MENU

Článek týdne

 -

Miroslav Mareš: Muslimská politika v ČR na rozcestí

20.01.2015 -

Muslimská komunita v České republice sestává z několika částí, z nichž některé uskutečňují vlastní politické plány. Současná situace je však pro ně obecně krizová, protože velká část majoritní populace a její politické reprezentace je naladěna proti výraznějšímu posilování islámských pozic. Je sporné, zda v současné situaci požádá Ústředí muslimských náboženských obcí v čele s Muneebem Alrawim o církevní registraci druhého stupně, protože lze očekávat smršť negativních reakcí.

Současný ministr kultury Daniel Hermann není natolik vstřícný, jako byl ministr kultury Pavel Dostál ovládající resort v době při udělení prvního stupně registrace. Případná paralýza činnosti Ústředí může vést k větší aktivitě skupin, neregistrovaných jako církve a náboženské společnosti, což se již nyní projevuje opětovným „znovuobjevením se“ Muslimské unie Mohameda Abbase na veřejní scéně, odkud se před několika lety vytratila. Současně se ovšem zdá, že na dosavadní dynamice ztratila rozvíjející se síť kolem jazykových škol Alfirdaus vedených Kuvajťanem Baderem Eknaifithem, která v předchozích letech do jisté míry vytvářela paralelní strukturu k tradičním islámským nadacím a obcím.  

Nelze přitom zapomínat, že z 90. let i z první dekády dvacátého století existuje vícero registrovaných skupin, které jsou nyní v zásadě „právními schránkami“. Ty mohou posloužit dalším zájemcům o využití. Týká se to např. Ligy českých muslimů. Organizace, které byly zaregistrovány jako občanská sdružení či sdružení s mezinárodním prvkem, od 1. 1. 2014 přešly do právní podoby spolků podle nového občanského zákoníku. Nyní musí ve lhůtě dvou let dostát novým podmínkám registrace, jinak jim v krajním případě může hrozit i vymazání z rejstříku. To se týká nejen již zmíněných spolků Muslimská unie a Liga českých muslimů, ale i Všeobecného svazu muslimských studentů v ČSFR  (tak stále zní dle veřejného rejstříku název organizace, vystupující veřejně jako Muslimský svaz studentů a mládeže) či TWRA – Third World Relief Agency (která byla po dlouhých soudních peripetiích zaregistrována v roce 2006, kdy u Nejvyššího správního soudu zvítězila nad ministerstvem vnitra).

Některá uskupení registraci nemají – např. Cesta k víře pro Česko/Šaria pro Českou republiku, nemluvě o stoupencích militantních sítí organizací. Emisaři jiných islamistických skupin přicházejí ze západní Evropy na misijní činnost a opírají se o jednotlivé stoupence v ČR. Nejsou mnohdy příliš vítáni vedením hlavních organizací z obav před diskreditací komunity. Členové organizace Tablíghí Džamá’at ve svých typických oblecích vyvolávají často nepříznivé reakce u majority. Naopak přijatelnější jsou pro širší veřejnost umírnění muslimové z multinárodních nevládních organizací, typicky Šádí Shanaáh z organizace Insaan. Jejich liberální směřování ale nemusí vyhovovat tradicionalistickým muslimským aktivistům.

V muslimské politice v ČR se projevují i jiná vnitřní pnutí. Spor mezi sunnitskou a šíitskou větví vedl k osamostatnění šíitů, napojených na modlitebnu v jihomoravské Kuřimi a struktury kolem iránského, libanonského a iráckého velvyslanectví v Praze. Vlastními projekty z hlediska národnostního klíče se prezentuje část tureckých muslimů v ČR, Bosňáků, Kavkazanů či příslušníků středoasijských národů (zvláště kazašská muslimská komunita). Dochází i k jisté „decentralizaci“ muslimské politiky podle aktuálních lokálních zájmů, např. soustředění se části komunity na vybudování rozsáhlejší „základny“ v Teplicích či o vytvoření „pevného“ trojúhelníku Vídeň – Brno – Bratislava některými jihomoravskými muslimy, kteří jsou si vědomi vzrůstající role Vídně v globálních muslimských sítích.

Rozvoj islámské politiky v ČR bude zřejmě v dohledné době omezen na udržování stávajícího stavu a na zajištění náboženských potřeb komunity, pouze malá část se bude snažit o další expanzi do veřejného prostoru. Důvodem pro tuto snahu o expanzi bude především tlak od zahraničních nadací sponzorujících domácí scénu, zvláště z prostoru Arabského poloostrova. Na ideovém okraji mohou působit radikalizované skupinky, povětšinou skryté před zraky veřejnosti i před částí vedení komunity.

Muslimská politika v ČR se tak nyní nachází na rozcestí. Na jednu stranu je poznamenána vnitřními spory a neochotou mnoha lidí k většímu veřejnému působení, což ale jiná část jejích příslušníků kritizuje a odvolává se přitom i na výzvy k větší aktivitě od souvěrců z tradičního islámského prostoru, od některých arabských ambasád i z muslimských komunit v západní Evropě. Alternativní způsoby rozrůstání se (nyní např. aktivitou ve vězeňském prostředí) mají jen omezený dopad. Řada muslimských vůdců je si však vědoma, že současná společenská situace je pro větší expanzi krajně nevhodná. Proto je nyní dominantní strategií muslimské politiky v ČR její sebeobrana vůči vnějšímu tlaku, spojená se snahou o zajištění dosavadních pozic a s udržováním kontaktů na silná muslimská centra v zahraničí.



Diskuse