsednické funkce, Pavel Bělobrádek pronesl: „Prošla mi rukama spousta dobytka i sviní a věřte, že si s nimi poradím, kdybych se s nimi potkal i ve vysoké politice.“ Letošní Bělobrádkovy projevy jsou už vyzrálejší a méně okázalé, byť třeba zdejší politiku označuje za „zasmrádlý čurbes“. Pokud KDU-ČSL nezvlčí, nebude koketovat s nahnědlým populismem (v tomto oboru by měla silnou mimoparlamentní konkurenci) a skutečně se pokusí vyprofilovat v „moderní křesťanskou demokracii“, může v očích voličů uspět. Na rozdíl od národních socialistů disponuje solidním předvojem v regionech a z paměti občanů se vytratit ještě nestačila. Jde jen o to, na jakou část své tradice lidovci navážou a nakolik zapůsobí dojmem prospěšné zklidňující síly ve stávající politické džungli. Tue, 31 Jan 2012 00:00:00 GMT Miroslav Mareš: Souboj o intepretaci rozpočtových opatření http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3603-miroslav-mares-souboj-o-intepretaci-rozpoctovych-opatreni http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3603-miroslav-mares-souboj-o-intepretaci-rozpoctovych-opatreni Česká politika se v současnosti nachází pod tlakem sporů, které souvisejí s rozpočtovými opatřeními. Politický boj se přitom vede hlavně o základní vzkaz, který bude jejich přijetím či nepřijetím vyslán veřejnosti. Týká se to jak intepretace domácích rozpočtových škrtů, tak i Dohody Evropské unie o rozpočtových pravidlech, k níž musí ČR vyjádřit své stanovisko. Oba problémy se přitom pod vlivem evropeizace politiky stále silněji propojují. Spor již rozděluje vládu, která v loňském roce prosadila některá domácí úsporná opatření, což ale nedokázala v médiích jasně prezentovat jako úspěch a plnění koaliční smlouvy. Namísto toho se přenesla do dalšího kola mediálně vděčných šarvátek, které latentně přispívají k její diskreditaci. V tomto stavu ji zastihla i „eurodebata“. V ní TOP 09 podporuje přijetí evropské rozpočtové dohody a interpretuje to jako krok zodpovědnosti k vytvoření stabilního ekonomického prostředí v Evropě, které potřebuje i ČR a musí proto přinést i oběť v podobě platby. ODS a VV nevysílají jasný vzkaz o tom, jak chápou evropskou dohodu, ale vysílají vzkaz, že o tom musí rozhodnout občané v referendu (což TOP 09 označuje za neochotu k politické odpovědnosti). ODS přitom musí balancovat mezi požadavky evropské politiky, koaličního partnera, části proevropského členstva a voličstva na straně jedné a Klausovým politickým proudem ve straně i mimo něj na straně druhé. VV se mohou proti půjčce Evropě s ohledem na voji vabank hru o voličské hlasy postavit mnohem vyhraněněji než občanští demokraté.      V rizikové pozici vůči vlastním voličům je i ČSSD. Ta se proti rozpočtovým restrikcím vyslovila v loňské vnitropolitické debatě, v debatě evropské ovšem respektuje současnou bruselskou politiku. To narazí nejen na zájmy levicově-národoveckých voličů v případě, že z ČR odejdou miliardy do Evropy, ale již dnes  Sobotkova linie vyvolává odpor u radikálně socialistických stoupenců strany (včetně jejích think-tanků). Ti pod vlivem evropského diskursu v této části politického spektra označují evropské plány za prouhloubení neoliberalismu, vůči němuž je třeba bojovat a ne jej podporovat.  Snazší než vedení ČSSD mají komunisté, kteří si bez problémů mohou dovolit současnou evropskou dohodu odmítnout. A tématu se samozřejmě snaží jednoznačným odporem k evropským požadavkům využít i pravicoví euroskeptici, otřesení dosavadními neúspěchy Strany svobodných občanů i loňskými nezvládnutými problémy s „Bátoriádou“ a hledajícími prostor pro nový start.  Nicméně zatím je otázkou, komu vlastně současná stranická poselství utkví v hlavě a ovlivní jejich voličská rozhodnutí. Pokud kvůli nové eurosmlouvě nepadne vláda, musí strany přetavit současné poselství do kampaně před krajskými volbami. A tam se evropská a celostátní témata nemusí příliš prosadit, i když se budou týkat každého občana. Na druhou stranu jasné dominující téma jako byly nemocničních poplatky z roku 2008 asi nynější česká politika očekávat nemůže, takže i boj o současnou evropskou rozpočtovou dohodu část voličů ovlivnit může. Tratit na tom mohou hlavně dvě velké strany, omezené zisky se ale rozprostřou mezi příliš mnoho „minivítězů“, takže konečný efekt bude jen omezený. Mon, 23 Jan 2012 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: Vláda nepadla ani kvůli vyrovnání s církvemi http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3576-lukas-jelinek-vlada-nepadla-ani-kvuli-vyrovnani-s-cirkvemi http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3576-lukas-jelinek-vlada-nepadla-ani-kvuli-vyrovnani-s-cirkvemi Máme za sebou asi stopadesátou krizi Nečasova kabinetu. Na zadní se při ní opět postavily Věci veřejné, které tentokrát chtěly vědět, kde příští rok, přespříští rok nebo za deset let vezme vláda finanční prostředky na majetkové vyrovnání státu s církvemi. Zadání jako z Werichovy pohádky. Nakonec se spokojily s tím, že prý šetřeno nebude na úkor policistů, hasičů a dalších státních zaměstnanců či dopravní infrastruktury. Bude zajímavé sledovat, jak bude tento závazek dodržován a vymáhán. Znamená to, že se od roku 2013 přestane škrtat ve státní správě? Ale kdeže! Ovšem kde tou dobou bude Věcem veřejným konec… A i kdyby náhodou v tuzemské politice pokračovaly, můžeme se spolehnout na jejich slabou paměť a připravenost kdykoli změnit názor. Ostatně i v tzv. církevních restitucích předvedly ukázkovou otočku. Nejprve s heslem „Co bylo ukradeno, musí být vráceno“ na rtech s nimi nadšeně souhlasily, dokonce i vládní dohodu s církvemi podepsaly - a krátce poté zařadily zpátečku. V čem se za několik měsíců změnila ekonomická situace? Nebo se snad VV probudily ze zimního spánku? Spíš se zdá, že si Věci veřejné povšimly zdrcujících sociologických průzkumů. Jedny poukazují na volební preference, které zatím VV nezaručují vstup do příští Sněmovny, druhé pak vypovídají o jednoznačné nechuti občanů k dojednaným církevním restitucím. Kromě toho mají Věci veřejné dost důvodů překrýt jiné kauzy, jež se jich dotýkají. Například otřesné (ne)čerpání peněz ze strukturálních fondů EU ministerstvem školství, vedeném neúspěšným personalistou a manažerem Josefem Dobešem . Nebo soudní obsílku, která míří k Vítu Bártovi , předsedovi poslanců VV, kvůli podezření z úplatkářství. To je už tak silná káva, že její chuť nedokáží zastřít lechtivé hrátky se školními přestávkami. Tasena musela být nebezpečnější zbraň. A třeba i s dramatickou scénkou, během níž se vedení VV rozdělilo v názoru na to, zda strana pro restituční neshodu opustit kabinet má, nebo nemá. Již loni v létě šéf Věcí veřejných Radek John tvrdil, že vztahy uvnitř koalice jsou tak špatné, že nemohou být horší. Jak asi zhodnotí atmosféru dnes? Dá se při absenci elementární důvěry mezi partnery vůbec vládnout? Jak kvalitní takové vládnutí může být, když jediným tmelem je strach z předčasných voleb? Věci veřejné volí roli paličatého dítěte. TOP 09 přezíravě hovoří o véčkařích jako o chaotech a popletech, na adresu představitelů ODS padají slova o kmotrech a zlodějnách. Občanští demokraté raději mlčí, tváří se, že je vše v nejlepším pořádku a za záclonkami stojícího vládního vagónu nerušeně utíká malebná krajina. Pouze se čas od času spolehnou na příležitostné silácké tahy Petra Nečase . Vládní programové prohlášení může být sebelépe napsané a vedené sebeušlechtilejšími pohnutkami. Leč výsledky lze odvodit z kondice a vztahů koaličních partnerů. Tento tým má přitom za úkol kormidlovat českou loďku ve finanční a hospodářské krizi, formulovat náš názor na budoucnost evropského integračního projektu a bojovat s všudypřítomnou korupcí a klientelismem. I kdyby to stokrát uměl a chtěl, nezvládne to. Ministři nevidí dál než pod prsty svých kolegů z koaličních partají. Koncepční a strategické vládnutí se stále nekoná. A opozici, ve Sněmovně i Senátu poukazující na vládní přešlapy, dál místo diskuse čeká silové válcování. To je vlastně to jediné, co vždy dokáže ODS, TOP 09 a VV spojit do jednoho šiku. Dusná atmosféra na politické scéně se nakonec odráží i v otázce, která se týká majetkového vyrovnání státu s církvemi a kterou vládní koalice odmítá slyšet: Co když se po příštích volbách osazenstvo Strakovy akademie změní a nová vládní většina bude zákonnou úpravu tzv. církevních restitucí zásadním způsobem novelizovat? Opoziční strany, poukazující na někdejší veřejnoprávní ráz majetku užívaného církvemi, nejsou součástí dohody a nemusejí se jimi cítit být vázány. Jakou hodnotu pak má slovo dané vládou obývající slonovinou věž a schopnou se do krve rozhádat prakticky při jakékoli příležitosti? Thu, 12 Jan 2012 00:00:00 GMT Miroslav Mareš: Novoroční bilance a výhledy české politiky http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3563-miroslav-mares-novorocni-bilance-a-vyhledy-ceske-politiky http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3563-miroslav-mares-novorocni-bilance-a-vyhledy-ceske-politiky Česká politika je na přelomu roku sice v situaci permanentní rozhádanosti, nicméně současná situace je mírně odlišná než před rokem. Tehdy byla ve vládě po kauze Drobil ve výrazné defenzívě ODS a tlačily na ni VV i TOP 09, dnes se koaliční spory odehrávají spíše mezi TOP 09 na straně jedné a VV a ODS na straně druhé. Věci veřejné ovšem postupně začínají chápat, že na vyšší příčky voličských preferencí již asi neproniknou a mají zájem na tom, aby se vláda udržela co nejdále, a někteří členové možná čekají na zázrak, podobně jako Unie svobody v závěru koaličního vládnutí. A TOP 09 zatím neví, zda by odchod z vlády přinesl takové zvýšení preferencí, aby to vynahradilo nynější silný vliv na finance i další důležité oblasti. Přesto nelze „zaječí úmysly“ Kalouska & spol. zcela podceňovat. ČSSD prošla rokem, v níž se hřála na výsluní voličských preferencí a zvolila si nového předsedu, ale má díky opoziční pozici má omezený vliv. Zatím nebyla schopna dlouhodoběji využít nespokojenosti, která byla ventilována v masových odborářských demonstracích. Odchod dlouholetého předsedy Jiřího Paroubka ČSSD příliš neoslabil a dokonce jí umožnil zbavit se jeho dědictví, příliš mnoho hlasů Národní socialisté – Levice 21. století asi nezískají ani v budoucnu.   Komunisté zůstávali v zásadě ve svém a po celý rok nebyli příliš výrazní. Jejich protestní projekt Spojenectví práce a solidarity toho zatím mnoho neukázal a asi ani neukáže ( i kdyby byl posílen registrací Nové antikapitalistické levice jako politického hnutí, což je nyní avizováno). Ve veřejném prostoru bylo SPaS zastíněno převážně neomarxistickým a mediálně vlivnějším ProAltem. Na konci roku kondolence předsedy Filipa do KLDR nahrála argumentům těch, kteří usilují o rozpuštění KSČM. Tyto hlasy zřejmě zesílí, pokud bude na sjezdu v roce 2012 zvolen do čela strany Stanislav Grospič, přičemž tato volba by mohla mít efekt v tom, že se ČSSD začne pohlížet po partnerovi v politickém pravém středu, tedy v doposud silně kritizované TOP 09. Další politické strany čekají na šanci. Nově vzniklé Babišovo hnutí ANO 2011 mělo silný mediální nástup, ale zatím nemá plošnou strukturu ani na úrovni VV. To by bylo důležité v krajských volbách. Zelení se budou snažit profilovat na ekologii a antifašismu a doufat, že převezmou dědictví a příznivce Havlova proudu „pravdy a lásky“. Spíše lze očekávat silnější aktivitu stoupenců tohoto proudu v mediálním a kulturním prostředí, protože Havlova smrt pro něj znamenala výraznou ránu a srovnatelný náhradník neexistuje. Případný stranický projekt současného prezidenta Václava Klause se zřejmě po blamáži s „Bátoriadou“ v následujícím roce výrazněji profilovat nebude, do krajských voleb by nezískal potřebnou základnu. Poptávka po euroskepticismu by se objevila až v případě výrazné krize EU, v krajských volbách ale toto téma tak jako tak nebude nosné. Nelze vyloučit, že část z lidí kolem Klause a DOST podpoří znovu se probouzející lidovce, kteří se začali posouvat k tradicionalismu (což by byl ve vztahu ke konfliktům Klaus-Lux v devadesátých letech historický paradox). Suverenita se totiž ztratila z veřejného povědomí a je otázkou, zda se jí po právních rošádách s registracemi a názvy podaří se do něj opět vrátit. Vandasovi „dělníci“ se budou snažit využívat etnických nepokojů, které se zřejmě stanou neblahým koloritem některých regionů, DSSS však není vnímána jako důvěryhodný řešitel sociálně-ekonomických otázek. Oprašované plány na úspěšnou romskou stranu zbrzdil zveřejněný výsledek sčítání lidu, v němž se silné etnické romské uvědomění (jakožto předpoklad volby takové strany) neprojevilo. V dalším roce potrvá silné politické napětí a blížící se krajské volby přinesou vyostření vztahů v koalici i mezi koaličními a opozičními stranami. Jejich výsledek pak předurčí i to, zda za rok bude působit stejná koalice nebo se českou politikou přelije vlna změn. K vytvoření případné „všeobjímající koalice“ by mohlo vést i další prohloubení evropské krize, zdá se však, že nejčernější scénáře se naplňovat nebudou. V roce 2012 bude muset každopádně česká politika reagovat na vývoj evropské integrace a ekonomické krize, přičemž tyto vnější faktory mohou sehrát i roli „argumentačních hromosvodů“ pro české vládní strany („musíme dělat to, k čemu jsme zvnějšku nuceni“). A česká politika bude i nadále zkoumána politology, přičemž Česká společnost pro politické vědy bude letos pořádat svůj kongres, v pořadí již pátý. Snad přinese leccos objevného a podnětného, a to i pro českou politiku. Wed, 04 Jan 2012 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: První Vánoce bez Václava Havla http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3534-lukas-jelinek-prvni-vanoce-bez-vaclava-havla http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3534-lukas-jelinek-prvni-vanoce-bez-vaclava-havla Václav Havel zemřel – a pochován bude s upřímnými poctami (i poněkud teatrálním deklaratorním zákonem), jichž se dosud dostalo jen Tomáši G. Masarykovi. Jsou to ale paradoxy. Nebýt kliček českých dějin, šlo by tohoto drobného plachého mužíka přehlédnout. Ale to by byla škoda. Poslední federální a první český prezident vynikal ve vnímavosti a citlivosti, byl mistrem empatie. Uměl nasávat atmosféru a dávat průchod intuitivnímu pojetí politiky. Svět, v němž jsme jej sledovali my ostatní, byl neskonale menší než ten jeho vnitřní, soukromý. Víc než politikem či filozofem byl Havel umělcem se vzácným darem pozorovat a chápat. Kdykoli se pokusil o silácká gesta, bylo zřejmé, že ve skutečnosti tápe, do chlapáctví se jen nutí, naivně podléhá dominanci druhých. Když zkřížíte dobrého básníka se špatným válečníkem, dočkáte se patvarů typu „humanitární bombardování“. Bohužel v zahraniční politice bylo Havlovo tápání nejčastější, nejtrapnější a nejtragičtější. Tam, kde byl doma, ve střední Evropě, exceloval. Vzdálenějším koutům nerozuměl. Lidských práv se zastával chvályhodně, leč trochu selektivně. Další Havlovou devizou byla statečnost. Stál si za svým, někdy až paličatě, bez ohledu na následky. Nenechal se zastrašit a pomyslný ostrůvek svobody uměl – podobně třeba jako jeho někdejší spoluvězni Jiří Dienstbier nebo Václav Benda - nalézt i v té nejnepříjemnější, nejnesvobodnější situaci. Každý ze skvělých Havlových počinů byl ovlivněn kombinací jeho vnímavosti a statečnosti. O Havlově originalitě nemohlo být pochyb od šedesátých let minulého století. Coby dramatik byl předurčen k „nastavování zrcadla“, s mimořádným smyslem pro absurditu. Pokud Havlovo nejpodnětnější období rozeznáme v letech 1975-1992, není to dáno jen dozráváním českého disentu, Chartou 77, Listopadem 89 a prvními léty obnovené demokracie v Československu. Havel disident, politik a myslitel se projevil jako bystrý čtenář Jana Patočky, Václava Černého, Jiřího Němce, Ladislava Hejdánka…Ve zmíněném časovém rozmezí napsal i své nejzajímavější kusy: Audienci, Vernisáž, Dopis Gustavu Husákovi (1975), Moc bezmocných (1978), Dopisy Olze (1983), Largo desolato (1984), Letní přemítání (1991). Disent měl bezesporu aktivisty se silnějšími svaly i s mazanějšími hlavami. Václav Havel byl však abnormálně autentický, schopný překlenovat různé opoziční kouty, formulovat konsensuální stanoviska. Stal se přirozenou autoritou a v této poloze jej zastihl i listopad 1989. Pamětníci této přelomové éry se stali svědky pozoruhodné a ne úplně obvyklé Havlovy rozhodnosti. Klíčové okamžiky společenské a politické transformace proběhly úspěšně nejen, ale zejména Havlovou zásluhou. Také proto mnozí ještě v 90. létech soudili, že by se Václav Havel měl stát hlavou opozice vůči Václavu Klausovi, ODS a jejich politice. (Sám o tom podle čerstvého svědectví svého někdejšího mluvčího Michaela Žantovského krátce uvažoval.) S odstupem času se ukázalo, že to byl nápad nepovedený. Havel nebyl zrozen pro praktickou politiku, natožpak pro organizování levicově liberálního tábora. Předkládat životaschopné alternativy není totéž co reflektovat, glosovat a tepat politické zlořády. S tím, jak rostla moc Václava Klause, slábl vliv Václava Havla. Když pomineme Klausovo „opozičněsmluvní“ dvojče, Miloše Zemana, připravil šéfovi ODS nejcitelnější Waterloo (ve volbách 2002) jiný tichý, nenápadný politik, Vladimír Špidla, který však měl na rozdíl od Havla jednoznačné ideové a stranické zázemí. Václav Havel jakoby zvolna opouštěl politické a intelektuální kolbiště a přenášel se na prkna, která znamenají svět. Havel povrchně komentující dění, Havel – filmový režisér alegorického dílka provokujícího svou okázalou nefilmovostí, Havel – hrdina knihy do sebe zakoukané spisovatelky, to už nebyl státník respektovaný celým světem, to byla figurka absurdního divadelního kusu. Z Havla se zkrátka i ve všedním životě stal účastník netradičního představení, přesněji – „performance“. Hrál si se sebou, hrál si s námi se všemi. Snad se též dobře bavil, a to i všemi úvahami, spekulacemi a přetahovanými týkajícími se jeho osoby. Nevyčítejme mu to. Václav Havel žil tím, co mu bylo vlastní, v čem se vyznal. Bravurního myslitele z něj udělali druzí, sám se skromností sobě vlastní by se do podobné role nikdy nepasoval. Havlovi byly zbytečně vyčítány politické chyby, nezralost, neodpovědnost či nedostatečná aktivita. Tím se autoři podobných výčitek pouze naváželi do svých přehnaných očekávání. Odjakživa si uměl všímat, uměl formulovat, uměl převádět mravní postoje do lidské řeči a na papír. K tomu nemusel být světovým dramatikem, evropským politikem, českým snímatelem hříchů druhých. Stačilo, aby byl slušným, poctivým člověkem.   Ne, to není málo. Pro tuto zemi a demokracii Václav Havel žil a pracoval s nejlepším vědomím a svědomím. Nejlépe patrné to bývalo na přelomu roku. Jím vzývané hodnoty – hodnoty pro mnohé jako z jiného světa – se ve velkém skloňují především o vánočních svátcích. A Nový rok jsme se naučili spojovat s jeho myšlenkami věnovanými potížím a výzvám politického provozu. Když už nezněly v rámci oficiálního prezidentského projevu, naservírovala nám je média alespoň v podobě svátečního rozhovoru s exprezidentem. Odtud vyplývá hlavní a vlastně i nejtěžší úkol pro nás všechny: neschovávat si vzpomínku na Václava Havla a jeho zásady jen pro chvíle sváteční. Právě naopak. V krizi je Evropa, v krizi je i česká politika a demokracie. Teď Havla potřebujeme od roku 1989 snad nejvíc. Naštěstí už toho stačil říct a napsat tolik, že z odkazu tohoto skvělého Čecha a Evropana můžeme čerpat i v jeho nepřítomnosti. Wed, 21 Dec 2011 00:00:00 GMT Miroslav Mareš: Tak je tu přímá volba prezidenta http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3520-miroslav-mares-tak-je-tu-prima-volba-prezidenta http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3520-miroslav-mares-tak-je-tu-prima-volba-prezidenta Schválení zákona o přímé volbě prezidenta je zřejmě definitivní tečkou za debatou o vhodnosti tohoto postupu, kterou ČR procházela v podstatě od pádu komunismu. Tato debata se zintenzivňovala jak ve vazbě na složité prezidentské volby na parlamentní půdě a následnou volbu kandidátů, kteří nevyhovovali konkrétním stranám nebo jiným vlivovým skupinám, tak i ve vazbě na stranické zájmy v oblasti vymezování se vůči jiným stranám. Nakonec je poněkud paradoxní, že přímá prezidentská volba byla schválena v období vlády pod vedením předsedy vlády z ODS, protože občanští demokraté dlouho platili za hlavní odpůrce tohoto postupu. To jim nyní ve svých prohlášeních připomíná ČSSD, která před nedávnem vládní návrh zablokovala (přestože jinak přímou volbu prezidenta dlouhodobě podporovala), nakonec však prosadila některé své návrhy.  Pro strany již začala problematika hledání vhodných kandidátů do parlamentní prezidentské volby představovat zátěž, protože vyvolávala koaliční i vnitrostranické spory. Nelze vyloučit, že obava z vnitrostranických hádek o to, koho navrhnout po Klausovi, sehrála důležitou roli při schválení zákona. A snaha prosadit svého kandidáta nemusí být vždy korunována větším benefitem pro stranu. Např. Mirek Topolánek vložil poměrně dost energie do první i druhé Klausovy volby, přičemž v Klausových očích tím nijak výrazněji nestoupnul (je však pravdou, že v roce 2006 jej Klaus pověřil napodruhé sestavením vlády a odsunul tak Jiřího Paroubka na vedlejší kolej).  V Senátu již zřejmě nelze při schválení zákona očekávat výraznější komplikace. I když nejde vyloučit prezidentské veto, není příliš pravděpodobné. Klaus by tím zkomplikoval situaci svému případnému favoritovi v přímé volbě, která by byla nakonec tak jako tak schválena. I z hlediska Ústavního soudu, k němuž by navíc musel někdo obrátit, se schválený zákon pravděpodobně bude jevit jako přijatelný. Strany nyní budou muset najít vhodné kandidáty, a pokud se za ně jasně postaví, tak jim zřejmě budou muset obstarat i prostředky na vedení kampaně (či alespoň jejich podstatnou část). Dlouhodobější dopady na kvalitu české demokracie mít přímá volba prezidenta zřejmě nebude. ČR i nadále parlamentní demokracií, posun směrem k tzv. semiprezidentialismu bude jen malý. Dominantní vliv politických stran a jejich sponzorů, případně médií ovládaných vlivovými skupinami zůstane zachován. A mediokracie bude mít díky prezentaci kandidátů své hody. Napoprvé bude přímá volba novou atrakcí, pak se však stane rutinní záležitostí permanentního volebního kolotoče, do něhož přibude další typ voleb. Pokles volební účasti by mohlo částečně řešit jejich přesunutí na internet, kde by koneckonců třeba prezidentské volby v roce 2018 mohly sehrát průkopnickou roli. Thu, 15 Dec 2011 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: Odcházení http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3496-lukas-jelinek-odchazeni http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3496-lukas-jelinek-odchazeni O tragické úrovni české politiky svědčí, jakým způsobem opouštějí mocní nabyté pozice. Prakticky vždy je k tomu donutí nepolevující veřejný tlak nebo zákulisní intriky. Vzpomínáte, že by někdo odešel z funkce „jen“ proto, že na ni nestačí nebo že něco pokazil? Podal někdo demisi náhle, tiše, pouze po věcném a korektním rozhovoru s nejbližšími nadřízenými či kolegy? „Odcházení po česku“ lze pěkně popsat na několika čerstvých případech. Předseda pražské ODS Boris Šťastný složil funkci a chce se věnovat svému poslaneckému mandátu a celostátní politice. Šťastný sice přiznal, že premiér po něm chtěl, aby se zcela a plně zaměřil na oblast zdravotnictví, to ale podle něj neznamená, že by Nečas stál o jeho pražskou rezignaci. Přitom celý příběh je nad slunce jasný. Šťastný intrikoval proti primátoru Svobodovi a Svoboda proti Šťastnému. Rychleji a promyšleněji si počínal primátor. Svým nadšením pro změnu zatuchlých poměrů v hlavním městě a dynamickým stylem práce den po dni měnil situaci uvnitř pražské ODS a získával na svoji stranu jednoho zastupitele - z klubu dosud většinově loajálního Šťastnému – za druhým. Machiavelliho nadaný žák Bohuslav Svoboda to svojí mazanou intrikou za potlesku Pražanů nandal staré partě šíbrů a kmotrů a navrch získal skalp Borise Šťastného i šéfa klubu zastupitelů, stálice pražské ODS Rudolfa Blažka . Živé intriky dostihly i policejního prezidenta Petra Lessyho. Nesedl si s ministrem vnitra, jinak vidí především organizační reformu policie ve finančně hubených časech. Jenže Jan Kubice se nemůže šéfa policistů zbavit jen tak: jeho nezávislost na vládě je absolutní a ta jej podle platného zákona pro pouhé neshody odvolat nemůže. Ministr však zjistil, že mu nyní leží na stole Lessyho provinění (prý bezdůvodné verbální napadení podřízeného), kvůli kterému by jej vyšoupnout mohl. A taky snad měl Lessy zapomenout slib, že ministrovi zprostředkuje schůzku s jakýmsi elitním kriminalistou, který se rozhodl odhodit uniformu. Proti těmto intrikám stihl Lessy postavit vstřícnou tvář a ochotu zeštíhlit alespoň své nejbližší okolí na prezidiu. A jen tak jakoby nic se za prezidenta policejního postavil prezident republiky: Václavu Klausovi se představa hledání třetího policejního náčelníka během jednoho roku nezamlouvá. Hráči jsou vlivní a sázky vysoké. Naopak veřejný tlak stojí za rezignací ministra průmyslu a obchodu Martina Kocourka . Voliči jsou už skoro imunní vůči zprávám, kde a jak rychle ten který člen vlády zbohatnul. Ovšem vtipná historka o miliónech na kontě Kocourkovy matky a následné ministrovo popisování, jak během rozvodového řízení „odkláněl“ údajně rodinné peníze před manželkou, vyvolalo trpké úsměvy, na něž se nezapomíná. Kocourek se nevyjevil jen jako šibal, on se dokonce zesměšnil – a následné reakce veřejného mínění si premiér Nečas nemohl nevšimnout. A tak se ministr poroučel. Bez veřejného tlaku by sotva také skončil další klíčový aktér pražské politiky Petr Hulinský . Kdyby jeho dávný rival Jiří Dienstbier nepřipomněl kauzu sponzorování postižených sportovců z peněz městských firem přes společnosti, v nichž figurují Hulinského nejbližší spolupracovníci, sotva by předseda pražské ČSSD svoji funkci složil. Ani celostátní sociálně demokratické grémium by se nejspíš tak rychle nezabývalo politickou situací v hlavním městě a ostudou, kterou si strana v uplynulých letech v Praze natropila. Skoro to vypadá, že všichni ti politici, na něž zatím žádná špína nevyplavala, jsou čistí jako lilie. Jenže bez poskvrnky se cítí být i ti, co už si svých pět švestek museli sbalit. Svůj odchod zpravidla vysvětlují tím, že nechtějí škodit spolustraníkům. Že jim škodili dříve, když páchali neplechy, si odmítat přiznají. Je smutné, že končí především ty kusy ve stádu, které se rozhodli uštvat mladí, čerství vlci s apetitem, anebo ty, které vlastní neopatrností spadly do sebou samými léta hloubené jámy. Kdyby čas od času nějaký politik přiznal svoji omylnost a zároveň byl ochoten nést následky, aniž by byl tlačen ke zdi někým druhým, důvěra občanů v politický systém by se o fous zvedla. V opačném případě bude s každou další natahovanou aférou klesat. Nejnovějším uchazečem o veřejné opovržení se stal ministr kultury Jiří Besser , na kterého kdosi práskl, že kašle na majetková přiznání ústavních činitelů a sebevědomě se paktuje s odsouzeným úplatkářem. Besserova reakce z oficiální tiskové konference? „Chyť mě, když to dokážeš“, máme-li parafrázovat titul známého Spielbergova filmu. Takový exemplář hroší kůže si veřejnost nemůže nevychutnat… Tue, 06 Dec 2011 00:00:00 GMT Miroslav Mareš: Co dělá a může dělat ČSSD? http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3492-miroslav-mares-co-dela-a-muze-delat-cssd http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3492-miroslav-mares-co-dela-a-muze-delat-cssd ČSSD končí letošní rok sérií politických neúspěchů – po dlouhých obstrukcích se jí nepodařilo zablokovat přijetí reformních zákonů ani návrh rozpočtu a navíc byla „vyšachována“ z pražské koalice. Tuto nepříznivou bilanci mírní pouze vysoký stav preferencí, který je samozřejmě velkou nadějí strany do budoucna. Poté, co se díky obstrukcím ČSSD dostala do záře reflektorů, je s blížící se zimou opět nepříliš viditelná. V povědomí části veřejnosti ji udržují petiční stánky ve větších městech, k nimž lidé připojují své podpisy proti vládním reformám. O smyslu a významu petičního práva, resp. politickém dopadu petic, se v současnosti vedou odborné diskuse. Tato petice může prokázat, zda je něčemu jsou. To, že nynější vládu k ničemu nepřiměje, je jasné. Pokud ji však podepíše hodně lidí, vytane jim chvíle jejich podpisu na paměti, až přijdou skutečné dopady vládních reforem a vzpomenou si, kdo proti nim tedy brojil.   Je ostatně otázkou, zda v současné době mohou sociální demokraté dělat více.  Česká politika nebyla od konce první Klausovy vlády zvyklá na takto silnou většinu koaličních stran. Jejich vnitrokoaliční boje navíc berou velkou část mediálního prostoru v hlavním zpravodajství, který by v případě koaliční jednoty mohla obsadit opozice k prezentování svých názorů. Jiná věc je, že v období, kdy podobnou vnitrokoaliční válku proti Klausovi vedla Kalvodova ODA a Luxovi lidovci, se svým razantním stylem i vedle nich prosadil Miloš Zeman, zatímco Sobotka je zcela jiným typem předsedy. Na preference sociálních demokratů to zatím vliv nemá, riziko však může přijít s nástupem ostré formy volební kampaně. ČSSD zažila i poučení v Praze.  To, že se jí ODS bez skrupulí zbavila, je signálem, že občanští demokraté vůči ní nehodlají dodržovat podepsané ani zákulisní dohody. Ostatně prvním signálem v tomto směru byly již letní sliby velké koalice v roce 2006, která byla ze strany topolánkovsko - dalíkovského mocenského centra pouze lstivou vábničkou. A ČSSD nyní nemusí mít skrupule hledat stabilního partnera vlevo, když jej nenašla napravo. Pro zajištění dlouhodobé pozice ČSSD je ovšem důležité, aby předložila věrohodnou alternativu sociálně-ekonomického postupu vlády i evropských orgánů. Aniž by bylo třeba přeceňovat jednu akci sociálně-demokratického think tanku, je jistě zajímavé, že na 5. prosince avizovala Masarykova dělnická akademie pod vedením Vladimíra Špidly prezentaci knihy „Čína–náš soused“ od bývalého německého sociálně-demokratického kancléře Helmuta Schimdta a Franka Sirena za účasti čínského a německého velvyslance. Ale spoléhat se na čínskou mikulášskou nadílku současné zchudlé Evropě může být rizikové, protože se v ní určitě skrývá leccos čertovského. Mon, 05 Dec 2011 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: Špatné zprávy pro ODS i pro veřejnost http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3454-lukas-jelinek-spatne-zpravy-pro-ods-i-pro-verejnost http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3454-lukas-jelinek-spatne-zpravy-pro-ods-i-pro-verejnost Martin Kocourek opustil vládu. Patřil k ministrům nejkompetentnějším a také nejnenápadnějším. Hladce (přinejmenším v případě ČEZu až příliš) komunikoval jak s kapitány průmyslu, tak s poslanci, pomník si postavil okázalým návrhem energetické koncepce ČR. Jenže tichá voda břehy mele. Zásluhou obchodníků se zákulisní špínou a následně i jeho samotného jsme se dozvěděli o tom, jak mazaně svého času „odkláněl“ rodinný majetek (v řádu miliónů) před manželkou, s níž se rozváděl. Nikdo nám však už nevysvětlil, proč k tomu musel účelově zakládat firmy za devatero horami, devatero řekami… Zdá se, že část příběhu dosud nezazněla. Mezitím nastoupil nový ministr průmyslu a obchodu Martin Kuba, dosavadní náměstek hejtmana a předseda jihočeské ODS. Kuba patřil k politikům, od nichž se ještě loni Petr Nečas jednoznačně odtahoval. Patrně znal Kubovy zákulisní metody i jeho vztah s Pavlem Dlouhým, občansko-demokratickým místostarostou Hluboké nad Vltavou, jenž díky rozsáhlosti svých ekonomických a politických sítí (nejen v oblasti lesnictví a zemědělství) přišel k přezdívce „kníže z Hluboké“. Sám Kuba je znám coby vystudovaný lékař, drobný podnikatel v oblasti gastronomie, ale hlavně jako zdatný machiavelista, který si umí udělat pořádek „doma“ (v ODS) i vyjednat pevnou regionální koalici s konkurenční ČSSD. Premiér Nečas pustil všechny své výhrady ke Kubovi k vodě. Nyní chválí jeho pracovitost. Nepopírá ani sázku na Kubovu schopnost umést v jižních Čechách cestu k výstavbě nových bloků jaderné elektrárny Temelín. V soukromí pak nejspíš sčítá hlasy delegátů jihočeského regionu, které mu nejspíš připadnou za rok, až bude obhajovat post předsedy ODS. Petr Nečas se nejspíš považuje za jednoho z vyvolených, jenž se musí zpovídat toliko „vyšší moci“. A je přesvědčen o tom, že účel (reformy, reformy a ještě jednou reformy) světí prostředky (spojenci posbíraní ber, kde ber). Vzdal boj s korupcí, vzdal úsilí o očistu ODS. Jindřich Šídlo v Hospodářských novinách připomněl Nečasova slova na loňském kongresu ODS pronesená na adresu některých neformálních vůdců v regionech (tzv. kmotrů): „Vlastně jsme si sami vytvořili nálepku, natiskli ji a rozeslali našim voličům." Dnes platí dvojnásob. A to není vše. Nečasovi nefunguje vzývaný hvězdný tým místopředsedů, polovina vyslanců ODS do vlády už byla vystřídána. Stranické preference atakují historické minimum, zatímco spokojenost občanů s tím, jakým směrem se ČR ubírá, klesá na úroveň srovnatelnou s kritickým rokem 1997. V obecné rovině je spokojeno jen 29% občanů, spokojenost s politickou situací vyjadřuje pouhých 17% respondentů. Aby toho nebylo málo, ODS opustil poslanec Michal Doktor. Přestože nevystudoval vysokou školu a měl pověst obratného pozéra, byl uvnitř strany pokládán za ekonomickou autoritu srovnatelnou s Kocourkem či druhdy odejitým Vlastimilem Tlustým. ODS se tudíž rozpadl nejužší ekonomický tým a v Doktorovi z ní odešel, prý možná k národovcům z okolí Akce D.O.S.T., zakládají člen partaje v jižních Čechách. Poslanec Doktor jasně uvedl, že tak činí kvůli Kubovi a jeho praktikám, ne něž už dříve doplatily někdejší modré stálice Miroslav Beneš, Tom Zajíček a další… Bilance posledních týdnů je pro ODS tristní. Politické sebevraždy páchají jinak schopní ministři, odcházejí nespokojení členové, druhou mízu chytají kmotři a velrybáři. Sněmovnu umí občanští demokraté jenom válcovat, s koaličními partnery jsou v nepřetržité válce všech proti všem. Na politiku jako řemeslo by už občané nevsadili ani zlomenou grešli. Opravdu Petru Nečasovi za těchto poměrů stojí za to ztráta toho posledního, co s ním ještě bylo spojováno - pověsti čestného, nezkorumpovaného a se šíbry neobchodujícího muže s pevnými zásadami? Sat, 19 Nov 2011 00:00:00 GMT Miroslav Mareš: Dopady Kocourkovy aféry http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3434-miroslav-mares-dopady-kocourkovy-afery http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3434-miroslav-mares-dopady-kocourkovy-afery Aféra odstupujícího ministra ODS Martina Kocourka poškodila pověst ODS i české politické scény obecně. Důvěra občanů v politickou elitu bude pochopitelně po takové záležitosti otřesena ještě více než doposud. Pokud se politik se na půdě parlamentu přiznává k podvodnému jednání kvůli rodinným záležitostem, navíc hodně podivně a možná proto, aby zakryl jiné deliktní jednání (třeba korupci?), je to jistě tristní vysvědčení politické kultury. Pro ODS bude aféra znamenat zátěž i pro další období, zvláště pokud bude zahájeno trestní stíhání Kocourka a celý případ dojde k soudu v období před krajskými nebo jinými volbami. Nicméně pro občanské demokraty její důsledky nemusí být natolik drtivé, jaké by mohly být v případě jejího jiného načasování. Aféra totiž bezprostředně nesouvisela s činností Nečasovy vlády (byla spíše dědictvím Topolánkovy éry), nezhatila hlasování o reformních zákonech, Kocourek relativně rychle odstoupil (což bude moci ODS argumentačně využívat i v budoucnu) a občanští demokraté zjistili, že na ně může být leccos zjištěno a vytaženo a budou na to zřejmě reagovat snahou zahltit média aférami jiných politiků a stran. V souvislosti s dlouhodobější činností Kalouskových cifršpiónů na Finančně analytickém útvaru MF a vstupem Andreje Babiše na politické kolbiště se v části ODS a struktur kolem ní objevila nervozita. Ta může být odbourávána stupňující se činností sítí napojených na občanské demokraty, která bude zaměřena na poskytování negativních informací o protivnících ODS PR agenturám. Avšak boj spočívající ve zveřejňování afér mezi konkurenty na pravici a ve středu bude mít za důsledek nárůst popularity pro sociální demokraty a komunisty a celkovou radikalizaci politiky. Zatímco schválení reformních zákonů žádnou výraznou protestní vlnu nevyvolalo (a masivní bezpečnostní opatření proti hrstce demonstrujících z iniciativy ProAlt působilo podivným dojmem), dopady těchto zákonů už mohou vést k pouličním nepokojům. A naštvanost ulice aféry jako ta Kocourkova pochopitelně silně podněcují a staví do problematické role ty, kteří chtějí obhajovat vládní reformní kroky.  Kocourkova aféra byla u ODS jednou z mnoha a zřejmě zanedlouho zapadne do řady přechozích skandálů (kdo si dnes vzpomene na aféru Drobil či na ještě starší aféry „špióna“ Moravy , zkorumpovaného starosty Kvapila a další). Řetězení se těchto afér by však stranu – zvláště její vedení – mělo vést k hlubší sebereflexi, kterou ale nelze v prostředí odtržené politické elity očekávat. Víra, že „na mě snad nic nenajdou“, je u řady lidí z establishementu stále silnější než odpovědnost vůči poctivým straníkům a voličům.  Tuto víru by snad mohl překrýt pud sebezáchovy, pokud se neobjeví příliš pozdě. Fri, 11 Nov 2011 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: Nelítostná válka o reformy http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3427-lukas-jelinek-nelitostna-valka-o-reformy http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3427-lukas-jelinek-nelitostna-valka-o-reformy Česká vláda protlačila parlamentem 14 reformních zákonů. Hodně při tom spěchala: s jejich platností se počítá od 1.1.2012. Na občany čeká mimo jiné zpřísnění výplat sociálních dávek a podpor v nezaměstnanosti, oslabení úřadů práce na úkor zprostředkovatelských agentur, povinnost veřejně prospěšných prací pro nezaměstnané, dražší zdravotní péče, striktnější zákoník práce a od roku 2013 jednotná 17,5% sazba DPH. Největší změnou projde penzijní systém, v rámci druhého ze tří jeho pilířů se budou moci lidé rozhodnout, zda svěří část svých úspor soukromým fondům. Přestože by životnost schválených norem měla přesáhnout jedno volební období - dokonce se počítá s tím, že některé by měly platit celá desetiletí - vládnoucí pravice je stvořila pouze k obrazu svému, bez dohody s opozicí. A právě ta soustavně opakuje, že zákony zruší nebo radikálně předělá, jakmile se dostane k moci. Má k tomu důvody procedurální i věcné. Občané vstupují do těžkého období i bez drsných reforem. Úplně stačí, že je čekají úsporná rozpočtová opatření a že se na ně valí další dopady ekonomické krize zuřící v Evropě. V už tak nervózní atmosféře reformy přinejmenším prohloubí štěpení společnosti. Vláda také čelí podezření, že smysl změn spočívá i v doufání, že za nových, ztížených podmínek část lidí v komplikované situaci ztratí o pomoc ze strany státu zájem. Možná jdou úvahy vládních stratégů racionálním směrem v makroekonomické rovině, hrubě však přehlížejí konkrétní lidské osudy. Právě zájmy voličů z řad nemajetných občanů a středních vrstev, které jsou největším sponzorem státu, se ohání levicová opozice. Sociálními demokraty ovládaný Senát vrátil reformní zákony Poslanecké sněmovně . Tam se ČSSD spolu s komunisty pokusila předlohy zdržet, aby se počátek jejich platnosti maximálně oddálil. Mohlo se jí to i podařit: obstrukce, které opozice v prvním listopadovém týdnu spustila, nemají v historii českého parlamentarismu obdoby. Sněmovna zasedala dnem i nocí, sešla se též o víkendu. Do debaty se zapojili všichni sociálnědemokratičtí zákonodárci. Někteří hovořili k věci, jiní jen natahovali čas. Koalice ale přišla s protitahem a sloučila rozpravu k jednotlivým bodům, ačkoli např. zákon o zdravotních službách nemá se zřízením generální inspekce ozbrojených sil nic společného. Každý poslanec mohl vystoupit pouze dvakrát s desetiminutovým projevem k celému obsáhlému balíku zákonů. Účel světí prostředky – toto heslo si vzala za své koaliční většina i opoziční menšina. Vládní poslanci ovšem čelí podezření, že znásilnili jednací řád Sněmovny. ČSSD již avizovala, že chystá stížnost k Ústavnímu soudu. Opozici prý bylo zabráněno plnohodnotně se vyjádřit. Kromě toho bude nejspíš zpochybněn i soulad některých zákonů s Listinou základních práv a svobod. Ústavní právníci převážně souhlasí s tím, že koalice porušila pravidla. Nejsou si ale jisti, zda šlo o tak závažný přestupek, aby Ústavní soud musel normy zrušit. Nyní zákony čekají na podpis prezidenta republiky, po něm ožijí. Konečné slovo ale bude mít Ústavní soud. Opravdu musela vládnoucí koalice ODS, TOP 09 a Věcí veřejných sehrát nefér hru, aby reformy prosadila tak rychle? Kdyby nechala opozici vypovídat, mohla by spát mnohem klidněji. Teď je budoucnost zákonů, jež jsou hlavním smyslem existence Nečasova kabinetu, v mlhách. Ještě vážnější na celé přetahované je ale zjištění, že z české politiky se naprosto vytratila ochota k vedení dialogu a hledání konsensu. To je v krizových dobách obzvlášť smutná zpráva. Thu, 10 Nov 2011 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: Romská strana vzbuzuje pochybnosti http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3407-lukas-jelinek-romska-strana-vzbuzuje-pochybnosti http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3407-lukas-jelinek-romska-strana-vzbuzuje-pochybnosti Možná se co nevidět roztrhne v České republice s novými politickými stranami pytel. Jednu naservíruje Jiří Paroubek, založení další zvažuje předseda iniciativy D.O.S.T. Ladislav Bátora. Dost specifickým úkazem ale je nápad na ustavení romské politické strany. V tu může vyústit reakce Romů na vzrůst sociálního a etnického napětí, které probublalo nejvíce na severu Čech. Již zkraje devadesátých let měla tehdejší Romská občanská iniciativa slušný věhlas a hlavně také poslance, zvolené na kandidátce Občanského fóra. Následné pokusy o zakotvení v zákonodárných sborech byly marné a Romové bodovali leda v rámci etablovaných partají, především zelených a sociální demokracie. Nyní volají „tady jsme“ (Adaj) a chtějí to opět zkusit sami. Je to chyba. Především proto, že etnicky laděná partaj bude mít sklon sklouzávat k programové omezenosti, ba vyprázdněnosti. Delší životnost náleží zejména subjektům, které prostupují vícero cílovými skupinami. Romská strana by vedla spíš k diferenciaci než k integraci, sotva lze totiž čekat, že by do ní vstupovali nebo ji masivně volili neromové. Kromě toho je Česká republika poměrně homogenní zemí, v níž etnicky či sociálně laděné politické projekty budou docela pochopitelně živořit na okraji zájmu. Romská strana by nadto nemusela ani zdaleka integrovat samotné Romy. Politolog Miroslav Mareš nedávno připomněl, že řada romských stranických projektů doposud zkrachovala, protože nebyla schopna obsáhnout větší počet proudů či klanů v romské komunitě. Také romský aktivista Vojtěch Lavička soudí, že „něco podobného by mohlo fungovat jen lokálně na velmi malých místech, kde romskou komunitu tvoří jedna nebo dvě rodiny.“ Jeho postřeh vychází z toho, že na komunální úrovni už romské autority existují a mají i solidní šanci těšit se respektu nezabedněných příslušníků majoritní populace. Mnohem zajímavější cestou, pro Romy i většinovou populaci, by ale bylo vstupování Romů do zavedených stran a jejich umísťování na nikoli nevýznamná místa na kandidátních listinách. Stávající strany by k otevření se Romům - ale proč mluvit jen o nich a nezmínit třeba i Vietnamce a další minority? - mohla motivovat vyhlídka na oživení či jiný styl politické práce, oslovení nových voličů, ale i odpovědnost za formování tuzemské pospolitosti soudržné, spolupracující a neštěpené umělými rasovými rozbuškami Více než samostatnou stranu Romové potřebují vlastní silnou střední třídu. Ve Spojených státech amerických se například v minulém století dostávala do popředí práva a zájmy tamních afroameričanů. Na počátku byla u nás tolik zpochybňovaná pozitivní diskriminace, která černochům umožnila studium na vysokých školách a práci pro státní instituce. Na základě toho se zrodila černošská střední třída, jež si pak přirozeně hledala i svoji politickou reprezentaci. Nedávno se v Brně setkala část romských elit a debatovala v neposlední řadě o možném vzniku jakési zaštiťující organizace. Záhy se však objevily spekulace o reprezentativnosti tohoto podniku. Ozývají se také hlasy pochybovačů, kteří spojují podobné aktivity s úzkými zájmy některých podnikatelských skupin. I z toho lze odhadnout, čím vším, a ještě ve větší míře, si bude muset projít případná nová politická strana. Pokud vznikne, popřejme jí úspěch. Pamatujme ale, že naléhavou práci, která čeká na stávající vládu, zákonodárce a reprezentanty krajské a místní samosprávy, neodvede. Nemluvě o tom, že ve vyspělé demokratické společnosti se rozdíly mezi jednotlivými jejími členy zbytečně neakcentují: všichni jsou rovnoprávnými a odpovědnými občany. Wed, 02 Nov 2011 00:00:00 GMT Miroslav Mareš: Rušný stranický víkend bez překvapení http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3379-miroslav-mares-rusny-stranicky-vikend-bez-prekvapeni http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3379-miroslav-mares-rusny-stranicky-vikend-bez-prekvapeni Česká stranickopolitická scéna zažila ve dnech 22. a 23. října víkend, který byl sice nabytý událostmi a lze jej označit za rušný, ne však bouřlivý či překvapivý.  Jednání kongresu TOP 09 potvrdilo pozice dosavadního úspěšného tandemu Schwarzenberg – Kalousek . Staronový předseda strany byl sjezdem vyslán i do boje o Hrad. Do prezidentských voleb je sice jistě daleko, ale Schwarzenbergova nominace nyní představuje výzvu hlavně pro možného dalšího kandidáta Jana Švejnara, který s ním bude usilovat o část podobného elektorátu (a v jiném možném voličském rybníce by mu lovil hlasy Vladimír Špidla , půjde-li do toho). Sjezd TOP 09 potvrdil deklaratorní konzervatismus strany a její odhodlání pokračovat v restrikcích rozpočtových výdajů. To se sice může jevit s ohledem na stávající vývoj stranických preferencí riskantní, nicméně v (pravděpodobně) nejbližších volbách do krajských zastupitelstev bude TOP 09 soupeřit hlavně o disciplinované pravicové voliče, a proto její programová konsistence pochopitelná. Strana se odhodlala k zajímavému kroku, když projev místopředsedy v usnesení označila za součást programu strany, což je v českých podmínkách netradiční. I na kongresu ODS nedošlo k žádným zvratům a v této straně je možná dokonce trochu překvapivé naopak to, že po nedávném bouřlivém střetu ve středních Čechách nebyla proti pozici Petra Nečase podniknuta žádná viditelná akce jeho oponentů. Ti nyní zřejmě budou čekat na výsledek krajských voleb a volební kongres, který bude následovat po nich. Nečasově pozici určitě prospěla i skutečnost, že si mohl krátce před kongresem připsat vítězství v otázce ekotendru nad doposud zpravidla vítězícím rivalem Miroslavem Kalouskem. Cenu tohoto vítězství a možnou odvetu za něj zřejmě poznáme v brzké budoucnosti. Ve vnitřním životě ODS bude zajímavé sledovat, jak si strana poradí s  usnesením kongresu „vypracovat koncepci dalšího rozvoje vzdělávání členské základny, kandidátů a politiků ODS“. Doposud bylo možné nad „vzdělaností“ mnoha českých straníků (z celého spektra, nikoliv pouze ODS) často pouze nevěřícně kroutit hlavou. Internetovou prezentaci spustila i nová strana Jiřího Paroubka – Národní socialisté – Levice 21. století. Zatím však příliš velké perspektivy ovlivnit výrazněji politické dění nemá. V severních Čechách, kde by snad mohla mít největší šanci na úspěch, je nyní přehuštěno. O podobné či překrývající se voličské skupiny tam soupeří nejen etablovaná levice (tedy ČSSD a KSČM), ale i různé nevyprofilované subjekty jako jsou Severočeši.cz a další regionální uskupení a do jisté míry i Suverenita a Vandasova DSSS. Na druhou stranu se  případě krize dosavadní evropské integrace může v delší časové perspektivě stát národní socialismus staronovým evropským politickým hitem, jehož tóny by však s hodnotami dnešní moderní levice asi příliš nesouzněly.     Mon, 24 Oct 2011 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: Nečas spustil vládní úklid http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3334-lukas-jelinek-necas-spustil-vladni-uklid http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3334-lukas-jelinek-necas-spustil-vladni-uklid S plněním vládních cílů může být Petr Nečas spokojen. Sněmovna schvaluje reformní zákony jako po másle a i na dalších úsporných rozpočtových opatřeních koalice shodu nacházet dokáže. Jednotlivé strany si sice nevěří, ale drží je pohromadě osud jakýchsi politických vyvrhelů, s minimální podporou ve veřejném mínění. Přesto koaliční strany boj o voliče nezanedbávají. Věci veřejné, které se druhdy prezentovaly coby liberální síla, nyní cílí i na „příkladné národovce a katolíky“. TOP 09 se pyšní reformním étosem i výsledky a konzervativismem, který je na jedné straně podložený ušlechtilými hodnotami, ale na straně druhé – jak ukázala nedávná Kalouskova příhoda z malostranského podloubí – se s ničím moc nepáře. Nejzajímavější je ale sledovat ODS. Aby si odpáral nášivku slabého a nevýrazného premiéra, přitvrdil Petr Nečas jak vůči koaličním partnerům, tak vůči méně loajálním spolustraníkům. Zanedlouho jej čeká stranický kongres. Proto se nezdráhal vztáhnout ruku ani na ministra zemědělství Ivana Fuksu . Když pomineme dávné zvěsti, že Fuksa je spíš člověk Kalouskův než Nečasův, a jednoznačnou náklonnost odvolaného ministra k modrému rebelovi, bývalému šéfovi poslanců Petru Tluchořovi, je jeho vládní konečná nepochopitelná. Fuksovi nešla nijak zvlášť po krku ani opozice, ani média. Lesy ČR sice představují těžko přehledné zaminované pole, nicméně Fuksova „Dřevěná kniha“, posvěcená renomovanými ekonomy i Transparency International , byla posunem vpřed. Ministr se těšil autoritě u zemědělců i jejich profesních a zájmových svazů. Netáhne se za ním žádný skandál a pověst prodloužené ruky kmotrů rovněž nemá. Kdyby měl odejít jen proto, že toho na vládě příliš nenamluví, musela by jej doprovodit celá řada kolegů. A sliboval-li si od něj kdysi Petr Nečas víc (ale co?), je to jen premiérova smůla. Fuksovo vystřídání Petrem Bendlem má pomoci změnit poměr sil ve středočeské organizaci ODS. Nový ministr je Tluchořův sok a Nečas evidentně čeká, že se k němu (držiteli reálného exekutivního vlivu) postupně přidá většina spolustraníků v regionu. Není vyloučeno, že má Nečas příliš velké oči. Každopádně před kongres může předstoupit s pomyslným bičíkem v ruce. Vrcholná partajní akce bude navíc pouze jednodenní, takže rozvinutí hlubších diskusí, třeba o poměrech v koalici nebo vzdálenější perspektivě ODS, se nepředpokládá. Mezitím se proslýchá, že po kongresu by Nečas v zájmu pohodlného vládnutí v čistkách rád pokračoval. A ty by se pak mohly dotknout i silnějších figur, než byla ta Fuksova. Chladné vztahy například premiér udržuje s ministrem spravedlnosti a svým stranickým místopředsedou Jiřím Pospíšilem , který se čas od času zmůže ke krokům čistícím tuzemskou justici od klientelistických, ba až mafiánských vazeb. Zatímco veřejnost mu tleská, v zákulisí létají hromy blesky. Dalším ministrem, který prý pomalu balí kufry, je Jan Kubice . Resort vnitra je přitom ještě atraktivnější a v mocenské hierarchii váženější než Pospíšilova spravedlnost. A Petr Nečas bude potřebovat co nejširší manévrovací prostor, aby uchopil vnitrostranické i koaliční otěže před příštím, velmi náročným rokem do svých rukou. Jen tak má šanci uhrát i v nepříznivých vnějších podmínkách v zápase s koaličními soupeři (termín Radka Johna ) a ještě ambicióznější opozicí relativně slušný výsledek. Fri, 07 Oct 2011 00:00:00 GMT Miroslav Mareš: Šluknovské memento pro českou politiku http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3275-miroslav-mares-sluknovske-memento-pro-ceskou-politiku http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3275-miroslav-mares-sluknovske-memento-pro-ceskou-politiku Šluknovské události jsou mementem pro českou komunální i celostátní politiku. Několik násilných aktů spustilo řetěz nepokojů, které se zatím se štěstím podařilo udržet v rámci regionu a ve zvládnutelných mezích. Ukázalo se, že protiromské předsudky jsou schopny mnohé tzv. obyčejné lidi postavit vedle extremistů a přimět je ke kriminálním formám jednání i k výbuchům nekontrolovatelné nenávisti či alespoň ke ztrátě racionálních uvažování.  