Lukáš Jelínek: Lidovci a národní socialisté – kdo z nich se vrátí?
31.01.2012 -
O návrat do vysoké politiky usilují strany reprezentující tradiční značky, KDU-ČSL a Národní socialisté – levice 21.století. Lidovecká naděje je docela silná. Strana opustila Sněmovnu teprve v roce 2010 a dnes podle průzkumů voličských preferencí opět atakuje pětiprocentní hranici.
Národní socialisté to budou mít těžší. Jejich vývěsní štít netáhne již dávno a zajímá snad už jen politické fajnšmekry a historické badatele. Navíc národní socialisty Jiří Paroubek modernizoval a posunul z pravého izolacionalistického středu, kde se po roce 1989 usadili, doleva. To je samo o sobě záslužné: již nejsou ani protievropští, ani xenofobní. Kdo například studuje Paroubkovy texty, zjistí, že v České republice asi není většího propagátora společné evropské měny. Paroubek zkrátka zbavil národní socialisty puncu protestní populistické strany a vrátil je do hlavního proudu tuzemské politiky.
Stinnou stránkou Paroubkova manévru však je, že nyní národní socialisté připomínají, podobně jako Strana práv občanů – Zemanovci, pouze B-tým sociální demokracie. Mají činorodého předsedu, ale málo známých tváří kolem něj. Disponují propracovaným programem, jenž se ovšem od toho oranžového moc neliší.
Testem nadějí NS-LEV 21 budou krajské volby. Pokud usednou v některých regionálních zastupitelstvech, dostanou šanci zapracovat i na celostátním úspěchu. Čeká je ale běh na dlouhou trať.
Také budoucnost lidovců půjde snadněji odhadnout po volebním podzimu. Klíčové pro ně bude uspět alespoň v tradičních regionech a vybojovat nějaký ten senátní mandát.
Předseda KDU-ČSL Pavel Bělobrádek zatím hýří optimismem. Namátkou pár tezí z jeho vystoupení na nedávné partajní ideové konferenci: „Jsme zde – poučeni, stabilní, ale hlavně zdravě hladoví po budování nové moderní křesťanské demokracie, která je orientovaná na potřeby společnosti, která je otevřená současnému modernímu světu. (…)
Jsme stranou, která dostala v posledních sněmovních volbách od voličů pořádnou lekci za svoje chyby. Jako předseda strany, která potupně poprvé ve své historii vypadla z Poslanecké sněmovny, říkám voličům: Děkujeme, poučili jsme se. (…) Česká politika se odklonila od principů služby veřejnosti. Slouží jen sobě, a nikoli občanům. (…) V České republice musí zvítězit kultura zodpovědnosti a etika solidarity…“
Lidovci o sobě opět hovoří jako o křesťanských demokratech, vidí se v německé CDU (a bavorské CSU) a vzývají jak evropskou integraci, tak principy sociálně tržního hospodářství. Nečasovu vládu tepou za její cynickou a asociální politiku, brojí proti lhostejnosti, apatii, nihilismu a alibismu v tuzemské společnosti. KDU-ČSL v minulosti předváděla různé tváře. Ta dnešní, křesťansko-sociální, připomíná relativně otevřeného Josefa Luxe říznutého lehce xenofobním Jiřím Čunkem.
Strana se v posledním období musela spoléhat zejména na práci svých krajských a komunálních zastupitelů a nemnoha senátorů. V Evropském parlamentu byli vidět Jan Březina i Zuzana Roithová. Ta na ideové konferenci KDU-ČSL zaujala zejména konstatováním „solidarita přece znamená i to, že pomůžeme hraničním zemím schengenského prostoru, kde jsou přeplněné imigrační tábory, a to jak finančně v rámci unijního rozpočtu, tak za Českou republiku, když přijmeme legální přistěhovalce a získáme například profese, které naše země potřebuje.“ Taková odvážná slova neslyšíme denně a sluší jak lidovcům, tak i Zuzaně Roithové coby možné důstojné uchazečce o prezidentské křeslo.
Největší síla KDU-ČSL ale spočívá jednak ve vnitřní stabilitě lidovců (velké „programové“ oči nemějme - nikdy v minulosti se od nich nečekaly světoborné myšlenky, to už spíš rozvaha, odpovědnost a obrušování hran), jednak v tristní zkušenosti voličů s Věcmi veřejnými, které v tomto volebním období převzaly roli středového jazýčku na politických vahách.
Předloni, po svém zvolení do předsednické funkce, Pavel Bělobrádek pronesl: „Prošla mi rukama spousta dobytka i sviní a věřte, že si s nimi poradím, kdybych se s nimi potkal i ve vysoké politice.“ Letošní Bělobrádkovy projevy jsou už vyzrálejší a méně okázalé, byť třeba zdejší politiku označuje za „zasmrádlý čurbes“.
Pokud KDU-ČSL nezvlčí, nebude koketovat s nahnědlým populismem (v tomto oboru by měla silnou mimoparlamentní konkurenci) a skutečně se pokusí vyprofilovat v „moderní křesťanskou demokracii“, může v očích voličů uspět. Na rozdíl od národních socialistů disponuje solidním předvojem v regionech a z paměti občanů se vytratit ještě nestačila. Jde jen o to, na jakou část své tradice lidovci navážou a nakolik zapůsobí dojmem prospěšné zklidňující síly ve stávající politické džungli.
Diskuse
