Lukáš Jelínek: První Vánoce bez Václava Havla
21.12.2011 -
Václav Havel zemřel – a pochován bude s upřímnými poctami (i poněkud teatrálním deklaratorním zákonem), jichž se dosud dostalo jen Tomáši G. Masarykovi. Jsou to ale paradoxy. Nebýt kliček českých dějin, šlo by tohoto drobného plachého mužíka přehlédnout. Ale to by byla škoda.
Poslední federální a první český prezident vynikal ve vnímavosti a citlivosti, byl mistrem empatie. Uměl nasávat atmosféru a dávat průchod intuitivnímu pojetí politiky. Svět, v němž jsme jej sledovali my ostatní, byl neskonale menší než ten jeho vnitřní, soukromý. Víc než politikem či filozofem byl Havel umělcem se vzácným darem pozorovat a chápat.
Kdykoli se pokusil o silácká gesta, bylo zřejmé, že ve skutečnosti tápe, do chlapáctví se jen nutí, naivně podléhá dominanci druhých. Když zkřížíte dobrého básníka se špatným válečníkem, dočkáte se patvarů typu „humanitární bombardování“. Bohužel v zahraniční politice bylo Havlovo tápání nejčastější, nejtrapnější a nejtragičtější. Tam, kde byl doma, ve střední Evropě, exceloval. Vzdálenějším koutům nerozuměl. Lidských práv se zastával chvályhodně, leč trochu selektivně.
Další Havlovou devizou byla statečnost. Stál si za svým, někdy až paličatě, bez ohledu na následky. Nenechal se zastrašit a pomyslný ostrůvek svobody uměl – podobně třeba jako jeho někdejší spoluvězni Jiří Dienstbier nebo Václav Benda - nalézt i v té nejnepříjemnější, nejnesvobodnější situaci. Každý ze skvělých Havlových počinů byl ovlivněn kombinací jeho vnímavosti a statečnosti.
O Havlově originalitě nemohlo být pochyb od šedesátých let minulého století. Coby dramatik byl předurčen k „nastavování zrcadla“, s mimořádným smyslem pro absurditu. Pokud Havlovo nejpodnětnější období rozeznáme v letech 1975-1992, není to dáno jen dozráváním českého disentu, Chartou 77, Listopadem 89 a prvními léty obnovené demokracie v Československu. Havel disident, politik a myslitel se projevil jako bystrý čtenář Jana Patočky, Václava Černého, Jiřího Němce, Ladislava Hejdánka…Ve zmíněném časovém rozmezí napsal i své nejzajímavější kusy: Audienci, Vernisáž, Dopis Gustavu Husákovi (1975), Moc bezmocných (1978), Dopisy Olze (1983), Largo desolato (1984), Letní přemítání (1991).
Disent měl bezesporu aktivisty se silnějšími svaly i s mazanějšími hlavami. Václav Havel byl však abnormálně autentický, schopný překlenovat různé opoziční kouty, formulovat konsensuální stanoviska. Stal se přirozenou autoritou a v této poloze jej zastihl i listopad 1989. Pamětníci této přelomové éry se stali svědky pozoruhodné a ne úplně obvyklé Havlovy rozhodnosti. Klíčové okamžiky společenské a politické transformace proběhly úspěšně nejen, ale zejména Havlovou zásluhou.
Také proto mnozí ještě v 90. létech soudili, že by se Václav Havel měl stát hlavou opozice vůči Václavu Klausovi, ODS a jejich politice. (Sám o tom podle čerstvého svědectví svého někdejšího mluvčího Michaela Žantovského krátce uvažoval.) S odstupem času se ukázalo, že to byl nápad nepovedený. Havel nebyl zrozen pro praktickou politiku, natožpak pro organizování levicově liberálního tábora. Předkládat životaschopné alternativy není totéž co reflektovat, glosovat a tepat politické zlořády.
S tím, jak rostla moc Václava Klause, slábl vliv Václava Havla. Když pomineme Klausovo „opozičněsmluvní“ dvojče, Miloše Zemana, připravil šéfovi ODS nejcitelnější Waterloo (ve volbách 2002) jiný tichý, nenápadný politik, Vladimír Špidla, který však měl na rozdíl od Havla jednoznačné ideové a stranické zázemí.
Václav Havel jakoby zvolna opouštěl politické a intelektuální kolbiště a přenášel se na prkna, která znamenají svět. Havel povrchně komentující dění, Havel – filmový režisér alegorického dílka provokujícího svou okázalou nefilmovostí, Havel – hrdina knihy do sebe zakoukané spisovatelky, to už nebyl státník respektovaný celým světem, to byla figurka absurdního divadelního kusu. Z Havla se zkrátka i ve všedním životě stal účastník netradičního představení, přesněji – „performance“. Hrál si se sebou, hrál si s námi se všemi. Snad se též dobře bavil, a to i všemi úvahami, spekulacemi a přetahovanými týkajícími se jeho osoby.
Nevyčítejme mu to. Václav Havel žil tím, co mu bylo vlastní, v čem se vyznal. Bravurního myslitele z něj udělali druzí, sám se skromností sobě vlastní by se do podobné role nikdy nepasoval. Havlovi byly zbytečně vyčítány politické chyby, nezralost, neodpovědnost či nedostatečná aktivita. Tím se autoři podobných výčitek pouze naváželi do svých přehnaných očekávání. Odjakživa si uměl všímat, uměl formulovat, uměl převádět mravní postoje do lidské řeči a na papír. K tomu nemusel být světovým dramatikem, evropským politikem, českým snímatelem hříchů druhých. Stačilo, aby byl slušným, poctivým člověkem. Ne, to není málo.
Pro tuto zemi a demokracii Václav Havel žil a pracoval s nejlepším vědomím a svědomím. Nejlépe patrné to bývalo na přelomu roku. Jím vzývané hodnoty – hodnoty pro mnohé jako z jiného světa – se ve velkém skloňují především o vánočních svátcích. A Nový rok jsme se naučili spojovat s jeho myšlenkami věnovanými potížím a výzvám politického provozu. Když už nezněly v rámci oficiálního prezidentského projevu, naservírovala nám je média alespoň v podobě svátečního rozhovoru s exprezidentem.
Odtud vyplývá hlavní a vlastně i nejtěžší úkol pro nás všechny: neschovávat si vzpomínku na Václava Havla a jeho zásady jen pro chvíle sváteční. Právě naopak. V krizi je Evropa, v krizi je i česká politika a demokracie. Teď Havla potřebujeme od roku 1989 snad nejvíc. Naštěstí už toho stačil říct a napsat tolik, že z odkazu tohoto skvělého Čecha a Evropana můžeme čerpat i v jeho nepřítomnosti.
Diskuse