Může být štěstím pro bezpečnostní situaci státu, že protesty se zatím soustředí do předem známých víkendových termínů a nedošlo k jejich rozšíření do jiných míst republiky, kde existují obdobné problémy. I pokud se nyní situace v regionu na severu Čech uklidní, nelze přestat věnovat vzniku etnických konfliktů systematickou pozornost. Je pouze škoda, že vláda v nedávno schválené nové verzi Bezpečnostní strategie ČR označuje za hrozbu etnické konflikty na Balkáně a ve východní Evropě, na domácí území však v tomto smyslu pozapomněla. Příčiny konfliktů je přitom třeba dlouhodobě řešit a v případě počínající eskalace krize je třeba mít nástroje na jejich zvládnutí. Etnické konflikty vznikají z širokého spektra problémů, které nelze redukovat pouze na spouštěcí mechanismus jednoho či dvou brutálních kriminálních činů ani na přítomnost extremistů na demonstraci. Ostatně dosavadní podřazování nárůstu etnického napětí v jednotlivých lokalitách primárně do oblasti boje proti extremismu bylo chybou. Extremismus může (ale nemusí) být důležitou součástí dění v ohnisku napětí, ale je třeba jeho řešení zasadit do širšího kontextu. Chybná je i dosavadní logika vládního uvažování typu „ budeme se angažovat až tam, kde hrozí, že by lidi podpořili extremisty “ (a tudíž by etablovaným stranám vzali křesla v zastupitelských orgánech a případně i státní příspěvky za hlasy do parlamentu). Bezpečnost občanů je hodnotou sama o sobě a musí být upřednostněna ihned a kdekoliv v republice, ne až by hrozila ztráta jistoty etablovaným politikům a opinion-makerům v luxusních satelitech u Prahy. Stát musí pracovat jak na dlouhodobém zlepšení sociálních problémů ve vztahu k vyloučeným lokalitám, tak se věnovat i metodám a mechanismům řešení krizových situací, které neponechají lidi v rozpacích nad vlastními politickými představiteli a ochránci pořádku (nezvládnuté bylo např. i mediální vystupování vysokých policejních důstojníků). Etablované politické strany by se měly též angažovat silněji než pouhými výpady svalujícími vinu na tu či onu vládu, když v zásadě zklamaly všechny. Je třeba umět analyzovat signály propukajících krizí. Stát by měl v případě potřeby za pomoci expertních týmů operativně řešit eskalující situaci. Je třeba rovněž nalézt nové přístupy k institucionálnímu řešení kriminality související se sociálně vyloučenými lokalitami v rámci bezpečnostních složek (včetně zřízení specializovaných útvarů) a analyzovat právní možnosti k použití dostupných nástrojů usnadňujících její vyšetřování a dokazování (odposlechy, nasazení agentů apod.). Nejprve je třeba ale zjistit i její charakter, rozsah a dynamiku vývoje. A samozřejmě je třeba mít na paměti, že pouze represí se všechno nevyřeší.  A nakonec jedna hádanka. Víte, kdo o Šluknovsku řekl podle časopisu „Hlas severu“ větu „ Tomuto kraji je zapotřebí pomoci, je bolavý a ještě nějakou dobu bude “, přičemž narážel na nedostatek policistů a soudců? Byl to tehdejší předseda Senátu Petr Pithart , který region  navštívil v roce 1998. Stalo se tak poté, co se ve Varnsdorfu odehrála bitka mezi místními Romy a kosovskými Albánci (které padl jeden z Romů za oběť). A redakce časopisu k tomu tehdy plná nadějí v článku „ K tragickému víkendu “ uvedla: „ Jestliže naše město dostalo nálepku gangsterského hnízda, řekněme si (s jistým mrazením v zádech): všechno zlé je pro něco dobré. Situace ve Varnsdorfu se dostala do popředí zájmu bezpečnostních složek a ty ji budou nyní se zvýšenou pozorností sledovat. Bezpečnost přijelo ohlídat 170 policistů… Zesílený výkon služby bude trvat  až do úplného zklidnění situace. Snad ještě tento vzkaz spoluobčanům: Věřme, že obavy z dalších násilností nejsou opodstatněné, že k panice není důvod a že v našem městě lze již zase klidně žít “. Jak je vidět s odstupem času, místní redakce Hlasu severu se spletla. Doufejme, že za deset let se nebudeme takto sarkasticky usmívat nad prohlášeními dnešních novinářů a politiků.  Mon, 19 Sep 2011 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: Třikrát z Malé Strany http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3241-lukas-jelinek-trikrat-z-male-strany http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3241-lukas-jelinek-trikrat-z-male-strany Liberálně demokratický systém a právní stát stojí na dodržování dohodnutých pravidel. Dvojnásob smutné je, když právě to činí potíž samotným zákonodárcům. A už jen za tragikomické můžeme označit stav, kdy nejčastějšími „hříšníky“ jsou ti politici, kteří ještě loni volali po nápravě poměrů a slibovali nový, věcný a slušný styl. Uplynulé týdny přinesly tři ukázky toho, s jakou vážností nakládají se svěřeným mandátem poslanci Věcí veřejných. První příběh má lehce bulvární příchuť. V tisku jsme se dočetli, že poslanec Michal Babák má v Blue Line baru na pražské Malé Straně pověst hosta neoblíbeného, arogantního. Onehdy se tam dokonce popral a tekla krev. Poslanecký nadhled? Důstojnost? Ohledy ke stavu, který člen Sněmovny reprezentuje? Kdepak, znovu se potvrdilo, že do českého parlamentu lze coby vzorek populace klidně navolit i kdejakého hospodského rváče. Babákův trest? Dva vyražené přední zuby. Ale žádné obavy: pan poslanec, jenž se proslavil jako houževnatý jihomoravský podnikatel a zprostředkovatel příspěvků do stranické kasy Věcí veřejných, už se zubí novými. Druhý příběh ukazuje, jak chodí někteří poslanci do „práce“ teoreticky připraveni. Jana Drastichová z VV, místopředsedkyně mandátového a imunitního výboru (sic!), si buď za celý rok nestihla přečíst ústavu ani jednací řád Sněmovny, anebo jsou pro ní tyto dokumenty pouhým cárem papíru. (Možná je bohužel i kombinace obou odpovědí.) Drastichová 7. září vytáhla karty dvou kolegů z poslaneckého klubu VV při procedurálním hlasování o prodloužení možnosti hlasovat o zákonech až do noci. Snížila tím kvórum potřebné pro schválení návrhu. Poslankyně tak porušila článek 26 Ústavy ČR. Zatímco něco podobného vedlo na Slovensku kdysi k tomu, že se poslankyně (a dnešní premiérka) Radičová vzdala mandátu, ve zdejších krajích je podobný postup považován za neškodnou zábavu, která v minulosti prošla třeba i poslanci Miroslavu Benešovi (ODS). V případě poslankyně za Věci veřejné nemohlo nepřijít vyjádření opozice, podle něhož Drastichová pouze potvrdila, že véčkařští poslanci jsou nesamostatní, bez vlastní vůle a fungují pouze jako údy Bártova podnikatelsko-politického soukolí. Drastichové trest? Stranická kolegyně, místopředsedkyně vlády a šéfky její legislativní rady Karoliny Peake od řečnického pultu naznačila, že jednání Drastichové má něco společného s tím, že je žena… Příběh třetí je nejvážnější. Jednak proto, že se týká tolik verbálně odsuzované korupce, jednak proto, že poodhalil pokřivené uvažování části zákonodárců napříč politickým spektrem. Předseda klubu VV Vít Bárta je podezřelý, že uplácel své kolegy, a poslanec zvolený za VV (nyní nezařazený) Jaroslav Škárka čelí obvinění, že takový úplatek přijal. Pokud by se vznešená podezření potvrdila, mohli bychom rovnou Bártu označit za „kozla zahradníkem“, navíc prznícího elementární principy parlamentní demokracie. Pokud se podezření nepotvrdí a dojde ke skutečnému Bártovu očištění (ať už státním zástupcem nebo soudem), budeme na něj muset pohlížet jako na nevinného. Ovšem o kolik méně nebezpečné a o kolik ústavně konformnější byly smlouvy s finanční sankcí, které museli podepisovat sněmovní kandidáti za Věci veřejné před volbami? A dodejme, že nešlo o ojedinělý případ - viz někdejší případy Sládkových republikánů a středočeské sociální demokracie… Sněmovna nedávno na návrh mandátového a imunitního výboru vydala Bártu a Škárku ke stíhání. Mnozí poslanci, kteří o omezení imunity rádi mluví, ovšem skutek jim pak zpravidla uteče - uvidíme, jak naplní závazek alespoň zrušit celoživotní imunitu -, ovšem vedli vážně myšlené disputace, zda nehrozí vlámání justice do hájemství politických stran. Jakoby snad v nich se podvádět, korumpovat, krást a třeba i vraždit klidně mohlo! Ještě by šlo pochopit případné podezření, že policie jedná na politickou objednávku (byť asi ne v případě předsedy poslaneckého klubu jedné z vládních stran). Co však pochopit nelze, je nedůvěra i v další orgány činné v trestním řízení - státní zastupitelství a soudy. Žijeme v právním státě, nebo ne? A platí stejná pravidla pro pány i kmány? Bártův trest? Zatím je v nedohlednu. Možná bude odsouzen, možná za celou jeho kauzou zůstane jen ostuda a divná pachuť. My však už nyní aspoň můžeme učinit dva závěry. Za prvé, Věci veřejné nejsou tím, za co se vydávaly ještě v květnu 2010. Nesou lví podíl na poklesu důvěru v politiku, politiky a partaje v posledním roce. Za druhé, tuzemský parlament se dosud nepodařilo změnit z akvária se specifickými pravidly v integrální součást české společnosti. Můžeme to odbýt jednoduchým (už výše zmíněným) povzdechem, že poslanci a senátoři jsou jen jedněmi z nás. Jenže v dobách krize ekonomiky, politiky a hodnot by bylo přece jen lepší, kdyby ti, co ovlivňují náš život nejvíce, byli s to jít ostatním spoluobčanům pozitivním příkladem. (autor je politolog působící na Masarykově demokratické akademii; think-tanku blízkém sociální demokracii) Fri, 09 Sep 2011 00:00:00 GMT Miroslav Mareš: Konec kauzy Bátora? http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3197-miroslav-mares-konec-kauzy-batora http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3197-miroslav-mares-konec-kauzy-batora Oznámení o tom, že se ministr školství Dobeš dohodnul s ministrem zahraničí Schwarzenbergem a předsedou TOP 09 na odvolání Ladislava Bátory z jeho funkce na MŠMT, zřejmě ukončuje další vládní krizi, kterými Nečasův kabinet od svého vzniku procházel, prochází a procházet bude. To, co ji vlastně vyprovokovalo a co přimělo TOP 09 k vzepětí v protiextremistickém boji, zůstává zatím širší veřejnosti skryto (je např. zajímavé, že TOP 09 ve svém loňském volebním programu ve formě vládního prohlášení boj proti extremismu nijak výrazně neprosazovala). Měl-li být Bátora koněm připravované post-hradní strany pro uplatnění Václava Klause , pak se ukázal krok TOP 09 jako takticky úspěšný. Nejenom, že se Bátoru podařilo jako potenciální významnou postavu konkurence medializovat v negativním světle, ale kauza ukázala i na nepřipravenost argumentace a celkové obrany struktur na podporu „subalterního úředníka“ s kontroverzní minulostí i názory. A samotný Bátora nepůsobil jako charismatický vůdce nespokojených fašizujících mas blízké budoucnosti, z čehož měli jeho oponenti obavy. Pokud Bátora zůstane na ministerstvu školství, není ale jeho případ ukončen. Možná se uklidní střety ve vládě mezi VV a TOP 09, ale levicová a zelená opozice nemá důvod protibátorovské tažení opustit. Nedávný vzestup Strany zelených byl s vysokou pravděpodobností způsoben právě viditelnou angažovaností předsedy Ondřeje Lišky v protirasistických aktivitách, mobilizační potenciál má toto téma i pro příznivce ProAltu či Nové antikapitalistické levice, která bude zřejmě v blízké době zaregistrována jako politická strana. Z této části politického spektra budou útoky na Bátoru pokračovat i nadále. SZ si je vědoma toho, že může ubrat část mladých voličů TOP 09. TOP 09 nyní bude pod „levicovým dohledem“, zda její razantní vstup do kauzy nebyl pouze účelovou hrou k posílení mocenských pozic. Není ostatně bez zajímavosti, že v prostředí české krajní levice je TOP 09 občas rovněž nálepkována jako pravý extrém české politiky, a to i na mezinárodních fórech. Se zpožděním se začaly vytvářet i výraznější veřejně aktivní sítě na podporu Bátory, ty ale zřejmě po pár happeningových akcích buď v dané podobě zaniknou, nebo se transformují do širších kampaní. Mezietnické napětí – aktuálně ve šluknovském výběžku, ale s konfliktním potenciálem na mnoha dalších místech – představuje pro krajní pravici mnohem atraktivnější téma než tzv. Bátoriáda. Na tzv. romské otázce se ale snaží profilovat téměř všechny strany politického spektra, často ale pouze populistickými, ne-li přímo rasistickými prohlášeními politiků, kteří pro prevenci a zamezení krizových jevů dlouhodobě neudělali nic. I v tomto směru bude zajímavé, zda „morální maxima“ vytvořená kauzou Bátora vydrží české politické scéně tváří v tvář dalším etnickým nepokojům a nespokojeným davům. Právě při řešení těchto problémů je důležité citlivě vnímat a prosazovat demokratické hodnoty. Demokraté by se ale samozřejmě měli hledat i protiargumenty pro boj s extremismem zavánějícími názory typu: „ Jestliže by však lidstvo mělo zjistit někdy v budoucnu opětovně a za cenu dalších obětí…, že demokratické methody nedokážou trvale zajišťovat důstojné a stabilní podmínky existence pro převažující část populace, bylo by asi nutné hledat jiné, možná zatím neznámé cesty k zachování civilisace a lidského rodu vůbec. Bylo by to pro fundamentální stoupence demokracie zjištění jistě tristní, ale nebylo by to v lidské historii poprvé, kdy by byla demokracie zpochybněna… “ (Bátora, Ladislav: Americká polyarchie v předvečer třetí demokratické transformace. Závěrečná bakalářská práce. Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze Po obhajobě revidované a rozšířené znění, Praha, listopad 1995, s. 127). Spory o podobu a zachování české demokracie kauzou Bátora rozhodně nekončí, pouze jí dostaly do vínku další doposud ne zcela jasnou, ale přesto poučnou epizodu. Tue, 30 Aug 2011 00:00:00 GMT Jakub Janda: O co skutečně jde v kauze Bátora? http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3195-jakub-janda-o-co-skutecne-jde-v-kauze-batora http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3195-jakub-janda-o-co-skutecne-jde-v-kauze-batora Přestřelka ohledně prohlášení Ladislava Bátory, představitele iniciativy D.O.S.T. a vysokého úředníka MŠMT, má několik rovin. Faktický lídr TOP 09 Miroslav Kalousek reagoval podle svých oponentů neadekvátně, když podmínil účast ministrů své strany na zasedáních vlády tím, že ze svých postů odejde buď Bátora sám, nebo jeho nadřízený Josef Dobeš . Olej do ohně přilil i napadený ministr zahraničí, který pohrozil úplným odchodem TOP 09 z vlády. O čem tedy Kalouskova/Schwarzenbergova poslední odveta za Bátorovy směšné facebookové urážky je? Voličská základna konzervativní pravice je zruinována percepcí nejsilnější pravicové strany coby partaje kmotrů. Sám Kalousek tento trend zpozoroval a před volbami 2010 postavil okolo knížete Schwarzenberga subjekt profilující se jako tradiční strana důvěryhodných konzervativců. Z demografických předpokladů se ale dá vyčíst, že v českém pravicovém prostoru je místo pouze pro dva subjekty, tedy že za ODS je v Poslanecké sněmovně místo pouze pro jednu stranu. Se vstupem dalšího potenciálního pravicového subjektu, s přímou či nepřímou podporou Václava Klause , vycházejícího mj. i z iniciativy D.O.S.T. (více v článku Ondřeje Šlechty ), spojuje TOP 09 ohrožení své politické existence. Právě proto je pro Miroslava Kalouska tak důležité vedoucí představitele rodícího se subjektu takříkajíc zabít v politických plenkách. Bátora dal Kalouskovi přesnou nahrávku na smeč: svým chováním mu umožnil dát ultimátum Věcem veřejným, konkrétně ministru školství Josefu Dobešovi. Kalousek vyšel z toho, že Věci veřejné budou muset v celé záležitosti ustoupit, jelikož jejich preference se aktuálně pohybují mezi 2-3 %. Nebudou-li ve vládě nyní, nahradí je po volbách Strana zelených nebo KDU-ČSL . Ve výsledku - jak doufá Kalousek - se zabijí dvě mouchy jednou ranou: Věci veřejné budou oslabeny a Bátora pryč. I proto lze jeho zdánlivě přehnaný krok hodnotit jako tah dobrého stratéga. Politickou kariéru Václava Klause po roce 2013 to samozřejmě nezničí. Platforma D.O.S.T. ale bude nucena využívat stále radikálnější rétoriky, aby byla ve veřejném diskursu slyšet, což jí může paradoxně nejvíce uškodit u umírněně konzervativního elektorátu. A to Kalouskovi opět hraje do karet... Převzato z Revue Politika 8/2011. Mon, 29 Aug 2011 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: Kde je konec české radikální pravici? http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3145-lukas-jelinek-kde-je-konec-ceske-radikalni-pravici http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3145-lukas-jelinek-kde-je-konec-ceske-radikalni-pravici Zdánlivě je klid po pěšině. Přes mediální přestřelky mezi příznivci a odpůrci tu špičkového ministerského úředníka Ladislava Bátory, tu hradního vicekancléře Petra Hájka je politická scéna bez výrazných hráčů nadhazujících rasistická, xenofobní či rovnou neofašistická témata. Pravicoví extremisté opustili Poslaneckou sněmovnu v roce 1998 se Sládkovými republikány a občasné výstřelky jednotlivých současných zákonodárců nestojí skoro za řeč. Nikde však není psáno, že situace je navěky neměnná. Stačí, aby se na pozadí ekonomické krize a vládních škrtů prohloubily rozdíly ve společnosti a eskalovalo sociální napětí a můžeme se dočkat zhnědnutí poslaneckých i senátorských lavic. Je smutné, ale i lidské zároveň, že když jsme na dně, hledáme příčiny jinde a v jiných. Takto by mohl zůstat černý Petr v rukách Romů, Vietnamců, přistěhovalců nebo třeba příjemců sociálních dávek. Co se dnes zdá být nemožné, může být zítra realitou. Kdo například očekával brutální bouře v ulicích britských měst? Dosud působí česká pravice kultivovaně. Dokonce i její okraj, reprezentovaný půvabnou distingovanou dámou - Janou Bobošíkovou . Blok Suverenita v loňských sněmovních volbách získal něco přes tři a půl procenta hlasů, což mimo jiné znamená cenný státní příspěvek na činnost. Před prázdninami proběhl stranický kongres, na němž se sešla celá řada pozoruhodných hostů připravených ke spolupráci - bývalý komunistický senátor Jaroslav Doubrava , vůdce pravicově nacionalistické iniciativy D.O.S.T. Ladislav Bátora, šéfka Demokratické strany zelených Olga Zubová i někdejší poslanci ODS a ČSSD Vlastimil Tlustý a Kosta Dimitrov . Nechyběla ani pochvalná zdravice prezidenta Václava Klause . Kýčovitý obrázek o záměrech Suverenity si pak na počátku srpna mohli udělat čtenáři deníku Právo. Na otázku, kvůli čemu, by měli lidé Suverenitu volit, Jana Bobošíková v celostránkovém rozhovoru odpověděla: „ Kvůli zájmům této země: chceme chránit českou korunu, nechceme euro, nechceme předávat další pravomoci nadnárodním organizacím, chceme chránit české pohraničí před požadavky landsmanšaftu, chceme rozvíjet jadernou energetiku. “ Podobně malebně se Bobošíková vypořádala s dotazem na motiv jejího politického angažmá: „ Mám ráda tuhle zemi. Chci, aby moji rodiče tady slušně dožili, aby dcery, kterým můžeme s manželem dopřát studium v zahraničí, měly potřebu se do České republiky vrátit .“ A do třetice všeho dobrého ještě jedna rada paní předsedkyně: „Chraňme si svoji republiku, spoléhejme sami na sebe. “ Víc doslovných citátů netřeba, okázale vzývanou láskou k vlasti je rozhovor s Bobošíkovou prodchnut od začátku do konce. Všimněme si toho rozdílu. Zde nemáme co do činění ani s hulvátským a samolibým Sládkem, ani s Vandasovými černooděnci přetransformovanými z Dělnické strany v Dělnickou stranu sociální spravedlnosti. Suverenita se opírá o dvě emancipované ženy-matky, Janu Bobošíkovou a Janu Volfovou. Nekřičí, jsou vlídné a nesou srdce na dlani. Uvědomují si, že homogenní českou společnost zatím netrápí stinné stránky multikulturní společnosti. Proto jim stačí podle stokrát vyzkoušených not kritizovat Brusel a strašit sudetoněmeckými revanšisty. V kombinaci se sociálním cítěním a tepáním všudypřítomné korupce tato programová nabídka úplně stačí. Tedy aspoň prozatím, například než vypuknou první problémy s imigranty. Kdybychom chtěli Janu Bobošíkovou k někomu přirovnat, první volba by padla na charismatickou Marine Le Penovou , stojící v čele francouzské Národní fronty. Ani jedna nepůsobí dojmem, že by se nechaly hned tak opotřebovat. Zbývá si zaspekulovat, co by - kromě společenské krize - mohlo pomoci k vzestupu Suverenity či jiné, ještě radikálnější pravicové formace. Napadají mne tři věci. Za prvé integrování všech podobně smýšlejících jednotlivců a skupin, včetně třeba Bátorovy iniciativy D.O.S.T., Machovy Strany svobodných občanů, Národní strany Petry Edelmanové, aktivistů Semínova Institutu svatého Josefa a Jochova Občanského institutu, fundamentalistických spolupracovníků prezidenta republiky či těch, co po Breivikově masakru v Norsku říkají: Je to odporné, ale svůj díl viny nese i multikulturalismus. Za druhé, jednoznačná podpora Václava Klause. K té není vůbec daleko. Stačí, aby Klaus po blížícím se sestoupení z hradních výšin odtušil, že právě zde se rodí platforma, která by jej mohla uchovat ve vrcholné politice. No a třetí podmínkou úspěchu je nenápadné ukotvení spřízněných duší na vlivných místech ve státní správě. Průkopnickou roli hraje ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Jeho šéf Josef Dobeš se Ladislava Bátory jednoznačně zastal a vyzdvihl národovectví a katolictví tohoto poradce pověřeného řízením personálního odboru. Sotva proto čekat, že by svůj personální přešlap ministr vyvážil dejme tomu angažováním Stalinem uhranuté komunistické učitelky Semelové . Kdykoli se proto budeme uklidňovat tím, že u nás silnou krajní, nacionalistickou nebo fašizující pravici nemáme, vzpomeňme si, že k hnědnutí společnosti i politiky zpravidla dochází pozvolna a k následnému požáru nevídaných rozměrů stačí jen přeskočení nepatrné jiskry. Sat, 13 Aug 2011 00:00:00 GMT Miroslav Mareš: Extrémní štěpení http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3125-miroslav-mares-extremni-stepeni http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3125-miroslav-mares-extremni-stepeni Česká politická scéna se v létě letošního roku možná vydala na cestu většího rozštěpení i polarizace. Naznačují to některé průzkumy (konkrétně společnosti Factum Invenio ) i události uprostřed okurkové sezóny, během níž mj. avizoval vznik nového vlastního projektu Jiří Paroubek a na kontroverzních tématech se začaly výrazně profilovat některé subjekty usilující o průnik do vyšších pater české politiky. Konec července a počátek srpna přinesl úpadek dominance ekonomických a sociálních témat, které českou politickou agendu ovládly díky odborářským demonstracím a diskusím o daňové politice v předchozím období. Masakr v Norsku motivovaný nenávistí k tzv. kulturnímu marxismu a multikulturalismu i české spory o kácení lesů na Šumavě a o politickou podporu pochodu homosexuálů, leseb a transsexuálů Prahou přenesly zájem do tzv. postmaterialistické dimenze. I tato situace může nahrávat doposud menším stranám a hnutím. Rýsující se nástup ekonomické krize však zřejmě bude v mediální agendě znamenat další zvrat. Pád Věcí veřejných a současně znechucení středově liberálních voličů ze současné vlády může být důvodem překvapivého vzestupu Strany zelených. Liškova strana se nyní intenzivně zapojila do již zmíněné mediálně sledované kampaně proti těžbě dřeva na Šumavě a může z ní „vytěžit“ přízeň od voličů, kteří jí v minulých volbách opustili, zvláště od alternativních mladých lidí. Je zde patrný rozdíl oproti obdobné situaci před deseti lety, kdy tehdejší straničtí zelení ještě nespolupracovali s nevládními environmentalistickými iniciativami. Konkurenci pro ně však mohou u části mladých levicových voličů představovat aktivní ProAlt (pokud by přešla na stranickou bázi) i Nová antikapitalistická levice (která před nedávnem nasbírala tisíc podpisů potřebných pro registraci).  Úpadek VV i určitá ztráta podpory pro TOP 09 umožnily opětovný nárůst šancí pro KDU-ČSL, jejíž mládežnická organizace navíc získává popularitu i u části krajní pravice. Napravo od ODS a TOP 09 se sice otevírá prostor pro relevantní krajně pravicový subjekt, o jeho zaplnění však usilují jak tradiční pidistrany, tak i ideově iniciativy, které doposud nepřešly na stranickou bázi. Řeší přitom dilema, zda je pro ně samostatná stranická existence vůbec výhodná. Případ akce DOST ukazuje, že alespoň dočasně může být efektivní vytvořit síť prostupující různými stranami i institucemi. Ve stranách stoupenci iniciativy vedení k akceptaci jejich stanovisek a prosazují své reprezentanty na významné posty. To jim přináší další výhody. Např. pozornost koncentrovaná na Ladislava Bátoru, byť v mainstreamových médiích prezentovaná s negativním zaměřením, pak umožňuje prezentaci vlastních myšlenek a oslovování dalších příznivců (aktuální dopis předsedy DOST americkému velvyslanci protestující pronikl do významných médií, což by se zřejmě nestalo, kdyby kolem Bátorovy funkce na MŠMT nebylo v nedávné minulosti tolik kontroverzí). Na druhou stranu je existenci vlivové sítě vázána na momentální politické uspořádání a zvláště po zániku „Klausova hradu“ za necelé dva roky může být existence samostatné strany nutností.   V národoveckém populismu, který může krajní pravice využívat, jí ale v ČR zdatně sekunduje i část levice či nevyprofilovaných subjektů (což předvedl v rozhovoru s protiromským zaměřením pro Parlamentní listy i senátor Doubrava ze Severocesi.cz). Levice má za současné konstelace i výhodu kritiky pravicových kroků v ekonomické a sociální oblasti. Jiří Paroubek hodlá při budování nové strany těžit i z nevýrazné opoziční role CSSD i z dlouhodobých osobních sporů uvnitř sociální demokracie. Pokud by však chtěl zahájit vítězné tažení příští rok v krajských volbách v Ústeckém kraji, bude se muset vypořádat se nastartovanými Severočechy.cz a možná i se Suverenitou.    Českou stranickou krajinu tedy možná čeká nové rozparcelování, která by nabízelo i nové koaliční modely (např. zelení už rozhodně nejsou tak jasnou součástí pravice, jakou byli v roce 2006, a Sobotka s Liškou nejsou to samé co Paroubek s Bursíkem ). Současné trendy však ještě není možné chápat jako definitivní stav.  Pokles podpory vládních stran uprostřed volebního období je poměrně častým jevem. Do voleb (a to i do krajských) je ještě daleko a v současnosti avizovaná extrémní rozdrobenost se nemusí ukázat jako udržitelná. Mon, 08 Aug 2011 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: Bouře ve sklenici vody http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3089-lukas-jelinek-boure-ve-sklenici-vody http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3089-lukas-jelinek-boure-ve-sklenici-vody Koaliční důvěra setrvale drhne, konsensus nad státním rozpočtem se ztrácí v mlhách, a tak jediné, co ještě v pravicovém týmu ODS, TOP 09 a VV funguje, je ideologie. Všichni společně se klaní konkurenceschopnosti a modernizaci, všichni společně zdatně bojují s bubákem komunismu. Zákon o protikomunistickém odboji prošel úspěšně Senátem , pročež se můžeme těšit na úředníky kádrující a odměňující příslušníky někdejšího disentu. Vláda se také rozhodla ignorovat analýzu expertů ministerstva vnitra a usnesla se, že do tří měsíců chce mít na stole žalobu, kterou by pohnala před soud KSČM. O vrcholný ideologický přemet se pak postaral premiérův poradce pro zahraniční politiku a lidská práva Roman Joch, který si myslí, že by za krvavým řáděním norského křesťanského fanatika ultrapravicového ražení mohla být rozvědka krutého libyjského vůdce Kaddáfího… Opět se nám zhmotňuje rčení o chlebu a hrách. Čím je méně prvního, tím víc nám kabinet nabízí druhého.     Ovšem narůstající ekonomický a sociální spor uvnitř koalice zamaskovat nejde. Věci veřejné nechtějí škudlit na školství a dopravní infrastruktuře. Domáhají se daní, které nebudou tak výrazně omezovat nízko a středněpříjmové skupiny. V souladu se svým volebním programem volají po majetkových přiznáních a progresivním zdanění. Superguru VV Vít Bárta zmínil 30% pro ty, co vydělávají nad 100 tisíc korun. Šéf komunistů Vojtěch Filip na to v televizi spokojeně zamlaskal a připomněl, že jim by „stačilo“ zhruba čtrnáctiprocentní zdanění nad sto tisíc, dvacetiprocentní zdanění nad dvě stě tisíc a 30% pro lidi s příjmem nad 300 tisíc.     Nemá však smysl jásat nad tématickým návratem Věcí veřejných do května 2010. Prakticky kdykoli mohou své ekonomické a rozpočtové priority vyobchodovat za něco jiného. Například za rozdělení sněmovního branně-bezpečnostního výboru, k jehož sloučenému ustavení došlo v rámci šetření teprve vloni, a za předsednickou funkci v jedné samostatné části pro svého předsedu Radka Johna , který ještě před rokem požadoval dokonce sloučení ministerstev obrany a vnitra….     Věci veřejné působí neseriózně na koaliční partnery i na levicovou opozici. Je jim jasné, že aspoň o nějaký výsledek, jenž by před příštími volbami předložily voličům, se mohou pokusit leda ve vládě. A správně tuší, že výhodnější pro ně je být sociálním okrajem pravicové vlády než pravicovým lemem vlády levicové. Možná kvůli tomu brzy opráší jiné své pozoruhodné programové nápady, třeba daňovou amnestii či zdanění prostituce. Jenže vyškrábat se zpátky nad pětiprocentní hranici hlasů nutných pro usednutí ve Sněmovně jim to nejspíš stejně nepomůže.     Kreativitu Věcí veřejných se pokusil trumfnout ministr financí Miroslav Kalousek (TOP 09). Prý není úplně proti progresivnímu zdanění a dokázal by to vysvětlit svým voličům. Leč nemylme se: neplánuje více sazeb pro daň z příjmu, uvažovat je s to pouze o daňových úlevách pro nejchudší. Opět nám tak připomněl rozdíl mezi solidaritou vnímanou jako vyrovnávání šancí a solidaritou coby charitou, almužnou, drobky shrabovanými soucitnými konzervativci dolů ze stolu.     VV doufají, že ještě ovlivní podobu rozpočtu na rok 2011 a že dokáží prosadit úpravy do připravovaných daňových zákonů. TOP 09 se tváří, že do konce prázdnin je ještě možné jednat. Například předseda poslanců TOP 09/STAN Petr Gazdík by chtěl stihnout prosadit nižší sazbu daně na knihy a tiskoviny. Konzultace, přestřelky i mystifikace uvnitř vládního tábora tak budou určitě pokračovat dál. Stěží se ale vymknou rámci danému jednak ideologií, jednak tlakem nadnárodních finančních skupin. Přesně jak se sluší na éru, v níž se politika dál a dál vzdaluje občanům, zatímco podléhá ekonomickým veličinám a vládnutí zpohodlňujícím dogmatům. Mon, 25 Jul 2011 00:00:00 GMT Miroslav Mareš: Devatenáctiprocentní risk http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3073-miroslav-mares-devatenactiprocentni-risk http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3073-miroslav-mares-devatenactiprocentni-risk Návrh na zvýšení daně z přidané hodnoty na 19%, se kterým přichází na vládu ministr financí Miroslav Kalousek s podporou premiéra Nečase, je pro vládu riskantním krokem. Objevil se krátce poté, co byla schválena jiná - nižší - sazba daně. Znovu se tak objevuje otázka, nakolik je vládní politika strategicky promyšlenou záležitostí v tak důležité oblasti, jako jsou reformy, citelně zasahující velkou část obyvatelstva. Deklarovaná snaha snížit schodek státního rozpočtu se díky chaotičnosti vládních kroků stává pro velkou část populace nevěrohodnou. Ke špatnému image ostatně vláda notně přispívala  svojí vnější prezentací a vnitřní rozhádaností po celý rok své dosavadní existence. Mediálně přitažlivé téma zvýšení daně přitom odsune do pozadí pozornost, která mohla být věnovaná propracovanějším materiálům NERVu k řadě sektorů politiky. Učinit nepopulární krok v létě má svoji logiku. Po vyhrocených červnových protestech je nyní velká část potenciálních protestantů na dovolené. I když řada z nich nemá peníze na zahraniční zájezdy, nehodlá si týdny klidu přerušit další jízdou do rozpálené Prahy. Změna DPH se ovšem bude projednávat v parlamentu v době, kdy již může být ochota postavit se vládě na ulici zase větší. Věci veřejné vsadily na kritiku Kalouskova kroku. Proklamovaná jednota vládní koalice po rekonstrukci Nečasova  kabinetu tak příliš dlouho nevydržela. VV již reálně nemohou získat body slibovanými protikorupčními opatřeními a tak sázejí na roli sociálně citlivé součásti vlády, ale ani tento tah jim příliš mnoho voličů nepřitáhne (a to i pokud by prosadili stažení Kalouskova návrhu). Nespokojenci podporují opozici nebo rezignovali na politiku úplně. Opozice však také není příliš viditelná, i když vládní kroky samozřejmě kritizuje. Využít situace však zatím výrazněji nedokázala a musí doufat, že nárůst voličských preferencí ČSSD a KSČM bude trvat až do voleb. U těch by ale mohly v řádném termínu bodovat koaliční strany, pokud by jejich kroky dokázaly přinést odpovídající výsledky, především snížení státního dluhu.  K tomu však koalice potřebuje přečkat krizové roky 2012-2013, a to nebude jednoduché. Z hlediska TOP 09 může riskantní strategie vyjít, protože sice menšinová, ale rozhodně nezanedbatelná část voličů  vládní opatření podporuje. Problémem ovšem bude, kolik voličů zůstane v tvrdém jádru a hlavně kolik jich budou mít její koaliční partneři. Pokud by vláda neobhájila své kroky před tradičním elektorátem, rozpadla se a na scéně se objevil nový pravicový subjekt, mohly by nakonec v předčasných volbách skončit všechny tři vládní strany v součtu na takových devatenácti procentech a vyrovnat se tak alespoň své dani.  Wed, 20 Jul 2011 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: Vláda dál živoří, strategické vládnutí se nekoná http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3021-lukas-jelinek-vlada-dal-zivori-strategicke-vladnuti-se-nekona http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/3021-lukas-jelinek-vlada-dal-zivori-strategicke-vladnuti-se-nekona Zhruba po roce existence vládní koalice stvrdila podepsáním dodatku k zakládající smlouvě své pokračování. No a co má být? Jak by potvrdili obyvatelé Belgie, žít se dá i bez regulérní vlády. Stačí, když fungují zákony, nepsaná pravidla a kompetentní státní správa. Viděno z tohoto úhlu, je zcela nepodstatné, zda nám vládne slabá sto patnáctihlasá trojkoalice ODS, TOP 09 a Věcí veřejných, nebo pravicový menšinový kabinet bez VV. Je přeci úplně jedno, jestli jsou Věci veřejné opoziční silou ve vládě , či konstruktivní nevládní stranou. Kompletní a propracované reformy, kterými koalice loni obhajovala svůj zrod, stejně buď parlamentem projít nestihnou, na to je hrozba předčasných voleb příliš žhavá, nebo se tak stane bez potřebného dialogu a ve zpotvořené podobě, s níž nebudou spokojeni ani ekonomičtí teoretici a zaměstnavatelé, natožpak obyčejní občané. Na vzájemnou spolupráci už koaliční lídři myslí jen v nejmenší nutné míře. Spíš je zajímá, jak se profilují před vlastními sympatizanty a nakolik konvenují své členské základně. ODS a TOP 09 zbrojí na budoucí střet o lídrovství na pravici. Používají se k tomu nejen silná slova, ale i četné podpásové chvaty. Tím víc záleží na tom, pod čí kontrolou jsou orgány jako policie, státní zastupitelství nebo finanční a analytický útvar ministerstva financí (který proslul zejména šetřením kauzy Promopro, v níž jde o předražené zakázky na ozvučení českého předsednictví v EU v době, kdy tato agenda spadala pod tehdejšího vicepremiéra Alexandra Vondru ). Věci veřejné se musí učit politice za pochodu, alespoň do té doby, než je nespokojení voliči posadí na pomyslnou střídačku. Začaly jako marketingový projekt podnikatele Víta Bárty a při sestavování vlády se loni v létě nechaly zkušenějšími partnery opít rohlíkem. Až nyní, bohužel pozdě, jim dochází, jak je důležité držet se vlastního programu a uspokojovat legitimní potřeby svých fanoušků. Styl Věcí veřejných už měsíce připomíná z scénku z legendární české pohádky: Odvolávám, co jsem odvolal, a slibuji, co jsem slíbil! Vrcholem všech absurdit bylo, když si VV v dubnu vybraly ministra dopravy (stal se jim, po Vítu Bártovi , Roman Šmerda ), aby o dva měsíce později usoudily, že je málo stranický a chtěly by jiného. V takové atmosféře se provozuje věcné a strategické vládnutí věru těžko. Ovšem myslet si, že přes osmdesát procent lidí má k vládě nedůvěru kvůli nekonečným potyčkám, by bylo liché. Ještě vážnější je, že selhává avizovaný zápas s korupcí, že vládní agendu určují nikým nevolení lobbisté a že špičky mnoha resortů káží vodu a pijí víno. Stačí se podívat na platy nejbližších ministerských spolupracovníků a vrcholných manažerů státních firem. K tomu jsou ještě voliči provokováni samotnými ministry: Miroslav Kalousek (finance) tvrdí, že si Češi, Moravané a Slezané žijí jak „prasata v žitě“, Jiří Besser (kultura) je zase přesvědčen, že lidé mají dost peněz jak na zahraniční dovolené dvakrát ročně, tak na ledacos dalšího. Potom je přirozené, že jako houby po dešti vznikají nové občanské iniciativy, zostřují se akce odborů a v průzkumech stranických preferencí mají drtivou převahu opoziční sociální demokraté s komunisty. Na to, jaká nedůvěra panuje mezi občany a politiky a mezi samotnými politiky navzájem, je toto vyústění ještě velmi mírné a státotvorné. Fri, 01 Jul 2011 00:00:00 GMT Miroslav Mareš: Úsvit konfrontačního období http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2998-miroslav-mares-usvit-konfrontacniho-obdobi http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2998-miroslav-mares-usvit-konfrontacniho-obdobi Vláda prosadila ve sněmovně zákon o důchodové reformě a chystá se na zásadní změny v oblasti zdravotnictví. Požadavky stávkujících z 16. června tedy zůstaly oslyšeny. Odbory bijí na poplach a chystají další akce. Slibují vlnu prázdninových demonstrací a generální stávku. Česko se nachází na počátku konfrontačního období mezi vládou a opozicí, jejíž těžiště se alespoň na první pohled přesunulo mimo parlament. Nečasova vláda , která disponuje oproti všem předchozím vládám od roku 1996 (se specifickými výjimkami „poloúřednických“ vlád) jasnou většinou ve sněmovně, je obtížně ovlivnitelná parlamentní opozicí. Tři koaliční strany jsou sice silně rozhádané, ale tmelí je obava z toho, co by nastalo po případném rozpadu vládní koalice. Jiné koaliční uspořádání anebo předčasné volby by jim přinesly ztrátu dosavadní pozice. Vyvolání veřejného tlaku pomocí odborů je proto účinnější protivládní strategií než využívání parlamentních mechanismů, nese však se sebou i rizika. Odborové akce jsou co do úspěšnosti kolísavé. Prosincové protesty byly spíše propadákem, úspěchem byla co do počtu mobilizovaných protestujících demonstrace 21. 5., stávka z 16. 6. zůstala na půl cesty, možná i za ní. I když byla prezentována jako úspěšná, řada lidí ji prožila spíše jako jakýsi happening spojený s netradičními způsoby dopravy na pracoviště nebo neplánovou dovolenou a jasně nevyjádřila sympatie žádné straně. Hrozba stávkami v době prázdninových dovolených není dostatečně efektivní.  Vláda nyní může prosazovat své cíle bez větších problémů působených zvnějšku. Závažnější jsou přípravy na „horký podzim“. V něm se může projevit i evropeizace. Evropské protesty již nejsou pouze Řecko s jeho divokými demonstracemi. Starý kontinent sleduje s napětím dění v Španělsku, kde je struktura i image protestujících odlišná od obrázků různých extremistů z „kolébky demokracie“. U Madridu se zatím bojují „obyčejní lidé“ umírněnějšími metodami. V českém prostředí ovšem masové umírněné protesty nemají příliš šancí na úspěch. A razantní neskrývají jistotu úspěchu. Generální stávka by musela citelně postihnout velké soukromé zaměstnavatele, aby na vládu vyvinuli tlak. To je ovšem nepravděpodobné. A dlouhodobější nestabilita a případné násilí by většinu populace opět přivedly k obavám z „řecké cesty“, které loni pravici pomohly vyhrát volby.  Nadcházející období konfrontace mezi vládou a odbory tedy bude spíše vlnou občasných stávek a demonstrací, které budou udržovat aktivismus nespokojené části veřejnosti a mobilizovat je k nadcházejícím volbám. Do nich může jako levicový vyzyvatel vlády jít nejenom ČSSD, ale i subjekt vzniklý na bázi organizačních struktur soudobých protestů.  Thu, 23 Jun 2011 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: Poločas vládního rozpadu http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2950-lukas-jelinek-polocas-vladniho-rozpadu http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2950-lukas-jelinek-polocas-vladniho-rozpadu Věci veřejné vládu zatím neshodily. V úterý 7.června couvly z vyhlášeného ultimata a posunuly je na poslední červen. Do té doby chtějí podepsat dodatek ke koaliční smlouvě, jenž jim má zajistí „důstojné místo“ v kabinetu. V zápalu jakési velkodušnosti dokonce premiéru Nečasovi umožnili protáhnout Sněmovnou první várku reformních zákonů. Přesto se nezdá, že by vláda měla šanci doklepat celé volební období do zdárného konce. Počáteční nadšení je pryč, zbyl jen nesoulad a nedůvěra. Paradoxně nejvíce to je s vládou nahnuté, když koaliční partneři rokují na všemožných ká trojkách, ká šestkách, ká devítkách či ká dvanáctkách. Tam – a po jejich skončení - se nejvíce projevuje nezkušenost véčkařů. Neosvojili si ani elementární principy vládnutí a politického jednání. Věci veřejné navíc patrně usoudily, že je vládní účast ocelovou koulí na jejich nohou, které by bylo vhodné se nějak elegantně zbavit. Nejlépe s pověstí zásadových bojovníků s korupcí. Snad si i uvědomují, že nejhorší, nejnedůstojnější by bylo, kdyby se vláda rozpadla kvůli personálním otázkám. Naopak konec z důvodu konečné podoby  některých reforem, které se neslučují s programem jedné nebo druhé strany, by nepůsobil tak hloupě, jako když by se vláda rozložila jenom proto, že VV chtějí mít čtyři ministry, nebo že se ODS nechce vzdát žádného ze svých ministrů. Nic na tom nemění, že Věcem veřejným nikdy na reformách  nezáleželo. Chápaly je jen jako součást výměnného obchodu, který teď drhne. Koaliční spojenci již nejspíš obětovali ambice cokoliv zásadního prosadit. Ve Strakově akademii pouze vyčkávají, zda se jejich obliba ve společnosti nezvedne, a vykonávají toliko „udržovací" agendu. Věci veřejné nemají co ztratit. Buď se jim vrátí nezbytní voliči, aby příště překročily pětiprocentní hranici, anebo se vrátí, odkud přišly. Do té doby mohou být opozicí ve vládě nebo vládní stranou v opozici. Nic u nich není nemožné. Ovšem při stažení se z vlády se mohou VV rozpomenout na profil svých sympatizantů, který je jiný než tvrdě proreformní. To by ale znamenalo zkusit oprášit volání po „jiné“ a „čisté“ politice v trochu odlišné podobě, než jakou jsou hysterické výkřiky o puči ze strany modrých kmotrů a velrybářů. Falešné jsou už jen proto, že kmotrovské struktury mají ve zvyku prorůstat politikou tiše a konflikty řešit „vzájemně výhodně“, nikoli s halasným násilím. Mimochodem, rétorika Radka Johna a spol. plná kmotrů a pučistů rozkládá koalici už jen proto, že se dotčena musí cítit být většinová členská základna ODS a TOP 09, která nemá s kmotry nic společného. TOP 09 může být zatím na pozadí vzrušeného děje v klidu. A možná právě tato strana opustí vládu jako první. Zatím je v solidní kondici a bez čerstvých afér, tandem Kalousek - Schwarzenberg funguje a vždy se může hrdě bít do prsou, že ona ani na chvíli nezaváhala a reformní vizi neopustila. To je slušný vklad do zápasu o pravicového voliče. Hůř je na tom ODS. Platí největší daň za kostrbaté vládnutí. V jejích řadách roste napětí, mnozí se domnívají, že Petr Nečas je slabý a ustupuje, jakmile na něj partneři houknou. Nevzdává se ani stranické křídlo pošilhávající po velkokoaliční spolupráci s ČSSD. Je přesvědčeno, že jen tak lze docílit stability a pohodového vychutnávání si moci. Vůbec si přitom neuvědomuje, že sociální demokracie nemá nejmenší zájem na holportu s ODS. Jakákoli zrada nespokojených voličů by tentokrát byla přísně trestána. Už nyní může být ČSSD rozčarována, že jí preference rostou méně rychle, než jak rychle klesá důvěra voličů ve vládní koalici. Je dnes na sociální demokracii přesvědčit občany, že nemají ještě českou politiku zatracovat jako celek. Musí jim umět nabídnout jistotu, vizi a nesmí je zklamat. Pokud neuspěje, obávejme se vážného ohrožení stranického a možná i ústavního systému. Pro začátek je nutné předejít mizivé účasti u příštích voleb a případnému vzestupu extrémních stran slibujících spásu či „jen“ vládu pevné ruky. To by ostatně měl být společný zájem demokratické levice i demokratické pravice. Thu, 09 Jun 2011 00:00:00 GMT Miroslav Mareš: Vládní sebedůvěra http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2916-miroslav-mares-vladni-sebeduvera http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2916-miroslav-mares-vladni-sebeduvera Současná česká vláda se blíží prvnímu roku své existence. Při svém vzniku si jako hlavní cíl vytkla prosazení reforem, ale ve skutečnosti je s ní ve veřejné diskusi spojena hlavně rozhádanost. Jedná se navíc nejen o hádky o věcné problémy, ale především o střety o různé skandály, na jejichž vytváření se koaliční strany spolupodíleli. Subjekt, který působí vnitřně nejednotně, pak ztrácí i věrohodnost, zvláště pro tak náročný úkol, jako jsou fiskální, důchodové jiné reformy. A jak vyplývá z aktuálního Nečasova prohlášení pro Právo o tom, že nespojí hlasování o podstatných zákonech s hlasováním o důvěře, je zřejmé, že ztrácí i sebedůvěru. Přitom poté, co se vládě podařilo ustát hlasování o nedůvěře a vyřešila i odchod Víta Bárty a Radka Johna z ministerských postů by bylo racionální, aby se vztahy uvnitř ní uklidnily. Namísto toho se strany opět  pustily do vzájemných rozporů a vnitřní spory se objevily i v ODS. Účast VV ve vládě občanské demokraty rozděluje, což se projevilo i nedávno zveřejněnými sedmi body proti „věčkařům“, které zveřejnil poslanec ODS Petr Tluchoř . Věci veřejné na Tluchoře reagovali nástrojem poměrně pokleslé politické kultury, a sice trestním oznámením, což je český koloryt. Tento obecně nadužívaný institut českého práva přinesl straně palcové titulky a místo na serverech, ve skutečnosti ale má mizivou šanci na úspěch a spíše bude pár dnů obtěžovat policisty a státní zástupce, kteří by se mohli věnovat prospěšnější práci. Pokud už VV měli potřebu hájit svoji čest, bylo by serióznější podat žalobu u civilního soudu. Bez ohledu na relevanci Tluchořových argumentů a kontroverzní řešení tohoto sporu ze strany VV je problémem jeho současných prohlášení to, že poslanec ODS neuvádí, jak s vládní krize jednoznačně ven. Pokud by měly být Věci veřejné „odejity“ z vlády proti jejich vůli, jaký by pak měly důvod vládu podporovat? A i kdyby ji kvůli zachování parlamentních pozic podpořily při hlasování o důvěře, s vysokou pravděpodobností by ve sněmovně torpédovaly její podstatné zákonné návrhy. Pokud by existoval pro ODS od ČSSD jasný příslib velké koalice po pádu Nečasovy vlády, měly by současné trendy v části ODS jistou logiku, ale zatím takový příslib od Sobotkova vedení není pravděpodobný (a sociální demokraté by navíc mohli ODS vrátit „podraz“ z léta 2006, kdy občanští demokraté chápali vyjednávání o velké koalici jen jako zástěrku pro jiné řešení tehdejší patové situace). Od posledního jednání K9 se očekávalo „rozseknutí“ napjatých vztahů, došlo však – jako již po několikáté – pouze k odsunutí problému „na příště“. Problémy ovšem nezmizely a vláda bude čelit nejen vnitřním hádkám, ale i sílící opozici v parlamementu i mimo něj. Rozdíl v účasti mezi prosincovou a květnovou odborářskou akcí je v tomto směru dostatečným mementem, které však vnitrokoaliční válku neuklidnilo. Vláda zatím neprohrála parlamentní hlasování o důvěře, ale prohrává boj o vlastní Fri, 03 Jun 2011 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: Nemocná politika a zápas o reformní zástěrku http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2860-lukas-jelinek-nemocna-politika-a-zapas-o-reformni-zasterku http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2860-lukas-jelinek-nemocna-politika-a-zapas-o-reformni-zasterku Vládní politici se pokusili zastřít vážnou koaliční krizi plnou nedůvěry, slídění, ale především soustředěné privatizace veřejné moci ze strany jedné bezpečnostní agentury (což vedle upřímných demokratů namíchlo také k prsu státu přisáté dávné kmotry) gejzírem reformních a dalších zásadních legislativních návrhů. H istorky z Bártova obýváku byly zastíněny nápady na proměnu zdravotnictví, sociálního systému, občanského zákoníku, na zpřísnění zadávání veřejných zakázek, na odškodnění účastníků protikomunistického odporu… O tom, že se narychlo medializovaly polotovary, svědčí jak nejednotný názor ministerstev na veřejné zakázky, tak třeba výhrady Věcí veřejných k reformě zdravotnictví. Další zásadní střet proběhne o penzijní reformu. Věřme koalici, že by se ráda na reformách dohodla. Nějak se jí to ovšem nedaří. A s každým interním rozkolem roste pravděpodobnost, že se koalice ODS, TOP 09 a VV završení svého reformního úsilí nedočká. Přesto už to, co z reformního repertoáru leží na stole, vyvolává hlasitý odpor významné části veřejnosti. Preference vládních stran klesají, stejně jako popularita konkrétních koaličních politiků. Nečasova vláda je neobyčejně neoblíbená a její pověst již snižuje i důvěru občanů v prezidenta Klause, který dvakrát pomohl kabinet na poslední chvíli slepit. Demonstrace, kterou na 21. května svolaly do centra Prahy odborové svazy, byla nejen hojně navštívená (zhruba čtyřiceti tisíci lidmi), ale především dokázala zajímavě propojit zájmy, profese, generace i styly občanského protestu. Státní zaměstnanci šli po boku pracovníků v těžkém průmyslu, lékaři po boku železničářů, lidé z kultury po boku zdravotně postižených… Na tribuně se sešel Jaroslav Zavadil s Táňou Fischerovou, Martinem Engelem i Václavem Krásou. Vládní hra na reformy, jež zhusta končí u tupých účetních škrtů (o nich druhdy mluvili Petr Nečas i Miroslav Kalousek) a jež je kritizována také liberálními ekonomy a zaměstnavatelskými svazy (především pro nekoncepčnost), dopadá na různé skupiny obyvatelstva, v první řadě ale na střední vrstvy a osoby, které už nyní tíží nějaké znevýhodnění. Plošně pak budí nedůvěru chystaná změna důchodů a růst daně z přidané hodnoty. Zvolna vyprchává sobectví jednotlivých profesí a skupin a sílí solidarita a koordinovaný přístup. Nadto se vzmáhá petiční aktivita, lidé o své nespokojenosti otevřené hovoří, padají zmínky o stávce či stávkách. Vznikají občanská sdružení a přitahují coby členy i ty, kteří ještě donedávna dleli ve svých ulitách. Občanská aktivita začíná znepokojovat i politiky, jímž nejvíc vyhovují lidé jako voliči – vstupující do děje výhradně jednou za čtyři roky – nebo rovnou jako (jak zaznělo i na odborové demonstraci) tupé stádo ovcí. Jelikož se nám však nespokojenost s ekonomickou a sociální situací mísí s krizí politiky a stranictví, narůstají obavy, zda jejím vyústěním bude pouze vystřídání vlády opozicí (v tomto případě pravice levicí) nebo mnohem živější vřava – vzestup podpory pravicových extremistů a dalších antisystémových sil, nepokoje v ulicích apod. Co se dnes může jevit jako utopie (zvlášť když v Evropě najdeme národy, které mají do kapsy podstatně hlouběji), ale na zítra předpovídají i jindy zdrženliví společenští vědci, například uznávaná politoložka Vladimíra Dvořáková. Vykračujeme si po hraně a každým okamžikem můžeme spadnout do neprobádaného terénu. A to vše jen proto, že politická reprezentace se vzdálila občanům jak realizovanými praktickými kroky (tzv. reformami), tak způsobem průběžné legitimizace a spravování svého mandátu. Více než voleb si vládní družina hledí reprezentace zájmů ekonomických lobby, důraz na demokratické postupy vystřídalo naslouchání vzkazům ratingových agentur. Vše barvitě dokreslil podloudně zaznamenaný pohled do kuchyně Věcí veřejných: cynismus, egoismus, vulgarita. Když je demonstrováno ve Francii či Řecku, upozorňují občané na necitlivosti ze strany etablovaných stran, které sice mají své mouchy, ale jejichž mandát lze sotva zpochybnit. Česká realita se více podobá Itálii na sklonku osmdesátých let. Podstatu vystihla Vlasta Parkanová (TOP 09), když na pozadí někdejší korupce na ministerstvu obrany, které měla tu čest řídit, zpětně pronesla, že při vstupu do Topolánkovy vlády netušila, že přebírá jízdenku do Palerma. Stěžejní vládní počiny v oblasti daní, zdravotnictví, sociálních věcí či justice si zaslouží zevrubnou debatu v parlamentu, s odbornou i laickou veřejností. Aby však měla smysl, musí se odehrávat v transparentních podmínkách a respektovaných ústavních mantinelech. S tím jsme dnes na štíru natolik, že by příští masové vystoupení občanů mělo v první řadě akcentovat prohnilost a zlobbovanost české politiky. Pokud neproběhnou reformy právě v této oblasti, bude jakékoli další pachtění marné. Mon, 23 May 2011 00:00:00 GMT Miroslav Mareš: Spravedlnost pro Věci veřejné? http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2825-miroslav-mares-spravedlnost-pro-veci-verejne http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2825-miroslav-mares-spravedlnost-pro-veci-verejne Únik záznamu z „politického večírku“ Věcí veřejných, během něhož docházelo k „opileckému machrování“, zřejmě představuje další hřebíček do rakve této strany, která se z komunální politiky jako zářící létavice přilítla do celostátní a zřejmě z ní zase po dalších volbách vypadne. To, že se nyní VV snaží nárokovat ministerstvo spravedlnosti, může představovat buď í manévr před odchodem z vlády nebo snahu o zajištění poslední zbývající pozice pro vedení protikorupčního boje, který představuje jediné a stále více sporné odůvodnění činnosti strany před jejími voliči. Ukázalo se, že když po volbách neprosadila Víta Bártu do funkce ministra vnitra a neudržela jej ani na ministerstvu dopravy, přišla o hlavní propagandistickou výhodu. Johnovo zmatené působení na vnitru straně čím dál tím více škodilo a jeho kritické protivládní výpady po odchodu vlády působí ve stínu jeho ministerského fiaska nepřesvědčivě. Dobešovo chaotické vedení resortu školství rovněž není žádným voličským trhákem. Úniky záznamů a diskreditujících dokumentů jsou důsledkem kultury „ochrankářského prostředí“, z něhož strana napojená na agenturu ABL zahájila svůj vzestup, což ji nyní poškozuje. Ministerstvo spravedlnosti je naopak jednou z výhod ODS, protože ministr Jiří Pospíšil patří díky svým schopnostem k populárnějším tvářím občanských demokratů a resort pod jeho vedením působí konsolidovaně a bez skandálů (v kontrastu k předchozí ministryni Daniele Kolářové). VV sice po právu argumentují tím, že dle koaliční smlouvy mají mít čtyři ministerstva, nicméně Nečas by byl vystaven silnému vnitrostranickému tlaku, kdyby nyní ministerstvo spravedlnosti oslabeným „véčkařům“ pustil.   Paradoxně by však mohl Pospíšilův přechod na školství pomoci jemu i jeho straně, pokud by pod jeho vedením došlo ke zklidnění problémů kolem státních maturit i dalších sporných oblastí. Na spravedlnosti již Pospíšil dosáhl významné kariérní mety, když se mu na rozdíl od několika předchozích ministrů podařilo dostat do sněmovny nový Občanský zákoník a existuje velká šance, že tato norma, která bude zřejmě český stát provázat po další generace, vstoupí v platnost. Karolína Peake by v ministerské funkci (možná i jako nově zvolená předsedkyně VV) zřejmě chrlila různá protikorupční opatření a útočila jejich prostřednictvím na zbylé dvě vládní strany, což by z jejich pohledu dále paralyzovalo činnost Nečasova kabinetu. Nečasovo očekávané odmítnutí nyní může posloužit jako záminka pro odchod VV z vlády. Nicméně ani případná podmíněná podpora Nečasovy vlády nebo i razantní opozice vůči velké koalici nepřináší pro VV velkou výhodu, pokud za ní nezůstanou viditelné výsledky, ale spíše skandály a vnitrostranická rozhádanost. Image „slušných amatérů“, které semlela drsná kola české politiky, nemusí mít dostatečný efekt.    Další možnost řešení vládní krize z hlediska VV - změna koaličního partnera - je  problematická a není o ni zájem. Bártovy námluvy s odbory nemají jasnou vizi k zakončení. ČSSD by musela mít hodně silný žaludek na to, aby začala spolupracovat s VV, když vůči nim systematicky směřuje její kritika. Pokud by vládu ČSSD a VV měly držet komunisté, museli by i oni odůvodnit, proč podporují stranu, která se mj. profilovala na vyhraněném antikomunismu (např. Johnovou účastí na pohřbu Milana Paumerta). Společný projekt ČSSD, TOP 09 a VV by byl pro ČSSD obdobně problematický, navíc by „topkaři“ a sociální demokraté nemuseli VV ani potřebovat (nicméně tato spolupráce by byla silně problematická hlavně pro TOP 09). Pro Věci veřejné nyní není až zas tak důležité, kdo bude jejich předseda, jako spíše to, co přinese za vizi. Straně se nyní dostává jistého možná „spravedlivého zúčtování“ za její předchozí problémy a nárokování resortu spravedlnosti je může pomoci vyřešit jen ve velmi malé míře. Spravedlivý ortel nad ní vynesou až budoucí historici, když budou moci s odstupem srovnávat, nakolik se VV lišily od jiných protestních stran (zpravidla na jedno použití), které se v českém stranickém systému objevily a zřejmě ještě - v dosud neznámé míře a podobě – objeví.    Mon, 16 May 2011 00:00:00 GMT Ondřej Šlechta: Kauza ABL a privatizace bezpečnosti v ČR http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2818-ondrej-slechta-kauza-abl-a-privatizace-bezpecnosti-v-cr http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2818-ondrej-slechta-kauza-abl-a-privatizace-bezpecnosti-v-cr Hojně reflektovaným fenoménem nedávné vládní krize bylo podnikání bezpečnostní firmy ABL exministra dopravy Víta Bárty. Soukromá bezpečnostní služba pronikla do nejvyšších pater politiky. Nabízí se otázka, nakolik je vhodné, aby na chod státu, včetně podílu na řízení bezpečnostního systému, měli vliv lidé, kteří se při řešení bezpečnostních problémů orientují na zisk. Při řízení státu je třeba mít na zřeteli především státní zájmy. Na západě se odborná veřejnost už delší dobu ptá, zda je narůstající míra privatizace bezpečnostního sektoru nebezpečím pro demokracii, nebo rozumnou alternativou k neschopnosti moderních států dostatečně uspokojovat různé bezpečnostní potřeby. Tendenci zvyšování role soukromých firem v oblastech, které byly dříve výsadní doménou státu, asi není možné zastavit. Na druhou stranu bychom měli být velice ostražití, dochází-li k tomu v bezpečnostní oblasti. A pokud taková firma, která sleduje a sbírá informace na politiky a skutečné či potenciální obchodní partnery vstoupí do nejvyšších pater státní správy, asi není úplně všechno v pořádku. Vzestup ABL Dle informací na svém webu zahájila firma ABL (Agentura Bílého Lva) činnost v roce 1992, kdy začala poskytovat pořadatelské a hlídací služby některým obchodním a kulturním centrům v Praze. Od té doby postupně sílila a upevňovala pozici spolehlivé agentury zajišťující bezpečnostní servis. V roce 2009 se jí dokonce v rámci dceřiné logistické společnosti ABL FM Services podařilo získat zakázku na správu historických pražských věží. Rychlý rozvoj firmy předurčil nárůst ambicí jejích šéfů. Bártův úspěšný pokus o průnik do vládních sfér je jasným, ale ne osamoceným důkazem, jak ABL narostl apetit. Před několika lety, patrně po vzoru amerických soukromých bezpečnostních firem jako Blackwater, vycítili dokonce příležitost pro dobrý byznys v zahraničních válkách a v rámci projektu ABL Afghania se pokusili získat kontrakt na „kompletní bezpečnostní servis" českým firmám působícím v Afghánistánu. Byznys V současné době působí na území České republiky zhruba 5000 různých soukromých bezpečnostních agentur. Čerstvé údaje podle studie EU z loňského roku hovoří o tom, že k prosinci 2010 bylo na českém území celkem 5629 soukromých bezpečnostních služeb (SBS). Poskytují ostrahu objektů, detektivní činnost, analytické a poradenské služby v oblasti bezpečnosti nebo ochranu osob. ABL je díky současným kauzám pravděpodobně nejznámější, nikoli však největší, tou je společnost Securitas ČR. Na rozdíl od situace v České republice, kde soukromé bezpečnostní služby zatím pořád představují spíše určitý doplňkový segment, v řadě západních zemí se staly plnohodnotnou součástí vládní politiky, když například pro americkou vládu zajišťovaly v Iráku kompletní ochrannou službu diplomatům a podílely se i na lovu teroristů z al-Kájdy v afghánských horách. Americká soukromá bezpečnostní firma Blackwater, která po skandálech v Iráku změnila název na Xe Services, pomáhala zajišťovat bezpečnost i v New Orleans postiženém před lety katastrofálním hurikánem. Důvod byl prostý: místní policejní a federální kapacity na likvidaci následků zkrátka nestačily. Soukromníci ve válce Vyloučíme-li skupiny žoldnéřů bojujících za úplatu s cílem svrhávat vlády ve třetím světě, které jsou třeba trnem v oku nadnárodním průmyslovým korporacím, bylo by chybou privatizovaný bezpečnostní sektor omezit výhradně na bezpečnostní služby, které mají za úkol především zabezpečení, prevenci, ochranu a pokud možno předcházení fatálnímu násilí. Nejenom tzv. Private Security Companies (PSC), ale též soukromé vojenské společnosti (PMC; Private Military Services) hrají čím dál větší úlohu v bezpečnostně-vojenském sektoru, který je poznamenán a formován nástupem nových hrozeb, rizik a zároveň ústupem národního státu z pozice držitele výsadního práva na využití násilí k jejich řešení. Tento ústup je přitom nezřídka způsoben neochotou politické reprezentace přijímat závazky, tedy pokud jde o to o bezpečnosti nejen diskutovat, ale také bojovat. K tomu je nutné připočítat, že veřejnost je stále citlivější na ztráty na životech v řadách příslušníků ozbrojených složek při nasazování v současných mezinárodních vojenských kampaních (Afghánistán, Irák, nově může jít o problém Libye). Připomínat aktivity společností jako Xe Services, DynCorp, CACI International, Triple Canopy zní v porovnání s domácí kauzou okolo ABL poměrně zveličeně. Na druhou stranu by nás obecné znechucení z domácí politické situace, v níž byla poslední kauza spojena s bezpečnostní agenturou, nemělo vést k apriornímu odmítání jakýchkoli privatizačních tendencí v bezpečnostní oblasti. Samotná privatizace bezpečnosti nemusí být nutně negativním jevem. Stačí připomenout na domácí parlamentní půdě obtížně prosazované navyšování vojenských kontingentů Armády ČR (AČR) v rámci plnění aliančních závazků, i když má jít například jen o výcvik afgánských nebo iráckých policejních sil. To je jistě jeden z důvodů, který vedl bývalé specialisty z české armády k vytvoření soukromé firmy SOG Defence, která se chce zaměřovat především na výcvik a přípravu různých bezpečnostních složek. Pokud by byl kontrakt realizovaný takovou firmou levnější než vyslání vojska a její zaměstnanci prověřeni, není důvod k obavám. Česká armáda navíc prochází krizí, která se projevuje zejména neexistencí dlouhodobější koncepce (jaké úkoly chceme plnit, v jakých oblastech, co od toho očekáváme, jakou nakoupíme techniku a výzbroj ap.). Na základě těchto a dalších okolností by AČR nemusela být za několik let schopna udržet nebo vytvářet odpovídající síly pro plnění aliančních závazků a dalších úkolů. Promyšlený outsourcing určitých segmentů prověřenými soukromými firmami by mohl být jedním z možných řešení. Bez kontroly Kauza okolo ABL je problematická z jiného úhlu. Zatímco ve Spojených státech stojí nad soukromými bezpečnostními firmami přísné zákony, v České republice zjevně i s tak závažnou věcí, jako jsou odposlechy, mohou některé služby při provádění detektivní činnosti nakládat relativně volně. Zajímavé jsou některé analogie. V sedmdesátých letech v USA odstoupil prezident Nixon kvůli podezření, že nařídil odposlechy sídla Demokratické strany, na kterých se měli podílet i bývalí agenti CIA. V roce 2010 se v České republice stal ministrem dopravy člověk, který roky předtím řídil agenturu, která měla v popisu práce mimo jiné tu samou činnost, která zlomila vaz americkému prezidentovi. Americké soukromé bezpečnostní agentury byly díky svému kontroverznímu angažmá ve válce proti terorismu často cílem ostré kritiky, ale jen těžko si lze představit, jaké peklo by ve Washinghtonu rozpoutalo zjištění, že si soukromá bezpečnostní agentura, která dostává zakázky od státu, sepsala plán, jak se dostat k moci. Autoři publikací o kontraktorech a privatizaci bezpečnosti se shodují v jednom: majitel takové firmy se v Americe nikdy nestane ani poradcem šéfa nějaké federální agentury. V České republice tito lidé ovládli ministerstva. Převzato z Revue Politika 5/2011. Fri, 13 May 2011 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: Falešná palba na Ústavní soud http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2775-lukas-jelinek-falesna-palba-na-ustavni-soud http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2775-lukas-jelinek-falesna-palba-na-ustavni-soud Ze společnosti i z veřejné debaty se nám vytrácí smysl pro spravedlnost a férovou hru. Místo toho zakořeňuje vnímání, že vítěz bere vše a většina má vždy pravdu. Stačí se podívat do Poslanecké sněmovny nebo pročítat stanoviska prezidenta republiky. Nejčerstvěji se na tapetě ocitl Ústavní soud – prý aktivistický, příliš politický, připomínající třetí komoru parlamentu. „V ČR se stalo módou mluvit o tom, jestli se ten či onen ústavní činitel pohybuje v rámci Ústavy, na hraně Ústavy, za hranou Ústavy. Já bych chtěl říci, že dnešní rozhodnutí Ústavního soudu jednoznačně sděluje, že Ústavní soud se pohybuje mimo Ústavu a že vstoupil do čisté politiky,“ řekl prezident Václav Klaus na pozadí verdiktu, jímž ÚS zrušil úsporné změny ve stavebním spoření.Promluvil tak paradoxně muž, pro kterého má Ústava ČR hodnotu trhacího kalendáře a který napíná své pravomoci, jak jen trpělivost ostatních ústavních aktérů – zejména Senátu, jenž může hlavu státu pohnat před Ústavní soud – dovolí.      Divím se ale, čemu se diví prezident. Že Ústavní soud vstupuje do politického prostoru? Ale vždyť v něm, probůh, dávno je, a to ze své podstaty. Od běžných soudů se liší přece tím, že poměřuje legislativu a postup státních institucí s Ústavou, se základními lidskými právy. Tato činnost nemůže být apolitická.  Také Eliška Wagnerová, místopředsedkyně ÚS, k tomu říká: „Předmětem ústavního soudnictví je politikum, to je marná sláva. Lišíme se ve způsobu nahlížení na tu politickou materii. Zatímco v parlamentu se vyjednává kompromis, my musíme argumentovat, přičemž měřítkem pro nás je ústavní pořádek.“         A ještě jeden citát, tentokrát z komentáře Ivana Šterna pro Český rozhlas 6: „Mít za zlé Ústavnímu soudu, že vstupuje na pole politiky, jak mu má prezident Klaus už poněkolikáté, naposledy nyní, v souvislosti se stavebním spořením, je jako vyčítat fotbalovému rozhodčí, že svým pobíháním a pískáním po fotbalovém hřišti se plete do fotbalu. Ten přece, podle takové představy, hrají výlučně hráči!“ Ústavní soud by nemusel působit tolik politicky, kdyby se vládní většina v Poslanecké sněmovně držela ústavních pravidel a co chvíli je neporušovala. Tak se naposledy stalo, když byla omezena parlamentní debata v neodůvodnitelném stavu legislativní nouze nebo když byla nastolena retroaktivita vůči spořícím občanům. Poslání a náplň práce Ústavního soudu se odráží v dlouhé řadě mýtů. Vyvraťme zde aspoň čtyři aktuální. Za prvé, Ústavní soud rozhoduje jen o tom, co je k němu podáno, sám o své vůli do hry vstupovat nemůže. Zákony nepřijímá ani neopravuje, jedině je může rušit. Za druhé, stav legislativní nouze se prostě musí pohybovat ve vytyčených mantinelech. Jiná věc je, jestli si na jejich překročení někdo stěžuje. Jak se říká, kde není žalobce, není ani soudce. Zkrátka když panuje konsensus mezi koalicí a opozicí, nemůže Ústavní soud legislativní nouzi napadnout, byť by třeba stokrát chtěl. Potíž je ale v tom, že stav legislativní nouze bývá stále více používán jako palice vlády na opozici, která jinak - očima koaličních ministrů a poslanců - ve Sněmovně toliko zdržuje. Za třetí, není úplně pravda, že poslední dobou Ústavní soud tančí, jak píská sociální demokracie. Vzpomeňme například na zrušení předčasných parlamentních voleb v roce 2009 nebo na rozhodnutí týkající se zdravotnických poplatků. Navíc, až bude v opozici pravice, bude nejspíš Ústavní soud zase častěji řešit její stížnosti. Za čtvrté, Česká republika není zemí klanějící se precedentním soudním výrokům. Vyvozovat z verdiktu o „stavebním spoření“ závěry v kauze „solární byznys“, kterou také bude ÚS probírat, je nemístné. Nemluvě o řadě věcných odlišností v obou případech.         Podíváme-li se za české hranice, zjistíme, že existují i ústavní soudy s širšími pravomocemi a intenzivněji vstupující do politiky než ten náš. Od toho ostatně jsou součástí ústavního systému brzd a protivah. Těm, co Ústavnímu soudu vytýkají, že zvyšuje nestabilitu a bere nám pověstný klid na práci, nezbývá než připomenout dávné lidové rčení: Nezlob se na zrcadlo, když máš křivou hubu. Obávám se však, že podobné vzkazy jsou zbytečné. Je velmi pravděpodobné, že politici moc dobře vědí, která bije, a jsou si vědomi legality i legitimity postupu Ústavního soudu. „Pouze“, jak je jejich zvykem, vedou nekončící slepý boj o teritorium, které považují za své a o které se rozhodně nechtějí s nikým dělit – ani s občanskou společností, ani s Ústavním soudem. Smutné. Wed, 04 May 2011 00:00:00 GMT Miroslav Mareš: Přežívající vláda http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2731-miroslav-mares-prezivajici-vlada http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2731-miroslav-mares-prezivajici-vlada  Vláda ustála hlasování o nedůvěře po očekávaném maratónu kritiky a výpadů ze strany opozice i po zradě odpadlíků. U moci ji udržel mnohem více pud sebezáchovy spojený ze strachem ze ztráty stávající podpory v předčasných volbách než reformní raison d´etre, s nímž před rokem na politické kolbiště vstupovala. Události posledních dnů naznačily, že permanentní vnitrokoaliční válka jen tak neskončí. V takové atmosféře se vzývané zásadní změny důchodového, daňového a byrokratického systému budou prosazovat jen velmi obtížně. Přestože byly loňské volby hodnoceny jako zlomový okamžik v tom smyslu, že skončí dlouholetá vládní nestabilita, ukázalo se, že se tak nestalo. V polovině devadesátých let nastínil politolog Miroslav Novák problémy českého stranického systému vyplývající z jeho vnitřní struktury, protože rozložení sil a izolace KSČM zabraňovaly vzniku silných většinových koalic. Druhá polovina 90. let i první dekáda nového století mu dávaly za pravdu. Nyní se navíc ukazuje, že důvody nestability jsou determinovány samotnou politickou kulturou, která se v české politice vytvořila. I když má vláda většinu, existuje v ní permanentní boj mezi jednotlivými stranami o přístup k finančním zdrojům v jednotlivých resortech a o přístup k informacím, které mohou mediálně zdiskreditovat protivníkovy konkurenty v boji o různé státní zakázky. Tyto boje se odehrávají i v jednotlivých stranách, kde existují vlivové skupiny propojené s různými ekonomickými (někdy až kriminálními) zájmy. Ani v devadesátých letech nepanovaly ostatně v koalici žádné idylické vztahy a využívalo se „sledovacích argumentů“. Vzpomeňme jen aféru s údajným monitorováním parlamentních stran ze strany BIS, kterou jako jasný útok proti ODS vyvolal v roce 1995 tehdejší předseda Občanské demokratické aliance Jan Kalvoda. Již dříve jsem napsal, že nasazování „svých lidí“ do politických stran bylo typické i pro třetí republiku, kde se ostatně vedl i boj o vnitro, částečně podobný tomu dnešnímu. I tehdy se byli ale všichni relevantní hráči ochotni semknout se proti slabé systémové alternativě  - tehdy proti Prchalovcům a Werwolfům, dnes neonacistům. Nečasovu vládu ale asi nečeká žádná hrozba v podobě Vítězného února, kdy by jeden z hráčů zcela uchvátil moc. K tomu není příhodná mezinárodní situace. Ani Věcem veřejným se nepodařilo prosadit ABL do pozic, jaké si podle dostupných informací agentura vytyčila.  Přeživší vládu spíše čeká přežívání do příštích voleb, provázené vnitrokoaličními střety, které budou prohlubovat znechucení z politiky jako celku a podporovat vznik nových pseudoalternativních stran, financovaných skrytými mecenáši s „upřímnými zájmy“. Wed, 27 Apr 2011 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek:Krize důvěry, krize morálky, krize systému http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2698-lukas-jelinek-krize-duvery-krize-moralky-krize-systemu http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2698-lukas-jelinek-krize-duvery-krize-moralky-krize-systemu Jsme svědky vážné politické krize, jejíž riziko spočívá v nezvyklé komplexnosti. Nejde jen o personální šachy a taktické přesuny, nýbrž o vyhřeznutí klíčových problémů české politiky najednou. Za prvé se jedná o krizi důvěry. Ta hýbe vládní koalicí ODS, TOP 09 a VV nejvíce. Její součástí je špiclování (třebaže dávné) politiků partnerských stran, pochyby o záměrech a motivacích spojenců, vzájemné podrážení nohou, aktivity kmotrovských skupin v zákulisí zainteresovaných partají. V minulosti se tento typ krize projevil v otázkách, které ODS vznášela nad propojením Věcí veřejných s bezpečností agenturou ABL Víta Bárty. Jiný příklad skýtá kauza ProMoPro: ministr Vondra při své obhajobě nešetřil konspiračními teoriemi a jeho kolega Kalousek, podle mnohých roztrpčený velkým úklidem v resortu obrany, ochotně dodával médiím a opozici munici na Vondru. Příznačná pro dobu, v níž žijeme, pak byla výzva TOP 09 k Vondrovu odchodu. Důvodem nebyly miliardy zašantročené při českém předsednictví EU, ale „pouze“ nedodržený slib z jednání K9, že si Vondra v parlamentu náležitě posype hlavu popelem. Palbu ostrých slov pak způsobila výhradně uražená ješitnost menších koaličních formací. Ukázkou krize důvěry je i současné vypouštění jmen ministrů, kteří by měli být nahrazeni. Každá strana umí jmenovat kohokoli ze sousední stáje, výměně vlastních koní se však brání do poslední chvíle. O (ne)důvěře ale můžeme hovořit i z úplně jiného úhlu. To když dopřejeme sluchu rozčarovaným – a druhdy naivním - voličům VV. Mnozí se ptají: Už i vy? To již vážně není komu věřit a koho volit? Za druhé jde o krizi morálky. Slyšíme, že mnozí členové poslaneckého klubu VV nemají nic proti (v lepším případě) půjčkám či (v horším případě) úplatkům. Jejich loajalita a snad i svědomí je na prodej. Ochotně se stanou závislými tu na Vítu Bártovi, tu na někom jiném. Výmluvné byly už smlouvy o věrnosti VV uzavírané v době sněmovních voleb. Na něco podobného ale Věci veřejné nemají patent. Předběhli je už kdysi Sládkovi republikáni a pozadu před časem nezůstali středočeští zastupitelé ČSSD. Ústava se stává cárem papíru, poslanecký slib pouhým výkřikem do větru. S morálními kategoriemi zápasí i tak noblesní osobnost jako ministr zahraničí a předseda TOP 09 Karel Schwarzenberg. Vítu Bártovi vytkl, že nahlas hovoří o tom, co si jiní jen myslí – o prorůstání politiky a byznysu. Copak kníže opravdu nevnímá vadnost svého vyjádření? Vždyť jeho úkolem politika je tento stav měnit, ne konzervovat a přivírat nad ním oči. Tím se dostáváme k třetímu rozměru krize, rozměru systémovému. V České republice si lze „koupit“ poslance či regionální stranické buňky a také infiltrovat partaje v jejich pomyslném srdci. Teď se ale množí rovněž důkazy toho, že je možné rovnou utvářet politické strany coby podnikatelské projekty. Únik informací z dávného školení zaměstnanců ABL odkrývá metody podlého boje přenášené z byznysu do politiky a jen tragikomickou třešničkou na dortu je interní uvádění strany Věci veřejné v rámci holdingu ABL… Politické strany přestávají být politickými stranami, poslanci se bohorovně vzdalují svému svědomí i voličům, politické bitvy uvnitř koalice nejsou vedeny kvůli principům, ale kvůli dojmům, pocitům, falešné hrdosti zúčastněných. Český stranický a ústavní systém je vážně nemocen. Dílčím řešením by mohly být předčasné volby. O zázračný recept se však nejedná. Do startovních bloků by nastoupili stejní – bacilem napadení – borci. V cíli by patrně splakala nad výdělkem povedená strana „přímé demokracie“, „boje s korupcí“ a „potírání dinosaurů“. Nemylme se ale: jistě by zabodovala nějaká jiná, jí podobná. O to větší smysl má jednak měnění stran zevnitř (čili příliv nových idealistických členů), jednak regulace stranického systému zvenčí (pravidly pro jejich financování, vedení kampaní apod.). O to je zajímavější sledovat, kdo v aktuální politické vřavě hraje pouze na body a komu záleží na systémových změnách, bez kterých se dnešní situace může – před stále otupělejšími voliči - kdykoli opakovat. Lukáš Jelínek Mon, 11 Apr 2011 00:00:00 GMT Miroslav Mareš: Klid v Praze http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2673-miroslav-mares-klid-v-praze http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2673-miroslav-mares-klid-v-praze Rozhodnutí Ústavního soudu o tom, že loňské komunální volby (resp. předchozí změny volebních obvodů) byly v souladu s ústavou, bylo po období špatně skrývaného neklidu přijato na pražském magistrátě s jasnou úlevou. Strany, které u Ústavního soudu se svou stížností prohrály, nemohou svoji prohru nijak propagačně využít, s výjimkou vyjádření respektu k instituci, jejíž překvapivá rozhodnutí v poslední době několikrát výrazně ovlivnila české politické dění (nelze však zapomínat, že stížnosti posílají do Brna právě politici). Rozdílnost názorů jednotlivých soudců v této citlivé otázce ale není pro českou právní kulturu příliš povzbuzující. Soudní rozhodnutí však dalo právní jistotu alespoň v tomto konkrétním případě. Politici nyní mohou podle toho jednat. Z celorepublikových stranických struktur má pražská kolice podporu od ODS. Té by změna na postu pražského primátora ve prospěch TOP 09 nebo někoho ze sobotkovského křídla ČSSD uškodila i v celkových preferencích. Naproti tomu sociálním demokratům v kontextu jejich celostátní strategie pražská koalice téměř nic nepřináší, je však otázkou, zda budou mít chuť do její změny. Pod Sobotkovým vedením a možná i s masovými demonstracemi v zádech bude nyní ČSSD útočit proti vládě. Spolupráce s ODS v hlavním městě přitom může být výhodným argumentem pro její levicové konkurenty. Nepříjemnou zprávou pro zastánce pražské koalice je i policejní obvinění vůči Karlu Březinovi, jednomu z tahounů spolupráce s ODS. Policie zamířila v tomto případě hodně vysoko a pro obě koaliční strany nebude únosné držet Březinu ve funkci náměstka v případě, že se trestní řízení posune do dalších fází. Do problémů se navíc dostal i zastánce velké koalice ve druhém největším městě – Roman Onderka v Brně. Je to kvůli záležitosti, která je pro české prostředí typická a její obdoby v zahraničí nejsou tak časté (nedávná výjimka potvrzující pravidlo se týká německého ministra Karl-Theodora zu Guttenberga, který nedávno odstoupil kvůli plagiátorství ve více než deset let staré disertační práci). Onderka získal vysokoškolský titul díky formálně nevyhovující práci a na otázky reportéra ČR reagoval zcela neadekvátními výpady. Česká kontroverzní titulománie (která se projevuje v politické sféře snad ještě více než v běžné populaci) tak zrodila „hvězdu“, přičemž se jedná o doposud největší „černý puntík“ jinak celkem bezproblémové Onderkovy kariéry. Nicméně přes oslabení sociálně-demokratických zastánců komunálních i celostátních velkých koalic se zřejmě nové celostátní vedení (v němž je nyní i Jiří Dienstbier jakožto odpůrce „pražského modelu“) nebude snažit rozkolísat vnitrostranické poměry rozbitím pražské koalice. Lokální političtí reprezentanti obou velkých stran do ní vložili nemalý politický kapitál, a proto jim nyní i vedení jejích stran zajistí „klid“ pro vládu nad českou metropolí. Sun, 03 Apr 2011 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: ČSSD po sjezdu http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2625-lukas-jelinek-cssd-po-sjezdu http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2625-lukas-jelinek-cssd-po-sjezdu Česká sociální demokracie získala předsedu s retro-brýlemi. To je posun. Do loňského června měla celého retro-předsedu. Mnozí tvrdí, že Bohuslav Sobotka má slabý mandát, vždyť porazil Michala Haška, který se pak stal prvním místopředsedou, velmi těsně. Jenže kdyby kandidoval sám a získal devětadevadesát procent, byl by za autoritáře. Také se říká, že bude slabý lídr. V Lidovém domě se střídají vůdci silnější a slabší a nyní dozrál čas pro druhou alternativu. Leč pravomoci předsedy ČSSD nejsou malé a vždy záleží, jak s nimi nakládá. Sobotkovi navíc kryje záda drtivá většina nejužšího grémia, jež se dívá na svět podobnýma očima. Nemluvě o tom, že delegáti klíčového sjezdu ČSSD velmi usilovně tlačili na to, aby dělení na „sobotkovce“ a „haškovce“ zvolením nového vedení skončilo. Převážila rovněž poptávka po překonání regionálních kšeftů a po nových tvářích. Proto místopředsednické posty hladce připadly Jiřímu Dienstbierovi a Marii Benešové. Další místopředseda, Martin Starec, se osvědčil coby šéf kontrolní komise, a zapomenuto nebylo ani na zkušené parlamentní harcovníky, Lubomíra Zaorálka a Zdeňka Škromacha. Ještě zajímavější je trend, který naznačily předešlé měsíce a na nějž sjezd navázal. Bohuslav Sobotka otevřel ČSSD kontaktům s občanskými iniciativami, jako je ProAlt, Alternativa zdola apod. To je důležité v okamžiku, kdy vidíme, že veřejnost je v mnoha ohledech mnohem radikálněji naladěná než usedlí sociálně demokratičtí politici. Zásadní pak je propojení ČSSD s vlivnými levicovými intelektuály – Janem Kellerem, Václavem Bělohradským, Jiřím Pehe, Pavlem Baršou a dalšími. Také díky této činorodosti mohla sociální demokracie na sjezdu přijmout ideová východiska pro přípravu střednědobého programu. V nich varuje před ohrožením demokracie a sociálního státu. Stále častěji jsme totiž svědky toho, že klíčová rozhodnutí mají pod palcem nikoli volení politici, ale nejrůznější finanční skupiny či ratingové agentury. Jejich zájmem je postupná privatizace veřejných služeb, státu a koneckonců i politických stran. Proto též v partajích bují klientelismus a velrybářství. ČSSD není výjimkou. Sjezd oranžových bohužel nepřijal úpravy stanov, které měly například zavést tzv. čekatelské lhůty pro nové členy. Tím důslednější bude muset sociální demokracie být při řešení jednotlivých případů. Další otazník visí nad schopností ČSSD vypořádat se s aférami s korupční pachutí, které se dotýkají některých hejtmanů. Zmiňme ještě dva oříšky, které musí sociální demokracie rozlousknout. První se týká míry opozičnosti její celostátní politiky. Zatím má vládní koalice tendenci opozici přehlížet a reformy a škrty prosazovat silou. Pokud by ale změnila taktiku a přizvala opoziční strany k jednacímu stolu, neměla by to být ČSSD, komu zůstane v ruce černý Petr neochoty diskutovat. Ruku v ruce s tím musí jít srozumitelné návrhy, jak by ožehavé – zejména ekonomické a sociální - problémy země řešila demokratická levice. Sociální demokracie musí také zapracovat na svém koaličním potenciálu. Spoléhat se získání nadpoloviční většiny mandátů nebo na tiché partnerství s komunisty nestačí. A má-li ČSSD vůli orientovat se na spolupráci s momentálně mimo Sněmovnu stojícími lidovci a zelenými, neměla by zůstávat jen u proklamací. Nic jí nebrání navrhnout vznik mezipartajních odborných týmů nebo probírat s KDU-ČSL a SZ vznikající legislativní normy. Otevřená, přátelská, neagresivní. A také vážící slova a sliby. Taková se jeví ČSSD vzor 2011. To ale k volebnímu úspěchu nemusí stačit. Nároky rozčarovaných občanů na politiky rostou. Nepodaří-li se ČSSD obnovit jejich důvěru v demokratickou politiku - věcnou a srozumitelně prezentovanou – bude muset o místo na slunci urputně zápolit s populisty a extrémisty, kteří se s ničím nemažou. Wed, 23 Mar 2011 00:00:00 GMT Miroslav Mareš: Oranžová záře nad Kladnem? http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2599-miroslav-mares-oranzova-zare-nad-kladnem http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2599-miroslav-mares-oranzova-zare-nad-kladnem Mimořádné senátní volby v kladenském volebním obvodě v důsledku úmrtí Jiřího Dienstbiera mají velký význam i pro celostátní politiku, protože mohou vrátit absolutní většinu ČSSD v horní komoře. Tato většina sice vzhledem k převaze koalice ve sněmovně nesehrála zásadnější roli, nicméně v případě některých důležitých ústavních zákonů by mohla výrazně ovlivnit další politický vývoj. Přesto medializace voleb na celostátní úrovni doposud není příliš silná, protože byla zastíněna celou řadou dalších domácích i zahraničních událostí. ČSSD vsadila na poměrně silnou jistotu – syn zemřelého senátora Jiří Dienstbier mladší nedávno uspěl v pražských komunálních volbách a vzhledem k blízkosti a propojenosti Prahy a Kladna je to pro něj plus. Na druhou stranu je „vyšachování“ z povolebního vyjednávání v Praze svědčí o tom, že jeho pozice v ČSSD není příliš silná, což na některé voliče může zapůsobit. Sociální demokraté budou mít o víkendu svůj volební sjezd, ten ale během sobotního dopoledne sotva někoho v jeho rozhodování ovlivní. Výhodou je pro sociální demokraty to, že se o jejich straně několik dnů v souvislosti se sjezdem mluví v médiích a s novým předsedou jsou levicovými voliči spojovány naděje (i když zatím neurčité). Naopak koalice se tradičně prezentovala spíše vzájemnými rozpory, což nemohlo ani jednomu z kandidátů koalice. Kladno však přineslo zajímavý fenomén spolupráce Starostů a TOP 09 s Věcmi veřejnými, které podpořili jejich kandidáta Luďka Kvapila. ODS se v Kladně může spoléhat na dlouhodobě silnou pozici v komunální politice, je však třeba zdůraznit, že senátní obvod je širší než tradiční městská volební bašta občanských demokratů. O hlasy obdobně orientovaných voličů bude navíc kandidát ODS Dan Jiránek soupeřit s bývalým spolustraníkem, nyní kandidátem Volby pro Kladno Milanem Volfem. Důležitou roli bude hrát volební účast. Pokud bude nízká, budou ve výhodě stále disciplinovaní komunisté se svým kandidátem Zdeňkem Levým. Zřejmě pouze intermezzem jsou tyto volby pro Janu Bobošíkovou, která potřebuje být vidět při budování své nové strany s ambicemi do budoucna. Bobošíková však může překvapit, protože při očekávaném těsném výsledku se může přehoupnout přes ostatní kandidáty. Kandiduje devět lidí a to je hodně, hlasy se budou tříštit. I když doplňovací volby bývají všude na světě chápány často jako volby protestní, není jasné, kdo v těch kladenských vlastně proti čemu a komu protestuje. V ČR se může projevit i protestní podpora oblíbeného komunálního politika vůči „centru“ bez ohledu na stranickou příslušnost, případně ve volbách může uspět někdo, kdo se staví proti dosavadnímu establishementu jako celku. Ocelářské město se sice dostává do silné oranžové záře, ČSSD však zatím rozhodně nemá nic jistého. Thu, 17 Mar 2011 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: Jak Sobotka a Hašek obstáli v intelektuální rozpravě? http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2578-lukas-jelinek-jak-sobotka-a-hasek-obstali-v-intelektualni-rozprave http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2578-lukas-jelinek-jak-sobotka-a-hasek-obstali-v-intelektualni-rozprave Radost i smutek skýtají odpovědi Bohuslava Sobotky a Michala Haška, uchazečů o post předsedy ČSSD, na desítku otázek položených čtrnácti předními tuzemskými intelektuály - Václavem Bělohradským, Jiřím Pehe, Janem Kellerem, Milanem Znojem, Václavem Hořejším, Pavlem Šaradínem, Pavlem Baršou a dalšími (přesné znění lze nalézt na http://www.denikreferendum.cz/clanek/8630-deset-otazek-pro-kandidaty-na-predsedu-cssd). Oba pánové se jich zhostili zodpovědně a prokázali solidní teoretickou průpravu. Nic na tom nemění ani pravděpodobnost, že odpovědi jsou spíše prací týmovou než individuální. Blízkost odpovědí Sobotky a Haška je zárukou, že sociální demokracii po sjezdu nečeká žádná radikální změna. Přesto mě trochu mrzí, že ani jeden z nich výrazněji nevybočil a nepřišel s tezemi neotřelými, ba provokativními. Odpověděli prostě tak, jak se čekalo. Do značné míry tomu pomohla také návodnost otázek, které jako by si leckdy říkaly o souhlasné pokývání hlavou nebo maximálně o rozvinutí ze strany dotazovaných. Pryč ale s černými brýlemi. Inteligentní a ze široka položené dotazy přiměly dva čelné sociálnědemokratické politiky uvažovat, nadto nahlas. Podobné programové a hodnotově laděné debaty jsme v ČSSD snad dosud svědky nebyli. Tazatelé, kteří se odvážili vykročit blíž sociální demokracii, i respondenti, kteří naopak nastavili uši moudrým zvenčí, si zaslouží hluboké uznání. Už to, jak téměř shodně začali Sobotka a Hašek odpovídat na první otázku, předznamenalo pokračování. Sobotka: „Skutečnost, že se sociální demokracie dostala do politické defenzívy…“ Hašek: „Fakt, že se sociální demokracie nejen u nás, ale i na evropské úrovni ocitla v defenzívě…“ V klíčových bodech uvažují Sobotka s Haškem stejně. Kritizují „dlouhodobou nadvládu neoliberálních principů v rámci ekonomického a politického myšlení“ (Sobotka) a za nešťastné považují, že „sociální demokracie přistoupila na hru, která jí byla druhou stranou vnucena“ (Hašek). Hašek radí, aby se ČSSD zaměřila na vlastní paradigmata, Sobotka zase hovoří o potřebě nového jazyka, který by neměl podceňovat inteligenci i kulturní úroveň voličů. Kandidáti varují před ohrožením demokracie, demokratických principů, demokratické moci. Chápou, že je nutné se postavit proti globální nadvládě kapitálu (a ekonomicistního myšlení) nad demokracií a politikou jako takovou. Kritizují uctívání nového božstva – ratingových agentur a volají po důraznější regulaci finančního sektoru. Bohuslav Sobotka oprašuje tezi, podle níž sociální demokracie souhlasí s tržní ekonomikou, ale je proti tržní společnosti. Oba pánové kriticky reflektují tzv. třetí cestu, jejímž průkopníkem byl Tony Blair. Podle Sobotky nepřinesla trvalé programové řešení, Hašek rovnou žádá „návrat ke kořenům“. Jistou mělkost tohoto postoje již v Deníku Referendum nedávno naznačil Milan Znoj. Jistě, Blair se Schroderem naložili s „třetí cestou“ tím nejsnazším, nejcyničtějším a nejtechnokratičtějším způsobem. My bychom si ale měli více všímat analýz a apelů, s nimiž přišli teoretici „třetí cesty“, například Anthony Giddens v Británii či Thomas Meyer v Německu. Vždyť jejich naléhání, aby se sociální demokracie postindustriální éry otevřela novým spojenectvím a novým tématům, je pro ČSSD inspirativní dodnes. Možná by nebylo marné si tyto autory přečíst znovu. Vím, jde o nepřesnou paralelu, ovšem obávám se, abychom se „třetí cestou“ nezametli jako s svého času s marxismem, odvrženým jen kvůli jeho zhůvěřilé interpretaci komunisty ve 20. století. Zajímavý – rétoricky odlišný, leč principiálně shodný – je přístup Bohuslava Sobotky a Michala Haška k sociálnímu státu. Hašek říká, že „forma sociálního státu 20. století je minulostí a potřebuje revizi“. Sobotka se naopak nedomnívá, že „model sociálního státu 20. století vyžaduje nějakou zásadní hodnotou revizi“. Když se ale podíváme, jak autoři své myšlenky rozvádějí, zjišťujeme příbuznost: uvažují, jak změnit financování sociálního státu a jak zvýšit jeho efektivitu, kvalitu fungování. Vyčnívá snad jen Haškova teze, že „financování sociálního státu zadlužováním není dlouhodobě udržitelné“, která paradoxně přistupuje na základní paradigma neoliberálních kritiků sociálního státu. Oproti tomu Sobotka chce „odmítnout neliberální zdůvodnění tzv. nefunkčnosti sociálního státu“, které se odvolává na realitu „začarovaného kruhu zadlužování“. Hašek se pak dopouští ještě jednoho ústupku: nevyhýbá se reformě systému sociálních dávek. Podle posledních módních trendů tvrdí, že „musí jít o opravdový plán, který zajistí ochranu potřebných a zároveň bude pomáhat práceschopným najít zaměstnání“. Bohuslav Sobotka vybočuje ze zajetých kolejí, když uvádí, že je nutné „změnit celkový charakter české ekonomiky a s ním i formy a podmínky lidské práce“. Podle Sobotky, který se dokonce hlásí k tzv. Tobinově dani, „musíme usilovat o to, abychom byli komplexní sociálně ekologickou ekonomikou“. ČSSD prý „nemůže odmítat ekonomický rozvoj, ale měla by se více zaměřit na jeho kvalitativní aspekty, nikoli na pouhý nominální růst HDP.“ V této souvislosti zdůrazňuje podporu „koncepcí udržitelného rozvoje, důraz na kvalitativní ukazatele rozvoje společnosti, podporu diskusí o etickém rozměru ekonomického života“. Nicméně i Hašek přiznává, že se musí začít razit „vize ekonomiky, která nebude jen chladnou přehlídkou čísel a honbou za iluzorními statistickými úspěchy, ale bude vnímat i člověka a jeho přirozené potřeby“. Tím se dostáváme k dalším bodům, v nichž se Sobotka a Hašek shodují či vhodně doplňují. Zmiňme například obhajobu veřejných politik, humanizaci a zajištění důstojných podmínek lidské práce, aktivní politiku zaměstnanosti, důslednou obhajobu zákoníku práce, podporu rodin, sladění práce s rodinným životem, podporu genderové rovnoprávnosti, záchranu státem garantovaného zdravotnictví, záchranu a podporu vzdělávacího systému, rozumnou penzijní reformu, zastavení růstu chudoby, zlepšení postavení romského etnika, vnímavost k problematice bezdomovectví, výstavbu sociálních bytů atd. Sobotka jednoznačně vyzývá přestat s politikou snižování daní a politiku ekonomického rozvoje založit na odmítnutí daňového a sociálního dumpingu. Oba zájemci o předsednictví se hlásí k boji s korupcí. Sobotka výslovně zmiňuje transparentní systém veřejných zakázek, zákon o státní službě, regulaci lobbingu, nový systém financování stran či omezování nadbytečných privilegií politiků (zdaňovaní náhrad, regulaci působení a omezení astronomických odměn v dozorčích radách apod.). Hašek podobně jako Václav Bělohradský vnímá korupci nejen coby „problém několika shnilých jablek, jak s oblibou alibisticky občany přesvědčuje premiér Nečas a jeho souputníci“, ale spíše jako „jev systémový“. Sobotka i Hašek chápou, že by sociální demokracie měla ve střetu s korupcí začít u sebe samé. Sobotka jde až do detailů, včetně připuštěného nebezpečí účelových náborů členů. Bohuslav Sobotka i Michal Hašek vzývají soudržnou společnost. Sobotka nezůstává jen u hájení zájmů nižších vrstev a připomíná, že pilířem demokracie je střední třída. Ta podle něj nese největší tíhu neoliberálních hospodářských politik. Hašek opakovaně akcentuje zájmy živnostníků, malých a středních podnikatelů. Zároveň podotýká, že jeho koncept ČSSD nové generace „není definován věkem či sociálním statutem“. Nadějí, že ČSSD nezůstane v izolaci mimo ožívají vody české společnosti, jsou zmínky obou politiků o potřebě vytvářet širší aliance. Sobotka hovoří mj. o levicově orientovaných liberálech, křesťanech, ekologicky zaměřených občanech, nevládních hnutích a think tancích (Pro Alt, Fórum 50%, Hnutí Duha), vyzdvihuje i Manifest radikálního liberalismu s jeho důrazem na boj proti „mafiánskému kapitalismu“. Uvádí, že „sociální demokracie se musí snažit oslovit všechny spoluobčany, kterým leží na srdci obhajoba hodnot spravedlivé demokratické, sociální, tržní a ekologické společnosti.“ O nutnosti spolupráce s občanskou společností mluví i Hašek. Váží si dokonce „vzniku think tanku CESTA jako jednoho z prvních počinů bezpodmínečně nutných k oživení tvůrčího procesu při obrodě ideálů sociální demokracie“. Bohuslav Sobotka mezi vítanými partnery přímo uvádí KDU-ČSL a SZ a slibuje, že je připraven „odstartovat novou éru vztahů k těmto stranám“. Nebojí se přihlásit i k možnému koaličnímu partnerství s KSČM, pokud by komunisté „přehodnotili svou kontroverzní minulost a definitivně se zbavili bolševických a protievropských reziduí“. Přesto první předpoklad zvýšení koaličního potenciálu ČSSD Sobotka vidí ve významném posílení její voličské podpory (až k hranici 40%). Přímo konstatuje, že „jen z pozice silné sociální demokracie budeme moci zajistit, abychom v případných koalicích byli silným partnerem, a nikoli oportunním přívěškem.“ ČSSD v posledním období patří k nejúspěšnějším sociálním demokraciím v Evropě a podle toho je na ni za hranicemi pohlíženo. Přední tuzemští sociální demokraté na oplátku vnímají nutnost těsnějšího postupu členů Strany evropských socialistů a Socialistické internacionály, a to i na půdě Evropského parlamentu. Sobotka je o krok dál ve výzvě k budování široké evropské koalice sociálních demokratů, socialistů a sociálních liberálů a ve zmínce o vytváření „evropské veřejnosti“. Hašek i Sobotka poznamenávají, že sociální demokraté musí kombinovat národní a nadnárodní strategie. Podle Michala Haška „budoucí roky budou ve znamení hledání nových forem spolupráce a součinnosti nejen jednotlivých zemí či politických bloků, ale i představitelů nejrůznějších občanských aktivit, kteří už globální problémy řeší v rámci pravidelných Světových sociálních fór.“ Také Bohuslav Sobotka si uvědomuje, že „globální problémy vytvářejí potřebu nových forem koordinace jednání politických aktérů.“ Oba muži hovoří o reformě OSN a úkolu dodržovat mezinárodní právní systém. Sobotka se odhodlal i k formulaci, že „sociální demokraté by měli usilovat o nahrazení současného geopolitického řádu, založeného na rovnováze moci a sférách vlivu, multilaterálním řádem, založeným na mezinárodním právu a fungujících institucích globálního vládnutí.“ Co víc k textům dvojice kandidátů dodat? Snad jen, že zatímco v citacích je Sobotka skoupý (jen jednou se odvolává na Václava Bělohradského), tak Hašek cituje nepřímo (například Jana Kellera u výkladu problému chudoby v ČR: těsně nad její hladinou žije bezmála půl milionu lidí a česká střední vrstva žije na takové úrovni, která by v některých západních zemích dávno znamenala propad pod hranici chudoby), ale vydatně i přímo – Tony Judta, Uptona Sinclaira, Roberta Reicha, Pavla Friče. Chvílemi se zdá, že si při psaní odpovědí Sobotka s Haškem koukali přes rameno. Přesto rozdíly existují a oba by šlo za mnohé chválit a za ledacos kritizovat. Bylo by to však nespravedlivé. Odvedli kus práce a nechali nás nahlédnout do svých hlav, do svých politických kuchyní. Možná si jsou programově víc blízcí než oba tábory připouštějí. Bohuslav Sobotka se opět blíží k pověsti, kterou měl před nástupem do funkce ministra financí v roce 2002, Michal Hašek se zase vrací k tradičnější vizi sociální demokracie, než jakou naznačilo jeho loňské „desatero“. Pro odkrytí hlubších rozdílů mezi adepty o vedení ČSSD by možná bylo vhodné položit záludnější a konkrétnější otázky. Namátkou uveďme dvě. Jak české sociální demokracii při plnění náročných zadání v éře globalizace pomáhá nebo naopak přitěžuje pověst strany průmyslové, betonářské, úzce zaměřené na růst HDP, tvorbu nových pracovních míst a hromadění blahobytu? Jak na pozadí zápasu demokratické politiky a globálního kapitálu vidí kandidáti roli médií, zejména veřejnoprávních, a jak by rádi zajistili jejich nezávislost, včetně obsazování mediálních rad? Jedna ze zásadních otázek padla na podzim v souvislosti s ustavováním koalic na komunální úrovni: Jaký je prostor pro koaliční spolupráci ČSSD a ODS, tedy subjektů dominujících na levici, resp. na pravici? Na ni Sobotka a Hašek odpověděli odlišně. První trval na ideové principiálnosti a odmítl velkou koalici na pražském magistrátu, druhý se jasně nevyjádřil, pouze zmínil nutnost rozhodování na místní úrovni, jíž se konkrétní varianty týkají. Možná se právě zde dozvídáme o kandidátech na předsedu ČSSD to podstatné. Ano, Sobotka i Hašek jsou k vedení své strany disponováni, oba jsou inteligentní, pečliví a zodpovědní. Ovšem doba (a poptávka levicového elektorátu) více nahrává Sobotkově paličatosti než Haškově pružnosti. Dnes není prvořadé umět se dohodnout kdykoli s kýmkoli, prakticky na čemkoli. Okolnosti přejí především zásadovosti a čitelnosti. Proto nepřekvapí, že tábor levicových intelektuálů preferuje Bohuslava Sobotku před Michalem Haškem. Jenže volit budou delegáti – členové ČSSD. A ovlivňovat je bude osobní politická zkušenost, stejně jako vlastní představy o formování úspěšné politické strany a o postavě optimálního lídra. Není patrně úhybným manévrem tvrzení, že předsednický souboj Sobotky a Haška bude do poslední chvíle vyrovnaný. Dřív než v pátek 18. března moudřejší nebudeme. Thu, 10 Mar 2011 00:00:00 GMT Miroslav Mareš: Kauza Bátora – katalyzátor vzniku nové proklausovské strany? http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2543-miroslav-mares-kauza-batora-katalyzator-vzniku-nove-proklausovske-strany http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2543-miroslav-mares-kauza-batora-katalyzator-vzniku-nove-proklausovske-strany Aféra s návrhem Ladislava Bátory na post náměstka ministra vnitra Dobeše by rychle vyšuměla, kdyby se do ní nevložil prezident Klaus. Jeho podpora Bátorovi celou věc znovu rozbouřila a vtáhla do debat širší spektrum jednotlivců a organizací. Je přitom možné klást si otázku, zda celá kauza poslouží i jako katalyzátor vzniku nového integrujícího subjektu napravo od ODS i TOP 09? Pokud je pravdou, že Klaus se pokusil prosadit Bátoru na ministerstvo školství svojí přímluvou u ministra Dobeše, svědčí to o snaze uplatňovat tradiční český model „Hradu“, tzn. spolu se skupinou věrných v hradních funkcích uplatňovat politický vliv prostřednictvím spřízněných novinářů a spřízněných politiků v několika stranách. Takové našel mj. v osobách ministrů Dobeše a zřejmě i Bárty i u Věcí veřejných (přestože ještě před několika měsíci před touto stranou varoval). Nicméně ukázalo se, že v jeho případě má Hrad jen omezené možnosti. V největších denících i v celoplošných televizích se Klausovi stoupenci již takřka nevyskytují a jeho případní podporovatelé v jiných hlavních stranách jsou s dílčí výjimkou ODS (kde i Nečas musel uznat Klausovi právo na vlastní hodnocení Bátory) ojedinělí a ostrakizovaní. Několik jich nyní může být ve VV (avšak vedle zarytých antiklausovců) a samozřejmě silnou pozici má v malých stranách Suverenita (které nyní prochází procesem nového vzniku po odštěpení Jany Bobošíkové od Petra Hanniga) nebo Strana svobodných občanů. Proklausovské weby mají doposud jen omezený dosah. Klaus si je vědom toho, že za dva roky jeho Hrad skončí, a tak se snaží vytvořit strukturu, která by dále nesla jeho politické dědictví a možná i zajistila jeho další ambice. Hradní spojenectví s tradicionalistickou a euroskeptickou iniciativou DOST může znamenat, že by na tomto základě rád stavěl. Nicméně je otázka, zda se skutečně jedná o pevné základy? Vnitřní spory existují uvnitř DOST samotné i uvnitř širšího spektra na pomezí konzervatismu, pravicového i levicově-národoveckého populismu a euroskeptického liberalismu (např. náhled na protekcionisimus v ekonomice, na podporu Izraele, na katolická dogmata apod.). Vůdcovské ambice v proklausovském spektru má několik lidí a je otázkou, zda budou všichni akceptovat Janu Bobošíkovou jako momentálně nejviditelnější političku. Ve vztahu k Bátorovi se sice v této části spektra objevila vlna solidarity (její nečekanou výraznou postavou se stal podnikatel Tomio Okamura), ale u části lidí z konzervativní pravice budí tento muž s minulostí z několika stran přinejmenším rozpaky. Vyvozovat rozsáhlejší závěry ze současného dění tedy zřejmě nelze. Strana, využívající tradiční morálku, euroskepticismus, národovectví a volání po tvrdé ruce by sice v ČR uspět mohla, je zde však několik kohoutů na jednom smetišti a jejich sjednocení je obtížně představitelné. I pokud vznikne stabilní spojenectví Klaus – Bobošíková – DOST, neznamená to, že by tento blok přetáhl soudobé „Klausovce“ z ODS - osud Machových Svobodných je stále varující. Několik dalších malých pravicových i ultrapravicových part si dále „hraje na vlastním písečku“. Aféra Bátora tak spíše otestovala rozsah spektra, které akceptuje silnější afinitu Hradu vůči krajní pravici v posledních měsících. Nevyplynuly z ní však žádné rozhodující impulsy pro budoucí politický vývoj. Jana Bobošíková zahájí svoji rozhodující kampaň po konsolidaci své nové strany, kdy již dopad Bátorova případu nebude natolik silný jako v době nynější medializace. Kdo všechno se k ní přidá, záleží i na Nečasově schopnosti obstát ve vedení ODS a pravicové koalice. Thu, 03 Mar 2011 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: Co prozradí kladenské volby? http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2516-lukas-jelinek-co-prozradi-kladenske-volby http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2516-lukas-jelinek-co-prozradi-kladenske-volby S lednovým úmrtím Jiřího Dienstbiera bylo uvolněno jedno ze senátních křesel a zároveň sociální demokracie ztratila v horní parlamentní komoře těsnou nadpoloviční většinu. Proto je nejen v dotčeném obvodě, ale vlastně v celém politickém spektru napjatě vyhlížena půlka března. Doplňovací volby na Kladensku budou dalším z testů důvěry ve vládní koalici, zároveň však mnohé vypoví o optice a prioritách voličů. Půjde jim spíš o hájení specifických zájmů svého teritoria, nebo se budou rozhodovat na základě celostátních témat? Budou naslouchat více konkrétním slibům, nebo upřednostní obecnější hodnoty? Podlehnou populistické rétorice, nebo si budou počínat rozvážně? A přijdou vůbec k volebním urnám v počtu větším než malém? Mírným favoritem klání je Jiří Dienstbier mladší, kterého by na místě uprázdněném jeho otcem rádi viděli sociální demokraté. S regionem jej spojují toliko rodinné vazby a kampaň staví především na své osobnosti a nezpochybnitelné – patrně rodové – morální integritě. V loňských komunálních volbách v Praze předvedl zásadovost oceňovanou sympatizanty různých stran. To mu předpovídá širší a průřezovou podporu i letos na jaře. Veřejně se za něj už postavila Strana zelených. Zdaleka to však nemusí stačit. Hlavním Dienstbierovým sokem bude kladenský primátor za ODS Dan Jiránek, který se pokusí napravit svoji porážku z roku 2008. V obvodu je známý a poměrně populární. Přesto je kuriozitou, že před třemi lety přímo ve městě Kladně získal víc hlasů jeho sociálnědemokratický rival. Tím lze také dokladovat komplikovanost kladenského obvodu. V největším městě sílí podpora levice, ovšem rozrůstající se satelitní sídla, jejichž četní obyvatelé dojíždějí za prací do Prahy, volí převážně pravicově. Do hry by mohli zasáhnout ještě tři další uchazeči. TOP 09 reprezentuje starosta Kmetiněvsi Luděk Kvapil. Loni inicioval takzvanou. Kmetiněvskou výzvu za přijetí zákona, podle kterého by dětští pachatelé brutálních vražd byli doživotně pod dohledem úřadů. Petici, jež vznikla poté, co nezletilý vrah třináctileté dívky z Kmetiněvsi byl bez následného dohledu propuštěn z výchovného ústavu, podepsalo na půl milionu lidí. Letos starosta Kvapil vytáhl do boje za snížení trestní odpovědnosti mladistvých. Podporu v zápase o senátní mandát mu již vyjádřily Věci veřejné. Senátorkou by se ráda stala též Jana Bobošíková. Její Suverenita je nejsilnějším mimoparlamentním subjektem a nepřetržitě vystrkuje růžky. Jana Bobošíková již za sebou stačila shromáždit natolik rozdílné osobnosti, jakými jsou Vlastimil Tlustý, Václav Musílek či Jana Volfová. Kromě toho, že je zdatná řečnice a umí pracovat s emocemi davu, má také talent na proplouvání pravolevým spektrem. Střídavě akcentuje liberální a národovecké postoje, legendární je rovněž její někdejší prezidentská kandidatura za komunistickou stranu. Komunisté staví do senátních voleb vlastního adepta, starostu obce Drnek Zdeňka Levého. Posledně obsadil bronzovou pozici. Komunistická podpora tak může být důležitá pro dvojici kandidátů, která postoupí do pravděpodobného druhého kola voleb. Pomoci by obzvlášť mohla Bobošíkové a Dienstbierovi. Kdybychom ale měli odhadovat podle dosavadních sympatií voličů na Kladensku, šlo by předvídat rozhodující duel mezi ČSSD a ODS, přičemž nikoli nepodstatné je, že od vzniku Senátu obvod vždy zastupoval sociální demokrat. Ať již netrpělivě očekávaný souboj dopadne jakkoli, rozbity by měly být dva mýty. První bývá zhusta skloňován v kampani. Řada uchazečů o senátní sesli mívá ve zvyku slibovat hory doly pro svůj kraj a jeho obyvatele. Penězi počínaje a řešením lokálních kauz konče. Pravomoci senátorů přitom nesvědčí ani jednomu. Nejsou ani soudci či ombudsmany a do schvalování státního rozpočtu nezasahují už vůbec. Poctivý kandidát by se měl především zavazovat k odpovědné přípravě a kontrole zákonů a k nastolování otázek celospolečenského významu. To ovšem nemusí znít místní populaci tak libě jako medové řeči o strategických investicích. Druhý mýtus se týká oné sociálnědemokratické většiny v horní parlamentní komoře. Jejím prostřednictvím může Lidový dům brzdit, nikoli však zastavovat případnou reformní legislativní smršť Nečasovy vlády. Smysl ale má už pro samotné vedení diskuse, na níž občas v Poslanecké sněmovně bůhvíproč nezbývá prostor. Kromě toho se sociální demokracie může v Senátu ucházet o podporu a spolupráci komunistů, lidovců a nezávislých. Tyto značky sice reprezentuje jen pár osob, při hlasování však mohou být velmi cenné. Navíc každou z těchto ideově rozptýlených skupin spojenců by ČSSD mohla používat pro prosazení různých záměrů. Kladenské doplňovací volby do Senátu proto nakonec budou mít význam hlavně symbolický. Jednak pro aférami sužovanou vládní koalici, jednak pro sociální demokracii, která nasadila muže přečuhujícího tradiční personální stáj a která nadto bude v termínu prvního kola voleb absolvovat svůj vlastní, ve spoustě ohledů přelomový sjezd. Thu, 24 Feb 2011 00:00:00 GMT Miroslav Mareš: Zdravotní karta české politiky http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2471-miroslav-mares-zdravotni-karta-ceske-politiky http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2471-miroslav-mares-zdravotni-karta-ceske-politiky Současný vyhrocený stav jednání vlády s lékaři z výzvy „Děkujeme, odcházíme“ již dávno přestal být pouze záležitostí expertní dohadů o alokaci zdrojů v českém zdravotnictví, byl-li jí vůbec někdy. Může zásadním způsobem ovlivnit pozici vlády a její reformní cíle, které deklarovala při svém vzniku, a které tvoří "raison d'être“ její existence. Přestože se v celém sporu silně projevují stranické zájmy, důležitá je i obecná dimenze vztahu a poměru sil mezi vládou a zájmovými skupinami a iniciativami. Křeslo ministra zdravotnictví patří v polistopadové éře k těm nejrizikovějším. Mnoho ministrů a ministryň se na něm ohřálo jen krátkou dobu, než bylo obětováno ve prospěch uklidnění situace a celý cyklus se mohl opakovat. Stranám obsazení tohoto postu popularitu nijak zásadně nezvyšuje. V současné vládě se jej ujala TOP 09. Je zajímavé, že zatímco v obecné rovině jsou vztahy mezi hlavní vládní stranou – ODS, a „topkaři“ vyhrocené (viz střety Kalousek – Vondra, v nichž je silně angažována kvůli starým sporům s Kalouskem i premiér Nečas), v zdravotní krizi zatím ODS ministra Hegera v zásadě podporuje, resp. ho kritizuje spíše za malou razantnost vůči doktorům. Naproti tomu Věci veřejné se do celé kauzy příliš nezapojují, a když už, tak o něco vstřícněji k lékařům než zbylé dvě strany koalice. Jejich hra s „levostředovým pólem“ vlády však v této otázce není příliš razantní. Naproti tomu se situace silně chopila ČSSD, která si je ovšem vědoma toho, že se zde pohybuje na tenkém ledě. Zaměřuje se primárně na kritiku obecné neschopnosti vlády něco vyjednat, zdůrazňuje „řešit potřebu krize v řádu hodin“, ale sama jasné recepty nemá. Podporou všech požadavků lékařů by mohla ztratit přízeň voličů z nižších vrstev, kteří se již dnes pohoršují na pro ně příliš vysokými doktorskými platy a tradičně spíše pravicovou zdravotnickou obec by tím tak jako tak nemusela získat. U akce „Děkujeme, odcházíme“ lze z hlediska „osudovosti“ pro vládu najít dílčí paralely s železničářskou stávkou v roce 1997. Tehdy se též jednalo o úsporná a reformní opatření a v jednom resortu se situace vyhrotila. Menší koaliční partner – lidovci pod vedením Josefa Luxe – se postavil spíš na stranu železničářů, kteří se svými požadavky zvítězili. V dlouhodobé perspektivě však lidovcům tato akce nezajistila nový stabilní elektorát. Vláda však po přijetí reforem – tzv. Klausových balíčků - nebyla schopna oponovat tlakům od mimostranických struktur a brzy nato se rozpadla (roli v tom však hrály i jiné důvody). Posílila se moc odborářů v českém politickém systému, která byla částečně otřesena až slabou účastí na demonstracích proti Nečasově vládě koncem roku 2010. Ve zdravotní kartě české politiky jsou tedy již nyní zapsána rizika budoucího vývoje. V případě, že mediálně budou jako vítězové celé akce prezentováni členové výzvy „Děkujeme, odcházíme“, povzbudí to reprezentanty různých dalších partikulárních skupin (nejnověji policistů a hasičů), které se budou cítit ohroženy reformami. Rozklížení koalice v této otázce pak může napomoci i jejímu konečnému pádu. Vláda dnes nemá výhodu jasné shody na řešení problémů. Pomoci jí může především sebezáchovný pud, protože po případném pádu vlády by mohly všechny tři její subjekty ztratit vliv na úkor současné sílící opozice. Sun, 13 Feb 2011 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: Koho by bolela reforma zdravotnictví http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2452-lukas-jelinek-koho-by-bolela-reforma-zdravotnictvi http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2452-lukas-jelinek-koho-by-bolela-reforma-zdravotnictvi Ono se to nějak usadí. Tak by se dal popsat postoj, který ministr zdravotnictví Leoš Heger zaujal k protestní akci nemocničních lékařů. Odstartovali ji loni na jaře. Přitvrdili na podzim. Celou tu dobu zachovával ministr i jeho vládní kolegové bohorovný klid. Vždyť dosud jim a jejich předchůdcům vše procházelo. Na přelomu roku začalo jít do tuhého, za necelý měsíc by mohly nemocnice začít pro nedostatek lékařů kolabovat. Nebo je snad na jejich skvěle placených postech nahradí ambulantní specialisté a soukromí praktici? Politici – mezi nimi i druhdy uznávaný manažer (bývalý ředitel královehradecké nemocnice) Heger – jakoby rezignovali na možnost vnést do resortu skutečné změny. A to, co předvedla v minulém volebním období dvojice Julínek-Šnajdr, bylo nepovedenou parodií: místo reforem se rozhodli ještě více oškubat pacienty. Ano, hlavní problém zdravotnictví představují peníze, jenže nikoli ty, které nejsou, ale ty, které jsou – a buď odtékají do privátních kapes, nebo se povalují ve zdravotních pojišťovnách. Můžeme spekulovat, kolik zlaťáků též skončí v kapsách některých politiků a jejich přátel z byznysu. Prostě zdravotnictví máme na špičkové odborné úrovni, ovšem prolezlé červotočem korupce. Na rozpletení těchto pavučin byli krátcí všichni dosavadní ministři zdravotnictví. Většina z nich radši odešla nebo byla odejita předčasně. Hegerova smůla je, že právě za jeho šéfování došla lékařům trpělivost. Rozhodli se proto jednak pohrozit odchodem (kdyby se skutečně rozhodli opustit domov, zdravotnický trh na západ od nás by je pohltil raz dva), jednak popsat slabiny celého systému. Zatímco ministr neví ani kolik fyzických osob v nemocnicích léčí (při všech lékařských nadúvazcích, podúvazcích, čtvrtúvazcích…), ani kolik peněz lze ve zdravotnictví převést z černých děr konkrétním lidem, doktoři přesně charakterizují vady lékové politiky, vybavování nemocnic či strnulosti zdravotních pojišťoven. Analýzy a návrhy České lékařské komory tak působí mnohem kompetentněji než výsledky práce ministerstva. Místo toho, aby se o nich vedla vážná diskuse, jsme ale svědky tendence rozeštvat lékaře a postavit proti rebelům zdravotní sestry, o pacientech nemluvě. Pravicovým řešením jako by bylo vytloukat klín klínem. Hlavně aby finanční toky zůstaly nezměněné. Velkolepý projekt IZIP má beztak spoustu malých, veřejnosti neznámých bratříčků… A řešení levicové? O mnohém vypovídá angažmá sociální demokracie ve správní radě VZP. Oranžoví hejtmani vyzývají vládu k dialogu s lékaři a nabízejí zprostředkovatelskou roli. Ale když přijdou Věci veřejné s návrhem pročistit největší zdravotní pojišťovnu a vyměnit jak ředitele Horáka, tak předsedu správní rady Šnajdra, zastání u nich nenaleznou. Na vrub hejtmanů navíc jde korupce a klientelismus v kraji zřizovaných nemocnicích, nakupování zbytečných drahých přístrojů, nadhodnocené veřejné zakázky apod. Potíže Krajské zdravotní v Ústeckém kraji vypovídají o mnohém. Bez skutečného konsensu mezi levicí a pravicí, mezi kraji a vládou, mezi zdravotníky a politickou reprezentací se rozlousknutí zdravotnického oříšku neobejde. Prostor pro něj se otevře ale až v okamžiku, kdy jedni přestanou přehazovat odpovědnost na druhé, utlumí denunciační kampaně a skončí vyhrožování silou. Možná to bude politická reprezentace poslouchat nerada – ale opravdová reforma zdravotnictví nebude bolet ani tak pacienty jako spíše ji samotnou. Mon, 07 Feb 2011 00:00:00 GMT Vlastimil Havlík: Přímá volba prezidenta ? http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2423-vlastimil-havlik-prima-volba-prezidenta http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2423-vlastimil-havlik-prima-volba-prezidenta Za posledních přibližně patnáct let jsme si už zvykli, že čas od času se ve veřejné diskusi objeví hlasy volající po zavedení přímé volby prezidenta. Hlasy jsou to někdy důrazné (zejména v období posledních dvou voleb hlavy státu), v řadě případů dokonce přetavené ve více či méně detailní (a více či méně povedené) návrhy změn Ústavy ČR. Po nástupu vlády Petra Nečase a jasně stanoveném cíli vlády přenést volbu prezidenta z parlamentu na občany se zdá být více než kdy jindy pravděpodobné, že v brzké době čeká Českou republiku prozatím největší zásah do konstelace politického systému od rozpadu federace. Abych předešel možným nedorozuměním a snad i přílišným očekáváním: mým cílem není dalekosáhlá úvaha nad vhodností nebo potřebností přímé volby hlavy státu v České republice. Nepůjde mi ani o přehled dosavadních debat o změně volby českého prezidenta. Cílem následujících odstavců je „pouze" podrobněji představit a srovnat dva nejnovější návrhy, které počítají se zavedením přímé volby hlavy státu - tedy vládní návrh a návrh opoziční sociální demokracie, jehož odmítnutí Sněmovnou zřejmě výrazně snížilo šanci na schválení návrhu vládního. Primární pozornost bude věnována dvěma oblastem: navrhované mechanice volby a plánovaných změnám v ústavním vymezení pozice prezidenta v politickém systému České republiky. Volit přímo - ale jak? Poměrně velkou mediální pozornost si zasloužily zejména alternativy způsobu přímé volby hlavy státu. Předložený vládní návrh předběžně počítá se třemi možnými volebními systémy. Připravené verze volby teoreticky umožňují vládě flexibilně reagovat na případné požadavky opozice. Na druhou stranu, mechanismus volby nepatří mezi oběma návrhy mezi nejkonfliktnější body. Návrh sociální demokracie počítá s dvoukolovým systémem absolutní většiny, tedy s volebním systémem, který je velmi podobný mechanismu, jenž se používá pro volby do Senátu. V prvním kole by se stal prezidentem kandidát s nadpolovičním počtem hlasů, přičemž do druhého kola by postupovali dva nejúspěšnější uchazeči o prezidentskou funkci. Podstatným rozdílem je možnost (byť velmi nepravděpodobná) konání třetího kola, pokud by oba postoupivší kandidáti získali ve druhém kolem stejný počet hlasů, resp. opakování volby, pokud by rovností hlasů skončilo i třetí kolo.1 Možnost navrhovat prezidentské kandidáty by mělo podle návrhu ČSSD 40 poslanců nebo 17 senátorů (tedy alespoň pětina každé z obou komor) nebo jednotlivec, jenž by předložil petici s padesáti tisíci podpisy. Volby by dle návrhu vyhlašoval předseda Poslanecké sněmovny, nicméně návrh nepamatuje na situaci, kdy by Sněmovna byla rozpuštěna. V tomto kontextu se jeví vhodnější vládní návrh, podle něhož by pravomoc vyhlásit prezidentské volby připadla předsedovi (nerozpustitelného) Senátu.2 První varianta volebního systému obsažená ve vládním návrhu počítá s jednokolovým relativně většinovým systémem (tzv. britským systémem či systémem „prvního v cíli"). Prezidentem by se v takovém případě stal kandidát zvítězivší v prvním a jediném kolem hlasování, aniž by musel získat absolutní či jinou kvalifikovanou většinu. Účinky takového volebního systému lze (zejména v případě prezidentské volby)3 předvídat jen stěží, každopádně generuje příznivější předpoklady pro úspěch kontroverzní osobnosti, proti které by se jinak ve druhém kole „spolčili" voliči (a ostatní kandidáti). Druhá vládou navrhovaná alternativa volebního systému je téměř totožná s návrhem sociální demokracie. Rovněž počítá s dvoukolovým absolutně většinovým systémem, nicméně nikoli již s třetím kolem volby (je ale nutno dodat, že neřeší možnou rovnost hlasů v druhém kole). Někde na „půli cesty" mezi první a druhou variantou zůstává varianta třetí inspirovaná volebním systémem, který se používá pro ustavení dolní komory francouzského parlamentu. V prvním kole by zvítězil kandidát obdrživší absolutní většinu hlasů. Pokud by se tak nestalo, do druhého kola by postupovali kandidáti s 12,5 % a více hlasů z kola prvního. Ve druhém kole by zvítězil kandidát s relativní většinou hlasů. Tato varianta, kterou v minulosti podporoval kupříkladu bývalý předseda ODS Mirek Topolánek, stejně jako varianta první, představuje v komparativní perspektivě méně běžný způsob volby hlavy státu. Jejich nevýhodou oproti variantě druhé je neznalost volebního systému ze strany voličů. Přiklonění se k nim by znamenalo zavedení dalšího volebního mechanismu do již tak pestrého vzorku volebních systémů, se kterými se v českém prostředí setkáváme. Z tohoto pohledu by se jednalo o krok ne zcela vhodný (a zbytečný). Navrhovat kandidáty by mohl jednotlivec podpořený peticí s padesáti tisíci podpisy nebo dvacet poslanců nebo deset senátorů. Návrh tak podobně jako varianta sociální demokracie v zásadě vyrovnává dosavadní (ne zcela odůvodnitelnou) převahu Poslanecké sněmovny nad Senátem. V tomto kontextu lze tedy oba návrhy hodnotit pozitivně. Spor o status quo aneb co (ještě) prezidentovi zakázat Jak je ovšem zřejmé - a potvrdila to i diskuse nad sociálními demokraty navrhovanou ústavní novelou -, samotný mechanismus volby nebyl tím hlavním důvodem, proč Sněmovna (resp. vládní koalice) návrh socialistů zamítla. Než se dostaneme k věcným sporům ohledně návrhu, je třeba zdůraznit význam samotného faktu, že vládní koalice připravila konkurenční novelu. Schválením návrhu sociální demokracie by nejen popřela dosavadní práci ministerstva spravedlnosti,4 ale také by se tím fakticky zřekla budoucích „zásluh" - ve světě rostoucího významu médií a politického marketingu stále důležitějších - za zavedení veřejností údajně tak schvalované přímé volby.5 Podstatné rozdíly v obou návrzích lze nalézt ve dvou oblastech. První z nich se týká možnosti odvolání prezidenta republika, druhá jeho pravomocí. Návrh sociální demokracie na rozdíl od vládní novely počítal s lidovým hlasováním iniciovaným Parlamentem. Na základě hlasování by prezident buď musel odstoupit z funkce, nebo by naopak byla rozpuštěna Poslanecká sněmovna. Nejedná se sice o institut komparativní politologii nebo ústavnímu právu neznámý, nicméně nelze jej považovat za systémový, i vzhledem k omezeným pravomocem prezidenta (tj. proč prezidenta odvolávat, když toho díky dikci ústavy - i v případné novelizované podobě - zas tak moc nemůže) a vzhledem k tomu, že uvedený institut by mohl (zbytečně) vyvolávat rivalitu mezi Sněmovnou a Senátem (Senátu, který by lidové hlasování spoluschvaloval, by vzhledem k jeho nerozpustitelnosti žádná sankce nehrozila). Navíc odvolání hlavy státu „lidem" až příliš připomíná ustanovení ústavy platné před rokem 1989. Oba srovnávané návrhy se shodnou na omezení imunity prezidenta, ale již méně na změně jeho kompetencí. Zatímco vládní návrh prezidenta nikam (alespoň formálně-právně) „neposouvá", návrh sociální demokracie přináší s přímou volbou trochu paradoxně - a navzdory proklamacím navrhovatelů o opaku - poměrně významné oslabení postavení prezidenta, a to hned v několika ohledech.6 První z nich se týká možnosti stíhání hlavy státu za závažné porušení ústavního pořádku. Ačkoli lze snahu o změnu poněkud neobvyklé neodpovědnosti hlavy státu z výkonu své funkce (v situaci existence katalogu pravomocí bez nutnosti kontrasignace některým z členů vlády) hodnotit pozitivně, předložená novela byla jen velmi obecného rázu a nebyla doprovázena ani přesnější specifikací tohoto „ústavního přečinu" např. v novele zákona o Ústavním soudu. Zároveň sociálnědemokratická novela limitovala prostor prezidenta republiky v oblasti přijímání, resp. odmítnutí demise vlády nebo jejích jednotlivých členů, když oproti současné úpravě stanovila povinnost prezidenta demisi ve všech případech přijmout. Významným způsobem návrh prezidentovi svazoval ruce při výběru vedení České národní banky: dosud nekontrasignovaná pravomoc by se stala pravomocí kontrasignovanou. Naproti tomu vládní návrh se soustředil takřka výhradně na zavedení přímé volby (a potažmo úpravu imunity hlavy státu). Právě údajná snaha o přeměnu hlavy státu v „loutku na šňůrkách" se stala jedním z hlavních argumentů vládních poslanců (vedle existence alternativního návrhu) pro odmítnutí novely z dílny ČSSD. *** Z předchozích odstavců by měly být patrné následující momenty. V současnosti existuje napříč politickým spektrem široká shoda stran zavedení přímé volby hlavy státu. Zároveň nelze identifikovat nepřekonatelné rozpory týkající se mechaniky přímé volby; naopak zcela zřetelný je základní konsensus na dvoukolovém systému absolutní většiny. Zásadní neshody ale panují v otázce potenciální (byť dílčí) proměny kompetencí prezidenta republiky, kdy sociálně demokratický návrh směřoval k parciálnímu oslabení pozice hlavy státu, na rozdíl od vládní novely, která s formálně-právním „posunem" kompetencí nepočítá (ponechme nyní stranou nesporně vyšší míru legitimity, které by se přímo volený prezident těšil). Současná situace včetně paralelní existence dvou konkurujících si návrhů a neschopnosti konstruktivní debaty o jejich podobě (přes patrnou shodu v základním záměru obou novel) každopádně poukazuje na přetrvávající nízkou míru konsensu (nebo snahy o dosažení konsensu a kompromisu) na české politické scéně (byť popsaný stav nevybočuje z dlouhodobých trendů a týká se nejen proměny ústavního systému). Vzhledem k nutnosti kvalifikované většiny pro přijetí ústavních změn tak není vyloučeno, že přímá volba prezidenta bude (naštěstí - ale to je téma na poněkud jinou debatu) opětovně na nějaký čas uložena k ledu. Poznámky 1. V případě rovností hlasů ve druhém kole senátních voleb přichází na řadu los (v dosavadní historii České republiky prozatím pouze teoretická varianta). 2. Pochopitelně může dojít k situaci, kdy post předsedy Senátu nebude obsazen. Nicméně nejen lichý počet senátorů, ale rovněž poněkud odlišné zvyklosti jednání v horní komoře činí méně pravděpodobné napodobení „nekonečného příběhu" volby předsedy Poslanecké sněmovny z období po volbách v roce 2006. 3. Snázeji predikovatelné výsledky produkuje jednokolový systém relativní většiny v případě parlamentních voleb, zejména v situaci strukturovaného (dvou)stranického systému. 4. Na tomto místě je třeba poznamenat, že by valného významu nemělo ani „propuštění" návrh alespoň do druhého čtení, jak požadovali sociální demokraté. Nelze očekávat, že by strany vládní koalice disponující vlastním návrhem měly zájem na případné modifikaci novely z dílny ČSSD. Osud návrhu tak byl již dopředu zpečetěn. Jinými slovy, vládní strany pochopitelně neměly zájem, aby tato snadno medializovatelná „hračka pro voliče" měla punc „Made by ČSSD". 5. Aniž bych se chtěl pouštět do hlubších debat ohledně přání občanů a skutečné role prezidenta v ústavně-politickém systému České republiky, je třeba podotknout, že prakticky jakýkoli příslib většího podílu na správě věcí veřejných zní voličům lákavě. 6. Evropská historie sice zná díky Finsku případ, kdy přímá volba byla přijata po významném oslabení pravomocí prezidenta. Finskou situaci je ovšem třeba zasadit do velmi specifického historického kontextu. Převzato z Revue Politika 1/2011. Autor působí jako odborný asistent na Katedře politologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity. Mon, 31 Jan 2011 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: Počechrané koaliční nervy http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2402-lukas-jelinek-pocechrane-koalicni-nervy http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2402-lukas-jelinek-pocechrane-koalicni-nervy Strany vládní koalice propadají nervozitě. Právem. Volební preference klesají, vzájemná nedůvěra houstne. A až se sociální demokraté nasytí interních bitev a zvolí si v březnu nové vedení, budou patrně šlapat Nečasově družině na paty ještě náruživěji. ODS na tom u voličů byla srovnatelně špatně po „Sarajevu“ čili po pádu druhé Klausovy vlády. Tehdy šlo o dozvuk podezření z nelegálního naplňování stranické pokladničky. Dnes ODS sužuje kauza Drobil: exporadce Knetig mimo jiné šéfovi Státního fondu životního prostředí Michálkovi vyprávěl o vyvádění peněz z resortu a budování politické kariéry pana ministra. Zatímco média jsou už zaměstnána jinými aférami, elektorát občanských demokratů je stále otřesen. Uvnitř ODS doznívají spory nad čerstvými komunálními koalicemi. Nejprve se vášnivě diskutovalo o spolupráci s ČSSD, nyní jsou na černé listině ti, co v radě obce usedli vedle zástupců KSČM. Petr Nečas navíc ve svém místopředsednickém „týmu snů“ ztrácí oporu. Občanští demokraté ke všemu mají dojem, že si na nich koaliční partneři štípou dříví. Například Věci veřejné si vyvzorovaly policejního prezidenta a protikorupční strategii. A apetit neztrácejí: nyní se dožadují personálních změn v orgánech Všeobecné zdravotní pojišťovny. Vrcholem pak je případ někdejšího sledování komunálních politiků z Prahy 11, především z řad ODS, Bártovou společností ABL. Současný ministr dopravy nedokáže rozptýlit podezření, že stál u šmejdění v soukromí a že jeho lidé čerpali informace z policejních databází. A občanští demokraté se ptají: Jak to, že my museli obětovat Drobila, ale Bárta s Johnem zůstávají? Petr Nečas sází na tmel jménem reformy. Ekonomickými analytiky však už byl jeho kabinet přistižen, že při přípravě a prosazování reformních strategií je méně zdatný než někdejší vláda Topolánkova. O reformách se hodně mluví, ale skutek zatím utek. Nalézt konsensus uvnitř koalice a pak i s opozicí navíc může být nad Nečasovy síly. Jeho jediné štěstí je, že mu na záda nedýchá přirozený partajní nástupce. I když vlastně… Míra vnitropolitických aktivit prezidenta Václava Klause nepřehlédnutelně roste. Beznaději ODS se stěží co může rovnat. Ovšem Věci veřejné také nemají na růžích ustálo. Vyhrály poslední dobou několik drobných bitev, jenže v otázkách daňové a důchodové reformy partnerům ustupují a ustupují. Dupnout by si mohly ještě s podmínkou, kterou odsouhlasilo jejich interní internetové referendum a jež spočívá ve schválení důchodové a zdravotnické reformy ústavní většinou poslanců a senátorů. Dokážou to ale? Na jaře Věci veřejné čeká volební konference, na níž dojde ke skládání účtů. A delegáty bude určitě zajímat, jak se liší cesta VV od někdejší vládní pouti Strany zelených. Jsou véčkaři s to pohlédnout svým voličům zpříma do očí? Nebo už se smířili s tím, že se v očích běžných smrtelníků stali zaměnitelnými obyvateli tuzemského dino-parku? Věci veřejné již měsíce uvažují o tom, kdo by mohl Radka Johna v předsednickém křesle nahradit. Nejčastěji padá jméno předsedkyně ústavně-právního výboru Sněmovny Karoliny Peake, ambice jsou připisovány též místopředsedkyni Poslanecké sněmovny Kateřině Klasnové a ministru školství Josefu Dobešovi. Co do mediální atraktivnosti se však nikdo dvojici John-Bárta rovnat nemůže. Sdělovací prostředky se nedávno dopustily jednoduché zkratky. Radka Johna vykreslily jako obdivovatele Václava Havla a Víta Bártu coby fanouška Václava Klause. Ovšem i to má svoji vypovídací hodnotu. Věci veřejné potřebují středové voliče, alergické na mocenskou mašinérii velkých partají, stejně jako technokraty a pragmatiky, kterým mohou imponovat vlastnosti, jež má ministr dopravy shodné s prezidentem republiky. Koneckonců, když bylo nutné řešit prosincovou vládní krizi, Václav Klaus si s předstihem nepozval domu Radka Johna, ale Víta Bártu. A je to také právě Bárta, kdo vyniká ve vysílání vstřícných signálů k tomu křídlu sociálních demokratů, které pošilhává po Věcech veřejných jako po možném budoucím koaličním partnerovi. Objevily se dokonce už spekulace, že Bártovo poukázání na poměry při výstavbě a údržbě silnic a dálnic na Ústecku, pomohlo zatřást s křeslem tamního šéfa ČSSD Petra Bendy a nahrálo snahám a spojencům Michala Haška, jednoho ze dvou vážných uchazečů o řízení Lidového domu. Co nevidět můžeme být svědky véčkařského přehození výhybky od modrých k oranžovým. TOP 09 zatím zůstává mimo novoroční třenice a novinářská pátrání. Leč také tato strana u voličů propadá. Sama to vysvětluje svým – přirozeně nepopulárním – proreformním zápalem. Podobné vysvětlení ale skřípe. Za reformní bouráky byly špičky TOP 09 značeny už loni v létě. Preference se vážně otřásly až nyní. Mnohem pravděpodobnější je, že za ztrátou důvěry stojí potíže ministra práce a sociálních věcí Drábka se státními zaměstnanci a ministra zdravotnictví Hegera s nemocničními lékaři. Miroslav Kalousek nikdy přílišnou popularitou neslul a o Karlu Schwarzenbergovi můžeme jen spekulovat, zda v Černínském paláci sní či bdí. Aféry, které koaliční strany doprovází, by jinde už zatřásly s jednotlivými ministry i celou vládou. U nás jsme smířlivější a trpělivější. Nečasův kabinet tak bude dál rozežírán zevnitř: mocenskými boji, nedůvěrou mezi partnery, vnitřní nestabilitou jednotlivých stran. Aniž by opozice přiložila polínko, může vláda shořet prakticky kdykoli. Tue, 25 Jan 2011 00:00:00 GMT Miroslav Mareš: Stranická špionáž - nový hit české politiky ? http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2373-miroslav-mares-stranicka-spionaz-novy-hit-ceske-politiky http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2373-miroslav-mares-stranicka-spionaz-novy-hit-ceske-politiky V poslední době je česká politika zasažena vlnou vzájemných obvinění z korupčního jednání či tajného sledování, která na jednu stranu prokazuje marasmus, v němž se velká část veřejné správy ocitla, na straně druhé vyvolává nebezpečný trend vzájemného sledování politických stran a zájmových uskupení. Výsledkem jsou načasované skandály, které následně dominují mediálnímu zpravodajství na úkor věcných politických debat. Strany v České republice usilují o získání kompromitujících informací, díky nimiž se snaží jednak získat politické body u veřejnosti, jednak využít tyto informace k nátlaku na své soupeře (za něž se považují i koaliční partnery). V prvním případě po předání spřáteleným médiím vyvolají skandál očerňující protivníka a snaží se tím jeho příznivce převést do svého voličského tábora nebo alespoň do tábora nevoličů. V druhém případě jsou kompromitující důkazy důležité k oslabení politické pozice soupeře při důležitých rozhodováních, což vysvětluje i jejich častý výskyt u koaličních partnerů. Další zajímavou činností je snaha zabránit zveřejnění něčeho nepříjemného (čemuž by nasvědčovala současná kauza kolem Ďuričkovy údajné proti-paroubkovské knihy). V české politice se obvinění ze špehování nevyskytují pouze v posledních týdnech. V polistopadové éře byly do podobných afér zpravidla zatahovány zpravodajské služby či speciální útvary policie (ať již oprávněně či nikoliv) - jako např. při vnitrokoaliční válce v roce 1995, když tehdejší předseda ODA Josef Kalvoda obvinil BIS vedenou tehdejším „mužem ODS“ Stanislavem Devátým, že údajně sleduje politické strany, nebo při různých spekulacích kolem tzv. Kubiceho zprávy. V žádném z obou případů se však politizace státní správy jednoznačně neprokázala. Nejasné politické pozadí má „kauza Savoy“ - do níž byli zapojeni policista i pracovník rozvědky ve službě, a která mohla být vedena protitopolánkovskými odbojáři v bezpečnostní komunitě propojenými s částí opozice. Zatahování státní správy do politických hrátek je jednou stranou nebezpečné mince, druhou je vytváření vlastních špionážních oddělení politických stran. Zde se rovněž nejedná o nic nového pod sluncem v české kotlině - ve třetí republice si strany nasazovaly agenty ke svým protivníkům běžně. Tehdy se však jednalo o boj o podstatu režimu, dnes spíše o boj o přístup ke korytům. ODS je sice nyní právem pohoršena nad tím, že si před lety někdo najal agenturu ABL k jejími sledování, jí samotné však může být připomenuto chvástání bývalého poslance Moravy jakožto sběratele informací a „velkého kompromitátora“ tehdejších koaličních parterů. Soustředění se na vzájemný špionážní boj destabilizuje politickou scénu. Vůči akcím solitérů, kteří se snaží očistit či zachránit sami sebe - jako byla možná Michálkova kauza - je třeba přistupovat shovívavě v situaci, kdy existuje nedůvěra v policii, že by takové kauzy došetřila. Avšak cílené špiclování stabilními stranickými organizacemi a jejich spřátelenými bezpečnostními agenturami by mělo být formou uznávaného obyčeje omezeno, protože to zpochybňuje demokratickou a veřejnou podstatu politiky. S trochou nadsázky je s podivem, že zákon zakazuje ozbrojené formace politických stran a to, aby strany nahrazovaly státní orgány (což se vloni u soudu vymstilo Ochranným oddílům Dělnické strany), proti vytváření špionážních stranických centrál a nahrazování zpravodajských služeb se ale u nás nic nedělá, i když by se mohlo a mělo. Fri, 14 Jan 2011 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: Smutný začátek roku http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2359-lukas-jelinek-smutny-zacatek-roku http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2359-lukas-jelinek-smutny-zacatek-roku Rok 2011 nezačal dobře. Hned první den se před kamery postavil prezident Václav Klaus a spustil představení hodné protřelého hypnotizéra. Uklidnil občany, že letos bude lépe než loni. Vyjádřil přesvědčení, že jsou rozumní a pochopí reformy, jež se na ně valí. Otevřeně podpořil vládu, rýpl si do zelených aktivistů a pokusil se zostudit nemocniční lékaře opouštějící svá místa a mířící mimo jiné do ciziny. K tomu použil úryvku z básně Viktora Dyka. Lidé vzdělanější než prezident mu obratem vysvětlili, jak ve skutečnosti Dyk své verše myslel. Václav Klaus má na své názory plné právo. K čemu již ale legitimitu ztrácí, je tvářit se, že působí nad stranami, že je nezávislým arbitrem. Tato vláda je jeho vládou, možná k ní má citovější vztah než druhdy k vlastním kabinetům a četní komentátoři už také usoudili, že Nečasův tým zpovzdálí diriguje. S tím souvisí druhá nepovedená událost. Prezident po novoročním obědě s premiérem prohlásil, že před vánočními svátky na Hradě žádná dohoda mezi koaličními lídry uzavřena nebyla. Václav Klaus není ani hloupý, ani sklerotický. Dobře si musí pamatovat, jak o dohodě sám začal před čtrnácti dny hovořit. Nyní se pokouší o reinterpretaci – a stojí mu to i za úsměšky, jež musí snášet. Proč? Chce vykoupat Věci veřejné? Posílit Petra Nečase? Obnovit koaliční spor? Anebo se zalekl žádosti občana Philippa Janýra, který se na základě zákona dožadoval od prezidentské kanceláře oficiální informace o tom, jaké dohody byla hlava státu účastna. Kdyby Klaus dohodu přiznal, nesměl by ji tajit. A tak zatlouká, třebaže s šarmem jemu vlastním. Třetí smutná zvěst se týká války ODS a Věcí veřejných o post policejního ředitele. Kádrováni jsou kandidáti, výběrová (doporučující) komise i ministr dopravy Bárta, jehož vliv coby někdejšího majitele bezpečnostní agentury ABL je prý nebezpečný. Po pokusech destabilizovat ozbrojené složky finančně tak nyní nastupuje destabilizace mocenská a personální. Příští policejní prezident si navíc bude nutně muset připadat jako prachobyčejný slouha. A je jedno, zda Petra Nečase, Radka Johna nebo obou pánů zároveň. Paralelně se ale rýsují pochybnosti, zda přetahovaná o vnitro a policejní prezidium nemá ve skutečnosti zakrýt kauzu Pavla Drobila. Vždyť podezření, která vyplývají ze slov exministra životního prostředí a jeho poradce Martina Knetiga, jsou alarmující. Týkají se jednak penězovodů mezi veřejnou správou a politickými stranami, jednak obsazování klíčových úřednických míst na základě partajních nominací (ba nominací jednotlivých vnitrostranických skupin). Nečasova vláda smetla ze stolu zákon, který měl upravovat chod státní správy. Nyní se mlha vznáší nad realizací protikorupční strategie. Je všechno jenom souhra náhod? Zvěst nejtragičtější přišla 8.ledna: zemřel Jiří Dienstbier. Truchlí nejen rodina, ale i Senát, diplomaté, příslušníci někdejšího disentu, hrdá generace novinářů-osmašedesátníků. Byly doby, kdy Dienstbier prohrával, co se dá. Občanské fórum ovládla Klausova družina, která se později transformovala na ODS, Občanské hnutí v roce 1992 ve volbách propadlo, byť bylo plné polistopadových ministrů a známých poslanců. Dienstbierovi se nepodařilo sloučení OH s národními socialisty, opakovaně neuspěl se snahou proniknout do horní parlamentní komory. V roce 2008 se poměry začaly lámat. Dienstbier přestal být vnímán jen coby expert na zahraniční politiku a opět výrazně promlouval do domácího dění. Naposledy – spolu s mnoha dalšími disidenty a historiky - vášnivě polemizoval s autory zákona o tzv. třetím odboji. Na Jiřího Dienstbiera vkusně zavzpomínali politici napříč spektrem, od Vojtěcha Filipa po Petra Nečase a Karla Schwarzenberga. Václav Klaus si posteskl, že odešel další z politických gentlemanů. V tom uhodil hřebíček na hlavičku. Politika se stále více stává kolbištěm utilitárních zájmů, marketingových postupů a špatných herců okázalých rolí. Rozumný dialog podepřený nezpochybnitelným charakterem jeho aktérů je nedostatkovým zbožím. A jak napovídají první významnější politické události roku 2011, na lepší časy se neblýská. Mon, 10 Jan 2011 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: Rušný a rušnější http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2329-lukas-jelinek-rusny-a-rusnejsi http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2329-lukas-jelinek-rusny-a-rusnejsi Máme za sebou náročný rok, bohatý na politické zvraty. Stěží však můžeme říct, že by končil happyendem. Zásadní změna se odehrála v ODS. Střelec Topolánek byl nahrazen trpělivým Nečasem, sympatie občanským demokratům už opět projevuje prezident Klaus. Sociální demokracie po nečekaně chudé sklizni ve sněmovních volbách jednoznačně uspěla ve volbách komunálních a senátních, v horní parlamentní komoře dokonce získala většinu. Popularita Senátu roste a příležitosti se chopil i jeho nový předseda Milan Štěch. Ještě před vánočními svátky například stihl vyzvat ministra zdravotnictví Hegera k dialogu s nespokojenými lékaři a koaliční špičky k zveřejnění čerstvé nepsané dohody z Pražského hradu. Řadoví občané byli znervózněni škrty ve všech resortech a avizovanými „zásadními reformami“. Subjektivně však za nejdůležitější - a z dlouhodobého hlediska zásadní považuji - jiné tři události: Za prvé vystřídání zelených a především lidovců ve sněmovních lavicích Věcmi veřejnými a TOP 09. Sněmovna bez KDU-ČSL je historickou novinkou. Dokládá oslabení programového náboje a personální nabídky lidovců, stejně jako pokračující polarizaci české politiky, kde kultivovaný, ale občas i taktizující středový subjekt nemá moc šancí. Naopak úspěch Věcí veřejných je založen na dvou pilířích: novém způsobu formování politiky (přímá vnitrostranická demokracie, internetová referenda) a marketingově dobře zvládnutém zápase neokoukaných tváří se zprofanovanými dinosaury. Nyní však voliči VV zažívají kocovinu. Jejich favorité od některých stěžejních programových bodů ustupují, realizaci jiných natahují a s dinosaury (tu Kalouskem, tu Klausem) se čile druží. Za druhé množící se korupční kauzy a podezření z klientelismu. První část roku přinesla řadu případů komunální korupce politiků ODS, druhá pak poměr modro-oranžových šibalů víceméně vyvážila. Na komunální úrovni v tomto směru zabodovaly i orgány činné v trestním řízení. Dokazovat nepravosti na vrcholu státní správy a politiky je obtížnější, klientelistické sítě tam jsou komplikovanější, utajenější a také zažitější. Aktuální kauza Státního fondu životního prostředí, kvůli níž rezignoval první Nečasův ministr, Pavel Drobil, může být zlomová. Konečně se našel elitní státní úředník (Libor Michálek), který alespoň částečně zdokumentoval to, o čem se doposud jen šeptalo. Třeba se časem podaří zmapovat i další hnízda klientelismu. Mezitím tento případ stačil zpochybnit protikorupční nadšení koaliční vlády ODS, TOP 09 a VV: premiéra podzimní Michálkova podezření nikterak nevzrušila, ministr vnitra zareagoval jen hloupými radami, ministr životního prostředí vyčlenil černou ovci (Michálka) ze stáda a šéfové TOP 09 vše netečně označili za vnitřní záležitost ODS. Pošramocena byla jak protikorupční tvrdost Věcí veřejných (zvlášť když kauza zatím vyvrcholila tajnou a netransparentní dohodou u prezidenta), tak i pověst Petra Nečase coby muže čistícího ODS. Podařilo se mu sice složit nové partajní vedení, ovšem nezatočil ani s kmotry a velrybáři, ani s mechanismy, které ústí v nezdravé prorůstání stranické politiky a státní správy. Za třetí ohlášený exodus nemocničních lékařů, kteří jako první ztratili trpělivost s vládní sestavou. Na jejich platy scházejí tři miliardy, zatímco předraženými veřejnými zakázkami odtéká miliard nesrovnatelně více. Další černou dírou je léková politika nadbíhající farmaceutickým koncernům. A na základních fondech zdravotních pojišťoven leží ladem 14 miliard. Jistě, všichni lékaři do ciziny neodejdou, přestože třeba v SRN jich scházejí čtyři tisíce. Spíš se jedná o ruskou ruletu: buď kabinet ustoupí a rychle peníze na oprávněné zvýšení lékařských platů najde, nebo si doktoři budou hledat práci jinde či jinou. A české zdravotnictví začne kolabovat… Lékaři představují pouze špičku ledovce nespokojených zaměstnanců. Další pracovníci ve službách státu si na podzim vyzkoušeli protesty a v prosinci i stávku. Stále více lidí odmítá přistoupit na tezi, že zadlužili stát a musí se proto radikálně uskromnit. A tak přestože byl rok 2010 náležitě rušný, rok 2011 může být ještě rušnější. Sice bez voleb (nedojde-li na předčasné sněmovní), zato se silnějšími sociálními nepokoji, s ostřejšími parlamentními střety, s vyhrocenějšími konflikty uvnitř koalice. Pro politickou reprezentaci bude ještě obtížnější komunikovat s občany a obnovovat narušenou důvěru. Proto by měla na zachování soudržné společnosti začít pracovat od prvního novoročního okamžiku. Fri, 31 Dec 2010 00:00:00 GMT Miroslav Mareš: 2010 - rok změn a nejasných nadějí http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2328-miroslav-mares-2010-rok-zmen-a-nejasnych-nadeji http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2328-miroslav-mares-2010-rok-zmen-a-nejasnych-nadeji Končící rok 2010 lze nazvat přelomovým. Na české politické scéně došlo k několika důležitým změnám. Poprvé od roku 1996 má ČR vládu s jasnou většinou ve Sněmovně. Rozložení stranického systému doznalo na pravici výrazných změn, když se vedle oslabené ODS objevila ve Sněmovně dynamicky se vyvíjející TOP 09 a zřejmě jen konjunkturálně úspěšné Věci veřejné. Z vrcholné politické scény odešli dva matadoři, kteří určovali její ráz po celou druhou polovinu první dekády – Mirek Topolánek byl z čela ODS odejit po zdánlivě banálním nevydařeném vtipkování při rozhovoru pro gay časopis, Jiří Paroubek vyčkal na Pyrrhovo volební vítězství. Zatímco ODS našla rychle náhradu v podobě Petra Nečase, v ČSSD se boj o nástupnictví stále urputně vede. Příchod „nové politiky“ do české kotliny však nastal spíše zdánlivě. Přetrvává styl uzavřených zákulisních politických jednání, dominují stranické struktury ovládané regionálními kmotry bez zájmu o skutečně aktivní členstvo a důraz je mnohdy kladen spíše na financování vlastních pokladen na úkor angažovanosti ve prospěch řešení politických problémů. To vše odcizuje politiku veřejnosti. Ta však v ČR v naprosté většině usiluje o demokratické alternativy, což začíná být s ohledem na nárůst populismu a extremismu v Evropě spíše výjimkou. Politická kultura země byla ovlivněna násilím v předvolební kampani, čímž vygradoval trend započatý před evropskými volbami v roce 2009. Deklarovaná snaha o potírání korupce byla diskreditována „kauzou Drobil“. Ve veřejnosti narůstá nespokojenost s obecnou kriminalitou. Výzkum agentury STEM potvrdil velmi rizikové napětí v soužití mezi majoritou a romskou populací, které neochablo ani v důsledku procesu s tzv. vítkovskými žháři. Eskalace násilí na lokální a regionální úrovni je stále na spadnutí, což potvrdily incidenty v Ředhošti, Novém Bydžově, v Břeclavi, v Krupce, v Klatovech i na mnoha dalších místech. Vláda měla možnost nastartovat výrazné ekonomické a sociální reformy, i když tak doposud ve větší míře neučinila. Léto a podzim byly ovlivněny kampaní před komunálními a senátními volbami, poté se vyčkávalo, jakou sílu předvedou odboráři na svých demonstracích. Ty zůstaly daleko za očekáváním jejích organizátorů i parlamentní opozice. I přes aféru Drobil se pak podařilo schválit rozpočet, který rovněž může přinést zvrat v dosavadních zadlužovacích trendech. Do roku 2011 vstupuje česká politika s řadou tíživých problémů. Přestože do nové vlády byly různými lidmi vkládány různé naděje, není vůbec jasné, zda budou naplněny. V tomto roce vláda musí uskutečnit zásadní slibované reformy, nebo přijde o raison d'être své existence. I když o reformy Nečasovy vlády mnozí občané ČR nestojí, stoupenci levice mají jen omezené možnosti, jak dát svoji nespokojenost najevo. Volby nebudou, dlouhodobé masové protesty kvůli ekonomice v ČR zatím nejsou v kursu a jednodenních odborářských „svozů“ do Prahy se již vlády nebojí. V roce 2011 tak zřejmě budou přijaty rozsáhlé reformní normy, jejich dopad se projeví až v letech následujících. Thu, 30 Dec 2010 00:00:00 GMT Vladimír Zimmel: Politický boj o prezidenta „apolitické“ Policie ČR http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2314-vladimir-zimmel-politicky-boj-o-prezidenta-apoliticke-policie-cr http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2314-vladimir-zimmel-politicky-boj-o-prezidenta-apoliticke-policie-cr (bývalý ředitel Finanční policie exkluzivně pro server Naši politici.cz) Silná přestřelka a následné tvrdé vyjednávání v nejvyšších patrech české politiky o post policejního prezidenta nemohla nechat nikoho na pochybách o tom, jak velký význam je této funkci ze strany nejvyšších státních představitelů přikládán. Události posledních týdnů zřetelně poukázaly na dva méně známé fakty. Tím prvním je neodvolatelnost policejního prezidenta, což lze pokládat za chybu v situaci, kdy dotyčný dlouhodobě neplní dobře své úkoly. Druhým faktem je skutečnost, že funkce policejního prezidenta se stala zvláštní obchodovatelnou komoditou při vyjednávání politických stran. Zvýšený zájem politiků o policii pak dále otevírá otázku, zda jeho smyslem je zajistit stav omezené akceschopnosti policejního sboru, motivovaný snahou o prosté ovládnutí policie tak, aby v zájmu vládnoucí skupiny ochránila zájmy spřátelených podnikatelských elit a naopak přidusila ty nespřátelené anebo zda jsme svědky snahy o nastartování procesů, jež by znamenaly efektivně fungující policii předkládající zřetelné výsledky své práce a které by mohly být považovány za záruku ochrany objektivních zájmů celé společnosti. Je třeba připomenout, že česká policie svými výsledky v posledních letech nijak neoslňuje, spíše naopak - chybí jí zřetelné úspěchy v boji se zločinem, především se jí nedaří bojovat se závažnou trestnou činností, s korupcí, se sofistikovanou finanční kriminalitou, s praním špinavých peněz. V agónii se nachází i vyhledávání a zajišťování výnosů z trestné činnosti, které je v řadě evropských zemí pokládáno za jeden z nejúčinnějších nástrojů v boji proti zločinu. Policii se nedaří získávat informace z  kriminálního prostředí a naopak cenné informace z „živých“ případů jí unikají. Být kriminalistou protikorupční policie není žádný med v situaci, kdy vám nadřízení „luxují“ informace z trestního spisu a snaživě je kamsi nosí. Ani oznamovatelé závažné trestné činnosti nemají na růžích ustláno, neboť krom toho, že si podrobnosti ze své výpovědi přečtou druhý den v tisku, také zřejmě riskují vlastní holou existenci. Policejní sbor v současnosti pak připomíná více spolek salonních úředníků než jednotky odhodlaných bojovníků se zločinem. Je smutnou skutečností, že na sebe v posledním období dokázal upozornit nejvíc vyplácením královských odměn vybraným policejním funkcionářům, jež v minulosti neměly obdoby a nijak nekorespondují s dosaženými výsledky. Nebývalý úpadek přitom postihl především Službu kriminální policie a vyšetřování. Bylo by chybou za vše činit odpovědným pouze dosavadního policejního prezidenta Oldřicha Martinů, podíl na neutěšeném stavu české policie mají i některé další policejní špičky. Nečinil bych Martinů například odpovědným za blíže nespecifikovanou nespokojenost některých ředitelů celorepublikových útvarů a jejich údajnou touhu odejít ze služebního poměru ale naopak za to, že nedokázal zřetelně vyjádřit svou nespokojenost s výsledky práce některých těchto útvarů a z jasných nedostatků nevyvodil odpovídající důsledky. Za velký problém pak lze považovat situaci, kdy je policejní prezident ve střetu s ministrem vnitra. Schopnost shodnout se na řešení zásadních otázek je nezbytnou podmínkou pro úspěšné fungování policie. Za vzniklé situace se výměna policejního prezidenta dala očekávat. Svou rezignací v uplynulých dnech nakonec Oldřich Martinů ministru vnitra pomohl vyřešit ten méně složitý problém z mnoha dalších, které před ministrem Radkem Johnem aktuálně stojí. Tím složitějším problémem bude obsazení uvolněné funkce novou osobností. Odborná i laická veřejnost se obává příchodu loutky ovládanou provázky ze společnosti ABL, existují však i optimisté, kteří věří v příchod schopného velitele, který opět začne českou policii smysluplně řídit. Podle mého názoru správná nebo chybná volba nového policejního prezidenta může mít rozhodující význam pro důvěryhodnost politické strany Věci veřejné. další články autora Mon, 27 Dec 2010 00:00:00 GMT Miroslav Mareš: Nepříjemná nadílka zachráněné vládě http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2307-miroslav-mares-neprijemna-nadilka-zachranene-vlade http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2307-miroslav-mares-neprijemna-nadilka-zachranene-vlade Vláda Petra Nečase přežila hlasování o důvěře a může pokračovat ve své činnosti. Nečekaný předvánoční otřes české politiky nakonec nebude mít natolik fatální následky, jak mnozí po vyhrocení střetů uvnitř vlády čekali. Aféra Drobil však pro vládu představuje neradostnou nadílku, která ji bude ještě dlouho zatěžovat. Opozice se k ní bude stabilně vracet a bude díky ní zpochybňovat jeden z hlavních vládních taháků, kterým je boj proti korupci. Na něm se snaží profilovat především Věci veřejné, které rozjely kvůli této aféře hodně divokou hru (včetně demonstrativního odchodu z koaličního jednání). Nakonec však ve vládě zůstali a podpořili ji. Vyhandlovaná definitivní výměna policejního prezidenta a přijetí protikorupčního plánu této straně u veřejnosti nijak nepomohou a posílí vnitřní pnutí v jejím rámci. Mimo Prahu tvoří členstvo VV zřejmě především lidé, kteří odešli po střetech s bývalými spolustraníky z jiných stran anebo dlouholetí „angažovaní nespokojenci“, kterým chování pražského vedení nabourává iluze o utopické razantní změně české politické kultury. Vedení VV však za současného stavu preferencí nemůže riskovat, že by se ochodem z vlády ocitlo mimo hlavní politickou hru. Protestní politiku již jim málokdo uvěří a John už nové voliče nepřitáhne. Hlavní propagační záchranou jsou Bártovi razantní kroky (zatím na ministerstvu dopravy), a k nim je potřeba vládní účast. Dohody Nečasova kabinetu bude nyní garantovat prezident Klaus, i když tyto garance nelze přeceňovat. Klause aféra Drobil zasáhla, protože ministr životního prostředí mu byl názorově velmi blízký. Klaus neměl zájem hrotit situaci, jejímž výsledkem mohla být po pádu vlády opět úřednická vláda nebo nějaká forma velké koalice. Díky celkovým okolnostem nakonec sehrál roli konstruktivního státníka, který zachránil politikům klidné vánoce. ČSSD se snažila z mediální aféry, jejíž propuknutí se odehrálo zcela mimo ni, vytěžit maximum. Pád vlády by jí nevadil, protože by mohl vést k předčasným volbám, v nichž by patrně posílila nebo k velké koalici. Spolupráce s TOP 09 nebo VV sice nebyla vyloučena, ale tyto strany si jsou dobře vědomy toho, že ve vládě s ČSSD by si nevydobyly tak silné pozice, jako mají v Nečasově kabinetu. Předseda vlády Nečas je po aféře Drobil oslaben. V celé kauze byl zahnán do kouta a jednal nekonsistentně. Navenek ODS nepomohl a uvnitř strany si pohoršil tím, že nyní bude ještě obtížnější získat pro občanské demokraty peníze. To mu totiž silní regionální kmotři vyčítali – za Topolánka a Langera se sponzoři hrnuli více, nyní jim ODS jednak nemá moc co nabídnout a jednak je se vším spojeno větší politické riziko. Nahromaděné problémy se nyní bude snažit vláda přebít zvýšeným reformním úsilím. Po krachu odborářské stávky se v této oblasti může cítit jistější v kramflecích, před spřízněnými ekonomickými a mediálními kruhy však nyní musí prokázat své odhodlání. Protikorupční fronta je již pro Nečasův kabinet zřejmě zbytečným bojištěm. Své umění nyní buď tato vláda prokáže na ekonomickém kolbišti, nebo bude zemi nadělena jiná. Thu, 23 Dec 2010 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: Oranžové poskakování http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2274-lukas-jelinek-oranzove-poskakovani http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2274-lukas-jelinek-oranzove-poskakovani Úspěch v podzimních senátních a komunálních volbách může sociální demokracie chápat jako satisfakci. Po skromném výsledku ve volbách do Sněmovny se k ČSSD vrátili jak tradiční voliči, tak levicoví intelektuálové. Lidový dům přestal kázat a začal diskutovat. Usnout na vavřínech a spoléhat se jen na změnu stylu by se však soc.dem. mohlo zle nevyplatit. Světová ekonomická krize postavila před moderní levici řadu zásadních otazníků týkajících se (ne)reformovatelnosti kapitalismu, podoby sociálního státu či jiskření mezi poptávkou po rychlém blahobytu pro všechny a poptávkou po ekologicky šetrném životě, v němž mají duchovní hodnoty navrch nad mamonem. Čekat od březnového sjezdu odpovědi by bylo naivní. ČSSD by ale měla být schopna zaujmout jistým intelektuálním výkonem. Místo toho se rozjíždí oblíbené personální závody. Sociální demokraté musí zvolit předsedu a síly snad nikdy v minulosti nebyly tak vyrovnané jako dnes. Šiky podporovatelů poskakují za předsednickými kandidáty, okresy a kraje žijí udílením nominací. Nebýt dopadů na celostátní politiku, mohli by se pozorovatelé zvenčí válet smíchy. Vždyť každý, včetně členů ČSSD, má přece vlastní rozum. Proč musí být masírován informacemi, kdo za kým stojí? A oficiální nominace? Vyprávět by mohla ODS. Její červnový kongres skončil zcela jinak, než napovídaly výstupy z krajských konferencí. ČSSD má zase specifickou zkušenost z volby své místopředsedkyně na minulém sjezdu. Osvěžujícím počinem jsou stručné programové manifesty, které představili Bohuslav Sobotka a Michal Hašek. Členové ČSSD mohou být klidní: žádná revoluce na spadnutí není. Kde se oba texty přímo neshodují, tam se aspoň doplňují. A jeden z výraznějších rozdílů – reflexi sociálního státu – mi vrozená skepse velí nepřeceňovat. Šedivá však je teorie a zelený strom života. Veřejnost nebude sociální demokracii hodnotit ani tak podle záměrů, jako spíš podle praktické politiky. Ve Sněmovně, Senátu, v regionech i jednotlivých obcích. A bude si všímat, jak je hodnotově a názorově konzistentní. Z tohoto úhlu pohledu lze za zlomové pokládat konání ČSSD v hlavním městě. Většina pražských funkcionářů vsadila na pragmatismus a hledání „rozumných“ řešení. Pobyt v opozici by podle nich byl nedůstojný. Komunální lídr Jiří Dienstbier ml., kterému nestačí jen „programové průniky“, ale volá též po důvěryhodnosti partnerů a uzavíraných svazků, to navíc schytal za „neodůvodněný principiální postoj“ zastávaný před volbami i po nich. Hic Rhodos, hic salta! (Zde je Rhodos, zde skákej!) Programové desatero Michala Haška výstižně hovoří o čitelnosti, důvěryhodnosti, souznění slov a činů, respektované a otevřené politice, ba o morálněetickém kodexu. Bohuslav Sobotka v tomto zaostal. Zato se na stranickém předsednictvu zasazoval, aby nedoporučilo koalici s ODS v Praze, a připomněl jak chladnokrevný holport se zkompromitovanými spojenci může poškodit celorepublikový obraz ČSSD. Sobotka neuspěl, v městech jsou hákliví na rady z centra. Přesně však vystihl téma, které budoucnost sociální demokracie ovlivňuje více než jakýkoli sjezdový personální souboj. Thu, 09 Dec 2010 00:00:00 GMT Miroslav Mareš: Politické problémy pozdního podzimu http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2245-miroslav-mares-politicke-problemy-pozdniho-podzimu http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2245-miroslav-mares-politicke-problemy-pozdniho-podzimu V posledních dnech česká politika zaznamenala několik událostí, které mohou signalizovat nové konfliktní linie mezi českými stranami i mezi jejich vnitřními frakcemi. Bartákova aféra svědčí o napětí mezi současným vedením ODS a TOP 09, protože Bartáka si pod svoje křídla vzal Miroslav Kalousek. Současně je to, že ODS dává od Bartáka ruce pryč, i důkazem odstřihnutí se Nečasova vedení od jednoho z významných mužů Topolánkovy éry. Odpůrci velké koalice v Praze, mezi něž patří i TOP 09, se nyní pokouší za pomoci demonstrací zvrátit spolupráci občanských a sociálních demokratů v Praze. Efekt je však spíše propagační s výhledem na další politické dění, protože reálně již změnu politiky ODS či ČSSD v této otázce čekávat nelze. Z existence petic a podpory známých osob je zřejmé, že velká koalice v Praze udělala čáru přes rozpočet nejen TOP 09, ale i proudu tzv. nepolitické politiky, který zvláště se Zdeňkem Tůmou spojoval své naděje na vliv na pražskou politiku. Představy o to, že TOP 09 bude vládnou s pomoci loajální Disentbierovy ČSSD či zcela marginalizované ODS vzaly za své. V ODS si předseda Nečas připouští, že stávající zklamání části pravicových voličů může mít i dlouhodobější dopady na pozici a popularitu ODS. Současně se potřebuje vymezit vůči neposlušným regionům, které odmítly jeho kritiku velkých koalic. Odvolání Blažka z Lesů ČR může být předzvěstí zásadnějšího střetu. Ukazuje se, že nové vedení ODS zvolené po posledním kongresu není „novým jednotným Nečasovým týmem“, jak se v červnových dnech po stranických volbách mohlo zdát. Proti ODS a TOP 09 se postavil i nový soupeř, a sice lidovci, kteří po částečně resustitaci v senátních volbách zkoušejí prorazit s mladým dynamickým předsedou Pavlem Bělobrádkem. Ten v médiích dostal zbytečně hysterickou nálepku posluchače Orlíku, což mu paradoxně může u části veřejnosti spíše pomoct. Říká, že není nový Čunek ani Lux, nicméně není jasné, jakou cestou se chce vydat. Jiné prostory, než ty vytyčené Čunkovou nebo Luxovou cestou, se lidovcům v našem stranickém spektru neotevírají. Oba směry jsou přitom odkryty i pro Věci veřejné, které se po ztrátě Johnova charismatu mohou orientovat buď na roli vnitrokoaliční levostředové opozice nebo zkombinovat Škárkovy „law and order“ přístupy s Bártovou snahou po efektivním působení státní správy. Druhý směr pro ně dočasně otevírá možnost být za „drába“ negativ české politiky a dohlížet i nad zlobivou části společnosti (ostatně je zajímavé, že v jinak pro VV nepříliš úspěšných komunálních volbách uspěl její kandidát v Chodově Ladislav Paštěka - bývalý člen Národní strany a Národní gardy). Do stávajících trendů vývoje české politiky brzy zasáhne schvalování státního rozpočtu. Ukáže se vůle ke kooperaci koaličních subjektů i jejich vnitřní jednota. Avšak i pokud se jej podaří bez větších vnitrokoaličních střetů přijmout, neznamená to, že se v zimních měsících nemohou objevit razantní dopady některých problémů a sporů, které si strany zastlaly před zimou do svých čerstvě vytvořených doupat. Fri, 26 Nov 2010 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: Kauza Barták - test loajality http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2213-lukas-jelinek-kauza-bartak-test-loajality http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2213-lukas-jelinek-kauza-bartak-test-loajality Pro pochopení událostí okolo bývalého ministra obrany a současného náměstka na ministerstvu financí Martina Bartáka je klíčové slovo „loajalita“. Loajalita mezi vysokými státními úředníky, loajalita mezi lobbisty, ale i loajalita mezi spojenci v mezinárodním měřítku. Korupce ve veřejné správě České republiky není ničím novým. Ruka ruku myje na úrovni komunální i vrcholné politiky. O neprůhledném propletenci vztahů kapitánů byznysu a politiků, ne-li celých politických stran, pochybuje málokdo. A sotva kdo bude také rozporovat podezření, že korupčníkům a klientelistům se tradičně nejlépe vede na ministerstvu obrany, kde se rozhoduje o zakázkách s takřka astronomickými rozpočty. Stávající ministr obrany Alexandr Vondra by rád poměry změnil. Jeho konkrétní kroky to potvrzují. Resort obrany postupně opouštějí nejpodezřelejší osoby. Na ulici ovšem nekončí. Naopak zhusta míří na ministerstvo financí. Tomu momentálně velí jeden z někdejších náměstků ministra obrany, Miroslav Kalousek. Pro něj jde o dávnou minulost, náměstkoval v letech 1993 až 1997. Alexandr Vondra přitom tvrdí, že právě v devadesátých letech byl systém připomínající chobotnici nastaven. Kalousek ale připomíná, že byl propírán ze všech stran a nikdy mu nic dokázáno nebylo. Má pravdu, přitom oněch kauz byla spousta: padáky pro českou armádu, modernizace tanků T-72 a jejich prodej do Alžírska, štábní informační systém, prodej kasáren na pražském náměstí Republiky, výměna stíhacích letounů MiG-29 za polské vrtulníky nebo miliardová zakázka na dodávky potravin armádě. Podobně čistí jako Kalousek vyšli z nejrůznějších podezření i další náměstci. K řadě z nich cítí Miroslav Kalousek nebývalou loajalitu, pakliže nejde přímo o vztah otcovský. Martinu Bartákovi, náměstkovi ministra obrany v letech 2006-2009, nabídl křeslo náměstka na financích poté, co o jeho služby na obraně neprojevil zájem Alexandr Vondra. Náměstka ministra obrany v letech 2002-2003 Pavla Severu prosazoval do funkce generálního sekretáře TOP 09. Jaké měl úmysly s náměstkem ministra obrany v letech 2003-2010 Jaroslavem Kopřivou, můžeme jen spekulovat. Kopřiva v létě ve funkci skončil kvůli dojednávání provize ze stamilionové zakázky na nákup minometů. Na jeho schůzkách s lobbisty prý byla zmiňována i jména Severy a Bartáka. Loajální byl i Martin Barták. Na ministerstvo financí si s sebou z obrany přivedl dva vlivné muže. Prvním je bývalý náměstek Jan Fulík, který stál za podivným pořízením letadel CASA, kvůli němuž bude Česká republika čelit žalobě Evropské komise. Druhým pak bezpečnostní ředitel úřadu David Průša. Dlouho se zdálo, že loajalita někdejších špiček ministerstva obrany je neprůstřelná. Ale protože – jak známo – „vyšší bere“, nabourala ji loajalita mnohem silnější, loajalita k stěžejnímu českému spojenci a k pověsti země za hranicemi. Martin Barták měl podle někdejšího amerického velvyslance u nás Williama Cabanisse a prezidenta americké pobočky firmy Tatra Duncana Sellarse za vysokou finanční částku nabízet urovnání problémů mezi firmami Tatra a Praga, které blokovaly obchod Tatry s ministerstvem obrany. Čerstvě se jako svědek proti Bartákovi přihlásil i americký podnikatel a ekonom Marc Ellenbogen. Za Martina Bartáka se naopak postavil ředitel společnosti Praga Export Petr Ptáček. Nadnesl otázku, proč Cabaniss informuje o dění před třemi lety až nyní. Na druhou stranu nelze pominout, že na českou korupci si američtí diplomaté neoficiálně stěžují už roky. Jednou z posledních kapek mohla být i nedávná zkušenost Americké obchodní komory, která před sněmovními volbami s českými partajemi a neziskovými organizacemi projednávala koncepci protikorupčního boje. Ovšem po volbách se po hezkých předsevzetích slehla země. Být obviněn bývalým velvyslancem Spojených států amerických je silná káva. Zvlášť když Barták fungoval jako součást administrativy, která deklarovala, že transatlantickou vazbu pokládá za klíčovou. Tuto třaskavou nálož nemohli k Washingtonu loajální premiér Nečas a ministr Vondra přehlédnout. Stranou musela jít i někdejší Bartákova těsná spolupráce s vlivnými figurami občanských demokratů Janem Vidímem a právě Petrem Nečasem. Ostatně i do Fischerova úřednického kabinetu byl Barták vyslán na post premiérova zástupce coby nominant ODS s pevnou důvěrou stranického vedení. To všechno je teď minulostí. Petr Nečas přitom může z celé šlamastyky vyváznou beze šrámu. Nejen že Bartákovo údajné počínání jednoznačně odsoudil. V premiérův prospěch hovoří i jeho osobní poctivost a letitý tlak na bourání korupčních a klientelistických vazeb. Úspěchů zatím moc nemá, dokonce ani jeho vlastní poslanci nemíní ukončit angažmá ve firmách se státní účastí, o to radikálnější proto Nečas musí být v situacích, v nichž může naplno ukázat své svaly. A to i za cenu dalšího koaličního konfliktu s místopředsedou TOP 09 Miroslavem Kalouskem. Ten přitom tahá za kratší konec provazu. Sám sice čistý jak lilie, ovšem obklopující se lidmi, kteří jsou zpochybňováni jeden za druhým. Zkoušena je tím nejen loajalita ministra financí, ale také míra loajality ministra zahraničí a šéfa TOP 09 Karla Schwarzenberga. Dosud s Kalouskem tvořil nerozbornou dvojici a při každé příležitosti se jej zastával. Nyní to tak jednoduché nebude. Zatímco kdysi mohl Karel Schwarzenberg nad spolehlivostí kontroverzního Jiřího Čunka mávnout rukou, Kalouskova zarputilost otřásá jak koalicí, tak česko-americkými vztahy. Tím spíš bude zajímavé sledovat, jak dlouho Kalouskovo bratrství s někdejšími druhy z ministerstva obrany vydrží. Všimněme si při tom všem spekulování jedné věci. Celá Bartákova kauza sklouzává do roviny gest, symbolů a politických tanců. O víkendu vyústila v koaličně-opoziční přestřelku, za čí vlády byl resort obrany neprůhlednější. Obávám se, že se ocitáme na nejlepší cestě nebojovat ani tak s korupcí samotnou, jako ji spíš používat coby klacek na politické oponenty. Proto buďme vděční aspoň za onen tlak ze zámoří, který nejspíš hned tak nepoleví. Ve Spojených státech je lobbing také častým hybatelem politických a legislativních dějů. Vztahy mezi politiky, státními úředníky a lobbisty tam jsou však nastaveny na mnohem vyšší a etičtější úrovni než v českém Balíkově. Tue, 16 Nov 2010 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: Nemoci velkých stran http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2192-lukas-jelinek-nemoci-velkych-stran http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2192-lukas-jelinek-nemoci-velkych-stran Předseda ODS Petr Nečas podporovaný místopředsedy Miroslavou Němcovou a Alexandrem Vondrou neuspěl na výkonné radě se záměrem zatrhnout uzavírání velkých koalic na komunální úrovni. Úřadující předseda ČSSD Bohuslav Sobotka zase u předsednictva své strany nepochodil, když se, poučen Nečasovou prohrou, pokusil podobnou myšlenku formulovat opatrněji a žádal, aby vyjednavači zohledňovali nejen programové průniky, ale i (ne)věrohodnost partnerů. O den později ústřední výkonný výbor sociální demokracie zrušil přímou volbu předsedy, za kterou plédovali jak Sobotka, tak jeho vyzyvatel Michal Hašek. Co se to ve velkých stranách děje? Ztrácejí jejich šéfové nad nimi kontrolu? Nečas a Sobotka jsou vnímáni jako lídři poctiví a slušní. Prostě ideální do nasvícené výkladní skříně. Spokojena jsou média, spokojeni jsou voliči, stejně jako řadoví straníci. Nečasův a Sobotkův lehce introvertní styl se výrazně liší od autoritářů Miloše Zemana, Václava Klause, Jiřího Paroubka nebo od hurónství Mirka Topolánka. Jedněm stačí šeptnout, co by rádi - a stranické orgány stojí v lati. Jiní se mohou zbláznit – a prohrají. To ještě nemusí být žádná tragédie. Předsedové stran jsou jen první mezi rovnými a ani oni nemají patent na rozum. Rozhoduje vždy kolektivní vedení a nese také společnou odpovědnost. Přesto jedno podezření existuje. Obecně se dá popsat jako žonglování stran s idejemi a programy, o něž se opírají. Pro řadu partajních členů je důležitější oranžový či modrý vývěsní štít, pod který mohou umístit cokoli, zejména sami sebe, než stranický program a tradičně vyznávané hodnoty. Stačí si jen připomenout, na kolika místech si kandidáti ODS a ČSSD před podzimní volbami pohrávali s xenofobií a rasismem. Jinde ignorují protikorupční tažení. ODS má navíc problém s místními sdruženími, která tolerují radniční spolupráci s KSČM. Ideový tmel politických stran jako by vyprchával. Jsou stále pragmatičtější, chovají se technokraticky. Rozdíly mezi nimi se stírají. Není právě toto jednou z příčin odporu většinové populace k politice a stranictví? V ODS lze zaslechnout nářek, že jejími hybateli jsou dál regionální kmotři, propojující politiky s byznysem a spřádající klientelistické sítě. Krátké na ně je i Nečasovo vedení, nemluvě o tom, že předsedovu idealismu jsou místopředsedové Blažek a Drobil notně vzdáleni. Nebo snad někdo zaznamenal změny v modrém týmu na Českobudějovicku, Karlovarsku, Zlínsku nebo Liberecku? O co míň má ČSSD kmotrů, o to jsou v ní mocnější partajní sekretariáty a tzv. střední stranické kádry. Lidé s funkcí, ovšem nenasazující za sociální demokracii dnes a denně krk v médiích nebo při klíčových mezistranických bitvách. Pevně si stojí za vlastní představou komunálních koalic (preferují leckdy partnery spřízněné nikoli programem, nýbrž osobními vazbami a zájmy) a svůj vliv si hlídají i při spravování celé strany (přičemž přímé volby na různých úrovních by tento vliv omezovaly). Občas se říká, že měnit zavedené politické strany je stejně těžké jako manévrovat s tankery či letadlovými loděmi. Co do obtížnostmi nahrazování ustálených zvyklostí novými postupy to je pravda. Na druhou stranu je potíží zdejších partají, že mají málo členů. Tím snadněji jsou ovladatelné nejen těmi stávajícími, ale i porůznu účelově ponakupovanými, aby hlasovali v čímsi úzkém zájmu. Dokud Petr Nečas a Bohuslav Sobotka nepřivedou do svých partají čerstvé idealistické členy, dokud nezprůhlední rozhodovací procesy a neotevřou je třeba i sympatizantům zvenčí a dokud znovu „neproškolí“ své kolegy z dlouhodobých stranických programů, mohou prohrávat jeden střet za druhým. Mon, 08 Nov 2010 00:00:00 GMT Miroslav Mareš: Lesk a bída velkých koalic na radnicích http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2166-miroslav-mares-lesk-a-bida-velkych-koalic-na-radnicich http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2166-miroslav-mares-lesk-a-bida-velkych-koalic-na-radnicich Na řadě českých radnic již byly odsouhlaseny velké koalice mezi ODS a ČSSD anebo se k nim schyluje. V době psaní tohoto komentáře není vyloučeno, že tento model spolupráce ovládne na příští čtyři roky i dvě největší města v ČR - Prahu a Brno. Proč vlastně přistupují obě strany k tomuto spojenectví, které je může za určitých okolností poměrně silně poškodit, a to i na celostátní úrovni? Velká koalice bývá zpravidla chápána na celostátní úrovni jako spolupráce dvou velkých konkurenčních stran z protilehlých částí osy politického spektra, která se zpravidla objevuje v rizikových obdobích existence politického systému, kdy je třeba širokou politickou shodou demonstrovat a prosadit zásadní politická opatření. Na regionální a komunální úrovni nejsou předpoklady pro vznik velké koalice natolik striktní, a proto se v ČR na těchto úrovních objevují poměrně často. Důležitým impulsem ke vzniku velkých koalic je vnitřní stabilita. Vícero malých partnerů sice může přinést i zdánlivě silnější ideovou spřízněnost, ta ale krachuje tváří v tvář každodenním výzvám i dlouhodobým investičním záměrům, které se na radnici připravují. Netřeba si dělat iluze, že se pod pláštíkem jednoty a stability může skrývat i snaha rozdělit si „výhodné kšefty“ pro svoje lidi. Z hlediska velkých stran je ovšem výhodnější spolupracovat i v takovém prostředí se spolehlivým partnerem sdílejícím stejnou mentalitu než s nevěrohodnými „rychlokvaškami“ z různých malých stran, kteří zde nebyli, teď jsou a zase nebudou. Co ale vede sociální demokracii v Praze k jednáním se občanskými demokraty, vůči kterým směřovala tvrdou předvolební kampaň? Špatně vládnoucí velká koalice by ČSSD sice mohla poškodit v dalších volbách, ty jsou ale až za dlouho - jak sněmovní, tak komunální. A v senátních volbách za dva roky by sociální demokraté tak jako tak měli málo šancí. V Brně si ČSSD vyzkoušela koalici s menšími středovými subjekty a zelenými. Díky ní sice „vyrostl“ Roman Onderka, ale vnitřního handrkování si užila ažaž. Velké strany totiž v posledních volbách získaly zkušenost, že v systému dlouhodobě přežívají, zatímco malé strany mohou rychle vyletět nahoru, ale pak se po zvolném strmém pádu ztratí. Kde jsou dnes Evropští demokraté nebo Brno 2006 - Tým Jiřího Zlatušky? Schopnost politicky vyrůst vedle (více či méně problematické) velké koalice a pak se dlouhodobě udržet v komunální a regionální politice je mnohem obtížnější, než se zaměřit jen na negaci samotného faktu spolupráce občanských a sociálních demokratů. Sun, 31 Oct 2010 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: Významné pohyby v české politice pokračují http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2130-lukas-jelinek-vyznamne-pohyby-v-ceske-politice-pokracuji http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2130-lukas-jelinek-vyznamne-pohyby-v-ceske-politice-pokracuji Politická mapa České republiky doznala změny. Sociální demokracie, která od roku 1989 hrála v komunální politice - s výjimkou několika enkláv - druhé housle, nejenom dohnala občanské demokraty, ale ve většině statutárních měst je i porazila (ODS zbyla Plzeň, Mladá Boleslav, Kladno a Teplice). ČSSD nyní má rovnoměrně rozloženou podporu napříč republikou. Zvítězila v osmatřiceti okresních a statutárních městech (Brno, Ostrava, Olomouc, Nymburk, Český Krumlov, Jindřichův Hradec, Písek, Prachatice, Tábor, Domažlice, Cheb, Sokolov, Děčín, Chomutov, Ústí nad Labem, Česká Lípa, Hradec Králové, Náchod, Chrudim, Pardubice, Havlíčkův Brod, Jihlava, Třebíč, Žďár nad Sázavou, Blansko, Hodonín, Kroměříž, Karviná, Havířov, Příbram, Tachov, Vyškov, Znojmo, Jeseník, Prostějov, Přerov, Bruntál, Frýdek-Místek). Sociální demokraté tak navázali na úspěch z krajských voleb 2006, a to i bez agresivní a negativní kampaně z Paroubkovy éry. Přesto je hlavní zprávou voleb zejména ústup ODS. Nejen ve prospěch ČSSD, ale i řady nezávislých kandidátek (leckde je sestavili bývalí členové ODS) a také TOP 09 (v Praze, Zlíně, Mělníku). Vymlouvat se ale na rozštěpení pravice nemá cenu, vždyť levice je v podobné situaci. Tam, kde občanští demokraté prohráli, to bylo způsobeno jejich místní pověstí, arogancí, korupčními a klientelistickými kauzami. Uspěli naopak v místech, kde důkladně dbali o svoji pověst po celé čtyři roky (Pelhřimov, Litoměřice, Rokycany, Rakovník…). Exemplární porážku zaznamenala ODS v Praze, byť se našly obvody, na které dál může být pyšná (např. Praha 6). A protože Praha zpravidla udává pravicové politice tón, leží na vítězné TOP 09 značná odpovědnost. Projeví se i při skládání radniční koalice, do níž se - nijak překvapivě - nejvehementněji hrnou ti, co si už vládnutí v hlavním městě vyzkoušeli. Ledaskde se můžeme dočkat situace, kdy budou vítězové komunálních voleb obejiti a skončí v opozici. I to však patří k zastupitelské demokracii. A například sociální demokracie může s nejpočetnějším klubem v opozici v některých městech ještě dosbírat potřebné komunální zkušenosti. Vše ostatní závisí na obratnosti politiků: je jejich úkolem přesvědčit nejen voliče, ale nabrat i nezbytné koaliční partnery. Občané nezklamali. Přesně vyhodnotili místní poměry, přišli a rozdali červené i žluté karty. O revoluci se dá mluvit v Liberci, Zlíně, Českých Budějovicích či Karlových Varech. K urnám dorazili i sympatizanti levice, což ovlivnilo též výsledky prvního kola voleb do Senátu. ČSSD postoupila do druhého kola ve 22 obvodech, ODS v 19, TOP 09 v 5, KDU-ČSL ve třech, Severočeši a nezávislí ve dvou, Věci veřejné v jednom. Komunisté tradičně neuspěli. Koalice s opozicí se shoduje v tom, že tématem druhého kola bude vztah voličů k reformám avizovaným Nečasovou vládou. To může nepatrně zvednout voličskou účast, která po sympatických číslech z uplynulého víkendu (48,5% v komunálních volbách, 44,6% v senátních) bude mít tendenci klesnout. Lidový dům si přeje posbírat dvanáct mandátů potřebných k zisku senátní většiny. Plán to není nereálný, avšak smělý. Jenže i deset čerstvých křesel by mohlo být úspěchem, zvlášť kdyby ČSSD dokázala v horní komoře spolupracovat s lidovci či některými nezávislými. ODS asi nevyzobe o moc víc než sedm mandátů, pak by mohla přijít také o post předsedy Senátu. Také proto se snaží bojovat s osudem a vyzývat k těsné spolupráci vládních stran, jež by se měla projevit hlavně ve vzájemné podpoře senátních uchazečů. TOP 09 a Věci veřejné se zatím staví k občanským demokratům vstřícně. Tyto menší strany nezopakovaly boom z květnových sněmovních voleb a v šoku, který utrpěly, si na žádné extravagantní kroky netroufají. Pouze opakují, že platí cenu za vládní škrty a reformy. Otázkou je, zda se s tímto stavem (a vysvětlením) budou ochotni smířit především po internetu hlasující příznivci Věcí veřejných… Pestrost senátní i komunální politice obvykle dodávají alternativní pravicové formace (ODA, US-DEU, SNK-ED…), leč i nyní se potvrdilo, že klíčový politický střet se odehrává a odehrávat bude mezi ODS a ČSSD. Občanští demokraté se potýkají s indispozicí, kterou si ČSSD prošla před šesti lety. Odpověď na ni by měla být nejen personální, ale i programová (což si už uvědomil například pražský lídr ODS Bohuslav Svoboda). Ostatně i sociální demokraty čeká ladění programu a hledání nového stranického vedení. Pohyby v politickém spektru tak evidentně nekončí. Další přinese druhý senátní víkend, vyjednávání o obsazení radnic, reflexe u neúspěšných buněk ODS či jarní sjezd ČSSD. Aspoň máme jistotu, že voličské poselství z hlav politiků hned tak nevyvane. Sun, 17 Oct 2010 00:00:00 GMT Miroslav Mareš: Vybrané otazníky komunálních voleb http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2110-miroslav-mares-vybrane-otazniky-komunalnich-voleb http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2110-miroslav-mares-vybrane-otazniky-komunalnich-voleb Následující komunální volby vyvolávají několik důležitých otázek, které jsou zajímavé z hlediska širšího a dlouhodobějšího dopadu na stranický systém, komunální politiku i politickou kulturu. Prvním otazníkem je počet a podíl oprávněných voličů, kteří o budoucím uspořádání obecních a městských zastupitelstev rozhodnou. Bylo by nošením dříví do lesa poukazovat na důležitost lokální úrovně politiky pro život společnosti. Nicméně je skutečností, že v komunálních volbách je tradičně účast řádově nižší než v parlamentních a že pocit řady lidí, že svojí neúčastí u voleb politiky „vytrestají“, se zcela míjí účinkem, resp. je z hlediska požadovaného cíle kontraproduktivní. Nižší volební účast přitom může – alespoň z pohledu rozložení sil na komunální úrovni - zvrátit trend z posledních parlamentních voleb, tzn. oslabovaní dvou tradičně dominantních stran na úkor nových subjektů. Nové strany totiž ještě nemají vybudovaná tvrdá voličská jádra. I když ve volbách druhého řádu mají neetablované subjekty větší šance než ve volbách prvního řádu, v komunálních volbách se spíše projevují úspěchy lokálních kandidátek (vzpomeňme na úspěch Mostečanů v roce 2008) než celostátně působící subjekty. Bude zajímavé sledovat, zda převáží úspěchy nezávislých kandidátek nebo expanze VV, TOP 09 a některých dalších stran. Zcela specifickou arénu komunální politiky tvoří Praha, kde základní otázka zní, jaký vliv si udrží ODS, a to jak na základě volebních výsledků, tak i povolebního koaličního potenciálu (bude-li jaký). Na pražskou komunální politiku je zřejmě primárně směřována i současná aféra se čtyři roky starým údajným sledováním několika pražských politiků ODS Bártovou bezpečnostní agenturou ABL. Její vliv se může projevit až po volbách v rámci sporů mezi potenciálně neúspěšnými pražskými kandidáty a Nečasovým vedením, které chce udržet vládu s VV po celé volební období. S ohledem na to, že pražská politika je úzce propojena s celostátní a ze státoprávního hlediska je Praha na úrovni krajů, nebylo by do budoucna od věci uvažovat o přesunutí voleb v Praze do termínu krajských voleb ve zbytku republiky. Případně propojit obecní a městské volby s krajskými volbami úplně. Není to sice všelék na volební účast, ale může ji alespoň částečně zvýšit. Snížení počtu voleb (kdy navíc „hrozí“ i přímá volby prezidenta) by omezilo i setrvávání české politiky ve stavu „permanentní volební kampaně“, která nejen vyčerpává stranické pokladny (dotované především ze státního financování), ale rovněž omezuje období, kdy se zvolení politici mohou bez zvýšených emocí a obav věnovat věcné práci. Mon, 11 Oct 2010 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: Klopýtání za nadějí http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2075-lukas-jelinek-klopytani-za-nadeji http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2075-lukas-jelinek-klopytani-za-nadeji Dva reprezentativní průzkumy stranických preferencí musely v minulém týdnu ČSSD a ODS potěšit. Zvlášť s výhledem k senátním a komunálním volbám. Sociální demokraté více méně stagnují (STEM: 22,7%, CVVM: 20%) a demokraté občanští zvolna klesají (STEM: 16,2%, CVVM: 15%), ovšem jejich odstup od dalších stran roste. Zkrátka a dobře, nebezpečí, že je TOP 09 vezme hákem, slábne. Věci veřejné (STEM: 9,1%, CVVM: 10%) mají tápající ministry, poslance i sympatizanty. TOP 09 (STEM: 12,9%, CVVM: 10,5%) zůstávají voliči nadšení z vládních škrtů a chystaných reforem, leč řídnou řady těch, kterým v červnu učaroval civilní styl Karla Schwarzenberga. Nyní za TOP 09 hovoří nejčastěji Miroslav Kalousek, politik z nejtalentovanějších, nicméně musející neustále hájit minulost svou i svých politických přátel. Topce, postavené zejména na bývalých lidovcích a bývalých občanských demokratech, situaci neulehčují ani interní konflikty v některých regionech (naposledy Liberec). Pro pořádek dodejme, že komunisté si také výskat nemohou (STEM: 11,7%, CVVM: 8,5%) a že lidovci, zelení, Suverenita i SPOZ zůstávají mimo hru. Velké strany správně větří šanci odlákat konkurenci významnou část příznivců. ODS v posledních dnech vedle Petra Nečase ukazuje veřejnosti nejčastěji Bohuslava Svobodu, kandidáta na pražského primátora. Muže, který má odborné renomé a který nabízí osobní program ne nepodobný oponentům občanskodemokratického týmu. V rozhovoru pro Právo se neváhal ani jednoznačně distancovat od zploštělého přístupu svých kolegů k řešení problémů bezdomovectví. Navíc do čela žebříčků popularity vystoupal ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil, který je dalším ze symbolů „nové“ ODS. ČSSD krátce za sebou dokázala adresně oslovit jak nespokojené a protestující zaměstnance, tak intelektuály uvažující nad politickými náměty v širších souvislostech globalizace a obrany sociálního státu. Na víkendové programové konferenci jakoby sociální demokracie reflektovala výzvu filozofa Václava Bělohradského, aby byla více hnutím než jen stranou. Naděje občanských a sociálních demokratů obhájit své výlučné postavení v politickém spektru ještě nezhasla. Stále mohou odeslat TOP 09 a VV na trajektorii unionistů, lidovců či zelených - mimochodem subjektů, jež ve svých zlatých dobách působily podstatně alternativněji. Aby však probíhající soutěž nebyla fádní, stavějí mnozí občanští i sociální demokraté svým stranám do cesty nepříjemné překážky. O ODS se už nemluví jen v souvislostí s korupcí pražskou nebo brněnskou, ale i kolínskou či znojemskou. Někteří komunální reprezentanti ČSSD (Praha 5, Most…) zase zaměnili komplexní sociálnědemokratický program za jednoduché národně sociální výkřiky. Jenže dokud bude leckde splývat hnědá, oranžová i modrá, sotva klíčové partaje přesvědčí o své schopnosti být originálním lídrem politického pelotonu. Lidé by pak sice vycházeli častěji do ulic, avšak demonstrovali by proti celému nefunkčnímu demokratickému systému. Již dnes se hovoří o rozkladu státu a štěpení společnosti. Pokud by politické strany selhaly v úloze integrovat za konkurenčními hodnotami a programy veřejnost, byl by jejich vzájemný souboj už zbytečný. Mon, 27 Sep 2010 00:00:00 GMT Miroslav Mareš: Romové a bezdomovci - hlavní téma komunální kampaně? http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2050-miroslav-mares-romove-a-bezdomovci-hlavni-tema-komunalni-kampane http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2050-miroslav-mares-romove-a-bezdomovci-hlavni-tema-komunalni-kampane V mediálním zpravodajství o předvolební kampani před komunálními volbami začaly dominovat zprávy o razantních heslech a prohlášeních kandidátů k problémům spojených existencí národnostních menšin (za nimiž lze snadno rozklíčovat „romskou otázku“) a bezdomovectví. Ne, že by ve volebních programech jiná témata na lokální úrovni nebyla obsažena, ale média a zřejmě i čtenáři a diváci našli zrovna v tomto problému oblibu. Napomáhá tomu i situace na evropské úrovni, kde se řeší spor mezi Francií a Evropskou unií o deportacích Romů, do níž se pochopitelně zapojují i politici ze středovýchodní Evropy, včetně premiéra Nečase či ministra zahraničí Schwarzenberka. Do atmosféry zapadá i odvolání Michaela Kocába z funkce vládního zmocněnce pro lidská práva, protože Kocáb byl v lidovém povědomí chápán jako hlavní „ochránce Cigánů“. Současné dění ohledně Romů je tak demonstrativním příkladem evropeizovaného propojení politiky na různých úrovních a konceptu multiúrovňového vládnutí. Je však pravděpodobné, že výraznější volební efekt může mít téma boje proti tzv. „nepřizpůsobivým“ především v lokalitách, kde je interetnické soužití v kontextu sociální situace nejvíce výbušné, což jsou především severní Čechy. Excesivní kampaně etablovaných stran zde mohou odebrat část potenciálních hlasů extremistům, především Dělnické straně sociální spravedlnosti, pro níž jsou tyto volny poslední možností, jak zužitkovat zvýšenou vlnu ultrapravicového aktivismu posledních let. Na druhou stranu mohou zdiskreditovat některé strany ve vztahu k tomu, co dlouhodobě hlásají na celostátní úrovni a k čemu je zavazuje členství v transnacionálních strukturách, což je i důvodem k postupu vedení ČSSD proti její mostecké buňce (té však medializace celého případu může přinést další hlasy). Samotná razantní hesla a prezentovaná „odvaha“ bojovat proti údajné pražské a evropské politické korektnosti však problémy neřeší, protože ty vyžadují dlouhodobou pozornost. Zaměření se na tuto otázku zde navíc může vyhovovat mnoha lokálním politikům, protože odvede pozornost od mafiánských a korupčních vazeb, kterými je tento region pověstný, v takovém případě pak může diskreditovat i jejich politiku v jiných oblastech. Téma bezdomovectví je silné ve velkých městech, především v Praze. Samo otevření problému může přinést dílčí pozornost voličů, může však mít dopad na popularitu stran s nejradikálnějšími řešeními po volbách, pokud se jim nepodaří realizovat slibovanou ideu „sběrných táborů“ za městem. Ta je totiž na hraně zákona. Důsledná činnost proti osobám obtěžujícím ostatní je sice líbivým heslem, je ale otázkou, zda do ní budou politici kontinuálně tlačit městské strážníky i po volbách. Samotné téma vnitřní bezpečnosti a veřejného pořádku nabývá na významu, stejně jako interetnické napětí v české i evropské společnosti. Politika nemůže tyto věci ignorovat a je pochopitelné, že se stávají tématem předvolebního boje, který leckdy přechází do různých excesů. Z morálního hlediska je samozřejmě možné apelovat na etiku a na udržení určité úrovně politické kultury a věcnou politiku, nicméně současná politická a mediální realita tlačí volební manažery spíše na razantní rychlá řešení a přitažlivá populistická hesla. Pro českou komunální politiku je důležité, aby se výše uvedenými problémy zabývala. Pokud by však ve volební kampani měly tyto problémy zcela „přebít“ ostatní oblasti života obcí a měst (včetně zhodnocení výkonnosti dosavadních rad a starostů), znamenalo by to výrazný odklon od komplexního náhledu na soudobou politickou realitu. Sun, 19 Sep 2010 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: Před volbami obce ožívají http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2045-lukas-jelinek-pred-volbami-obce-ozivaji http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2045-lukas-jelinek-pred-volbami-obce-ozivaji Týden před komunálními volbami v jihomoravské Kuřimi slavnostně otevřou sportovní a relaxační centrum, běžný provoz se rozběhne na konci měsíce. Někomu přinese zábavu, jinému třeba práci. Ale Kuřim v tom zdaleka není sama. Jinde přestřihnou pásku u nového chodníku či silnice, na dalších místech spustí čerstvý vodovod, kanalizaci nebo rozvod plynu. Je to k nevíře, jak se časový harmonogram různých investičních projektů překrývá s funkčním obdobím starostů. Pytel se roztrhl též s všelijakými obecními slavnostmi, festivaly a dětskými dny. Politikům už nestačí plakáty. Fotí se s dětmi i se zvířátky. Zubí se na nás ze školních rozvrhů hodin (Praha 1) i z rádoby propagačních obecních materiálů. Kapitolou samou pro sebe jsou tištěné místní zpravodaje. Ačkoli jsou financovány z veřejných peněz, v řadě měst a obcí slouží výhradně coby reklamní nosiče vládnoucích koalic, které si pojišťují svůj vliv i obsazováním redakčních rad vlastními lidmi. Opozice si stěžuje, kritické analýzy pravidelně publikuje Transparency International, přesto se poměry ne a ne změnit. Spousta radnic si možnost laciné nalejvárny, jak je vedení obce úžasné, nenechá ujít. Před volbami bývají nejčipernější zpravidla ti politici, o nichž během volebního cyklu slýcháme nejméně. Čtyři roky se v lepším případě druží mezi sebou, v případě horším si poplácávají po rameni s lokální podnikatelskou elitou. Jsou i obce, kde dokonce drasticky omezují účast a vystupování občanů na jednání zastupitelstva. Pak se vše krátce před volbami změní jakoby mávnutím kouzelného proutku. Starostové vylezou ze svých brlohů, začnou rozdávat úsměvy i drobné dárky. Naslouchají občanům a slibují a slibují. Opozice, která vždy tahá za kratší konec provazu, si musí vystačit s rozdmýcháváním podezřelých kauz, ať už reálných, nebo smyšlených. A když politikům dojdou nápady, vsadí aspoň na populistická, xenofobií či rasismem nasáklá hesla (Praha 5, Praha 11, Karviná, Most, Litvínov, Ostrava, Chodov na Sokolovsku…). Naštěstí existují města a vesnice, ve kterých není nutné těsně před volbami nahánět občany jako ovce a dělat z nich masivními kampaněmi osly. Najdeme ještě místa, kde starostové mají přirozenou autoritu a obyvatelům poskytují dobrou službu nepřetržitě. Takovým nevadí ani zprůhledňování orgánů a procesů samosprávy a veřejné správy, ani zvažované vpuštění Nejvyššího kontrolního úřadu do komunální sféry. Přinejmenším pokud jde o veřejné zakázky, korupci a klientelismus, smrdí ryba nikoli od hlavy, nýbrž od ocasu. Nejméně transparentní je hospodaření měst a obcí. Nemá však smysl ukazovat prstem toliko na starosty a radní. Ti činí pouze to, co jim dovolíme a umožníme my ostatní. Budeme-li se před volbami víc než o nabízenou show zajímat o rozpočet, hospodaření obce či její územní plán, získáme nejen informace, ale také užitečné vodítko pro následný výběr mezi konkrétními stranami a kandidáty. Fri, 17 Sep 2010 00:00:00 GMT Marcela Adamusová: Chcete 50 % mužů v politice? http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2032-marcela-adamusova-chcete-50-muzu-v-politice http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2032-marcela-adamusova-chcete-50-muzu-v-politice Česká republika má dlouhodobě nízké zastoupení žen v politice. Je alarmující, že v demokratické zemi, ve které více než 50 % populace tvoří právě ženy, je jejich podíl v Poslanecké sněmovně 22 % a v Senátu 17 %. Nová vláda se dá dokonce nazvat „pánským klubem“, neboť žena do ní nebyla nominována žádná. Ani na komunální úrovni není situace o mnoho lepší. V krajských zastupitelstvech tvoří ženy 17,5 %, na úrovni měst a obcí v průměru 26,3 %. Následující text se vzhledem k blížícím se komunálním volbám zaměřuje právě na tuto úroveň a bude se věnovat jednak příčinám nízkého zastoupení žen, jednak i voličským strategiím, které mohou pomoci počet žen v zastupitelstvech obcí zvýšit. Řeč čísel: kolik působí v komunální politice žen? Podívejme se nejprve podrobněji na situaci v obcích a ve městech. Na komunální úrovni je zastoupení žen nejvyšší. Z celkového počtu 6 249 obcí ženy řídí 1 117, tedy 18 %. Hlubší analýza struktury zastupitelstev však odhalí, že zde platí nepřímá úměra – čím větší obec či město, tím méně žen ve vedení. Zatímco v zastupitelstvech obcí je podíl žen 26 %, ve městech je to 23 % a ve statutárních městech již jen 19,5 %. Post primátorky ženy získaly po posledních volbách jen ve třech případech (Zlín, Frýdek-Místek a Chomutov). Celkový vývoj zastoupení v obecních zastupitelstvech shrnuje 1994 17,86 % 1998 20,52% 2002 22,70% 2006 25% (zdroj: ČSÚ) Ženy si za nízké zastoupení mohou samy. Nebo ne? Nízkou účast žen na politickém rozhodování nelze zdůvodňovat pouhým nezájmem žen o politiku. V samotných členských základnách politických stran je totiž žen dostatek (mezi 30 % a 50 %). Že mají ženy o účast na věcech veřejných zájem dokládá i jejich vysoká angažovanost v rámci neziskového sektoru. Je proto potřeba přihlédnout ke strukturálním příčinám, které ženám vstup do politiky znesnadňují či přímo znemožňují. Odborná literatura popisuje tři hlavní typy bariér. První skupinou jsou bariéry institucionální, k nimž patří zejména volební systém a způsob nominace kandidátů a kandidátek. Dále hrají svou roli překážky společenské, jako jsou postoje veřejnosti, tradiční pojetí rolí žen a mužů, odlišná výchova dívek a chlapců či nedostatek ženských politických vzorů. Posledním skupinu tvoří bariéry individuální, kam můžeme zařadit tradiční (patriarchální) model rodiny, odlišná měřítka pro ženy a muže či odlišné pojetí moci. Ženy tak čelí jiným výzvám a řeší jiné problémy, než jejich mužští kolegové. Pokud aplikujeme tyto teoretické koncepty na reálné životy političek, jeví se jako největší překážka právě genderová dělba práce. Ačkoli z výzkumů veřejného mínění vychází česká veřejnost jako velice liberální a otevřená, pokud jde o dělbu práce, držíme se tradičních vzorců. Žena je obvykle ta, která se vedle svého zaměstnání stará také o domácnost a případně děti, zatímco muž je považován za hlavního živitele rodiny. Toto rozdělení se pak promítá i do mzdového ohodnocení, kdy ženy berou za práci stejné hodnoty v průměru o 20 % méně než muži.1 Vzhledem k těmto nerovnostem pak ani nepřekvapí, že ženy se do politiky takříkajíc „nehrnou“. Lojza nebo Vanda, je to stejná banda aneb proč řešit genderové složení zastupitelstev? Než přikročíme ke konkrétním strategiím, které mohou vést ke zvýšení počtu žen v politice, položme si otázku, proč bychom vůbec měli usilovat o vyvážené zastoupení žen a mužů. Kromě již zmíněného argumentu, že politická reprezentace by alespoň do jisté míry měla zrcadlit reálnou demografickou strukturu obyvatelstva, je také důležité si uvědomit, že odlišná životní zkušenost vede i ke specifickým zájmům, potřebám a prioritám mužů a žen. Je jistě možné, že se najdou osvícení zastupitelé, kteří reflektují potřeby všech skupin obyvatelstva a snaží se je promítnout do svých politik. Je však zřejmé, že některá témata mohou zůstat pro muže „neviditelná“, ne snad ze zlé vůle, ale čistě proto, že určité problémy nahlíží pouze ze své perspektivy a nemusí se jim jevit jako zásadní. Nedávná analýza obecních rozpočtů, kterou zpracovalo občanské sdružení Fórum 50 %, například odhalila, že ve většině analyzovaných obcí plynou několikanásobně vyšší částky na zájmy a potřeby mužů než žen, největší rozdíly přitom najdeme v oblasti sportu. Opakovaně se při práci s komunálními političkami setkáváme s případy, kdy na jedné straně není problém věnovat i milionové částky na fotbal či hokej, zatímco na straně druhé je problém schválit dotaci v řádu tisíců korun např. mateřské škole. Zmiňovaná analýza ukázala také souvislost mezi strukturou zastupitelstva a vyvážeností rozpočtů, přičemž vyváženější zastupitelstva mívají také vyváženější rozpočty. Právě kvůli těmto reálným dopadům na život obyvatelstva je důležité zajímat se o to, jaké je genderové složení zastupitelstev. Smíšené týmy žen a mužů také pracují efektivněji, než kolektivy s převahou jedné skupiny, protože pluralita názorů umožňuje nahlédnout problém z různých úhlů pohledu a nabídnout celé spektrum možných řešení. Významným důvodem je pak i to, že česká veřejnost považuje vyšší zastoupení žen za důležité. Více žen do politiky. Samozřejmě, ale jak? Existuje celá řada nástrojů a strategií, jak zvýšit počet žen v politice. Nejrychlejším a ve většině evropských zemí i nejrozšířenějším způsobem je zavedení různých typů kvót. Analýzy totiž ukazují, že největší překážkou pro vyšší zastoupení žen jsou paradoxně samotné politické strany, které ženy soustavně umisťují na spodní (a tudíž prakticky nevolitelná) místa kandidátních listin. Tento jev byl dobře patrný právě v nedávných parlamentních volbách, kdy se zastoupení žen zvýšilo z 18 na 22 %, ze 44 poslankyň se však 14 z nich dostalo do Sněmovny díky preferenčním hlasům. Pokud by záleželo pouze na vůli politických stran a výsledek voleb by určovalo pořadí na kandidátní listině, zastoupení žen by naopak kleslo na zhruba 15 %. Z tohoto důvodu se jeví jako vhodné opatření zavedení kvót, které by vymezily povinný podíl žen na kandidátní listině a ošetřily i jejich pořadí (např. třetinový zipový systém, kdy v každé trojici kandidujících musí být alespoň jedna žena). Kvóty jsou však v českém prostředí vnímány jako velice kontroverzní téma, proto je dobré upozorňovat i na další možné strategie. Jako účinný nástroj se přitom jeví jednoduché doporučení – aktivně oslovovat ženy a jít příkladem. Na tento postup vsadila např. opavská zastupitelka Ing. Pavla Brady (Strana pro otevřenou společnost), která pro nastávající volby sestavila kandidátní listinu zipovým způsobem. „Když jsem oslovovala ženy s nabídkou kandidovat za naši stranu, často jsem se setkávala s odpovědí, že do toho půjdou, protože vidí, že já jsem jako zastupitelka dosáhla viditelných výsledků a proto má cenu se do veřejného rozhodování zapojit“, uvedla Brady. Vyvážená opavská kandidátka není jediným příkladem, stejným způsobem postupovalo např. politické hnutí Generace 89 (Litomyšl). Jako další příklady dobré praxe můžeme jmenovat kandidátní listinu nezávislých ve Staňkovicích, kandidátky koalice Strany zelených a SNK ED v Praze či TOP09 v Děčíně. Další možností je vycházet političkám vstříc a přizpůsobit práci zastupitelstev specifickým potřebám žen. Některá zdánlivě banální opatření mohou mít pro praktické působení žen v politice velký význam. Je tedy například vhodné upravit čas konání zastupitelstev či schůzí výborů a komisí tak, aby se mohly účastnit i ženy, které pečují o děti. V západních (zejména skandinávských) zemích se běžně setkáme i s tím, že během veřejných zasedání je zajištěno hlídání dětí. Toto opatření není koneckonců vstřícným krokem jen vůči ženám, ale rodičům obecně. Dejme šanci ženám! Možnost ovlivnit zastoupení žen v politice mají i samotní voliči a voličky. Upozorňuje na to kampaň Fóra 50 % s výmluvným podtitulem: „Chcete 50 % mužů v politice? Křížkujte ženy!“. Tento slogan vyzývá k tomu, aby lidé dávali své preferenční hlasy ženám a to buď v rámci politické strany, kterou si vybrali, či napříč kandidátními listinami, což volební systém na komunální úrovni umožňuje. Další možností je pak vybrat si takovou stranu, která sama sestavila vyváženou kandidátku, zde jsou pak šance na zvolení žen nejvyšší. Více informací o kampani se dočtete na webových stránkách organizace www.padesatprocent.cz. Kandidátní listiny pro říjnové volby jsou již v tuto chvíli uzavřeny, jejich předběžná analýza ukazuje, že politické strany na ženy opět „zapomněly“. Možnost obměnit složení zastupitelstev tak máme nyní ve svých rukou my, obyvatelky a obyvatelé měst a obcí. Nenechme si tuto příležitost ujít. (autorka je projektovou koordinátorkou občanského sdružení Fórum 50%) Fórum 50% Sat, 11 Sep 2010 00:00:00 GMT Miroslav Mareš: Na startu komunální volební kampaně http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2017-miroslav-mares-na-startu-komunalni-volebni-kampane http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/2017-miroslav-mares-na-startu-komunalni-volebni-kampane Po prázdninách, které letos na domácí scéně kvůli sestavení vlády a jejím prvním krokům rozhodně nelze označit jako okurkovou sezónu, se rozbíhá horké babí léto a počátek předvolebního podzimu. Kampaň před komunálními a senátními volbami nebude nikterak dlouhá, vzhledem k poměrně brzkému termínu bude trvat měsíc a půl. O to však zřejmě bude intenzivnější. Pro vlivné členy stran je důležité zajistit si především pozice ve velkých městech, které díky svým rozpočtům posilují mocenskou pozici jejich starostů a členů rad. Senátní volby budou zajímavé především důvodu toho, zda se podaří sociální demokracii získat v horní komoře většinu a zda se do senátu dostanou strany, které v něm doposud nejsou zastoupeny na základě řádných volebních výsledků. ODS zahájila viditelnou kampaň, v níž využívá především premiéra Nečase. Ten se snaží udržet pozici ODS zvláště v Praze, kde jeho straně hrozí fatální porážka. Řada Pražanů je znechucena dlouhodobými problémy na pražském magistrátu, takže Prahu může čekat výrazné „odódeeskování“, a to v ještě větší míře, než zažilo v roce 2006 Brno. Varováním může být i to, že v druhém největším městě umožnil odchod ODS do opozice možnost profilace pro populární osobnost současné ČSSD, primátora Romana Onderku. Ten zastínil i někdejší nejviditelnější kritiky politiky ODS kolem Jiřího Zlatušky a brněnských zelených. Hlavním konkurentem pro ODS se stala TOP 09, a komunální volby se stanou důležitým indikátorem poměrů na české pravici. Z pohledu TOP 09 je důležité i to, nakolik v tradičních lidoveckých doménách dokáže nahradit KDU-ČSL alespoň v takové míře, v jaké se jí to podařilo ve volbách do sněmovny. V tomto směru bude zvláště na moravském venkově hrát značnou roli i to, ke komu se přiklonila elita někdejších „celolidoveckých“ místních organizací. Věci veřejné vznikly jako pražská komunální strana a je zřejmé, že v hlavním městě budou chtít využít svoji základnu. I pro ně je TOP 09 důležitým konkurentem. Véčkaři však hodlají potvrdit svůj vstup do celostátní politiky i rozprostřením se po řada dalších radnic v republice, zde však zřejmě až na výjimky tolik úspěšní nebudou. Velkou výzvou jsou volby pro ČSSD, a to především v krajských městech a ve všech senátních obvodech. I když sociální demokraté budou chtít zvrátit poměry v Senátu, zatím k tomu nemají zřejmě dostatečné podmínky. Nová vláda začíná a není vůči ní zaměřeno takové odmítnutí velké části veřejnosti, jaké umožnilo oranžovou protitopolánkovskou vlnu v roce 2008. Komunisté se nijak výrazněji neprojevují a zřejmě budou spoléhat na setrvačnost svých dosavadních voličů, což ukázali již ve sněmovních volbách. Strana zelených se soustředí zřejmě jen na udržení několika bašt, především Brna. O výrazný průnik do komunální sféry a do Senátu se pokouší Suverenita, která může v kampani využít peněz získaných za volební výsledek z voleb do Sněmovny. Dělnická strana sociální spravedlnosti se poohlíží především po několika severočeských zastupitelstvech, odkud by mohla zahájit pozvolný „pochod institucemi“ od komunální přes regionální až do celostátní politiky. V předvolebním období lze i nadále očekávat přestřelky mezi jednotlivými koaličními stranami, které budou mít za cíl zhoršit pozici soupeřů v komunálních volbách. Sociální demokraté se budou snažit využít všechny sněmovní mechanismy k tomu, aby svoji stranu zviditelnili v očích veřejnosti (prvním signálem je zřejmě snaha o mimořádnou schůzi kvůli Kopřivově skandálu na ministerstvu obrany). Je však pravděpodobné, že přes lítý boj budou nakonec hlasy voličů rovnoměrně rozděleny mezi hlavní favority a nikdo z nich nebude volby považovat za vyložený úspěch (snad s výjimkou TOP 09), ale ani neúspěch (zřejmě s výjimkou pražské ODS). Sat, 04 Sep 2010 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: Pevnost vládní koalice prověří čas http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1962-lukas-jelinek-pevnost-vladni-koalice-proveri-cas http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1962-lukas-jelinek-pevnost-vladni-koalice-proveri-cas Koaliční strany mohou mít radost. Ve Sněmovně jejich vláda hladce získala důvěru a podle průzkumu SANEP by je nyní volilo dohromady padesát procent voličů. Nejdůvěryhodnějším ministrem je šéf resortu financí Miroslav Kalousek, což také napovídá o vztahu podstatné části občanů k jeho plánům. Máme před sebou pevnou vládu, přinejmenším početně a co do odhodlání. Přesto se třenicím nevyhne. První problém pro ni představují chystané reformy. Některé části populace se již začínají bouřit. Jako první zaměstnanci ozbrojených sborů. Doutná to mezi pracovníky ve státní správě a mezi učiteli. Odborové svazy nevylučují, že jejich členové vyjdou do ulic. Kriticky naladění intelektuálové založili iniciativu ProAlt, jejíž první prohlášení, zaměřené proti záměrům Nečasova kabinetu, ještě před zveřejněním podepsala stovka lidí, od filozofa Václava Bělohradského po výtvarníka Jiřího Davida. Ustojí koaliční strany tyto poryvy? ODS nejspíš ano. TOP 09, zůstane-li jednotný její poslanecký klub, patrně také. Zato Věci veřejné se jednak prezentují jako sociální svědomí koalice, jednak jsou závislé na referendech svých sympatizantů. Pokud se budou dožadovat změkčení vládního programu a ministr Kalousek bude proti, může se jednoho dne koaliční projekt sesypat jak domeček z karet. Další potíž je ideového, ba ideologického rázu. Zatímco vláda vznikla jako průnik různých stran a světonázorů, své bezprostřední okolí staví premiér Nečas naprosto čitelně – z hodnotových neokonzervativců, ekonomických neoliberálů a v neposlední řadě též z euroskeptiků. Ministr zahraničí je sice stoupenec evropské integrace, ovšem premiér dá v evropské tématice na Michala Sedláčka (pravděpodobného tajemníka pro evropské záležitosti) a Romana Jocha. Tento šéf Občanského institutu má mít na starosti též lidskoprávní otázky, přičemž mu vůbec nevadí označení „antikocáb“. Nesouhlasí s teorií antidiskriminace, po chuti mu nejsou potraty, měkké drogy, homosexuálové, feministky, islamisté… Ve zdravotnictví bude ministerskému předsedovi radit exministr Tomáš Julínek, kterého neváhá kritizovat ani dnešní ministr Leoš Heger. Sbor poradců povede Martin Říman, který byl již v minulosti Topolánkem označen za „hlavního ideologa ODS“. Zastánce minimálního státu Říman se může čelně střetnout se správci portfolií, která se týkají veřejných služeb. Kromě toho je často zmiňována vazba Římana, ministra průmyslu Kocourka, ale i řady ministerských náměstků na firmu ČEZ. Přijde souboj „jestřábů“ a „holubic“, při němž bude lítat peří? Zaklesnou se do sebe liberálové a konzervativci, euroskeptici a eurooptimisté? Dotaz se tentokrát týká všech koaličních parlamentních klubů. Touze Petra Nečase po vládě silné vnitřně i navenek se dá rozumět. Pokouší se také, aby její pověst odrážela realitu. Takový Václav Klaus si druhdy na reformátora a konzervativce jen hrál. Nečas chce být poctivější. Unese to jeho vlastní partaj? A unesou to koaliční partneři? Jakékoliv námitky proti vládním aktivitám jsou zatím přehlíženy. S opozicí se ve Sněmovně nikdo nebaví, nikdo nepře, nikdo nediskutuje. Médiím se rozdávají silácké výroky. Nespokojení občané jsou marginalizováni. Vláda soudí, že si to může dovolit – a sociologická šetření jí to zatím potvrzují. Voličské nálady však jsou vrtkavé a politická konkurence ostrá. Uvidíme, zda premiérovi a jeho ministrům vydrží sebevědomí i do období po podzimních senátních a komunálních volbách… Mon, 16 Aug 2010 00:00:00 GMT Miroslav Mareš: Vládní prohlášení bez překvapení http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1941-miroslav-mares-vladni-prohlaseni-bez-prekvapeni http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1941-miroslav-mares-vladni-prohlaseni-bez-prekvapeni Vládní prohlášení, s nímž vláda předstoupí před Poslaneckou sněmovnu, je logickým pokračováním koaliční smlouvy, a v tomto směru nepřináší žádné zásadní překvapení. Je pravděpodobné, že s vyslovením důvěry vládě nebudou mít poslanci koalice zásadní problém. Stejně tak je pochopitelná reakce ČSSD, která se musí vůči vládě jasně vymezit a oslnit média ostrými slovy. Spory mezi koaličními stranami, které již budou součástí kampaně před komunálními a senátními volbami, se spíše odehrají nad rozpočtem na rok 2010. Pevnost vazeb mezi stranami koalice pak prověří zvláště případná vzájemná podpora či nepodpora ve druhém kole senátních voleb. Z historie je známo, že např. spojenectví mezi ČSSD a ODA a KDU-ČSL proti ODS ve druhém kole senátních voleb v roce 1996 bylo prvním razantním signálem předznamenávajícím krach druhé Klausovy vlády. Vládní prohlášení představuje poměrně rozsáhlý dokument s řadou konkrétních údajů, které umožní kontrolu jeho naplňování ze strany poslanců, médií i angažované veřejnosti. Samozřejmě že řada dalších bodů zůstává v rovině obecnějších proklamací, což je však u dokumentů tohoto typu pochopitelné. Je zajímavé sledovat, jakým způsobem vládní prohlášení odráží stranické sliby z předvolebních programů. V tomto směru je možné zaměřit se na tři důležité oblasti, které stály u zrodu současné vládní koalice. První oblastí je rozpočtová odpovědnost, kterou si vláda dala i do svého popularizovaného názvu a s níž ve volbách všechny tři strany (zvláště TOP 09 a ODS) operovaly. Druhou je boj proti korupci, na němž postavili svůj volební úspěch Věci veřejné. Třetí oblastí je zahraniční politika, která sice nebyla dominujícím tématem volební kampaně, ale možnost zásadní změny české zahraničně-politické orientace v případě vládní spolupráce ČSSD-KSČM byla jedním z hybatelů masivní proti-Paroubkovské a protikomunistické přímé i nepřímé kampaně. Důraz na rozpočtovou odpovědnost vyplývá již z řady ustanovení preambule a úvodu vládního prohlášení, podstatně se mu věnuje první část a následně prostupuje celým dokumentem. Jasným termínem a údajem je závazek k tomu, že v roce 2013 bude schodek rozpočtu dosahovat maximálně 3% HDP. Tento požadavek je v souladu s volebním programem ODS, v němý se uvádělo: „V roce 2012 bude předložen návrh státního rozpočtu tak, aby jeho schodek dosahoval maximálně 3%. Navrhneme zákon o vyrovnávání státního rozpočtu do roku 2017“. Otázkou zůstává, jak se ODS postaví ke slibu „Snížíme počet ministerstev o tři a zrušíme nebo sloučíme některé další státní instituce.“, který není ve vládním prohlášení respektován. Na snížení deficitu veřejných rozpočtů apelovala v programu i TOP 09 i když prostřednictvím jiných závazků (řada z nich se objevila ve vládním prohlášení). Rovněž VV v programu slibovaly „Cílem VV je v období 2010 - 2014 dosáhnout vyrovnaného rozpočtu, splnění maastrichtských kriterií a zahájit důchodovou a zdravotní reformu“. Programový bod VV, týkající se schvalování deficitního rozpočtu ústavní většinou, se však ve vládním prohlášení neobjevil, protože by Nečasově vládě zkomplikoval její situaci. Boj proti korupci, který je řešen hlavně ve čtvrté kapitole vládního prohlášení, byl důležitý zvláště pro VV, ale např. zřízení protikorupčních senátů slibovala i ODS (VV mluvily o protikorupčním soudu v jednotném čísle, vládní prohlášení hovoří o posilování „zřizování specializovaných soudních senátů“). TOP 09 zdůraznila potřebu využívat sávajících zákonů a zaměřila se i na oblast veřejných zakázek. VV jako první bod navrhovaných opatření protikorupčního programu slíbily: „Hodláme zavést testy korupční odolnosti politiků a státních úředníků, které bude provádět speciální státní zastupitelství; za jasně daných podmínek bude možné zapojit i civilisty“. Vláda sice v prohlášení slíbila „testy spolehlivosti“, ale upřesnění obsahu tohoto pojmu (ani ve smyslu programu VV) v něm obsaženo není a budou jej zřejmě ještě provázet právní spory. V oblasti zahraniční politiky a vnější bezpečnostní politiky se vládní prohlášení drží euroatlantické linie s důrazem na atlantickou vazbu. To v zásadě odpovídá programovým prohlášením všech tří stran z předvolebního období. Ve vztahu k EU dominuje důraz na prosazování národních zájmů ČR v této organizaci, nikoliv zájem Evropské unie jako celku. To, že TOP 09 odstranila z vrcholných politických pozic lidovce, má tedy i tento specifický důsledek, protože kvůli přebírání rétoriky Evropské lidové strany by Svobodovo vedení na podobné formulace v programovém prohlášení vlády zřejmě nekývlo. S ohledem na celkově „úsporný“ charakter prohlášení je zajímavý poměrně velký prostor věnovaný rozvojové pomoci. Obecně lze konstatovat, že volební programy všech tří stran umožňovaly poměrně snadný kompromis, který vedl k sestavení programového prohlášení. V situaci, kdy řada nových ministrů ještě není důkladně obeznámena s problémy jejich resortů, se o obecné body slíbených úspor a opatření nevedly zásadní bitvy. Vládní prohlášení aktuálně posiluje pozici premiéra Nečase a jeho ODS, protože na koaličních partnerech může vymáhat plnění slíbených bodů, což budou kontrolovat i média. Teprve budoucnost ukáže, zda a případně jak zásadním způsobem jednotlivá opatření srazí vládní popularitu. Teprve existenční hrozba by strany koalice mohla vést ke změnám závazků, s nimiž vláda nyní předstupuje před sněmovnu. Fri, 06 Aug 2010 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek - Zahraniční politika: první příležitost k dialogu vlády s opozicí http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1920-lukas-jelinek-zahranicni-politika-prvni-prilezitost-k-dialogu-vlady-s-opozici http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1920-lukas-jelinek-zahranicni-politika-prvni-prilezitost-k-dialogu-vlady-s-opozici Sotva se sečetly květnové volební výsledky, předseda Senátu Přemysl Sobotka podpořil Izrael v jeho útoku na lidskoprávní aktivisty, humanitární pracovníky a novináře vezoucí humanitární pomoc do pásma Gazy. Navíc ventiloval své přesvědčení, že tato skupina chystala na Izrael „léčku“. Naši rozčarovaní partneři v Evropské unii se na výrocích pana Sobotky mohli znovu přesvědčit, že éra české solitérní zahraniční politiky s odchodem prostořekého Mirka Topolánka neskončila. Nyní ale už funguje čerstvá vláda, Karel Schwarzenberg se usadil v Černínském paláci a nastávají podmínky, za nichž lze českou zahraniční politiku dát do pořádku. Petr Nečas v předvolebních debatách nešetřil nabídkami na dialog s budoucí opozicí. A zahraniční politika by měla být hned první oblastí, kde by mělo začít slaďování not. Zahraničněpolitické programy stran zvolených do Sněmovny nejsou tak odlišné, jak by napovídaly vyostřené výroky některých politiků. Jistě, někdo fandí odzbrojovacím plánům Baracka Obamy více, někdo méně, jedni vidí v Rusku hrozbu, druzí příležitost na rozšíření pásma bezpečnosti a stability. Podstatná však je shoda na aktivním členství v Evropské unii, na udržování transatlantické spolupráce a na rozvíjení přátelských vztahů s nejbližšími sousedy. Již před volbami bylo sympatické, jak si Jiří Paroubek a Petr Nečas porozuměli v tom, že by se Česká republika měla více zapojit do rozvojové pomoci třetímu světu. Demokratické politické strany spojuje i ochota poskytovat české vojáky do bezpečnostních a humanitárních misí. A to přesto, že sociální demokracie odmítá bezmyšlenkovitě navyšovat naše kontingenty, aniž by byly efektivně využity dosavadní kvóty. Zahraničněpolitická pasáž koaliční smlouvy příliš výkyvů nepřináší. Potěší oslabení euroskepticismu ODS doložitelné podporou společné energetické politiky, kontroverzní může být naopak zelená referendům při dalším případném přenášení pravomocí národních států na evropskou úroveň. Jak však poznamenává ministr Schwarzenberg, který byl od počátku proti tomuto řešení, žádný přenos pravomocí se v nadcházejících letech stejně neplánuje. Tragikomicky v koaliční smlouvě působí snad jen věta, že se vláda „zasadí o vysílání odborně kvalifikovaných a jazykově vybavených zástupců na všechny úrovně unijních jednání.“ Člověk by čekal, že to je samozřejmost, která nemusí zaplevelovat koaliční smlouvu. V Poslanecké sněmovně ale koaliční strany ukázaly, že vše může být i jinak. To když do čela zahraničního výboru nenominovaly některého ze svých světem protřelých mazáků, ale bývalého prvního místopředsedu ODS Davida Vodrážku, který se anglicky teprve učí a jinými řečmi nevládne. Přitom by mělo být přirozené, že šéf tohoto vlivného výboru čte v originále dokumenty i zahraniční tisk a jednání vede bez tlumočníka. Partaje napříč spektrem se nevyznamenaly ani při personálním obsazení výboru pro evropské záležitosti, který má dokonce v některých případech kompetence celé Sněmovny. Vraťme se ale k potřebě konsensu domácího i evropského. V minulých letech česká zahraniční politika několikrát vykolejila, navzdory společné evropské politice nebo navzdory nejbytostnějším českým zájmům. Stačí zmínit Gruzii, Kosovo nebo Blízký východ. Bilaterální rozhovory se Spojenými státy o umístění jejich radiolokátoru na našem území dokonce předběhly shodu jak s parlamentní opozicí, tak s partnery v NATO. Přitom právě průběžný dialog mezi vládou a opozicí by měl být do budoucna cestou, jak minimalizovat škody na české pověsti. První příležitostí může být debata nad novou Strategickou koncepcí Severoatlantické aliance, která má být schvalována na podzim na summitu v Lisabonu. Diskuse by měla proběhnout i nad čerstvou podrobnou koncepcí české zahraniční politiky, jejíž sepsání si naše země zaslouží. Nezodpovědné by naopak bylo, kdyby se koalice nechala oslnit svými sto osmnácti poslaneckými mandáty a svoji vůli prosazovala válcovací metodou. Pro zahraniční politiku státu není nic škodlivějšího než prudké změny od voleb k volbám. Klíčovým zájmem České republiky je odstranění amatérské změti hlasů a vykonávání zahraniční politiky čitelné, předvídatelné a z hlediska spojenců spolehlivé. Thu, 22 Jul 2010 00:00:00 GMT Vojtěch Navrátil: Očista ODS musí začít na komunální scéně http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1917-vojtech-navratil-ocista-ods-musi-zacit-na-komunalni-scene http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1917-vojtech-navratil-ocista-ods-musi-zacit-na-komunalni-scene Výsledky nedávného kongresu ODS vzbudily v příznivcích strany a spřízněných médiích naději, že se dlouholetý hegemon české pravice očišťuje. Pomineme-li skutečnost, že celý proces se má odehrát pod taktovkou předsedy, jenž je sice nazýván „panem Čistým", ale s nedávným děním ve straně byl jakožto člen jejího nejužšího vedení spjat pupeční šňůrou, musíme zdroje skutečné obrody ODS hledat jinde: v komunální politice. U zrodu ODS stáli především komunální politici OF; právě oni iniciovali přetvoření tohoto hnutí ve standardní politickou stranu. Komunální scéna byla od vzniku ODS jejím důležitým mocenským zázemím, napomáhala její image a ODS z ní také významně personálně těžila (zejména ve volbách do Senátu a krajských zastupitelstev, v menší míře také ve volbách do Poslanecké sněmovny). Byli to však titíž komunální politici, na radnicích velmi často fungující jen jako prodloužené ruky místních podnikatelsko-lobbistických kruhů, kdo v kombinaci s naprostou slepotou a hluchotou nadřízených stranických orgánů vůči jejich prohřeškům připravil ODS v letošních sněmovních volbách o lepší výsledek. Zděšení, jaké i s ohledem na podzimní komunální volby vyvolaly v řadách straníků výsledky voleb květnových, se však i přes avizovanou ochotu ke změnám na nejnižší úrovni strany nijak zásadně nepromítlo. Ani nemohlo, jelikož očistu mají řídit titíž lidé, kteří se donedávna neštítili ve vnitrostranických bojích využívat pomoci těch nezkompromitovanějších komunálních politiků. Vezměme si jeden z nejkřiklavějších případů: dění v pátém pražském obvodu. I přesto, že voliči ODS v komunálních volbách v roce 2006 vyjádřili starostovi a lídrovi v jedné osobě Milanu Jančíkovi jasné ne (získal druhý nejnižší počet hlasů), tentýž nepopulární a mnoha kauzami opředený Jančík usedl opět do starostovského křesla. Po dobu více jak tří let pak vedení pražské ODS, stejně jako její místní straníci, zcela ignorovalo nejen závažná zjištění o nepravostech na smíchovské radnici, ale i úpěnlivá volání menšinového křídla zastupitelů, jejichž klub se velmi příznačně nazýval SOS ODS Praha 5. Vrchol cynismu nastal v listopadu 2009, kdy Pavel Bém nechal Jančíka za odměnu, že mu dopomohl k udržení křesla předsedy pražské ODS, zvolit jedním ze svých místopředsedů. Po květnovém volebním výbuchu najednou jako by ODS v Praze „prozřela" a Jančík byl donucen vydat prohlášení, že k poslednímu červencovému dni na svůj post na radnici rezignuje. Řeklo by se šťastný konec, ale jsou zde dvě závažná ale. Jednak jde jen o naprosto neupřímný krok ze strany vedení pražské ODS provedený „shodou okolností" pouhé tři měsíce před komunálními volbami po letech absolutní nečinnosti, aby tváří v tvář hrozící porážce zabránilo co největším škodám, a hlavně: do pozadí byla odsunuta jen nejkřiklavější figurka; Jančíkovi věrní na svých postech zůstali. Ani na celopražské úrovni si představitelé ODS z výsledků květnových voleb neodnesli vůbec nic. Na post předsedy sice rezignoval primátor a nově také poslanec Pavel Bém, který neváhal před volbami z obavy z ostré kritiky způsobu spravování hlavního města zrušit „předvolební" schůze pražského zastupitelstva, jinak ale vše zůstalo při starém. Potvrdilo se to i při volbě nového vedení a sestavování kandidátních listin. Korunu tomu všemu nasadilo účelové a z hlediska menších subjektů naprosto diskriminační rozparcelování Prahy pro komunální volby na sedm volebních obvodů, přičemž v územním vymezení některých z nich lze spatřovat jasnou inspiraci v praktikách, jimiž se do historie nechvalně zapsal guvernér Massachusetts z let 1810-1812 Elbridge Gerry. Ideály vymizely, hlavní je se na věky věků zabetonovat u koryt. Aniž bych chtěl lacině zobecňovat, výše popsané není jen problémem občanských demokratů v Praze. Mimo ni lze v posledním volebním období vzpomenout na aféry a papalášské chování představitelů ODS například v Karlových Varech, Liberci, Chomutově, Litvínově, Ústí nad Labem, Pardubicích, Českých Budějovicích, Třebíči, Novém Boru, Mohelnici, Hodoníně či v Brně-Žabovřeskách. Pokud má ODS skutečně započít svou renesanci, pak jedině skrze výraznou obměnu svých elit na komunální scéně. Cesta k ní může vést, jelikož sama strana toho v současné době nejspíše není schopna, jen přes tvrdou porážku v komunálních volbách a odsun v řadě měst do opozice; i v těch, ve kterých si to ODS dříve ani nedokázala představit. Tato situace by mohla napomoci alespoň částečně zpřetrhat úzké vazby mezi byznysem a místními stranickými představiteli i k tomu, aby se do vedení místních sdružení dostali noví lidé, kteří by svou tvrdou prací mohli znovu dokázat, že ODS je i na komunální úrovni stranou dobrých hospodářů. V opačném případě by se mohlo stát, že ODS přijde o svou dosavadní výsadní pozici na české pravici. Zatímco v parlamentních volbách někteří voliči na protest na kandidátních listinách ODS jen kroužkovali, příště by ji nemuseli volit vůbec. A supi vedení Miroslavem Kalouskem je už toužebně vyhlížejí. Převzato z Revue Politika 7/2010 Tue, 20 Jul 2010 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: Alenka v říši divů http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1897-lukas-jelinek-alenka-v-risi-divu http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1897-lukas-jelinek-alenka-v-risi-divu Nečekaný výsledek květnových voleb odstartoval lavinu překvapení. Politici překvapují i jsou překvapováni. A překvapení nejvyšší nastane, podaří-li se čerstvě jmenované Nečasově vládě naplnit ambiciózní cíle zakotvené v koaliční smlouvě. Samotná smlouva je překvapivě dlouhá a podrobná. Podle optimistů proto, aby žádná z vládních stran nemohla sejít z cesty. Podle skeptiků proto, aby kdykoli mohl kdokoli říci: Tady jsme se odchýlili od tohoto konkrétního bodu a my ve vládě proto končíme! Koaliční program se tváří vyváženě, někdejší radikalita den za dnem slábne. Přesto už stihli zbystřit ohrožení státní zaměstnanci (zejména vojáci, policisté a hasiči), majitelé stavebního spoření, (budoucí) důchodci, studenti vysokých škol či zakladatelé rodin. Mezi prvními kritiky se objevily též neziskové organizace. Bojovníkům s korupcí vadí odklon od závazků, na nichž se strany napříč spektrem před volbami dohodli s americkou obchodní komorou, enviromentalistům se nelíbí lehkomyslný personální přístup k resortu životního prostředí, ženská lobby protestuje proti ryze maskulinní vládě. Vrátíme-li se k překvapením, složení Nečasova kabinetu skýtá hned několik z nich. Hodně podnikatelů, málo akademiků. Hodně amatérů, málo osobností sžitých s resortem. Pavel Drobil byl nepříjemně překvapen, když jej premiér umístil na ministerstvo životního prostředí. Tak dlouho chtěl dýchat za český průmysl, až mu došel dech. (Třeba si jej - před řešením zaneřádění ovzduší na Ostravsku - spraví na Šumavě při analyzování kauzy kůrovec.) Překvapena byla i celá TOP 09 nabytím ministerstva zdravotnictví. Leoš Heger přijal toto sebevražedné křeslo patrně v šoku. S tím souvisí i rozdíly mezi programem TOP 09, zdravotnickými body koaliční smlouvy a názory pana ministra. Pro veřejnost pak bylo překvapením jmenování Jiřího Bessera, berounského starosty a milovníka hokeje, ministrem kultury. Jelikož se však všichni noví ministři, snad s výjimkou Karla Schwarzenberga, vydávají za skvělé manažery, budou nejspíš připraveni klidně i mezi resorty rotovat. Překvapení se nevyhýbají ani parlamentní půdě. Poté, co na ní byl zaznamenán přírůstek žen, mladých, ale třeba i právníků, přišly na řadu zajímavě pojaté úspory. „Když chceme občany přimět k šetrnosti, musíme začít u sebe,“ prohlásili koaliční zástupci - a sebrali sněmovní funkce opozici. Počet koaličních členů vedení Sněmovny zůstal stejný jako v minulém období, ve vedení jednotlivých výborů vznikl nepoměr mezi předsedy z ODS a z (ve volbách vítězné) ČSSD. Úplně jako Alenka v říši divů si musí připadat reprezentanti Věcí veřejných. Ve Sněmovně nenašli okénko na vracení poslaneckých náhrad, v exekutivě jsou zase překvapeni, že na ministerstvu obrany nelze nalézt deset volných miliard a převést je do školství. Nejtěžšími ranami trpí předseda VV Radek John. Od televizního moderátora Moravce se dozvěděl správný počet státních úředníků, reportér Kroupa mu musel vysvětlit slabiny protikorupčního programu véčkařů, od koaličních partnerů uslyšel, že ministr vnitra nemůže úkolovat policii a zadávat vyšetřování konkrétních případů. Radek John se stal místopředsedou vlády a ministrem vnitra. A aby nevypadl z role, bezelstně v České televizi avizoval, že by příštím policejním prezidentem měl být „náš člověk“, myšleno „z Věcí veřejných nebo nezávislý odborník“. Jeho upřímnost a přímočarost je natolik překvapivá, že jej spisovatel Jiří Stránský označil za většího papaláše, než jakým podle něj byl Paroubek. Pointou Johnova příběhu se může stát, že jej jednoho dne překvapí reportáž televizních investigativců o děsivých poměrech na vnitru. Viděno z tohoto úhlu, je komplexní koaliční smlouva nezbytnou pojistkou vládních stran před jejich vlastními ministry. Wed, 14 Jul 2010 00:00:00 GMT Miroslav Mareš: Jaká bude nová vláda? http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1878-miroslav-mares-jaka-bude-nova-vlada http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1878-miroslav-mares-jaka-bude-nova-vlada Vláda Petra Nečase má šanci vstoupit do dějin jako ta, která uskuteční nutné sociální a ekonomické reformy. Image vlády bude méně kontroverzní než v minulosti, přičemž jistým vzorem bude zřejmě Fischerovo vládnutí. Nečas se bude snažit vyvarovat zbytečných excesů, které zničily jeho předchůdce Topolánka. Vláda bude fungovat na rovnoměrně vyváženém poměru mezi třemi partnery, což bude obtížně akceptovatelné pro část občanských demokratů, navyklých na dominantní roli. Napětí a spory mezi koaličními partnery zřejmě nebudou řešeny přímo ve vládě, ale v neformálních strukturách, možná pokračujících v tzv. K9, která se osvědčila při dosavadních vyjednáváních. Vládní úsporná opatření se dotknou sociálních výhod mnoha vrstev obyvatelstva, a proto je pravděpodobné, že se vláda brzy ocitne pod silným tlakem velké části veřejnosti, z něhož bude těžit „obrozená“ sociální demokracie a možná i některé populistické subjekty typu Suverenity a dalších. Opozice však nebude až do příštích voleb schopná zvýšit svůj vliv ve sněmovně, pokud vláda zůstane jednotná. Doba, kdy rozhodoval jeden či dva přeběhlíci, je pryč, což je pro kvalitu demokracie jen dobře. Nikoliv aktivity opozice, ale spory mezi koaličními partnery jsou hlavní hrozbou pro přežití Nečasova kabinetu po celé předpokládané čtyřleté funkční období. Zatím z vyjednávání o vládě vytěžily v oblasti obsazení ministerských křesel obě menší koaliční strany, zatímco v programové oblasti se jeví podle dostupných informací jako úspěšnější ODS. Zvláště Věci veřejné musely rezignovat na řadu bodů svého programu (včetně populárních protikorupčních agentů-provokatérů). Věci veřejné budou hrát rozhodující roli i v dalších osudech vlády. Lze očekávat, že tato strany bude postižena ztrátou protestního potenciálu, což se projeví i na poklesu jejich preferencí. Ale i pokud by za takové situace chtěly VV vládu opustit, neznamenalo by to pro stranu návrat do pro ni téměř ideální souhry okolností, která jim umožnila dosáhnout vynikajícího volebního výsledku. První měsíce vlády budou poznamenány i volební kampaní před komunálními volbami, což zřejmě dočasně ochromí i její reformní nástup. Nicméně i přes vyhrocenou kampaň není pravděpodobné, že by TOP 09 či VV kvůli komunálním volbám opustily vládu. Hlavní reformní zákony a normy budou zřejmě přijaty v roce 2011, jejich dopad se však plně projeví až v letech následujících. Pokud se vládě podaří udržet přízeň střední třídy, mohou vládní strany zopakovat svůj výsledek i v následujících sněmovních volbách. V nich se jim však postaví mnohem větší počet příznivců levice, než který se dostavil před měsícem k volbám na podporu kontroverzní paroubkovsko-dimunovské kampaně. Na straně levice přitom nemusí stát pouze Sobotkovi sociální demokraté, ale i širší blok radikální levice. KSČM může vzhledem ke ztrátě tradiční základny oživit projekt Levého bloku z roku 1992. Populistických projektů se může v následujícím období objevit celá řada, protože se ukazuje, že marketingové produkty na jedno či dvě použití na současném středoevropském trhu zabírají. Jak však ukazuje český i slovenský příklad, je zatím možné skloubit za účelem převzetí vládní odpovědnosti zájmy strana hnutí starého i nového typu. Wed, 07 Jul 2010 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: Spory nad vládní kolébkou http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1863-lukas-jelinek-spory-nad-vladni-kolebkou http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1863-lukas-jelinek-spory-nad-vladni-kolebkou V programové rovině působí mnohé záměry rodící se Nečasovy koalice jako příjemné osvěžení. Když pomineme kontroverzní reformní záměry v rozpočtové a sociální sféře, zbývá stále ještě řada chvályhodných předsevzetí v otázkách změn Ústavy ČR nebo v rámci vztahu politik-občan. Sprchou vpravdě studenou jsou však nastavované vztahy jak mezi vznikající vládou a opozicí, tak mezi koaličními partnery. Sněmovnu koaliční strany uzpůsobily obrazu svému, podle pochybného hesla parlamentních zajíců – „Opozice má kontrolovat, tak dostane kontrolní výbor.“ Princip poměrného zastoupení byl zrušen, komunisté po osmi neškodných letech opustili vedení dolní komory a koalice si v něm zajistila převahu tři ku jedné. O vedení výborů a komisí se patrně ještě strhne mela. Zatímco v minulosti se před „rozjezdem“ Sněmovny musela vést komplikovaná mezistranická jednání, tentokrát šlo vše jak po másle. Kouzlo sto osmnácti mandátů začalo fungovat. Zprávou spíše lepší než horší pak je personální složení vedení Sněmovny. Ne snad proto, že tři křesla ze čtyř připadla ženám. Mnohem důležitější je, že jde o političky zkušené, respektive nadané. Ale není vůbec od věci očekávat, že jimi řízená jednání budou o poznání méně agresivní a že snad zažehnou plamínek gentlemanství u mužů napříč politickým spektrem. Pokud však hodlá koalice válcovat opoziční strany, jak předvedla při první příležitosti, jedná se o nešťastný vklad do budoucí komunikace i pro období, kdy třeba koalice o svoji většinu přijde. Poslanec a hejtman David Rath (ČSSD) ostatně už připomněl, jak ve středních Čechách oplatil Bendlově ODS neomalený styl po vzoru „jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá“. Ovšem ani mezi koaličními stranami to na idylku nevypadá. Po ustavení Sněmovny podala v rámci ústavních pravidel demisi Fischerova vláda a prezidentu republiky nezbylo než jmenovat nového premiéra, Petra Nečase. Stalo se tak v den, kdy média zaznamenala hned tři výhrůžky od menších partnerů. Jistě, může jít o „povinnou“ snahu utrhnout ve finiši pro sebe a svoji partaj, co se dá. Nicméně už jen tón, jímž byly požadavky vzneseny, působí zlověstně. Dvě výhrůžky se váží k Věcem veřejným. Podle místopředsedy Víta Bárty je zatím pravděpodobnost jejich účasti ve vládě jen dvacetiprocentní. Programová ředitelka Kristýna Kočí se zase nechala slyšet, že VV budou trvat na Radku Johnovi coby ministru vnitra, jinak do vlády nezasednou. Věci veřejné nadto stále přemítají o možnosti pouze podporovat menšinovou vládu ODS a TOP 09 z parlamentních lavic. TOP 09 se nejprve ústy Karla Schwarzenberga pohádala s ODS o poměr křesel ve vládě a poté si jednoznačně řekla o kompetenčně neoslabené ministerstvo financí pro Miroslava Kalouska. Ten sám tvrdí, že na osobní účasti ve vládě nelpí, klidně se stáhne do čela sněmovního rozpočtového výboru. V tom však tkví potíž: stačí vzpomenout na Kalouskovo působení v dobách, kdy byl v koalici s ČSSD, a na ostřelování jak Stanislava Grosse, tak Jiřího Paroubka. Petr Nečas, který se zatím může pyšnit aspoň tím, že má pod kontrolou vlastní ODS, potřebuje mít ve vládě obě menší strany i jejich klíčové politiky. V opačném případě se zvyšuje míra vládní nestability. A kabinet, který má značné ambice, stabilitu a sehranost potřebuje jako sůl. Přesto je vyhlídka neradostná. Když se k sobě chovají koaliční strany takto nevybíravě již při sestavování vlády, jak se asi budou chovat v těžkých dobách, až kabinet začne prosazovat nepopulární opatření, bude se potýkat s problémy při správě země a vládní partaje začnou ztrácet na oblibě? A dá se spoléhat na pomocnou ruku opozice, s níž koalice zametla už při první příležitosti? Podaří-li se vůbec Nečasovu vládu sestavit (ať už - z hlediska ústavy – na tzv. první či třeba třetí pokus), budou ji čekat krušné časy… Tue, 29 Jun 2010 00:00:00 GMT Miroslav Mareš - Kongres ODS: mírně razantnější změna v mezích značky http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1838-miroslav-mares-kongres-ods-mirne-razantnejsi-zmena-v-mezich-znacky http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1838-miroslav-mares-kongres-ods-mirne-razantnejsi-zmena-v-mezich-znacky Kongres ODS přinesl důležité personální změny. Ty však nepředstavují natolik zásadní zemětřesení, jak se může na první pohled znát. Nové osobnosti na postech místopředsedů jsou logickým důsledkem Topolánkova pádu a politické konstelace, která se vytvořila po sněmovních volbách. Je skutečností, že kdyby nedošlo k předvolebnímu sesazení Topolánka, žádný červnový kongres by se nekonal. Nicméně ve vedení strany by se časem objevily nové tváře a není od věci připomenout, že např. Pavla Blažka v tomto smyslu zmiňoval již dříve i Mirek Topolánek. Na druhou stranu např. Ivan Langer měl již namále i na předchozích kongresech a není jasné, za jakých okolností by kandidoval na místopředsedu při jiném vnitrostranickém i volebním vývoji ODS. I přesto by ale bez Topolánkova předčasného odchodu a dvojznačného volebního výsledku nebyly změny ve vedení zřejmě natolik razantní, jak se udály na právě skončeném kongresu (snad jen pokud by byl volební zisk ODS mimořádně nízký a strana by se nepodílela na vytvoření vlády, mohly být změny ještě výraznější). Současná „očistná snaha“ ODS, deklarovaná v mnoha vystoupeních na kongresu, spočívá především v budování image strany vhodné především pro „obyčejnou“ střední třídu. Nikoliv strany, která se nechá korumpovat velkokapitálem a na běžném občanovi jí nesjede. Takové požadavky ale nejsou u občanských demokratů ničím novým. Ostatně již v materiálu z roku 2002 od Petra Nečase s názvem „Listopadové teze k budoucímu směřování ODS“ by bylo možné nalézt podobné apely. Na rozdíl od tehdejší doby, kdy byla ODS frustrována porážkou od Špidlovy ČSSD, je nyní strana v jiné situaci. Nemá možnost sbírat lehké protestní body útoky na vládu (což se dařilo Topolánovi po jeho nástupu do čele strany), ale musí si udržet a rozšířit popularitu činností ve vazbě na vládní odpovědnost. Přitom záleží nejen na reálných výsledcích, ale i na mediálním obrazu. Z hlediska dojmu o „nezkorumpovanosti“ mohou noví místopředsedové tento obraz zlepšit, alespoň pokud je možné vycházet z jejich dosavadní image. Němcová, Pospíšil a Vondra jsou známé tváře, ale nejsou s nimi spjaty žádné velké skandály. Zbylí dva noví místopředsedové – Blažek a Drobil - nebyly doposud charakteristickými tvářemi strany na celostátní úrovni, na úrovni lokální a regionální se profilovali spíše mediálně oceňovaným směrem (např. Blažek na jižní Moravě v kritice činností bratří Venclíků v ODS). ODS si v rámci svých stávajících možností vybrala zřejmě nejlepší cestu. Navenek se personálními změnami odstřihla od aktérů předchozích střetů mezi Bémovým a Topolánkovým křídlem. Nezvolila ani zcela nové, neznámé či zvnějšku získané politiky. ODS je přece jen osvědčená značka a příliš razantní změna by ji mohla nakonec ublížit. Nové tváře jsou přijatelné i pro předpokládané koaliční partnery a jejich voliče. Paradoxně, pokud by se ODS vše dařilo v zamýšlených intencích, mohly by se právě TOP 09 i VV začít cítit zneklidněny. Část jejich voličů by se mohla přesunout k ODS (mnozí z nich opětovně). To by se projevilo na činnosti vlády, kterou by obě menší strany mohly začít sabotovat. A právě efektivita, medializace a popularita Nečasovy vlády budou hlavními faktory, které ovlivní osud nového stranického vedení. Ministři za ODS tak mohou být pro image strany mnohem důležitější než její místopředsedové. Je přitom zajímavé, že kongres doporučil Výkonné radě ODS obnovit činnost odborných komisí. Strana tak zřejmě hodlá disponovat potřebným odborným zázemím nejen pro činnost vlastních ministerstev, ale i dostatečně fundovanou výbavou pro kontrolu resortů pod kuratelou koaličních partnerů (kde budou mít občanští demokraté často své vlivné náměstky) i pro odrážení argumentů levicové opozice. Nečas má nyní každopádně dostatek prostoru pro uskutečnění vize fungování strany, o níž již zhruba od ideové konference v roce 1999 usiluje. Je však třeba mít na paměti, že členská základna jeho strany se po celé toto období výrazněji neměnila, takže tyto měny bude uskutečňovat se zhruba stejnou množinou lidí, která se podílela i na předchozích vzestupech a pádech ODS. Mon, 21 Jun 2010 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: Cukr a bič v rukou technokratů http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1812-lukas-jelinek-cukr-a-bic-v-rukou-technokratu http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1812-lukas-jelinek-cukr-a-bic-v-rukou-technokratu Dobu mezi vyhlášením volebních výsledků a představením nové vlády a jejího programu lze využít k neoriginálním mediálním spekulacím, ale také k analýze stylu a formálních postupů klíčových politických aktérů. Po ústavní stránce téměř vše klape. Mandát starých poslanců doběhl, prezident svolal zasedání nové Sněmovny (ta se na ustavující schůzi sejde v závěru června) a mezitím probíhají usilovná jednání o nové vládě. Potíž je jediná: prezident Klaus opět použil mimoústavní mechanismus a Petra Nečase nepověřil sestavením vlády, nýbrž „zatím jen“ vedením jednání o jejím vzniku. Ukazuje se, že průběhu jednání pravděpodobně koaličních stran ODS, TOP 09 a VV pomáhá počet jejich poslaneckých mandátů (118) i uznání ze strany občanských demokratů, že tentokrát si na slabší partnery moc vyskakovat nemohou. Oni totiž zas o tolik „slabší“ nejsou. Vyjednávání je patrně hladké i proto, že je vedou technokraté Nečas, Kalousek a manažerská elita VV, zatímco charismatický aristokrat nenápadně podřimuje či jednání suše glosuje. Přes očekávané zádrhele – protikorupční politiku, přímou demokracii, podobu a financování armády… - se zatím vyjednavači (lídři i experti v konkrétních odborných skupinách) přenášejí a dobře naprogramovaná mašina šlape dál. Sotva je jen náhodou, že jako výstupy nám budoucí koalice střídavě dávkuje dobré a špatné zprávy: omezení platů, prebend a výsad politiků, školné, přímou volbu prezidenta, redukci sociální sítě… Dokonce partaje podezřívám, že i špičkování mezi jejich reprezentanty je (podobně jako „unikající“ drby) pečlivě aranžované. Petr Nečas si nemůže dovolit chybu kvůli blížícímu se kongresu ODS. Věci veřejné potřebují šikovně navléct vysvětlení, proč ze svého radikálního programu ustoupily v tom či onom. Snad jen TOP 09 může být v naprosté pohodě – netlačí ji ani členové, ani voliči. Sociální demokracie zatím nijak zvlášť invenčně na hemžení v pravicovém táboře nereaguje. Pokračuje v předvolební mediální strategii řady kritických tiskových zpráv, jimiž však jen dokládá, že není hybatelem, ale jen pozorovatelem dění. Iniciativu však vzala do rukou oznámením, že stejně jako vznikající vláda se chystá předložit svoji představu přímé prezidentské volby. Mimochodem, právě ona ambice koaliční většiny hluboce sáhnout do Ústavy ČR, je pozoruhodná, možná ještě více než připravované daňové, rozpočtové a sociální reformy. Přímá volba (přinejmenším) prezidenta či zavedení tzv. klouzavého mandátu (člena vlády by ve Sněmovně po dobu výkonu funkce „zastoupil“ náhradník z kandidátní listiny) vyžadují hodně ústavně-právní práce a také politický konsensus. Jistě, kdykoli se dá říct (jak už jsme toho byli svědky nesčetněkrát), že dohoda bohužel nalezena nebyla a nic se nemění. Jenže tentokrát to vypadá, že své záměry myslí parlamentní většina vážně. Tím spíš mrzí, že na konsensu napříč politickým spektrem vznikající koalice příliš nepracuje. Kádruje, koho by měla či neměla ČSSD vyslat do vedení Sněmovny (jestlipak bude připravena na „reciproční opatření“?), komunistům rovnou dává červenou a po osmi letech má našlápnuto k zrušení principu poměrného zastoupení ve sněmovních funkcích. Je běžné, když ideologie prostupuje vládním programem. Koneckonců o tom se rozhoduje ve volbách. Tahat ji ale do ústavně-právních procedur může být nebezpečné. Přinejmenším z tohoto hlediska si zatím jinak marketingově skvěle klapající Nečasova koalice pochvalu nezasluhuje. Sun, 13 Jun 2010 00:00:00 GMT Veronika Šprincová: Analýza - Co nového přinesly volby 2010? http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1804-veronika-sprincova-analyza-co-noveho-prinesly-volby-2010 http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1804-veronika-sprincova-analyza-co-noveho-prinesly-volby-2010 Výsledky květnových voleb byly v mnoha ohledech nečekané a narušily některé dosavadní jistoty. Do Sněmovny se dostal rekordní počet žen a naopak se do ní nedostali kandidáti a kandidátky z nejvyšších příček kandidátních listin, kteří a které si mohli být svým mandátem víceméně jisti. Dolní komoru opustila také Strana zelených a KDU-ČSL, jejíž předsedové oznámili svou rezignaci stejně jako předseda ČSSD. V následující analýze se pokusíme nabídnout možné vysvětlení těchto radikálních změn. „Vyměňte politiky!” Stranické složení Sněmovny doznalo po volbách zásadních změn – zatímco ji dvě strany opustily, nahradily je dvě nové. Od vzniku České republiky se v dolní komoře parlamentu stabilně držely čtyři strany - ODS, ČSSD, KSČM a KDU-ČSL, které téměř vždy doplnila nějaká další strana. Ve volbách 1996 to byla Občanská demokratická aliance a SPR-RSČ, v dalším volebním období Unie svobody vzniklá odštěpením od ODS, o další čtyři roky později se počet subjektů snížil na čtyři (KDU-ČSL kandidovala v koalici s US-DEU) a v minulém volebním období doplnila tyto „stálice” Strana zelených. Ve volbách 2006 zároveň zaznamenaly historický úspěch obě největší strany, když se jim oběma podařilo získat přes 30 % všech hlasů. Na základě tohoto vývoje se nabízely úvahy o směřování k systému dvou stran. Ostatně i předvolební průzkumy (zejména pro předčasné volby na podzim 2009) naznačovaly stejný trend a dvěma menším stranám dosud v poslanecké sněmovně zastoupeným předpovídaly, že se do Sněmovny nemusejí tentokrát dostat. Tato prognóza se sice vyplnila – KDU-ČSL poprvé nepřekročila 5% hranici a zdaleka se to nepodařilo ani Straně zelených. Se suverénním výsledkem se do Sněmovny naopak probojovala konzervativní TOP 09 a překvapivě i dosud ne příliš známé Věci veřejné. Tyto nečekané změny lze vysvětlit silnou potřebou obměny politické garnitury. Před volbami se objevilo mnoho iniciativ volajících po rozbití stávajících struktur a výměně osob, které se v nejvyšších patrech politiky pohybují již dlouhá léta. Strana Věci veřejné tuto potřebu velmi dobře identifikovala a svoji kampaň postavila mimo jiné na označování svých protivníků a protivnic za „dinosaury”. Podobně zareagovaly i občanské iniciativy, které přicházely s různými radami, jak k personální obměně Sněmovny dospět – nejčastěji radily volit malé strany s upozorněním, že k překročení 5% hranice není potřeba tak moc hlasů, jak by se mohlo zdát, nebo udělovat preferenční hlasy kandidátům a kandidátkám na nižších příčkách kandidátních listin. Fórum 50 % ve své kampani vyzývalo k udělování preferenčních hlasů ženám, což v mnoha případech znamenalo totéž jako preferovat kandidující z nižších příček. Díky změně volebního zákona měli voliči a voličky poměrně velkou možnost změnit pořadí na kandidátních listinách pomocí preferenčních hlasů. Oproti minulým volbám se jejich počet zdvojnásobil (bylo možné udělit až čtyři) a počet hlasů potřebných k postupu na první místo listiny se snížil ze 7 na 5 %. Toho, jak velkou moc dává tato změna do rukou voličů a voliček, si zřejmě byla vědoma Občanská demokratická strana, která se ještě před volbami neúspěšně pokoušela prosadit návrat k původní úpravě. Do podoby kandidátních listin však ještě po jejich uzavření zasahovaly i samy strany či jejich kandidáti a kandidátky. Změny na kandidátních listinách se týkaly tří stran – z kandidátky ČSSD v Libereckém kraji odstoupili z předních míst dva kandidáti a v Olomouckém kraji dokonce lídr Miloslav Vlček. V Praze odstoupila kvůli neshodám se stranou ze 7. místa kandidátka Lucie Rovná z KSČM. Největší změny doznaly kandidátní listiny Věcí veřejných, na kterých bylo celkem šest neplatných kandidujících – kandidátka ve Středočeském kraji byla ze 4. místa vyloučena Grémiem strany kvůli tomu, že odmítla podepsat „garanci nepřeběhlictví”, všichni ostatní byly z Ústeckého kraje. Josef Horváth byl ze třetího místa rovněž vyloučen Grémiem strany, údajně kvůli načerno vylepeným plakátům propagujícím jeho osobu, zbytek kandidujících byl vyškrtnut krajským úřadem na základě toho, že nedodali potvrzení o místě trvalého pobytu. Ženy vpřed! Díky tomu, že se do Sněmovny dostalo mnoho nových tváří, dvě v podstatě nové strany a mnoho „outsiderů/ek” umístěných na spodních místech kandidátních listin, proměnila se i její genderová struktura. Dosud vždy téměř bezvýhradně platilo, že poměr žen na kandidátních listinách byl větší než skutečné zastoupení žen ve Sněmovně (viz tabulky na konci textu). Výjimkou byla ve všech volbách od roku 1996 KSČM, u níž byl poměr vždy opačný, a v roce 1998 i KDU-ČSL, které se podařilo procento žen poslankyň oproti jejich zastoupení na kandidátních listinách lehce zvýšit. V případě dvou největších stran se tento nepoměr nepodařilo zvrátit ani letos – historicky nejhorší výsledek zaznamenala ČSSD, která ačkoli měla na svých kandidátních listinách 25 % žen, mezi poslankyněmi je jich pouze necelých 9 %. Rozdíl u ODS není tak velký. Zatímco na kandidátních listinách bylo celkem 20 % žen, poslankyň za tuto stranu je pouze necelých 17 %, což zhruba odpovídá zastoupení žen na prvních deseti místech kandidátních listin. Všem ostatním stranám, které získaly mandáty, se podařilo poměr poslankyň oproti poměru žen kandidátek zvýšit. KSČM se podařilo poprvé překonat dokonce 40% hranici (na kandidátních listinách bylo zastoupeno 30 % žen) a potvrdit tak dlouhodobý trend neustále narůstajícího zastoupení žen v poslanecké sněmovně za tuto stranu (viz graf níže). Věci veřejné přesáhly 30 %, ačkoli žen na jejích kandidátních listinách bylo celkem 28 %. I TOP 09 se podařilo poměr poslankyň oproti poměru žen na kandidátních listinách zvýšit, celkově mají necelých 27 % poslankyň, což je o 4 % více i než poměr na prvních pěti, resp, deseti místech na kandidátních listinách. Tento posun lze do určité míry vysvětlit právě relativně velkou možností ovlivnit pořadí kandidátek a kandidátů pomocí preferenčních hlasů. Díky nim se do Sněmovny dostalo celkem 14 žen z původně nevolitelných pozic. Na druhou stranu především dramaticky nízký počet poslankyň za ČSSD ukazuje, že tento způsob prosazování žen do politiky je velmi nejistý a může naopak i minimální snahu strany nominovat na kandidátní listiny ženy zcela zhatit. Možným vysvětlením může být skutečnost, že voliči a voličky udělovali své preferenční hlasy veřejně známým osobnostem, mezi kterými mnoho žen není. Jedinou poslankyní za ČSSD, která se do Sněmovny dostala díky preferenčním hlasům, je současná hejtmanka Plzeňského kraje a bývalá ministryně zdravotnictví Milada Emmerová. Tendence preferovat současné hejtmany se projevila i v dalších dvou krajích – Karlovarském a Jihomoravském. Dalším významným faktorem dosažení historicky nejvyššího zastoupení žen ve Sněmovně – 22 % – bylo značné oslabení dvou největších stran, tedy ODS a ČSSD, které na své kandidátní listiny (a zejména na volitelná místa) dosadily nejméně žen. Občanská demokratická strana byla v tomto zdaleka nejhorší, celkově do voleb nominovala pouze 20 % žen, na volitelných místech byl však poměr mnohem nižší (11 % do pátého a 16 % do desátého místa). Kandidátkám za tuto stranu tedy pomohly alespoň preferenční hlasy, díky kterým jim připadly další čtyři mandáty. Jak již bylo řečeno, v ČSSD se poměr naopak zhoršil. Bohužel se tedy nic nezměnilo na dlouhodobém trendu sociální demokracie – od roku 1996 totiž poměr poslankyň za tuto stranu v každých volbách klesá. Kupujte nás! Sledovat jen počty poslankyň však nestačí. Pouze na jejich základě bychom totiž mohli podlehnout falešnému zdání, že se v české politice a společnosti obecně v přístupu k ženám pohnuly věci k lepšímu. Pokud se však podíváme na reprezentaci žen v rámci volebních kampaní či v médiích, zjistíme, že ke skutečné změně vede ještě dlouhá cesta. Volební kampaně stran byly před letošními volbami jiné než v minulých letech. Odlišné byly již kanály, jimiž se kampaň šířila. Vedle tradiční inzerce v novinách, televizi a na billboardech či setkávání s voliči a voličkami na předvolebních mítincích, oslovovaly strany především mladší voliče masivně i prostřednictvím internetu. Místo zviditelňování programových priorit šlo v kampani spíše o prezentaci úderných hesel, dehonestaci protivníků a v neposlední řadě i „ženské krásy”. Propagace politických stran se tak zásadně přiblížila ke způsobu propagace komerčních produktů. Nejviditelnějším příkladem byla strana Věci veřejné, jejíž kandidátky nafotily „sexy” kalendář. Jejich snahou bylo údajně zviditelnit ženské kandidátky, zároveň však pouze upevnily stereotyp, že pokud chce žena (a to i v politice) uspět, musí být především krásná. Tento přístup jen posílil celospolečenské vnímání žen v politice, značně posilované mediálním diskurzem. Přinejmenším v případě poslankyň za tuto stranu nejeví média příliš velký zájem o schopnosti daných žen, jejich program či politické ambice, ale výhradně o jejich zjev. Ženy vzad? Vedle mediální reprezentace žen je důležité sledovat také jejich reálný vliv na rozhodování. Více než 20% zastoupení ve Sněmovně je bezpochyby dobrou zprávou, zároveň je však třeba si uvědomit, že je zde celkem dvě stě poslanců a poslankyň, jejichž podíl na moci není zdaleka stejný. Již nyní je zřejmé, že pokud jde o skutečné rozhodování, zůstává politika především mužskou záležitostí – v nejužších vyjednávacích týmech stran je pouze jediná žena. Nelze než s napětím očekávat, jaké bude zastoupení žen ve vládě či ve vedení poslanecké sněmovny. Velkou otázkou pak také zůstává, jaký bude osud témat spojených s rovnými příležitostmi žen a mužů či lidskými právy obecně. Vzhledem k tomu, že většinu ve vládní koalici budou mít podle všech předpokladů konzervativní strany ODS a TOP 09, nelze očekávat, že by se tato témata stala prioritami vlády. Navíc se do Sněmovny nedostala Strana zelených, která by sem mohla tato témata přinášet a prosazovat. Nejasné je zatím i zachování postu ministra/ministryně pro lidská práva a menšiny a další osud zákona o kvótách. Právě proto je důležité si uvědomit, že současný nárůst zastoupení žen v poslanecké sněmovně byl výsledkem souhry několika faktorů, která už se nemusí opakovat. Pokud chceme zabránit tomu, aby se situace znovu zhoršila, je třeba hledat a prosazovat stabilnější opatření, jakými mohou být legislativní, či vnitrostranické kvóty. Současně je třeba pokusit se změnit vnímání političek pouze na základě jejich vzhledu – upozorňovat na jejich politickou práci a její výsledky. Forum 50%: Grafy k problematice zastoupení žen ve Sněmovně PČR (převzato ve spolupráci s Forum 50%, autorka je doktorandkou Ústavu politologie FF UK) Thu, 10 Jun 2010 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: Voliči zamotali politikům hlavy http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1768-lukas-jelinek-volici-zamotali-politikum-hlavy http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1768-lukas-jelinek-volici-zamotali-politikum-hlavy Sněmovní volby 2010 přinesly nečekaný výsledek a ještě nečekanější chování voličů. Statisíce hlasů, které za uplynulé čtyři roky poztrácely ČSSD a ODS, a také vykázání KDU-ČSL a SZ za brány dolní parlamentní komory nelze nazvat jinak než jako vysvědčení etablovaným stranám za předváděné kousky: neschopnost dohodnout se na vládě, její svržení v době českého předsednictví EU, přeběhlictví, verbální útoky, obstrukce v Poslanecké sněmovně. Korunu všemu nasadila agresivní a výrazně negativní předvolební kampaň. Voliči zatoužili po změně, prakticky jakékoli. Někteří sáhli po zemanovcích, další po Suverenitě Jany Bobošíkové. Pětiprocentní hranici však překročili pouze dva nováčci: TOP 09 a záhadné Věci veřejné. Předpokládat, že tyto subjekty oslovily svým programem, by bylo dost odvážné. Vždyť i četné společenské elity v anketách MF Dnes přiznaly, že volí hlavně „sympatického knížete“. Věci veřejné mají zase „nováckého sympaťáka“ Radka Johna, nemluvě o teprve nedávno zrušených pořádkových hlídkách a plném koši laciných slibů. Dokladem změny je i záplava preferenčních hlasů napříč politickým spektrem. Chytaly se v různých částech kandidátních listin (dokonce i z jejich dna vyslaly do parlamentu úctyhodné osoby) a bezesporu zamotaly hlavu partajním sekretariátům. Největší revoluce postihla – pravda, ne až tak překvapivě - občanské demokraty v Praze. Pozornější voliči zareagovali též na sdělení politických stran z billboardů a mediálních vystoupení lídrů. ODS se povedla Petrem Nečasem ordinovaná skromnost, okázalá spolupráce s nezávislými experty i nabízení ruky ke spolupráci budoucí opozici. Někde se nás však snažila ODS předávkovat – třeba když v Praze nešetřila defenzivními hesly „Dokážeme se změnit“, „Dejte nám šanci“, „Nejsme dokonalí, ale…“. Občanským demokratům se nakonec také podařilo nastolit agendu voleb: zadlužení, hrozbu druhého Řecka. Koulí na noze ODS zůstali kontroverzní politici (ne nadarmo voliči na Olomoucku „vykroužkovali“ ven ze Sněmovny Ivana Langera) a přetrvávající vnitřní spory (naposledy o účast poslanců v orgánech firem, o šéfku akreditační komise prof. Dvořákovou, o schůzku Nečasových věrných v klánovickém golfovém klubu). ČSSD to přehnala s intenzitou (především billboardové) kampaně a se simplifikací svého programu. Málo hovořila o podobě země, jakou si představuje, o zahraničních vzorech, o veřejných službách, o vzdělané společnosti, o zdravé krajině. Zato upřednostnila 13.důchod, zrušení regulačních poplatků ve zdravotnictví, ceny energií. Řada přemýšlivých voličů se tím cítila dotčena. Sociální demokracie ztratila (oproti krajským volbám 2006) podporu v řadě regionálních sídel a okresních měst, oslabila u mladších voličů, paběrkovala mezi vysokoškolsky vzdělanými. Kampaň ČSSD byla po formální stránce hodnocena jako nejlepší a přesvědčila nejvíce (22%) voličů, ovšem většinu společnosti na svoji stranu nezískala. Okamžité (Cyril Svoboda, Miloš Zeman) či odložené (Ondřej Liška) rezignace předsedů poražených partají se daly čekat. Překvapil však Jiří Paroubek, nejspíš unavený z pětiletého vládnutí Lidovému domu, z kampaně i z mediálních štvanic. Svým krokem ČSSD umožnil rychlejší „restart“, než bychom čekali. A jeho dočasný nástupce Bohuslav Sobotka bleskově využil šanci zavelet k otevření sociální demokracie a oslovování dosud zanedbávaných voličských skupin. Radost, že se dočkáme „čitelné“ vlády „rozpočtové odpovědnosti“, je, myslím, předčasná. ODS, TOP 09 a VV kabinet se solidním zázemím v podobě poslaneckých mandátů pravděpodobně složí. Radikalita jeho kroků bude podmíněna koaličním kompromisem, vyhlídkou od voleb k volbám (senátním, komunálním, krajským, předčasným sněmovním) a aktivitou sociálních partnerů (odborů). Bude nadto limitován urputným zápasem pravicových stran (poté co rozestup mezi nimi nečiní ani 4% a TOP 09 vyhrála v klíčové Praze) a nespolehlivostí nezkušených Věcí veřejných. Jeho soumrak může nastat kdykoli. Uklidňovat se ale můžeme, že se mezitím v opozičních lavicích zregeneruje, personálně i programově občerství sociální demokracie. Změna, k níž voliči dali podnět, možná občas zabolí, ale věřme, že v konečném důsledku z ní vyjdeme posíleni, včetně politických stran a celého ústavního systému. Wed, 09 Jun 2010 00:00:00 GMT Miroslav Mareš - Volby 2010: Nečekaný pravý hák http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1766-miroslav-mares-volby-2010-necekany-pravy-hak http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1766-miroslav-mares-volby-2010-necekany-pravy-hak Výsledek voleb do Poslanecké sněmovny je v mnoha ohledech přelomový. Nicméně teprve budoucnost ukáže, nakolik zásadní dopad bude mít z hlediska zastavených i nově nastartovaných trendů. Zvrátila se tendence ke koncentraci systému kolem dvou velkých stran. Rozdíl mezi tradičními „giganty“ (ODS a ČSSD) a dalšími stranami (zvláště TOP 09) je malý a síly v systému jsou mnohem vyrovnanější. V systému sněmovny zůstává pět stran (tento počet je již stabilní od roku 1998), z toho ale pouze tři tradiční. Slabý zisk levice jako celku znemožnil otestovat, zda KSČM zůstává zcela bez koaličního potenciálu. Do sněmovny se probojovaly dvě strany, které ve volbách do ní ještě nikdy neuspěly, i když zvláště u TOP 09 se většinou nejedná o žádné nováčky ve vysoké politice a Věci veřejné existují již od roku 2001 a získaly se ostruhy v tvrdém politickém boji v Praze. Obě strany do značné míry vděčí za úspěch svým mediálně známým a schopným předsedům, což posiluje personalizaci české stranické soutěže (rizikový je však tento prvek s ohledem na možnou ztrátu těchto předsedů). Z parlamentu vypadli po mnoha desetiletích lidovci. Část křesťanskodemokratického prvku bude nadále hájit část TOP 09 a je paradoxní, že se této straně podařilo zaplnit velký díl politického spektra, o což v 90. letech marně usilovalo Luxovo vedení KDU-ČSL. Ve volbách několik stran získalo hlasy v rozmezí 1% a 5%. Znamená to, že propadala řadu odevzdaných hlasů (i když ne takové míře jako v roce 1990). Strany z této skupiny (s výjimkou DSSS) však získají poměrně značné finanční prostředky, které bude moci využít ve volbách druhého řádu, a to již letos na podzim. Ideově je patrný posun relevantního stranického spektra doprava, i když charakter Věcí veřejných může být v řadě oblastí dvojznačný. Nicméně v současné situaci je velmi obtížné představit si jinou koalici, než trojkoalici ODS, TOP 09 a VV. Všechny tři strany jasně odmítly spolupráci s ČSSD a změna postoje by byla jejich voliči chápána jako zrada. TOP 09 i VV se sice účastí ve vládě vystavují silnému riziku ztráty „protestní popularity“, ale případné dopady tohoto rizika budou patrné až po několika měsících či letech. Problémem ve vyjednávání se může stát zvláště požadavek VV na razantní snížení rozpočtu ministerstva obrany o deset miliard korun. V situaci, kdy existuje tlak ze strany NATO a USA na dodržování slíbené dvouprocentní hranice HDP na výdaje na obranu, by splnění podmínek VV mohlo ve svém důsledku zásadně ohrozit transatlantickou vazbu. To by silně kontrastovalo s dosavadními zahraničně a bezpečnostně politickými prioritami Petra Nečase i Karla Schwarzenberga. Nicméně „vycouvat“ z projektu „koalice rozpočtové odpovědnosti“ by bylo pro jakoukoliv ze tří zúčastněných stran problematické jak z hlediska členské, tak i voličské základny. Není proto příliš podstatné, zda ČSSD dostane od prezidenta možnost prokázat, že vládu není schopna sestavit, nebo bude sestavením vlády přímo pověřen lídr ODS. Šance ČSSD na sestavení vlády jsou velmi malé, a zřejmě i strana samotná bude mít větší zájem znovu vyrůst v opozici do své bývalé velikosti. Volby v roce 2010 tak lze hodnotit jako nepříliš očekávaný (středo)pravý hák do egalitářské tváře české politiky, kterému dodala sílu obava většiny voličů ze zadlužování a možné „řecké cesty“ ČR. Část úderu vedeného novými stranami mířila i proti subjektivně vnímaným zatuchlým korupčním poměrům v českém politickém rybníčku. Teprve úspěch nově vzniklé koalice však ukáže, zda volby 2010 přinesly systému novou stabilní tvář, nebo se za čtyři či méně let opět objeví prostor pro zdánlivě či reálně nové protestní subjekty a nadějeplné lídry tradičních stran. Fri, 04 Jun 2010 00:00:00 GMT Ondřej Krutílek: Co chtít od budoucí české vlády ve vztahu k EU? http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1774-ondrej-krutilek-co-chtit-od-budouci-ceske-vlady-ve-vztahu-k-eu http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1774-ondrej-krutilek-co-chtit-od-budouci-ceske-vlady-ve-vztahu-k-eu Ať už v nadcházejících volbách zvítězí kdokoli, podstatné je, zda a jak bude nová česká vláda prosazovat naše zájmy v EU. Už před posledními sněmovními volbami jsem v jednom článku paličsky napsal, že jejich výsledek je mi vlastně ukradený, pokud nová politická reprezentace nenajde odvahu jít po tématech, která se řeší na úrovni EU. To proto, že právě v unijních institucích se stále častěji rozhoduje jak o formě, tak o obsahu politiky naprosté většiny členských států (výjimku tvoří ty země, které mají dostatečný potenciál přímo ovlivňovat agendu EU). Za poslední čtyři roky se toho moc nezměnilo, a pokud ano, tak spíše k horšímu. Naprostá většina českých politiků si sní své sny, aniž by zohledňovala, co se peče v Bruselu, Štrasburku nebo Frankfurtu. Diskrepance mezi tím, co bychom chtěli, a tím, co reálně můžeme, se zvětšuje úměrně tomu, jak předáváme kompetence za hranice naší země, věnujeme tomu čím dál méně pozornosti a soustředíme se na drobty v podobě „evropských" peněz. Iluze, že nás z toho vyléčí předsednictví, vzala brzy za své. Jednak jsme bezprostředně po jeho převzetí získali falešný pocit, že jsme pány Evropy, jednak to celé v důsledku pádu Topolánkovy vlády záhy skončilo. Pokud nová česká vláda nebude chtít být jen bezzubým ozubeným kolem v unijním soustrojí, měla by si uvědomit, že agenda EU není jen neškodnou nadstavbou přeceňovaného hemžení v kuloárech Poslanecké sněmovny, ale rovnocennou součástí národní politiky. Nebýt jen hasiči největších zhůvěřilostí, jež se nepodaří zastavit prostřednictvím našich zástupců v Radě ministrů nebo v Evropském parlamentu, znamená uvědomit si, že nejpozději do dvou let si s nimi budou muset poradit národní poslanci (pakliže se nebudou aplikovat přímo bez prováděcích norem). A nevěřme tomu, že budou s to něco změnit: charakter unijních směrnic už dávno připomíná návod k obsluze jaderného reaktoru - se stejnými důsledky, pokud není vše provedeno přesně krok za krokem. Europoslanec Ivo Strejček ve svém blogu nedávno správně upozornil, co v dnešních dnech hýbe evropskou politikou, já bych jen dodal, že ďábel je ukryt v detailech. Rozhodně by neměla být kladena pozornost jen na „velké" otázky, ale také (a zejména) na iniciativy, jež zprvu vypadají jako technikálie, ale v důsledku zasáhnou více či méně každého. Namátkou stačí připomenout směrnici o ekodesignu, právní základ pro stahování klasických žárovek z trhu a potenciální zdražování spotřebního zboží, nebo v poslední době sílící tendence k revizi směrnice o vysílání pracovníků, jež by měla fakticky znesnadnit volný pohyb pracovních sil v EU. Nejlepšími lakmusovými papírky jsou v tomto ohledu ti čeští reprezentanti v EU, kteří za sebou mají bohaté zkušenosti z různých úrovní politiky, a jsou tedy schopni dohlédnout praktických důsledků unijních „řešení". Typicky Hynek Fajmon z europoslanecké frakce Evropských konzervativců a reformistů. Lisabonská smlouva je již více než půl roku realita. A nová česká vláda by toho měla umět využít. Nemám na mysli pokusy typu navracení kompetencí zpět do rukou národních států, využívání žlutých, oranžových a kdovíjakýchještě karet, pravidla jsou taková, že je to fakticky neprohlasovatelné. Klíč k úspěchu lze hledat spíše v obratném systematickém vyjednávání a tvorbě ad hoc koalic s partnery v Radě. Pokud se uplatňuje kvalifikovaná většina, a hrozí tedy přehlasování, není od věci využít také posílené role Evropského parlamentu a v jeho rámci jediné konstruktivní, byť prozatím ne zcela výrazné alternativy v podobě zmíněné konzervativní frakce. Nejhorší by bylo alibistické konstatování, že se s tím nedalo nic dělat a že za vše může EU. Samozřejmostí zůstává budování vhodných kanálů v Komisi, bez ohledu na to, kdo je dnes za Česko komisařem, a využívání potenciálu evropských výborů jak v Poslanecké sněmovně, tak v Senátu. Zvlášť druhý z nich (navzdory ne zcela dobré pověsti horní parlamentní komory) produkuje inspirativní výsledky a dlouhodobě plní roli mechanismu včasného varování. Uvedené považuji za naprostý základ našeho úspěšného angažmá nejen v samotné EU, ale i na národní úrovni a pevně doufám, že podobný text nebude třeba psát za čtyři roky znovu. Převzato z Revue Politika 5/2010 Autor je šéfredaktorem Revue Politika. Wed, 02 Jun 2010 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: ANALÝZA - Levice nepočetná, avšak rozdělená http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1696-lukas-jelinek-analyza-levice-nepocetna-avsak-rozdelena http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1696-lukas-jelinek-analyza-levice-nepocetna-avsak-rozdelena Zásluhou na poslední chvíli zrušeného podzimního termínu předčasných voleb do Poslanecké sněmovny PČR měly tentokrát politické strany dostatek času pro přípravu, rozpracování, aktualizaci i prezentaci svých programových materiálů – na bohatě medializovaných sjezdech, programových konferencích, tiskových konferencích a „startech“ volebních kampaní. Většina partají se může pochlubit stručnými programovými body, stejně jako komplexními programy, ČSSD a ODS představily též své vize, jak by Česká republika měla vypadat za patnáct, dvacet let, sociální demokracie navíc sepsala „oranžové knihy“, v nichž důkladně rozebírá stav a vyhlídky jednotlivých resortů. Každá strana si našla vlastní cestu Nejstručnější menu nabízí Strana práv občanů – zemanovci, evidentně s jediným cílem: posílit poptávku po změně (stranického spektra, personálního obsazení parlamentu, Ústavy, volebního zákona). Na okázalost si nepotrpí ani KSČM. Její „Otevřený volební program“ je stručný, úderný a tradičně radikální, s minimální nadějí na realizaci. K velmi přehledným patří rovněž politický program Věcí veřejných. I ony, stejně jako komunisté, touží po protestních hlasech, pročež se v pojednání o svých plánech příliš „nezakecávají“. Letmý pohled na specifika programů zaznamená pozitivně laděný a ve srovnání s rétorikou lídrů méně radikální nabídku TOP 09 (byť si vypomáhá mazanou kamufláží programového prohlášení vlády), zevrubný text ODS, v němž je prostor i pro strašení sociální demokracií a fotografie, které by jako z oka vypadly kampani ČSSD před krajskými volbami 2008, či ne vždy srozumitelné dlouhé slohové cvičení Strany zelených. Některé partaje (ODS, ČSSD) oznamují své záměry s plnou razancí, jiné používají opatrný nebo podmíněný slovník (zelení většinu svých plánů uvozují obecným „chceme“). Nejupřímnější je KDU-ČSL, jež hned v úvodu upozorňuje na pravděpodobnost koaliční vlády a neschopnost stran realizovat svůj program do poslední tečky. Lidovecký program ale přináší také výstižnou ukázku partajního alibismu, jejíž obdobu bychom našli i u konkurence. KDU-ČSL mj. hlásá: „Podporujeme existenci kvalitní cizinecké policie“. (Kdo by s tím nesouhlasil, nebo upřednostňoval „nekvalitní“ cizineckou policii?) Za ocenění stojí, jak se politické strany s léty naučily nepodceňovat žádnou z oblastí života společnosti. Již dávno se vedle daní, sociálních témat či zahraniční politiky (čtení o ní bývá zpravidla nejnudnější a mezipartajně nejpodobnější) poctivě věnují také třeba životnímu prostředí, letos nadto vynikne pozornost věnovaná například sportovcům či motoristům. Programový průnik, který lze dobře zaznamenat mezi stranami pravého středu, budeme v levém středu hledat obtížněji. Typický je ve snaze více zapojit občana do politického rozhodování či v některých bodech sociální politiky, na druhou stranu se levice neshodne ani na představě zahraniční politiky ČR. Mnohé vyplývá z dlouhodobých rozepří mezi nemnoha levicovými subjekty v ČR a z jejich taktizování. SPOZ se do značné míry vymezuje vůči ČSSD, program sociální demokracie zase více koresponduje se standardními demokratickými stranami než s radikálními komunisty. SPOZ: K čemu program, když máme Zemana? Strana práv občanů – zemanovci jako by si uvědomila, že žádný text nenahradí osobní zážitek z rétora Miloše Zemana. Ve stručném a značně obecném programovém prohlášení klade – podobně jako další „nováček“, Věci veřejné - důraz především na prvky přímé demokracie (přímá volba starostů, primátorů, hejtmanů, prezidenta, zákon o obecném referendu, zvýšení počtu volebních obvodů, snížení procenta preferenčních hlasů, tzv. panašování – možnost současného výběru z více kandidátních listin). Dále spoléhá na nejjednodušší poselství: pro progresivní zdanění, pro zákon o prokázání původu příjmů a majetku, pro obnovení finanční policie, pro zřízení finanční prokuratury, proti poplatkům ve zdravotnictví, proti školnému… Bombastickou tečkou za stručným programem, je připomenutí éry tzv. opoziční smlouvy závazkem, že SPOZ bude ve Sněmovně tolerovat vítěze voleb za podmínky, že jím sestavená vláda do konce roku 2010 předloží a v parlamentu podpoří návrhy zákonů odpovídající sedmi bodům zemanovci navrhovaných změn volebního systému. KSČM: slíbit může cokoliv Prioritou Komunistické strany Čech a Moravy je „Práce pro všechny za spravedlivou mzdu.“ S nároky na státní rozpočet ani ze sloganů pravice o zadlužování země si komunisté těžkou hlavu nedělají. Slibují mimo jiné podporu v nezaměstnanosti prodlouženou na dobu jednoho roku, při rušení pracovních míst zvýšení odstupného, zvýšení minimální mzdy až na 14 000 Kč, státní regulaci cen plynu, elektrické energie, užitkové a pitné vody, tepla a paliv, podporu výstavby minimálně 40 000 bytů ročně, rozšiřování bezúročných půjček na pořízení či rekonstrukci bytu, zrušení regulačních poplatků ve zdravotnictví, zřízení české banky s rozhodující majetkovou účastí státu za účelem poskytování garantovaných půjček a úvěrů podnikatelům, vznik jediné veřejné zdravotní pojišťovny, vrácení snížené sazby DPH z 10% na 5% u zboží základní spotřeby a ekologické veřejné dopravy, zavedení nulové sazby DPH u základních potravin a léků, zavedení dvou daňových pásem u právnických osob (24% a 32%), pomoc mladým rodinám poskytováním novomanželských půjček, vyšší podporu při narození druhého a dalšího dítěte, právo na první zaměstnání pro mladé absolventy škol, bezplatnou docházku do mateřských škol pro 4-5leté děti či odmítnutí školného na všech stupních veřejných škol Mezi další komunistické speciality patří požadavek zastavení účasti ČR ve vojenských misích USA a NATO, odmítání rozmísťování cizích ozbrojených sil na našem území, žádost pozastavit členství ČR ve vojensko-bezpečnostních strukturách NATO a následně z aliance vystoupit. Nebyli by to komunisté, kdyby se jim do programu nevešlo odmítnutí jakéhokoli vměšování zahraničních nátlakových skupin, včetně spolků odsunutých Němců, do vnitřních záležitostí ČR, stejně jako odmítnutí zpochybňování dekretů prezidenta Beneše (v tom KSČM jako jediná z dnešních parlamentních stran vyhověla poptávce prezidentova tajemníka Jakla po vyjádření se k tzv. Benešovým dekretům). KSČM vzývá uplatnění principu nedotknutelnosti státních hranic a odmítnutí separatistických snah porušujících uspořádání v Evropě. Trvalkou jejího programu je také restituční tečka – nevydávání dalšího majetku církvím, přijetí zákona o českém jazyku či zachování veřejnoprávní televize a rozhlasu, leč za cenu zrušení koncesionářských poplatků a následné financování těchto médií ze státního rozpočtu, nebo omezení výstavby velkých logistických center v ČR. V dalších programových bodech by nalezli průnik s dalšími, zejména středolevými partajemi, snáze. Dožadují se majetkových přiznání (u majetku nad 10 mil), modernizace dopravní infrastruktury, hlavně železnice, vrácení podstatné části nákladní dopravy na koleje, změnu rozpočtového určení daní ve prospěch menších obcí, vyjadřují podporu bezpečnému jadernému programu, chtějí obnovu preventivních lékařských a stomatologických prohlídek na školách, program výstavby a obnovy jeslí a mateřských škol, výraznou podporu rozvoji učňovského a středního odborného školství, legislativní omezení lichvy, zjednodušení soudní soustavy na třístupňovou a posílení úlohy státního zastupitelství… KSČM nezapomíná ani na přímou demokracii. Vedle volání po přímé volbě prezidenta a obecných referendech se podobně jako Věci veřejné hlásí k uzákonění ztráty mandátu poslance, pokud opustí politický subjekt, za který byl zvolen, případně jeho program. Komunistický program nemohl být nesepsán s vědomím, že k jeho realizaci dojde jen stěží. Do značné míry líčí vizi silného národního (takřka izolovaného) státu s bezednou kapsou. Na druhou stranu, v rámci sociální a ekonomické části programu množství námětů bezmála předjímá možnost, že kdyby přeci jen došlo k ustavení menšinové vlády ČSSD hledající u KSČM podporu, byli by komunisté s to jejich jistý díl prosadit. Zásadní a prakticky osudovou překážkou spolupráci největších levicových stran ovšem zůstává jednak zahraniční politika, jednak pohled na minulost před listopadem 1989. ČSSD: levicový tradicionalismus Česká strana sociálně demokratická ve volebním programu uvádí jako hlavní cíl své politiky kvalitu života každého člověka, příležitost dosáhnout vyšší životní úrovně pro všechny. (Životní úroveň, blahobyt, růst Růstu apod. vládnou programům prakticky všech stran, s výjimkou zelených; snad proto také strany, včetně ČSSD, zásadně hovoří o „trvale udržitelném rozvoji“, nikoli o „trvale udržitelném životě“.) Sociální demokracie si netroufla na „zeseverštění“ programu po vzoru německé SPD a obrací se především na tradiční levicové voliče. Jim – zjednodušeně řečeno - vzkazuje: Víme, že jste nezavinili ani globální ekonomickou krizi, ani rozpočtové schodky, není tedy důvod, abyste cálovali. Naopak podpoříme vaši životní úroveň, koupěschopnost, nenecháme vám vzít sociální polštář. V předvolební kampani hovoří ČSSD o „obyčejných lidech“ a jejich zájmech. Jedná se o zajímavý kontrast s programem ODS, který používá mnohem ostřejší a radikálnější dělení společnosti, například když se vymezuje vůči „černým pasažérům“ a „flákačům parazitujícím na sociálním systému“. Důchody podle ČSSD budou státem garantovány ve výši 55% čisté mzdy. Z výnosů ČEZu mají být vyplaceny tzv. třinácté důchody. Strana slibuje zavést minimální důchod pro samostatně žijící důchodce ve výši 1,2 násobku životního minima. Rodiny chtějí sociální demokraté podpořit dětskými přídavky, rozšířením možnosti čerpání rodičovského příspěvku, společným zdaněním manželů či zvýhodněnými novomanželskými půjčkami. ČSSD se staví proti poplatkům u lékaře a v lékárnách, stejně jako proti školnému na veřejných vysokých školách. Zavést slibuje povinný bezplatný rok předškolní výchovy. Pedagogům a dalším pracovníkům ve školství míní zvýšit platy. Obnovena by měla být státní podpora na získání startovacích bytů. Dále se ČSSD hodlá zaměřit na regulaci cen energií. V rovině spíše ideologické lze rozeznat rozdíl mezi přístupem ČSSD a ODS. První rýsuje silný stát, který je s to splnit skoro většinu úkolů z oblasti sociální péče. Druhá zásadami, jako je rodinná mezigenerační solidarita, nepřímo propaguje tradiční konzervativní koncept soucitného kapitalismu. Pozitivní je, že v době krize oba ideové póly uznávají klíčový význam sociální politiky. ČSSD si uvědomuje, že pokrytí navržených výdajů vyžaduje posílení příjmů do státního rozpočtu. Je připravena postupně snižovat schodek veřejných rozpočtů tak, aby v roce 2013 klesl pod 3% HDP. (Hospodářské noviny mj. nedávno spočítaly, že finanční náročnost programů ČSSD a ODS je srovnatelná.) Sociální demokraté se chtějí vrátit k daňové kvótě z let 2005-2007, sazbu daně z příjmů právnických osob zvýšit na 21%, sjednotit výběr daní a odvodů do jediné instituce, zavést nové daňové pásmo pro lidi s příjmem přes 1,2 mil ročně (38%). Vysokou sankční daní (76%) by měl být zdaněn nedoložený původ peněz (u majetku nad 2 mil, u nemovitostí nad 10 mil). ČSSD žádá ponechání strategické kontroly státu na Letištěm Praha či ČEZem, výslovně odmítá privatizovat ČEPS, Mero, Čepro, České dráhy, Lesy ČR, Budvar, Českou poštu. Podnikatelům ČSSD slibuje zjednodušit proces založení firmy do tří dnů, daňově zvýhodnit zaměstnavatele při realizaci sociálních programů pro zaměstnance. Euro by ráda zavedla v letech 2015-2016. Silné téma sociální demokracie je boj s korupcí, šedou ekonomikou a budování právního státu. Měly by vzniknout nové instituce – Národní kriminální úřad, nezávislá Generální inspekce, Imigrační úřad… Nejvyšší státní zástupce bude jmenován na pět let bez možnosti odvolání. Předložen má být nový občanský zákoník. Změny čekají systém zadávání a kontroly veřejných zakázek, zavedeny budou povinné veřejné elektronické aukce pro nákupy zboží a služeb v rámci veřejných institucí. Veřejných zakázek se nebudou moci účastnit ty firmy, které mají tzv. anonymní listinné akcie na majitele nebo které se dopustily korupčního jednání. Zpřísněn by podle ČSSD měl být zákon o střetu zájmů, posíleny pravomoci Nejvyššího kontrolního úřadu. Sociální demokracie prosazuje legislativní regulaci lobbingu, žádá snížení limitu pro omezení hotovostních plateb, zpřísnění opatření proti praní špinavých peněz, zavedení majetkových přiznání, nový loterijní zákon, omezení reklamy na hazardní hry. Do konce volebního období by měla být zavedena plnohodnotná státní služba na základě příslušného zákona. V energetice se ČSSD hlásí k využití obnovitelných zdrojů energie, rozumné výstavbě elektráren na zemní plyn, ale také k rozšíření JE Temelín a modernizaci JE Dukovany. Rozdíly a pojítka Program ČSSD je psán pozitivně a vůči pravicové konkurenci se nevymezuje. Zato sociální demokraté připomínají propast, která je historicky dělí od komunistů. Posilování prvků přímé demokracie nebo sociální akcenty levici spojují, ovšem řada zásadních programových a personálních bodů ji dělí. Nejsilnější a koaličně nejperspektivnější levicová strana, ČSSD, ale dokáže programově souznít i se stranami středu a pravého středu. V boji s korupcí je její program blízký Věcem veřejným a KDU-ČSL, k níž má blízko i v sociálních, ekonomických tématech, v regionální či zemědělské politice. Se zelenými sociální demokraty pojí kupříkladu pohled na školství a vzdělávání.. Zahraniční politiku ČSSD formuluje podobně jako KDU-ČSL, SZ, TOP 09, Věci veřejné a částečně i jako ODS. Zajímavým rozdílem nicméně je nedůvěra k Rusku zmiňovaná zejména v programech ODS a TOP 09. Napříč spektrem jsou příbuzné partajní programy pro oblast dopravy. Kuriozitou je podivuhodná shoda ČSSD a ODS na podpoře regionálních potravinářských výrobků. Když přehlédneme razantní rétoriku a tvrdé billboardové kampaně a antikampaně, při studiu stranických programů zjistíme, že jako obvykle v nich jsou rozdíly (kardinální tentokrát v nahlížení sociální politiky, četnosti dávek a nakládání s nimi), ale i styčné body. Přestože se strany zhusta kádrují a osočují, programové průniky umožňují nejrůznější povolební koalice. Programové prohlášení příští vlády se tak tradičně bude odvíjet od toho, z jaké části pomyslné pravolevé přímky budou partneři pocházet, ale také od toho, zda spolupráci naváže větší strana s menšími, anebo se vlády ujmou dvě velké strany. Zapomeňme na hromy a blesky, které vrcholící kampaň provázejí. Viděno skrze volební programy, není tuzemská politika tak chudá a bídná. Přesto je modernizace a přeskupování priorit do budoucna dozajista čeká. Podstatnou otázkou navíc zůstává, jak partaje se svými programy naloží první den po volbách. Sun, 16 May 2010 00:00:00 GMT Miroslav Mareš: ANALÝZA - Volební programy české pravice a středových stran http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1687-miroslav-mares-analyza-volebni-programy-ceske-pravice-a-stredovych-stran http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1687-miroslav-mares-analyza-volebni-programy-ceske-pravice-a-stredovych-stran Volby do Poslanecké sněmovny přinášejí pro politické strany nutnost vypracovat volební programy. V roce 2010 je způsob vytváření i prezentace volebních programů poměrně konveční (tzn., že např. nebyl využit žádný netradiční způsob postupného uveřejňování programu, jako to učinila ODS ve formě volebního desatera v roce 2002, kdy kompletně zveřejnila program až týden před volbami). Určitým specifikem je to, že některé nově vzniklé strany využívají svoje původní či obecně pojatá programová prohlášení jako volební program – např. Strana práv občanů Zemanovci a do určité míry i Věci veřejné. Tato situace částečně evokuje první polistopadové volby v roce 1990, kdy se rovněž využívaly první programové listiny i jako volební programy, a to u mnohem většího množství subjektů, než je tomu v současnosti. Současné etablované politické strany nabízejí různě dlouhé verze programů (typicky ODS), což je způsobeno tím, že voliči zpravidla podrobné volební programy nečtou. Některé strany mají jednak obecný volební program a jednak programy specializované (typicky Ekonomický program Strany zelených). Určitou, v české kotlině ne zcela obvyklou formu programu zvolila strana TOP 09, když program pojala jako vládní prohlášení pro léta 2010-2015. Všechny strany zakomponovaly volební programy do širšího kontextu multimediální prezentace na internetu, zájemce si přitom může stáhnout i izolovaně v pdf verzi anebo obdržet ve verzi tištěné. Formální pojetí a úprava programů však samozřejmě není tak podstatná jako jejich obsah. V něm se liší i programy stran, které jsou obecně chápány jako ideově spřízněné. V následujících řádcích bude zaměřena pozornost na programy nejvýznamnějších politických stran, které jsou řazeny do oblasti pravice, případně politického středu, konkrétně na programy Občanské demokratické strany (ODS), TOP 09, Křesťanské a demokratické unie – Československé strany lidové (KDU-ČSL), Věci veřejných (VV) a Strany zelených (SZ). Porovnány budou jejich priority, dále rozpočtová a daňová politika, sociální, důchodová a zdravotní politika a bezpečnostní politika. Priority volebních programů Priority volebních programů lze odvodit z jejich struktury a uspořádání i prostoru věnovanému jednotlivým tématům. ODS si jako hlavní cíl stanovuje zvládnutí krize a dokončení reforem, a tomu pak uzpůsobuje i další strukturu programu. Převážná část je věnována ekonomickým a sociálním otázkám. V programu se snaží prokázat i pozitiva svých kroků ve vládě v letech 2006-2009. Rovněž se v něm již v úvodních částech ostře vymezuje vůči ČSSD a možnému návratu komunistů k moci prezentuje údajné negativní ekonomické dopady sociálně demokratické politiky. Rovněž pro TOP 09 je prioritou hospodářská politika a odstranění deficitů veřejných rozpočtů. Zájem o vyvedení země z krize deklaruje na prvních místech i KDU-ČSL, která se současně prioritně věnuje i podpoře rodinné politiky a dále má program vyvážený z hlediska přítomnosti různých témat. Věci veřejné se na úvod věnují svému pojetí jakožto strany přímé demokracie a v tomto směru prezentují na úvod programu několik požadavků na změnu stávající legislativy (mj. požadavek na zákon o obecném referendu), ekonomice se však podle řazení kapitol věnují hned na druhém místě programu. Jeho důležitá část je věnována boji proti korupci. Strana zelených – obdobně jako ODS – shrnuje na úvod programu svůj přínos z působení ve vládě (především v oblastech ekologické a lidosprávní problematiky) a následně má začleněnu kapitolu Zelená cesta z krize, kde kombinuje ekonomické a ekologické prvky. Velká část programu je věnována „lidksoprávní“ agendě. Daňová a rozpočtová politika Dominující problém soudobé české politiky, tj. deficit veřejných rozpočtů, řeší všechny sledované politické strany. ODS slibuje poměrně vágně formulované „nízké daně“ a rovněž zachování rovné daně z příjmu. Opětovně se hlásí (jako v roce 2006) k myšlence jednotného inkasního a kontrolního místa. Hodlá též přijmout tzv. rozpočtovou ústavu – ústavní zákon o rozpočtové kázni a odpovědnosti. TOP 09 prosazuje razantní restriktivní změnu penzijního, sociálního a zdravotního systému a rovněž výdajů vládní spotřeby. KDU-ČSL chce rovněž bojovat proti nárůstu povinných výdajů státního rozpočtu, její rétorika je však ve srovnání s TOP 09 mnohem méně razantní. Věci veřejné přicházejí pro zlepšení ekonomiky se neotřelou myšlenkou daňové amnestie, která by se týkala zdanění vyvedených peněz mimo území ČR. V programu stanovují i konkrétné daňové sazby pro hlavní typy daní (např. ponechat sazbu daně z příjmu právnických osob po dva roky na 20%, zavést progresivní daň pro nejvyšší příjmové skupiny a ponechat po dva roky DPH na 10%, resp. 20%). SZ vymezuje poměrně vágní cíle šetřit v době prosperity, s rostoucím zadlužením méně utrácet a zavést sankce pro vládu porušující rozpočtová pravidla. Obecně lze konstatovat, že v této oblasti se velmi razantně profiluje TOP 09, ODS se vedle vlastních přístupů zaměřuje na negativní hodnocení údajných cílů ČSSD a další strany mají jasně deklarovanou snahu po snížení deficitů, obecně je však většina rozhodujících požadavků poměrně vágních (s dílčími výjimkami VV). Sociální a důchodová politika a zdravotnictví V oblasti sociální a důchodové politiky se ODS hlásí k důsledné kontrole vyplácení sociálních dávek a k podpoře doplňků průběžného státního důchodového systému. TOP 09 požaduje výrazné restrikce a přísnou kontrolu ve vyplácení sociálních dávek. Přestavuje zásadní reformu důchodového systému a jeho přechodu na vícesložkový systém. K odpovědné sociální politice se hlásí i KDU, její formulace je však poměrně obecná. Důchodovou reformu spojuje především s preferencí pro rodiny s dětmi. Kontrola sociálních dávek je důležitým tématem i pro VV. Tato strana chce zavést třísložkový sociální systém a mj. i omezit odchod do předčasného důchodu. SZ se sociálním systémem příliš nezabývá, ale věnuje se v této souvislosti kompenzaci negativních dopadů zvýšení daní na energie v domácnostech důchodců. Více se věnuje vlastní představě reformy důchodového systému, resp. jeho přechodu na dvoupilířový systém. Ve zdravotní politice se ODS hlásí ke svým předchozím vládním krokům a slibuje i odstranění „anarchie v poplatcích“, které dle občanských demokratů nyní panuje díky ČSSD. TOP 09 prosazuje výrazné navýšení spoluúčasti ve zdravotnictví. KDU-ČSL se zaměřuje hlavně na zpřehlednění finančních toků ve zdravotnictví a na udržení dostupné péče z veřejných zdrojů. VV propagují důsledné rozlišení standardu a nadstandardu ve zdravotní péči. SZ se věnuje především prevenci a různým specifickým aspektům (např. přátelštějšímu porodnictví), méně již ekonomickým podmínkám financování zdravotnictví. Bezpečnost ODS se v kapitole bezpečnost občanů zaměřuje na vnitřní věci (kde mj. prosazuje pokračování reformy policie a boj proti korupci), spravedlnost a právo i na obranu (kde hodlá posilovat transatlantickou vazbu, včetně protiraketové obrany). TOP 09 má ve svém programu zvláštní kapitoly boj s korupcí a kriminalitou, justice a zahraniční politika (zde se zaměřuje na bezpečnostní politiku EU komplementární s politikou NATO při udržení transatlantické vazby). KDU-ČSL klade v rámci vnitřní bezpečnosti kromě korupce a kriminality velký důraz i na boj proti hazardu, v oblasti vnější bezpečnosti razí heslo spolehliví spojenci v rámci silné EU. Věci veřejné kladou mimořádný důraz v programu na boj proti korupci. Jejich program obsahuje i požadavek na sloučení ministerstev vnitra a obrany do jednoho ministerstva bezpečnosti. Požadují i razantní škrty ve výdajích na armádu. SZ se zaměřuje především na kontrolu policejní práce a na boj proti extremismu, ve vnější bezpečnostní politice podporuje bezpečnostní ambice EU. Projednáním v Radě EU a začleněním do struktur NATO podmiňují zelení i svůj souhlas s umístěním prvků protiraketové obrany na území ČR. Závěr Politické programy posuzovaných stran ukazují v rozhodujících otázkách základní shodu (nutnost snížení rozpočtového deficitu, potřeba důchodové reformy, boj proti korupci apod.), tato shoda však existuje v podstatě napříč politickým spektrem. Z hlediska razance restriktivních zásahů do veřejných financí vyniká TOP 09, její program je však v řadě oblastí konvergentní i s programy ODS a VV. Méně razantní rétoriku a formulace volí lidovci i zelení, jejich teze však současně umožňují různý výklad. Při případném sestavování vlády ze stran pravice a středu by bylo zřejmě třeba v programové oblasti zmírnit rozpor mezi TOP 09 a ODS (možná věcmi veřejnými) na straně jedné a SZ a KDU na straně druhé (samozřejmě, pokud by tyto strany měly k podílu na vládě dostatečnou sílu). Obecně však existují programové předpoklady pro funkční koalici v této části politického spektra. Sat, 15 May 2010 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: Politika není fotbal http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1685-lukas-jelinek-politika-neni-fotbal http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1685-lukas-jelinek-politika-neni-fotbal Atmosféra na předvolebních mítincích houstne. Svým způsobem se to dá pochopit. Hokejová liga skončila, ta fotbalová stojí za starou bačkoru a rockové koncerty se nekonají každý den. Hlasivky tak pracují a ruce vzduchem kmitají na partajních akcích. A aby došlo i na adrenalin, zpravidla se hlučné hloučky shromažďují na mítincích stran, které jejich sympatií nikdy nedosáhnou. Proti klidnému vyjádření názoru či protinázoru nemůže nikdo říci ani popel. Fyzické či důrazné slovní útoky už ovšem kolidují se zákonem. Není pak od věci, aby stejně jako druhdy mítinkům Mirka Topolánka též kampani Jiřího Paroubka asistovali policisté. Z fotbalových kotlů je exministr vnitra Ivan Langer vyštípal, o to více času jim tedy zbývá na monitorování politických rowdies. Je to pořád lepší, než když si soukromé archívy nebo dokonce svalnaté ochranky zřizují samy partaje. Naprosto zvláštní kapitolu ale představuje placený, případně jinak manipulovaný kompars, zhusta vysílaný na shromáždění protivníků. Jeho podíl na hrubnutí politiky, volebních kampaní a na štěpení společnosti je neoddiskutovatelný. Kdysi byla podstatou setkávání se politiků s občany debata. Věcná, leckdy ostrá a nepříjemná, ale každopádně se držící jistých mantinelů. Zájem voličů o povídání s uchazeči o poslanecký mandát s léty ochabl, kinosály se vylidnily a politici přesedlali z besed na kázání pro své věrné. A nyní, kdy existuje šance na oživení politické aktivity lidí a na korektní zápas mezi etablovanými a nově vznikajícími stranami, se na mítincích odehrává překřikování, verbální válčení, leckdy i vaječná či kamenná kanonáda. Vyzývat čtyři týdny před cílem volební štáby k dohodě na korektní kampani a k využití mládežnických týmů raději pro propagaci vlastního programu (jak je to známo z tradičních demokracií), je nejspíš pozdě. Přejme si proto alespoň, aby počet voleb do budoucna nepřekračoval množství větší než malé. Ne kvůli omezování práva občanů svobodně volit, nýbrž ve jménu zmírnění společenského napětí a uchycení naděje v moudrou správu země s chladnou hlavou. Také proto, ať už bude květnový výsledek jakýkoliv, by měli politici hledat řešení s kartami, které jim voliči rozdali, v rukou. Zříkat se dialogu, nesnažit se o nacházení průsečíků s ostatními a spoléhat opět na předčasné volby, by od nich bylo vrcholně neodpovědné. Sat, 01 May 2010 00:00:00 GMT František Mikš: Krize české politiky a její skutečná příčina http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1672-frantisek-miks-krize-ceske-politiky-a-jeji-skutecna-pricina http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1672-frantisek-miks-krize-ceske-politiky-a-jeji-skutecna-pricina Jako člověku, který byl mnoho let šéfredaktorem časopisu zabývajícího se politikou, se mi tento text nepíše snadno. Vždy jsme se v měsíčníku Proglas, později v Revue Politika a také nyní v časopisu Kontexty stavěli proti paušálním odsudkům politiků, útokům na politické strany, hledání třetích cest nepolitické politiky, hospodskému i intelektuálskému tlachání o tom, jak jsou politici hloupí a stranická politika zkorumpovaná. Snažili jsme se ukázat, jak politika funguje či jak by fungovat měla, že má být především střetem idejí, transparentní arénou k prosazování zájmů a také půdou pro hledání kompromisů, byť se nám vždy nemusejí líbit. Náš pohled na stranickou politiku byl realistický, obhajovali jsme její pozitivní funkci navzdory občasným negativním jevům, které k ní nepochybně patří. Dnes je však bohužel stále více zřejmé, že česká politika svoji funkci přestává plnit a negativní tendence v existujících politických stranách převládají. Při pohledu na úroveň většiny politiků, a především jejich motivaci pro „dělání" politiky, člověk stěží potlačuje pocit znechucení. Tak až sem jsme dospěli po dvaceti letech svobody? Po prvotním nadšení v devadesátých letech přišlo vystřízlivění v době opoziční smlouvy na přelomu tisíciletí, následované obdobím nestability a silným rozčarováním z politiky po roce 2000. Nikoli náhodou nazval jeden brněnský politolog svoji právě dokončenou knihu o české politice v období let 1989 až 1997 Éra nevinnosti, neboť navzdory některým excesům měla v této době politika zcela jiný „étos" než dnes a nebyla tolik ve vleku ekonomických zájmů a silných ekonomických hráčů. Znechucení současnou politickou praxí (a nejrůznějších afér typu Gross, Wolf, Čunek, Řebíček, Dalík či Kvapil) dospělo tak daleko, že před volbami vyvolalo jistou míru sebereflexe v pravé části politického spektra. ODS se dokázala na poslední chvíli zabavit svého problematického volebního leadera Mirka Topolánka a nahradit ho aférami nepoznamenaným Petrem Nečasem. Nová strana Karla Schwarzenberga přišla s nebývale tvrdým a nepopulárním volebním programem, KDU-ČSL hlasitě vyhlašuje boj proti korupci. To vše zní uchu pravicového voliče velmi dobře, ale věříme skutečně tomu, že po volbách bude něco jinak? Hlavní příčina krize politiky Krize české politiky a zejména hluboká krize české pravice jsou nezpochybnitelným faktem, píšeme o tom na stránkách Kontextů již dlouho. A nejsou to obavy pouze akademické, ale mají velmi reálnou podobu. Nejsem určitě sám, kdo neví, koho volit. „Jsem depolitizovaný politolog," řekl mi nedávno jeden kolega zabývající se výzkumem české politiky, „nedoufám v nic, přemýšlím pouze, kde můj hlas způsobí nejméně škody." Kde to je, ovšem nebyl schopen s jistotou říct. Podobně jako já ale cítí, že existující politické strany jsou nedůvěryhodné, jejich politici podprůměrní a motivovaní především osobními zájmy. Jiný můj kolega před nějakou dobou v tomto časopise napsal, že politici dnes už nehájí zájmy občanů, ale spíše své vlastní zájmy jako specifické privilegované třídy. Rozumí si také často více se svými politickými oponenty, s nimiž se v případě nutnosti vždy domluví, než s běžnými občany, jejichž zájmy mají zastupovat. Politika, byznys, zneužívání výhod a informací, vše splývá v jedno, slovo korupce se skloňuje každodenně, nikdo už v nic nevěří, pohrdání politiky a znechucení politikou nabývají extrémních rozměrů. Proto také ona nezasloužená a neuvěřitelně vysoká popularita premiéra Fišera a jeho úřednické vlády, jež je varující. Příčiny tohoto stavu jsou hledány všude možně, zřídkakdy však na správném místě. Proč tomu tak je? Nepatřím k těm, kteří vše svádí na špatnou českou povahu: „My Češi jsme už takoví... To by se na Západě nemohlo stát..." Taková vysvětlení, byť v jistých kruzích rozšířená, jsou hloupá a podvratná. Nevěřím ani v to, že jde o důsledek komunistické morální devastace, reziduum totalitního režimu. Hlavní příčina je dle mého soudu jiná - česká politika je obětí špatného volebního systému, jehož důsledky se postupně stále silněji projevují. Od roku 1996 u nás po volbách vznikla většinová vláda jen jednou, a to navíc disponující minimální většinou pouhého jednoho hlasu, v Evropě patříme spolu s Itálií do skupiny zemí s nejkratší průměrnou udržitelností vlády. Často je připomínáno, že tento nevyhovující volební systém vede k trvalému politickému patu, nemožnosti sestavit funkční vládu a cokoli prosadit, stejně jako k alibismu a rozředění následné odpovědnosti. Většinou ale zůstává stranou pozornosti, že tento stav je také prvotní příčinou morální devastace a úpadku politické kultury v naší zemi. Kvalitu každé hry totiž určují především její pravidla, a to platí i pro politiku. A pravidla každé hry také do jisté míry určují kvalitu jejích hráčů a dokonce předznamenávají budoucí vítěze. Určují také, kdo je ochoten se hry účastnit, s jakou motivací, a co od ní očekává. Promarněná šance opoziční smlouvy a její důsledky Jsem přesvědčen, že kořeny této krize musíme hledat v opoziční smlouvě udržované v letech 1998 až 2002 nejsilnějšími stranami ODS a ČSSD. Aby mi bylo dobře rozuměno. Opoziční smlouva, jejíž původním cílem byla změna volebního zákona, byla smělým a chytrým pokusem postavit českou politiku na zdravé nohy, vyřešit dosavadní systémové problémy i předejít budoucím obtížím. Potud vše v pořádku. Bohužel se nemohu zbavit dojmu, že obě strany na její původní poslání rychle zapomněly, v novém uspořádání se pohodlně zabydlely a změnu volebního zákona postavily na vedlejší kolej. Chyba byla především na straně ODS, která opoziční smlouvu nadále udržovala i poté, co se ukázalo, že její prvotní a jediný ospravedlnitelný cíl, volební a ústavní reforma, byla v lednu 2001 rozhodnutím Ústavního soudu zmařena. Jako politicky nestandardní krok měla opoziční smlouva samozřejmě své přednosti, ale i rizika, své možné výnosy, ale i nutné náklady. Výnosem mohlo být vyřešení zmíněných systémových problémů české politiky, nezbytnou daní pak silné provázání obou velkých stran se všemi negativními důsledky, jež k němu patří. Předpokládalo se však, že když se změní systém a vyostří pravidla hry, dojde k obnovení původního ideového střetu a nestandardní vazby se oslabí. To ovšem nenastalo, když prosazenou volební reformu zrušil nekompetentním rozhodnutím Ústavní soud, který již tehdy začas sehrávat negativní roli v českém politickém životě. Jinými slovy, náklady na opoziční smlouvu jsme zaplatili do posledního haléře, ale slibované výnosy se v důsledku zrušení volební reformy nikdy nedostavily. V tomto smyslu jsou hlavními hrobaři české politiky paradoxně ti, kteří ji chtěli před „zlotřilými" politiky chránit a kultivovat, totiž soudci Ústavního soudu. A je smutné, že se z této chyby nepoučili. Dnes prokazují české politice podobně medvědí službu, když zrušením předčasných voleb prodloužili existenci české nepolitické vlády a neprůhledného prostředí, kde není jasné, kdo které rozhodnutí ve jménu koho činí, kdo skutečně vládne a kde vlastně nikdo za nic nenese odpovědnost. Barbarizovaná ODS. A co dál? V obrovské krizi je nejsilnější pravicová strana ODS. Dnes jen nostalgicky vzpomínáme na občanské demokraty za časů Václava Klause, kdy bývali intelektuální stranou par excelence, v níž se hodně psalo, publikovalo a diskutovalo, kdy jejich politikům o něco skutečně šlo a na pravidelných ideových konferencích vznikaly programové koncepce, jež měly hlavu a patu. Samozřejmě i tehdy existovaly občasné úlety, ale obecný trend byl jiný než dnes. Václav Klaus vytvářel na špičky ODS tlak, aby četli a vzdělávali se. Mnohdy nelenil nechat oxeroxovat odborný text a nutil kolegy, aby si jej prostudovali, dokonce je z něj někdy i „zkoušel". A těmto „signálům" shora se strana přizpůsobovala, někteří členové lépe, jiní hůře, každý dle svých schopností. Pak přišel Mirek Topolánek a začalo něco, co jsem pracovně označil jako deintelektualizaci a barbarizaci ODS. Namísto zajímavých textů vyhlášených západních ekonomů a myslitelů přivedl nový předseda na scénu svoje Dalíky a Řebíčky, napojení na byznys, hulvátství a okázalý životní styl, to vše v kombinaci s nesmyslnými ústupky koaličním partnerům a vyprazdňováním ideového reformního náboje. A strana se novým „signálům" poddávala, občas i ochotně přizpůsobovala. Bude na historicích a politolozích, aby s odstupem zhodnotili, zda v tomto procesu ideového „vytunelování" ODS vyšel nový předseda více naproti skutečnému „vkusu" a „intelektuálnímu" rozhledu své strany, nebo naopak strana začala více přebírat „vkus" a „intelektuální" rozhled nového předsedy. Výsledek je každopádně tristní. Pokud se ODS nakonec odhodlala na poslední chvíli zbavit svého problematického předsedy, byť pod velmi průhlednou záminkou, je to jistě dobrá zpráva a především šance do budoucna. Obávám se však, že v tuto chvíli to neznamená nic zásadního. Strana prošla sedmi lety chaotické devastace topolánkovského stylu, hra je špatně rozehraná a kandidátky dávno sestavené. Nové osobnosti a tváře, které dnes občanští demokraté potřebují jako sůl, nikde nevidět, neboť do takovéto politiky se žádné z výrazných osobností nechce. A i kdyby se nějaký ten opovážlivec našel, semknutá stranická klika, hlídající si svá teplá místa, ho mezi sebe stejně nepustí. Není pochyb o tom, že Petr Nečas, jenž nahradil Mirka Topolánka v pozici volebního leadera, je po morální a intelektuální stránce tou nejlepší volbou, navíc je v politice dostatečně dlouho a „svou" stranu dobře zná. Nicméně se obávám, že není politikem dostatečně silným a razantním, aby dokázal setrvačné ODS vtisknout svoji tvář podobně jako dříve Václav Klaus. Pokud vydrží, čeká ho v nejbližších letech nejtěžší boj jeho politické kariéry, ve srovnání s nímž se brzy bude letošní předvolební kampaň zdát poklidnou procházkou. Bude to boj o další směřování a charakter ODS, jež se musí zbavit zajetých stereotypů, problematických lidí a pokusit se získat zpět, co bylo v minulých letech prohospodařeno. Otázkou ovšem je, zda je něco takového možné, pokud strana neprojde silnou očistnou katarzí po velké volební porážce, ke které by nejspíše pod Topolánkovým vedením došlo. ODS si musí pod vedením Petra Nečase vybudovat zcela nový politický styl, naprosto odlišný od toho, který léta razil Mirek Topolánek, jež ho (vědomě či nevědomě) krok za krokem přibližoval stylu a praktikám Paroubkovy ČSSD. Je třeba vrátit na pravici trochu politické kultury. Neměli bychom zapomínat, že odpovědná politika by měla být, jak kdysi pěkně napsal Pavel Švanda, jen pokračováním kultury jinými prostředky. A samozřejmě „nejde jen o to, zda dotyčný politik smrká do kapesníku nebo jen mezi prsty. Jde o způsob, jakým čte svět kolem sebe, o metody, jimiž si utváří názor na lidský úděl". Nelze donekonečna spoléhat pouze na to, že ti druzí (myšlena je samozřejmě Paroubkova ČSSD a nereformovaní komunisté) jsou ještě horší. Politický systém zvýhodňující podprůměr Bylo by ale nespravedlivé svalovat vinu za krizi české politiky na konkrétní jedince, již zmíněného Mirka Topolánka nebo jeho několikanásobně horší levicové dvojče Jiřího Paroubka. Oba jsou spíše produkty špatného politického systému než jeho tvůrci. Znovu připomeňme, jakou morální devastaci působí na české politické scéně volební pat, který zde máme od roku 1996, a neprůhledné politické prostředí. V české politice se nedá prakticky vládnout a už vůbec ne prosadit nějaká smysluplná reforma, je to hra s nulovým součtem. Proč ji ovšem potom hrát? Volební program je cárem papíru, o němž se dopředu ví, že nebude naplněn. Politika se tudíž omezuje na zručné obchodování s hlasy a pozicemi, kde se více uplatní lidé s handlířským než politickým talentem, na pouhé předstírání reforem, čeření vody před voliči. A komu takovýto systém vyhovuje? Pochopitelně těm „politikům", kteří na to mají „žaludek" a jimž o nic zásadního nejde, jejichž jediným cílem je udržet se v sedle a uhrát nějakou tu „malou domů". Lidem bez morálních zásad a ideového přesvědčení, ale s touhou po moci a penězích, všehoschopným handlířům a prodavačům vzduchu (těm několika málo čestným výjimkám se omlouvám). Inteligentní politici s pevnými názory a zásadami nemají v takovémto systému místo, jsou ušlapáni podprůměrem. Z politiky buď dobrovolně odešli, nebo sedí někde v okrajové funkci v depresi, v horším případě se začali pragmaticky orientovat pouze na vlastní zájmy. Řešení je jen jedno Jsem přesvědčen, že existuje jen jediná cesta, jak ze současné krize ven, a tou je razantní změna volebního zákona nebo rovnou části ústavy. Posílení většinových prvků systému, aby se obnovil přirozený střet zájmů a idejí, rozbily se existující vazby, posílila přímá zodpovědnost politiků a také šance něčeho rozumného v politice dosáhnout. Znovu opakuji: kvalitu každé hry určují její pravidla. A od nich se odvíjí i kvalita hráčů, kteří jsou ochotni se hry účastnit. Česká politika potřebuje především inteligentní a čestné lidi, a ti si většinou dobře spočítají, že dnes není šance cokoli změnit k lepšímu. Na druhé straně je zřejmé, že některým lidem ze současné politické garnitury, přivyklé atmosféře handlování, ideového nihilismu a masivního zneužívání privilegií, současný stav vyhovuje. Proto je třeba hledat cesty, jak přinutit politiky k tomu, aby změnili stávající volební systém směrem k posílení většinových prvků. K tomu je prvním nezbytným krokem, abychom znovu rozpoutali vážnou debatu na toto téma, přestali donekonečna zaměňovat následek za příčinu a uvědomili si, že právě zde leží klíč k řešení mnoha praktických problémů a úpadku politické kultury v naší zemi. Zajímat by se o toto téma měli především politologové, kteří se u nás na katedrách rodí jak houby po dešti, a také novináři mající sklon dennodenně tepat nešvary politiků, ale přehlížejí skutečné příčiny tohoto neutěšeného stavu. Svou roli by mohli sehrát například i různé občanské iniciativy, jež v naší zemi v minulosti vyprodukovaly řadu petic či iniciativ často velmi pochybného obsahu a úrovně. Proč pro změnu jednou nebojovat za něco rozumného? Upadající politiku různé spolky a iniciativy občanské společnosti suplovat nemohou a nesmějí, ale mohou od nich vyjít podnětné signály pro její oživení. Samozřejmě si uvědomuji, že podobné úvahy zní nerealisticky, neboť mantinely pro provedení reformy jsou díky Ústavnímu soudu velmi úzké a politické shody mezi stranami se bude dosahovat obtížně. Obávám se však, že pokud stávající pravidla nezměníme, není v naší zemi v nejbližších letech naděje na jakoukoli změnu k lepšímu. Převzato z Revue Politika 4/2010 Autor je šéfredaktorem časopisu Kontexty, ředitelem Institutu pro politiku a kulturu CDK a šéfredaktorem nakladatelství Barrister & Principal. Thu, 29 Apr 2010 00:00:00 GMT Miroslav Mareš: Aféry v předvolební kampani - hra s nulovým součtem http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1652-miroslav-mares-afery-v-predvolebni-kampani-hra-s-nulovym-souctem http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1652-miroslav-mares-afery-v-predvolebni-kampani-hra-s-nulovym-souctem Aféry v letošní předvolební kampani nepřináší zatím žádnému z kandidujících subjektů výraznější výhody. Určitou výjimkou je zřejmě pouze ODS, která pod vlivem úvodní Topolánkovy „prostořeké“ aféry vyměnila leadera a tím zabránila uplatnit sociálním demokratům anti-Topolánkovskou a anti-Dalíkovskou kampaň s připravenými dalšími aférami, která by zřejmě občanské demokraty připravila o hlasy. Sociální demokracie se nyní soustřeďuje na Ivana Langera, jeho případné aféry však již nyní mohou poškodit ODS především v Olomouckém kraji, zatímco v republikovém rámci bude dopad omezený. Zřejmě bez výraznějšího efektu zůstane „aféra Vlček“. Z hlediska jejího načasování lze soudit, že byla připravena k předvolební diskreditaci ČSSD, nicméně výsledek není pro oponenty sociální demokracie nijak zvlášť působivý. ČSSD se Vlčka zbavila a celá aféra ji nijak výrazněji nezasáhla. Včasné odstoupení zabránilo i mediálně vděčnému hlasování o Vlčkově odvolání z postu předsedy sněmovny. Aféra možná mírně posílila malé strany, které bojují proti zkorumpovanému prostředí dosavadního estsablishementu a jejich stoupenci nyní mohou být ještě více znechuceni z obou velkých stran. Tisková konference, na níž ČSSD o Vlčkově odstoupení informovala, ukázala na Vlčkovu slabou pozici ve straně, když o jeho odstoupení informoval nikoliv Vlček sám, ale učinil tak předseda Paroubek. Je zajímavé, že ČSSD měla na v podstatě nejvyšším ústavním postu, který v končícím volebním období získala, natolik nevýrazného člověka, jakým byl Vlček (což se ostatně několikrát projevilo i jeho kontroverzním vedením důležitých parlamentních jednání). To se však nakonec ukázalo výhodou, protože pro stranu nebylo nikterak velkým problémem jej hodit přes palubu. Vlčkovou aférou bylo zamezeno tomu, aby ČSSD mohla naplno prezentovat své programové body. ČSSD však získala argumentační výhodu. Může poukazovat na to, že se důležitého člena kandidátky zbavila, zatímco ostatní strany nikoliv. Na druhou stranu vůči svým oponentům využívá spíše nejasné aféry dřívějšího data (Kalouskovy či Johnovy problémy), než něco, co by aktuálně zaujalo editory hlavních médií. Obecně lze říci že strategicky načasované aféry zatím vývoj volební kampaně sice ovlivnily, zřejmě však nebudou mít výraznější vliv na voličskou podporu kandidujících subjektů. Nelze však vyloučit, že některé závažné aféry ještě přijdou. Volební štáby se mohou domnívat (např. pod vlivem aféry Kubice z roku 2006), že efektivní je načasovat hlavní aféry proti oponentům až do období těsně před volbami, kdy oběť aféry není schopna snést rychle důkazy na její vyvrácení. Komentátoři i voliči se tedy mohou ještě na řadu zajímavostí těšit, zvláště, když se média nijak výrazně nezajímají o střet obsahů volebních programů. Fri, 23 Apr 2010 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: Televizní volby http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1609-lukas-jelinek-televizni-volby http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1609-lukas-jelinek-televizni-volby Žijeme v době, kdy klíčovými nosiči politických sdělení jsou masová média. Straničtí lídři věnují nejvíce pozornosti čechrání svého peří a špinění soupeřova v inzerátech, tiskových zprávách a zejména na televizních obrazovkách. Početné řadě novinářů narostl hřebínek. Soudí, že nakonec oni jsou těmi stěžejními hybateli politickým děním. A jejich denním chlebem se staly štvanice tu na politiky levé, tu na politiky pravé. Když šlo za pomoci mediální kampaně odstřelit Topolánka, proč by nebylo možné stejně naložit s Bémem, Jančíkem, Langerem či ledaským dalším? Podobná pýcha tzv. investigativců ovšem není na místě. Zpravidla pracují s dobře podstrčenými informačními polotovary, které vznikly v kuchyních partajních opozičníků nebo rovnou zákulisních kmotrovských a lobbistických skupin. Výsledek takového pachtění dvakrát vábný není. Mirek Topolánek pak místo toho, aby byl po svém kontroverzním vládnutí a při své nevymáchané rétorice poražen v řádné soutěži na stranickém kongresu, zažívá chvíle ponižování a účelových dezinterpretací vlastních myšlenek. Specifickou kategorií předvolebních mediálních tanců jsou debaty partajních vůdců – celostátních i regionálních. Nicméně i z tak chvályhodného projektu, jakým jsou Otázky Václava Moravce a Otázky Václava Moravce Speciál, se zvolna stává moderátorova „one-man show“. Průvodce se co chvíli blýskne svojí vzdělaností a informovaností, o prudké eleganci ani nemluvě. O to méně jsme s to se dozvědět od pozvaných hostů. To jsou samé anketní otázky, dotazníky, tématické okruhy, aby na konci měl divák dojem, že sledoval výcvik šimpanzů, nikoli politickou diskusi. Speciály veřejnoprávní televize sice představují krajské jedničky na kandidátkách, leč reálného prostoru moc nemají. Dostat se přece musí na regionální kauzy, místní celebrity a sociologické analýzy. Politici nakonec tak tak přeříkají lépe či hůře nabiflovanou část volebního programu. Na střet, polemiku čas nezbývá. Žádány jsou odpovědi jednou větou. Vrcholem pak bývá výzva: Zvedněte ruku, kdo byste hlasoval pro to či ono! O nic jednodušší nemůže být ani voličovo rozhodování při sledování nedělních politických besed. Na televizi Prima se naštěstí naučili nechat politika dopovědět větu, byť někdy za cenu naprosté nudy. Zato Česká televize žene svůj diskusní pořad rychle kupředu a činí jej klipovitým. Nemohu se zbavit dojmu, že tím snáze dochází u politiků ke zkratům a následným trapným hádkám, z nichž poslední nedávno předvedli Jiří Paroubek a Petr Nečas. Přestože je výpovědní hodnota těchto mediálních spektáklů docela nízká, politici se na ně důkladně připravují. Pro ty, co se snadno rozčílí jako Mirek Topolánek, to je nepříjemná infarktová hodinka. Politici typu Petra Nečase berou televizní vystoupení jako nezáživnou rutinu, na níž je však třeba být dokonale nachystán. No a pak ještě zbývá skupina politiků, kteří si v objektivech kamer doslova libují a nevynechají příležitost, aby se před nimi nemihli. Průkopníkem v tomto oboru je Jiří Paroubek, předem otevřeně prohlašující: „Myslím, že budu dobře připraven a že pokud jde o debaty, tak v této zemi není nikdo, kdo se mně vyrovná. A to říkám bez nějaké zbytečné neskromnosti…“ Vzduchem potom lítají grafy, čísla a – když se zadaří – také bonmoty a vtipné paralely. Co na tom, že Jiří Paroubek spíše než v rétorice vyniká v buldočí zarputilosti a schopnosti vtlouci publiku do hlav, co má na srdci. Hodnotí se výsledek. Mnohem větší tragédie je, když se politik soustředí na příznivý dojem, usměvavou vizáž a veselou kravatu a odflákne oponenturu sokovi ve studiu. Sotva ve studiu zhasnou, začnou volební štáby hodnotit silné a slabé momenty, vyvozovat poučení, ale též testovat u veřejnosti, jak jejich reprezentant zapůsobil. Rovněž v novinách vycházejí následující den recenze jako na představení Cimrmanovy zájezdní divadelní společnosti. Experti přes média sčítají vrásky, známkují vkus, ostrovtip, méně pozornosti zato věnují komunikovanému obsahu. Specialistkou na blesková podebatní sociologická šetření je sociální demokracie. Aby nikdo nebyl na pochybách, kdo v debatě zvítězil (jako by snad právě o to mělo jít…), stihla po prvním duelu současných modrých a oranžových lídrů předložit výsledky agentury STEM, podle nichž více – 51% - lidí přesvědčil Jiří Paroubek. A druhý den rozeslala opět s odvoláním na STEM redakcím zprávu, že její předseda bodoval hned u 53% respondentů. Nechci zde snižovat přípravu, nasazení, ani reflexi politiků. Spousta voličů je na mediálních nosičích závislá a bojuje se, obzvlášť ve zdejších vyrovnaných poměrech levice a pravice, o každý hlas. Navíc dost dobře nejde říct: Na televizní debaty kašlu a soustředím se výhradně na kontaktní kampaň po městech a vesnicích. Nemělo by však být zapomínáno, že většinová voličská vůle se utváří dlouhodobě a klíčová pro ni je zkušenost lidí se stranami, jejich ochotou plnit předkládaný program a cosi, co by šlo nazvat spolehlivostí a důvěryhodností. Mediální gladiátorské zápasy pak jsou jen třešničkou na dortu, která volební kampaně zpestřuje a zatraktivňuje. Nic víc, nic míň. Wed, 14 Apr 2010 00:00:00 GMT Vladimír Zimmel: Korupce, čím nás dusí a proč s ní bojovat http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1577-vladimir-zimmel-korupce-cim-nas-dusi-a-proc-s-ni-bojovat http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1577-vladimir-zimmel-korupce-cim-nas-dusi-a-proc-s-ni-bojovat Nedávno jsem náhodou vyslechl debatu dvou policistů o korupci. „Korupce je, když jeden dává, druhý bere a oba se přitom napakují - a to je celé“, uzavřel nakonec svou definici ten hlasitější z obou a zjevně spokojen s mírou bystrosti svého úsudku, obrátil svou pozornost k půvabům procházející servírky. To není „celé“, bouří se mé podvědomí. Tím, že se napakují dva šizuňkové celý problém nekončí. Tím naopak všechno začíná. Pokud takto na tuto problematiku nahlíží i někteří policisté, kteří s korupcí bojují, co pak očekávat od politiků, kteří by měli v rámci legislativního procesu vytvářet právní podmínky pro efektivní boj s tímto fenoménem? Předseda občanských demokratů Topolánek na nedávné tiskové konferenci například prohlásil: „Protikorupční balíček je příliš represivní. Vidím to spíše jako strašit a škodit než pomáhat a chránit“. Těžko říci, jak svůj výrok Topolánek myslel tentokrát, ale pro jistotu si připomeňme, že chránit by se měli ti slušní občané a vystrašenými by měli být naopak ti, kteří se pohybují za hranou zákona. Vzhledem k tomu, že na protikorupční frontě v posledních letech nebylo možno téměř žádnou represi zaznamenat a usvědčení pachatelé této trestné činnosti jsou takovou vzácností, že většina policistů žádného živého na vlastní oči ještě nespatřila, má Topolánek svým způsobem pravdu. Z tohoto úhlu pohledu může být jako příliš represivní opatření vnímáno opravdu cokoliv. Jako řadový občan této země si ovšem přeji, aby zde korupce nekvetla a aby policie měla možnost v této oblasti efektivně zasáhnout. Aby na konci takových zásahů nebyla jen blamáž, nýbrž usvědčení a odsouzení pachatelé, kterým navíc bude vždy jejich nelegální zisk zkonfiskován. Mám za to, že součástí efektivní prevence musí být i důvodná obava potencionálního pachatele, že bude odhalen a nikoli přesvědčení o tom, že v životě odhalen být nemůže. V této souvislosti patřím k těm, kteří větší míru represe nepovažují za nic nežádoucího. Je zřejmé, že míru ohrožení naší společnosti korupcí si řada lidí vůbec neuvědomuje. Je rozhodně velkou chybou vnímat korupci jen jako nevhodné jednání bezprostředně zúčastněných osob. Korupce přináší celé spektrum významných negativních dopadů pro celou společnost a je dobré si alespoň některé z nich připomenout. Jedním z nejpalčivějších problémů je zvyšování veřejných výdajů. Investiční akce financované ze státních, městských nebo obecních prostředků jsou příležitostí pro nepoctivé úředníky profitovat na udělení zakázek. Skryté investování pro ovlivnění potřebných rozhodnutí nepoctivých úředníků pak často neúměrně navyšuje cenu poskytovaných služeb. Možnost beztrestného přijímání úplatků je pak pro šibaly v důležitých funkcích silným motivem pro podporu dalších investičních akcí, někdy dokonce i zbytečných, které nabízí nové příležitosti k přijímání dalších úplatků. Můžete hádat, kdo to všechno ve skutečnosti platí. Je to samozřejmě každý z nás. Vysoká míra korupce v konkrétní zemi je obvykle také silným strašákem pro zahraniční investory. Většina investorů si rozmyslí investovat své peníze v zemi, kde bují korupce, protože tyto peníze neúměrně zvyšují náklady na podnikání. Takové země obvykle nemohou ani nabídnout potřebnou míru právní ochrany investovaných prostředků a to zvyšuje riziko podnikání do té míry, že mnohdy vede k rozhodnutí v dané zemi raději neinvestovat. Důsledek? Menší míra pracovních příležitostí, menší výdělek, snižování příjmů státního rozpočtu a zvyšování nezaměstnanosti. Mimochodem, nezaslechli jste náhodou v poslední době nic o tom, jak se snižuje míra zahraničních investic v České republice? Skryté riziko korupce spočívá také v omezení hospodářské soutěže. Pokud žijeme v prostředí, kde o případném poskytnutí nebo naopak neposkytnutí potřebných povolení k činnosti je rozhodováno na základě nabídky úplatku, může to znamenat omezení počtu firem, které se dovedou dostat na trh. Je otázkou, zda subjekt, který je ochoten platit úplatky je současně schopen nabídnout i nejlepší kvalitu a ceny svých výrobků nebo služeb. Zkušenosti nasvědčují, že tomu tak není a skutečným poškozeným je opět každý z nás, který v roli spotřebitele zaplatí vyšší cenu za výrobek nižší kvality. Tři příklady, které jsem ve svém příspěvku uvedl, nejsou vyčerpávajícím přehledem negativních důsledků problému nazývaného korupce. Ještě bych mohl dlouze psát o tom, jak korupce zvyšuje politickou nestabilitu, jak vede k nárůstu trestné činnosti nebo jak významně přispívá ke snižování úrovně růstu naší ekonomiky. Nemám ale žádnou ambici vysoce odborně a dopodrobna rozebírat všechny negativní důsledky, které lze korupci přisoudit. Mým přáním je jen vysvětlit, že korupce rozhodně není jen věcí vybraných jednotlivců. Jde o nebezpečí, které se vždy dotýká každého z nás, lhostejno zda se jedná o batole nebo důchodce, a každého z nás přichází ve svém důsledku velmi draho. Proto se domnívám, že každou rozumnou věc, kterou je v boji proti korupci možno udělat je také třeba udělat. Rozhodování o přijetí vhodných opatření v boji proti korupci by tedy mělo být oblastí, ve které politické subjekty budou nabízet nová řešení, které umožní korupci účinně potírat. Nemám vůbec nic proti prevenci, ale domnívám se, že v situaci kdy pacient trpí vážnou chorobou je čas na radikální léčbu, nikoli na jalové zaříkávání. Protikorupční balíček v tomto kontextu vnímám jako krok správným směrem. Má-li ovšem mít naše země naději, že svůj boj s korupcí úspěšně vybojuje, musí to být krok úspěšně dokončený a nesmí to být krok jediný. (autor je bývalý ředitel Finační policie) Mon, 05 Apr 2010 00:00:00 GMT Miroslav Mareš: Nečas míchá kartami http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1557-miroslav-mares-necas-micha-kartami http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1557-miroslav-mares-necas-micha-kartami Změna volebního lídra ODS je určitě oživením volební kampaně, která přinutila změnit strategii ani ne tak občanské demokraty samotné, jako spíše její politické soupeře. Nečas není natolik snadným terčem negativní kampaně jako Topolánek. Na druhou stranu se doposud nevyprofiloval jako příliš zdatný rétor či vítězný účastník televizních diskusí, což je v době panující mediokracie podstatný prvek. Nicméně není vyloučeno, že se v této oblasti Nečas zlepší, případně že jeho chování bude alespoň částí veřejnosti vnímáno jako lepší alternativa než několik let zažité agresivní floskule jeho hlavních oponentů. Uvnitř ODS je nyní volba Nečase coby volebního leadera vnímána jako možnost dočasné záchrany, ale není provázena nějakým novým entusiasmem a už vůbec ne vůdcovským kultem. Naopak strana je poprvé postavena před dilema, zda přistoupit na dvoukolejnost předsednictví a volebního lídra (a možná pozdějšího premiéra) anebo obě funkce rychle sjednotit. Zatím to vypadá více na možnost první, protože Nečasova pozice není natolik silná, aby mu spolustraníci dopřáli velkou koncentraci moci. Polozapomenutá epizoda z roku 1997 se zbrklým odmítnutím funkce ministra vnitra mu dnes výrazněji uškodit nemůže, pokud neudělá nějaké podobné gesto politické nerozhodnosti či slabosti. Nečas se „našel“ v oblasti sociální politiky, která je nyní spolu s celkovou ekonomickou politikou hlavním tahákem ve volební kampani. Pro Nečase i ODS je toto politické pole z hlediska lákání voličů mnohem výhodnější než vojenská a obranná politika, kterou se dominantně zabýval od devadesátých let do svého vstupu do Topolánkovy vlády. Dokonce se v socioekonomické sféře shodne více s prezidentem Klausem, se kterým se v oblasti vnější bezpečnosti v roce 1999 dostal do rozporu kvůli „míře nadšení“ z akce NATO proti Jugoslávii v rámci tzv. „kosovské krize“. A o Klausovu přízeň řada lidí v ODS silně stojí, stejně jako Klaus touží po pevnějším politickém zázemí do budoucna (i po odchodu z funkce) než mu může nabídnout zpackaný projekt Strany svobodných občanů. Nečas se po celou dobu svého působení v ODS potýká se zákulisními poznámkami napadající jeho katolictví, to však nyní nemusí být na škodu v boji o hlasy nábožensky orientovaných voličů. Samozřejmě v českém prostředí s ohledem na nekonfesní většinu nesmí být dáváno příliš na odiv, stejně jako příliš tradiční názory na morálku aby neodradilo nekonfesní většinu. Řada výše uvedených faktorů vytváří i podmínky pro příznivé přijetí Nečase českými médii, kde se dokonce může objevit riziko známého „polibku smrti“, který již potkal řadu vyvolenců českého mediálního mainstreamu. Sociální demokraté pochopitelně na Nečase zacílili kampaň, v niž připomínají jeho výroky o zdravotnických poplatcích z doby před volbami v roce 2006 a budu poukazovat na údajně asociální charakter plánů ODS. To sice může utužit vazbu tradičních voličů ČSSD ke straně a snad je i výrazně mobilizovat k účasti ve volbách, není to ale rozhodující téma pro získání středních tříd, které v Česku o volebním výsledku rozhodují. Nečas v čele ODS není dobrou zprávou ani pro menší pravicové a středové strany – TOP 09, KDU-ČSL či Věci veřejné, protože může být vnímán jako nová alternativa a z alternativní pozice zatím těžily ony. Nicméně stále reprezentuje ODS, která je mnohem širším subjektem, než aby mohla být zúžena pouze na Nečasovu osobu. Teprve to, jak bude schopna změnit image celá strana, rozhodne o případném návratu vyšších voličských preferencí k této straně, která nyní prožívá jedno z nejbouřlivějších období své existence. Wed, 31 Mar 2010 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: Topolánkův svět http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1533-lukas-jelinek-topolankuv-svet http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1533-lukas-jelinek-topolankuv-svet Sociální demokracie by klidně mohla stopnout svoji kampaň a peníze si ušetřit. ODS všechno odpracuje za ni. Mirek Topolánek se znovu rozpovídal, naneštěstí necelé tři měsíce před volbami. Trpělivost došla i těm, co mu dřív pomáhali nahoru a Topolánkovy názory museli znát. Svoji roli jistě hrály i politické ambice těch, co to po volbách nemíní zabalit s předsedou – v první řadě šéfa Senátu Přemysla Sobotky, který by se rád časem stal nadstranickým prezidentem a morální autoritou. Topolánkovi se však balit kufry nechce. Při troše cynismu: pouze sebevražedný spolek mění vůdce v hodině dvanácté. Nový by se těžko rozkoukával, nehledě na to, že ODS „dědice“ s přirozenou autoritou nemá. Mirek Topolánek je však nevyzpytatelná nášlapná mina. Do party by s ním mohli Liana Janáčková, Jaromír Dušek či třeba Jiří Čunek. Jejich společným jmenovatelem je bytostný odpor k politické korektnosti, kterou patrně pokládají za postmoderní úchylku potírající přirozenost a selské uvažování. Někteří ze jmenovaných si myslí, že na rovinu pojmenovávají problémy většinového soužití s romským etnikem, další zas srdnatě nachází specifika společenského uplatnění homosexuálů. Předseda ODS se přesto pokusil o primát. Před novináři se zároveň dotkl příslušníků církví, homosexuálů a židů, pár dní před tím části ženské populace a navíc přihodil ne zrovna lichotivou definici „obyčejného člověka“, jehož vzývání si, pravda, také nikoli šťastně, vetkla do štítu sociální demokracie. Topolánkův svět vypadá, ve zkratce zrekapitulováno, takto: církve vymývají lidem mozky, homosexuální ministr Slamečka je měkký, židovský premiér Fischer ještě měkčí. Ženy jsou v tomto světě „starostlivými matkami, dobrými manželkami, pořád myslícími na své děti. Navíc jsou vždycky praktičtější, vize přenechávají chlapům a zajímají se o konkrétní řešení.“ Paroubkova obyčejného člověka pak Topolánek definoval takto: „Knedlo-vepřo-zelo, všechny zavřít a nakopat někam…“ Za jednu várku svých výroků se již šéf občanských demokratů omluvil, za ostatními ale patrně dál stojí, vždyť přece nedělá nic jiného, než jen po pravdě pojmenovává věci a tlumočí své názory. Potíž je tom, že takto nadaný člověk je předsedou nejsilnější české pravicové strany, jež se navíc prezentuje jako liberálně-konzervativní. Neživoří nikde na okraji politického spektra jako Gert Wilders v Nizozemí nebo druhdy Jorg Haider v Rakousku. U nich byl mix liberalismu, nacionalismu, populismu, xenofobie a nekorektnosti tím, čím se lišili od většinového usedlého partajního spektra. ODS sice má Topolánka a jeho druha Dalíka verbálně odkazující k nacistické Třetí říši nebo Petra Bendla odvozujícího fašismus od „sociáldemokratismu“, ale zároveň si nárokuje být ve středu a navíc tahounem tuzemské politiky. Svého času mohl Topolánkův žoviální styl představovat osvěžení a ve srovnání s profesorským Klausem či upjatým Paroubkem příjemnou změnu. Z Ostravy dorazil chlapík, který se s ničím nepáře, vnímá život i politiku jako jedno velké dobrodružství a často též rychleji mluví než myslí. Zkrátka zábavný týpek, s nímž vypít pivo musí být zajímavé pro každého. Politické salóny však fungují jinak. A nejen ony. Kdybychom analyzovali příčiny nízkých předvolebních preferencí ODS, museli bychom zmínit tři hlavní faktory. Prvním je jakási „únava materiálu“, kterou si v letech 2003-2005 zažila i sociální demokracie. Druhý se týká podezřelých afér a korupčních kauz, které dopadly zejména na občanské demokraty v regionech – v Brně, Praze či Náchodě. Pravicový volič je na své politiky obzvlášť přísný a náročný. Jestli se mu pak něco dvojnásob příčí, je to stranický reprezentant, který hovoří o potřebě volného trhu a minimálního státu, přitom však je sám přisát ke státnímu prsu či podivuhodně kšeftuje s veřejnými zakázkami. No a konečně třetí sudičkou tristních preferencí ODS je ukvapený Mirek Topolánek, prostořekost jeho a jemu podobných, kterou nevyváží ani střídmí konzervativci střihu Petra Nečase. Mimochodem, i tomuto místopředsedovi ODS nejspíš podle Topolánka církev vymývá mozek. Pro určitý segment voličů může být Topolánkův přístup k životu a politice zajímavý. Možná někteří z nich nakonec nebudou volit ani extremisty pravicové, ani extremisty levicové, ba ani množící se populistické strany okolo hlavního proudu. Třeba dají svůj hlas Topolánkovi. Chybět mu však budou usedlí a konzervativní sympatizanti s estetickým cítěním, kterým byl bližší uhlazený Klaus. Zatímco v Poslanecké sněmovně Mirek Topolánek svým modrým kolegům schází, objíždí regiony a přesvědčuje řadové spolustraníky, že strategie i taktika ODS je pečlivě promyšlená a partaj volby vyhraje. Leckde mu však nevěří, poukazují na pozdní, nadto nezáživnou kampaň a bojí se, že Topolánka opustilo jeho tolik skloňované štěstí. Kdybychom prošli mediální vystoupení občanských demokratů od počátku roku, pravděpodobně bychom zjistili, že většinou se museli bránit, obhajovat, očišťovat. Do tohoto ohně Mirek Topolánek svými posledními výroky přilil pouze olej. Kdyby s nimi přišel někdo jiný, nepolitik či politik lovící duše ve špinavých kanálech, mávli bychom rukou. Přiznejme dokonce, že když z lidí dělají – s prominutím – pitomce mnozí jiní demokratičtí politici, bereme to jako součást folklóru. Na jisté citlivé struny si však netroufají brnkat ani sociální demokraté, ani zelení, ani lidovci. Mirek Topolánek je možná na svoji nekorektnost hrdý. Zapomíná ale, že na ní nedoplatí jen zdejší politická kultura, beztak již proklatě nízká, nýbrž především samotná ODS. Právě jí mohou v rozhodujícím sčítání hlasy věřících, emancipovaných žen, židů či prostě jen neextravagantních občanů osudově scházet. Thu, 25 Mar 2010 00:00:00 GMT Miroslav Mareš: Prostořekost jako katalyzátor krize ODS http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1526-miroslav-mares-prostorekost-jako-katalyzator-krize-ods http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1526-miroslav-mares-prostorekost-jako-katalyzator-krize-ods Nejnovější aféra kolem „prostořekých“ výroků předsedy ODS Mirka Topolánka ukazuje, že předseda ODS je schopen vytvořit svým přístupem k novinářům a neschopností sebekontroly před nimi naprosto zbytečný problém, který může mít i dalekosáhlé důsledky. Formulacemi v rozhovoru s redaktorem gay/lesbického časopisu si Topolánek nepochopitelně zkomplikoval situaci. Neřekl nějaké zásadní „ilegální“ vyjádření, jen se nesmyslně zamotal do charakteristiky „lidí, co uhnou“, konkrétně ministra dopravy a premiéra. I když chtěl možná vyjádřit, že z hlediska chování nezáleží na tom, je-li člověk homosexuál či Žid, zvolené formulace zapůsobily na řadu lidí přesně opačně. Včetně populárního premiéra, který ihned oznámil, že vztahy s Topolánkem omezí na nutné minimum. I pokud bude člověk k Topolánkovi hodně tolerantní, splácávat úvahy o uhýbání, židech a homosexuálech před senzacechtivými novináři je zbytečné nabíhání si na vidle a analýzu myšlenkových pochodů v této věci by už raději neměl dále rozvíjet. Narážek na českou povahu a výpadů proti církvi by si sám o sobě nikdo nevšimnul, spolu s homosexualitou a židovstvím se však vytvořil mix, který předsedovi ODS přinesl jen větší množství problémů. Topolánek se záhy po zveřejnění výroků terčem svých politických oponentů. To se dalo očekávat, protože podobná vyjádření jsou vděčným soustem pro morální vyprofilování se v hlavních zprávách. Volební kampaň i prezentace politiky se mohu zvrhnout v řetězec více či méně podložených skandálů a ostrých výpadů, který opět zakryje debatu nad podstatnými problémy soudobé a hlavně budoucí české politiky. Od českých médií přitom nelze očekávat, že by sehrály něco jako kultivující roli. Naopak. Věnují se jednoduchým tématům, která chtějí jejich konzumenti, a tak jsou i tvůrci volebních strategií a politici nuceni (i když poměrně ochotně) se neblahému trendu přizpůsobovat. Aféra by neměla výraznější dopad a trvání, pokud by vše zůstalo v rovině sporu Topolánek versus Paroubek, Fischer a další (dokonce včetně Miroslava Kalouska, který se kvůli boji o lidovecké hlasy musel ohradit proti Topolánkově kritice církve). Po celé aféry by zůstala jakási pachuť toho, že si Topolánek – použiji-li obdobně jako on lidový výraz - zase „nevidí do huby“. Nicméně Topolánkova slova vyvolala silné vnitrostranické reakce. Tradiční oponent Petr Nečas se ještě držel v obvyklých mezích, Přemysl Sobotka však přišel s těžším kalibrem. Topolánek by podle něj neměl stranu vést. V době klesajících preferencí ODS tak strana ukazuje nejen neschopnost nastartovat věcnou kampaň (k níž svádí sliby sociálních demokratů), ale ještě navenek ventiluje své spory. Je přitom zřejmé, že Topolánek sám mnoho nových voličů nepřitáhne. I pokud by ODS zvýšila své preference či dokonce volby vyhrála, bylo by to díky strachu středních vrstev z dopadů vlády ČSSD s podporou komunistů, ne díky Topolánkovi. Ten již ztratil své někdejší charisma. Výměna lídra by ale z hlediska efektu musela být buď okamžitá nebo nemá do voleb smysl. Ukazovat v jarní kampani rozhádanou stranu s kritizovaným předsedou by byla cesta do ještě většího bahna, než v jakém se ODS nachází nyní. Poslední dávku kalu si přitom do vlastního rybníku přilil Topolánek sám. Zda se bude jednat jen o jednu z řady aférek nebo o zásadní zlom v dějinách ODS, ukáže nejbližší budoucnost. Mon, 22 Mar 2010 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: Konkurence houstne http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1472-lukas-jelinek-konkurence-houstne http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1472-lukas-jelinek-konkurence-houstne Ten rozdíl je zřejmý: mít v Poslanecké sněmovně vedle ČSSD, ODS a KSČM pět malých stran, nebo nemít. TOP 09 má úspěch prakticky jistý. Zbývá sledovat výsledky KDU-ČSL, Strany zelených, Věcí veřejných a Strany práv občanů. Různé průzkumy voličských preferencí nabízejí pestrá data. Shodují se však v tom, že za jistých okolností by tyto subjekty mohly pětiprocentní hranici ve volbách do Sněmovny překonat. Zde drobná odbočka. Jako dlouhodobě nejpřesnější se jeví celostátní průzkumy STEM, odpovědně jsou také prováděna šetření CVVM. Na pomyslném druhém pólu jsou průzkumy konané pouze na internetu (první významné omezení segmentu respondentů), natožpak pouze mezi dobrovolně registrovanými dotazovanými (omezení druhé). Ani regionální ankety SC&C a STEM – na chatrném vzorku voličů a leckdy s dost překvapivými výsledky - připravované pro televizní Otázky Václava Moravce Speciál nejsou ničím víc než jen letmým odleskem veřejného mínění v tom onom kraji. Nejobtížnější je pídit se po pravděpodobném volebním zisku lidovců. Staví na velmi specifickém pevném jádru sympatizantů, nadto ukrytém pouze v části volebních krajů. Stmelení lidovečtí příznivci dost možná KDU-ČSL do sněmovních lavic opět protlačí. Pomoci tomu mohou i šikovné šachy s dvojicí viditelných a bezesporu kvalifikovaných žen – „domácí“ Věrou Luxovou a „hostující“ Janou Hybáškovou. Horší je situace zelených. Trpí nejednotou (viz poslední výpad Martina Bursíka na adresu Ondřeje Lišky), v Topolánkově vládě nezazářili a naopak se okoukali. Středoví a liberálněji smýšlející lidé pošilhávají po TOP 09, ale také po záhadných – a zároveň nadějemi opředených - Věcech veřejných s Radkem Johnem v čele. Přestože tato sorta voličů je zpravidla vzdělaná a světem protřelá, často se spoléhá více na srdce než mozek a místo hlubokomyslného programu jí stačí pár líbivých výkřiků a starostlivá tvář lídra. Na nohy se rychle staví také zemanovci – Strana práv občanů. Charisma Miloše Zemana zesláblo, ale nevytratilo se. Navíc může SPO těžit z mimořádného mediálního zájmu. Ve své snaze uzmout sociálním demokratům (ale i komunistům) cenná procenta již stihli obsypat některé regiony svými billboardy více než ODS. A jak se velké strany s konkurencí drobotiny vypořádávají? Sociální demokraté se vydali cestou ostrých výpadů, především na adresu TOP 09, Věcí veřejných a SPO. Aniž bych nyní hodnotil oprávněnost zaznamenaných salv, nelze pominout, že k zviditelnění menších partají vydatně přispěly. ČSSD navíc hrozí, že ochota ostatních s nimi spolupracovat nebude dvakrát velká. ODS sází spíše na pasivitu a tiše doufá, že by jí malí spojenci mohli po volbách pomoci vyšachovat pravděpodobně vítěznou ČSSD z jednání o sestavení vlády. A komunisté? Ti si jen přejí, ať jim verbální radikalita nových hráčů neodloudí příliš mnoho oveček vhazujících do volebních uren protestní hlasy… Pokud se doteď přednostně vedly debaty, zda bude po volbách zemi spravovat ČSSD s ODS nebo s KSČM, nyní se sekretariátům partají na jedné straně situace komplikuje, na straně druhé ale také otevírá možnost rozvoje koaličního potenciálu. Občanským demokratům hrozí přehuštění pravicového prostoru a – kdyby dál klesaly jejich preference – také střet s TOP 09, kdo bude hrát na pravici první housle. Sociální demokraté se zase musejí vypořádat s fenoménem "restartovaný Zeman“ a s nepoměrem pozornosti věnované pevnému voličskému jádru oproti vlažným sympatizantům z politického středu. Každopádně již dnes je jisté, že květnové volby prověří nejen stranické programy, lídry a volební štáby, ale také pružnost partají, jejich schopnost taktizovat a po volbách vyjednávat. Vždyť definitivním vítězem voleb je až ten, kdo dokáže dát dohromady stabilní a funkční vládní kabinet. Wed, 10 Mar 2010 00:00:00 GMT Miroslav Mareš: Sport a politika po česku http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1453-miroslav-mares-sport-a-politika-po-cesku http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1453-miroslav-mares-sport-a-politika-po-cesku Olympijské hry ve Vancouveru opět umožnily českým politikům zapojit do svých propagačních výstupů i sportovní tematiku. Opomineme-li tradiční a celosvětově praktikované gratulace sportovcům od různých papalášů, zůstane zřejmě hlavním dědictvím současné olympiády spor o vystavění rychlobruslařské haly, kterou by mohl (ale nemusel) podpořit i stát. Tento případ ilustruje širší problematiku vztahu politiky a sportu v Česku. Není divu, že politici se do podpory stavby reálně příliš nehrnou. Opojení z výkonů Sáblíkové rychle opadne a voliči, kteří se na tento sport dívali v letošních únorových nocích většinou poprvé, budou vyžadovat investice jinam. Není vyloučeno, že se objeví různé konjunkturální návrhy s cílem získat si před volbami podporu „ledové princezny z Vysočiny“ a jejího trenéra, ale tyto snahy asi nenarazí na úrodnou půdu. I kdyby, hala by stála zadlouho a politický zájem o podporu sportovních celebrit za takto vysokou cenu by brzy opadl. Zvláště, když se ve stejnou dobu řeší, a to i v hlavním diskusním pořadu na ČT Otázky Václava Moravce, nemilé resty z velkého sportovně-politického průšvihu. Po mistrovství světa v klasickém lyžování v Liberci zůstala nejen pachuť slabé návštěvnosti, ale hlavně mnohamilionového dluhu. Vše se sneslo na hlavu Kateřiny Neumanové a hodně to poškodilo její image ve veřejnosti. Osud někdejší královny sněhové stopy by mohl být varováním i pro další sportovní hvězdy. Dejte si pozor na to, jakým politickoekonomickým zájmům propůjčíte své jméno! Lepší je si pár let posečkat v bafuňářském prostředí a pak se třeba vrhnout na politiku, ale spíše odspodu a postupně získávat zkušenosti. Jinak je zde riziko, že je velká politika semele. Příkladem toho, jak lze propojit sportovní legendárnost s pragmatickou politikou bez větších problémů je Pavel Ploc (i když i on se dostal krátce po zvolení poslancem do hledáčku korupčníků, alespoň podle soudního verdiktu). Sportovci z malých sportů se musí snažit v době následující po jejich úspěších využít maximum pro svůj sport v komerční sponzorské sféře, nikoliv politické. Politiky budou zajímat, jen dokud budou výkonní a získávat medalie a budou ochotni se s nimi fotit na billboardech. Na stabilní podporu svých sportů mohou zapomenout. Co dnes kdo z politiků dělá pro akrobatické lyžování, jenom proto, že před osmi lety získal medaili Aleš Valenta? Z hlediska stávajících politiků slibuje určitou návratnost především investice do hlavních sportů v Česku – fotbalu a hokeje. Hokejisté sice letos nic moc nepředvedli. Druhá úřednická vláda si tak nemohla zažít stejné okamžiky přivítání „zlatých hochů“, jak se to poštěstilo první úřednické vládě Josefa Tošovského v roce 1998. Ale hokej potáhne i nadále, i když automaticky podporu také nevygeneruje. Václav Klaus zažil nepříliš úspěšné volby v roce 1996, i když předtím dostal sprchu šampaňským v šatně hokejistů na MS ve Vídni. Totéž platí i pro fotbal. Pískot a nadávky Jiřímu Paroubkovi v roce 2006 na zápase české reprezentace při v Německu asi nebudou patřit k příjemným vzpomínkám jeho politické kariéry. A když slávistický fanda Paroubek sliboval vybudovat na konkurenční Letné hypermoderní fotbalový svatostánek pro celý národ, také se razantně nezvýšily preference ČSSD. Do trochu jiného ranku pak spadají „výlety za sportem“ vládních činitelů za Topolánkovy vlády, kde už ani nešlo o získání popularity, ale o snahu užít si ze veřejné peníze. Politicky zajímavá by mohla být dlouhodobá podpora obou velkých sportů. Popularita hokeje i v přepočtu obrovský počet členů Českomoravského fotbalového svazu zatím málokdo z politiků dokázal docenit. V této oblasti by ovšem bylo třeba vykonat spíše mnoho malých kroků směřovaných do regionů a lokalit, než se soustředit na velká gesta, která tak jako tak nemusí zabrat.A na to nemá v hektické snaze zaujmout média velkými kauzami velká politika čas. Prostor se tak otevírá hlavně regionálním a komunálním politikům, kteří jsou v tomto směru mnohem cílevědomější a konstantnější. Celostátní politika a sport spolu komunikují hlavně tehdy, když je zde příslib úspěchu nebo dokud je ještě silný odlesk čerstvě získaných medailí. Mon, 01 Mar 2010 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: Intolerance má stovky tváří http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1446-lukas-jelinek-intolerance-ma-stovky-tvari http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1446-lukas-jelinek-intolerance-ma-stovky-tvari Nejvyšší správní soud zrušil Dělnickou stranu. Důkladné odůvodnění předsedy soudního senátu Vojtěcha Šimíčka bylo adekvátním příspěvkem do diskuse s liberály tvrdícími, že svoboda slova a shromažďování by neměla být za žádných okolností narušována. Ne, náš právní stát nebyl oslaben, celé přelíčení jej naopak posílilo. Přesto na jeho pozadí vynikla celá řada souvislostí, jež by neměly zapadnout. Strana je čistá, selhali jen jednotlivci. Obhajoba Dělnické strany jejím předsedou Tomášem Vandasem před Nejvyšším správním soudem byla trapná i logická. Jak jinak než odkazem na nevyzpytatelný lidský faktor odrazit důkladnou ofenzívu vlády zastoupené Tomášem Sokolem? Již v roce 2007 zpráva ministerstva vnitra věštila krajní pravici radikalizaci, profesionalizaci a vstup do veřejného prostoru. Stalo se. Pouliční rváče doplnili mazaní ideologové, kteří jsou silnou kávou i na legendu českého extremismu Sládka. Obě odnože si přitom uvědomují, že intolerance se snadněji šíří anonymně, pod maskou. Ostatně ani útočníci z Vítkova, na něž popálená Natálka nezapomene po celý život, se neodvážili vystoupit z přítmí. To až na denním světle či před soudem se vlci mění v beránky. Pak si všimneme i toho, že řada z nich pochází ze spořádaných rodin a pyšní se slušným vzděláním. Škoda, že si Tomáš Vandas neodpustil alibismus. Mohl chlapsky prohlásit: Ano, jsme radikálové, vadí nám to a ono, ti a oni a za svoji představu se budeme bít dál, hlava nehlava. Když se na podzim v tisku provalilo, že neonacistická skupina White Justice se u nás školila v přípravě teroristických akcí, pronesl jeden z jejích zakládajících členů: „Tady je demokracie a my jsme pravicoví extrémisté.“ Jinými slovy: K demokracii pravicový extremismus patří, tak tu jsme. Cynické, leč výstižné. Dodejme ale, že k demokracii patří i profesionální ozbrojené složky, důvtipné tajné služby, funkční justice a odpovědní politici, kteří si dávají pozor, aby extrémistům bezděčně neotevírali dveře. Nemůžu se bohužel zbavit dojmu, že na tuto nohu stále ještě napadáme. Na boj s „nepřizpůsobivými“ vsadil vsetínský Jiří Čunek a chomutovská Ivana Řápková. Senátor Jiří Oberfalzer hrdě do Prahy pozval velkohubého holandského xenofoba Wilderse. Předseda ODS Mirek Topolánek před čtyřmi lety rozprávěl s Petrou Eddelmanovou, tehdy předsedkyní populistické Národní strany, o integraci tuzemské pravice. Dobře bylo rovněž slyšet, když Tomáš Vandas v reakci na tvrzení o neonacistických tetováních příznivců Demokratické strany v soudní síni vyzval, ať je též prozkoumáno tělo prvního náměstka ministra vnitra Komorouse. Rasismus, xenofobie a nesnášenlivost na nás vykukují dnes a denně ve stovkách podob. Počínaje nenápadnými pokusy o segregaci dětí do „bílých“ a „černých“ tříd a konče hlučnými pochody ulicemi měst, z nichž nenávist k odlišným a záliba k násilí jen kape. Za této situace byl nejvyšší čas přesně definovat zlom mezi svobodným názorem a trestným činem, mezi demokratickou stranou a hnutím usilujícím o potlačení lidských práv a svobod. Verdikt Nejvyššího správního soudu nad Dělnickou stranou budiž nápovědou také politikům a sympatizantům etablovaných partají, které stezky ještě brázdí demokratický právní stát a které vedou za jeho hranice. Tue, 23 Feb 2010 00:00:00 GMT Miroslav Mareš: Májová tajenka http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1408-miroslav-mares-majova-tajenka http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1408-miroslav-mares-majova-tajenka Prezident Klaus vyhlásil volby v nejzazším možném termínu. Poslední květnový týden se tak odkryje tajenka, která je doposud velkou neznámou. V prezidentově aktu netřeba hledat příliš velkou symboliku, snad jen důraz na dokončení řádného volebního období, když už loňské ústavní peripetie zabránily konání předčasných voleb. Strany budou mít více času na kampaň, ale nelze odhadnout, zda některé z nich tento termín pomůže. Za současné situace se jeví pozdní termín jako potenciální výhoda pro ODS, protože strana potřebuje co jevíce času na to, aby se zkonsolidovala, vedla efektivní kampaň a znovu oslovila ztracené voliče. Je ale možné, že to nedokáže. Topolánkovo charisma z let 2004-2006 a étos novosti strany pod jeho vedením je již minulostí. Občanští demokraté se mohou utěšovat pouze tím, že ani předseda ČSSD Jiří Paroubek není žádným specifickým tahounem preferencí ČSSD. Je ale zajímavé, že poslední průzkumy ukazují posilování preferencí obou velkých stran. Je to varování všem odpadlíkům – zažité značky mají na českém politickém trhu obrovskou výhodu. Voliči je budou volit prostě proto, že je znají. U komunistů a jejich tradičních voličů netřeba zakonzervovanost připomínat. Spíše je pro KSČM problémem, že v souvislosti s „aférou Dolejš“ dochází k vzestupu vlivu dogmatiků ve straně, kteří ji ale současně činí nevolitelnou pro nemalou část veřejnosti. „Stará garda“ ale ještě v těchto volbách, tak jako tak zajistí komunistům slušný zisk, i když jeho výše může mnohé z nich nemile překvapit. Místo v systému se i přes výše uvedené konzervující tendence otevírá i pro nové subjekty. I když se zastavil loňský vzestup preferencí TOP 09, tato strana má díky již poměrně stabilní podpoře kolem 10% velkou šanci na zisk křesel ve sněmovně. Dalších několik stran – tradičních i nových - může být seskládáno těsně kolem pětiprocentní hranice. Budou si navzájem přebírat hlasy obdobně orientovaných voličů, přičemž každá desetina hlasů může sehrát mimořádně důležitou roli. Věci veřejné, Strana zelených či TOP 09 loví ve stejném rybníce, který je částečně propojen i s protestním elektorátem na nějž se zaměřují populisté ze Strany práv občanů a Suverenity či extremisté z Dělnické strany. Může dojít k situaci obdobné volbám v roce 1990, kdy několik stran a hnutí mělo kolem 2-4% hlasů, do tehdejších komor parlamentu se však dostaly jen čtyři subjekty a téměř pětina hlasů propadla. Spíše se ale situace bude podobat volbám v roce 1992, kdy se část stran ocitla těsně nad 5% a část těsně pod touto hranicí. Změť malých stran nakonec může jejich voliče i odradit ze strachu před propadnutím hlasu. Vyřešení májové tajenky je každopádně v nedohlednu. Kartami nyní budou míchat hlavně strůjci volebních kampaní a osnovatelé mediálních afér... Tue, 09 Feb 2010 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: Bém a jeho lovci http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1370-lukas-jelinek-bem-a-jeho-lovci http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1370-lukas-jelinek-bem-a-jeho-lovci Praha se již dávno stala synonymem pro neprůhlednou politiku, její propojení s byznysem a pro aféry související s odtékáním veřejných peněz do soukromých kapes. Připomeňme jen namátkou: absurdní nápad na konání letních olympijských her; prazvláštně sestavovaný a bleskově, ledabyle s veřejností projednávaný územní plán; odvážné dopravní stavby, například nelogické směřování nové trasy metra, tunel Blanka, severozápadní silniční okruh kolem Prahy, skromnou síť cyklostezek pro jistotu přejmenovaných na cyklotrasy; nákup vozů Hummer bez výběrového řízení a jejich zbrklé nabídnutí na Haiti samotným primátorem; pronájem Výstaviště a dalších objektů, privatizaci vodáren a kanalizací; okázalý marketing kampaně za Prahu čistou a zelenou; zanedbávání neziskové kultury, odepsání Kaplického návrhu Národní knihovny; úvahy o účelové změně volebních obvodů, nedávné vypuzení nepohodlných členů z městské rady, utajování průběhu jejích schůzí a tak dále a tak dále. To vše jde automaticky na vrub primátora, toho času Pavla Béma. Je vůbec s podivem, že slavný cestovatel Bém při tom všem dokázal tak dlouho figurovat v popředí žebříčku popularity politiků. Ale všeho jen do času. Dnes by si od primátora pes kůrku nevzal. Nabízí se tudíž otázka, je-li pouze náhoda, že se Pavel Bém ocitl v husté palbě právě teď. A pokud o shodu okolností nejde, tak kdo kampaň, která může Bémovi definitivně zlomit politický vaz, tak usilovně roztáčí. Obvyklí rivalové z řad levice to mohou být jen stěží. Sociální demokracie je sice k jeho působení velmi kritická, nicméně v minulém volebním období ochotně s ODS uzavřela velkou magistrátní koalici. A nezvykle krotcí komunisté disponují uvolněným předsedou kontrolního výboru. K dalším podezřelým patří malé středové strany. Komu jinému by také mohl nahrát okázalý vstup exprezidenta Václava Havla do děje? TOP 09 má šanci občanské demokraty v Praze porazit, zvlášť když bude kolem Béma náležitě zvířený vzduch. KDU-ČSL s důsledným Cyrilem Svobodou v čele je Bémovým nejhlasitějším kritikem. V tomto případě ale patrně jde především o zviditelnění lidovců před sněmovními volbami a o jejich pokus získat v příštím městském zastupitelstvu oproti současnosti aspoň nějaké mandáty. Zelení a SNK-Evropští demokraté zase nedávno přišli o radní, kteří se možná naivně, možná trochu vychytrale nechali přizvat k modrému stolu, přestože má ODS od minulých komunálních voleb v zastupitelstvu většinu. Radní Reedová a Štěpánek se nakonec stejně dočkali vyhnání a své kanceláře museli vyklízet s pocitem ponížení a s náramným vztekem. Na druhou stranu, nebyl to Bém, kdo jejich osud zpečetil. Ukončení spolupráce je jeho osobní prohrou a zároveň důkazem, že již Radu hlavního města nemá pod kontrolou. A to přesto, že šikovným taktizováním Bém nedávno uhájil post pražského stranického předsedy. Nic to však nemění na evidentním trendu Bémova vnitropartajního sešupu. Na předminulém kongresu ODS se neúspěšně postavil Mirkovi Topolánkovi. Ten dokonce s Bémovým jménem spojil údajný pokus o puč uvnitř ODS na posledním kongresu v prosinci loňského roku. Následovalo pár vzájemných invektiv, které ale vyústily ve společnou tiskovou konferenci, na níž oba pánové deklarovali svoji těsnou spolupráci a z rozdmýchávání napětí obvinili média. Bémovy dny v primátorském křesle budou nejspíš na podzim spočteny. Coby trafiku získá roli poslance. Pražskou sněmovní kandidátku ale dobře známý Bém nevede. Přednost dostal lidem skoro neznámý první místopředseda strany David Vodrážka. Na radnici pak jde primátorovi po krku početná skupina kolem náměstka Rudolfa Blažka. Její síla spočívá v dravých komunálních politicích, kteří Béma pokládají za překážku ve svém rychlém postupu, ale také v udržování lepších vztahů s Mirkem Topolánkem, Ivanem Langerem a dalšími partajními špičkami. Odpovědnosti za stav Prahy a související politický marasmus se ODS nevyhne. Ulehčit by jí však mohl obětní beránek snímající hříchy i z ostatních. Na příštího primátora by pak po Bémovi kandidoval někdo úplně jiný, nový, čistý. Aby k tomu ale vůbec mohlo dojít, je třeba nejprve pohnout se stranickými preferencemi, které klesly od minulých voleb o polovinu a kolísají okolo pětadvaceti procent. Pavel Bém je chybující, lehkomyslný, vznětlivý. O svůj díl viny tak či tak nepřijde. Žonglování s fakty, které předvedl v nedělních Otázkách Václava Moravce na tom nic nezmění. Podstatné je, aby se pomyslný úklid hlavního města nezvrtl jen v bulvární lov na mediálně atraktivního primátora. Zvlášť když před všemi Pražany, a před politiky v první řadě, stojí složitý úkol nastavit mechanismy veřejné správy metropole lépe a hlavně transparentněji. Thu, 28 Jan 2010 00:00:00 GMT Miroslav Mareš: Odklízení zimního politického marastu http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1333-miroslav-mares-odklizeni-zimniho-politickeho-marastu http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1333-miroslav-mares-odklizeni-zimniho-politickeho-marastu Zatímco lidé se na chodnících snaží neušpinit od blátivě-sněhové břečky, některé české politické strany se snaží zahájit alespoň navenek očistu od nánosů marastu, který je zatížil v dávnější i nedávné minulosti. Hlavním důvodem není sebereflexe s ohledem na vlastní morální hodnoty, ale nejasné perspektivy, které nabízejí blížící se parlamentní volby. Zřejmě největší problémy má v tomto směru ODS. Klesající preference a k tomu rozhádaná strana. Jak dlouho zůstane deklarovaná jednota mezi Topolánkem a Bémem, lze pouze spekulovat. Pokud to bude jen do dalšího samostatného rozhovoru některého z nich pro média, bude zřejmě pokles podpory pokračovat. ODS je sice osvědčená značka, ale není jasné, jakou vizi v současnosti nabízí. Namísto vysvětlování programových tezí o tom, jak je nutné oddlužit stát, dává médiím závdavek k rozebírání vnitrostranických sporů. Nyní se i u ODS vyskytl problém s černými dušemi. Zrušení mostecké organizace je logickým vyústěním problému, který se ale netýká jen ODS. V posledních týdnech zasáhl i ČSSD, které ovšem zatím preference neubral. Z hlediska rozložení problémů s podivném nabíráním členů strany je zajímavé, že nejzávažnější případy se dějí na severu Čech. Tato oblast má ostatně již delší dobu pověst „největšího Palerma“ v ČR. Zaujímá tak vůdčí roli ve státě, který je ovšem i ve svém celku prolezlý korupcí a organizovaným zločinem ve spojení s politikou. Sociální demokraté drží vůdčí pozici stranického žebříčku preferencí, viditelně však znervózněli díky razantnímu nástupu Zemanovy Strany práv občanů. Ta sice nabízí hlavně populismus, ale je nová a není svázaná se stávající reprezentací ČSSD ve státních orgánech. Étos alternativy tak může u nemalé části voličů přehlušit programovou prázdnotu a recyklování stárnoucích politiků Zemanovy éry. Pro kampaň ČSSD každopádně vyvstává problém, jak ji vést na dvou frontách. Dostatečně masivní zacílení na ODS ale může vymazat slabé a mediálně nepodpořené snahy SPO. ODS má na pravici větší problém s TOP 09. Ta nyní média zaujala hlavně razantními výroky svého předsedy, což jí může přivést další příznivce z řad bývalých voličů ODS, lidovců a unionistů. Výrazy typu „černoprdelníci“ však může odradit pravicovou katolickou základnu, která lidovce opustila hlavně kvůli levicovému směřování Svobodovy KDU-ČSL, ale stále sama sebe chápe jako nositele Šrámkovských tradic. Zda je současný zimní marast pouze labutí písní starého pětistranického systému, který se etabloval po volbách v roce 1998, ukáží až květnové volby. S jarním sluncem by mohla dlouho nerozrytém českém politickém záhonku vyrašit nová poupata. I když v sobě skrývají mnohé z plevele, který zde drahnou dobu roste, mohla by zamíchat dosavadními modely složitého koaličního páření. Tue, 19 Jan 2010 00:00:00 GMT Lukáš Jelínek: Rozpaky nad českými katolíky http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1318-lukas-jelinek-rozpaky-nad-ceskymi-katoliky http://nasipolitici.cz/cs/komentare-tydne/1318-lukas-jelinek-rozpaky-nad-ceskymi-katoliky Kardinál Miloslav Vlk už druhým rokem přesluhuje na postu arcibiskupa pražského. Netrpělivé vyhlížení jeho nástupce s sebou přináší pestrou paletu úvah nad tím, co se za poslední léta povedlo nejen Vlkovi, ale i římskokatolické církvi, zejména ve vztahu k české společnosti. Podle šetření agentury STEM aspoň jednou týdně navštíví kostel jen šest procent zdejší dospělé populace. To však odrazem naší víry v Boha být nemusí. Ne každý, kdo věří, se obrací k církvím. Kardinál Miloslav Vlk uvádí, že když po posledním oficiálním sčítání lidu dělali církevní představitelé „veliký průzkum mezi lidmi a diskutovali i s oficiálními osobnostmi Statistického úřadu, ukázalo se, že většina lidí, kteří se nehlásili k žádné církvi a údajně byli zařazování mezi ateisty, nakonec vypovídali celkem shodně, že se domnívají, že nad námi musí něco být. Čili minimum “víry“, která se nedá ztotožnit s ateizmem, s jeho distancí či agresí vůči všemu náboženskému, ale má blízko k osvíceneckému deismu, který nepopíral, že Bůh existuje, ale byl přesvědčen, že Bůh zůstává v ráji, ve své blaženosti, a o nás lidi se nestará a my o něj také ne. Zde na zemi jsme pány my sami a řídíme ji podle svých vlastních racionálních pravidel. Lze proto říci, že většina našich obyvatel nejsou ateisté ve vlastním slova smyslu, kteří by bojovali proti Bohu a církvi, ale lidé lhostejní, kterým nevadí, jestli Bůh je nebo není, a ve svém životě ho víceméně nereflektují. Více se myšlenkou na Boha zabývají, když je něco postihne… Pak se možná spíše obracejí k různým sektám nebo jiným obskurním společenstvím.“ Tento svůj názor kardinál Vlk doplňuje o informaci, že zvláště v Praze stále narůstá počet konverzí. Dospělí lidé vstupují do katechumenátu, aby se připravili na křest. Jsou jich prý stovky… Je-li tomu tak, jedná se o výborný výsledek práce kardinála Vlka, ale patrně i pražského světícího biskupa Václava Malého. Přejme římským katolíkům tento úspěch. Víra v dnešní době výrazně kultivuje společnost a pomáhá stabilizovat elementární hodnoty. Podstatné však je, aby se církve nenořily jen do svého nitra, ale žily též klíčovými problémy společnosti jako takové. Dluh, který představitelé katolické církve u nás mají, vnímá i kardinál Vlk. V bilančním rozhovoru, který zveřejnil na svých webových stránkách, nabízí přesnou reflexi, když říká, „že jsme se kvůli práci uvnitř církve aktivně neangažovali v budování společnosti, prostě příliš jsme se soustředili sami na sebe a společnost nás nějak nechala stranou.“ Pokud něco Miloslavu Vlkovi nechybí, je to pokora a upřímnost. S nimi se nebál střetu s konzervativní klikou na pražské katolické teologické fakultě. S nimi se postavil tendencím některých katolíků bagatelizovat popírání genocidy Židů nacisty. A s nimi také reflektuje slábnoucí vliv křesťanství na starém kontinentě a šířící se islám. Arcibiskup pražský varuje, že „Evropa bude pykat za opuštění svých duchovních základů a že je poslední období, které nepotrvá desítky let, kdy snad ještě má šanci s tím něco udělat.“ Ocitujme ještě několik jeho myšlenek na adresu aktivit muslimů: „Systematickým vyprazdňováním křesťanského obsahu života Evropanů se vytváří prázdný prostor, který oni snadno zaplňují. Evropa zapřela své křesťanské kořeny, ze kterých vyrostla a které by jí mohly dát sílu čelit nebezpečí, že bude dobyta muslimy, jak se to ostatně už postupně děje. Muslimové sem jdou jistě z mnoha důvodů. Mají i jeden náboženský – přinášet do pohanského prostředí Evropy, do jejího bezbožeckého stylu života – jak říkají – duchovní hodnoty víry v Boha. Takže je nutno počítat s tím, že pokud se nezmění vztah Evropy k vlastním kořenům, že se Evropa bude islamizovat. Jednostranně absolutizovaná lidská práva k tomu ještě více otevírají dveře. Na křesťanství islám vytváří tlak, abychom žili svou víru naplno.“ Vlkova slova lze interpretovat různě. Zpravodajský server islámských radikálů z ruského Kavkazu nadšeně vypíchl zmínku o islámu nesoucím duchovní hodnoty do pohanské Evropy a kardinálovo tvrzení, že Evropa postrádá pevné duchovní a morální základy. Se znalostí reálií můžeme podepsat tezi o upozadění křesťanských hodnot, které přitom stály u startu evropské integrace po druhé světové válce. Přesto se nemohu zbavit dojmu, že Miloslav Vlk tak trochu islámem straší a tak trochu jej líčí jako přirozeného protivníka křesťanství. Nejsem si t